obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915581 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Alex Stark- Kapitola 2: Mise ::

 autor Feelus publikováno: 01.08.2012, 10:02  
Inu, tak je tu další kapitola Alex.
Zde se již začínají objevovat hádky mezi "dobrým" a "zlým" já, takže prosím psychickou přípravu ..
 

Probudila jsem se s pocitem, že se mi hlava každou chvílí rozskočí na malé střípky. Možná bych měla omezit množství alkoholu, tohle mi vážně nedělá dobře. Zašmátrala jsem ještě naslepo po nočním stolku, ale k mému velkému údivu tam nebyl.
„Sakra, co to…?“ rychle jsem se zvedla, což nebyl moc dobrý nápad. Hlavou jsem se praštila o dřevěný trám. Okamžitě jsem si na místo, které to schytalo, přitiskla ruku. Až, když jsem se rozhlédla, mi došlo, co se předešlý den stalo. Samozřejmě, vždyť jsem přeci o pár set let zpátky. Začínám si myslet, že když je něco pro zkušené čaroděje, tele jako já by na to vážně sahat nemělo. Nu což, vždycky jsem si dělala, co jsem chtěla...
Sundala jsem nohy z postele, chytila se za okraj a pomalu jsem se postavila. Jakmile jsem tak učinila, zatočila se mi hlava a já byla přinucena si znovu sednout na slaměnou „matraci“. Bože, co to se mnou je? Normálně zase tak ohrabaná nejsem!

Dveře se, se skřípotem, otevřely a do místnosti vešla nějaká cizí… žena? Dívka? No to je jedno, každopádně to byla ta ze včerejší noci, slečna „zlodějka“. Když dveře zase zavřela, opřela se o ně, založiv si ruce na prsou. Mlčela, jen si mě tiše prohlížela, jako kdybych byla nějaká atrakce. S potěšením jsem jí ono mlčení vracela, jelikož jsem si byla až moc dobře vědoma toho, co mám na sobě. Pořád lepší, když se na mě bude jen dívat, než kdyby se začala nějak vyptávat, odkud jsem, kde jsem se tu vzala, proč jsem takhle oblečená, a tak dále.
Moment, když jsme u toho, co mám na sobě… KURVA KDE JE POSLEDNÍ PŘÁNÍ?! Prudce jsem s sebou trhla, prošmátrala jsem celou postel, jak rádoby povlečený polštář, tak deku, ale pistole nikde. Dokonce jsem se podívala i pod ní, nic.
„Hledáte tohle, mylady?“ ozvala se najednou zlodějka ode dveří a zvedla ruku s mým miláčkem. Hrůzou mi málem zbělaly vlasy při představě, že se v něm vrtala banda vidláků. Naneštěstí při pokusu zvednout se mi opět zatočila hlava. Probodla jsem jí vražedným pohledem a vycenila špičaté zuby. Tiché zasyčení mi už jen ujelo, nesnáším, když mi někdo hrabe na Poslední přání. Kdybych se mohla zvednout, tak asi poruším přísahu, kterou jsem dala sama sobě a vysaju z ní veškerou krev…
Jen aby bylo jasno- i když jsem upír jen napůl, pořád krev potřebuji. Nicméně stačí zvířecí, nemusí být nevyhnutelně lidská. A vzhledem k nedávným událostem bych se raději držela té zvířecí. Samozřejmě z toho plyne, že nejsem ani náhodou stejně silná, jako upír živící se zvířecí krví, s čímž jsem však ochotná žít.

„Sice nevím, k čemu tento kus kovu je, ale můj bratr byl zásadně proti tomu, abych Vám jej vracela. Nicméně, jste můj zajatec, ne jeho, tudíž si to vezměte.“ Prohlásila odměřeně dívka a poslala mi pistoli vzdušnou čarou přímo do nastavených rukou. S vděčností jsem si k sobě zbraň na zlomek vteřiny přitiskla, a pak ji vsunula zpátky do pouzdra na opasku, kam patří. Celou dobu jsem přitom cítila na sobě její pohled.

*Takže teď, když mám miláčka zpátky, bychom se zase mohly začít chovat jako civilizované čarodějky, nemyslíš?* promluvila mi Alex v hlavě na tu druhou polovičku, která momentálně byla u kormidla a řídila moje chování.
*Ne, proč? Může být sranda…* odpověděla ‚ta druhá‘, které jsem já, jako Alex, a má sestra (nechť jí je země lehká) pracovně místo ‚druhé já‘ říkaly Aleaxia.
Abyste rozuměli, normální člověk by mě zřejmě nazval schizofreničkou- sice ve mně převládá ta ‚hodná‘ stránka čarodějky, ale občas se přeměnit v upíra musím a to se už ke slovu dostavuje Alexia a v mé hlavě nastává boj o vládu nad tělem, což obyčejně už problém bývá, hlavně když jsem přeměněná příliš dlouho. Nemohu říct, že bych se jako Alexia cítila nějak zle, to zase ne, spíše naopak. Pocit velké moci a prakticky i nesmrtelnosti je děsně fajn, lepší než se učit kouzelné formulky. Dokonce byla doba, kdy nad Alex vyhrávala. Jenomže to se pak staly věci, co… no, raději nebudeme řešit. Tyhle hádky mezi Alex a Alexiou jsou vcelku normální, většinou má Alex navrch, takže se už dlouho nestalo, že bych někoho… sežrala.
*Prostě táhni z mojí hlavy. HNED!* zakřičela Alex na Alexiu, která se, ač nerada, stáhla.
V tu ránu mě opustil vztek a dokonce jsem se na zlodějku dokázala i rozpačitě pousmát. Přejela jsem si jazykem zuby, jestli jsou tak, jak by měly být. S potěšením jsem zjistila, že špičky jsou téměř vyrovnané s ostatními zoubky,

„Dík,“ zamumlala jsem směrem ke zlodějce.Ta jen kývla a pak dál nehybně stála, opírajíc se o dveře. Mlčela jsem. Obávám se, že já jsem tady ta poslední, která má chuť si povídat s někým, kdo mi maří plány na návrat domů.
Moment! Ruka mi vystřelila ke kapsičce na opasku. Oddechla jsem si, když jsem v ní amulet nahmatala. Nevím, co bych dělala, kdyby tam nebyl. Asi bych si prohnala kulku hlavou…
„Nejste odsud, že?“ prolomila ticho dívka, která se konečně odlepila ode dveří, přisunula si před postel dřevěnou bednu a usadila se na ní. Co kdybych jí začala říkat Blesku?
„Ne, ale myslím, že to jsi poznala už dávno.“ ušklíbla jsem se.
Oplatila mi úšklebek. „Vaše oblečení toho na Vás dost prozradilo. Odkud jste?“
„Z daleka,“
„Dobrá, tak jinak- co tu děláte?“ To by i mě samotnou zajímalo. Měla jsem sto chutí jí říct, že jsem se sekla v časoprostoru, protože nějaký parchant se sakra staral, abych zmizela z našeho světa. Ale myslím, že by mě měla za šílence (což se ovšem za jistých okolností nevylučuje).
„Noo… jelikož jsem z daleka, tak tu sbírám poznatky o cizích zemí, aby tam u nás lidé věděli, jak to vypadá i jinde.“ Tuhle lež jsem doplnila ještě o jeden z těch ironičtějších úsměvů, aby byla o trochu věrohodnější.
Přivřela oči a zkoumavě na mě chvilku hleděla. Nevěřila mi, to bylo poznat hned, ale zároveň její pohled značil, že jí to pro začátek bohatě stačí. Samozřejmě, že mohla mít otázky typu- A kde máš své zápisky z cest? Proč jsi sama? Bez peněz? A blá, blá, blá…
„Hele, já chápu, že pro vás tady představuji potencionální hrozbu,“ odmlčela jsem se, protože jsem právě pochopila, proč si mě pořád tak prohlíží. „Ale nemusíte se mě bát.“ Tohle nebyla lež, myslela jsem to vážně. Alespoň prozatím.
„My? Bratr neví, co jsem viděla a ani se to nedozví,“ usmála se. Víte jak, kdyby mi to nepřišlo na výsost blbé, řekla bych, že je to jeden z asi nejroztomilejších úsměvů, které jsem za posledních pár let viděla. „Omlouvám se za ten česnek ve slamníku, ale přeci jen… i pro Vás to takhle bylo lepší.“
Cože česnek?! Chvilku jsem přemýšlela, na co tím naráží, pak jsem se ovšem rozvzpomněla na bolest hlavy a neschopnost vstát. Zajímavé je, jak lidé, lykani a další stvoření, o kterých nemáte ani ponětí, že existují, vymýšlí komplikované zbraně, aby nás mohli zabít (jako třeba náboje s UV světlem), a ono přitom stačí mi strčit do postele trochu česneku a já nejsem schopná vstát.
„Tak, či tak bychom měly jít začít něco dělat. Je škoda promarnit takový hezký den řešením, proč tu jste. Něco mi říká, že tu o sobě dáte pořádně vědět, takže Vám pro začátek trochu pomohu zapadnout.“
Zlodějka se zvedla z bedny, pomohla mi na nohy, podepřela mě a vyvedla mou maličkost z pokoje. Jakmile se za námi zavřely dveře, pustila mě, už jsem žádnou oporu nepotřebovala. Cítila jsem, jak se mi do rukou i nohou vrací síla a mozek také začal pracovat tak, jak by měl.
„Děkuju, eeeem,“
„Cristina,“ usmála se a já jí následovala úzkou chodbou ke schodišti.
„Děkuju, Criss,“ když uslyšela zdrobnělinu jména, hodila po mě pohledem, ale nic neřekla, jen šla dál.
Stěny chodby byly dřevěné, podle všeho jen z nějakých tenčích prken, většina dveří do ostatních pokojů neměla zámek, dokonce ani kliku, prostě takové lítačky. Strop byl nižší, mezi mou hlavou a jím byla jen asi pěticentimetrová mezera. Pro informaci, abyste si nemysleli, že jsem nějaký obr, mám něco kolem 170 centimetrů. Před schody se ke mně Criss otočila:
„Snažte se jít potichu, bude lepší, když si nás všimne co nejméně lidí, ano?“
Přikývla jsem.
Jakmile Criss vstoupila na první schod, celé schodiště se rozvrzalo. Myslela jsem, že máme jít potichu, a ne probudit celý dům… Následovala jsem jí jen s tím rozdílem, že pod mýma nohama nezavrzalo ani jednou. Z dřívějších dob, kdy jsem se kradla z ubíjejících hodin dějin kouzlení, jsem se naučila chodit potichu na rozvrzaných parketách školy. Když jsme sešly níže, rozprostřela se před námi obrovská místnost s několika stoly, židlemi kolem nich a výčepem s barem, který byl schovaný v rohu. Pod jedním ze stolů ležel chlápek, který v noci zřejmě trochu přebral. Další dva jemu podobní polehávali trochu civilizovaněji na stole. Za barem byly pootevřené dveře vedoucí zřejmě do kuchyně. Podle rámusu, který odtamtud vycházel, se zaměstnanci, jestli se v téhle době dali tak nazvat, měli čile k práci. Podívala jsem se před sebe na Cristinu, která už stála u vchodových dveří s nasazenou kápí a netrpělivě přešlapovala. Při pohledu na kápi jsem se zarazila. Criss se zřejmě mihlo hlavou to samé, protože se plácla do čela a tiše zaklela. Pak si rozepnula plášť a hodila mi ho.
„Budeme Vám muset sehnat něco na sebe, v těch starých šatech nemůžete chodit. Alespoň ne přes den.“ zašeptala. S kývnutím jsem si přes sebe přehodila plášť, zapnula si ho u krku a vyšla za zlodějkou do ulic.

Venku mi to připadalo všechno jako blbý vtip. Jak jsem usoudila, včera jsem musela být asi v dost velkém šoku z toho časového skoku celý den, poněvadž jsem se udržela jakžtakž v klidu, ale teď? Navenek jsem možná vypadala vyrovnaně, ale uvnitř jsem už začínala panikařit. Ano, celá já… vsadím se, že Alexia by byla jako vždy ledově chladná. Ulice vypadala úplně stejně jako včera- kupující, obchodníci, stráže, obyčejní lidé, skupinky kurtizán, učenců, sem tam nějaký ten mnich, nebo snobsky oblečený šlechtic s doprovodem. Jak jsme tak procházely kolem stánků, každou chvíli se nějaký muž otočil, chvilku koukal, a pak se zase pustil do své práce. Nervózně jsem sjela pohledem na plášť, s úlevou jsem zjistila, že krom něj není vidět nic. Tudíž mi bylo hned jasné, kdo je objektem jejich zájmu- Criss. Ještě aby ne, kratší, rozcuchané, hnědé vlasy, výrazné hnědočerné oči a smyslné rty přímo po pozornosti volaly. Prostě si jí nešlo nevšimnout ani v tak velkém davu. Zastavily jsme před domem, který měl na vývěsném štítě klubko nitě a jehlu, nejspíše krejčí. Vešly jsme dovnitř, ani nebylo potřeba zdravit, beztak tam nikdo nebyl. A kdyby to bylo potřeba, jsem si jistá, že slečna zlodějka bude ta první, kdo prokáže slušné chování. Criss mě dovedla do zadní místnosti, kde stálo obrovské množství stojanů, na každém z nich po kusu oblečení.

„Jak se vlastně jmenujete?“ ozvala se po delší době ticha Criss přehrabující v košíku látek.
Zrovna jsem až téměř zamilovaně zkoumala jeden fakt super model, který se dost podobal mému stávajícímu oblečení, když tedy vynechám jakékoliv zipy. A latex. A značkového výrobce. A skryté kapsičky. Na druhou stranu…vůbec se to nepodobalo. Při otázce jsem zvedla hlavu a podívala se na Criss. Byla ke mně zády, takže neviděla malé ušklíbnutí, které se mi vloudilo do tváře.
„Alex,“ odpověděla jsem a pokračovala v prozkoumávání.
Ten „model“, nebo jak to mám nazvat, se skládal z volnější rudé košile, dlouhého černého pláště s kápí, kožených kalhot a opasku s popruhy na… eeeem, pouzdro meče? Nevím, jak se tomu nadává, při dějepise jsem spala, nebo jsem z něj rovnou zdrhla. Když porovnám mé stávající kalhoty s těmihle, moc rozdílů nevidím, takže bych si ty své čistě teoreticky mohla nechat.
„Tohle se Vám líbí?“ zeptala se Cristina. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila ji, jak stojí za mnou, drží v ruce bledě modrou košili a přes ni má přehozenou koženou vestu. Raději jsem se neptala, proč to drží. Ostatně mi do toho ani nic nebylo.
„Vypadá to docela hezky,“ odpověděla jsem, „A jelikož to vypadá hezky, určitě to bude drahé.“
„A komu to vadí?“ ušklíbla se.
„Nemám žádné peníze,“ oznámila jsem možná trochu prudčeji, ovšem zlodějky se to nijak nedotklo. Volnou rukou zašmátrala ve vysoké botě, vytáhla tři zlaté mince a naráz mi je hodila. Zneuživ trochu přeměny, jsem je pochytala, aniž by nějaká spadla.
„To by mělo stačit na tohle a i na nějaké zvláštní přání,“ řekla. Už, už jsem se nadechovala k protestu, že si od ní ty peníze vzít nemůžu, ale ona rychle pokračovala: „Já jen tohle,“ mírně vyzdvihla ruku s věcmi, „zanesu bratrovi a hned se sem vrátím. Krejčí o Vás ví, takže stačí mu ukázat, co chcete, on Vám vezme míry a pustí se do práce.“
„Okéj,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě.
„Prosím?“
„U nás to znamená něco jako ‚Tak dobře.‘,“ vysvětlila jsem. Criss jen kývla hlavou, usmála se a byla pryč.

To nové oblečení je divné. Ta košile je nějaká lehká, přijde mi, jako bych jí na sobě neměla. O plášti ani nemluvím. Myslím, že si na to za chvilku zvyknu, ale prostě si přijdu taková… nesvá, když na sobě nemám mojí milovanou koženou bundu.
*Vypadáš děsně, vezmi si zpátky staré věci. Jen ať všichni vědí, že si nemají zahrávat,* ozvala se Alexia.
*Drž hubu,* umlčela ji ostře Alex.
„Mon Dieu! Fypadáte skutešně nácherně, mylady!“ vynořil se odkudsi krejčí. Ten jeho hraný francouzsko-neměcký přízvuk mi cuchal nervy, ale snažila jsem se to ignorovat. „Myslím, še tochle se Fám bude uršitě chotit.“ Opásal mě černým opaskem, co vypadal jako z části můj a z části ten vystavený. Na pravé straně bylo pouzdro na miláčka, miláček v něm, vedle něj malá kapsička na amulet, a na levé straně pak popruhy na meč. Mrskla jsem po něm pohledem, chvilku jsem přemýšlela, jestli je dobře, že ví o té pistoli, ale pak jsem se na to vykašlala. On beztak nemůže tušit, k čemu je to dobré.
„Obávám se, že na ten opasek už ale nebudu mít peníze,“ pronesla jsem se omluvně a začala ho sundávat, ale krejčí mě zarazil.
„To je tobré, takofá cheská tfášiška cho muše mít jako tárek.“
„Tak tedy… děkuju.“ Rozpačitě jsem se usmála.
„I kdyš ta faše stará košile je felmi sajímafá,“ pronesl obratem. Jo tak takhle on na mě… Na druhou stranu, u nás koupím nové.
„Budu poctěna, když to na oplátku přijmeš, abych nezůstala nic dlužna.“ Řekla jsem až příliš ulízaným hlasem, jemu jen zasvítila očička, popadl moje staré věci a zmizel v svém kamrlíku.
„Jak to tak vypadá, učíte se rychle.“ Ozval se odkudsi dobře známý ženský hlas. Otočila jsem se po směru, odkud přicházel. Criss seděla na pultu, usmívala se od ucha k uchu a se zájmem na mě hleděla. Nijak jsem to nekomentovala.

S tímhle budu lepší než Invisibleman! Teď už by nikdo neměl poznat, že sem vlastně vůbec nepatřím. Pokud to tedy naše „slečna zlodějka“ nevyžvaní. Zkoumavě jsem se na ní podívala. Něco ve mně mi říkalo, že se jí dá věřit a že pro mě začíná být důležitá. Ale část ovládaná Alexiou byla stále nedůvěřivou, skeptickou a nejraději by ji vysála do sucha.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 01.08.2012, 10:00:42 Odpovědět 
   Zdravím.

Prošla jsem si tenhle i předchozí díl a konečně jsem přišla na to, co mi vadí. Mícháš reálie svého světa se skutečnými reáliemi. Invisibleman? Eh, nemohl zůstat hezky mimo, stejně jako ostatní popkulturní odkazy, které sice čtenáři znají, ale pro něž není v povídce místo, protože to je povídka o dívce/ženě z jiného světa?
Chápu to tak, že Alex má svůj vlastní svět - v lecčem je podobný tomu našemu, ve spoustě věcí se naopak diametrálně odlišuje. Ok, potud je všechno v pořádku, ovšem jen do chvíle, kdy do tohoto světa zatáhneš právě detaily, které ho činí zcela nerealistickým. Není to Alexinou dualitou či přítomností magie, ale právě tím, jak se chová, že se v textu dají najít odkazy na díla z našeho světa. Tohle by chtělo ještě promyslet a případně vyházet. Bez milosti.
Stejně tak by si text ještě zasloužil projít a pročistit. Chápu, že se psaním začínáš a nemáš takové zkušenosti, takže je text napsaný podle tvých momentálních schopností - do budoucna si ale zkus pohrát s dělením odstavců. Třeba odstavec, začínající "Mon Dieu..." v sobě nese tři až čtyři menší odstavce, které rozdělené by vytvořili přehlednější část textu, logičtěji by se vedl dialog a navíc by sis všimla, že poslední věta v odstavci je extrémně dlouhá - a zbytečně.
Co s týče pravidel pro psaní přímé řeči, pácháš stejnou chybu jako spousta jiných autorů. Pokud za přímou řečí následuje vedlejší věta, doplňující promluvu, místo tečky se píše čárka. Co se v těch dnešních školách učí? Tohle bývávalo učivo na šestém stupni ZŠ a bylo značně jednoduché (ostatně je jednoduché dodnes). Takže Pravidla k ruce a dávat si pozor - text je autorovou jedinou vizitkou, tak ať je co nejlepší.

Celkově - jako předchozí díl. Včetně všech výtek a pochval. Nebudu prozatím ta horší, zlejší a krvelačnější, ale zkus se příště vyvarovat těch nejhorších logických kopanců - skutečně bys ty na Crissině místě nechala cizí dívce podivný předmět, který je z kovu, který neznáš? Pamatuj, moderní zbraně jsou z oceli a tu ve středověku v současné matné úpravě rozhodně neznali. Dloubat hlouběji, najdu vícero takových chyb, ale radši budu milosrdná, ať tě nezdeptám úplně. Ono se všechno dá naučit a dotáhnout, chce to ale čas.
Takže směle do dalšího psaní - a jednou nohou pořád zůstávej v realitě. Pomůže to logice příběhu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Porušování prav...
PavelKastl
BUNKR 71
Danny Jé
Když jsem byl m...
Oskar
obr
obr obr obr
obr

Alkyoné a Kéýx
Pondi
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr