obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dělník číslo: 2356/A ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 04.07.2012, 12:44  
Tak, kolega Zahradník si povzdechl, že jsem nenaplnil jeho "očekávání" (myslím to čistě v dobrém)! ;-) Poslal jsem svůj požadavek patřičnému "oddělení" a múzy mi vrátily toto... Nu což, nejen šotkům zdar a hlavně: "Mysleme pozitivně!" :o)

P.S. Za případné chybky se omlouvám. Výmluvy? Ne, vím o čem mluvím... O.O
 

      Probudil se jako každý den s nechutným pocitem v puse. Jako by snědl kravský výkal. Odplivl si do kouta a znechuceně se otřásl. Ráno co ráno to bylo stejné. Nic nepomáhalo. Cítil se hnusně. Odporně. Taktéž mu připadal i okolní svět. Kam se podíval. Zdali se podobně cítili i ostatní, to říci nemohl. On sám měl dost té nikdy nekončící práce. Připadal si jako stroj. Ráno vstát. Najíst se, trochu se umýt a hurá do zaměstnání. Několik úmorných hodin strávit nad nikdy nekončící a monotonní prací a pak zpátky domů. Mezi čtyři stěny. Čtyři špinavé stěny. Vlhké a plesnivé. Připadalo mu, že se nemůže probudit ze zlého snu. Malé osobní noční můry...

      Mluvil jen málokdy. Vlastně se neměl s kým o čem bavit. Proč taky? Televizi nesledoval. Běželo tam stále totéž. Propaganda. Nic neříkající reklamy. O filmech nemluvě. Nic neříkající slaďáky o ztracené lásce. Telenovely. Ostatní bylo zakázáno. Do novin a časopisů se díval jen zřídka. I zde byla umně skryta vládní propaganda. Prosazování moci. Politiky spálené země. Buď jsi s námi, nebo proti nám. Otázky typu: Kdo jsi? Odkud jsi přišel a kam kráčíš? Byly zakázány. Také knihy se staly nežádoucím artiklem. Kdo moc četl, zákonitě i moc přemýšlel. Nebylo to dobré, jak pro dobro čtenáře tak pro společnost.

      Ovšem... Knihy se nepálily. Pečlivě se uchovávaly v bunkrech. Knihoven nebylo potřeba. Kina zela prázdnotou. Kdo by chodil na ty nekonečné a stupidní filmy, které běžely i v televizi? Jediná místa, která byla vždy narvaná, byly hospody a bary. Nenechte se mýlit, taneční kluby byly také pasé. Intimní kontakt byl dovolen pouze za účelem množení. Žádná láska. Jen sex. Romantiku zde obstarávalo televizní vysílání. Zvrácený svět na entou. Kam se vůbec řítil? Už dávno překročil bod své vlastní záhuby. Nemohl tedy zaniknout, spíše bujel jako rakovinový nádor. Rostl a bobtnal do nebývalých rozměrů.

      „Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A se hlásí...“ pronesl při vstupu do ubytovny.

      „Souhlasí, pokračujte!“ ozvalo se odnikud.

      „Děkuji,“ povzdechl si.

      Byl čas na jídlo. Na stále stejnou břečku. Nedalo se vlastně ani identifikovat, o jaký pokrm jde. Každý den totéž. Stejná šlichta. Ani pes by to nežral. Bylo těžké najíst se a nemyslet na to, jak je to jídlo odporné. Ovšem, nic jiného k jídlu nebylo. Jen přesně odměřené dávky. Třikrát denně. Ráno, v poledne a večer. Až do skonání světa nebo kuchařů. Ale i o tom pochyboval. Tento blivajz by zvládlo i malé dítě. Stačilo by se jen vyzvracet do talíře.

      Pustil si televizi. Ze zvyku. Ne proto, že by sledoval jednotlivé díly, jejichž očíslování šplhalo do závratných výšek. Vždy to bylo o tomtéž. Láska, sex a peníze. Intriky, nenávist a pocit odstrkovaného dítěte. Měl pocit, že se celý svět musel zbláznit. Stal se stejně fádním jako seriály v bedně. Sedl si na postel a díval se na ušmudlané čtyři stěny bez oken. Na odlupující se omítku. Na černé čmouhy a plíseň rostoucí v rozích místnosti. Bílá ušpiněná žárovka chabě osvětlovala jeho domov, který se sestával ze židle, stolu, rozvrzané skříně a postele. V koutě za zástěnou byla stará rezavá vana a záchod, který už dávno nesplachoval. Vedle něj stál rezavý kýbl.

      Voda tekla jen třikrát denně. Ráno, v poledne a večer. I elektřina se vypínala. Když nebyl doma, vládla v pokoji temnota. Kolik takových místností vyplňovalo tento svět? Kolik domů? Bloků a čtvrtí? Svět se zcvrkl na ženské a mužské části města. Na části pro chudé a pro bohaté. Vězení nebylo potřeba. Veškerá existence se stala pomyslným vězením a utéci nebylo kam. Šero vyplňovalo i jej samotného. Stalo se jeho součástí. A přestože kdesi v hloubi své duše cítil potřebu prožít něco více než tento bezvýznamný a nicotný život, každodenní stereotyp a nutnost hlášení se na kontrolních bodech mu nic než ono snění nedovoloval. Stal se součástí hodinového stroje. Tikal s neúprosnou pravidelností a každý nepotřebný krystal byl bez milosti vyměněn za jiný. Fungující.

      Neznal své jméno. Byl jen číslem. Dva tři pět šest lomeno A. Nic víc a nic méně. Neměl kamarády ani kamarádky. Natož přítelkyni. Jen několikrát do roka sex s náhodně vybranou partnerkou. Slůvko „partnerka“ byla chabým označením pro slabou čtvrthodinku v temné místnosti bez romantiky a pohody. Jen si odbýt to, co je potřeba. Vlastně žádné ženě nikdy neviděl do tváře. Nevěděl, jak vypadají. Nesměl se jich ani příliš dotýkat. Jakýkoliv slovní projev mimo hekání a vzdychání byl zakázán. Vlastně i přílišný hlasitý projev byl důvodem k udělení trestných bodů. A ty znamenaly méně vody, elektřiny, jídla a kreditů. Připadal si jako robot. Stroj. Stroj pracující pro ostatní stroje.

      Po nekonečném zírání na osvětlený strop povečeřel tutéž šlichtu. Šel za plentu vykonat to, co měl. Pak se omyl vlažnou vodou a lehl si na postel. Televize zhasla spolu s žárovkou. Celé okolí jakoby rázem utichlo. Každá místnost tohoto velkého města v sobě ukrývala ležícího tvora, který čeká na nové ráno, aby se znovu zapojil do nikdy nekončícího pracovního řetězce. Myslel na to, nač dál pracovat. Proč se dřít do úmoru? Bez práce neměl jedinec na nic nárok. Kdo nepracoval, nepotřeboval ani to málo, co dostávali ostatní. Stal se zbytečným a byl vyloučen a odstraněn.

      Smrt. Byla by vysvobozením? Zcela určitě! Ale... Co když někde tam venku existuje ještě něco jiného? Mimo onen ubíjející kolotoč práce a odpočinku? Už při pomyšlení na snídani se mu dělalo nevolno. Kdo by z toho nezešílel? Žádný nárok na dovolenou, nemocenskou a další výhody. Byla tu jen práce a každodenní šlichta. Spánek nepřicházel. Postel pod ním nesouhlasně zavrzala. Najednou jakoby měl pocit, že slyší tisíce vrzajících postelí. Že vidí tisíce nespokojených dělníků a dělnic. A proč to všechno? Kdo za to může?

      Spolu se světlem přišlo další ráno. Stále tentýž rituál. Opustil svůj maličký byt a vydal se šerými chodbami z bloku, který obýval spolu se stovkami dalších nevolníků. Ulice byly přecpané za prací spěchajícími dělníky. Továrny zaplňovalo pískání sirén. Jen se neopozdit. Na každém kroku na něj zíraly ušmudlané neonové reklamy, propagující současnou vládu a její politiku. Pracuj a buď užitečný. Žij pro stát. Staň se součástí státu. Buď to právě Ty, kdo všechny povede k lepším zítřkům.

      Lepší zítřky? Co to vůbec znamená? Čas přestal existovat. Pro něj i pro všechny ostatní. Změnil se jen v šero a tmu. Na práci a spánek. Zábava zde byla docela cizím pojmem. Rozptylování nebylo žádoucí. Stejně tak filosofování nad vlastní existencí. Proč to všechno? Začal myslet na sebevraždu. Jak se co nejefektněji sprovodit ze světa. Stejně nebude nikomu chybět. Stačilo by udělat nějaký větší přestupek, ostatní zařídí policie nebo armáda. Na druhé straně, zemřít jen tak pro něj postrádalo smysl.

      „Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A se hlásí do práce!“ houkl patřičným směrem.

      „V pořádku!“

      Víc nebylo potřeba. Stále mu to leželo v hlavě. Nic jej v tomto světě neuspokojovalo. Práce. Sex. Jídlo. To všechno by zahodil pro pocit naplnění. Najednou jej začaly napadat podivné myšlenky. Revoluce. Převrat. Násilí. Pryč s anarchií. Pryč s totalitou. Ale co když i mu vidí do hlavy? Co když jej jen zkouší? Věděl, že je kontrolován na každém kroku. Smrt tyranům... Čas strávený v práci byl pro něj utrpením. Na druhé straně neměl alespoň možnost zabývat se svými myšlenkami. Kdyby začal vyrábět zmetky, vedení by si toho brzy všimlo. A to by byl konec... Ano, také možnost jak ukončit svou bídnou existenci.

      „Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A hlásí odchod z práce!“

      „V pořádku!“

      Další den byl pryč. Nepočítal je. Nedělal si čárky na zdi. Proč taky. Pustil si televizi a snědl večeři. Nesnášel tu protivnou pachuť v ústech. Lehl si na postel a čekal, až zhasnou světlo. Když tu náhle kdosi zaklepal na dveře. Najednou měl pocit, že se nezastavil jen čas, ale i on sám zkameněl.

      „Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A?“ ozvalo se zpoza dveří.

      „Ano...“ vydechl. „To jsem já...“

      „Můžeme dovnitř?“

      „Samozřejmě...“ přikývl, nic jiného mu nezbývalo. Nakonec, nebylo zamčeno, proč to divadlo? „Vstupte!“

      „Dělník dva tři pět šest lomeno A?“ zeptal se znovu jeden z příchozích. Až na oblečení nebyl jiný než on. Jen šaty mu více zářily čistotou. Jakoby pocházel z jiné kasty. To se hned pozná úředník. Kdyby šlo o policii, nejspíš by byl už dávno mrtvý.

      „Nesednete si?“ ukázal na jedinou židli v pokoji.

      „Ne, díky, nezdržíme se dlouho...“ ozval se ten druhý.

      Teprve teď mu to došlo, spolu s nenadálou návštěvou se rozsvítilo i světlo v místnosti. O co tu, sakra, jde? Co když se stal opravdu obětí kontroly mysli? Do hlavy mu byly vloženy buřičské myšlenky a nyní jej přišli zatknout. Za zradu! Za nepřátelský akt vůči státu. Jak snadné... Oba návštěvníci mlčeli, jen jen tiše sledovali, jakoby mu viděli do hlavy a zpracovávali informace, na které zrovna myslí.

      „Co jsem udělal?“ zeptal se náhle.

      „Měl jste nedávno sex?“

      „Ano měl, no a?“

      „Porušil jste nařízení mlčení a povídal jste si?“

      „Není to doslova zakázáno, nebo snad ano?“ polkl naprázdno.

      „O čem jste si povídali?“

      „Nebylo to důležité...“ řekl rázně.

      „Tak proč jste si povídali?“

      „Zdálo se nám, že je to tak hezčí...“ pokrčil rameny.

      „Víte, oč jde? Při tom? Jen o početí, ostatní není důležité!“

      „Já vím, já vím, ale...“ znejistěl.

      „Před odchodem do práce nám dáte do schránky u východu z vašeho bloku zprávu o tom, o čem jste si povídali, je vám to jasné?“

      „Ale,“ zamyslel se. „Já si to už nepamatuju!“

      „Budete si muset vzpomenout!“ rozsekal jeden z návštěvníků svá slova jako sekera poleno. „Je vám to jasné?“

      „Provedu!“ souhlasil.

      „Dobře, to je vše...“ řekli oba a odešli.

      Pak zhaslo světlo. Mluvení při sexu? Byl s ní jen jednou... Co když je na tom mnohem víc? Co když i ona myslí jako on? Jenže... Nikdy se s ní nesetká. Nemá šanci při počtu obyvatel tohoto města. Svět je velký a má mnoho bloků... Stovky, tisíce, sta tisíce, možná i miliony obyvatel. Jak ji najde? Jen podle hlasu?

      „Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A?“ ozvalo se znovu za dveřmi. Tentokrát jiným hlasem. Rozbušilo se mu srdce. Co když je to všechno provokace, která jej má prověřit, zda stojí za to mu věřit.

      „Ano?“

      „Mohu vejít?“

      „Ano...“

      Tentokrát se světlo nerozsvítilo. Tiše za sebou zavřela dveře a přistoupila k posteli.

      „Mohu k vám?“ zeptala se ještě tišeji.

      „Jistě...“ udělal příchozí místo na své posteli. „Proč... Proč jste přišla?“

      „Sex...“

      „Domácí sex je zakázán...“ řekl jí.

      Jemně se jej dotkla. Dala mu prst na ústa. Nevěděl, co dělat. Co když za pár vteřin vtrhne do místnosti skupina policistů?

      „Nemůžeme...“ opakoval.

      „Sex je jen zástěrka!“ řekla mu tiše do ucha. „Víme, o čem přemýšlíte!“

      „Cože?“

      „Byla jsem tam venku...“ řekla mu a pohladila jej po hlavě. „Byla jsem tam spolu s dalšími... Svět tam venku je jiný... Lepší!“

      „Tak proč jsme tady?“ zeptal se jí.

      Pokrčila rameny.

      „Co chcete? Co chcete po mně?“ zamračil se.

      „Chci si s vámi povídat!“ řekla mu. „Při sexu...“

      Další ráno bylo stejné jako ty předešlé. Stejně fádní a nudné. Stejná šlichta. Stejné úkony. Skoro jako modlitba, ale za co? Za lepší život? Stále čekal, že do místnosti vtrhnou policisté. Nic takového se však nestalo. Co se to děje? Odboj? Že by skutečně existovala skupina lidí, kteří jsou proti vládě? Státu? Jediným trestem je přeci smrt. Osvobození...

      „Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A hlásí odchod do zaměstnání!“ řekl při východu a zároveň vložil do schránky kus popsaného papíru v šedé dopisní obálce.

      „V pořádku...“

      Šel ulicí spolu s dalšími k továrně, ve které dřel do úmoru. Když tu náhle a podvědomě změnil směr. Nikdo si jej nevšímal. V tom davu se ztratil a kdyby se někdo díval, nejspíš nabyl dojmu, že jde někam do tmavé a zatuchlé uličky vykonat potřebu. I to se stávalo. Čas byl velmi vzácným artiklem.

      „Tady jsem...“ ozval se známý hlas. „Věděla jsem, že přijdete!“

      „Kam půjdeme?“ zeptal se zcela zbytečně.

      „Do práce ne,“ zasmála se. Její zvonivý smích byl příjemný. „Následujte mě a držte se u zdí...“

      Šel za ní. Nemohl jinak. Možná konečně přijde na to, jaký smysl má jeho život i život ostatních. Trvalo do oběda, než se vymotali z potemnělých uliček továrenské čtvrti. Město bylo rozlehlé. Špinavé a zanedbané. Dostali se až ke zdi. Vysoké a všemi směry se táhnoucí zdi, která neměla konce.

      „Co je to?“

      „Říkáme ji prostě zeď,“ pokrčila rameny.

      Je to tak. Každá zeď má svá dvířka. Měla je i tato a bůh ví, kolik jich vlastně bylo.

      „Co je tam za těmi dveřmi?“ zeptal se.

      „Nový život...“ řekla tiše. „Máme málo času, půjdete, nebo zůstanete?“

      „A co když je to všechno jen provokace?“

      „Je to na vás?“ usmála se smutně. „Život nebo smrt...“

      „Nemůžu jen tak odejít...“ řekl.

      „Už jste se rozhodl. Víme to. Četli jsme vaše myšlenky. Viděli jsme vaši nespokojenost. Je to ve vás. Nejste jen tupý stroj, který jí a vyměšuje. Chodí do práce a čas od času udělá dělnici nové dítě...“

      „Mám na víc?“ zaváhal.

      „Celá naše společnost má na víc...“

      „Jak dlouho to už takhle trvá?“

      „Hodně dlouho...“ odpověděla. Vyrušil ji však jiný hlas: „Proč tu stojíte tak dlouho, někdo si vás všimne!“

      „Půjdeme,“ přikývli oba tajemnému hlasu ve tmě.

      Prošli zdí. Dvířka se za nimi tiše zavřela. Ocitli se ve tmě. A ještě něco se změnilo. Konstantní teplotu vystřídal chlad. A také vlhko.

      „Kde to jsme?“ zapochyboval.

      „V kanalizaci,“ řekla mu. „Musíme jí projít, jiná cesta ven není...“

      „Dobře...“ přikývl a vydal se poslušně za ní a za tajemným průvodcem kdesi vepředu.

      Takže svět není jen místem pro práci, nudu a utrpení? Jen pro tu šlichtu a nudné seriály? Jak jinak ubít myšlení celé společnosti? Vymývání mozků! Nařízení a zákazy pod hrozbou smrti. Nepostrádá tento život smysl? Proč jej žít a pro koho vůbec?

      „Už jsme tady...“ dotkla se jeho ramene.

      Ocitli se na okraji velké roury. Vycházela z vysokého bloku budov. Stále se nacházeli pod úrovní země. Evidentně zde došlo k výbuchu a poškození kanalizačního systému. Vyšplhali se na úroveň ulice. Dýchali svěží vzduch a dívali se na zamračenou oblohu. Nepršelo. Slunce bylo ukryto kdesi za mraky. Svět se zdál mnohem větší... Větší než předpokládal. I zdejší ulice byly zanedbané. Páchnoucí. Neuklizené. Ale přesto byly jiné. Jaký je rozdíl mezi světem vně a vevnitř? Rozhlížel se po potemnělých blocích domů. Po ulicích s nesvítícími lampami pouličního osvětlení s mlčícími semafory. Ani auta zde nejezdila. Jakoby se celý svět naráz zastavil. Co když má i tento svět svou zeď? Musí to zjistit.

      „Kde to jsme?“

      „V jiném světě...“ řekl jim průvodce. „Budu muset jít, další čekají...“

      „Co se tu stalo?“ nechápal.

      „To nikdo neví,“ pokrčila rameny. „Jsme prostě v jiném světě...“

      „Proč nás nikdo nepronásledoval? To nikomu nechybíme? Co když nás udáte policii?“ zeptal se průvodce, ale ten mu neodpověděl. Zmizel jako pára nad hrncem.

      „Co budeme dělat?“ zděsil se náhlou svobodou.

      „Budeme žít!“ řekla s úsměvem a chytila jej za ruku. „V novém světě a v novém životě, daleko od toho všeho...“

      „Se mnou?“ zamračil se. "Spolu?"

      „Chci si s tebou povídat a to nejen při sexu...“ políbila jej na čele.

      „Ale já jsem... Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A...“ zarazil se. Zvyk je železná košile.

      „Ne,“ řekla mu. „Nyní jsi jen Adam, blázínku. Nyní jsi jen můj a tento svět patří nám! Jen nám...“

      Kdesi zahřmělo. Z nebe začal padat drobný déšť.

      „Měli bychom jít... Nebo zmokneme,“ řekla mu.

      „Kam?“ zeptal se jí. Cítil se dezorientovaný a překvapený. Proč šlo všechno tak snadno? Co když je to jen sen?

      „Domů...“

      „Ale, co když se probudím a budu zase tam, kde jsem byl?“ zapochyboval.

      Kousla jej do ramene až to zabolelo. Rukou nahmatal několik kapiček krve...

      „Je to sen? Zdám se ti?“ zeptala se jej.

      „Ne, ale stejně...“

      „Půjdeme,“ vzala jej za ruku a vedla jej kamsi pryč. „Ano, občas je potřeba rychlé změny. Věděli jsme o tobě a trvalo to dlouho, než jsme se k tomu odhodlali... Ale stálo to za to!“

      „K čemu?“

      „Ke tvé záchraně...“

      Znovu zahřmělo. Dva mravenci uprchlí z mraveniště se vydali hledat svůj nový domov. Možná je budou ostatní hledat. Možná, že si jejich absence nikdo nevšimne. Co dělá společnost společností? Jedinec nebo celek? Jak uzdravit celek, když je jeho každá část nemocná? Chce to čas a trpělivost. Všeho bylo dostatek. V ten den pro dalšího jedince skončil jeho svět i existence, aby se znovu narodil v novém světě. Dělník dva tři pět šest lomeno A zemřel. Pak vstal z hrobu a vydal se svou vlastní cestou... S Ní...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 33 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:33:12 Odpovědět 
   31. 07. 2014

No teda… mile jsi mě překvapil. Nikdo by takový svět nechtěl zažít a tys jej popsal, že se dal číst až do konce a se zápalem.
 ze dne 01.08.2014, 12:52:00  
   Šíma: Jsem rád, že se líbilo. ;-)
 Kondrakar 02.09.2012, 8:44:07 Odpovědět 
   Zdravím,

no maucta. Četlo se to dobře. Postmoderní, pochmurná doba.
Povídka se mi líbila, ale ještě pořád si nejsem jist, jakého výkladu se mám chytit.
Trochu mi to připomíná sci-fi Plástev jedu.
 ze dne 02.09.2012, 11:55:05  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Apolenka 15.07.2012, 9:58:53 Odpovědět 
   Povídka je natolik skvělá, že nelze ubránit se pochmurné náladě, která z ní vyvěrá. Ještěže vývoj dospěl k novým lepším zítřkům. Mám o čem přemýšlet.
 ze dne 15.07.2012, 15:02:13  
   Šíma: A mi nezbývá, než poděkovat za zastavení a komentík - a také se jít "červenat do kouta"! ;-)
 Maruška 11.07.2012, 21:23:12 Odpovědět 
   Mraveniště bude jen metafora, neboť náš hrdina by se pak nejmenoval Adam, ale Ferda.. :-)ne, to byl jen nejapný vtip, omlouvám se. Vážně: líbilo se mi to. A také váhám, jakého výkladu se mám chytit. To mraveniště bude asi opravdu jen metafora. Skutečný je útěk Adama a... Evy? Zdravím - i když trochu opožděně - Maruška
 ze dne 12.07.2012, 11:58:02  
   Šíma: Děkuji za zastavení a komentík! Nechám Tě, stejně jako další autory v nejistotě! ;-)
 Guardianes 05.07.2012, 19:31:03 Odpovědět 
   Zdravím,
závěr mne docela překvapil, až do posledních řádků v podstatě futuristický náboj z pohledu člověka, ne však zřejmě mravence.
Pěkné čtení, nechává dost prostoru pro čtenáře, aby dumal co se mu do tykadel vejde.
 ze dne 05.07.2012, 19:35:21  
   Šíma: Zdravím.

Na mravence jsem při psaní také myslel, ale zdali šlo o lidské bytosti či o mravence, to neprozradím. Dík za zastavení a komentík! :o)
 zahradník 04.07.2012, 18:12:59 Odpovědět 
   Šímo, děkujůů! :) Tohle je ale krásný, jsem spokojen!! Je tam láska a útěk za svobodou, nádhera, to můžu!
Skvělá Bradburyovsky bezútěšná a absurdní atmosféra.
A nasadils mi postmoderního brouka do hlavy - vůbec nevím, jak si to dílo vyložit - výkladů asi existuje víc, podle chuti čtenáře.
Buď vzít celý ten text jako metaforu a pravdivý je jen konec - že je to opravdu útěk skutečných mravenců z mraveniště.
Ale ono se to dá interpretovat i tak, že jen ta zmínka o mravencích je obrazné přirovnání a všechno to předtím je nějaká skutečná budoucí sci-fi realita. A navíc hodně těch prvků (prázdnota, rezignace, zautomatizovaný život bez hlubšího naplnění, vymizení lásky a duševní roviny ze života lidí, degradace života jen na sex, jídlo, práci) lze vztáhnout na současnou dobu a její pomalé směřování k něčemu, cos popsal. Povídka jak od Orwella.
 ze dne 04.07.2012, 21:40:50  
   Šíma: Jsem rád, že se líbilo, potěšení na mé straně! :o) A co se týče samotných výkladů... Nechám to na čtenářích. Díky a hezký večer přeji! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Životní krůčky
Verru
Balada
Ezra Horwitz
Balada o pádu P...
guru
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr