obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Dva životy - Kapitola patnáctá ::

 autor Trenz publikováno: 02.07.2012, 22:52  
 

Kapitola patnáctá

26. června 1867

Vzduch po bouřce byl svěží a plný rozmanitých vůní. Henry se zhluboka nadechl a několik vteřin si vychutnával svěžest ve svých plicích, než zase vydechl. Dnes ráno se James neukázal u něj doma, aby probrali nějaké nabídky na odkoupení pozemků, které byly na prodej, a to bylo velmi neobvyklé. Za těch šest let, co pro něj pracoval, se nikdy neopozdil, natož aby nepřišel vůbec. Něco se muselo stát. Vzpomněl si na koně, kterého předevčírem v noci u Jamese viděl. Někdo v jeho domě byl. Co když mu ten někdo ublížil? Jestli ano, nikdy si to neodpustí, neboť odjel, aniž by se zajímal. Nechal si osedlat koně a zajel k němu.

Elizabeth se začala o Georgianu obávat, už když se neukázala u večeře. Cecílie jí sdělila, že si ráno vyjela na vyjížďku za panem Goyerem, a tak Liz, ač nerada, předpokládala, že zůstala s ním, aby u něj přečkala bouři. Když se ovšem neukázala ani na snídani, začala mít vážné obavy. Netušila přesně z čeho pramení, ale svíraly jí hrdlo natolik, že se nemohla ani pořádně nadechnout. Po snídani se rozhodla vyšívat, ale když se jehlou neustále píchala do prstu, šití odložila a vzala do ruky knihu, avšak každou chvíli zvedla hlavu, aby se podívala z okna v naději, že spatří vracející se Georgianu.

Jamesův dům vypadal opuštěně, když k němu Henry dojel. Přivázal svého koně za otěže ke stromu a vydal se k domu. Zkusil kliku. Bylo otevřeno. Vstoupil do chodby.
„Jamesi? Jsi tady?“ zavolal, ale odpovědi se nedočkal. Zavolal jeho jméno ještě několikrát, procházejíc místnost po místnosti, avšak nikde ho nenacházejíc. V obývacím pokoji se pozastavil nad fotografií v rámečku postaveném na krbu. Vzpomněl si, že když tu byl, postavil se James úmyslně tak, aby fotografii neviděl. Proč? Kdo byl ten muž?
Z obývacího pokoje zamířil do pracovny, posledního pokoje, ve kterém mohl James být. Proč by se před ním ale ukrýval a neodpovídal mu na jeho volání? I kdyby spal, Henry volal dost hlasitě na to, aby ho to vzbudilo. Otevřel dveře od pracovny a do nosu ho udeřil pach líhu a inkoustu. Vešel do místnosti, která vypadala napůl uklizeně a napůl rozházeně. Knihy byly ledabyle položené nahromadě, ne úhledně srovnané, což bylo na Jamese nezvyklé. Ten vždy měl všechno přesně složené, aby nic nepřečuhovalo. Na koberci u stolu objevil modrou skvrnu na červeném koberci a u zdi našel druhou. Když se jí dotkl a pak si k prstům přičichl, cítil alkohol. Co se stalo? Kdo dokázal Jamese natolik rozčílit, že vylil inkoust a rozbil sklenici s brandy?
A pak mu to došlo a na otázku, která mu zněla v hlavě, našel odpověď. Ve vlaku viděl muže, který vypadal jako ten na fotografii. Muž musel pro Jamese znamenat hodně a nepochybně patřil k jeho minulosti, neboť Jamese setkání s ním hodně rozrušilo. A očividně i rozzlobilo. Proč jinak by byl v pracovně takový nepořádek? A není mnoho důvodů, proč mít fotografii muže v obývacím pokoji postavenou tak, aby se na ni dobře vidělo. Kdyby ho neznal z dob mládí, pomyslel by si, že je to jeho bratr nebo velmi blízký přítel, ale v tomhle případě to mohlo znamenat jediné. Byl to jeho milenec a rozešli se ve zlém.
Otevřel v pracovně okna, aby vyvětral a v duchu si poznamenal, že sem pošle své sluhy s novým kobercem. Tenhle starý bude nejlepší spálit. James jistě nebude protestovat. Henry se domníval, že teď má úplně jiné starosti než je špinavý koberec v jeho pracovně. Vyšel ven rozhodnut se po Jamesovi poohlédnout, když ho spatřil přicházet. Něco nesl v náruči.
Zamířil k němu a rozpoznal, že se jedná o lidské tělo. O ženu podle toho, jak její vlasy plandaly ve vzduchu. Běžel k němu a spatřil Georgianu. Přes obličej se jí táhlo několik škrábanců, oblečení měla potrhané a jednu nohavice rozříznutou. Na stehně nohy s rozřízlou nohavicí měla provizorní obvaz. Henry si domyslel, že se jedná o Jamesovu košili vzhledem k tomu, že byl polonahý. Ve tváři byla Georgie bledá, ale hrudník se jí zvedal a klesal v pravidelném rytmu. To bylo dobré znamení.
„Proboha, Jamesi! Co se stalo?“ vyhrkl Henry.
„Ukaž! Vezmu ji,“ Henry nabídl své ruce a James Georgii vložil do Henryho připravené náruče. Jako by to bylo znamení pro jeho znavené nohy, podlomily se a James se zhroutil do kleku a svěsil ramena, aby jim dopřál uvolnění.
„Co se stalo?“ zopakoval Henry svou otázku, protože nic jiného s Georgianou v náruči dělat nemohl.
„Dostaň ji na panství k hraběti, Henry.“
„Co se stalo? Co jim mám říct?“ zkusil to Henry jinak. James zvedl hlavu a unaveně se na Henryho podíval. Henry ho ještě nikdy takhle nespatřil.
„Byla bouřka. Nestihli jsme se vrátit. Koně se splašili, když se zablesklo. Georgie spadla a skutálela se dolů. Zarazila si větev do nohy,“ vysvětloval mu James v krátkých větách. Nebyl schopen dát dohromady souvětí. Jediné, co chtěl, bylo dostat se do postele a spát. Zaspat celou tuhle záležitost, i když věděl, že to není možné. Věděl, že to bude muset vyřešit. Věděl, že teď už Christopher nepřestane. James měl pouze dvě možnosti. Zabít ho nebo utéct. Věděl, že když uteče, Christopher ho bude následovat a nechá ostatní být. Ale chtěl to takhle? Žil tady šest let. Chtěl zase začít utíkat? Musí se vyspat. Pak bude schopen uvažovat s chladnou hlavou.
Sebral své poslední síly a vstal, aby Henrymu pomohl dostat Georgianu na koně.
„Pospěš, Henry. Potřebuje nutně lékařské vyšetření,“ popohnal ho a pak se k němu otočil zády a odšoural se do svého domu. Henry na jeho zádech spatřil staré jizvy, ale nebyl čas se ho ptát. Nejprve musel dovést Georgianu k hraběti a pak se sem vrátí a s Jamesem si promluví. A bude to dlouhý rozhovor. Obrátil koně k cestě a kopl ho do slabin. Kůň tryskem vyrazil vpřed a Henry jednou rukou svíral Georgianu kolem pasu, aby nespadla a druhou držel otěže.

Elizabeth znovu vyhlédla z okna a zklamaně vzdychla, když ani tentokrát neviděla Georgiu přijíždět. Chtěla se vrátit ke čtení, avšak než sklonila hlavu ke knížce, spatřila někoho přijíždět. Narovnala se, aby lépe viděla a zamračila, neboť nerozuměla tomu, co viděla. Vévoda Williams jel na koni a před ním seděla Georgiana a vévoda ji objímal kolem pasu. Jakmile se přiblížili, Elizabeth si všimla, že se Georgie opírá o vévodovu hruď, oči má zavřené a v obličeji je bledá. Potlačila výkřik, který se jí dral z hrdla.
Vykasala si šaty ke kolenům, chytila je do dlaní a běžela dolů. V hale se téměř srazila s hrabětem.
„Elizabeth. Zapomněla jsi na slušné vychování?“ vyplísnil ji otec, ale Elizabeth jen zavolala omluvu a vyběhla ze dveří.
„Dítě bláznivé. Co se jí stalo?“ zabrblal hrabě a rozvážným krokem se vydal za ní. Vyšel na dvůr a viděl vévodu Williamse seskakujícího z koně a beroucího bezvládnou slečnu Hawthorne z náruče stájníka. Podíval se na svou dceru. Byla stejně bledá jako slečna Hawthorne.
„Co se stalo, vévodo?“ zeptal se, když Henry procházel kolem něj.
„Sežeňte lékaře. Pak vám to vysvětlím.“
Hrabě poslal pro lékaře a na vévodu se rozhodl počkat ve své pracovně.
Henry uložil Georgiu do postele, o které mu Liz řekla, že je její a pak Liz utěšil, že bude Georgie v pořádku. Z pokoje zamířil k hraběti do pracovny a vše mu ve stručnosti vysvětlil. Krátce poté opustil dům.

Elizabeth otírala Georgii čelo vlhkým kapesníkem, když z chodby uslyšela hlas svého otce mluvícího s lékařem.
„Bude slečna Hawthorne v pořádku?“
„Pokud bude dostatečně odpočívat, jistě se zcela uzdraví. Neměla by vstávat z postele víc, než to bude nutné. Ránu jsem jí zašil, ale mohla by začít kdykoliv krvácet, kdyby se slečna Hawthorne příliš pohybovala.“
„Dohlédnu na ni. Děkuju za vaši návštěvu.“
„To je samozřejmost, pane hrabě.“
Oba zmlkli a Elizabeth si myslela, že odešli, když znovu promluvil lékař: „Oh, zapomněl jsem se zeptat? Kdo ji prvotně ošetřoval ránu?“
„Bylo mi řečeno, že pan Goyer.“
„Zvláštní. Způsob, jakým byla slečna Hawthorne ošetřena, je považován za zastaralý a provádí se maximálně v trestaneckých koloniích. Zajímalo by mě, jak k tomu pan Goyer přišel.“
„Nepochybně přišel do styku s muži, kteří tam byli. Jednou trestanec, pořád trestanec,“ vyjádřil hrabě svůj názor k těmto mužům a nabídl lékaři, že ho doprovodí ke dveřím.
Elizabeth slyšela, jak se oba muži vzdalují a podívala se na Georgii. Už nebyla tak bledá, avšak stále měla nepřirozenou barvu ve tvářích.

James otevřel oči a několik vteřin mu trvalo, než si uvědomil, kde se nachází. Ležel v posteli ve svém domě. Otočil hlavou k oknům. Venku byla tma. Musel spát aspoň dvanáct hodin, což se mu za celý život ještě nestalo. Pootočil hlavou na druhou stranu a spatřil v křesle sedět Henryho, který se na něj díval.
„Co tady děláš?“ zeptal se a nadzvedl se na loktech.
„Dívám se na tebe.“
„Proč?“ zeptal se James nechápavě a svraštil čelo v zamyšlení nad tím, proč by se na něj Henry díval.
„Někoho v tobě hledám.“
„Koho?“ James se posadil a peřina sjela dolů k pasu a jeho hruď posetá blednoucími modřinami zůstala nezakryta. James pochopil, že teď je už nemá cenu zakrývat. Henry je stejně pravděpodobně viděl, když se během spánku převaloval.
„Muže, tedy spíš mladíka, kterého jsem kdysi znal.“
„Henry. O čem to…?“ James nedokončil svou otázku, neboť pochopil, oč se tady jedná.
„Musíme si promluvit, Jamesi,“ řekl to tak klidně a věcně, až z toho Jamesovi přeběhl mráz po zádech.
Chvíle, které se děsil, nadešla. Přízrak, před kterým utíkal, ho dostihl. A to si myslel, že už ho po příjezdu Christophera nemůže potkat nic horšího. Jak mohl být tak pošetilý a myslet si, že na to Henry nikdy nepřijde?
„Henry, já…“ náhle nevěděl, co říct.
„Obleč se. Počkám na tebe v obýváku,“ Henry vstal a odkráčel. James udělal, co po něm chtěl, ač byl ve svém domě ne v Henryho, ale neměl sílu se přít. Cítil, jak se mu celých šest let bortí pod rukama jako domeček z karet. Lži nastřádané za šest let nyní hrozily, že se sesypou na jeho hlavu. Natáhl na sebe košili, v rychlosti pozapínal knoflíčky a vyšel z ložnice, aby prošel chodbou a stanul v obývacím pokoji.
Henryho viděl stát u krbu, v ruce držíc rámeček s fotografií Christophera.
„Kdo je ten muž? Co pro tebe znamená?“
„A ptáš se Jamese nebo Geoffreye?“ zeptal se ho tiše James, zůstávajíc stát mezi dveřmi.
Henry rámeček položil zpět na římsu krbu a k Jamesovi se otočil čelem.
„Podle toho, s kterým mužem teď mluvím.“
„Geoffrey je mrtvý, Henry. Aspoň ten Geoffrey, kterého si znal.“
„A kdo jsi teď?“
„James Goyer.“
„Myslím tvé pravé jméno.“
„Já jsem James Goyer. Oficiálně je Geoffrey Fox mrtev. Zemřel 13. září 1848, když ho zabil jeden z trestanců. To byl Geoffrey, který miloval mladého a nerozvážného syna vévody. To byl Geoffrey, který vzal vraždu spáchanou jeho rukama na sebe.“
Henry na Jamese hleděl, jako by ho viděl poprvé v životě. A možná i viděl. Byla to jeho pravá tvář. Byl to muž, kterého on, vinou své nerozvážnosti a zbabělosti, když se nedokázal přiznat k tomu strašnému činu, pomohl stvořit.
„Bylo to ode mě tenkrát hloupé a nikdy jsem si nepřestal vyčítat, že jsem nechal otce, aby tě přesvědčil, že máš tu vraždu vzít na sebe.“
„Co se stalo, stalo se. Není cesty zpět.“
„Proč jsi mi neřekl, kdo jsi, když jsem si tě najal jako právníka? A jak si vůbec přišel k takovému vzdělání? Bez urážky, ale byls jen podkoní. Syn ševce a švadleny.“
„Je to dlouhý příběh. Možná by sis měl nalít brandy a posadit se.“
„Chceš taky jednu?“ optal se ho Henry, když nalil sobě.
James odmítavě zavrtěl hlavou. Henry se posadil a James začal vyprávět: „Soud byl rychlý. Aby ne, když jsem se prakticky přiznal ke svému činu a soudce mě odsoudil k pětiletému vězení v trestanecké kolonii v Austrálii. Byl jsem nejmladší z vězňů, kteří se tam plavili, a už na lodi jsem okusil, že život s nimi nebude žádné peříčko. Jeden z nich, vůdce té bandy hrdlořezů si ze mě chtěl udělat osobního sluhu se vším všudy. Myslím, že není nutné, abych zabíhal do detailů. Jistě si dovedeš představit, co tím bylo myšleno, ale zachránil mě lodní kuchař, který řekl, že do kuchyně potřebuje pomocníka, neboť tolik hladových krků sám nezvládne. Zachránil mi tím život. Když jsme dopluli na pobřeží, řekl mi, že mám v táboře vyhledat muže jménem Malcolm a že ten mi pomůže přežít.
Malcolm mi pomohl nejen přežít, ale naučil mě i jak se bránit a jak bojovat. Stal se pro mě bratrem, kterého jsem nikdy neměl. Přítelem, na kterého jsem se mohl spolehnout a učitelem, který mi ukázal mé možnosti.“
„A ty jizvy na tvých zádech? Viděl jsem je, než jsem s Georgií odjel na panství hraběte,“ dodal, když James neodpovídal.
„Ty jsou za trest.“
„Cos provedl tak vážného, že tě za to museli zbičovat?“ otázal se Henry nadlehčeně.
„Zabil jsem dozorce,“ odpověděl mu James suše a Henrymu se úsměv vytratil.
„Tys zabil…“
„Ano, zabil jsem člověka. A ne jednoho.“
„Ale proč?“
„Protože se mi připletl do cesty.“
„Do jaké cesty?“
„Do cesty pomsty.“
„Pomsty?“
„Ostatní vězni byli nespokojení, že mě Malcolm chrání a jednoho dne se na něj domluvili a zabili ho. Doslova ho ubili k smrti. A já věděl, že je musím zabít, abych ho pomstil. Mou mysl zastřel rudý opar a já nepřestal, dokud nebyli mrtví. A když se do toho ten dozorce připletl, zabil jsem ho taky,“ Jamesův hlas zněl až lhostejně jako by nemluvil o vraždě, ale o nějaké banalitě, která ho postihla.
Henry se na Jamese díval a ptal se sám sebe, kdo je ten muž před ním. Jako by to James vytušil, odpověděl mu na jeho nevyslovenou otázku: „Život, který znáš tady, život, který vedeš, je úplně jiný než ten v Austrálii. Tam jsem se změnil. Stal se ze mě jiný muž. O poznání horší, nutno podotknout, ale neměl jsem jinou možnost. Byl jsem to já nebo oni. Věděl jsem, že kdyby dostali příležitost, udělali by mi to samé, co Malcolmovi. A tak jsem si od jiného vězně sehnal ostrý nůž a jednoho po druhém v noci potichu podřízl. Až na toho posledního, který vykřikl a přivolal tak dozorce. Vůně krve příliš zamlžila mé smysly a než mi došlo, kdo to je, bylo už pozdě. Když se na to dívám zpětně, divím se, že mě rovnou nezabili. Místo toho jsem dostal dvacet ran bičem, odkroutil si zbytek trestu a vrátil se do Anglie.“
„A co stalo pak?“
James ode dveří přešel ke krbu a vzal do ruky rámeček. Chvíli se díval na fotografii a znovu si tak připomněl, co pro něj Christopher znamenal předtím a co pro něj znamená teď. Odložil rámeček a rozhodl se vynechat poznámku o tom, že měl v plánu zabít jeho otce, když zjistil, že nedodržel slib, kterým mu dal a vyprávěl mu o Christopherovi. O tom, jak z něj udělal profesionálního nájemného vraha. A Henry celou dobu beze slova seděl a poslouchal o tom, jak mu jeho přítel vypráví o lidech, které zabil.
„A kdy si se změnil? Kdy ses rozhodl, že už tě to nebaví?“ otázal se Henry, když James domluvil.
„Stalo se něco, co mě změnilo,“ odvětil James neurčitě. Nechtěl o tom mluvit, ale Henry se rozhodl, že to nenechá být. Rozhodl se, že když už slyšel tu špatnou část, má nárok znát i tu dobrou.
„Má to něco společného se slečnou Hawthorne, že?“ hádal, vědom si, že by mohl mít přece jen pravdu.
„Jak jsi na to přišel?“
„Jediná osoba, které jsi věnoval pozornost za celých šest let, co pro mě pracuješ.“
Záměrně se vyhnul větě ‚co tě znám‘, neboť si během vyprávění uvědomil, že Jamese nezná ani trochu. Jen si myslel, že ho zná.
„Ano, Georgiana má se změnou, která se ve mně odehrála něco společného. A svou pozornost jsem jí dlužil. Když jsem jí nepomohl před několika lety, snažil jsem se to napravit, ale mé přátelství jí jen uškodilo.“
„Ona nespadla z koně, že ne? Aspoň ne sama od sebe.“
James mu vysvětlil, co se skutečně stalo. Henry vypil svou sklenku do dna a dolil si další. Teď se hodilo, že ho napadlo vzít karafu s pitím k sobě a položit ji na stůl, aby na ni dosáhl.
„Říkal si, že Georgiana má se změnou, která se v tobě odehrála, něco společného, ale co nebo kdo tě ovlivnil zásadně?“
„Muž, kterého jsem měl zabít. Ale on na mě čekal a věděl o mně všechno. Věděl, kdo jsem a kdo jsem byl a nabídl mi šanci na nový život. A já to přijal.“
„A kdo byl ten muž?“
„Právník. Tvrdý a zásadový. Asi proto tolik ležel určitým lidem v žaludku a chtěli se ho zbavit. Pomohl mi se vším. Se změnou jména, s celou novou identitou, abych byl přesný. Zaplatil mi právnickou školu. Před šesti lety vypukl v jeho domě požár. Uhořel on i jeho syn. Nebylo patrné, zda to způsobila nezhasnutá lucerna nebo tomu někdo napomohl, ale tak či onak mě už v Londýně nic nedrželo. A když jsem viděl inzerát, ve kterém jsi hledal právníka, rozhodl jsem se zkusit svoje štěstí.“
„A vrátil ses domů.“
„Ano, vrátil.“
Henry se napil a pak skleničku položil na stůl.
„Já jsem to věděl, víš? Poznal jsem tě. Sice po nějaké době, ale poznal. A pořád jsem čekal, jestli o tom promluvíš a ty nic.“
„Teď, když znáš celý příběh, ti musí být jasné, že se nemám čím chlubit.“
„A ten chlápek? Christopher? Co ten chce?“
„Abych se k němu vrátil. Chce, abych se znovu stal nájemným vrahem.“
„A to ty nechceš,“ nebyla to otázka. Spíš ujištění.
„Ne, to nechci. Nechal jsem to za sebou. Jenže on si nedá říct a vyhrožuje smrtí tobě a Georgianě. Nezbývá mi moc možností. Buď uteču, nebo ho zabiju.“
„Hádám, že rozumná domluva mu nic neříká.“
„Ne, slova s ním nic neudělají.“
„Ty ses změnil. Proč on ne?“
„Protože já se změnil, abych přežil. On je takový odjakživa. Jeho otec byl to samé.“
„Tak co teda budeš dělat?“ otázal se, i když se bál odpovědi. Bál se, že Jamese ztratí.
„To, co musím.“
„A to je?“ naléhal Henry.
James se na něj podíval a Henry v jeho očích na okamžik viděl patnáctiletého mladíka, kterého miloval a myslel si, že s ním stráví zbytek života, nepřemýšlejíc nad následky, které by přišly, kdyby své myšlenky zrealizoval.
„Skončím to, Henry. Nikdo nebude vyhrožovat mým přátelům,“ řekl a jeho hlas zněl odhodlaně. Henry se nepřel. I když věděl, že to, co chce James udělat, je špatné, souhlasil s tím, že nemá moc na vybranou. Oni nebo Christopher a Henry byl rád, že si James vybral je, ačkoliv tím hodně riskoval. Avšak v sázce nebyl jen jeho život.

Elizabeth se od Georgiany takřka nehnula na krok a Cecílie jí musela donést jídlo nahoru, aby se vůbec najedla. Hrabě se rozhodl do toho nezasahovat. Vypadalo to, že pro Elizabeth byla slečna Hawthorne víc, než jen učitelka. Bylo nepochybné, že se staly kamarádkami. To se hraběti příliš nelíbilo. Ani ne proto, jaká slečna Hawthorne byla, ale protože za dva měsíce odjede a Elizabeth zase bude sama. Jistě. Byla tu ta starostova dcera Amélie, ale ta se nepochybně vdá a odstěhuje do Londýna tak brzy, jak jen bude moct. Víc, než kdy jindy si uvědomoval, že Elizabeth zanedbával. Povzdechl si. Už bylo příliš pozdě, aby se pokoušel něco změnit, a tak mohl jen doufat, že si Elizabeth jednou vybere muže, kterého jí schválí. Poslední dobou se vídala s vévodou. Když nad tím uvažoval, vévoda vypadal jako nejvhodnější muž, který by mohl být pro jeho dceru manželem. Byl bohatý, vzdělaný a měl dobré obchodní styky.
Elizabeth podřimovala v křesle, když jí probralo zašustění peřiny, jak ji Georgiana odhrnovala stranou, aby mohla vstát. Vyskočila z křesla.
„Lékař říkal, že byste neměla vstávat víc, než to je nutné.“
Georgie se na Liz rozpačitě usmála.
„Obávám se, že tohle je nutné.“
Liz zrudla, ale hned se vzpamatovala a podepřela Georgii, která se postavila.
„Opatrně. Našlapujte opatrně,“ radila jí Elizabeth.
„Dál to zvládnu sama. Děkuju,“ řekla Georgie u dveří vedoucích do koupelny a zašla dovnitř. Liz nic nenamítala, ale hleděla za ní s obavami v očích.
Když vyšla, pomohla jí Liz zpátky do postele.
„Děkuju, že mi pomáháte, ale myslím, že byste se měla jít vyspat.“
„Nechtěla jsem vás opustit, dokud se neujistím, že je vám lépe.“
„Je mi lépe, děkuju. Co se mi stalo?“
„Vy si nevzpomínáte?“
„Ne, asi jsem se udeřila do hlavy.“
„Myslím, že jsem slyšela tatínka, jak říká lékaři něco o pádu z koně. Jistě si brzy vzpomenete.“
Nastala mezi nimi chvíle ticha, kterou přerušila Elizabeth rozpačitým zakašláním a slovy: „Možná bych měla převázat ty obvazy. Lékař říkal, že by se měly měnit každé čtyři hodiny, ale já jsem vás nechtěla budit…“
„Uděláme to nyní a pak půjdete spát, ano?“
Elizabeth přikývla a přinesla obvazy zanechané na toaletním stolku k posteli. Georgie si vytáhla košili, a odkryla tak své štíhlé nohy. Elizabeth se vybavil sen, který se jí o Georgianě zdál, a okamžitě zrudla. Georgie nechápala, co ji nutí se tak červenat, ale nepátrala po tom. Stále se cítila hrozně unavená.
Elizabeth mlčky vyměnila obvazy.
„Kde jste se to naučila?“ zeptala se jí Georgie posléze.
„Od vás v tom sirotčinci, když jste zavazovala koleno tomu chlapci, který spadl a odřel si ho do krve. A taky jsem bedlivě pozorovala lékaře.“
„Očividně se rychle učíte ve všem, Elizabeth. Hrabě by na vás měl být pyšný.“
„Doufám, že je.“
Zvedla se.
„Už vás nebudu rušit. Dobrou.“
„Dobrou. A upřímně doufám, že se na mě zítra přijdete podívat a budete mi chvíli dělat společnost.“
Elizabethino srdce poskočilo radostí.
„Moc ráda,“ odvětila a opustila Georgianin pokoj. Georgie sfoukla svíčku a položila se na lůžko. Zavřela oči v domnění, že usne, ale nemohla se zbavit dojmu, že se stalo něco víc, než jen že sama spadla z koně.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.07.2012, 22:51:42 Odpovědět 
   Zdravím.

Tento díl má v sobě špetku tajemna (čtenář si musí počkat, ale čekání se vyplatí množstvím informací o jednom z hrdinů). Uvidíme, jak z toho všichni zúčastnění vybruslí. ;-) Práce šotků jsem si nevšiml. Přeji hezký večer a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Čas není III
Centurio
Rozhovor s přát...
papuchalek
Kostka osudu 2....
Vestymon(a)
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr