obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915726 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5813 autorů a 392648 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: LV-666-Doly a rafinerie ::

 autor Iserbius publikováno: 25.07.2012, 11:32  
Ač jsem to původně nechtěl, díky úspěchu předchozí části (někdo se z toho dokonce i zkouřil :-D :-D) jsem se rozhodl napsat pokračování. No, tady ho máte, snad se vám to bude líbit. Pro ty, kteří nečetli předchozí část, jedná se o takovou moji rychlokvašku z prostředí herního AVP.
PS: Napsáno za 2,5 hodiny čistého času. :-)
 

Doly:
Světlo. Tma. Světlo.
Cítil jsem, jak nade mnou někdo stojí. Velká temná postava stála nade mnou. Do tváře jsem jí neviděl. Pouze obrysy.
„Posrals to!“ řekla. Klidně. Ledově.
„Úplně všechno jsi zpackal,“ pokračovala. „Všichni kvůli tobě zemřeli.“
Tma.

XXX

Kužel světla ze svítilny mi přejel po tváři. Jednou. Podruhé. Oslnilo mě to.
„Mám ho!“ ozvala se Stokesová.
Znělo to jakoby z dáli. Hodně z daleka. Slyšel jsem rychlé kroky dvou lidí. Podrážky kanad zvonily o podlahu.
„Kurva, ten vypadá,“ ozvalo se za ní.
„Slyšíš mě?“
„Slyšíš mě?“
Prásk. Něco měkkého mě přistálo na tváři. Zavrtěl jsem hlavou a chvíli se díval do tváře Stokesové.
„Vnímám tě,“ odpověděl jsem malátně.
Dickens stál za ní a rozhlížel se po oné spoušti.
„Co se stalo?“ zeptala se mě.
„Nevím,“ odpověděl jsem. „Slyšel jsem střelbu, běžel jsem sem a zacvakly se mi před nosem dveře. Když se otevřely, bylo po všem.“
„Tyhle?“ zeptal se Dickens a ukázal na dveře, kterými jsem vpadnul dovnitř. Chvíli je nedůvěřivě prozkoumával a pak se otočil na Stokesovou.
„Desátníku, podívejte se na to,“ řekl.
Stokesová mi zmizela ze zorného pole. Chvíli jsem klečel a pak vstal a oprášil si kolena. Měl jsem na nich dvojici krvavých skvrn. Otočil jsem se.
Ovládací panel dveří byl rozbitý, ale zvláštně. Vypadalo to, jako by někdo hodně silný do něj praštil pěstí a ještě k tomu měl před rukou něco ostrého. Zpoza polootevřených dveří bylo vidět torzo rozstříleného vetřelce. Rozstřílená hlava a ruka byly to jediné, co čouhalo z větrací šachty pod podlahou.
„Pěkná práce,“ usoudil Dickens. „Zajímalo by mě, co se tu vlastně stalo.“
Mě také, odpověděl jsem v duchu. Z obraných postavení a z automatických věží nezbylo téměř nic. Jen kusy šrotu. Nevím, kdo tu řádil.
„Haló? Slyší mě někdo?“ zapraštěla vysílačka. „Stokesová? Rodriguezová? Je tam někdo? Tady Apone.“
„Stokesová slyším,“ odpověděla po chvíli.
„No to je dost!“ vyhrkl. „Jaktože se mi nehlásíte z administrativní budovy. Proč se mi nehlásí základna?“
„Z administrativní budovy jsem musela odejít,“ vysvětlila. „Někdo odstřihl proud nadobro. A základnu přepadli. Přežil jen Voytz.“
Na jejím hlasu bylo vidět, že má dost.
„Doprdele… Jak se to… No to je jedno. Poslal jsem dvojici mariňáků, aby se dostali na základnu. Jdou přes rafinerii a doly. Desátník Van Dien a vojín Kasper.“
„Půjdem jim naproti,“ odvětila suše.
„To nejde,“ zamítl. „Musíte se rozdělit. Kousek za kolonií je malá observatoř. Tam se sejdete s četou C. Pak se všichni vydáme k hlavní přistávací ploše u hlavních laboratoří. Tam na nás čeká náš odvoz. Ruším celou akci a vracíme se na zemi.“
„Ustupujeme?“
„Co jiného. Přišli jsme o šedesát procent mužstva, loď a téměř všechno vybavení. Budem rádi, když odsud včas odletíme.“
To mě poněkud překvapilo. Apone se mi nezdál jako člověk, co se jen tak vzdává.
„Rozumím. Pošlu Voytze pro Diena s Kasperem.“
„Rozumím. Apone konec.“
„Slyšel jsem,“ řekl jsem dříve, než stačila cokoliv říci. „Jak se tam dostanu?“
„Nejrychlejší cesta je přes doly. Tuším, že to bylo po schodech až úplně dolů a pak údržbářskou chodbou. Až se s nimi setkáš, budete muset přes spojovací tunel v rafinerii, kolem skladu paliva, až do hlavního tunelu přímo do džungle. Pamatuješ si nákresy kolonie?“
„Tuším kde to je.“
Na základním brífinku do nás nahustili plány kolonie, abychom se v ní aspoň trochu vyznali pro případ nouze. Věděl jsem, kudy se vydat. Byla to chodba, kde jsem předtím opravoval věž. Ta samá, kde zabili Draka. A ten zbytek se už nějak podá.
Popadl jsem pulzní pušku a chystal se vydat po schodech. Dickens mě však zastavil.
„Jestli půjdeš přes doly,“ řekl. „Tak si vem brokovnici. Bude to lepší do menších prostor.“
„Pánové,“ dodala Stokesová. „Oba se pořádně napakujte. Vemte munici, jídlo, lékárničky. Prostě všechno, co poberete. Sem už se vracet nebudem.“
S tím jsem souhlasil. Nechtělo se mi sem vracet. Mezi mrtvými jsem našel batoh, sice trochu zakrvácený, ale účelu poslouží dokonale. Do něj jsem naházel pelety do brokovnice, dlouhé zásobníky do pistole a krátké zásobníky do pušky. Pár energy drinků a sušenek. Navrch dal pár stimulantů proti bolesti.
Batoh byl pěkně těžký, když jsem si ho přehazoval přes záda. Na rameno si hodil pušku a krátkou, dvojhlavňovou brokovnici si vzal do ruky. Ač byla menší přišlo mě, že byla o něco těžší než standardní pulzní puška.
Jak jsem se ohlédl, zjistil jsem, že Dickens a Stokesová učinili totéž. Napakovaní výbavou a připravení vyrazit.
„Fajn,“ řekla. „Oba za mnou.“
Sešli jsme po schodech až k oněm dveřím. Všude se váleli mrtví. Byli potrhaní, pokousaní anebo popálení. Těla vetřelců byly záhadně v prachu. Zůstaly po nich jen kusy jejich těl a díry po kyselině.
Dveře byly proražené. Zapnuli jsme náramenní svítilny a posvítili do tmy. Věž byla zničená a odhozená na bok chodby.
Obešli jsme ji a vydali se chodbou dál.
Následující místnost byla slabě osvětlená matným světlem zvenčí. Byly tu pouze jedny dveře a obrovská díra v zemi. Dveře byly samozřejmě zavřené a ani s hackovacím zařízením jsme se přes ně nedostali.
Stokesová se po chvíli otočila, vytáhla světlici a hodila ji do díry. Byla to ventilační šachta s ventilátorem. Na jejím boku byl žebřík, který vedl až těsně nad zem.
„Tudy půjdu,“ řekl jsem a nečekal na rozkaz.
Těsně předtím, než jsem se dotkl žebříku, tak mě Stokesová zastavila.
„Pamatuj, v dolech a v rafinerii nefungujou vysílačky,“ řekla a já jen kývl hlavou.
Brokovnici jsem si nechal viset na popruhu přes prsa a začal sestupovat po žebříku. Když jsem slezl až dolů, šlápl jsem do něčeho mokrého. Kolem mě tekla voda. Voda z kanalizace. Ten puch mě praštil do nosu až o pár okamžiků později. Málem jsem se opět poblil.
„Já půjdu s Dickensem na místo srazu. Ty jdi najít ty dva mariňáky!“ ozvala se z hora Stokesová.
A zmizela.
Ta po tom Dickensovi snad jede nebo co. Furt je s ním.
Vydal jsem se jedinou možnou cestou hlouběji do kanalizačního systému. Prošel kolem malého vodopádu a pořád pokračoval dál. Pokud to šlo, vyhejbal jsem se vodě. Páchla tak, až mě z toho slzely oči. Doufám, že ten puch platil i na vetřelce.
Dostat se do dolů bylo snadný. Kanalizace a některá patra dolů byla spojená. Z prostého důvodu. Byly to části dolů, které se již léta nepoužívali, a těžba se přesunula jinam. Hlouběji a dále. Tím směrem jsem se vydal ji já, protože jsem doufal, že najdu cestu k rafinérii.
V dolech byl těžký a suchý vzduch. Nevětraný a zatuchlý. Stěny byly jen nahrubo opracované a chodby dostatečně velké, aby jimi projel robot, či náklaďák.
Cesta přes doly byla snadná. Až podezřele. Všude bylo ticho. Jen občasný kontakt na hranici dosahu snímače pohybu mě udržoval v pohotovosti. Přišlo mi, jakoby něco drželo vetřelce ode mě. Něco, z čeho měli strach, ale zároveň to něco mělo strach ze mě. Nebo mě to chránilo. Nevím.
Mnohokrát jsem se musel vracet jen proto, že cesta dál byla zavalená. Nevím, jak dlouho jsem tam bloudil, ale nakonec jsem spatřil hlavní dveře do dolů a vedle nich budku s ovládáním. Bohužel, dveře do ní byly z druhé strany a já nevěděl, jak se tam dostat.
Někdo tam však stál u počítače zády ke mně. Měl na sobě černou uniformu s baretem a u pasu se mu houpal velký revolver. Pulzní pušku měl položenou vedle sebe na stole. Otočil se a mě málem šlehlo.
„Zdravíčko, Nulo.“
Byl to vrchní seržant Konrad Kurtz. Velitel výcvikového tábora na LV-51, odkud pocházím. Sadistickej hajzl, co při brutálním výcviku donutil trojici rekrutů vypustit duši. Byl vyšší postavy, mohutný s ostře řezanými rysy.
„Co tu kurva děláš?“ vyhrkl jsem.
„Takhle se zdraví vyšší šarže?“ zavrčel. „Tak mi zasalutuj! Nulo!“
Ač jsem chtěl nebo ne, přes ty dveře jsem se nějak dostat musel. Sklopil jsem brokovnici, postavil se do pozoru a zasalutoval mu.
„To je lepší,“ utrousil. „Ptal ses, co tu dělám. Pozoruju, jak to všechno kurvíš. Pěkně jsi zničil svoji jednotku, jen co je pravda.“
„Já za to nemůžu! Nemohl jsem nic dělat!“ vyštěkl jsem.
„Opravdu? Viděl jsem, jak ses flákal za těmi dveřmi. Myslíš si, že se to dá napravit? Nedá… to mi věř mladej.“
Namířil jsem brokovnici na něj a doufal, že brok projde skrz sklo.
„Otevři ty dveře!“ řekl jsem chladně. „Nebo ti ustřelím palici.“
„Vyhrožuješ vyšší hodnosti. Uvědomuješ si to?“ zeptal se a po tváři se mu mihl náznak úsměvu.
„Máš černou uniformu,“ odvětil jsem. „Tudíž černá operace. Pochybuju, že máš u sebe psí známky, aby tě mohli identifikovat. Po ráně z brokovnice do ksichtu toho nebude moc k identifikaci. Takže, otevřeš ty dveře?“
„Ne,“ odpověděl. „To sklo je neprůstřelný.“
V chodbě za ním se vynořil ze tmy vetřelec. Klidně se postavil na zadní a šel přímo na něj. Chtěl jsem ho varovat, ale nakonec jsem se na to vysral. Mířil jsem na něj brokovnicí a čekal. Vetřelec už pomalu stál ve dveřích, když se Kurtz otočil, sebral pušku a vydal se jinými dveřmi. Vetřelce naprosto ignoroval a on ignoroval jeho.
„Občas,“ začal, když se na mě opět otočil. „Není nic takové, jak to na první pohled vypadá.“
Pomalu se vydal k druhým dveřím, otevřel je a zmizel.
„Poraď si s ním, drahoušku.“
Dveře se zavřely a vetřelec skrčil zadní nohy a skočil. Prorazil sklo, a jak letěl, ocasem zasáhl ovládání vrat a tím je otevřel.
Já jen tak tak uhnul a vystřelil. Schytal ji do trupu. Do okolí se rozletěla hromada kyseliny. Naštěstí ne na mě. Zůstal ležet bez hnutí.
Ohlédl jsem se po dveřích, jimiž odešel Kurtz. Zamčené. Ten parchant za sebou zamknul. No, alespoň že jsem měl otevřená vrata ven.
Vyšel jsem ven a spatřil obří strojní komplex se spoustou komínů, z nichž vycházel dým. Bylo na čase se tam vydat.

Rafinerie:
Kráčel jsem po široké prašné cestě přímo k ní. Usoudil jsem, že brokovnice je na střední vzdálenost poněkud nepoužitelná a raději si vzal do ruky pulzní pušku. Dostal jsem se až k mostu, kde to vypadalo jak po boji. Jedno APC bylo na boku a náklaďáku vedle chyběla střecha. Tam jsem se s nimi setkal.
Van Dien s Kasperem byli překvapení, když mě spatřili. Kasper měl smartgun, což je takovej lehkej kulomet, kterej dokáže sám vyhledávat cíle. Na vetřelce velmi účinná hračička. Van Dien měl pulzní pušku. O zbytku výbavy nemluvím, protože ji měli stejnou.
„Ty si Voytz, že?“ zeptal se Van Dien a já jen přikývl. „Co tu děláš?“
„Jdu pro vás. Apone mě poslal,“ vysvětlil jsem. „Základna padla a Stokesová s Dickensem šli k malým laborkám, někde v džungli. My tam máme jít za nimi.“
„Pokud, tě chápu, máme jít zpátky.“
„Ano a někudy přes rafinerii až do džungle. Měl by tam bejt spojovací tunel.“
„Má pravdu,“ vložil se do toho Kasper. „Je to ten tunel, kolem kterého jsme šli.“
„Zatraceně,“ odplivl si Van Dien. „A jak já to tam nemám rád. Nejedou tam vysílačky.“
„V dolech taky ne,“ opáčil jsem a zkusmo otestoval tu svoji. „A tady v kaňonu taky nejedou.“
„Fajn, takže se vrátíme do rafinerie. Kaspere, jdi ve předu.“
Kasper šel na špici a my ho kryli. Po cestě jsme narazili jen na dvojici vetřelců a my si s nimi hravě poradili.
Vešli jsme obrovskými vraty do rafinerie. Vzduch byl zde vlhký, cítit olejem a hlínou. Bylo zde vedro a během okamžiku z nás lilo. Bohužel byla všude tma a my jsme si svítili náramenními svítilnami a značky si dělali světlicemi, které okolí ozařovaly zářivým rudým světlem.
Na dané křižovatce Van dien vytáhl hackovací přístroj a přemostil ovládání dveří, čímž jsme otevřeli vrata do vedlejšího tunelu. V tunelu se nacházel rozmlácený náklaďák s rudou. Ruda byla rozházená po okolí a mezi ní byly kusy lidských těl. Teď už mě zas tolik nevadili a můj žaludek se udržel na svém místě.
Cesta přes rafinerii byla složitá. Prokousávali jsme se přes každý dveře téměř pět minut. Vždycky jsme museli najít přístupový panel, odstranit kryt a propojit dráty s hackovacím zařízením. Teprve potom se daly obvody přemostit a dveře otevřít.
Přišlo mi podivné, že na nás vetřelci neútočí. Jakoby se drželi v povzdáli, ale pořád se nepřibližovali. Nechápali jsme to.
Vše se vysvětlilo, když jsme vešli do skladiště paliva. Bylo potemnělé a pouze vzadu na stropě svítila dvojice varovných světel, které naznačovaly, že tu číhá zlo. Čiré absolutní zlo.
Další světla se rozsvítila a já na ochozu spatřil obrysy Kurtzovy postavy.
„Právě jste udělali tu největší chybu svého života,“ zasmál se. „Však ona si s vámi poradí.“
Někam zašel, cosi stiskl a celá místnost se najednou osvětlila. To, co jsme spatřili, nám nahnalo strach. Stáli jsme uprostřed hromady vetřeleckých vajec a vedle ochozu, kde předtím stál Kurtz, byla samotná královna. Byla v tom svém kokonu a produkovala jedno vejce za druhým. Ten slavnej vetřeleckej sliz byl omotán kolem nádrží s palivem a nádrže byly blízko u ní.
„Kurva,“ sykl Van Dien.
Královna to zřejmě slyšela a zvedla hlavu. Zasyčela a několik vajec se otevřelo. Vylezly z nich ty slavné potvory, co se přisávaly na ksicht. Facehuggeři. Já se divoce rozhlížel a přemýšlel, jestli vystřelit bez rozkazu.
„Střílejte!“ vyštěkl Van Dien.
Zbraně zaštěkaly. Já začal střílet do vajec. V komoře granátometu jsem měl jeden granát, tak jsem ho vypálil. Zasáhl haldu kanystrů s palivem a ty okamžitě vzplály.
Van Dien kropil všechno, co se k nám snažilo přiblížit. Další a další vejce se otevírala a potvory vylézaly. Královna začala sebou divoce škubat a snažila se dostat ze svého kokonu.
Kasper ji pokropil a povedlo se mu při tom zasáhnout i palivové potrubí, na němž si hověla. Taky začalo hořet. Místnost ozářily plameny a všechno se začalo divoce třást.
„ZDRHEJTE!!!“ zařval Van Dien a všichni jsme začali zdrhat.
Okamžitě jsme zmizeli v úzké chodbě naproti královně. Sem tam se ohlédli a pokropili vetřelce. Najednou jich bylo všude plno. My zdrhali po chodbách a nestíhali se ohánět. Šli na nás zleva, zprava, zepředu, zezadu i shora a zdola.
„Kam?“ zeptal jsem se.
„To je jedno!“
Utíkali jsme. Když jsme našli nějakou slepou uličku, museli jsme se vracet. Přibývalo jich. Byli všude. Vše se divoce třáslo a v dáli byli slyšet exploze. Rafinérie se bortila.
Naběhli jsme do nějakého výtahu a já navolil nejvyšší patro. Výtah se pomalu sunul nahoru, chvílema se zastavil, pořádně otřásl a pak jel dál. Dveře se otevřely a před nimi na nás čekal vetřelec. Okamžitě jsme ho pokropili a vyběhli dál.
Rafinérie se bortila a my konečně našli východ. Otevřené dveře ven. Někam do světla. Běželi jsme, co jsme mohli, a za námi se propadala podlaha.
Celý svět se mi zúžil jen na to, abych doběhl ke světlu. Běžel jsem. Nohy mě začínaly bolet, ale já se snažil bolest potlačit. Nakonec jsem vyběhl ven a dveře za mnou ukázkově explodovaly.
Rafinérie se zbrotila do sebe. Komín za komínem se pomalu skládal k zemi a k nebi vyšlehávaly další a další exploze. Po chvíli zůstaly jen obří plameny a oblak dýmu stoupající k zarudlé obloze.
Chvíli jsem to sledoval a snažil se dostat z krve ten nával adrenalinu. Ztěžka jsem dýchal. Měl jsem pocit, že mám na hrudníku bednu s municí.
Jak se mi všechno začalo vracet do normálu, došlo mi, že jsem sám. Vyděšeně jsem se rozhlédl. Van Dien ani Kasper tu nebyli. Museli zůstat v rafinerii. Snažil jsem si v hlavě přehrát, kde jsem je asi ztratil. Před, anebo po výtahu? Nevím. Nevěděl jsem.
Sedl jsem si do trávy a oddechoval. Zase jsem byl na to sám. Nechápal jsem, jak jsem mohl mít takovou smůlu.
Lehce jsem zkontroloval náboje. Puška byla prázdná a brokovnici jsem asi někde ztratil. Když jsem sáhl po batohu, zjistil jsem, že po něm zůstaly jen popruhy. Ani nevím, kde jsem o něj přišel. Bezvadný. Takže nejenom, že jsem sám, ale i bez munice.
„Voytzi?“ ozvala se Stokesová. „Slyšíš mě? Kde je Van Dien a Kasper? Co se stalo?“
Neodpovídal jsem. Teď už vážně chyběl ten debilní strašidelnej hlas, kterej mi oznámí, že jsem v prdeli.
Neozval se. Jediné, co jsem slyšel, byly výbuchy zbytku rafinerie. Jinak nic.


 celkové hodnocení autora: 94.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.07.2012, 11:32:37 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavé pokračování. Ne, že bych neměl pro podobné příběhy slabost (tuším jsem kdysi dohrál "AVP" několikrát a filmy s vetřelci jsem doslova žral), ale mám pocit, že sis mohl s textem ještě více pohrát (nakonec, sám píšeš, že jde o jakousi "rychlokvašku" a na tu to zase není tak špatné). Občas se najde práce šotka, co mě dostalo bylo asi 3x napsáno, že se rafinérie bortila (Nešlo by tento fakt opsat nějak jinak? Přeci jen se mi začaly ježit chloupky na krku...). Hezký den a psaní zdar.

P.S. Na pokračování jsem zvědavý. Díky absenci širších popisů je tento text zřejmě určený zejména příznivcům tohoto žánru, ti už jistě budou vědět, která bije! ;-)
 ze dne 25.07.2012, 15:14:32  
   Iserbius: Zdravím.
Díky za publikaci. Ono, původně jsem psát pokračování ani nechtěl, ale nakonec se to zase zvrtlo.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Jacob liam
(26.11.2020, 06:50)
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
obr
obr obr obr
obr
Deratizér - Kry...
Seraph
Dva životy - Ka...
Trenz
Piková dáma (9....
Jackie Decker
obr
obr obr obr
obr

MOMENTKY
Literaturista
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr