obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915317 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39434 příspěvků, 5735 autorů a 389986 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dva životy - Kapitola sedmnáctá ::

 autor Trenz publikováno: 30.07.2012, 20:15  
 

Kapitola sedmnáctá

16. července 1867

Trvalo tři dlouhé týdny, než se rána na Georgianě noze zahojila natolik, aby se mohla vrátit do běžného života. Přesto jí lékař radil, aby byla opatrná a nesedala na koně, pokud to nebude nezbytně nutné. Liz u toho prohlásila, že není třeba jezdit na koni, když mohou využívat kočár. Georgiana ho chtěla nechat zapřáhnout, aby si udělala výlet k Jamesovi, ale Elizabeth ji zarazila vysvětlením, že pan Goyer před třemi týdny odcestoval za obchodními záležitostmi vévody a dosud se nevrátil. Georgie se cítila znepokojeně. Během svého uzdravování se jí podařilo vzpomenout si, co přesně se jí stalo, ale nikomu to neřekla. Dokonce ani Liz ne. Ta s ní trávila takřka všechen čas. Starala se o ni. Nosila jí jídlo a knihy, aby se nenudila, když ona sama musela být na nějaké společenské akci. Povídaly si o všem a samozřejmě se učily. Liz udělala velký pokrok. Za měsíc a půl, co ji Georgie vyučovala, se naučila základní gramatiku a konverzaci a poslech zvládala velmi dobře.
A byla tu jedna věc, kterou si Georgie začínala uvědomovat, ač si nebyla jistá, že je to správné. Liz se stala její důvěrnou přítelkyní. Svěřovala se jí se vším, a když s ní nebyla, chyběla jí. V její přítomnosti cítila zvláštní šimrání v oblasti břicha a srdce jí tlouklo jinak. Jako ve chvílích s Jamesem, když si myslela, že se do něj zamilovala. Ale tohle přece k Liz cítit nemohla. Elizabeth byla dívka. Nemohla se do ní zamilovat. A přesto už slyšela o romantických přátelstvích mezi ženami, kdy jedna druhé byly bližší, než kterýkoliv muž v zemi. Nevěděla, s kým si o tom promluvit, ale Elizabeth to říct nemohla, i když se Liz chovala jako by cítila to samé.
Zbývaly jí necelé dva měsíce pobytu u hraběte a pak odjede a Elizabeth už nikdy neuvidí. Vrátí se ke své dcerce a najde si práci jako učitelka. Obě dvě povedou život jinou cestou. Liz se vdá, pravděpodobně za vévodu z Norfolku, a ona zůstane svobodnou matkou. Víc přes prsty už se na ni lidé stejně více dívat nemohou. Pamatovala si na chvíle, kdy začala nosit mužské oblečení. Jak opovržlivě na ni ženy hleděly a muži se jí smáli. Nevěděli, co to způsobilo. Nevěděli, že jí to znásilnění převrátilo život naruby. Nevěděli, že už si nikdy nechce připadat tolik zranitelná jako tehdy.
Tatínek jí rozuměl. Věděl, co se jí přihodilo a nikdy ji nežádal, aby dělala něco, co sama nechce. A pokud se rozhodla nosit mužské oblečení, nechal jí ho ušít na míru. Ostatně byl u žen v oblibě a každá byla ochotná pro něj šít i vařit. A to samé dělali i pro jeho vnučku v domnění, že by si mohl jednu z nich vybrat. Učitel ve Skotsku, obzvlášť pak v malém městečku, dobrou partií. Georgie se častokrát tatínka ptala, proč se znovu neoženil, aby měla maminku a později, aby on měl ženu, která se o něj postará a on jí pokaždé dal stejnou odpověď a tou bylo, že žádná žena nemůže nahradit její matku, kterou miloval víc jak svůj život a bylo by vůči dotyčné nespravedlivé, kdyby ji miloval jen napůl. A tak se nakonec přestala ptát a byla ráda, že ji pomohl hlavně v prvních měsících po narození Katie. A co nevěděl, to jí poradily ony ženy, které se kolem tatínka rády točily, a kterým nevadilo, že Katie nemá otce.
Do pokoje vešla Elizabeth, a když spatřila sedět Georgii na posteli se zdravou barvou ve tváři, potěšeně se na ni usmála.
„Mám pro vás dobré zprávy, Georgie. Vévoda Williams pořádá zahradní slavnost na oslavu obchodních úspěchů a obě jsme zvány.“
„Obchodních úspěchů? To znamená, že se James vrátil?“
„Ano. Předpokládá se, že tam též dorazí. Obávám se, že nás neušetří ani od přítomnosti Amélie.“
„Amélie je starostova dcera, že?“ vybavila si Georgiana.
„Ano,“ odvětila Liz stroze, což Georgii překvapilo.
„Myslela jsem, že jste přítelkyně.“
„To jsem si myslela taky.“
„Myslela? Už si to nemyslíte?“
Liz si povzdechla.
„Vždycky jsem si myslela, že je Amélie moje přítelkyně, protože jsem nikdy žádnou jinou neměla, ale když jsem poznala vás, když jsme se sblížily, uvědomila jsem si, že tak jak se ke mně chová Amélie, není přátelství. Jen mě využívala, aby se dostala do vyšších kruhů.“
Georgie vzala Liz za ruku.
„To je mi líto.“
Vyvlékla ji a přešla k oknu. Zadívala se na příjezdovou cestu.
„To je v pořádku. Zahrála svou úlohu dobře.“
„Elizabeth…“ Georgie chtěla říct něco, čím by ji utěšila, ale na mysl ji nepřicházela žádná slova. Pak se k ní Liz otočila a nuceným veselým tónem řekla: „Pojďme si vybrat nějaké pěkné šaty.“
Rychle se od Georgie odvrátila, aby skryla slzy, které se jí draly z očí, a vyrazila ke skříni, aby pomohla Georgii s výběrem vhodných šatů. Georgie přemýšlela, jestli by neměla Liz třeba obejmout, ale nakonec to nechala být a s výrazem trpícího se šla probírat šaty.

Henry si uhladil vestu a podíval se na hodinky. Ukazovaly dvě hodiny odpoledne. Hosté se začínali sjíždět a brzy jich bude plná zahrada. Jeho však zajímal jen jediný člověk, který tam měl dorazit a tím byl jeho právník James Goyer. Obchodní cesta byla jen maskování proto, aby James mohl pátrat po tom muži, kterého nazýval Christopherem. A aby to bylo perfektní, uzavřel jeden či dva obchody, které se nabídly po cestě. Henryho zajímalo, jestli se mu podařilo Christophera najít a zabít ho, protože věděl, že to je jediná možnost, jak se ho zbavit. Aspoň tak mu to James řekl. Ačkoliv se mu nelíbila představa, že jeho přítel je vrah. Přesto byl ochoten se s ním přátelit dál. Ostatně nemohl se zbavit neodbytného hlasu, který mu říkal, že je to zčásti jeho vina. Znovu si uhladil vestu a vyšel z pokoje.

James dorazil na slavnost mezi posledními. Viděl, jak se Georgiana a Liz uchýlily k zahradním židlím, aby se mohla Georgiana posadit. Pocítil bodnuté výčitky, že ji nedokázal ochránit před Christopherem a zmocnil se ho hněv. Bezvýsledně hledal Christophera tři týdny, ale jako by se po něm slehla zem. James prošel všechny skrýše, které znal v okolí 100 mil, avšak nikde nenalezl ani stopu, že by tam Christopher vůbec byl a to ho vytáčelo k nepříčetnosti. Christopher si s ním hrál. Udával pravidla a očekával, že to James vzdá a přidá se k němu, ale James měl jiné řešení. Když ho nemůže najít, odejde odsud a počká si, až ho Christopher znovu sám vyhledá. Jen to musí oznámit Henrymu a Georgianě. Jistě. Mohl by odejít beze slova rozloučení, ale aspoň to jim dlužil.
Pak uviděl Henryho vcházet do zahrady a jeho rozhodnutí odejít zakolísalo. City, které choval k Christopherovi, byly minulostí, ale ty, které zažíval už od svých čtrnácti let, nikdy zcela neodešly a teď se připomněly a udeřily Jamese vší silou. Neměl se vůbec vracet. Teď to věděl.
Sledoval, jak Henry zdraví své hosty, provádí lehké úklony přítomným dámám, a věnuje delší pohled směrem ke Georgii a Elizabeth. James si pomyslel, že slečna Norfolk by byla pro Henryho ideální chotí. Klidná, tichá a movitá. Stejně tak z pohledu jejího otce byl Henry perfektním ženichem. Byl bohatý, nemluvilo se o něm jako o muži mnoha žen a byl ve věku, kdy nebyl ani příliš mladý a ani příliš starý. A pak si všiml, že není jediný, kdo si Georgii a Liz dlouze prohlíží.

Amélie Black se narodila v Norfolku a prožila v něm celý svůj dosavadní život, toužící odejít do Londýna a tam žít podle svého. V Norfolku se cítila příliš svázána maloměstským životem. Tak jako Elizabeth i jí zemřela matka, když byla ještě malá holčička a do jejích patnáctin ji vychovávala její přísná teta, která ji nutila modlit se třikrát denně, a když neuposlechla, musela hodinu klečet na hrachu. Amélie si přísahala, že ji neuvidí brečet, i když měla kolena odřená do krve. Poté teta zemřela na horečku neznámého původu. Amélie ji nelitovala.
Začala si víc všímat dění kolem sebe. Vídávala ženy, které si její otec pod rouškou noci vodil do domu, a které odcházely ještě před rozedněním. Slýchávala zvuky vycházející z otcovy ložnice a nevěděla, co to znamená. A tak jednou nakoukla a viděla nahou cizí ženu sedící na jejím otci a pohybující se s ním ve stejném rytmu. Další noc vklouzla k podkonímu, o kterém věděla, že už má zkušenosti a přikázala mu, aby se s ní pomiloval. Podkoní zprvu odmítal, bál se, že by ho starosta nechal vypráskat, kdyby to zjistil, ale Amélie ho přesvědčila, že se o tom nikdy nedozví, a tak jí podkoní vyhověl. Poprvé to ze začátku trochu bolelo, ale podkoní se snažil a brzy bolest vystřídala rozkoš. A od té doby za ním chodila každou neděli. Prostitutka, které zaplatila, jí poradila, co dělat, aby zabránila nechtěnému početí. A její otec tak dál žil v domnění, že je jeho dcera neposkvrněná.
Začala si všímat, že ne každý muž se ohlíží za ženami. V případě právníka vévody Williamse to bylo i víc, jak zřejmé. Když se nehlídal, díval se na vévodu, jako se muž dívá na ženu, když se s ní chce milovat. Překvapovalo ji, že to nikdo jiný neviděl. Když mu to naznačila, drze ji odpověděl, že on má možná tajemství, ale že ona také a jistě by nechtěla, aby se o něm její otec dozvěděl. Amélii bylo záhadou, jak se o tom mohl dozvědět, ale nebyl způsob, jak to zjistit.
Její zájem o neobyčejné svazky ji zajímal natolik, že si dokonce vyhledala i literaturu zaměřující se na romantická přátelství dvou žen, a když to šlo u žen proč ne u mužů? V souvislosti s tím přečetla i knihy obsahující myšlenky podporující ženské hnutí. V současnosti si čím dál častěji říkala, jestli ty ženy přece jen nemají pravdu. Ona musí žít v Norfolku, v městečku, kde je o plesy a slavnosti velká nouze, a čekat, až si ji vybere nějaký muž, aby se s ním mohla odstěhovat do Londýna. Kdyby žila v souladu s tím, co psaly, mohla tam žít už teď. Na druhou stranu by musela pracovat a na to nebyla zvyklá.
Z myšlenek ji vytrhl příchod vévody. Pozdravila se s ním, mile se na něj usmívala a sledovala jeho pohled. Díval se na Elizabeth a tu učitelku Georgianu. Vypadalo to, že už se uzdravila, když mohla přijet. A pak si všimla ještě něčeho. Elizabeth držela Georgianu za ruku v tak důvěrném gestu, že se opět divila, že je jediná, kdo si toho všiml. A vzápětí si uvědomila, že místní jsou hrozní zabedněnci pro to, co nechtějí, aby bylo viděno. A možná si to neuvědomovaly ani samy aktérky dějství, které se odehrávalo před jejíma očima.

Henry obešel zdvořilostní kolečko, během kterého pozdravil všechny své hosty a pak zamířil k Jamesovi, který stál ve stínu a díval se na Amélii mluvící s lordem Hamleighem. Byl to vdovec o pár let starší než on a žijící na okraji Norfolku v rodinném sídle.
„Lord Hamleigh by byl pro Amélii ideálním manželem, nemyslíš?“ otázal se Jamese. Ten se na něj podíval a řekl mu něco, co zcela nesouviselo s jeho otázkou a co nikdy nechtěl slyšet.
„Odcházím, Henry.“
Henry přesně věděl, kam chce odejít, ale nechtěl ho nechat jít, a proto se to snažil odlehčit: „Odcházíš ze slavnosti? Tak brzy? Ještě jsme si ani nepopovídali se slečnou Black. Těšil jsem se, jakými šťavnatými poznatky ze společnosti nás obohatí.“
„Opouštím Norfolk.“
„Proč?“
„Není to zřejmé. Nenašel jsem Christophera. Musím odejít, abych ho odvedl od vás.“
„Proč ses tedy vracel?“
James se na něj podíval a jeho oči vypadaly smutně.
„Abych se rozloučil.“
„A co řekneš? Že jsme se nepohodli? Že jdeš za lepším? Nemůžeš si jen tak odejít. Jsi můj právník.“
„Tady není místo pro tvé sobecké chování, Henry. Už jsem se rozhodl. Nedělá mi to žádnou radost, ale je to nutné. Pro tvé a Georgianino bezpečí. Vždyť ji málem zabil.“
„Ano, málem,“ podotkl Henry.
„Jestli dostane příležitost, dokončí to. Já to nerisknu.“
„Takže co? Prostě utečeš?“
„Neopovažuj se mě odsuzovat, Henry!“ zasyčel James a Henrymu přeběhl mráz po zádech. Znal tuhle tvář z jeho vyprávění, ale ještě neměl příležitost se s ní setkat osobně. Teď by byl radši, kdyby se to nestalo.
„Uklidni se. Nechceme přece vzbudit podezření, že se něco děje.“
„Ne, to nechceme. Obzvlášť když odjíždím, abych zabránil tomu, že se něco stane.“
„Ty si to vážně nenecháš rozmluvit, že?“
James si povzdychl.
„Ty mi to snad naschvál děláš těžším.“
„Samozřejmě, že dělám,“ potvrdil mu to Henry bez zaváhání.
„Proč ti tolik záleží, abych tu zůstal? Jen kvůli mým právnickým službám?“
„Protože tě považuju za svého přítele, Jamesi.“
James se uchechtl.
„Někdy mi to tak nepřipadalo.“
Henry se zatvářil jako malý kluk chycený při nějaké rošťárně.
„Jen jsem se snažil zachovat dokonalou přetvářku typického vévody, co si myslí, že je něco extra. Byl to jediný způsob, jak neprozradit, že vím, kým jsi býval.“
James mu neodpověděl a pak zčistajasna prohlásil: „Měl by ses oženit se slečnou Norfolk.“
„Cože?“ vypadlo z Henryho, když se vzpamatoval ze šoku, který mu James svým výrokem způsobil. Musel se napít vína, které roznášel číšník ve sklenicích, a zrovna procházel kolem nich.
„Měl by ses oženit s Elizabeth. Až odjedu, bude potřeba, aby se o tebe někdo postaral.“
Henry se zakuckal a chvíli mu trvalo, než byl schopen polknout.
„Snažíš se mě zabít, Jamesi? Jsou i milosrdnější způsoby.“
„Myslím to vážně, Henry.“
„A ty si myslíš, že by pro mě byla vhodnou ženou?“
„Je mladá, hezká a má jistou dávku odvahy.“
„A není už příliš zkažená slečnou Hawthorne?“ zažertoval, ale pak si všiml, že se James ani neusmívá a přestal. V tu chvíli pochopil, jak je situace vážná.
„Zůstaneš aspoň do případné svatby?“
„Ne, odjíždím okamžitě. Sbohem, Henry.“
James odcházel, zanechávaje tam ztuhlého Henryho strohým rozloučením stát. Než se dostal ze zahrady, doběhla ho Georgiana.
„Máte chvilku, Jamesi? Chci si promluvit o tom, co se stalo v lese.“

Georgiana seděla ve stínu a poslouchala Elizabeth hovořící s ostatními hosty. Už nebyla tak stydlivá jako na svém debutním plese. Pohledem bloudila po zahradě, až nalezla Jamese, který o něčem rozmlouval s vévodou a vypadal při tom rozrušeně. Pak se vydal pryč. Georgia rychle vstala, omluvila se Liz a ostatním a vyrazila za Jamesem. Když byla jen pár kroků za ním, zavolala na něj: „Máte chvilku, Jamesi? Chci si promluvit o tom, co se stalo v lese.“
James se zastavil a otočil se k ní čelem.
„Pojďme si promluvit někam, kde nebude tolik lidí,“ řekl a zavedl ji do odlehlejší části zahrady, kde byli sami dva.
„Prosím, posaďte se,“ požádal ji a ukázal na lavičku před nimi. Georgie se posadila a James vedle ní.
„Kdo byl ten muž, Jamesi? Vypadal jako někdo vám blízký.“
„Ano, byl mi blízký.“
„Proč mě chtěl zabít? Proč mluvil o tom, že jste si špatně vybral?“
„Nejsem člověk, za kterého mě považujete, Georgiano. Má minulost je jiná, než jsem vám vyprávěl.“
„Řeknete mi o ní?“ zeptala se ho tiše a podívala se mu do očí. James neuhnul pohledem a pustil se do vyprávění. Řekl jí o všem. O tom, jak se dostal do Austrálie a co se tam z něj stalo. Mluvil o tom, jak potkal Christophera a jak se dal na dráhu nájemného vraha a nakonec vyprávěl o tom, co ho přivedlo zpět ze scestí. Když skončil, čekal na Georgianinu reakci. Očekával, že začne ječet a uteče od něj, aby přivolala strážníky, nebo jím začne pohrdat, že miloval Henryho či mu začne vyčítat, že jí tenkrát ve Francii nepomohl. K jeho velkému překvapení se však nestalo ani jedno. Místo toho vzala jeho ruce do svých a povzbudivě je stiskla.
„A co budete dělat teď?“
„Odjedu z Norfolku, abych vás neohrožoval víc, než jsem to dělal doteď.“
„Kam půjdete?“
„Kamkoliv, ale co nejdál odsud, abyste byli v bezpečí.“
„Budete mi chybět, Jamesi. Ani nevíte, co pro mě setkání s vámi znamenalo. Byl jste první muž, který mě přijal takovou, jakou jsem se rozhodla být.“
James se smutně usmál.
„Já děkuju vám, Georgio. Bez vás bych nikdy nenašel sílu skoncovat s tím životem. Mrzí mě, jakou cenu jste za to musela zaplatit.“
James vyprostil své ruce z jejích dlaní a vstal.
„Ještě tu je jedna věc. Měla byste odjet. Vrátit se ke své dceři. Ujistit se, že je v bezpečí a pokud možno, nevracet se do Norfolku. Bude to větší jistota.“
„Myslíte, že by byl schopen ublížit mé dcerce?“
„Udělal by cokoliv, aby mě odřízl od těch, na kterých mi záleží.“
„Vévoda ví, že odcházíte?“
„Ano. A ví i proč. Sbohem, Georgiano. Už se nikdy znova nesetkáme. Žijte svůj život. Buďte šťastná,“ poté odešel.
Georgiana nevěděla, jak dlouho tam po jeho odchodu ještě seděla, ztracena ve svých myšlenkách, když na ni padl stín. Vzhlédla a spatřila Elizabeth.
„Hledala jsem vás, Georgiano.“
„Byla jsem tu s Jamesem. On…odešel.“
„Odešel kam? Domů?“
„Odešel pryč. Rozhodl se opustit město.“
Georgie steklo po tváři několik slz. Elizabeth si k ní okamžitě přisedla, vytáhla ručně vyšívaný kapesníček a slzy jí otřela.
„Říkal, proč odchází?“
Georgiana se zarazila. Nevěděla, jestli to může Elizabeth říct, ale nakonec se rozhodla ji ušetřit obav a sdělila jí polopravdu: „Rozhodl se začít žít na jiném místě.“
„To je mi líto, Georgiano,“ řekla Elizabeth, ale v srdci jí tetelila radost, že se nemusí o Georgii s Jamesem dělit. Cítila kvůli tomu výčitky, ale nemohla si pomoct.
„Děkuju, Elizabeth, ale je tu ještě jedna věc, kterou vám musím říct.“
Liz se zatajil dech.
„Ano?“
„Vracím se domů.“
Liz zamrkala jako by dostala facku. Tohle nečekala. Než stačila něco říct, Georgie pokračovala: „Vím, že bych vás měla učit ještě další měsíc a půl, ale udělala jste velký pokrok a váš otec se nemusí obávat. Seženu zástup.“
„Ale…ale proč se vracíte?“
„Rodinné záležitosti,“ odpověděla Georgie neurčitě a vstala. Elizabeth vyskočila.
„Prosím, neodcházejte. Nebo mě nechte jít s vámi.“
„To není možné, Elizabeth, a vy to víte. Jednak by vás váš otec nepustil a jednak se brzy vdáte a budete mít děti.“
„Ale já se nechci vdát a ani mít děti. Budu se s vámi starat o Katie, dohlížet na ni, když vy budete ve škole učit, protože si jsem jistá, že seženete práci jako učitelka. Jste totiž skvělá, ale prosím, nechte mě jít s vámi,“ při těch slovech se Elizabeth objevily v očích zoufalé slzy.
„Liz, neplačte. Můžeme si psát.“
„Nechci si psát. Chci být s vámi.“
„Ale proč? Proč chcete opustit místo, které znáte? Otce, který vás nadevše miluje, a vévodu, který se vám dvoří?“
„Protože vás miluji!“ vyhrkla a pak si přikryla ústa rukou jako by vyslovila něco zakázaného.
Georgiana nemohla uvěřit slovům, které Elizabeth vyřkla.
„Vy mne…milujete?“
Elizabeth rozechvěle přikývla.
„Celým svým srdcem.“
„Ale jak? Kdy?“
„Nevím. Prostě se to stalo,“ několik slz steklo Liz po tváři.
„Prosím, Georgiano. Neopouštějte mě.“
„Já musím. Musím se vrátit k rodině.“
„Tak mě nechte jít s vámi,“ zaúpěla zoufale Liz.
Georgie potřásla hlavou.
„Je mi to líto, ale nemůžete. Váš domov je tady, Liz. Važte si ho.“
„A k čemu mi je domov bez ženy, kterou miluju?“ vzlykla Liz tiše. A pak to náhle pochopila.
„Vy mne nemilujete, že ne?“
„Já…nejsem si jistá svými city. Mám vás ráda, ale…“
„…ale to není láska,“ Elizabeth sevřela rty.
„Chápu. Sbohem tedy, Georgiano. Přeju vám šťastnou a hlavně bezpečnou cestu,“ Elizabeth se otočila a odcházela, když ji Georgie předběhla a postavila se před ni, čímž ji zastavila.
„Nechci se rozloučit takhle,“ zašeptala.
„A jak tedy?“
Georgie Liz něžně políbila na rty.
„Nashledanou, Liz,“ šeptla a zamířila pryč.

James stál na nádraží a čekal na svůj vlak. Nevěděl, kam pojede, ale rozhodl se, že to bude, co nejdál odsud. Opustí Anglii, bude-li to nutné. Bylo brzo ráno, sotva vyšlo slunce, a proto byl na nádraží sám. Myslel na Henryho a na jejich poslední rozhovor. Věděl, že by se měl Christopherovi postavit čelem, ale jak s ním mohl bojovat, když ani nevěděl, kde se nachází?
Uslyšel za sebou rychlé kroky. Otočil se a spatřil Amélii s krvácejícím čelem.
„Co se stalo?“ zeptal se jí, zatímco vytahoval kapesník.
„Byla jsem u vévody, když tam přišel nějaký muž.“
Amélie přijala nabízený kapesník a přidržela si ho na ráně, z které jí vytékala krev.
„Muž?“ James cítil, jak mu žaludek ztěžkl zlým tušením.
„Byl to cizinec a mířil na vévodu zbraní. Když mě uviděl, myslela jsem, že mě zabije. Jeho oči byly tak chladné a kruté. Místo toho mi řekl, ať vás najdu a vyřídím vám vzkaz. Zdůraznil mi, že mě zabije, když vám ten vzkaz nepředám. Pak mě udeřil a já spadla a rozsekla si čelo o stůl. Jakmile jsem se probrala, zamířila jsem k vám domů, ale vy jste tam nebyl a z prázdných skříní jsem pochopila, že odjíždíte. Doufala jsem, že vás zastihnu.“
„Jaký vzkaz mi máte vyřídit?“ zeptal se James, slova pronášena mezi údery svého srdce.
„Přišel čas zaplatit své dluhy. Tak zněl jeho vzkaz. Co jste zač, že máte dluhy s někým takovým?“
„Nic víc vám neřekl?“ zeptal se, ignorujíc její otázku.
„Ne. Oč tady jde?“
„Jděte domů a odpočiňte si. Nechte někoho, aby se vám na to podíval.“
James mířil pryč.
„Kam jdete?! Nemám vás ráda, ale ten chlap je ozbrojený! Goyere! Zastavte!“ křičela za ním Amélie, ale James ji neposlouchal a rychle se vzdaloval od nádraží. Amélie se chtěla rozeběhnout za ním, ale zatočil se s ní svět a ona ztratila rovnováhu a spadla do kolejiště. Ještě zaslechla vlak a poté ztratila vědomí.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.07.2012, 20:15:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Má "oblíbená" linka pokračuje. Tajemství je prozrazeno. Tato část je ve znamení odchodu a rozchodů. James nejspíše neodjede, protože jeho sok (zhrzený milenec) je ještě ve "zdejším panství" a vyhrožuje smrtí všem, co pro něj alespoň něco znamenali. Přejel Amelii vlak? Tento díl je utnut na "správném místě", budu si nejspíš muset počkat až na "přespříští část", protože ta příští bude zase ze současnosti. Co naplat... Chybek jsem si nevšiml. Hezký den a psaní zdar. ;-)
 ze dne 31.07.2012, 17:21:59  
   Trenz: Přesně tak:) Ale pokusím se nahodit, co nejdřív, abys nemusel dlouho čekat:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Opium
MarkízDeSade
Bůh versus Kont...
Pahejl
Dortíček pro šé...
Werrona
obr
obr obr obr
obr

Klavír 1921
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr