obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Běs z bouře ::

 autor Doll publikováno: 17.06.2012, 20:23  
Lyrický horor na téma pocity a noční můry.
 

Běs z bouře


Matné zažíhání oblohy,
proč zákeřné mé rozpoutáváš vlohy,
jež jak hadové se plazí,
zpod každé šupinky pleti?
Vilém Závada


Zdánlivě v klidu ležela na rozestlaném lůžku a napjatě naslouchala vzdáleným zvukům blížící se bouře. Umně vyřezávaná postel s těžkými sloupkovými nebesy byla tak obrovská, že se v ní celá totálně ztrácela. Její třesoucí se tělo tvořilo pod přehnaně tlustou vrstvou vyšívaných přikrývek a vlněných dek jen nezřetelné hrboly a duny, takže její bezvládná hlava, volně spočívající na nadýchaných bílých poduškách, vypadala, jako by snad už k samotnému tělu ani nepatřila. A možná by to tak bylo i lepší…
Ve tváři byla velmi bledá. A vyhublá. Neklidně těkající oči, které se střídavě otevíraly a zase zavíraly jako třepetající se můří křídla, byly zarámované hlubokými nachovými kruhy. Mohlo za to hrozné vyčerpání a opakovaně prožívané napětí, vzešlé z dlouhého nedostatku nezbytného spánku. Její nepřirozeně rozšířené zornice pobíhaly trhavým pohledem po ztemnělých stěnách staromódně zařízené ložnice, ze kterých se loupaly a opadávaly prastaré tapety jako nějaká obnošená, stokrát svlečená hadí kůže…
Do přehřátého čela jí nepořádně padal silný pramen čerstvě umytých vlasů a lepil se k ní na kluzkou kůži jako tučná černá pijavice. Odpolední vedro postupně přešlo do dusného večera. Snad se přes den ani trošku neochladilo. Z rozlehlé přízemní terasy sálalo otevřenými dveřmi odporné horko. Srpnové nebe bylo celé setmělé, nikde se nehnul ani zvadlý list…
Zase ji schvátila ta děsná horečka. Byl to abnormální neduh, který se nedal nijak vyléčit. Svolali k ní už stovky neochotných doktorů, umatlaných mastičkářů, a dokonce i jednoho nebo dva věhlasné lidové léčitele, ale nikomu se nepodařilo byť jen správně diagnostikovat skutečnou příčinu její chronické choroby. Nikomu se nikdy nepodařilo zbavit ji jejího trhavého utrpení…
„Fyzicky s ní není nic v nepořádku,“ prohlásil tehdy jeden z přivolaných lékařů za zavřenými dveřmi a nejspíš si myslel, že nehybná pacientka ho nemůže slyšet. Ale ona ho slyšela. Stěny osamělé vily byly překvapivě tenké a venku vládlo mrtvé ticho.
„Osobně si myslím, že tady žádný doktor nic nezmůže, protože nemoc nemá normální průběh ani příznaky. Nejspíš jde o silnou somatizaci. Ostatně, pacientka mi při prohlídce přišla poněkud hysterická. Možná byste měli spíš navštívit nějaké dobré nervové sanatorium,“ řekl a decentně si odkašlal, jako by se sám divil, že vůbec něco takového vědomě vypustil z prostořekých úst.
Samozřejmě ho hned vyhodili.
Byl to bloud a nemrava. Jak si vůbec mohl dovolit byť jen nenápadně naznačovat, že mladá slečna z dobré rodiny by mohla být blázen? Taková ostuda! Taková hanba!!! Příbuzné by to určitě přivedlo na mizinu. Místo toho platí přemrštěné částky za pečlivou osobní ošetřovatelku a nejrůznější ozdravné pobyty v malebných koloniálních lázních s profesionální obsluhou. A kromě toho, ona se občas opravdu cítila líp. Byly dny, kdy překypovala elánem a volně pobíhala po celém domě. Ale dnes ne. Dnes jsou všechny pokoje prázdné a ona slyší jen ten vlezlý zvuk, který jako by vycházel přímo zpod její zválené postele. Pod černým nebem ženoucí se letní bouře začal sílit studený vítr…
Přitiskla si na zpocenou tvář prachový polštář.
Po městě se rozprostíral podivný soumrak. Nad vzdáleným horizontem se kupila temná bouřková mračna. Hnal je svižný vítr a mraky cestou ještě stonásobně zmohutněly. Z toho samého směru se také přes opuštěná pole a ztichlé lesy neslo vzdálené hřmění. Pouliční světla se rozsvítila ještě o dobrou hodinu dřív, než bylo touto roční dobou obvyklé.
Na svět se snesla nová noc.
Její veliká ložnice měla skvělý výhled do zubožených zahrad. Zšeřilo se mnohem rychleji než jindy, což byl neklamný příznak toho, že brzy přijde bouřka. Někde v dálce se zablesklo, ohnivá čára rozčísla nebe, zuřivá ozvěna zaburácela vzteklým hromobitím. Stojatý vzduch snad ještě víc zhoustl. Po paměti prošla temnou ložnicí ponořenou do neproniknutelné tmy, mraky visely tak nízko, že drtivě zakryly i zářící měsíc. Na střechu bez přestávky bubnovaly vydatné kapky letního deště, daleko nad oblými zelenými pahorky hlasitě burácel hrom…
Byla to ona noc, kdy k sobě pověrčiví lidé nervózně tisknou laciné amulety na pochybnou ochranu proti zlým duchům, kdy žádná divoká kočka nikdy nevyráží ven na lov zmoklých škůdců a kdy všichni hlídací psi vyjí jako šílení, když vytrvale útočí na chomáče prachu v prázdných koutech, jako by tam celou dobu bylo zákeřně přikrčené cosi prostým okem zhola neviditelného…
Přináší s sebou všechny nečisté noční můry, provázené těmi nejpodivnějšími průvodními jevy. Dříve se tvrdilo, že každá nemoc je jen dílem nějakého malého démona. Nehmotného ďábla, který neviděn a neslyšen postupně proniká do lidského těla, usazuje se v ochořelých útrobách a pak nezastavitelně pučí jako přebujelý zhoubný nádor, dokud mocný nápor jeho parazitní tkáně nerozerve vaše břicho a beztvarý rarach nevyjde z trpícího člověka úplně opačnou cestou, než kterou do něj nepozván přišel. Z vašeho zneužitého života zbudou jen rudé roztřepené cáry a ani v sobě nenajdete sílu rozdrtit té zkrvavené zduřenině rohatou hlavu mezi masitými stehny. A zemřete na příšernou choroboplodnost vazkých zmocněnců palčivého pekla…
Ta hnusná věc v jejím těle je jako nezhojitelná mokvající rána.
Vzpomínala si, že vždycky taková nebyla. Těžko říct, kdy ji poprvé napadla ta nevyléčitelná nákaza. Muselo se to stát strašně dávno, dávno v minulosti, možná ten nesnesitelný proces probíhal postupně, jako když se nezadržitelně dělí vražedné zárodky smrtelné rakoviny. Ležela schoulená v posteli a s nepopsatelnou hrůzou naslouchala běsnící bouři. Rezonovaly v ní ohýbající se pinie, vyjící vítr, praskání větví a úpěnlivé kvílení průvanu dole pod rozvodněnými okapy…
Zacpávala si uši.
Snad dřív slýchávala nesrozumitelné pokyny nějakých monstrózních zablácených bytostí. Bublaly v ní nezřetelné vzpomínky na nakyslou vůni mělké vody a stojatého bahna, na štiplavé mravenčí štípance, na plavný let kovově lesklých vážek a na maličké říční pijavičky nenasytně přisáté na holých bílých nohou. Pamatovala si jen, že potřebovala nějaké velmi odlehlé a temné místo, kam nikdo nepřijde ve dne, natož v noci. Ideální místo pro tajnou schůzku.
Nebo vraždu.
Bez mrknutí oka pozorovala příchod bouře, žaludek bolestivě sevřený neblahou předtuchou. Větve stromů se zmítaly a ohýbaly zuřivým vichrem, až místy nápadně připomínaly široce rozpřáhnutou náruč zmizelého lesa. Nízké nebe bylo černé jako smola, jen sem tam ozářil oslnivý blesk klasicistní sochy v zaplevelené zahradě, které jako by se samy o sobě daly do pohybu. Prchavá záře vrhala do oken podivný nazelenalý přísvit. Temnými cypřiši pronikalo klamné měsíční světlo, které zaplavovalo místnost odlesky a stíny. Ovíjely se okolo ní jako silné šlahouny jedovatého břečtanu přichycené na tenkém kmenu mladé břízy…
Stromy nemají srdce.
Proto nikdy nemohou pociťovat vinu nebo zhnusení. Chtěla konečně zavřít oči a opustit svou zmučenou mysl. Chtěla navždy usnout ve vykupitelském objetí něžných bílých ruček a topit se v hedvábné záplavě uhlově černých kadeří. Prudký poryv vzteklé vichřice srazil ozdobný stojan na lampu, který s řinkotem dopadl na mramorovou podlahu…
Tma.
A zima.
V celém domě byl klid a všude zhasnuto. V celém domě dokonalé ticho a konejšivá tma. Pouze venku za zavřenými okny zuřila běsnící bouře. Nárazy vichřice smíšené s dunícím deštěm na nebezpečně zvučící skla. A na černočerné noční zahradě zmítání holých větví a šlehající trsy ozdobných trav…
Co když ona sama nevědomky stojí za zrodem nějakého šíleného stínového stvoření, které ji teď týrá každou probdělou noc?
Zůstala sama se svým odporným postižením, sama se svými strašlivými sny. Věděla, že by měla utéct, dokud je ještě čas. Ale stejně tak už moc dobře tušila, že i když odsud opravdu uteče, stejně hned za vzdáleným obzorem padne a zemře, stejně jako nešťastné večerní slunce…
Vstříc své zkáze.
Představovala si, jak bez rozloučení odchází pryč. Mohla by jen odkráčet, kráčet ztěžka a tiše jako přízračně bílá a obluzující záporná postava z děsivé balady. Její zádumčivá postava by se pomalu zhmotňovala z temné prázdnoty. Rozevlátá silueta by plula nízko u bahnité země jako probuzený posel ze záhrobí. Její pomalý příchod by podmalovávala šepotavá ozvěna chladné vichřice, která ještě sílila v dáli za jejími vzdalujícími se zády…
Strašlivě zesláblá a vyděšená málem na pokraj smrti.
Tiše prošmejdila zšeřelou vstupní halu, sestoupila dolů do průjezdu a malou brankou ve vratech se protáhla do zahrady. Včera večer pršelo jenom jako lehký závojíček slaných slz. Když došla k zrezavělé brance a opatrně otočila masivním klíčem, vzdálené věžní hodiny právě odbíjely obávanou půlnoc…
Vstoupila do světa snů.
Nebo vleklé noční můry.
Zahrada musela být kdysi moc krásná, alespoň si ji tak vybavovala z dětství, když ještě za jezírkem kvetla obrovská třešeň. V stinných loubích stály lavičky obrostlé bujnými rostlinami. Ve vzduchu se třepotali mnohobarevní motýli a bzučely veliké včely…
Ale tento žalostný zbytek bývalého letního ráje byl nyní v značně zanedbaném stavu. Stěny přilehlých budov pokrývaly uschlé popínavé plazivky. Odumřelé větve veliké třešně se zoufale vzpínaly k soumračnému nebi jako holé, zčernalé kosti. Leknínové jezírko bylo beznadějně zanesené tlejícím listím, ožehlým mechem, spadlými květy a zeleným šlemem. Keře potřebovaly pořádně prořezat, buclatý mech a zplihlé lišejníky, dosud pevně uchycené na skalkách, bylo nutné zase zalít, zvadlé květinové záhony a žíznící trávník zbavit dusivého plevele…
Už dávno neměla kdy na pěstování okrasných rostlin, ale když čas od času procházela zpustlou zahradou, někdy si vzpomněla na neopakovatelnou vůni sladkých květů a na zbytky zahradních soch, bezvládně zhroucené dole u rozdrolené zdi. Viděla v tom konečné zapomnění, které bylo blaženější než marné naděje na brzkou smrt…
Stojatý vzduch byl skrz naskrz prosáklý těžkou vůní přezrálých plodů, pod kterou byla již lehce patrná počínající plíseň a hniloba. Zaprášená štěrková cesta byla plná spadlých květů. Hedvábí hnědé a uschlé, dokonale ladilo se schýlenými stromy, které podlehly jakési podivné nákaze nezvykle houževnaté mokvavé plísně. Svěží tráva žárem zežloutla, ale hrudkovitá hlína byla stejně jako její osamělá cesta podivně měkká a bahnitá…
Byl to její osud.
Klikaté cestičky už dávno, pradávno zcela zmizely pod bujnou vegetací a ze zahradního jezírka se stal mělký močál zarostlý pružným rákosím. Celý opuštěný altánek pod propadlou střechou na první pohled představoval čisté ztělesnění ničivé zkázy. Dusný déšť se zmáhal a veliké, ledové kapky padaly až do temného lůna hustého, zanedbaného pralesa, podobného smutnému sadu…
Milovnice prázdných míst.
Každý mrak má nejmíň tisíc odstínů šedi. A upřený pohled na prudký déšť je tak sladkobolně krásný jen a jen proto, že jeho studené kapky jsou na jazyku kyselé jako spečená mořská sůl. Řekli byste, že šediví slavíci si sami pro sebe zpívají tichou píseň, když tuší, že už brzy začne pršet?
V tu chvíli chtěla jedině utéct. Jako by ji mohl pouhý poryv větru uchopit a odnést daleko odsud…
Do nebytí.
V tu chvíli toužila jen dokonale splynout s pravou půlnocí. Takové jako ona jsou zhola nepostižitelné. Někdy se objevují na zválených polích, jindy na neposečených loukách nebo v nějakém nestřeženém okamžiku, když jasný měsíc pluje vysoko na černém nebi. Jsou to skrz naskrz čistí tvorové noci, a přece nikdy nezmírají trýznivou touhou po posledním spočinutí…
Vzešly ze studeného světla úplňkové luny, z ostrého kvílení ledové vichřice a drobných střípků rozbitých zrcadel. Vznáší se v závojích zimní mlhy nebo zběsile víří řvoucí vichřicí, ruku v ruce v šíleném kolovém tanci, který by snad nikdy neměl zhlédnout žádný obyčejný smrtelník. Samozřejmě jen pokud nechce být násilím vtažen do jejich kruhového roje, kde ho pomstychtivé půlnočnice donutí tančit tak dlouho, dokud mu samy neupadnou zmrzačené nohy…
Její hubené nohy…
Utíkaly.
Jako splašená kobyla bezhlavě vyběhla vstříc ledové vodě, do zranitelných tváří ji bičoval ledový déšť. Utíkala úplně naslepo, šlapala do blátivých kaluží, hruď se jí dmula mučivými vzlyky, až se nakonec vrhla na studenou, deštěm zmáčenou lavici před obrovským růžovým keřem. Buclaté plody se skvěly ve stereotypní temnotě jako rudé skvrnky od kapající krve. Dlouhé tmavé vlasy, rozprostřené kolem schýlené hlavy, se rozlily po umrlém kameni jako mocná kaskáda vroucího inkoustu…
Její slabé srdce zběsile bušilo jako o závod, v zoufalé snaze nepuknout až na výživnou dřeň. Všechno v ní neslyšně křičelo a vřískalo, i když z rozpraskaných rtů nevyšlo ani jedno jediné bolestné zasténání. Ani jedno jediné obviňující slovo, které by její nestálou mysl kdy s konečnou platností usvědčilo ze zkázy a zoufalství…
Na rozbahněnou zem dopadly další ledové kapky. Slyšela klokotavý hukot bouře a úplně dole na zemi zahlédla tančící stíny přerostlých větví zmítaných vichrem, v dálce ji oslnil prudký blesk…
Prudký vítr rozevlál její dlouhé, zmáčené vlasy a zamotal zcuchané prameny do silných šípkových šlahounů, aby její perlivá krev napojila žíznící trnkový keř. Přerostlé růže ji zlovolně objaly a místo spárů běsu ji pevně svíraly svými tenkými trnitými pažemi. Na zrudlé tváři, zlité vlastním pěnivým potem, pocítila ostré špičky a bodavou bolest…
Bylo to beznadějné.
Čím víc sebou mlátila a kroutila, tím víc ji ostré trny šlehaly do obličeje. Rozdrásaly jí jemné tváře stejně snadno, jako když nabroušené nůžky ničí nepotřebné kousky křídového papíru. Jako by už teď bosá kráčela přes pustou planinu polárního Helheimu, kde musí každá mrtvá duše přejít holou nohou přes nekonečné množství ostrých skleněných střepů, kopců pichlavých kostěných jehel, pilířů použitých injekčních stříkaček a zbujelé závěje mechanických chuchvalců hrozného železného bodláčí…
Zaslechla nějaké divné zvuky, jako když útočí jedna bodající ruka nebo jako když se páře pečené maso, ale bylo jí to jedno. I přes ten nával děsné bolesti. Chtěla se jen vysvobodit ze zajetí bílých květů a krvavého měsíce, pryč od palčivého horka a tekoucí krve, která je stejně modrá a ledová jako ten nejmrazivější zmar…
Ptáček v trní.
Ze všech sil se snažila zvednout se zpátky na nohy a znovu se rozběhnout pryč, ale žíznivá růže se jí pevně zarývala přímo do živoucího masa a odmítala ji propustit ze své kruté náruče. Skoro jako by její krásné, bělostné okvětní plátky trýznivě toužily po doteku stejně bílé a hladké pleti. S křikem se nakonec přece jen vyprostila ven a oslepená vlastní krví se pokoušela odplazit zpátky do domu. Vyjící vichřice ji zvedala do vzduchu, pohazovala si s ní jako s nesvéprávnou hadrovou panenkou…
V mihotavém stínu mokrého listí trošku zavrávorala a do trávy u jejích vratkých nohou padaly kulaté kapky tmavé krve. Zmatená a malátná, s nateklou tváří ocejchovanou těmi ohavnými drápy vypadala jako nějaká propuštěná obětina, která se zrovna vynořila z nějakého bizarního obřadu, natolik zvrhlého a nelidského, že jej nelze ani knižně popsat.
Musela se opřít o útlý kmínek jednoho mladého stromku, aby vůbec udržela rovnováhu. Necítila na sobě horkou krev, která jí stékala jako červená pavučina přes půlku pošramoceného obličeje. Pokoušela se otevřít oči. Obrovské, černé a nečitelné jako sama tma…
Nebylo nic.
Neexistovalo nic. Bála se udělat jediný krok. Jistě by spadla a padala dolů, hluboko dolů. Její násilný sestup do propastí podsvětí by trval velmi dlouho, protože všude okolo byla jen neproniknutelná čerň a totální prázdnota. Neviděla ani na krok. Nemohla nahmatat své vlastní prsty, dlaně, ruce…
Nic z toho jako by nikdy nebylo. Nedokázala zaslechnout dokonce ani svůj vlastní přerývaný dech. Jediné, co ještě zvládla vnímat, byl dutá, nevěřící nicota, nicota a ticho skryté hluboko pod ohlušujícím řevem a vytím běsnící bouře…
Hlas hromu.
Ozářil její zničenou tvář. Odulý obličej, tekoucí krev, dychtivá ústa našpulená do nenávistného šklebu. Nevidoucí oči, skelné a prázdné jako vyhaslé zraky polámaných umělohmotných panenek. Sinale bledé roztříštěné kmeny, odhalené kořeny, kostlivé hnáty vzpínající se k olověné obloze…
Vzplála bílým plamenem.
Nebeský blesk proťal její chcípavou postavu jako kalená ocel. Živý oheň byl hrozný, nesmiřitelný a nekonečně horší než jakákoli chronická horečka. Neviditelné plameny sežehly její udivenou duši. Ve zlomku věčnosti se přes ni prskavě proplazily miliardy smrtelných úponků čiré elektřiny a sinalý měsíc mezi těžkými mračny náhle uhlově zčernal. Žravý žár náhle přestal působit a ona zanikla společně s ním…
Prudká bouře běsnila skoro celou noc.
Jasný úsvit přicházel jen nesměle, skoro jako nějaké překrásné, křehké stvoření prodírající se skrz pevné hradby plné trní. Tam teď spočívají i její nevzhledné zbytky. Bílý blesk ji spálil na troud a zbyla z ní jen zčernalá, začouzená pečínka potažená štiplavě páchnoucí, zuhelnatělou kůží, křehkou jako popel sám…
Všechno, co z ní ještě zůstalo, byla stejně jen nepodstatná a zhola neuchopitelná prázdná slupka, ze které se vylíhla parazitická jepice. Je to tvor prchavý a přelétavý, stejně jako bývala ona sama. Snad je to i ona sama. Lenivě se svléká v šumící trávě. Třepotavě poletuje v sychravém, chladném vánku a její průsvitná křídla kolem sebe víří jemný, přilnavý prach. Je to prokletý popel, který rozežere až na obnaženou kost úplně všechno, v čem se nepozorovaně zahnízdí byť jen jedno jediné droboučké zrníčko pozvolné zkázy…


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 17.06.2012, 20:21:56 Odpovědět 
   Napsáno velmi sugestivně, přečetl jsem se zájmem a potěšením. Dýchl na mne E.A Poe. Motiv chorobu přenášející jepice se mi velmi líbí (pokud jsem to správně pochopil). Přesto si neodpustím, k dobru věci, připomínky:
a) hrdinka je zřejmě z nóbl rodiny, ale vzhled zdevastovaného okolí tomu neodpovídá. Jako by se vše rodinné kolem ní vytratilo.
b) líčení oné bouřně morbidní atmosféry se místy poněkud opakuje, bylo by dobře trochu proškrtnout (anebo víc stupňovat)
c) Poněkud gotickému stylu vadí některé moderní výrazy, které by šly nahradit spisovnou češtinou ( totálně, abnormálně, stareotypní)
d) snaha nadměrně kupit expresivní výrazy u tebe postupně mizí, ale přesto zůstávají některé nadbytečnosti ( odporné horko, prostořekých úst, drtivě zakryly,příšerná choroboplodnost, nesnesitelný proces, nešťastné slunce, výživná dřeň, nevzhledné zbytky) Bylo by asi lepší adjektivum vynechat nebo nahradit méně expresivními.
e) některé výrazy jsou podle mne neobratné: prošmejdila, zlité (lépe zalité), sebou mlátila, ostré špičky (lépe: ostny) propuštěná obětina, chcípavá postava)
Jak vidíš, četl jsem pozorně s tužkou v ruce. Snad jenom dodám starou vestu: někdy je v hororovém kontextu klidné až realistické konstatování hrozivější a účinnější než překupení silných výrazů. Těším se na další texty, pořád jsou lepší a lepší (snad tě psát nepřestane bavit).
 ze dne 19.06.2012, 10:37:32  
   čuk: Obrň se trpělivostí. Upřímně řečeno: povídky by potřebovaly poněkud vybrousit, doporučuji číst s odstupem, vnímat text očima emotivně nezaujatého čtenáře, pak zjistíš, kde je třeba ubrat a zjednodušit. Chce to opravdu trpělivost, mluvím z vlastní zkušenosti.
 ze dne 19.06.2012, 9:50:29  
   Doll: To už jsem zkoušela a byla to totální katastrofa. Kromě toho nemám peníze, protože teprve prvním rokem studuju vš a to ještě vůbec není jistý, jestli se vůbec dodtanu do druháku :(
 ze dne 18.06.2012, 10:15:16  
   čuk: Pokud si nechceš nechat knížku vytisknout vlastním nákladem přímo v tiskárně.
 ze dne 18.06.2012, 10:06:40  
   Doll: Ahoj,

díky za komentík a tvé připomýnky. Vezmu si je k srdci. Jinak se neboj, psát mě asi nikdy bavit nepřestane. :D Jenom kdyby se mě ještě podařli sehnat nějaké nakladatelství, které by mělo zájem mě vydat knihu :(
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr