obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Severský lov ::

 autor Lester publikováno: 11.06.2012, 12:21  
 

„Říkám ti Saliaku, tato zima mě zabíjí. Snad ty bandity dostaneme dříve, než umrznu a spadnu tady do sněhu.“
„O to se neboj, ti hlupáci nevěděli, koho to potkali, když tasili zbraně. Slibuji, že budeš žít dost dlouho, aby sis postavil vlastní mohylu.“
„Raději bych byl po smrti zapálen.“
„S trochou štěstí potkáme draka a spálen budeš ještě zaživa. Už mlč, plašíš bandity.“
Saliak a Urik se brodili sněhem skrze les, jehož stromy byly celé pokryty bělavým pláštěm. Při každém kroku se ozvalo lehké křupnutí sněhové krusty. Saliak sledoval své fousy smotané do dvou pramenů, jak se na nich tvoří zmrzlé krystalky ledu. Občas míjeli cestičky vyšlapané lesní zvěří, ale už téměř hodinu žádné stopy po banditech, jakoby se vypařili. Přesto tušili, že jdou správně, tento lov podnikali už několikrát.
Oba byli oděni v kožešinách a i své drátěné košile měli stále na sobě, kdykoliv připraveni na přepad. Žádné akce se však nedostávalo a tak se smysly obou začínaly poddávat nudě a pomalu i vyčerpání. Však pouze Urik to dával najevo svými stížnostmi. Po několika dalších Urikových výlevech mu Saliak odpověděl: „Už tu pusu neotvírej, dýchej nosem a potichu. Nechceš snad, abych tě poslal do mrazivého pekla sám osobně!?“ Nešlo poznat, zda svoji výhružku myslel vážně, nebo vtipem, ale tak to u Saliaka bývalo.
Urik už na to neodpověděl a tak oba v klidu a v tichosti pokračovali v cestě. V době dopoledního oteplení pak vítr přestal vát a slunce se jen zlehka začalo dotýkat mohutných těl Saliaka a Urika. Oba se na chvilku zastavili a opřeli o své zbraně. Snad i zapochybovali o dalším pronásledování. Pak ale Saliak pravil: „Musíme pokračovat, Brok a Valus je pronásledují také. Ztratili bychom je.“ Pak lesem proletěl zvuk rohu tak, že ze stromů opadal sníh a ptáci vzlétli k obloze. Saliak a Urik se na sebe ani nepodívali, uchopili zbraně a vydali se svižně za zvukem.
Saliakovi se při běhu dostávala na mysl spousta obrazů, které ho před každou bitkou zaručeně vyzbrojily hněvem a nemilosrdností. Byly to staré křivdy a šrámy na duši, které se již nedají vzít zpět. O to víc byl Saliak rozzuřen teď! A když byl slyšet v dálce známý smích, mohutně zakřičel do boje.


„Už by tu měli být!“
„Znáš je, vždycky chodí pozdě!“
„Zatrub ještě jednou Valusi…!“
Brok držel svůj dřevěný štít ve své levici a jednu ze svých vrhacích seker v pravici. Byl přikrčen a vykukoval zpoza štítu na šestici banditů. Valus stál za ním a v rukou třímal mohutný meč, jež by snadno rozdělil jednoho muže na dva, u pasu mu visel roh z jakéhosi obrovského zvířete. Oba byli připraveni k boji, ale vyčkávali. Na tahu byly bandité.
Mezi šesticí banditů totiž ležel ještě sedmý, který byl zabit jednou ze seker. Zdálo se, že na vůdce banditů již šly mrákoty. Kolik mužů dnes ztratil, to ani neuměl spočítat. Bezradně zaúpěl: „O co vám jde? Proč nás pronásledujete? To jsme jednomu z vás podřízli ženskou, nebo jsme vás snad dokonce okradli? Co jste? Lovci?“ Je těžké popsat, jak se jeho zoufalý obličej svírá v křeči a do očí se mu řinou slzy.
Brok na to zpoza štítu zvolal: „To se mýlíš, ubohý lapko, moji ženu bys nepřepral ani ty. Navíc nemáš tu čest být moji trofejí. Ve válce byla spousta takových, jako jsi ty. Mnoho z nich padlo mojí rukou. Ale vy? Vy jste se pouze naskytli jako zpestření zábavy naší výpravy.“ Do toho se jak Brok, tak Valus zasmáli. Tím zakryly vlastní vyčerpání a o to více podlomili odhodlání lapků.
Do toho se ze západu ozval velice známý pokřik svojí mohutností podobající se zvuku Valusova rohu. Beznaděj vůdce banditů se tehdy ukázala naplno, když plně propadl panice. Zaječel jen: „Běžte!“ A sám se jal utíkat, jako krysa utíkající z potápějící se lodi. Brok a Valus neváhali ani minutku a oba vrhli své zbraně na utíkající muže. Jak mohutný meč, tak lehká sekyra našli své oběti. Lapkové zbyli pouze čtyři. A když lapkové slyšeli, z jakého směru jde křik, jali se utíkat na opačnou stranu.
„Že jste se konečně ukázali!“ zvolal Brok a s úšklebkem sledoval Saliakův soustředěný pohled jak rychle, jako vlk proběhl kolem. Pokud měl někdo šanci je dostihnout, je to naštvaný Saliak, pomyslel si Brok.
Ostatní tři se vydali za ním, vždyť si přece nemůže užít všechnu zábavu sám! Ani nemuseli posílat Saliaka jako loveckého psa, banditi byli zahnáni do kouta. Viděli, jak všichni čtyři zaběhli do jeskyně. Brok zakřičel: „Saliaku, počkej na nás!“ A Saliak tak udělal.
Jeho rozzuřenost již pominula, přesto ten běh, který při ní předvádí, byl pokaždé úžasný. S těžkou výbavou, kterou měl na sobě, by jisto jistě dokázal uhnat i srnu. Nyní tam Saliak stál před temným vchodem do jeskyně a vyčkával. I on věděl, že i obyčejný vořech zahnaný do kouta umí kousat. Přesto ještě nakonec zařval svým osobitým hlasem. To zrovna když k němu přiběhli ostatní, se ale skála, ve které byla jeskyně zařezána, začala třást.
„Zatraceně, Sali, to teď na ně shodíš celou skálu?“ teď již odevzdaně řekl Urik.
„Toto bude ještě sranda, Valusi, zatrub ještě na roh!“ přikázal Brok.
Všichni tam stáli a připravili si zbraně k boji. Valus z plných plic zafoukal do rohu. Nyní se začala třást i zem a mnoho kamenů padalo ze skály. Všichni čtyři udělali několik kroků zpátky, však stáli stále připraveni. V tom tři bandité vyběhli z jeskyně, běžíce o život. Naběhli Seveřanům přímo na ostří jejich zbraní. Padli a ani nemukli. Jejich krev pomaličku zabarvovala sníh kolem jejich těl. Saliak, Urik, Brok a Valus se pak podívali na jeskyni a vyhlíželi čtvrtého. Zavalilo ho kamení, pomysleli si.
„Tak to by bylo k naší zábavě, co teď?“ nahodil Brok, lehce ironickým tónem.
Zemětřesení však neustávalo, snad se i zhoršovalo. Netrvalo dlouho a z temnoty jeskyně se vytáhly dvě masivní ruce. Každá byla jako kmen starého dubu. Ruce se zapřely za stěny kolem, napjaly se jejich svaly a pomaličku se z jeskyně vysoukalo i tělo a nohy. Tvor se pomaličku postavil na dvě nohy otočil hlavou, až to zakřupalo, bylo to větší než tři muži na sobě.
„Troll,“ kdosi zašeptal.
„A já myslel, že dnes nebudeme stát před žádnou výzvou. Toto je výzva! Nikdy jsem nic takového neviděl!“ zvolal Saliak
A svým zvoláním na sebe přitáhl pozornost onoho tvora. Ten se přikrčil a ukázal na zádech mnoho ostnů směřujících do všech směrů, skoro jako ježek. Na sobě měl nespočet obrovských jizev a malých jizviček z nespočtu bitev. Oči temné, jako noc sama.
„Bojujme, bratři!“ zvolal Valus a začal si tvora obcházet, pro výpad z boku.
Skála se stále třásla a tvor do ní navíc ještě uhodil, pak vykročil směrem k Seveřanům. Vytrhl kmen padlého stromu, který byl u jeho nohou a vrhl ho směrem k nim. Všichni uskočili a vrhli se na něj.
Prvně Brok na něj vrhl dvě sekery, obě se zasekly bestii do břicha, určitě bude mít o dvě jizvy navíc, další ji však čekají. Saliak se sklonil, při máchnutí bestie a využil tím její nechráněné místo v boku. Rozmáchl se se svojí obrovskou sekerou a sekl bestii do boku svojí ocelí. Tohle Bestie ucítila a svojí rukou se ohnala znova, teď už to Saliak pocítil. Letěl dobrých deset stop daleko. V tom bestii ale z boku dvakrát říznul Valus svým obrovským mečem do nohy. Bestie začala krvácet rudou krví.
Bylo jasné, že bestie bude potřebovat více. Urik uchopil do každé ruky jeden oštěp a vrhl je na bestii. Jeden z oštěpů trefil krk a druhý se zabodl bestii hluboko do ruky, když se před ním snažila krýt. Urik hned vytasil svůj meč se štítem, sice věděl, že před touto bestií mu štít nepomůže, avšak i štít umí uštědřit ránu. Když však Valus sekl do stejné nohy ještě několikrát, bestie se už konečně zaměřila na něj a zvedla nohu, dupla na Valuse. Ten však v poslední chvilce uskočil. Nepomohlo mu to však moc, neboť bestie ho svojí dlouhou pazourou zarazila do země.
„Takto nemohu zemřít, takto ne!“ potichu si opakoval Saliak, zatímco nedaleko něj ještě zuřila bitka. „Kdysi mně smrt vyzvala na souboj a já přijal. Neprohraju!“ Saliak se zadýchal a i přes svá zlomená žebra se zapřel o svoji sekeru a snažil se zvednout na nohy. Bolest byla nepředstavitelná a pomalu se měnila v nesnesitelnou agónii. „Já jsem ale Saliak! Saliak, syn Saliase Nemilosrdného! Má čest mi nedovolí vzdát se a zemřít. Se smrtí neprohraju!“ Saliak vstal.
Mezitím bestie uchopila Urika do své mohutné ruky a stiskla. Křupání kostí bylo výstrahou pro Broka. Toho však již od útlého věku neučili otálet s výpadem, ale využít každé příležitosti, i kdyby tělo jeho přítele bylo drceno na prach. Brok vzal ze země jednu z mnoha ulomených ostnů ze zad bestie, a bodl jím do jejího břicha. Ihned na to vytáhl meč a opět s ním několikrát bodl, dokud se nezlomil sám od sebe. Bestie zuřivě praštila s Urikovým tělem do země. Již se chtěla zaměřit na Broka, který již v ruce neměl nic, kromě dalšího zlomeného trnu.
Najednou se ozval do všeho toho ticha Valusův roh, . Saliak se k němu dostal a se vší svojí silou, kterou v plicích měl, společně s bolestí, kterou prožíval, zahoukal do rohu tak mohutně, až se skála začala bortit.
Bestie kulhala, ale přesto se rozběhla obrovskou rychlosti k Saliakovi, vzala ho svojí hnátou a přirazila ke zdi skály. Balvany padaly na bestii, ale s ní to ani nepohlo. Když bestie vtáhla do čenichu Saliakův pach, začala ho pomalu svírat, jako Urika. Saliak mohutně zařval, bolestí i zlobou, už cítil, jak se mu svírá celé tělo. Brok mu v tom ale hodil trn z bestiiných zad. Saliak ho chytil svojí jedinou volnou paží a dříve, než stačila bestie cokoliv udělat, zabodl jí trn do oka. Ta okamžitě padla. Brok ihned přispěchal k Saliakovi, přestože kolem něj padaly kameny.
„Toto byl boj hodný hrdinů, budou o nás zpívat od východních stepí, až po Holgenstern, to ti slibuji! Tímto, jsme si vybojovali nesmrtelnost!“ řekl Brok pyšně, přičemž našel Saliakovi na těle několik zranění, které by i samostatně normálního člověka zabily. „Setkáme po smrti ještě v mnoha bitvách, kamaráde. Se smrtí jsi možná nakonec prohrál, ale každému řeknu, že jsi ji předtím porazil ty, nejméně šestkrát, co jsem viděl!“ Saliak už Brokovi ani neodpovídal, pouze se mu díval upřeně do očí a pevně mu tiskl ruku. A když Saliak vydechl naposled, jeho fousy se orosily a ihned na nich vznikly krystalky ledu. Brok pak rychle odešel od hroutící se skály.
Brok si vzal Valusův roh, Saliakovu obrovskou sekeru a Urikovo kopí a vydal se směrem od jeskyně. Pak, když se podíval nakonec zpět k tomu osudnému místu, uzřel další bestii, jak stála před zasypaným vchodem do jeskyně, ve kterém byla zasypaná další bestie. Jedna se snažila vyprostit tu druhou ze zásypu.
Brok si odplivl, bylo to dojemné. „Bratři, nechejte otevřené dveře do Valhally, hned jsem u vás. Smrti, vyzývám tě!“ Zatroubil na roh a hodil kopím, vytáhl sekeru a beze strachu šel vstříc svojí cti.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.06.2012, 12:20:50 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Samotný nadpis (i první řádky příběhu) ve mně probudil určitou zvědavost. Příběh je zřejmě napsaný na motivy severské mytologie (alespoň v náznacích). Žánrově brousí k fantasy. Ona zápletka s bandity slouží nejspíš jen jako spojovací můstek k velké bitvě s trolly v samotném závěru této povídky. Dumal jsem nad tím, proč oba stopují své nepřátele (jaký k tomu mají důvod). Také jsem si myslel, že se lovci mstí za to, že jim bandité vyvraždili rodiny a okradli je - chyba lávky - lovili jen pro zábavu, nebylo to však zbytečné mrhání silami?). Konec je spíše oslavou hrdinské smrti než pudu sebezáchovy (každý se přeci jen snaží přežít, jak se dá). Text se tváří poněkud "vznosně", místy nezní přirozeně (spíš vyumělkovaně, zapracoval bych na slovosledu a stylistice, neboj se textík nechat na chvíli u ledu a pak se časem k němu vrátit, možná v něm uvidíš víc, než budeš čekat). Avšak, abych jen "nevrčel": místy se mi popisy opravdu líbily (mezi řádky lze vyčíst, že budeš-li chtít, budeš pilně cvičit ve psaní a vypíšeš se - a najdeš si svůj styl - něco z tebe i může být). I zde však má mé druhé já jisté připomínky, jako bys s popisy víceméně šetřil na úkor příběhu, chtělo by to více detailů, aby byl příběh "plastičtější", hutnější a čtenáři měli pocit, že jsou jeho součástí, vžil se do postav a začal jim fandit - zejména u jejich posledního boje s příšerami. I přestože jde rozsahem o poměrně krátký text, proč by si čtenář nemohl udělat k postavám "jistý vztah" (když ne k postavám, třeba k autorovi, ale s uděláním si cestičky ke čtenáři je hodně práce a cesta je to trnitá). ;-) Samotné dialogy jsou postaveny více pro příběh (viz ono pořekadlo: účel světí prostředky), jakoby vykonstruované - jak by asi spolu lovci mluvili, kdyby chtěli šetřit dechem a neměli čas na sáhodlouhé vybavování? Když jsme u lovců, neměli by se pohybovat spíše tiše? Čekal jsem, že na ně bandité každou chvíli vybafnou a ono nic. Ti dva se prostě jen tak courali a vybavovali se, jakoby byli na procházce. Ne všechny situace zní přesvědčivě, bandité byli v přesile (nejspíš však byli i řádně vysílení úprkem před lovci). K boji nedošlo, jen k dalšímu ústupu (čtenáři vědí kam). Boj s obludami je nejen třešničkou na dortu, ale také souboj s poměrově nezdolatelným protivníkem (přeci jen pro čtyři lovce) může být tato příšera pěkným oříškem. Když jsme u souboje, představ si jej jako šachovou hru, nebo počítačovou hru (tahovou strategii, která se děje v reálném čase a nikdo na nikoho nečeká). Lovci útočí (třeba i sehraně) a obluda se brání. Ona příšera... Spíš bych sázel, že je to bojem protřelé monstrum a ne jen tupé zvíře honící se za každou kořistí (viz ony škrábance a jizvy). Konec je malinko uspěchaný, odkud se tam vzaly další dvě monstra? Jeden troll zůstal uvězněný za závalem, další musel přijít k jeskyni, zřejmě nepozorován (v rámci boje si jeho příhod zřejmě nikdo nevšiml). Celkově je povídka šitá horkou jehlou, vypadá na takovou rychlovku, která nenadchne, ale také neurazí! ;-) Není to ještě ono, chtělo by to více příběh okořenit a dodat mu určité napětí (nemá potřebný spád, postavy jsou vyvedeny nejasně, stejně tak prostředí, o zápletce nemluvě, spíše sázíš na náhodu a řídíš se podle toho "co Tě napadne" - jako autor můžeš svůj příběh domyslet do "mrtě" a pěkně si pohrát s představivostí čtenáře, ten na jedné straně autorovi do hlavy nevidí a na straně druhé, mu nezbývá než čekat, jak se příběh vyvine). Je to přeci jen Tvůj svět, Tvé postavy a Tvůj příběh, vyhrej si s ním, byť jde o kratičkou povídku... ;-)

Hezký den a psaní zdar...

Co mi padlo do oka (vypsal jsem jen pár maličkostí, text je svým způsobem polotovar a dalo by se na něm ještě zapracovat, má na to a nebyl využit jeho potencionál, příště to bude určitě lepší):

-- Říkám ti Saliaku, tato zima mě zabíjí. -- (pozor na oslovení) -- Říkám ti, Saliaku, tato zima mě zabíjí.

-- Zatrub ještě jednou Valusi… -- (i zde schází čárka v textu při oslovení) -- Zatrub ještě jednou, Valusi…

-- Najednou se ozval do všeho toho ticha Valusův roh, . -- (občas zazlobí i tiskařští šotci) -- Najednou se ozval do všeho toho ticha Valusův roh.

-- Bestie zuřivě praštila s Urikovým tělem do země. -- o zem (do země by jej mohla zřejmě jen zarazit)

-- Bestie kulhala, ale přesto se rozběhla obrovskou rychlosti k Saliakovi, vzala ho svojí hnátou a přirazila ke zdi skály. -- a přirazila jej ke skále. (zeď skály???)

-- Setkáme po smrti ještě v mnoha bitvách, kamaráde. -- (přečti si větu ještě jednou, něco tu drhne ;-) věta se zdá být neúplná a kostrbatě poskládaná)

Tož tak...

P.S. Pozor na opakování slůvek (viz slůvko "bestie"), což takhle: příšera, monstrum, obluda (nebo i troll)? Nevypadá to hezky...
 ze dne 14.06.2012, 19:32:34  
   Lester: Díky, docela jsem potřeboval podobné komentáře, které dokážou podrobně popsat problémy, ale i světlá místa mého "díla". Hodlám se ještě zlepšovat, takže ještě jednou díky za pomoc(;
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
ROZBÍT NOC
ZILA78
Istrie - Posled...
Trenz
Sedm životů - D...
Element
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr