obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dva starší lidé ::

 redaktor čuk publikováno: 19.11.2006, 0:02  
Poslední, třináctý a závěrečný díl cyklu povídek Dva z pouti, který vznikl spontánně, vlastně pro Saspi. A teď mi bude smutno a uvažuju, co psat dál.
 

Dva starší lidé
Tenkrát, a to už je pěkná řádka let, to byl opravdu divný konec léta. Na silnici jsme někde špatně odbočili a tak jsme dorazili tam, kam jet jsme vůbec neměli v plánu. Rozložili jsme se na loučce u malého malebného městečka, kdesi v zapadlém kraji, s lesními hřbety za zády. Zalíbilo se nám ve svěží přírodě, jen jsme trochu litovali, že naše pouťová banda sem přijela v tak omezené sestavě. Byli jsme taková minipoutička. Tady žádné velké rito neuděláme, ale alespoň si odpočineme.
Jak někdy skutečnost udělá škrt i přes zdánlivě tutový odhad či všestranně promyšlený názor! V městečku P. jsme zažili a prožili jednu z našich nejlepších štací!
Lidé houfně přicházeli, v množství, jaké jsme nepředpokládali, jako bychom zde byli jedinou a dlouho očekávanou vzácnou návštěvou. V tomto kraji žili lidé prostí, chudí a upřímní. Mladí nebyli vyhublí otrávenci, ale růžolící chasníci, kteří když halasili, tak jenom radostným smíchem. Starší se trousili zvědavě, s úctou a očekáváním. Převraceli na dlani každou korunu, ale nebylo to z lakoty. I oni se dovedli radovat, a vděčně přijímali všechna pouťová čísla, pečlivě obhlíželi každou pouťovou cetku.
Jakoby se nad děním na našem placu podzimní sluníčko ještě víc rozzářilo. Se stromů padající listy měly živější barvy, které vůbec nesmutnily. Voda v blízké říčce byla průzračná jako čistý vzduch všude kolem. Snad jen kouř ohníčků stoupající po večerech k vybledlému nebi s konturami holých větví vybízel k melancholické náladě. Museli jsme ji přehlušit ještě větším veselím a vstřícností. Dařilo se nám to.
Aniž bychom se navzájem dohodli, nasadili jsme nižší ceny, a dobu jednotlivých houpání, kolotočení či manéžových překvápek jsme zdvojnásobili.
Bylo nám fajn uprostřed lidské jadrnosti, přicházející s dobrými úmysly, plnými touhy po zábavě a odcházející s vděčností. Snad jejich život byl opravdu těžký, a s příchodem podzimu s jejich ramen ta tíha padala, než ji opět navrší závěje sněhu.
Ten den byl nějak vyjímečně tísnivý. Na útěku před ním jsem začal psát básně. A v závoji slov tiše plynoucích na papír, v podzimním veselí s krajkami smutku a třásničkami nostalgie po všem, co odešlo s teplými dny, v té podivné hořkosladké náladě, se před našimi tvářemi objevili oni dva. Jako by s nimi přišlo i podivně krásné kouzlo. On a ona, dvojice už dost postarší. Měli na sobě téměř stejné šedivé dlouhé pláště, už vyšlé z módy. Procházeli mezi stánky a atrakcemi pomalu, pozorně a uctivě. Byli do sebe zavěšeni, ale nebyl v tom ani tak zvyk, jako spíš potřeba dotyku, potřeba lásky. Muž v klobouku měl oči sklopené k zemi, jakoby studoval krásu spadaného listí, žena se šátkem pečlivě utaženým kolem hlavy si naopak všechno kolem důkladně prohlížela, s dychtivostí téměř dětskou. Co chvíli mužovi něco do ucha potichu šeptala. On měl v ruce velký blok a tužku, neustále do něho psal, a ukazoval napsané své partnerce. Taková nakreslená bříška s čárkami nahoru nebo dolů, noty, ano, ale i různá písmena a slova. Probíhalo mezi nimi jakési zvláštní spojení, patřili těsně k sobě, tohle se málokdy vídá. Zastavovali se v místech, kde zněla hudba, nejdéle pobyli u stánku s hudebními nástroji. Tady mužova ruka kmitala po papíře se zvýšenou rychlosti. A do hudebních nástrojů vstoupila nádherná euforie a začaly se předvádět. Srdce měly doslova na jazyku. Kája Trubka dosáhl téměř armstrongovského vibráta v nejvyšších výškách, Standa Saxofón brumlal a klokotal jako když jiskřivě čistý horský potok teče přes kameny a kamínky, Janička Flétnová napodobovala ozvěnu stromů vyvolanou tóny píšťal osamělých pastevců, Klarinet Honza šelestil zvuky uschlého listí rozprávějícího s větrem, Bubínek Vratislav zněl kroky tanečnic v baletu o labutích. Trombón Alfréd občas zavolal hlasem hlubokého lesa, v němž žijí podivná zvířata. Byl to vynikající koncert, takový jsem ještě neslyšel, a pán v kloboku psal stále horlivěji a usmíval se stále potěšeněji.
Paní v šátku mu nakukovala přes rameno a uznale na něj poklepávala.
Když odcházeli, uklonili se našim vyčerpaným a zpoceným muzikantům, což na pouti opravdu nebylo běžným jevem.
Krámek pana Makovce, ač stával většinou blízko východu ze zábavního areálu, byl vždycky ozdobou každé pouti. Hýřil pestrými květinami všech barevných odstínů a fantastických tvarů. Mezi tím šplhaly opice nejrůznějších velikostí a výrazů tváří. Na brčálovém mechu rozprostřeném po celé ploše stánku se labužnicky rozvalovala plyšová zvířátka, vždy s módně načesanou srstí: tygři, lvi, pardálové, divoké kočky i kočky domácí, v koutě byl venkovský dvorek, tam sídlil pejsek, slepičky, kohoutek, králíčci a myška. Uprostřed pod papouškem na větvi se honosil svým chvostem velikánský páv. Inu pastva pro oči, a bylo všeho dost pro každého, pravý ráj pro zraky diváků toužících po barevných kompozicích nebo milujících zvířátka.
A teď to byli zvířátka a květinky, kteří se natřásali a předváděli. Paní si je zkoumavě i s láskou prohlížela a o všem co viděla, rychle cosi povídala pánovi v klobouku, který už nepsal do bloku a jakoby tenhle barevný rej dlouze pozoroval pouze s přivřenými víčky.
Ti dva sem chodili každý den, stále stejně oblečeni, stále stejně dychtiví. Obhlíželi všechny krámky, ale nejvíc času strávili u pultíku s hudebními nástroji a pak u honosného květozvířátkového barevného panoptika. Už jsme si na oba šedivé návštevníky zvykli a přestali jim věnovat pozornost. Ale věci, kterých si všímali, s neměnnou pozorností a uctivostí, lovily ze svého repertoáru stále nové tóny a dosud nezřené barvy. Snad to bylo vyvoláno tím podzimním sluníčkem, které se ze všech sil snažilo o radost, i větrem, který v téměř holých větvích neskučel, ale tichounce doprovázel tóny hudebních nástrojů. Málem bych zapomněl na všechny ty pouťové frkačky v rukou dětí a pouťové píšťalky a trumpety u jejich úst. Jakoby náhle svéhlavě nevřeštěly, nýbrž přidávaly se k té hudbě nástrojů a větru ve vhodných pro ně určených pasážích, kdy nemusely šetřit hlasitostí projevu. Byla to opravdu zvláštní bujará a přitom dojímavá umělecky laděná pouť. Nic z toho rumrajchu se netvářilo barvotiskově, vše nabývalo prostého a zároveň noblesního odstínu.
Ale největší překvapení jsme zažili předposlední den před odjezdem. Náš stařešina dostal od pana starosty úřední dopis. Úřední dopisy obvykle vzbuzují rozpaky a nejistotu, převalují se v ruce, jakoby bylo třeba odkladu než budou otevřeny. Tenhle nikoliv, ten vyzařoval pohodu. A jak by taky ne! Pan starosta zval všechny pouťové umělce, prostě všechny z placu, na večírek na rozloučenou, kde připraví program zase oni, místní občané. Bavili jste nás dobře a chceme se vám aspoň trochu odvděčit. Večírek se bude se konati ve velkém sále radnice našeho městečka (byla to opravdu malá budova v malém městečku). Oblek nepředepsaný, avšak vítán obyčejný, ten váš pracovní a bavičský.
PS: Za vaší nepřítomnosti budou váš kouzelný plácek hlídat strážníci Bouchal a Běhal. Ale ani by nemuseli, u nás se nekrade, to jen pro vaši větší jistotu.
Tak tohle se nám ještě nestalo! Navzdory přípustnosti jakéhokoliv oblečení a zjevu se všichni vymydlili, alespoň trochu načesali, vykartáčovali běžný oděv a vyčistili si boty. A navoněli se? Kdepak, vůně poutě se nesmí přehlušovat jinými vůněmi, byť sebevoňavějšími, to by nebylo čestné a všichni, kdo to zkoušeli v minulosti, vždycky rázem ztratili glanc.
Sálek radnice byl útulný a vkusně vymalovaný, se starodávným dřevěným vyřezávaným stropem. Večeře byla chutná, naservírovaná na vyleštěném stříbře a potěšující, i když docela skromná, daleka přebujelého přepychu rautů. Všem chutnala a všem bylo dobře od srdce i od žaludku. Po domácím ovocném vínku, většinou trpčím šípkovém nebo trnkovém, pak obzvlášť.
Když statné paní v zástěrkách odnesly příbory a dolily poháry vínem, ujal se řeči starosta. Řekl, že nebude mluvit dlouho, snad jsme svou citlivostí poznali, že nám děkovali po celou dobu, a že místo slov při veřejných projevech, dnes už bohužel platících jen za dost omšelou minci (u nic se to sice nestalo, ale máme jistě své zkušenosti odjinud), tedy místo slov raději přepustí místo k vyjádření díků za vzájemné porozumění povolanějším občanům jejich městečka.
A nastojte, kdo přišel na stupínek! Ten pán, co k nám chodíval v klobouku a šedivém plášti. Už neměl na hlavě ani klobouk a na dost hubených ramenou ani plášť. A když ano, pak neviditelný. Byl oblečen do šedého jednoduchého obleku s tmavě rudou kravatou podzimní barvy, pečlivě uvázanou na bělostné košili. Paní, která ho nerozlučně doprovázela po našem place, měla dnes místo pláště prosté černé šaty zdobené vkusnými bílými růžičkami.
Pán usedl k starodávnému křídlu nejlepší značky. Paní připravila mikrofon a magnetofon. Klavírista odklopil víko, pozvedl ruce a začal hrát. Co byste čekali, že bude hrát? Ani Chopina, ani Mozarta, ani Suchého se Šlitrem. Hrál naši pouť! V tónech klavíru byly všechny zvuky, co tam zaslechl, všechny nástroje. Proplétaly se navzájem v nádherných kombinacích, povídali si v dialogu i se vznášely k ozdobnému stropu v láskyplném souladu. Ta hudba, pouhý klavír, dovedla čarovat, a my jsem nebyli v radničním sálku, ale zpět na své štaci, náhle volnější a radostnější a pociťovali jsme velkou lásku k svému povolání a ještě snad větší k našim návštěvníkům a nyní i hostitelům. Nechápali jsme, kde se vzala ta kouzla, ty barvy, co všude kolem vířily a které hudba do sebe vstřebala. Když klavírista dohrál, bylo dlouho ticho, děvčata si dokonce utírala oči šátečky a mužští polykali. Pak se ozval ohlušující potlesk a volání hurá, hurá. Klavírista vstal od klaviatury a šel se poklonit dopředu k divákům. Teprve teď jsme si všimli, že se opírá o bílou hůl, a oči, které na nás hleděly prostřednictvím hudby tak děkovně, byly ve skutečnosti prázdné a slepé. Ach ten pán v klobouku! Magnetofonovou kazetu s nahrávkou toho v umění přeměněného pouťového halasu jsme dostali darem. Vždycky, když na nás dopadla chandra a smutek přicházející po nepříjemnostech, které se ani navenek rozpustilému pouťovému reji nevyhýbají, v těch chvílích na počátku deprese jsme si tuhle nahrávku pouštěli, a hned nám bylo líp od srdce.
Už jsme si mysleli, že je konec večera a stařešina chtěl dojatými slovy děkovat, když před nás předstoupila ta paní, kterou jsme znali pouze v šátku. Nyní měla hezké už mírně stříbrem poprášené hnědé vlasy dokonale ladící s dlouhými černými šaty posetými bílými růžičkami. Byla štíhlé postavy a příjemné tváře, mohlo se jí říkat krásná paní nenápadná. Za ní se postavili dva kluci s velkým obdélníkovým rámem zahaleným bílou látkou. Jakoby se tady chtělo promítat kino nebo co? Paní sejmula s rámu látku a poodstoupila stranou. Na plátně byl namalován obraz. Vydechli jsme údivem. Z něj na nás shlížela celá naše pouť, náš domov, jaký jsme neznali a na něhož jsme se pod tíhou starostí a všednodenního shonu zapomněli pořádně podívat. Zářil nesmírnou krásou, zněl jako symfonie barev, a při tom byl neobyčejně prostý. Veselý šašek a současně laskavý brácha. Duha plná radosti, slunce ve všech podobách, i měsíček někdy nás naplňující melancholií. A my jsme zaslechli pianistovu hudbu přicházející odněkud z hlubin ukrývajících poklady v nás. Výborně se hodily k obrazu a my jsme se ocitli v pohádkovém snu. Teď už se neubránil dojetí ani známý buřič, tvrďák a občasný bijec Sváťa Berda.
Po značné chvíli, až se dlouhotrvající potlesk, pískot a dupot uklidnily, na stupínek vystoupila ta podivná dvojice tak jak jsme je dříve znali. V šedých pláštích, pán, pianista ve svém klobouku, paní, malířka, v šátku kolem hlavy.
Muž řekl: „Viděl jsem vás nepřímo, ale slyšel báječně. Děkuji vám. My slepci totiž slyšíme i to hezké, co vidoucím uniká.“
Paní řekla: „Slyšela jsem vás nepřímo, ale viděla báječně. Děkuji vám. My hluší totiž vidíme i to hezké, co slyšícímu uniká.“
Pak se muž a paní v šedém hluboce uklonili a zmizeli. Až jsme měli pocit, že někdo mávl kouzelným proutkem a oni se rozplynuli. Už se neobjevili. Zahaleni do svých plášťů a těsně k sobě přimknuti snad se vrátili, on do své hudby, ona do svého obrazu. To obé bylo teď i naše. Jako by nás přišli obdarovat s nebe se spustivší dobří duchové a my jsme nepředvídaným řízením osudu vstoupili za oponu všednosti. Ti dva si byli tak blízcí a i my jsme se cítili také tak blízcí, jim, sobě samým i sobě navzájem.
Tohle jsme si mysleli, když jsme se o chvíli později vraceli se zpěvem na náš plac. Posíleni dalšími dávkami vína, ale posíleni i něčím jiným. Snad magickou náladou, která se nám možná jen zdála. Ale kde se potom vzala ta kazeta a ten obraz, co jsme si domů odnášeli?
A když se někdy brodíme prachem dní, bez nálady, unavení a dokonce vzteklí, nechá nás staršina svolat. Usadíme se pěkně v kruhu, on rozdělá taborák. V jeho svitu začíná promlouvat darovaný obraz umístěný na čestném vyvýšeném místě a jeho barvy a tvary dokresluje klavírní hudba z magnetofonu.
A všem je líp. A já jsem zcela jasně pochopil to, co jsem už dřív tušil: jak mohou být na pohled všední a nenápadní lidé, a navíc postižení tělesnou vadou, jak mohou být krásní. A někoho snad taky napadlo, že ta roztančená barevná a zpívající pouť může být ukryta v nás, jen ji vykutat ven a na otevřené dlani podat těm přihlížejícím, kteří o ní nic neví. Nebo ji jen tuší, uzamčenou na devatero zámků, které dosud neumějí otevřít a teprve hledají klíč.
Pak jsme si povídali, pěkně a pak šli spát, potichu a v zamyšlení. Vůbec nám za už chladných nocí nebyla zima. Měsíček svítil jako velký žlutý mazanec a z něj na nás mrkaly dva páry očí, vůbec ne melancholické.
Ráno jsme se probudili poněkud zjihlí. Samozřejmě že taková nálada nevydržela dlouho, jsme přece drsní komediášové, blázni, provokatéři, mámiči zlaťáčků a tvůrci iluzí. Rozhodně jsme se nestali andílky, a čertíci v nás občas vystrkují své růžky ještě drzeji. Ale změnili jsme se, byli sebevědomější v lepším slova smyslu. Chvíle v sále městečka se vracely a dodávaly nám sílu a optimismus, když se už zdálo, že se začaly ztrácet pod nánosem bídy, rutiny a únavy.
Vraceli jsme se k tomu dobrému v nás, co většinou okolní lidé navenek u nás nevidí, a říkají s despektem: komedianti vlezlí.
Ten pán-kouzelník do nás viděl, ač slepý a díval se s podávanou rukou na klávesách klavíru.
Ta paní-kouzelnice slyšela naše srdce skryté v tazích štětce na plátně, byť byla hluchá.
Když jsem odjížděli, kus cesty nás vyprovázel početný houf obyvatel městečka, nejen kluci, jak tomu někdy bývá na dobrých štacích. A samozřejmě všichni místní psi. A mávání, pořád úsilovné, a neustávající, i když ti místní se už změnili v malé postavičky. Jejich srdečné pozdravy na rozloučenou jakoby říkaly: vraťe se zase k nám.
Bylo to malé městečko s velkými lidmi.
Dosud k nim a k jejich domovům hledáme cestu. Objevujeme ji spíš v sobě. A tu hrbolatou silničku, na kterou jsme tenkrát zabloudili, ne a ne nalézt. Ale nevzdáváme to, jednou se to musí povést. Vždyť komediášové, ti vyvrženci měst, dovedou být pěkně drzí a tvrdohlaví.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 08.08.2007, 20:36:37 Odpovědět 
   děkuji všem za přečtení i hodnocení. Knížku chci vydat s obrázky(takže budu muset zaplatit i iluistrátorku), takže sháním peníze. Uvidíme.
 Šíma 08.08.2007, 20:16:21 Odpovědět 
   Přídávám se ke všem komentářům a tiše utírám uroněnou slzu... Bylo to kouzelné, poučné a zábavné! Pokud by Ti vyšla knížka, jsem jedním z potencionálních zákazníků! Drž se! ;-)
 amazonit 16.12.2006, 17:06:13 Odpovědět 
   tvůj cyklus byl opravdu barvitý a velmi pěkný..jednak se s ním člověk dostal do světa, který je pro většinu lidí neznámý, jednak je to velmi lidské, s hlubšími podtexty a perfektně napsané...kdypak to vydáš coby knižní publikaci? neváhala bych a zakoupila-nejen pro sebe:o))
 Eifelovka 20.11.2006, 11:40:08 Odpovědět 
   Moc pěkná povídka. Je mi jedno,o čem budeš psát. Ale piš, protože tě strašně ráda čtu.
 duddits 18.11.2006, 23:56:27 Odpovědět 
   Kouzelné zakončení kouzelného cyklu… Tyhle komediantské povídky měly svou vlastní neopakovatelnou atmosféru balancující na hranici mnoha rozličných žánrů. A teď, když poslední díl té pestré mozaiky dosedl na své místo, přiznám se, že nevím, co říct… Snad jen, že ta cesta komediantskou fantazií byla zatraceně příjemná a já velice děkuji za autorův doprovod.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
34. kapitola - ...
Miky
Ten, který přin...
Xianghua
Odi et amo 9
Mon
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr