obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915784 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392933 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Hledám se, najdeš mě?_druhá část ::

 autor Panočka publikováno: 12.07.2012, 13:54  
 

IV.

Druhý den ráno šla opět běhat. Tentokrát pociťovala ty endorfiny. KONEČNĚ! Měla radost z toho, že svítí slunce, že fouká vítr. Takové ty drobné radosti, které při chůzi do práce málokdy berete na vědomí. Radost, že mohla dýchat.
Už tady byla devátý den a netušila, kolik jich má ještě před sebou, ale cítila, že už to nebude nekonečno. Potkávala hodně lidí, ale jeden ji zaujal – starší pán se psem. Uvědomila si, že ho vídala na pláži i dříve. Jaký pán takový pes, říká se. I v tomto případě to tak bylo. Muž byl starší, ale stále v dobré sportovní kondici. Vedle něho běžel irský setr, také krásně vypracovaný. Když ji míjeli, její oči a oči starce se na sebe vzájemně usmívali. Bylo legrační, jak si byl pes a jeho páníček podobní v obličeji.
Běžela a pozorovala ty stopy v písku. Podle stop v písku by se toho dalo o druhém člověku hodně říci: muž, žena. Jestli byli hubení nebo tlustí. Jestli třeba ten člověk neměl křivou páteř – to by dobrý ortoped určitě poznal. Ona však rozeznávala jen troje stopy – svoje, psí a starcovy. Ale mezitím byla spousta dalších stop, plná informací. Podobně se snažíme číst i z obličeje člověka, kterého jsme právě poznali. Soudíme ho podle oblečení a celkové visáže, která zahrnuje i dikci, držení těla, intonaci, výšku hlasu – to vše hraje roli, jak je nám jiná osoba sympatická. Ale na základě toho nejsme schopni nahlédnout do nitra toho druhého. Po dvou minutách nedokážete říct, jaký ten člověk je. Někteří lidé, žijící v páru, toho druhého nepoznají za celý život. Alex si vzpomněla na Duškovo divadelní představení Čtyři dohody, kde část věnuje partnerské komunikaci. „Když spolu dva mluví, komunikuje spolu vlastně šest osob. On a ona. Ona jak vidí jeho. On jak vidí ji. Ona, jak si myslí, že ji vidí on. On jak si myslí, že ho vidí ona.“ Tak vznikají hádky a nedorozumění, domněnky. Ty lidské vztahy nejsou vůbec jednoduché. Ne, vlastně jsou tak jednoduché, až jsou složité.
Běžela po pláži a uvědomila si, že má v zásadě dvě možnosti, jak běžet. Buď blíže k vodě - její kotníky by pak byly tu a tam ošplouchnuty slanou vodou. Mokrý povrch by navíc zajištoval, že se nohama nebude propadat hluboko do písku. Druhou možností bylo běžet o něco výše – zde byla celá řada mušlí, která se nepříjemně zařezávala mezi články prstů. Zde by se jí běželo o poznání hůře, neboť s každým krokem by se její chodidla bořila do písku. Přesně jako ve vztahu – jednou nahoře jindy dole. Jednou jím člověk prochází poměrně poklidně, jen sem tam dostane nějakou studenou sprchu, jindy má pocit, že se v něm dusí, že už mu soužití s parterem nic nepřináší a spíše ho zahrabává do země. Kráčela jsem vyrovnaně nebo jsem se pomalu ale jistě ztrácela v písečných dunách?
Posadila se na břeh pláže, zhluboka dýchala. Poté začala s dětskou radostí shromažďovat mušličky kolem sebe. On a ona. Ona jak vidí jeho. On jak vidí ji. Ona, jak si myslí, že ji vidí on. On jak si myslí, že ho vidí ona. Běželo jí hlavou. Vzala jednu mušličku, která měla srdcovitý tvar a oběma polovinami byla spojená pevně k sobě. Poté jí vložila do jiné, která měla podobný tvar, jen byla o něco větší. Nakonec našla druhou polovinu a srdcovitou mušli do ní zavřela, tak jako se při dušení masa pokládá poklička na hrnec. Stiskla tuto dvojitou mušli pevně v dlaních, zavřela oči a lehla si na záda. Písek začínal příjemně hřát.
Narodíte se a od malička si budujete to, kdo jste. Vytváříte si jak vlastní vědomí, kým jste, tak se na tvarování vás samotných podílí i vaše okolí – to pro ni představovalo to mušličkové jádro držící pohromadě se dvěma srdíčky.
Každý člověk, se kterým se ale v životě potkáte, nemůže vidět to jádro, ten ryzí obal uvnitř vás, kde jsou vaše sny, domněnky a bohužel často i obavy – vaše pravá podstata. Těmto lidem ukazujete pouze jakousi vlastní slupku – ta větší mušle. Obal skládající se z vašeho oblečení, obličeje, ale i vědomostí a zájmů nabídne těm druhým udělat si o vás jakž takž nějaký obrázek. Kolika lidem, ale umožníte proniknout do vašeho pravého jádra? A jste si vůbec vědomi toho, že takové jádro existuje? Nebo jste už přijali za své názor, že vy jste jenom ta slupka?
Jak hluboko pronikl Šimon? Dovolila jsem mu, aby mě znal opravdu takovou, jaká jsem? Nebo jsem měla z nějakého nepochopitelného důvodu strach? Strach před sebou sama? A znala jsem jeho jádro?
Najednou zatoužila dát Šimonovi tyhle čtyři kousky mušliček a vysvětlit mu, co pro ni znamenají. Pořád měla zavřené oči. V duchu k němu začala mluvit. Představovala si, že leží vedle ní a ona mu o své mušlí teorii zapáleně vykládá. Pochopil by to?
Alexandra se zvedla. Najednou měla neskutečnou potřebu říct Šimonovi spoustu věcí. Napíšu ti dopis. Usmála se na oblaka a spláchla pot pod plážovou sprchou.

V.

Kdosi zaklepal na dveře pokoje. Byl to číšník s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou. Alex mu otevřela v županu a dala spropitné. Sedla si se sklenicí na balkón. Na stůl už předtím položila dopisní papír a pero.
Dříve, když byla v pubertě, dělávala to tak často. Vždy, když měla nějaké obavy, strach nebo zlost – zkrátka jakékoliv přebytečné emoce – vypsala se z toho. Nyní měla stejnou nutkavou potřebu. Vzala do ruky pero a chvíli hleděla na prázdný papír. Myšlenky se jí koulely z jedné strany mozku na druhý a ona si je přála napíchat jednu po druhé na hrot propisky a přišpendlit je na papír. Již po několikáté vzala propisku do ruky a zase ji položila. Namísto psaní si na papír začala čmárat nějaké obrazce, jen proto, že jí ten bílý papír neskutečně rozčiloval. „Tak mě popiš!“ křičel. Zavřela oči. Prostě nějak začnu.






Rozloučení či návrat?

Co bych jako měla napsat? Ahoj, jak se máš, co děláš? Pitomost! Ty hrdinko, lidé se scházejí a zase rozcházejí, čí to byly slova, hmm? Nevydržím jen tak zírat. Beru do ruky papír a tužku. Všechno to ze mě musí ven.

Sny jsou fajn. Nakopávají člověka kupředu. Dovolují mu doufat v lepší zítřky. Neskutečně nabíjí, když se stanou skutečností. Někteří lidé jsou ochotni těm snům obětovat úplně všechno. Ambicemi udusí lásku. Spletou si ten vroucí cit s lacinou náhražkou. Stálo jim to za to?
Ano, myslí si, že ano. JÁ JSEM ALE NEMĚLA NA VÝBĚR! A TO NENÍ FÉR!

Vztah s tebou byl energický, úžasný, plný zážitků, nových lidí a inspirací. Teplo tvojí náruče mi dodávalo sílu a pocit bezpečí. Proč jsi musel odejít navždy, abych se rozpomněla na tak základní pocity? Říct si sbohem navždy? Pekelně děsící? Ha, to je ale moje realita! Ach jo, kdybys mě viděl – tečou mi slzy.

Dva lidé se občas potkají – tak se to stalo i nám. Asi jsme si tenkrát od toho nic velkého neslibovali. Prostě se to stalo a my spolu začali chodit společně na zmrzlinu. Postupně se k tomu přidala řada dalších aktivit – tanec, sport, divadlo, film, vaření. Možná jsme si tenkrát ani neuvědomili, jak jsou ty věci fajn. Ale jo, na začátku nám spolu bylo dobře. Všechno bylo velkolepé. I to zalití čaje bylo pro oba dobíjející. Ale, co se stalo potom?

Asi to, co ve skoro každém vztahu. Začali jsme si na sebe zvykat a žít v iluzi, že jeden druhého známe. Tolik bych ti toho chtěla říct o mušlí teorii. Najednou jsme přestali cítit potřebu se vzájemně překvapovat. Nebo jsem to tak vnímala jenom já. Ach ano, tím se dostávám k prvnímu problému – komunikace. My jsme spolu přestali mluvit! Omezili jsme to na to, kam pojedeme na víkend a co bude k večeři. Naše pocity, strachy a obavy zůstaly nerozehranou partií na později. V okamžicích, kdy jsme si měli být oporou, jsme se jeden druhému začali odcizovat. Ach bože, udělala jsem tolik chyb…

V duchu jsem si představovala, že ti říkám tohle a tamto. Tohle mi vadí a tohle nemyslíš vážně. Ve skutečnosti jsem ti to však nikdy neřekla. Proč? Dusila jsem to v sobě, až se ta láska rozvařila stejně jako zelenina na polívku. Zbyla jen jakási pochybná kaše, ne láska.

Nejsmutnější na tom všem je, že se vlastně nic nestalo. Tys mě neuhodil, já nebyla nevěrná. Ty jsi ke mně vždy byl hodný, já ta obětavá. Člověk by neřekl, jak těžké je říct sbohem člověku, který vám nic neudělal. NIC SE NESTALO? Káčo pitomá, Šimon umřel!

Jak by to vypadalo kdybychom se „jenom“ rozešli? Co by se asi tak říkalo?

„Přestali jsme si prostě rozumět,“ vysvětlila bych okolí s pokrčenými rameny známým, jakoby mi to bylo jedno.
„Prostě to tak bylo lepší,“ odbyl bys ty své kamarády.

Ale bylo by to skutečně tak? Nebo jsme si jenom už nechtěli dále rozumět? A musels to tak zkomplikovat tím svým zatraceným odchodem NAVŽDY? Nemohl ses zdekovat jenom na měsíc, dva, půl roku? Přestěhovat se do jiného bytu a počkat?

Člověku se hlavou honí různé věci, a i když je v sebespokojenějším vztahu, někdy se tam ten červ prokousávající chodbičku s názvem „rozchod“ prokouše. Kolikrát jsem si říkala, že všechny ty věci můžu dělat i sama, s přáteli. Hlavně tenkrát, když jsi praštil dveřmi a řekl jsi, že jsem ti ukradená. Jak je libo!

Najednou však zjišťuji, že když si dám na záda stejný batoh jako kdysi a jdu stejnou cestou, není to ono. Ti lidé mají jiné tempo, jiné vtipy a já si s nimi jaksi nerozumím. Na horách brečím a uvědomuju si, že k milovanému člověku patří i další lidé, kteří vám někdy jdou na nervy, ale vidina toho, že přijdete i o ně, vás vede k zamyšlení. Že k milovanému člověku nepatří jenom jeho oči nebo úsměv. Je to něco nehmatatelného. Jakási životní filozofie. Někdy vás to druhé pohlaví neskutečně vytáčí a to jsou pak okamžiky, kdy si říkáte: no co, však takhle můžu žít i sama, nebo najít někoho, kdo tak bude chtít kráčet se mnou. HA! Nevím, zda je to strach, nebo vystřízlivění do stavu reálného. Možná je to strach. VŮBEC UŽ NIKOHO TAKOVÉHO TOTIŽ NEMUSÍTE POTKAT! Má cenu to riskovat?

DO PRDELE, ALE JÁ JSEM NEMĚLA NA VÝBĚR! TY JSI NEODEŠEL, ALE UMŘEL! Uklidni se! A co kdybys neumřel, ale jenom odešel. Nad čím bych přemýšlela pak?

Má cenu říkat sbohem člověku, kterého jste milovali? Ten pocit se přece jen tak neztratí. Nevěřím tomu. Dnes už ne. Ale musela jsem tě první ztratit, abych si to uvědomila a taky vidět kolem sebe několik příkladů toho, jak je ten život pomíjivý. Jsme tady takovou chviličku a ještě se v té chvilce lidé stačí hádat, nenávidět, zrazovat a ubližovat si. Nebylo by jednodušší k sobě být upřímní, mít se rádi, říkat si ty drobnosti, co nás vzájemně vytáčí? Krásně se mi to tady na ten papír píše, ale kdybych ti to měla říct do těch kukadel kéž by to tak šlo..), asi bych oněměla. Jak si totiž nelhat do kapsy, nás ve škole nikdo neučí. Ale i tenkrát jsem to mohla zkusit napsat, a neudělala - nebo ano? A tys možná nereagoval tak, jak jsem si představovala. Ach ty naše představy, jenom nás zabijí.

Co chceš slyšet?
Co ti na to mám jako říct?
MLČELA JSEM!

A možná jsem právě tehdy měla říct, jak bych si přála, abys reagoval. Akceptovat, že tě to nikdy nikdo nenaučil a že se to můžeme učit spolu, že nám to za to stojí, díky tolika věcem, které jsme měli společné. Místo toho jsem však mlčela a utápěla tě v nejistotě.

Má cenu se v tom pitvat, když už nepřijdeš?

Jsme tady tak krátce. První se hledáme, potom se najdeme a zase se ztrácíme s tím, že se snad potkáme tam nahoře. Stojí za to se i v té krátké společné cestě trápit? Asi ne, k tomu je ale potřeba kopec tolerance, porozumění a artikulace rtů!

A po téhle pasáži se mi točí hlava z toho, zda je vztah skutečně o tom, že chceš toho druhého změnit. Jeden přítel mi řekl krásnou myšlenku: „Ve vztahu je důležité klást si požadavky, jenom tak poznáš, co ten druhý má rád a co ne. Ano, svým způsobem toho druhého chceš změnit, ale i on tebe - a nejkrásnější na tom je to, že se vám to ani jednomu nikdy nepodaří.“

Tak je to špatně? Chtít po člověku třeba něco, co neumí? Nauč se péct bábovku, udělá mi to radost. Kup si běžky, budeme jezdit spolu. Mluv se mnou, potřebuju to!

Nebo je to podstata vztahu? Vzájemně na sebe působit, podvolovat se tomu druhému do té míry, aby nezanikla má vlastní osobnost a zároveň zjišťovat nové věci i o sobě.
Nebo je prostě jednoduší zamávat si šátečkem a jít hledat takového člověka o dům dál.

Ale co když je to nekonečný proces? Co když pak najdeš někoho, kdo bude ochoten tvé rty nejenom líbat, ale i poslouchat, avšak jeho rytmus života bude absolutně mimo ten tvůj. Co potom?

A PROČ TO TADY VŠECHNO PÍŠU? TYS UMŘEKL, SAKRA. NESTIHLA JSEM TI TOHO TOLIK ŘÍCT…

Je mi až smutno nad tím, kolik věcí jsem dělala špatně. Kopala si ligu sama za sebe. Měla jsem takový strach, abych v některých věcech nebyla stejná jako moji rodiče, že jsem dělala úplně totožné chyby. Zavírala jsem se do sebe a tiše ti vyčítala, že nejsi takový nebo makový. Zavřela jsem před tebou své mušlí srdce a vytvořila si v hlavě stopku, že dále už spolu nepojedeme. Že už jsme spolu všechno zažili. Přitom jsme ještě mohli mít celý život.
Stačí opravdu tak málo, aby dva lidé k sobě našli cestu? Nebo mám jen tendenci si nás idealizovat, když už nikdy nepotkáme? Svým způsobem jsme se vlastně definitivně rozešli? Stačí láska? Myslela jsem si, že vím, co to je.

I ty hloupoučká, musíš se ještě tolik učit…

Vím, že bych se chtěla vrátit. Vím však, že by mi zase vadili stejné věci, které by bylo nutné si tentokrát vyříkat. A vím, že bych měla strach, jestli to zvládnu. Ne strach z toho, jak se budeš chovat ty. Já mám strach sama před sebou. Mám strašný strach milovat. Proč? Měla bych obavy, že ti zase ublížím. Že budu dělat ty stejné chyby, že nebudu upřímná a zase odejdu.

Přitom TEORETICKY, je to všechno TAK jednoduché.
Nikdo nemůže žít ve vztahu, kde je přetvářka a faleš – kdo ji ale vytvářel? A možná jsi měl i pravdu v tom, že se v některých věcech moc pitvám, ale to jsem prostě já. To nepředěláš. Ale co kdybys chtěl? Já bych po tobě taky chtěla určité věci, proč bys nemohl ty?

Kam se poděl ten pocit „nám to vyjde“, „s tebou chci žít“? A já ho měla. Reálně jsem ho cítila a byl to stav, který mě hřál v břiše.

Ale ten pocit jaksi umřel o něco dříve, než jsem ti položila tu růži na černou rakev.

Byl bys ochotný diskutovat své názory namísto zvedání obočí? Zajímat se o určité věci, přesto, že jim nevěříš, když budeš vědět, že jsou pro mě důležité? A co bych na oplátku měla udělat já pro tebe? Co chybělo tobě? To si můžu jenom domýšlet…
Vztah se vyvíjí, my jsme se měnili – každý sám – až jsme se jednoho rána vzbudili a už se nepoznali.

A další ráno jsem se vzbudila, zvonil mi mobil a ty jsi už nebyl živý. Odešel jsi naštvaný, ale oba jsme tušili, že se zase vrátíš. Neřekl jsi mi kam jedeš, ani na jak dlouho. Neptala jsem se, byla jsem naštvaná…Měla jsem to chtít vědět? Byla bych ti tím zachránila život? Kdybych se vykašlala na posranou hrdost, zvedla telefon a řekla: mrzí mě to, můžeš se vrátit? Zvedl by si mi to? Poslouchal mě? Proč cítím tak neskutečně tíživou vinu, za tvou smrt.

Chyba byla zkrátka na obou stranách - stálo by nám to za to pokoušet se jít společně dál tím vztahem, který už delší dobu neklapal? Snažit se? Je vztah o snažení? Nebo to musí být něco zcela spontánního

NENÍ TO ALEXANDRO V TOMHLE OKAMŽIKU UŽ ÚPLNĚ JEDNO?

Člověk neustále potkává spousty lidí a občas se zamyslí, jaké by to bylo, kdyby po té životní cestě šel s nimi. Paradoxně, když mu v tom již nic nebrání, ztrácí zájem. Pochybuji, že je to tím, že člověk vždy chce to, co nemá.
Najednou mi chybí ty nejdrobnější maličkosti. Jen tak si něco upéct a pustit si k tomu film. Jen tak si povídat, jako když jsme se poznali. Jen tak si hledět do očí.

Přála bych si z celého srdce teď napsat, dala bych vše za to, aby ses vrátil! Ale to bych si asi lhala. Zmítám se mezi pocitem viny a snahou upokojit sama sebe, že za to nemůžu. Třeba bychom se týden na to rozešli. To by ses ale byl býval musel vrátit z těch hor, ale NE! Ty sis to vyřešil po svém a musel sis umřít. Co bych ti řekla, kdyby ses zase objevil ve dveřích našeho společného bytu.

Jsou tady věci, které vím, že nezkousnu a mám obavu, zda ti je dokážu říct.
MLUV!
Chtěla bych, abys uvěřil, že bez mručení a stěžování je život nádhernější, aniž by se v něm cokoliv změnilo. Můžeš mít stejný plat, byt i auto.
Tohle ideálno se ve mně motá s okamžiky, které mi vadily.
Vadilo mi, že sis zvykl, že jsem to já, kdo chystá snídaně.
Vadilo mi, že více nedbáš o svůj zevnějšek.
Vadilo mi, že ti občas moc nevadí nepořádek.
Vadily mi pocity, že musím volit mezi tebou a rodinnou. Pro tebe ta tvoje možná není tak důležitá, pro mě je vším. Jak můžeš jednou chtít mít rodinu, když jsi někdy svým chováním vzbuzoval pocit, že tě ani ta tvá vlastní nezajímá.

PROBOHA VADILY MI TAKOVÉ PRKOTINY!

Neměli jsme vyříkané finanční věci. Nikdy jsme o tom nemluvili. Ano, nebyli jsme manželé, ale stačilo říct – nemám na to. Nevadilo se mi o výdaje dělit rovným dílem, ale někdy by bylo fajn slyšet: chci tě pozvat. Dneska tě zvu já!

Náš společný byt byl tvůj a to mi vnitřně nevyhovovalo. Vyvolávalo to ve mně pocit, že ti patřím, i když to tak nebylo. Výsledkem bylo podráždění, které z tvého pohledu nemělo vysvětlení.

Podle tebe se, Šimone, nejde neustále usmívat. Podle mě to jde, když máš druhého, který se na tebe usmívá.

Nevadilo mi, že sis možná někdy neměl co říct s mými přáteli. Vadilo mi, že ses ani nesnažil. Z fleku je odsoudil a zařadil do šuplíku „s těmi si nemám co říct“. Člověk pro toho druhého udělá z lásky spoustu věcí, tak i já jsem se občas snažila najít společnou řeč s těmi tvými. Nebylo to vidět? Ke konci už možná ne…

KONEC VZTAHU.
KONEC ŽIVOTA.
Jak moc se tyhle dvě věci od sebe odlišují? Mě jaksi splývají do tvého jména.

Vadilo mi, když jsi o mě někdy prohlásil věc, která byla skrz na skrz nepravdivá. Ale na místo, abych zauvažovala nad tím, jak jsi k takovému nesmyslu přišel, nechala jsem to plavat s vědomím, že jsi přestřelil. To však byla zase jen další chyba.

Je to skutečně k pláči. Zdánlivě jsme si nic neudělali a přitom těmi drobnými střípky tiše řezali naše duše. Až do okamžiku, kdy to bylo neúnosné, atak sis vzal batoh a odjel autem pryč. Neslyšela jsem o tobě týden. Zemřel jsi na cestě domů? Za mnou? Cos mi chtěl říct? Nebo ses jenom přesouval z bodu A do bodu B?!

Odpusť mi, udělala jsem spoustu chyb.
Mimo jiné tu, že jsem nezvedla ten posraný mobil.
Tohle všechno by se do esemesky nikdy nevešlo, a já bych ti to asi nikdy neřekla do očí.
Ale musel jsi opravdu umřít, aby mi všechny tyhle věci došly?

Odkládám tužku, Šimone. Ale nemůžu odložit život. Možná prozatím, ale ne definitivně!
Zatím si však nejsem rozhodnutá, jak dlouho chci nežít.

Nerozhodnout se, je však také jakési rozhodnutí, ne?


VI.
Alexandra se procházela hotelovými zahradami. V hlavě měla najednou podivně prázdno. Psychicky se cítila neskutečně vyčerpaná. Sepsání dopisu pro Šimona ji však lehce uklidnilo. Jakoby to psaní proselo její myšlenky. Cítila takovou úlevu, jakoby všechny ty věci Šimonovi skutečně řekla.
Popsané archy vložila obálky a napsala na ni jméno Šimon. Obálku dala do posledního šuplíku v hotelovém pokoji. Zatím nevěděla, co s ním. Buď jej spálí, nebo hodí do moře, možná ho tam jen tak nechá a odjede bez něj. Nebo si jej při balení hodí do kufru a až bude tohle všechno za ní, znovu si jej někdy přečte. V daném okamžiku jí to ale bylo jedno. Cítila úlevu, že konečně našla odvahu pojmenovat a dát tvar svým obavám, které se v ní přelévaly jako nějaké podivné želé. Měla pocit, že je o několik kilo lehčí.
Docházela přes pláž zpět ke svému hotelu. I přesto, že bylo teprve devět hodin, pocítila neskutečnou chuť lehnout si do postele a prospat se.
Když se přetočila na pravý bok, její zrak spočinul na rozmarýnu a mušlích ve tvaru srdce, které našla to ráno na pláži. Usnula vyčerpáním.

Najednou ji probudila neskutečná křeč. Nevěděla, co se s ní děje. První si myslela, že dostala křeč do lýtka, ale ani nohy či ruce nebyly schopny žádného pohybu. Pocit nekontrolovatelnosti vlastního těla se dostal až k jejímu obličeji. Proti své vůli otevřela pusu dokořán na maximum. Měla pocit, že ji každou chvíli už musí vyskočit z lícních pantů. Chtěla ji zavřít, protože tušila, že musí vypadat strašně hloupě. NEŠLO TO! Nikdy předtím nic takového nezažila. Bylo to, jakoby ochrnula – cítila, že jediné, co funguje, je hlava. Chtělo se jí začít křičet, ale nemohla vydat ani hlásku. To ji vyděsilo. Musím se z toho snu probudit! Pokusila se otevřít oči, ale ani ty jí neposlouchaly. Najednou před sebou uviděla dva velké červené kroužky. Měla velmi nepříjemný pocit. Ty kolečka připomínající oči jí jakoby nasávaly dovnitř. Snažila se tomu ubránit, ale nešlo to. Nemohla, zvednout ruce, nemohla dělat nic. Co se to děje?
Z červených očí se pomalu začala vytvářet brána. A čím byly obrysy té brány jasnější, tím více i sláblo to nepříjemné červené světlo. Alexandra najednou poznala dveře jejího společného bytu s Šimonem. Tak přece sen!
Otočila se od dveří směrem do obýváku a zarazila se. U jídelního stolu, který byl součástí obývací místnosti, seděl Šimon. Jakoby zaregistroval její přítomnost. Zvedl hlavu od snídaně a usmál se na Alexandru. Ve snu vypadal neskutečně krásně. Měl nebesky bílou barvu a vyzařovala z něj energie a vyrovnanost. Vůbec to nebyl ten Šimon, který opustil byt naposledy před hádkou a pak už se do něj nikdy nevrátil. Nebyla to ta zohavená postava, kterou musela Alexandra jít identifikovat do nemocnice.
Byl tak nádherný! Pokynul jí, aby si k němu přisedla a uculil se tím svým typickým způsobem. Usrknul si kávy a mlčky si Alexandru prohlížel. Ona zase jeho. Koukali na sebe jeden na druhého. Alexandra se usmála.
„Vypadáš jako anděl,“ řekla mu, a její hlas podivně zacinkal.
Měla pocit, že to, co žije, je skutečná realita. Nechtěla se vrátit zpátky do té místnosti, kde nechala ležet rozmarýn a dopis pro Šimona. Tady jí bylo strašně dobře. V jeho přítomnosti se cítila v bezpečí a nerozpolcená. Věděla, že se nemusí omlouvat ani za jedinou větu, kterou napsala do toho dopisu, protože on věděl, že to tak nemyslela. V té nebesky ozářené kuchyni – její vlastní kuchyni! – věděla všechno, co vědět potřebovala. Cítila, že najednou má všechny myšlenky srovnané správně. Věděla, co má dělat, kam jít – bylo to neuvěřitelné!

Ten zářící tvor zvedl ruku a pohladil jí po vlasech. Bylo to tak skutečné! Nevydržela to. Zvedla se ze židle a pevně ho objala. V tom objetí byla prosba o odpuštění.
„Nemám ti co odpouštět,“ řekl jí Šimon. „Ty musíš odpustit sama sobě.“
„Ne, ne! Ještě nikam nechoď, pojď se se mnou projít bytem! Pojď, zalijeme spolu květiny, nebo si jen tak pustíme nějaký film!“
„Mám tě rád, Alexandro, ty to zvládneš kvítečku,“ pohladil jí po vlasech. Když jí hladil, měla pocit, že je všechno tak, jak má být. V naprosté harmonii. Nikdy se nechci probudit!
Šimon jako by ji četl myšlenky, vstal a odešel do vedlejší místnosti. Chtěla jít za ním, ale celý obraz se kolem ní začal jaksi mlžit.

Když otevřela oči, první co spatřila, byly její mušličky a rozmarýn. Podívala se na budík. Byly čtyři hodiny ráno. Posadila se na postel a chvíli přemýšlela, co se vlastně stalo. Byl to sen, ale zároveň nebyl to jenom sen. Pamatovala si z něj úplně všechno. Každý detail Šimonovy tváře. Vypadal tak vyrovnaně. Cítila ranní kávu a specifickou vůni jejich bytu. Alexandra nedokázala říct, co se jí to přihodilo. Jedním si byla ale jistá. Šimon byl v bezpečí a nebyl tak daleko od ní. Ta myšlenka jí připadala naprosto šílená. Usmála se. Šimon a anděl? Můj anděl? Rozhlédla se po pokoji: „Jsi tady i teď se mnou?“ zeptala se nahlas. Usmála se.
Najednou zatoužila, aby byla doma. Aby si mohla lehnout na její oblíbenou pohovku a tiše rozjímat právě tam, co se jí to té noci událo. Cítila se v tom snu tak neskutečně klidná, že najednou věděla přesně, co má dělat. Nepamatovala si všechny ty myšlenky, které ji ve snu přišly tak neskutečně jasné a jednoduché, ale jednu věc cítila naprosto jasně.
Otevřela notebook a vyhledala si lety Málaga – Praha na daný den. Nedokázala to vysvětlit, ale najednou už neměla strach. Věděla, že na to všechno dění, které nyní přijde, není sama a že je v milovaných rukou. Cítila, že všechno je tak, jak má být.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.07.2012, 13:53:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Dnešní díl předkládá hrdinčino vyrovnávání se s partnerovou smrtí. Umřel, nerozešel se s ní. Nejspíš je to o to těžší (odešel, aniž by se rozloučil, ne však jeho vinou). Co dodat? Malinko jsem měl pocit, že se v tom hrdinka jaksi "nimrá" a točí se dokola. Jak se však vyrovnat se ztrátou milované osoby (byť i samotný vztah nebyl ideální)? Psychologicky laděný příběh. Práce šotků Překlepníčků jsem si nevšiml. Tvůj styl se mi s další částí zdá být více přirozenější (pro mne jako pro čtenáře). Uvidíme v dalším díle. Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
1841 / 1
Rebekka
Ve spárech - 2....
Lucie Braunová
Volnost a svobo...
Straba
obr
obr obr obr
obr

Má píseň jako jepice
jiřička
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr