|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: NINA ::
| Tohle nemá ani hlavu ani patu, je to jedna šílenost vedle druhé. Během psaní jsem nebyl při smyslech....Ale stejně to posílám k publikaci, neboť nikdy již nebudu schopen tak dokonale charakterizovat world, který je v mé hlavě a je o jejím vnitřním světě. |
| |
|
|
Ticho. Nesnášela ho. Měla pocit, že absence zvuků něco tají. Není to správné, ležte v trávě a nic neslyšet. Může být úplně hluchá...Po tom, co se jí stalo, by se ani nedivila. Poslední smysluplná vzpomínka.... "Kap...kap...kap" Voda! Slyšela ji a najednou, byla klidná. Vstala a vydala se hledat zdroj těch zvuků. Brodila se trávou, naslouchala. Takové docela malinké jezírko. Voda omývala její nohy, navštívila boty a hrozně studila.
"Sakra!"
Udělala krok dozadu, aby ochránila své dolní končetiny před umrznutím, a přitom hlavou do něčeho narazila...
"Ahoj!" ozvalo se.
Později toho samozřejmě litovala, ale teď, obklopena aurou zvědavosti, se otočila.
"Bože!" zaječela a skočila tam, kde sídlilo nachlazení a vlhkost.
"Asi jsem přišvihnul příležitost říct ti, že se nemáš čeho bát, co?" řeklo TO.
Chvíli trvalo, než se odhodlala vymanit se z objetí čisté a průzračné vody. Podívala se na levitující předmět. Protřela si oči. Třikrát. Nepomohlo to.
"Co tak zíráš?" zeptal se rohlík v životní velikosti. "Ještě nikdy jsi neviděla mluvící pečivo?"
"Ne," řekla šeptem a vylezla z vody. "Nevěděla jsem, že rohlík může mluvit."
"Rohlík ne, rohlíc jo," odpověděl.
"Cože?" zajímala se.
"Jsme," začal, ale zarazil se, poslouchal. "Rychle se schovej!" vykřikl a prolétl kolem její hlavy.
Stála tam a bezradně sledovala, jak se jí rohlíc vzdaluje. Co ho asi tak vyděsilo? ptala se sama sebe, když po něm zbylo jen pár ze strachu upuštěných drobků.
"Mohl bych to být já," řekl ON.
Bezradně si prohlížela své okolí. Nikde nikdo (nepočítáme-li drobné zvířectvo a hmyz).
"Ale no tak, nemusíš naznačovat, co všichni..jsem dole..." zatahal ji za sukni.
Sklonila svůj zrak k nohám. Byl tam...nemohla tomu uvěřit.
"Určitě se chceš zeptat, kde se TADY bere na pohled ani ne dvouleté dítě, že ano?"
Měl pravdu a nepočkal, až mu to potvrdí.
"Hledám HO," odpověděl si.
"Koho?" zeptala se, neboť byla zase až moc zvědavá.
"Vím, že tady byl, mluvila jsi s ním. Musím ho dostat. Je můj."
"Co s ním chceš udělat?" zeptala se.
Podezřívavě si ji prohlédl. "Kde je?"
"Já nevím," pokrčila rameny. "Když se o tobě dozvěděl, utekl."
"Kterým směrem letěl?"
"Kdo?"
"Rohlíc přece!"
"Nevím, nekoukám se na prchající pečivo," řekla a kýchnula. "To je tou vodou," ukázala na jezírko.
"Pojď se mnou," vybídnul ji. "Zahřeju tě."
Chvíli o tom přemýšlela a nakonec usoudila, že sice mluvila s létajícím rohlíkem (slovo rohlíc jí znělo nepřirozeně) a právě dostala nabídku od batolete, kterou si může vykládat různě, ale pokusí se věřit tomu, co vidí (tedy malý klučina). Zcela určitě nemůže znát všechny významy věty "Zahřeju tě". Opustili tedy vysokou trávu (v níž se on dokonale ztrácel) a vydali se po malé pěšince do lesa. Tohle tady všechno bylo? pomyslela si.
"No, ani ne. Pořád se něco přistavuje," řeklo dítě.
"Cože?" divila se.
"Támhle je můj kočár," ukázal prstem na robustní zelený kočárek.
"Ty s tím jezdíš sám?" vyzvídala.
"Ne," řekl. "Můj sluha se poflakuje po okolí. Podívej, nemá ten vůz roztomilou střechu?"
"Hm...nejspíš má," odpověděla a přemýšlela, čím ji chtěl vlastně zahřát.
"Otevři tu tašku," vyzval ji, když dorazili až k vozidlu. "A vytáhni flašku."
Ukázala mu litrovou láhev s dudlíkem na konci s barevnými zvířátky kolem dokola.
"Napij se, udělá ti to dobře."
"Co v tom je?" zeptala se a prohlížela si tekutinu.
"Pij."
Poslechla a přinutila se trochu toho spolknout. Zakuckala se. Bylo to...ale přesto plnilo, co její průvodce slíbil. Tělem se začalo šířit teplo.
"A teď oblečení," rozhodl velitelsky. "Asi nemáš náhradní pro případ, že se pobryndáš, co?"
Zavrtěla hlavou.
"No, v tomhle ovšem zůstat nesmíš, vždyť je to celé mokré. Vysleč se."
Její pohled prozrazoval mnohé. Zejména vypovídal o neodolatelné touze stát zde v mokrých šatech místo bez nich.
"Hele," řekl rozmrzele klučina. "Co bych ti asi mohl udělat? Poslintat tě? Věř mi, dřív budou spisovatelé totálně šílení!"
Vzhlédl jsem od monitoru a usmál se.
"Ok, do ničeho tě nenutím," prohlásil nakonec bezradně.
"Nedívá se?" chtěla vědět.
Kluk vzhlédl k modré obloze a chvíli ji pozoroval.
"Ne, můžeš. Budu hlídat," slíbil.
"Proč vlastně chceš chytit rohlíce?" zeptala se a odlepila od svého těla úchylné tričko.
"Je můj, dostal jsem ho od mámy," řekl s pohledem upřeným na nebe.
"Jako hračku?" sukně nerada opouštěla své oblíbené nohy, ale nakonec zdrceně padla vedle trička.
"K jídlu. Na co jiného jsou rohlíky?"
"Ale říkal jsi, že on je rohlíc," naznačila a váhavě se zbavila podprsenky.
"To ano, ale na chuti nepoznáš rozdíl."
"Proč ho chceš sníst?" zeptala se Nina, teď již úplně nahá.
"K tomu účelu byl zrozen. Utekl a já se ho už měsíc snažím chytit," řekl.
"To už musí být pěkně tvrdý," rýpla si.
Sluha, který se právě vrátil odnikud a nějakou chvíli Ninu pozoroval, jenom bezradně přikývnul.
"Mám s sebou kakao," vyhrožovalo dítě a nevšímalo si svého sluhy, který se tvářil, jako by se všechny jeho narozeniny rozhodly udát se v jeden jediný okamžik.
"Ty ho chceš..." nedopověděla. Právě si totiž uvědomila, že malý kluk hlídající ji přede mnou, ani já, nejsme vlastně vůbec nebezpeční. Ovšem ten chlápek, co slinami zalévá nejbližší stromek...
"To je můj sluha," uklidňoval ji klučina.
Mlčela. Pohledem odhadovala vzdálenost svého oblečení.
"Na," řeklo dítě a podalo jí lízátko. "Ale pozor, je trochu silnější."
***
Nina se smála. Z úst jí trčela plastová špilka a její oči protestovaly proti všem těm halucinacím.
"No vážně," řekl pes s plínkou. "Tohle není realita."
Jeho sluha, mrož, mlčky (a smutně) souhlasil.
"Já...to...ale..." pokusila se stvořit větu. Nešlo to. Zasmála se. Hm...tohle se jí daří mnohem líp.
***
Probuzení. Chvíli nevěděla, kde je. Pohled na pozůstatky lízátka válící se kousek od kalhotek, jí prozradil dost na to, aby si o včerejšku mohla udělat svůj obrázek.
"Pán musel jít," řekl sluha a poslušně klopil oči (stejně se včera vynadíval dost, když byla Nina sjetá lízátkem).
"Kam?"
"Bylo pozdě a jeho matka začínala mít strach."
"Proč jsi tady ty?"
"Chci vám pomoct."
"Jak?"
"Pán vám to vše včera říkal, ale vy jste se pořád jenom smála. Měla byste něco vědět. Tohle není normální."
"Vážně? A já si říkala, že mi to připomíná docela obyčejný den..." zašklebila se a začala se omlouvat částem svého oděvu.
"Totiž...vy jste ve své vlastní...tento...." začervenal se.
"Kde?"
"No tam...vždyť víte, co mám na mysli."
"Aspoň tady není taková tma, jak všichni tvrdí," rozhlížela se. "Jak se dostanu ven?"
***
"Ahoj."
Otevřela oči. Po krátké projekci pseudoreality v jejím mozku byl skrz nervovou soustavu vyslán příkaz přiklopit víčka.
"Taky bych se mohl naštvat," vyhrožoval rohlíc.
"A zmizíš potom?" zeptala se s nadějí.
"Ne."
"Škoda."
"Jak se ti leží?" staral se.
"Celkem pohodlně," odpověděla.
"No...já jenom, že jsi celkem hezky spadla..."
"Vážně? Jak...jak jsem spadla?"
"Ty nevíš?"
"Ne."
"To je povedené."
"Tak jak se to stalo?"
"No..."
***
Nina seděla a zírala před sebe, mlčela.
"Haló, jsi doma?"
"Ne, jsem tady. V tom odporném, šíleném, zasraném světě!" vykřikla zlostně.
"Ach ten domov..." zasnil se rohlíc.
"Chci pryč," řekla.
"Dobře, půjdeme."
"Ne pryč jako pryč, ale pryč!"
"Já tě chápu. Ne pryč, ale pryč."
"Přesně!"
"To budeš muset jít sama."
"Já neznám cestu!"
"Já sice taky ne, ale vím, že víš, že vím, kdo ví."
"Čaroděj," vzpomněla si na včerejší rozmluvu s dítětem.
"Jo. A tam nejdu."
"Co by se ti mohlo stát? Má snad rád rohlíky?"
"Právě že nemá. Jestli mě uvidí, udělá ze mne strouhanku."
"Ta je mu příjemnější?" ušklíbla se.
"Jo, moc vtipné."
"Ale no tak, snad nebude tak zle," konejšila ho.
Slunce bliklo a zhasnulo. Svět jel rázem na záložní zdroj. Všude se rožnuly malinké lampičky nouzového osvětlení. Hvězdy. A měsíc, hlavní osvětlovač této šou, si to mířil přímo na...
"Do rozpálené trouby," zaklel rohlíc. "Čaroděj."
Jmenovaný se usmál.
"Ano, já."
"Co zde...já...co tady chcete?" dostal ze sebe rohlíc.
"Víš, seděl jsem takhle v obýváku a koukal na jeden nádherný seriál, když v tom někdo klepe. Jdu otevřít. A kdopak tam nebyl, sám autor. Že prej mám jít ven. Ptal jsem se proč, moc se mi nechtělo. Jenom na mě mrknul a gestem naznačil škrtnutí nějakého textu... Tak jsem tady."
"To je dobře," ozvala se Nina, hlavní hrdinka mého příběhu. "Aspoň nemusím chodit za váma."
"Co chceš?" zeptal se čaroděj.
"Ráda bych odsud pryč."
A pak...ozval se potlesk a opona šla dolů. Ti tři se asi dost divili, ale co je mi po tom. Čaroděj a rohlíc jsou jenom výplodem fantazie naší hrdinky, která se omylem octnula ve vlastní hlavě a nedokáže se s tím srovnat, touží utéct zpátky do reality. Bohužel, je pouhou myšlenkou v jednom z tisíce šuplíků mé představivosti. A já ji nikam nepustím.
Jen ať si křičí, brečí, nadává.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 16 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 49 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 100 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
