obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392461 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Já říkám smrti NE - 2.část ::

 autor Mouvela publikováno: 05.07.2012, 22:52  
Již druhá část mého příběhu o tom, jaké je to být anorektičkou v jedné z nejdůležitějších etap života.
 

Zamknu se v pokoji, svléknu se a podívám se do zrcadla. Přejíždím si po vystouplých žebrech a vpadlém bříšku. Studí to, poslední dobou mám pořád ledové ruce a stálou zimnici. Ještě že je zrovna zima, alespoň není blbý, když pořád nosím svetry. Pohledem sjedu k nohám. Dvě tenké hůlky, žádné maso, žádný sval, jen kost. Otočím se na profil a podívám se na zadeček. Obraz mi oplácí realitou. Pánevní kosti splývající se zbytek těla. Kdyby mě chtěl někdo po zadku plácnout, asi by si zlomil ruku. Odvracím pohled, jsem zděšená tím, co vidím.

Ale Lucko, to jsme přeci chtěli, toho jsme se snažili dosáhnout. Vypadáš skvěle, všechny holky ti budou závidět.

A kdo, vždyť se se mnou nikdo pomalu nebaví.

To nevadí, máš přeci mě a já tě jen tak neopustím, zůstaneme spolu. Víš, co musíš udělat? Zhubni ještě trochu a pak to bude ok, všechno se tím spraví.

Tak jo ANO, že jsi to ty, tobě věřím, vím, že to se mnou myslíš dobře, ty bys mě přeci neoklamala, ty ne.

Chodím po ulici jako duch. Nejen že tak vypadám, já se tak cítím a jsem tak cítěna. Nevím proč, ale nikdo se mi nepodívá do očí, když mě míjí. Ignorace lidstva ke druhým je nepředstavitelná. Jako by se mohli jediným pohledem nakazit, lepší bude dělat, že nejsem. Kdyby mohli projít skrze mě, udělali by to. Hlavně to nevidět.

Stejně chodím s hlavou skloněnou. Nevím ani, zda bych jejich pohled snesla. Vidět ten strach, nechuť, hrůzu, naprostý šok, na to nemám sílu. Vím, že není všechno v pořádku. Občas si to uvědomím, ale jakékoliv pochyby jsou hned v zárodku umlčeny.

Vždyť ona naprosto ovládá mou mysl, nutí mě lhát lidem, mé rodině, ubližovat a přesto nemám sílu jí vzdorovat a vyhnat jí ven ze své mysli, ze svého těla. Já už takhle nemůžu dál, nemám sílu, je mi zima, z každého sousta mě bolí břicho a nejraději bych ani nepila, co když přiberu. Bože co to říkám, po vodě, to ani nejde.

Ale to víš, že jde, ty přibereš po všem, ale já tě od toho uchráním.

Ne já už nechci, já chci být normální. Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposledy usmála. Co to je smích? Netuším. Nesměju se. Nežiju. Jsem mrtvola uvězněná ve vlastním těle ovládaná jako loutka a čekající na konec představení. Ano konec, ten přijde a nemůže to už trvat dlouho, to bude vysvobození. Umřu já i ANA. Budu volná a šťastná. KONEC.

Konec opravdu nebyl moc daleko, ale nějaká záhadná moc mě na něj upozornila. Nebudu mluvit o Bohu, to je na jiné téma, spíš tělo mi dalo jasný signál, že ještě pár dní tímto stylem a budu mrtvá.

Bylo to o jarních prázdninách ve druhém ročníku. Anorexií jsem trpěla asi od začátku druhého ročníku a za tu dobu jsem zhubla ze 70kg na 44kg při výšce 170cm. To byla v této době má nejnižší vána.

Jednoho dne ráno jsem se probudila a otevřela oči. Hrůzou jsem zkoprněla. Nic jsem neviděla. Ne že by byla vyloženě tma, ale obraz byl jako by v mlze, rozostřené vidění, v dálce jen stíny. Obešla mě naprostá hrůza. V tom okamžiku mi došly všechny důsledky mého počínání. Došly mi všechny chyby a omyly, které jsem podstupovala a které mě přivedly sem. Je ze mě troska. Vyhublé tělíčko třesoucí se zoufalstvím pod peřinou. Pomalu bez přátel, vyvolávající naprostý děs v očích jiných lidí.

ANO co jsi to udělala?

Nic, neříká nic, jen se směje. Strašný smích v hlavě mě dohání k šílenství.

ANO zachraň mě, tohle jsi mi neslíbila.

Ale ano, tohle přesně jsem chtěla, to je můj cíl cesty. Zvítězila jsem nad tebou, pokořila jsem tě.

Ty nejsi má kamarádka, jen sis na ní hrála, jsi falešná.

A co jsi si myslela ty hloupá?

Takhle mě našla máma. Okamžitě jí došlo, že jsem v koncích, že jsem se zhroutila a že to není sranda. Nechtěla jsem nikam do nemocnice. Posledních ¾ roku jsem byla slepá, ale během okamžiku jsem prozřela a došlo mi, že jakmile nezačnu hned něco dělat, zemřu.

Ano zemřu, jednoduše mi selže tělo naprostým vyčerpáním. Nehledejte v umírání záhadu, prostě zavřete oči a nebudete. Zavře se kniha jednoho osudu a vy už nebudete mít nikdy možnost se nadechnout, usmát se, plakat, chodit, učit se, prostě dělat ty věci, které k životu patří. Nebudete a tím to hasne. Tohle mi proběhlo myslí během pár sekund a došla jsem k rozhodnutí, že já se těchto obyčejných věcí prostě nevzdám. Jsou to jen maličkosti, ale líbí se mi a já budu bojovat, ze všech sil budu bojovat.

Rodiče mě začali ošetřovat. Snažili se do mě dostat nějaké normální jídlo. Máma se mě zeptala, na co bych měla chuť. Ležela jsem v obýváku na gauči, třásla se pod dekou. Řekla jsem, že bych si dala obyčejný chleba s máslem a salámem. Božská mana. Něco tak dobrého jsem neměla, ani nepamatuju a snědla jsem to s obrovskou chutí. Rodiče se radovali, že mi to tak pěkně jde, ale radost nevydržela moc dlouho. Jakmile jsem to snědla, zvedl se mi žaludek a já běžela na záchod všechno vyzvracet. Tělo jídlo naprosto odmítalo, neumělo si s tím poradit.

Na nějakou chvíli jsem usnula a po probuzení jsem dostala trochu obědu. Guláš s těstovinou. Když jsem to snědla, opět jsem usnula. Probudila jsem se asi za 3 hodiny, vstala jsem a okamžitě se mi zase zvedl žaludek a oběd opět letěl ven. Ani ty tři hodiny nestačili tělu na zpracování, neumělo to.

Tímto způsobem to šlo den za dnem, ale pokaždé to bylo o něco lepší, ale i tak jsem věděla, že stojím teprve na začátku dlouhé cesty. Zrak se mi za pár dní vrátil, ale na oplátku mi ochrnula polovina tváře. Psychicky jsem byla na dně. Kdyby mě rodiče nepodrželi, nevím, kde bych teď byla. A nebylo to naposledy, co mi podali pomocnou ruku. Ale o tom jsem v této době neměla ještě ani tušení.

Utkvěla mi v hlavě taková jedna vzpomínka na těchto pár dní. Protože venku bylo hezky a já byla stále zavřená doma, rozhodli se rodiče vzít mě na procházku. Ale byla jsem natolik vysílená, že sama bych asi daleko nedošla, proto mě rodiče vzali každý z jedné strany v podpaždí a takto jsme šli obejít blok. Byla jsem jako nesvéprávné dítě, naprosto závislá. Kdyby mě někde nechali a odešli, neměla bych ani sílu zvednout se a dojít domů. Žila jsem v naprosté letargii.

Těžko vyjádřit pocity, které máte, když si uvědomíte, že můžete přijít o zdraví, že budete mít po zbytek života trvalé následky. Je to naprosté zoufalství, nadáváte si, jak jste mohli být tak hloupí, propadáte depresím, litujete se, nenávidíte celý svět, nenávidíte sebe, nejraději by jste umřeli. Říkáte si, kde jste udělali chybu, proč vy, chcete vrátit čas, modlíte se, modlíte se, modlíte se.

Byly to nejhorší dny v životě. Čekáte konec, každým dnem. Zlepšení je v nedohlednu a než žít jako kripl, to raději nežít vůbec. Opravdu jsem si několikrát říkala, že bych raději spolykala prášky, než tohle. Soucitných pohledů jsem si v poslední době zažila víc než dost. Další již nesnesu. Stačí se podívat na rodiče. Strhané tváře, ve kterých je vepsán strach o vás. Sledují vás každou minutu dne, jestli jíte, jestli spíte, jestli dýcháte. Pomalu se vás bojí nechat v noci o samotě, aby jste náhodou neumřeli, jako by to mohli nějak ovlivnit. Tohle si musí rozhodnout tělo samo, zda žít nebo to vzdát.

Nevím, jak je to možný, ale tělo se nevzdalo a bojovalo o své místo. Asi mám silnějšího ducha, než jsem si myslela, což se vlastně v budoucnu ukázalo několikrát. Rvala jsem se se životem a vyhrála jsem. Po nějaké době v péči rodičů se vše vrátilo do normálu, ochrnutí tváře přešlo a já jsem byla zase „normální“.

Slovo „normální“ má ovšem mnoho významů. Vážila jsem nějakých 45kg, pro mnohé smrtelná váha. To, že jsem začala tak nějak normálně jíst, bylo sice moc hezké, ale pokaždé to byl boj vnitřních hlasů. Věděla jsem, že pokud nebudu jíst, nepřežiju, ovšem síla, kterou jsem na to musela vynaložit, byla obrovská. Naučit se vidět na jídle to dobré, nikoli v něm spatřovat nepřítele, po kterém budu akorát přibírat. Bylo mi jasné, že psychické uzdravení bude na delší dobu, pokud vůbec se mi to někdy povede. Ale byla jsem odhodlána to zkusit a vytrvat, měla jsem dostatečnou vůli. Protože kdybych se o to nepokusila, zklamala bych nejen sebe ale i rodiče a to bych jim nemohla udělat, ne po tom, co udělali oni pro mě.

Přibírání šlo hrozně pomalu. Byla to dlouhá cesta vzhůru. Ale šlo to, pomalými krůčky to šlo. Tak jako se lidi na dietě radují s každého shozeného deka, já jsem se radovala z každého deka, které jsem měla navíc. Tělo jsem měla tak zhuntované, že i když jsem šla na diskotéku, musela jsem si s sebou do kabelky vzít namazaný rohlík a v průběhu večera ho sníst, nejčastěji na záchodě. Já vím, je to zvláštní, ale pro mé vysílené tělo byl celovečerní tanec natolik vyčerpávající, že jsem dokázala během jediné noci shodit klidně dvě kila, která jsem již druhý den nenabrala jen tím, že jsem se najedla a napila. Prostě byly pryč.

Říkám si, že jsem musela mít velkou odvahu na ty diskotéky vůbec chodit. Ukázat se před lidmi, chodící kostra ve visícím oblečení, a se smrtí v očích, to chce hodně sebevědomí. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale nemohla jsem dopustit, abych přestala žít. Toho jsem si v poslední době užila dost a teď jsem to musela dohnat.

Když jsem dosáhla 50kg, začala pro mě nová etapa života nebo jsem si to alespoň myslela. Mylně jsem se domnívala, že už jsem zdravá a že mi nic nehrozí.

Nemoc jsem měla za sebou a rychle jsem na ní zapomněla, na to, jak to bylo hrozný, na to jak bylo nebezpečný chtít být hubená. Jako by to nikdy ani neexistovalo. Udělala jsem za tím tlustou čáru a naprosto jsem si odmítla připustit, že bych se k tomuto způsobu života mohla ještě někdy vrátit. Říkala jsem si, že když už jim normálně, není nic špatného na tom, hlídat si dosaženou váhu, přejít na zdravá jídla. Co by se mi mohlo stát?

Chtěla jsem zůstat štíhlá, bála jsem se přibrat nějak moc. To prostě bylo stále ve mně a ani do současné doby jsem se tohohle vnitřního hlasu nezbavila. Nebuď moc hubená ale ani moc silná. Obojí není dobré.

Ale i když jsem jedla zdravě, pomalu jsem se přehoupla přes 50kg a jak jsem viděla, že váha leze nahoru, začala jsem se bát, že se to nikdy nezastaví. Měla jsem takový strach, že budu pořád přibírat, až budu stokilová. To jsem nehodlala připustit. Našla jsem si tedy jiný prostředek, než je dieta, pro udržení váhy.

Tělo jsem měla jen kost a kůži, žádný sval, všechno se mi třáslo. Chtěla jsem nabrat svalovou hmotu a co je na to nejlepší? Ano, cvičení. Mnou tak nenáviděné cvičení najednou bylo světlo na konci tunelu. Způsob, jak zůstat štíhlá, ale přitom moci normálně jíst. Protože i když jsem se musela někdy přemlouvat, abych něco snědla, jídlo se pro mě stalo požitkem. Měsíce hladovění si vybralo svou daň a tělo si říkala o víc a víc a dalo to hodně práce se udržet, abych stále nejedla. Sníst večeři a pak si dát celou pizzu nebyl problém. Jen ty výčitky zůstali.
Takže když jsem začala uvažovat o cvičení, zdálo se mi to jako skvělý nápad. Můžu si užívat jídla a přitom zůstat štíhlá.

Zdá se vám divný, že v jednu chvíli mluvím o vnucování se do jídla a v druhou chvíli o tom, že se nemůžu od jídla odtrhnout? Ale vůbec to není divný. Tyhle pocity jsem prostě měla. U každého sousta mi proběhlo myslí tisíce myšlenek. Protichůdných myšlenek. Abych to nejedla, že to není zdraví, je to tučný, přiberu a naproti tomu rozum říkal něco jiného. Teď už jen záleželo na tom, který hlas vyhraje.

ANY jsem se nikdy nezbavila, byla a je stále ve mně, ale naučila jsme se jí ovládat, ukecat jí, ale nikdy jsem jí neporazila, tak snadno se ona nevzdává. Jakmile vás má jednou v drápech, jen tak vás nepustí.

Ze začátku jsem chodila cvičit tak jednou až dvakrát týdně a to na aerobic. Cvičení mi dávalo docela zabrat. Tělo bylo unavený a nikdy nebylo zvyklý na pravidelný pohyb. V prvních týdnech jsem chodila jak zmlácená, ale po nějaké době si tělo zvyklo, svaly zesílily a já jsem zjistila, že už mi nestačí chodit jen dvakrát týdně, že bych klidně mohla přidat další hodinu a tak jsem si začala přidávat další lekce. Po těch letech, kdy jsem sport nenáviděla, se najednou stal středem mého vesmíru.

Milovala jsem ten pocit, když jsem se po hodině vracela domů naprosto vysílená ale šťastná jako už dlouho ne. Čím víc a častěji jsem cvičila, tím jsem byla šťastnější. Po dlouhé době jsem se zase začala smát a byla jsem veselá a bezstarostná holka. Minulost jsem hodila za hlavu a užívala si života, jak jen to šlo.

Musela jsem se taky soustředit na školu. Byla jsem ve třetím ročníku, za rok mě čekala maturita a pak, kdo ví, co přinese budoucnost. Kdybych jen tušila, jaká ta budoucnost bude, udělala bych to lépe. Ale proto se tomu říká život, protože prostě žijeme, teď a tady.

O tom, že je anorexie rozšířenější, než většina lidí tuší, jsem se mohla přesvědčit na vlastní kůži nejen u mě, ale i u lidí v mém okolí. Pamatuju si, jak jsem se vrátila po prázdninách do školy. Bylo to do třetího ročníku. Jedna moje spolužačka byla vždycky docela silná a jak to tak bývá, každému na posměch. Asi i proto, že byla chytrá. Musela si krásu něčím vynahradit. Ale byla to fajn holka, veselá a přátelská. Jedna z mála lidí ve třídě, se kterými se dalo normálně bavit. O to víc mě zasáhlo, co se s ní stalo.

Pryč byla ta silná Markéta, která raději i v teple chodí ve svetru, jen aby zakryla nějaké to kilo navíc. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Naproti mně šla nová Markéta, v krátkém tričku, vypasovaných džínách a minimálně o 10kilo lehčí. A to říkám minimálně. Okamžitě mi došlo, která bije. Není možné zhubnout tolik za pouhé dva měsíce, aniž by jste nedrželi hodně drastickou dietu. A nejen to, prozradila jí její tvář. Vždycky tak veselé oči byly smutné, až se člověku chtělo brečet a zdobily je velké černé kruhy. Na ústech žádný úsměv, vpadlé tváře. Štíhlá byla, to ano, ale její tělo ztratilo ducha. Viděla jsem sebe jen před pár měsíci. Polilo mě horko.

Nemohla jsem se na to jen tak koukat a začala jsem okamžitě jednat. Bylo mi jasný, že si sama o pomoc neřekne, ale já věděla, že jí chce, její uvězněné já volalo tak hlasitě, až mi to rvalo uši. Nikdo jiný to neslyšel, ale já ano, protože já jsem takhle křičela taky a taky mě nikdo nechtěl slyšet. Ale já jí slyšela a byla jsem rozhodnutá podat jí pomocnou ruku.

Dlouho jsem jí promlouvala do duše, každý den jsme se spolu bavili, rozebírali její problémy. Kontrolovala jsem, co jí. Když mi řekla, že za celý den snědla jeden plátek olomouckých syrečků, zděsila jsem se. Já jsem alespoň jedla tady kousek masa, taky nějaký jogurt a sem tam přílohu ale ona nejedla nic.

To byl důvod, proč její tělo řeklo dost už po krátké době. V té době jsem to řešila i s naší třídní, ale bez odezvy. Prý je to věc jejích rodičů. Může jim o tom tak akorát říct, víc není v její moci. Tolik školská péče. Alespoň že ty rodiče měli rozum.

Jednoho dne Markéta nepřišla do školy. Zhroutila se. Když po pár dnech přišla zpět, řekla mi, že nastupuje do léčebny. To bylo někdy v prosinci. Oddechla jsem si. Je sice hrozný jít do léčebny mezi ostatní, ale je to naděje. Měla šanci a chytla se jí. Po Novém roce se vrátila a byla v pořádku. Vyléčila se. Jeden příběh se šťastným koncem. Kéž by bylo víc takových.

Já jsem si také myslela, že můj příběh skončí šťastně. Všechno tomu nasvědčovalo. Jedla jsem relativně normálně. Sice jsem se snažila jíst zdravě, ale např. ve školní jídelně si moc vybírat nemůžete a máminým dobrotám bylo také těžké odolat, ale alespoň jsem jedla hodně zeleniny, nízkotučné jogurty, zdravé sušenky. A jak jsem říkala, cvičila jsem. Ze začátku párkrát za týden, ale bylo to jako droga. Potřebovala jsem stále víc a víc až jsem skončila na každodenním cvičení.
Pravidelně každý podvečer jsem šla na nějakou hodinu a někdy dokonce na dvě za sebou. Pokud se stalo, že hodina nebyla, byla jsem z toho naprosto nešťastná. Měla jsem absťák jako feťák, když nemá svojí dávku. Nahrazovala jsem si to alespoň cvičením doma v pokoji. V podstatě jsem vyměnila jednu drogu za druhou. Posedlost extrémní štíhlostí jsem nahradila posedlostí na pohybu jakéhokoliv druhu. Když jsem si dala něco hodně kalorického, musela jsem to jít vycvičit. Prostě jsem musela. Naprosto zřetelně jsem viděla ty tisíce malých kalorií útočících na mou pracně vydřenou postavu. Bylo mi jasný, že pokud si nezacvičím, budu mít druhý den minimálně o dvě kila navíc, budu ošklivá, nikdo mě nebude chtít. To se nesmělo stát. Nesmím to dovolit.

Nebyla to moje vůle, byla to ona, ANA. Byla tam, někde hluboko ukrytá. Sice už ne tak viditelná, přesto stále žijící a o to více nebezpečná.

Ale vzato kolem a kolem, bylo to jedno z nejšťastnějších období v mém životě. Byla jsem ve čtvrtém ročníku, maturitu před sebou. Jedinou mojí starostí bylo učení. Stala se ze mě sebevědomá holka s pěknou vysportovanou postavou. Nouzi o kluky jsem rozhodně neměla. Splnil se mi sen. I když je pravda, že málo který z těch kluků to se mnou myslel vážně. Naopak. Každý ve mně viděl holku na povyražení. Nevím, proč to tak je, ale faktem zůstává, že když je holka hezká, nikdo jí na vážný vztah moc nechce, protože jí automaticky považuje za běhnu proto, že je hezká. Myslí si, že taková holka neumí být věrná. Kdyby to nebylo k pláči, smála bych se tomu.

Vždyť to všechno jsem vlastně dělala pro to, abych se klukům líbila, ale ne jen na chvíli. Myslela jsem si, že díky krásné postavě najdu kluka snů. Jinak to ani nešlo. Kdybych takovou postavu neměla, nikdy bych ho přeci nenašla, protože kluci chtějí jen štíhlé holky, o špeky nemají zájem.

Ale nebyla to pravda. Oni to viděli. Viděli, že jsem něčím poznamenaná. Už jsem nebyla ta super holka, se kterou se dalo bavit o čemkoliv celou noc. Jako by s těmi kily navíc odešla i část mé osoby. Pomalu jsem začínala závidět těm buclatým holkám okolo mě. Jak se vodily se svými kluky, a já neměla nikoho, byla jsem sama. Mohla jsem si vybírat, ale i tak jsem byla sama. Kam se vytratil můj sen?

Čtvrtý ročník uběhl v tomto duchu. Cvičení, učení, zábava a stále dokola to samé. Občas nějaký ten vztah na dva týdny a pak zase velké zklamání. Pak přišla maturita a po ní ŽIVOT.
Moc ráda vzpomínám na maturitní ples. Sice s tímto nemá nic moc společného, ale byla to jedna z nejradostnějších událostí v tomto roce. Měli jsem ho v dubnu, pouhé dva dny před mými 19.narozeninami, takže jsem ples spojila s oslavou. Celý rok jsme nacvičovali sestavu na zahájení plesu. Choreografii nám sestavila moje kamarádka, mažoretka. To nacvičování bylo hodně veselé. Málo kdo chápal pokyny, a když se řeklo, vykročte pravou, všichni šli automaticky levou. Chtělo to hodně trpělivosti, ale vyplatilo se. Nástup byl super a my dvě jsme ho vedli. Na tuto příležitost jsem si pořídila nádherné šaty, stály pomalu 4 tisíce, ale co, maturitní ples je jednou za život, tak proč si něco nedopřát. Plesy nemám moc ráda, když nemusím, nechodím na ně, ale tenhle byl úžasný. Skvělý lidi, super atmosféra, spousta kamarádů a hlavně, my středem pozornosti. Myslím, že na něj nikdy nezapomenu.

Sama maturita proběhla docela v klidu. Strach jsem měla, to je jasné, ale nějak jsem si nepřipouštěla možnost, že bych jí neudělala. Vím, že jsem se na ni učila, a i kdybych to měla dát se čtyřkama, maturita je maturita. Ale obavy nakonec nebyly třeba, zvládla jsem to s vyznamenáním. A byl konec. Jedna epizoda mého života se tím uzavřela a já mohla začít psát svůj život na nový list.


 celkové hodnocení autora: 92.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.07.2012, 22:51:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Myslím, že se čtenářům bude líbit fakt, že se naše hrdinka nevzdává a bojuje ze všech sil. Uvidíme, zda jde jen o vítězství dočasné, nebo ji čeká další boj. Po technické stránce jsem si všiml chybek v psaní ji/jí a ni/ní (zkus namísto zájmena přiřadit "TU" nebo "TÉ" - krátce, nebo dlouze), například:

- viděl jsem ji (viděl jsem TU dívku),
- podal jsem jí květiny (podal jsem květiny TÉ dívce).

Našlo by se i několik dalších nedostatků (viz práce tiskařských šotků Překlepníčků). Ovšem, mám pocit, že oproti předcházející části je v této chybek o poznání méně. Takže držím palec a přeji hezký zbytek večera (čili psaní zdar). ;-)

P.S. Citace z článku: "Hříchy pro šíleného korektora":

"Ji" versus "jí"

Znalost správného používání těchto zájmen (včetně podob ni a ní, které se vážou s předložkami) je zároveň klíčem ke správnému používání vztažných zájmen již a jíž. Pravidlo nám říká, že krátká forma (ji, ni) se píše pouze ve 4. pádě, zatímco ve všech ostatních pádech se používá forma dlouhá (jí, ní).

I zde ale můžeme využít jednoduchou pomůcku. Za dané zájmeno si můžeme dosadit ukazovací zájmena tu, té a tou. Pokud se do věty hodí zájmeno tu, napíšeme krátce ji, ni. Pokud nám tam sedne té či tou, napíšeme dlouze jí, ní.

Zdroj: http://interval.cz/clanky/hrichy-pro-sileneho-korektora-jakoby-me-a-ji/
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Mezi nebem a ze...
Gareth
Ostrov Aldor - ...
Ellien
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr