|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 7. ::
| KAPITOLA 7. První den |
| |
|
|
Zamířili k obyčejné metalové Fabii. Jeden z mužů jí otevřel dveře a nabídl místo uprostřed. Neochotně nasedla dovnitř a ani se neobtěžovala se připásat. Když si to tak uvědomila, byla obklíčená ze všech stran a začínala z toho mít opravdu nepříjemný pocit. Co ale měla dělat? Odmítnout je? To už by se na tréninkách vůbec nemusela ukazovat.
„Mohli byste se… třeba představit?“ začala nezávazně konverzaci Jana. Nikdo se příliš neměl k odpovědi. „Já vás neznám,“ dodala.
„To se dozvíš na základně. Nikde není příliš bezpečno.“
„A co vlastně potřebujete?“
„Až na základně.“
„Ani nenaznačíte?“ Nastalo hrobové ticho. Jana se stáhla do sebe a uvažovala. Udělala něco špatně? Našli Dagmar? Nebo chtěli s jejím hledáním pomoct? Úměrnému se vzdalování od Domažlic nervozita a napětí ve voze rostla. Když se přiblížili k místu základny, málem nedýchala. Ale alespoň ji nevezli někam jinam. Diskrétně zaparkovali na nejméně obydlené části vesnice a dál se vydali pěšky. Šly mlčky. Cesta ne a ne skončit. Jak je to ještě daleko? Když chodila na tréninky, bylo to přeci jen kousíček! Ticho prolomil až vibrující mobil. Jana začala štrachat v kapse. Z displeje na ni vykoukl mámin obličej. Sakra.
„Prosím? … Se spolužákama… Jo, bude to nadlouho… Ráno jsem ti k tomu řekla svoje… Ne, nechci ho pozdravovat… a už tuplem ne vidět… Mami prosím tě, já se s tebou o tom nebudu vůbec bavit... Pokud se to neprotáhne, tak přijedu posledním busem… Jo, až večer… Najím se ve městě… Dyžtak jsem na mobilu, ale nevolej mi, mám tak trochu rande… Neznáš… Ne, nepředstavím… Už musím.“ Aniž by počkala, co jí máma odpoví, zavěsila.
„Lhaní ti jde,“ pokýval hlavou jeden z přítomných. „Nejdřív jsem pochyboval, jestli budu souhlasit, ale necítím z tebe ani žádný pocit viny, že si lhala vlastní mámě.“
Jana jen zamručela. Souhlasit s čím?
Základna už se konečně začala rýsovat na obzoru. Jakmile se dostali dovnitř, uvažovala, kam ji asi zavedou. Vydali se stejnou chodbou, jako když se tu byla naposledy svěřit se svým snem Karlovi.
„Už jste našli Dagmar?“ zeptala se procházejíc ztemněnou chodbou. Z blížící se tělocvičny vycházely směsi hlasů. Že by trénink?
„To tě teď nemusí zajímat. Myslím, že budeš mít za chvíli jiné otázky.“
„On je dneska trénink?“
„Ano, je.“
„Jak to, že o něm nic nevím?“
„Protože ti o něm nikdo nic neřekl. Teď pojď radši za námi.“
U vchodu se stejně, jako doprovázející, musela prokázat (ještě, že kartu nosila všude s sebou), ale když ji zavedli do části, kam prý měla vstup zakázán, byla více než překvapena. Udělali to samé snad s Evou? Proč se potom ale chovala tak hnusně?
Spočinula v potemnělé místnosti, která se ukrývala za dlouhou chodbou. Doslova a do písmene byla ohromená.
Místnost jak taková nebyla příliš velká, ale rozhodně okouzlující. Po kamenných stěnách bylo pověšeno několik desítek nejrůznějších zbraní – od klasických mečů až po sekery. Zbraně vypadaly značně opotřebovaně, ale ani na chvíli nezapochybovala o jejich kvalitě.
„Posaď se,“ pobídl ji její trenér Marek.
Jana, stále ještě zaražena, usedla na nabízené místo uprostřed místnosti. Prohlížela si pozorně každičkou sekeru, mečík i ostré oštěpy.
„Na co to všechno máte?“
„Jsem Retger a byl jsem seznámen s jistou Carmen. Mám zájem s tebou spolupracovat,“ řekl nejvyšší chlápek. Jana na něj překvapeně pohlédla. „Ještě jednou a pomaleji?“
„Stojíš nám za pozornost,“ upřesnil Retger a chladně se na ni podíval. „Objevilo se u tebe velké nadání. Jsi neobyčejně nadaná a máš veliký potenciál.“
Nejspíš si spletli profil, napadlo Janu v první chvíli. Vždyť kolem sebe neudělám ani hloupý ochranný štít. Proč po ní chce někdo něco, o čem neví vůbec nic? To byl její největší strach. „Proč já?“
„První otázka, na kterou se každý zeptá. Abych se konečně představil, já jsem Ewford.“
„A pravé jméno?“
„To není důležité. My teď po tobě chceme, abys s námi spolupracovala.“
„Stejně, jako jste chtěli po Evě? Nevím, jak jste to dokázali, ale tohle už není ani bytost. To ze mě chcete udělat taky?“
„Chceme tě naučit víc, než Beeku. Snaží se, opravdu se snaží a navenek jí to jde velmi dobře, ale má slabou vůli. Dříve nebo později by za tebou přišla.“
„Jak to myslíte?“ nechápala Jana.
„Je už pár dní nezvěstná,“ upřesnil.
„Cože… Nezvěstná? Vždyť…“ Odmlčela se. Nerozuměla. „Jak?“
„Zmizela stejně jako Dagmar. Když jsme s ní pracovali na výcviku naposledy, něco před námi tajila. Neptali jsme se, museli bychom se jí zbavit, kdyby nám lhala. Tak jsme ji dali sledovat. Jenže se nám to vymklo z rukou. Vypadalo to, že měla v pátek večer za někým zamířeno, nasadili jsme na ní člověka, ale ztratila se.“
„A co její máma?“
„S tou jsme to dočasně zařídili. Bohužel se nám čas krátí. Proto potřebujeme tvojí pomoc. Prošli jsme celou databázi a jedině ty nám můžeš říct, kde teď je.“
„Já? Jak?“
„Pokud víme, byla jsi to ty, kdo nás s naprostou přesností informoval o zmizení Dagmar. Mohla bys to zopakovat.“
„Ale to se mi stává naprosto nečekaně,“ bránila se Jana. Bylo toho na ní moc. Eva zmizela. Uvidí ji ještě někdy? Nezmizí také ona? A proč ta informátorka?
„Tohle je nouzové řešení. Víme, že své schopnosti zdaleka nemáš rozvinuté a že by trvalo moc dlouho, než by ses je naučila plně ovládat. Máme tu relativně známý lektvar. Nemá téměř žádné vedlejší účinky a dočasně ti pomůže ovládat tvé schopnosti.“
„Co znamená téměř žádné vedlejší účinky?“ zeptala se zděšeně Jana, když trenér Drake vytáhl s kapsičky malou lahvičku se zelenou tekutinou.
„Neprojevily se u tebe nějaké jiné schopnosti, než ty zapsané?“ podíval se na ní vražedně.
„No.. jo,“ kývla hlavou. Nechtěla se o tom zmiňovat, než si nebude zcela jistá. Přece jenom vize, o kterých se jí občas zdálo, si nechala zapsat až po pár měsících a přitom přicházely už mnohem dříve před přijetím do výcviku.
„Proč je nemáš v databázi?“
„Protože jsem si nebyla jistá.“
„Máš to nahlašovat hned. Někdy schopnost přijde a znovu se může projevit až za mnoho let. Ale s touhle věcičkou,“ poukázal Drake na nazelenalou tekutinu, „s touhle věcičkou se projeví úplně všechno.“
Jana znervózněla. „Co když odmítnu?“ zajímala se.
„To už je tak nějak tvoje věc. My se chováme formálně. Máme své donucovací metody. Ale mysleli jsme, že když jde o Beeku, mohlo by tě to zajímat. Tak jak?“
„Jo,“ hlesla. „Mám se toho napít hned?“ Jestli je tohle cesta do hrobu, pomyslela si, tak ať uteče rychle a moc nebolí.
Drake odšrouboval zátku a láhvinku jí podal. „Tak na zdraví.“ Pevně zavřela oči. Chtěla si nejdřív jen líznout, ale jakmile ucítila pachuť tekutiny, jedním douškem ji do sebe raději spláchla.
Chvíli se nedělo nic, ale Jana nechala oči zavřené. Najednou se jí zvedl žaludek. Chtělo se jí vyzvracet střeva. Začala jí prostupovat nepředstavitelná bolest. Aniž by si to uvědomovala, křičela. Cítila, jak z ní leze kůže, jak jí někdo drtí všechny kosti, jak si láme vlastní páteř. Tělo jí hořelo, elektrický proud zasahoval každou molekulu. Ano, křičela hodně.
Když už neměla sílu ani dýchat, přidaly se ke všemu emoce. Jestli se dalo říct, že při té veškeré bolesti, co musela snášet, ještě dokázala vnímat, tak slyšela v hlavě nářek. Ne jednoho člověka, ale stovky a stovky lidí.
Když už ten nátlak neudržela a tělo se bránilo, přišlo vysvobození a Jana se svalila na zem. Omdlela.
Rozmazané barvičky se začaly zaostřovat. Něco bylo jinak. Uvědomovala si sama sebe. Měla nádherný pocit. To, co bylo uzamčené v její hlavě, ta černá trojrozměrná koule, byla konečně volná. Vnímala jen to. Pomalinku se scéna začala měnit a Janino vědomí postupně začalo poslouchat její mozek. Nebyla omezená sledovat jen to, co se děje před ní, ale i to, co se právě odehrávalo za ní.
Vznášela se v malé, temné místnosti bez oken, pouze s dveřmi. Uprostřed stála postel a nad ní ze stropu visela a svítila jediná žárovka. Jana přemýšlela. Tady už jednou byla. Jen si nemohla vzpomenout kdy.
Až teď si všimla postavy ležící na polorozpadlé posteli. Pravděpodobně byla v bezvědomí. Když si ji ale prohlédla pozorněji, oči měla dokořán. V prvním momentu se polekala, že je snad Eva mrtvá, když ale jasně zpozorovala, že dýchá, značně si oddychla.
Vypadala tak nevinně. Nohy i ruce měla přivázané a provazy ji musely škrtit, měla do krve rozedřené ruce. Jinde si ale zranění nevšimla. Kde jsou? Kam pro ni má přijít? Nemůže ji tu nechat, ublíží jí. Vypadala zuboženě. Mučili ji? Jenže její podvědomí ji bralo někam jinam. Nechte mě tu s ní, chtěla křičet, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Eva tam prostě zůstala.
„Už jsem vám to řekla, jsem Dendra!“ křičela drobná dívenka. Moc dobře ji znala, byla to Dagmar. Podle toho, kolik kolem ní stálo lidí by typovala, že se ocitla ve vyslýchací místnosti. Dva přihlíželi, třetí konal. Jana se při pohledu na scénu otřásla. Nedokázala ale odvrátit oči. Muž se k Dendře přibližoval se skalpelem. Donutil ji otevřít pusu.
„Máš možnost ještě promluvit,“ řekl klidně. Dendra zavřela oči. Muž to vzal jako odmítnutí a hluboce jí řízl uprostřed do jazyku. Držel teď v ruce něco bílého z krystalu. „Opravdu si to nerozmyslíš?“
Krvácejíc z pusy bylo zřetelně slyšet „Ne.“ Vteřinu na to jí vytekly tryskem slzy. Do rány se jí dostala sůl.
Společně s ní vykřikla. Jana hrůzou, Dagmar bolestí. Už to nevydržela. Chtěla se vrátit. Chtěla být kdekoliv jinde, jenom ne tady přihlížejíc tomu nechutenství. Vyškubla se a otevřela oči. Ležela na studené zemi a nemohla se pohnout. Jen se třásla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 14 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 40 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 73 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
