obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915544 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5772 autorů a 391771 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Sen ::

 autor R.M. Woolf publikováno: 16.07.2012, 17:39  
Jedné hluboké noci jsem se probudil a v hlavě jsem měl vzpomínku na sen, ve kterém jsem se procházel po lese a viděl různé kreatury. Toto dílko je výsledkem mého okamžitého usednutí k psacímu stolu. Údajně má "zhulený" charakter...
 

Zdál se mi sen. Zmateně se vznáší vmé mysli, zaujímá tam místo bezvýznamně malé, v
rožku u pavučin. Zdál se mi sen, který se mnou neměl nic společného, ale přesto se v něm
zrcadlí mé já.
Visel jsem uchycený na stromech v lese. Zaseklý v obří pavučině jsem čekal na jisté. Vůně
borového jehličí a čerstvost vánku mne držely při smyslech. Visel jsem tam dlouho v
pološeru, vysušován oním větrem jako mumie. Jen pavouk nikde. Tehdy zavál vítr silněji,
jěště víc a víc. Pavučina se utrhla a zřítila se i se mnou na zem. Snažil jsem se vymotat z
ocelových šlahounů pavučin tlustých jako má pěst. Zpočátku marně, pak, jakoby
zázrakem, praskl jeden, tu druhý a třetí a další a další, až jsem se stal volným. Vymotal
jsem se tedy ze svých ocelových pout a vydal se rovnou za nosem. Aspoň tak mi to
připadá teď, u stolu.
Šel jsem dlouho, v hlavě jsem měl prázdno. Nevadilo mi nic, ani to že mé nohy se bosky
odrbávaly do krve. Až později jsem vzal v potaz svou nahotu. Nevadila mi. Uplynula
věčnost, či snad jen krátký čas a já právě míjel místo kde borovice nestály tak nahusto.
Tvořily jakýsi kruh, pravidelně stočený, ne žádnou sprzněnou elipsu. A v prostřed se tyčil
pařez, přímo volající po někom kdo by na něj usedl, tak jsem se toho ujal.
Dřevo bylo ztrouchnivělé a tak hrálo a bylo měkké. Okolo štěbetali ptáci, nevidění v
korunách stromů, větve šuměly a propouštěly jen málo emeraldového světla. Tráva okolo
byla jasně zelená a měkká lahodící nohám tak ztýraným dlouhou chůzí.
Dlouho jsem seděl, když se v mezeře mezi dvěma stromy objevil obrovský zajíc, byl bílý s
děsivýma očima. Očima barvy lesa, s jeho duší. Na nohách měl zašněrované mé boty,
hnědé kožené za pět stovek a evidentně mu to vůbec nevadilo. Jediným velkým skokem
se dostal až ke mně. Já, neschopen pohybu, jsem na něj jen třeštil své obyčejné hnědé
oči. Zeptal se mne zda-li jsem neviděl vlak a já na to, že ne. On: “To je špatné, mládenče.
Každý by měl vidět svůj vlak a vědět kterým směrem jede.” Na to jsem mu nedokázal
odpovědět, nepochybně si o mně myslel jak jsem nevychovaný a drzí. Přisunul hlavu blíž
ke mně a růžovým čumáčkem mě očichával. Chloupky lechtaly mé nahé tělo a já se musel
smát.
“Jsi zvláštní kreatura,” řekl mi. “Cítím z tebe samotu a bolest, co tě trápí člověče?” Zeptal
se tak mile a hlavu měl stále nakloněnou na stranu a své zraky upíral stále na mne.
“Život,”povídám. “Život mílý zajíci. Chtěl bych být sám, ale nemůžu.” Na to se mi podíval
svým velikým zeleným okem v tvář a začichal. “Musíš chytit vlak člověče.” Fousky se mu
při mluvě melodicky a synchronizovaně hýbaly sem a tam, nahoru, dolů, doleva a zpět.
“Pokud jej nechytíš v čas, přijdou mravenci.”S těmi slovy zase odhopkal a ani se neotočil.
Jen v trávě zanechal stopy svých tlapek, navždy vryté do těch zelených peřin.
Seděl jsem nehnutě dál a nepřemýšlel nad ničím, jen nad oním vlakem. V uších mi zněl
zvuk jeho kol a pískot brzd, jen ne a ne ho zahlédnout. Světla na mýtině bylo míň a míň a
zvuků také ubývalo. Najednou se zvuk naplnil nečím hrozivým a nevysloveným.
Mravenci, šeptala tráva v posledních poryvech větru. Zánik, ječely opozdilé veverky pak
odhopsaly do svých skrýší.
Pak vše znehybnělo a ztichlo. Přicházejí, došlo mi. A ozvaly se první kroky.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.07.2012, 17:39:39 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý text (napsaný na motivy snů či nočních můr) s lehkou dávkou absurdity. Ano, komu ujede vlak, tomu není pomoci, alespoň se to prý říká a zajíc určitě věděl své. Škoda jen neučesaného textu (ony rozhozené věty jsou nejspíš dílem neschopnosti editoru SASPI sežrat wordovské formátování, nebo autor použil na konci každého řádku tlačítko "Enter" - stačí "odentrovat" vždy na konci odstavce, ať už jím je jen jedna věta, nebo několik řádků najednou). Občas chybí mezera, čtenář najde v textu i nějaký ten překlep. Celkový dojem je však kladný. Zajímalo by mne, jak to celé dopadlo. Mravenci nesou smrt? (někde jsem to už slyšel) Nakonec, kdo ví, třeba má tato povídka i docela jiný rozměr a hlavně, může mít své vysvětlení v nějakém tom snáři (pokud vůbec ten či onen výklad na obsah tohoto snů existuje). Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
O pár štípaných
pedvo
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Co bylo po přís...
Džordž J.S.
obr
obr obr obr
obr

Štěstíčko v pyžamu
Radher
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr