|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Pedofil s.r.o. ::
| Nadpis mluví za vše, ne? |
| |
|
|
1.
Večerní sídliště - promoklé od ustavičného vtíravého, a ke všemu dvoudennímu, mrholení - je osvětlováno pouličními lampami, v jejichž žlutém světle vyhlížejí paneláky jaksi tajemně, hrůzostrašně a svým způsobem romanticky. Po chodnících protkaných mělkými rybníčky dešťové vody prochází lidé mířící domů a pro večery neodmyslitelné skupinky rozdováděných zevlujících teenagerů mířících do hospod s neochvějným očekáváním noci strávené jaksepatří v „lihu“.
Z jednoho okna v pátém patře přes jemné záclony sotva znatelně prosvítají stařecké paprsky světla vycházející ze stolní lampičky s dosluhující čtyřicetiwattovou žárovkou. S větší intenzitou vyzařoval monitor, po kterém se kurzor myši přesouval na políčko search, to se vmáčklo. Okno, ve kterém dosud byl zobrazen internetový vyhledávač, zeje bílou prázdnotou. Na spodním šedém lemu webového prohlížeče se v okénku zleva doprava pohybují tři čtverečky symbolizující načítání webové stránky. Bílé moře nikoho nahradila dobrosrdečná růžová, obsahující - který s dobrosrdečností neměl ani za mák nic společného - text s hlavičkou WARNING čnící nad následným sdělením v angličtině, že stránky jsou určeny výhradně pro dospělé. Pod textem se načetl obrázek dvou malých chlapečků provádějíc orální sex.
Sedící muž, majíc něco přes třicet let, se hrbí nad stolem a s široce otevřenými zelenošedými zraky hledí na nabídku příspěvků seřazených do nesčetných kategorií - holčičky, chlapečci… Deviant, obdařen svými rodiči jménem Mirek, má sto sedmdesát osm centimetrů, lehce vytrénované tělo s malým pivním mozolem. Hnědé vlasy jsou krátce střižené, obličej nepatří mezi ty pohlednější. Biologická pumpa zrychlila distribuci krve do cévní soustavy, cítil opojení z toho, že dělá něco co není pro někoho úplně normální, či lépe řečeno pro většinu lidí je pěkně úchylná špína. On ovšem tento všeobecně uznávaný postoj v žádném případě neuznává. Oni mi nerozumí. Možná zastával nestandardní choutky, leč proč by ty mařeny s bičíky a latexovými oblečky s otvory v rozkroku měly býti normálnějšími? Svůj postoj k věci raději nedával nijak halasně najevo. Lidé jsou přece, tak strašně netolerantní. Válčí mezi sebou pro každou pitomost!
„Jo, jo.“ Vyšlo z jeho úst s popraskanými rty. Fascinovaně sledoval monitor. Jakoby svou rozechvělou dlaň vnořil do teplé pokojné dlaně víly doprovázející ho před kouzelnou bránu a pokynem tváře vyzařující světlo pochopení mu ukázala, že může do šťastnějšího světa, kde jsou samí hodní chlapečci a holčičky, vstoupit. Kurzor se vydal na další svatou pouť královstvím nebeským procitnuvší na obrazovce. Zvolil si kategorii. Muž ve svých kalhotách ucítil příjemný mravenčivý pocit. Se stoupajícím vzrušením sledoval, jak stránka nabývala na obsahu. Fotografie, vždy s jedním dětským aktérem byly seřazeny do tabulky. Deviant si s blaženým úsměvem vybral chlapečka, asi devítiletého, s rusými vlasy zdobící východoslovanské rysy.
Při dalším čekání si začal broukat. Přestal až, když naň z monitoru hleděli skelné uslzené oči nahého chlapečka, k němuž se sklání obtloustlý muž s plavými umaštěnými vlasy. Na dalších snímcích jsou v kontrastu strach, bolest, strašlivé utrpení, ale také odevzdanost čišící v chlapcovy tváře a úšklebky znásilňovatele. Deviant nemohl vydržet nesnesitelnou tužbu po uspokojení. Rozepnul si tedy zip a začal onanovat.
„Ty seš, ale hezoučky. Ty moje sluníčko.“ Zahleděl se do uplakaných očí trpícího dítěte a v tom se dostavilo vyvrcholení. Ejakulát směřoval do papírového ubrousku, který odložil na stůl. Zapnul kalhoty. Chtěl ještě stáhnout pár obrázků do své nemalé sbírky, jehož objem by mohla závidět leckterá knihovna.
„Mirku, volá ti nějaký Josef!“ ozval se otrávený matčin hlas za dveřmi po zaklepaní. Proč mi proboha nezavolal na mobil! Zjistil, že mu na stole leží vypnutý. Ubrousek vyhodil do koše u stolu, z něhož se pokojem prochází jemný a nechutný odér. Po odemknutí dveří od pokoje stanul na chodbě se sluchátkem nervózně přitisknutým k uchu.
„Čus vole, tak co, jak to ide?“ ozval se bodře jeho deviantní kamarád. Ujde.
„Ty vole přijeď zítra ke mě, fakt nebudeš litovat. Si zas pošmáknem.“ membránu reproduktoru rozechvěl hrdelní smích následován kuřáckým kašlem. Mirek odvětil, že si s tím kouřením zahrává.
„No, ti dva co přindou mi ten život zas příjemně prodlouží, se to teda vole nějak vyrovná! Hele vole, to zas budou akce!“ opět smích. Mirkovi se rozbuší srdce.
Po domluvě odkládá sluchátko na své místo. Široce se usmál, jako dítě, jež dostane to po čem tolik touží. Dva…!
2.
Zábradlí je tak mokré. Ženské dlaně pamatující Kristova léta již třetím rokem se otřely o košili v místech břicha. Musím si vyměnit náplast. Náplast ukrývala řeznou ránu na dlani. Proužky měděných vlasů, jimiž umožnila separaci na copku, si dala za uši a opatrně - jako artista procházející po laně závrať podporující výšce - proměňovala obsah plic. Večerní město uklidňovalo jako pohlazení dávné lásky z mládí. Šumění mrholení Soňu obepnulo a šeptalo ji vzpomínky, kdy využívala otcovi nepřítomnosti k záletům. Tondova motorka zvěstovala toliko vítanou svobodu, Honzovy komicky dramatické úšklebku rozehřívali vnitro štěstím… Kam se to všechno podělo? Kam?
Za Soninými zády, přes zavřené balkónové dveře, pronikal lomoz jakéhosi seriálu, protkaný mužovým zařváním na děti ať jsou už konečně zticha. Soninou myslí rezonovaly otázky kam, se vše dobré odebralo, stojí ji to za to? V dobách poté co se přestala jako dítě pomočovat, si začala načrtávat budoucnost. Jakžtakž se cosi splnilo. Dočkala se Bohovy dobrosti a na svět přivedla dva půvabné chlapečky, kteří dnes nabírají sil na blízkobudoucí pubertu. Promne oba spánky. V hlavě panuje tísnivá bolest. Pořád ten hluk zpoza dveří. Kdy konečně budou zticha!? Tvář neúspěšně hledá útěchu ve skrytu dlaní. Opřela se o klouzavé zábradlí. Obličej nechala napospas deštíku. Projet se tak na té Tondově motorce, té motorce svobody…
Manžel ocitnuvší se ve dveřích ji pověděl, že v kuchyni vytéká cosi z hrnce. Koukla na těsně semknuté činžáky a jako ztracenec v poušti, který nalezl dobrodince se džbánem vody, štědře nadechne a vydechne. Ztlumila elektrický sporák a sundala pokličku ukrývající brambory. Kuchyň zaplavil pach spáleného škrobu.
„Mamíí! Martin mi nechce půjčit tramsformera!“ neodbytně ji za kalhoty tahá jedno z dětí, jež si ještě ke všemu ublíženě duplo. Klidně ho napomenula ať přestanou blbnout a sednou si ke stolu.
„Mamííí,“ nedal se odbít. Pohrozila mu klidně, že jestli nepřestane trucovat, tak půjdou za tátou a ten už si s nimi poradí. Dítě poraženecky čaplo na židli a nenávistně si měřilo svého bratra třímající onu hračku. Matka hračku sebrala - pokořené dítě obdařilo bratra posměvačným výrazem zadostiučiněním - a šla pro manžela rozvalující se před televizí na křesle.
Večeře - jako každá jiná - se nesla ve vzduchoprázdnu. Manžel mimo zvuky příboru - a to ještě tlumené obezřetným zacházením - nedovoloval žádné nepatřičně rušivé zvukové elementy hovoru.
Poté co žena uložila děti ke spánku a uklidila v kuchyni, skočila z balkónu.
3.
Osmnáctiletý chlapec dává o rok mladší Lindě havraní vlasy - dlouhé po spodní čelist a s ofinou - za uši a na letmý okamžik počestuje každé z ušních lalůčku polibkem. Oba sedí na pelesti postele, trupem jsou k sobě natočení. Chlapec doufá, že věc jemu chtěná vyjde s vavříny většími než Napoleonova tažení. Zrovinka předevčírem nasával moudré vědění z pánského časopisu. Ze začátku zlehka, nechceme ji přece polekat. Opakuje si, že nechce přece, aby vytanul pouhopouhý chtíč po sexu. Poblouzní ji citlivou smyslností. Kdyby k Lindě přiblížil hlavu, snad by v jejích temných zracích uviděl odraz svého obličeje. Rty obou jsou deformovány zprvu rozvážným líbáním, v tuto chvíli okořeněn prolínáním jazyků.
Mozky zapomínají zpracovávat zvuky sekyry a chechotu kamarádů pod zavřeným oknem chaty umístěném v prvním patře. Lindu zaplavuje mravenčivé teplo sezdané s hlazením po šíji. Chlapcovi ruce - došel k poznání ochoty Lindy k něčemu víc - postupně došourají k ňadrům. Linda poposune hýždě více do středu matrace, zohnuté nohy opět narovná až, když je uložena celá na posteli. Rovněž chlapec - Je tak neohrabaný - k ní ulehne a pokračují v přejíždění rukou pod svršky…
„Máš luxusně vysmáhnutý mozek!“
„Kdybys tak držel tlamu, tak bys byl i užitečný,“ reaguje dotčeně jeden kluk na druhého, který pozoruje jeho ne moc zručné štípání dřeva. Pokus o zahryznutí sekyry do velkého kusu kulatice, na níž štípal špalky, se nesetkal s valným úspěchem. Pociťoval zvýšený přísun transportu krve do tváří. Zahanbení naskočilo o několik stupínků nahoru.
„Vůbec si z toho nic nedělej,“ řka s chechtavým nádechem intonace pronášených slov. „Vem to tak, že pro mě děláš službičku.“
Neúspěšný štípač naň koukne, s čím zas přijde.
„A sice, že mi prodlužuješ život. Ono totiž smích prodlužuje život.“
Odvětil mu tvrdší verzi jdi se vycpat. Se štípáním se přece setkal poprvé, a tak není divu, že mu nejde hnedka od ruky. I když si byl vědom nezručnosti v čemkoliv fyzičném, o něž projeví zájem.
„Prosím, ne,“ řka zajíkavě Linda. „Já nemůžu.“ Zostuzeně odvrací tvář od chlapce ve všech případech připraveného k onomu. Linda přehodila přes prsa triko a pevně ho přidržovala, když usedala. Tkanina trička mezitím nasávala chlapcovy sliny z bradavek. „Omlouvám se. Já - já prostě nemůžu.“
Nevěřil svým uším. O co jí ksakru jde?! Co pokazil, co dělal, co naopak neudělal? Šel na věc moc zhurta? Lomcoval v něm vztek. Nejraději by se na ní rozkřičel, jaká není… Vždyť chtěla. A ke všemu mi teď říká, jestli bych nebyl tak hodný a odešel! Chce být sama. A co jsem neudělal
- odešel. Přece jsem slušný kluk a ti neřvou, když mu nedá. Na vzduch teď nemůže, byl by středobodem nejapných poznámek.
4.
Mirek ukryt pod rozkládacím deštníkem kráčí ke své škodě sto dvacet. Jedno ze žeber na deštníku upustilo od snah držet tvar. Soňa usazuje do černého opela přes sklopené přední spolujezdcovo sedadlo svá nezbedná dítka ob dvě auta od Mirkovy škodovky. Jedou do kostela. Mirek zas nakoupit do supermarketu.
Bytem se rozdrnčí zvonek. Deviant Mirek spolu se svými starými rodiči stanuli v chodbě, aby pustili a uvítali příchozí. Návštěvou byli Mirkova sestra s manželem a jejich pětiměsíční holčička spočívající v manželových rukou. Dítko neslo jméno po matce. Všichni se přesunuli do obývacího pokoje, kde konverzovali o strastech při výchově věčně se pokakávajícího ukřičeného nespokojence. Matka dávala sestru v příklad. Ta už přece dávno narozdíl od Mirka nebydlí u rodičů.
Muž oddávající se večer onanii při fotkách se znásilňovaným chlapcem a poté se domlouvající na natáčení pornografie, dostal za úkol držet svou neteř. Nikdo z přítomných nemá sebemenší potuchy o jeho hrůzné orientaci. Kolik takových lidí kráčí kolem nás? S kolika takovými máme jakýkoliv vztah, jak kamarádský či v tom horším případě vztah milenecký, manželský?
Děťátko chytá do drobné ručičky nabídnutý ukazovaček a se zájmem pohlíží na svého strýce. Mirek cítí příjemný pocit, jež mu prostupuje tělem. Není to ten zvláštní pocit, když vám je svěřeno malé bezbranné stvoření, které vám bezmezně důvěřuje, spoléhá, že bude v bezpečí. Není to ani pocit lásky k bližnímu. Při dotyku jeho prstu s hladkým povrchem pokožky ručky cítí pouze vzrušení z toho, jaké by to bylo, kdyby... Kdyby mohl... Bože vždyť je to moje neteř! Tato výtka sobě samému byla zahozena na smetiště mravů ve chvíli, když holčička otevřela malá ústa a následně ji upadl na zem dudlík.
„Ty nešiko!“
„Počkej brácha, já to skočím umýt.“
Nemohl to už vydržet. Byl jako stará, zchátralá hráz taktak odolávající obrovskému objemu vodního živlu.
„Ťuťu. Ty moje sluníčko.“ Debile, uklidni se, je tu celá rodina, klídek až odejdou, tak si zaskočíš za svou sbírečkou a bude to zas v pohodě. Bože ta je rozkošná. Neudržel se a alespoň do maličkých bezzubých úst jemně vložil ukazováček.
„No vidím, že si našla náhradu!“ Polekaný pohlédl na sestru držící opláchnutý dudlík. Oddechl si, nic se nestalo, vše je v pořádku. Nic se mu nestane, když ji bude hladit, vždyť hladit svou neteř je normální. Jen to nesmím přehnat, pomyslel.
Ve žluté škodě sto dvacet zastavuje, před brankou vesnického dvoupatrového domu s bílou fasádou a červenou střechou. Vystoupí z auta a po zmáčknutí zvonku čeká. Z postraních domovních dveří mu vyjde naproti Josef, se kterým včera hovořil po telefonu. Josef je příjemného vzhledu, má atletickou postavu, dlouhé tmavě hnědé vlasy, prostě a jednoduše, kdyby je měl krátké a blond, v třetí říši by se mohli utlouci, jen aby jej získali jako manekýna pro svou zvrhlou propagandu árijské rasy. Typ člověka, do kterého byste to opravdu neřekli.
„Čau Mirek.“ Mirek pozdrav opětoval.
Josef mu otevřel branku, kterou pak projel.
V domě vystupují po schodech do druhého patra. Paprsky na ně hledí z nejvrchnějšího schodu jako nejjemnější hedvábí.
„Před chvilkou přišli. Fakt se ti budou líbit, takový šmakovní, celkem sdílní s naší představou, jak to má bejt, co vod nich chcem.“
„Je jim kolem dvanácti, su z děcáku, klasika.“ Opověděl na Mirkův dotaz. „Jo a jeden je pěknej cigoš, však uvidíš. Octli se před dveřmi vedoucích do obýváku. „Ole.“ Chytil se poklopec a otevřel.
Oba nesměle seděli na kanape se sklenici naplněnou vodkou zředěnou s kolou. Děti nabízející své tělo za peníze měli možnost si vybrat alkohol podle libosti. Scénář se nesl ve stejném vzorci, stejně jako duchaplnost přeslazených romantických filmů. Josef se vydal na „lov“. To znamenalo, že navštěvoval okolí dětských domovů a nebo místa, kde se děti scházeli za účelem zapomenout alespoň na chvíli na své strasti v rodině alkoholem či drogami. Pak po domluvě se sejdou v tomto domě, kde jim je nabídnuto pití, hraní nových počítačových her a jako v kazajce bezmoci a letargie z omámení alkoholem vchází do přilehlé místnosti, kde na ně čeká manželská postel, digitální kamera a fotoaparát.
„Tož chlapi to je Mirek.“
„Čau.“ Řekli nervózně. Ti jsou, ale pohlední, pomyslel Mirek. Sedl si k jednomu z nich, Josef mu podal drink a sedl si vedle druhého. Hovořili o počítačových hrách, přednostně o úspěších v Counter-Strike.
Při pohledu na snědého kluka si Mirek pomyslel, ten se ale, tak roztomile směje a ta jeho hebká snědá pleť!
Chlapcům byly přislíbeny počítačové hry a starší počítač za natočení soulože s oběma muži. V alkoholovém opojení a ve vyhlídce vlastnictví počítače byli svolnější než, když se s nimi domlouval předtím.
Vstoupili do „ateliéru“, kde odhodili svršky. Nahé děti v potácivé parodii chůze došourali k posteli. Devianti na sebe spokojeně pohlédli a se vztyčenými přirozeními vyrazili k… dětem.
5.
Na dlouhém ostří - vyříznuvší v narozeninovém dortu kousek - ulpěly drobky těsta a máslová náplň. Uříznutý kousek na ploché žebrovaté naběračce doputoval na talířek, jež získala holčička oslavující osmé jubileum. Matka svou malou oslavenkyni Keiru opatrně pohladila po temeni - to, aby neporušila složitý drdol vzniknuvší pod jejíma rukama. Obývací pokoj rodinného pokoje rozradostňovali barevné balónky rozličných tvarů. Či, rovněž kolorované, proužky krepovaného papíru rozhozené po nábytku.
Soňa přispěla potleskem a úsměvem do všeobecného ryku. Šampaňské ovlhčilo rty a jejího ducha. Moc ji ty vlasy sluší. Svou neteř Keiru měla v oblibě. Nesčetněkrát si musela připustit, že sestra její výchovu zvládala mnohem lépe. Ženiny synové - i když by jejich věk měl býti ospravedlněním - byly neposední parchanti. Už i v placentě na sebe nezapomínali rázně upozorňovat. V tomto období bylo jejich rošťáctví přece jen příjemnější, či spíše krásnější. Připravovala se jaksepatří, a když ji vždy kopli, byla u vytržení. Po kom asi budou?, říkávala. Utvrzovala se, že po ní určitě ne. A jak je vidno, nespletla se. Třpyt šampaňského připomínal drahokam kdesi hluboko uvnitř chrámu Májů usazeném v srdci divočiny, kterou zdolala. Jen natáhnout ruku a obepnout prsty kolem pokladu vynášejícího do tajuplného světa chlácholivého dobrodružství. Cokoliv jiného jen ne…
Pochvalovala Keiře šatičky a vlasy, což docílilo k růměnci na dětských tvářích.
O vnitřek klozetu dopadal proud moči. Soňa odtrhla trochu toaletního papíru, utřela se a za zvuků splachování odchází z toalety. Proudem ledové vody zkouší zahnat žár. Pohlédla na zmoklou náplast. Zase jí musí nahradit.
6.
V kapse kalhot svírá mobil. Před třičtvrtě hodinou mu bylo sděleno, že v rozflákaném autobuse - několik metru od vozovky - jeli i jeho rodiče. Kdyby existovali obři, tak se asi jeden zrovna dost naštval. Autobus mířící do nedalekého městečka, kde bydlí přátelé rodičů, ležel na boku. Právě oni přátelé ho zarmouceně informovali. Když volali s Mirkovou matkou, odhalil se jejím sluchům hrůzný řev blížící se smrti. Když jeli vozovkou, narazili na úsek obsypaný hasiči, policií a záchrannou službou. Připomněli mu lidskéhomasachtivé skarabey z filmu Mumie. Několik metrů od rakve na čtyřech kolech a motorem viděl bílé pláště přehozené přes mrtvá těla. Díky deštíku půda namokla, občas někdo ze zachránců uklouzl. Kolem nádrže na naftu uviděl zbytky obsahu hasícího přístroje. Přemýšlel, zda zemřeli před a nebo po výbuchu. Konstrukce olezla černotou od plamenů.
„No?“ sdělil do mobilu, poté co mu v kapse započal zvonit.
„Čau vole, ty vole mi snad neuvěříš!“ vyhrkl rozrušeně Josef. Mirek chtěl vědět, proč je tak rozrušený.
„Do prdele, sem normálně ukecal típku, aby nám vypůjčila svý děcko,“
Mirek rozechvěle vdechl vzduch do plic.
„Ty vole, normálně mu je kolem roku! Hustý co! Já se z toho pominu.“
Zeptal se, kde na ní narazil.
„Na ulici, je to normálně feťačka, která si vydělává, jako šlapka. No a v té tažce co se v ni nosí ty děcka… tam měla svý. Prej, že jej bere sebou, protože nemá nikoho na hlídání.“
Dovolil si udivení, že dítě nevzala sociálka.
„Na to sem se neptal. Ty vole! Teď tu je u mě. Kde seš? Můžeš hnedka přijet?“
Pohlédl na hodinky. To je, ale den! Co nezpůsobila smrt rodičů, způsobilo miminko. Rozrušením se mírně třásl. V kalhotách ucítil erekci.
Troska, kdysi hezká žena, si v kleče na konferenčním stolku v Josefově obýváku vaří na lžičce heroin. Ruka se ji přitom třese z nedočkavosti, že ji bude lépe a její nitro nebude ve strašlivé agónii jménem absťák.
„Elo...“ Josef položil trosce ruku na rameno a jemně ji zatřásl. „...Elo, už přišel ten, o kterém sem ti mluvil.“ Pohlédla na Mirka. Obličej zdobilo odporné akné, či co to bylo. Věnoval ji úšklebek. Něco zachroptěla na pozdrav a vrátila se k činnosti, ze které byla vyrušena.
„Tak teda pudem na to co sme se domluvili.“ Zvýšil hlas, neb mu neodpovídala. „Jo?“ Mávla rukou, že rozumí. Měla radost, že zase bude lépe. Dítě se rozplakalo, když jej devianti vzali z pokoje. Ani se neohlédla. Droga pěla píseň, jako sirény lákající Odysseovu posádku k záhubě. Už není nic, jen ta nádherná píseň.
Dávku si aplikovala do žíly na stehnu zrovna, když se ze sousedního pokoje hystericky rozezněl dětský pláč. Lidské zrůdy dělali to na čem se domluvili s matkou feťačkou.
Spokojený sám se sebou, si Mirek popěvuje ve své škodovce při puštěném rádiu. Mrholení švitoří o povrch auta. Pociťuje, že je vnitřně naplněný. Vždy o tom snil. Už od puberty, kdy si uvědomil svou sexualitu, toužil dělat to, co prováděl u svého kamaráda. Bože ta byla, tak rajcovní, jak brečela, jak se roztomile pokoušela o odpor, jak byla hebká. Opět měl erekci.
Klepal na volant do rytmu nějaké taneční hudby. Bylo mu do tance. Dostal lístek do světa, kde pobíhají svolné malinké děti, je to mnohem lepší než proplouvat světem internetu.
Na asfaltovém placu u stadiónu vyděl malou dívenku. Nikde nikdo. Opájen představou, že získal lístek do jiného, mnohem lepšího světa, zpomaluje. Až když se přesvědčí o nepřítomnosti nepřijatelných kolemjdoucích - nechce být přece uvězněn - zastavil na krajnici a vystoupil. Vzrušeně oddechuje. Šelma hodnotí situaci, už nejsou doby, kdy děti byly lákaný na lízátka. Musím na to chytře.
Holčička si ve dřepu zavazovala tkaničku, ukápla ji slza. Já nejsem zlobivá, to oni jsou zlobivý, už se k nim nikdy nevrátím! Holčička ještě ani neví jakou má pravdu. Z ničeho nic ji někdo uchopil a zakryl ji ústa tak, že ani nestačila vykřiknout. Nechápala co se děje, kdo ji to sebral. Určitě je to čert a bere ji do pekla. Já ale nebyla zlobivá, opravdu! Zmítá se v čertových hnátech. Už pro ni nic neexistuje, pouze pud sebezáchovy. Já jsem zlobivá nebyla! Maminko! Vidí rozmazaně, nemůže pořádně dýchat, moc se bojí. Já jsem zlobivá nebyla! Jediné co vnímá je čertův dech. Cítí, jak ji po nožičkách stéká moč. Já jsem se počůrala, já jsem přece velká holka a ty se nepočůrávají. Já jsem nebyla zlobivá. Svět kolem ní se rozplynul, omdlela.
7.
Navrátivší z kostela sedí Soňa vedle kuchyňského dřezu a kůrčičky mrkve odpadávají od nože do koše s odejmutým poklopem. V kostele slavili jakési výročí jakéhosi důležitého mudrce sekty, který si dnes může tak maximálně kázat broukům požírající jeho maso v pohodlí luxusně polstrované rakve. Manžel sedí za stolem a se zájmem si pročítá v rozevřených novinách v části zabývající se událostmi na blízkém východě. Občas pohlédne na manželku lopotící s nožem, když se znenáhlu řízne do dlaně.
„Musíš si dávat větší pozor,“ řka manžel mudrlantský. Soňa úslužně potvrdí napomenutí.
Dno porcelánového umyvadla omývá tekoucí studená voda okolorovaná splavenou krví do odpadní roury opatřené dírkovanou mřížkou proti větším nečistotám, jež by měli za následek ucpání odpadní trubky. Ve vodě se objevily drobné mýdlové bublinky.
Ze skříňky na kartáčky, a jiné potřeby se zrcadlem na dvířcích, vytáhla náplast a přelepila ránu. Aby mohla dokončit oběd, omotala ruku obvazem.
Obývákem nezahřměla bouřka, leč manželovo říhnutí. Soňa opět upřela pohled z manžela na obrazovku televize s pětapadesáti palcovou úhlopříčkou a oddávali se „inteligentní“ zábavě na jednom komerčním kanálu. Děti shrbené a klečící u konferenčního stolku poslušně - a tiše - vybarvovali omalovánky se zvířátky. Plné žaludky jim nedovolují žádné lumpárny.
Před manžela na stolek položila doutnající hrnek kávy. Se svým se opět posadila a hltala kvanta předností nového pracího prášku. Hnedka by se ji hodil na stopy po trávě na bílém tričku jednoho z chlapců. Reklama skončila a rozeběhla se poslední půlhodina filmu. Se špetkou závisti si představovala, že ve filmu vystupuje místo dvacetileté herečky, jež za svůj kratičký život dostála větších poct souvisejících s jejími úspěchy, než ona. Tak to cítila. Tak se užírala. Když byla mladou okouzlující dívkou, toužila po dráze baletky. Toužila životem protančit. Otáčet se kolem své osy. Nadzvedávat se na špičkách nohou. Baletní obuv představovala lehkost…jednoduchost pro bytí ověnčované jásavými potlesky diváků. Moskva. Paříž. Londýn… z myšlenek ji za pačesy odpoutalo hlasité manželovo pšouknutí. Hrdinka z filmu právě vysvobodila svého milého ze spáru všivého padoucha. Zachráněný dlouze dopřával hrdince svých rtů a jazyka.
8.
Mirek sedí ve svém pokoji před stolem s počítačem napumpovaným pornografií. Židlí je otočen k posteli, kde leží děvčátko svázané kobercovou náplastí. Přelepená ústa. Vlasy zakrývají větší část tváře. Dostat ji do bytu se v prvních chvílích jevilo, jako hřebíček do rakve. Sousedčiným tázavým očím řekl, že jeho neteř je k smrti utahaná. A šmitec. Leží na posteli. Na prchavý okamžik ho napadlo zavolat Josefovi. Ovšem… proč by se měl dělit… Tupě zírá na nevyvinutý hrudníček. Ani žena s největším vybavením není schopna tak intenzivních reakcí.
Vyplivl zapěněnou pusu od pasty. Pečlivě omyl obličej. V bytě je najednou ticho. Žádné hřmění televize špatně doslýchavých rodičů. Učesal vlasy. Hodil se do gala. Má totiž důvod… hodit se do gala.
Ostýchavě poklekl před postel. Odhrnul děvčátku vlasy. Překvapil jej chlad pokožky. V pár vteřinách vzdoroval hurikánu děsu z její smrti. Došel k úlevě, přece jenom dýchá. Je ji asi jenom zima. Připadal si jako jeden z těch pacholků, jež čeká, až jeho dívka sejde ze schodů oblečená v kouzelných koktejlových šatech. Nakrčil nos, páchla po moči.
Vytřeštěnými zraky dusalo stádo děsů. Čert! Náplasti kolem údů se vysmívaly pokusům o osvobození.
„Keira,“ brečí a řka zajíkavě, když chtěl znát její jméno.
9.
Soňa, v modrém overalu a síťkou na hlavě, třímá letovací pistoli, s její pomoci přiletováva součástku na zadní straně televizoru, což za směnu ještě mnohokrát zopakuje. Spolupracovnice v hlučném prostředí fabriky si povšimnou Soniny zamlklosti. Pravdu diš, mezi upovídané nepatřila, pořádně nikdy nevěděla co má říkat. Mezi mnoha lidmi se ani necítila nejlépe. Všudypřítomný pach letování spojů utvrzoval v nehostinnost prostředí. Nepřicházelo jí na mysl, aby rozproudila ústa například tlacháním o kulinářských záležitostech. Během manuálního shonu stačila převalovat pachuť donedávné nevědomosti. Jak dlouho s ní je? Oblbuje mě už celou věčnost? Dle jejího názoru byla dobrá manželka, matka. Nicméně nastalá situace reflektuje něco zcela protipólného.
Cizí dlouhý vlas na šatech, když třídila oblečení na praní. Očividné skvrny způsobené dováděním rtů potřených sytě rudou rouge.
10.
Několik vlasů učinilo pouť do Lindiných úst, kde nasávaly vláhu. Seděla s koleny skrčenými na posteli, kterou pár okamžiků sdílela s neukojeným chlapcem. Rukama pevně obepínala nohy. Pod oknem zaznívají údery sekery. Byla by nejraději kdekoliv jinde, je ne tady. Slza s neslyšným dopadnutím narazila o koleno. Dokud se postupně nevsákla, putovala nohavicí.
Ze zahrady nedaleké chaty vlají oranžové, červené a černé šátky ohně přiživované chrastím a starým nábytkem. Zdála rozechvívají vzduch rotory vrtulníku vezoucí raněného, jemuž je nitrožilně aplikován oblbovák. Ze špalku odlétávají třísky.
Pět let. V širším horizontu života by se dalo pět let pokládat za relativně krátkou dobu. Ona však stačila dospět v ženu, dostudovat základní školu, nastoupit na učiliště, zakusit mnohých účesů, dát prostor náladám při výběru laků na nehty.
Kdyby studium na základce nebylo opepřeno několika předlouhými měsíci ve cvokárně, neměla by si teoreticky nač stěžovat. Ne, ji se dostavilo postavení vyvolené… vyvoleného sluníčka. Mirkova sluníčka. Propukla v pláč. Nechť se ten úchylak smaží v pekle, procitala s tužbou každým dnem. Existuje jedna moudrost propagující myšlenku, že ten kdo jinému nepřeje nic dobrého, dojde i na něj. Nůže čím se v té době přičinila, že byla znásilněna? Co jsem udělala? Byla třetí „vyvolenou“. Jenomže Linda měla štěstí a čirou náhodou unikla. Dnešek měl být tečkou za stigmatem. Ale nezdařil se. Nemohla k sobě nikoho pustit. Dostal deset let. Co bude za těch dalších pět let - jedna z mnoha kladených otázek ztrácející odpověď někde v zákrutech podmračené mysli.
Mirkovi byl trest o pět let zkrácen. Doktoři přesvědčili soud o nulové nebezpečnosti pro společnost. Sedí v autobuse. Užívá si znovunabyté svobody. Dopravní prostředek zastaví, vystoupí houf lidí a jiný zase nastoupí. Mezi nimi je i maminka s malou holčičkou, které nechtěně z rozpustilosti spadne lízátko na deviantovu nohu. Děvčátko se na něj usměje. Vrah je vzrušen. Jak dlouho to příjemné mravenčení necítil. Toliko odříkání. „Nic se nestalo. Ty moje sluníčko.“
11.
Když Soňa ukládala chlapce ke spánku, pořád cosi brblali. Už ani nevnímala co bylo tématem. Pořád ty samé kecy. Prášky, údajně dopomáhající k potlačení těžkých depresí, nedosahovaly kýžených výsledků. Neustály tlak beznaděje při pohledu z balkónu na sídliště dostával hrubších obrysů. Nebylo dne, kdyby ji hlava nebolela. Všimnou si něčeho. On určitě brečet nebude. Má přece za mě náhradu!
Opatrně přelezla kluzké zábradlí. Počkala na zklidnění dechu, obezřetně - a držíc se zábradlí jako klíště - se otočila a pohlédla co jí nabízel výhled. Třásla se. Oční řasenka od vtíravého mrholení proplouvala obličejem. Sídliště netkví ve večerním romantičnu. Tma a tajemné stíny ukrývají smutnou realitu letargie. Vše je zbytečné. Ta nesnesitelná sžíravá bolest hlavy! Široce rozevřené oči. Kdyby jen mohla naposledy nasednout na Tondovu motorku svobody! Povolí sevření a než dojde k odpoutání z bezpečí, všimne si okna v pátém patře protějšího paneláků a stínového divadla na záclonách. Mirek zrovna znásilňuje její malinkou neteř Keiru, jež dnes oslavila osmé narozeniny. Chtěla být také baletkou…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 40 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
