obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915780 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392923 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cry for everything 2 ::

 autor Lady Diabolus Mortem publikováno: 05.08.2012, 11:13  
Pokračování Cry for everything. Nečekejte od toho nic závratného.
 

Dalších několik dní se snažila vyhýbat se mi. Vídala jsem jí na chodbě jen párkrát. Ale jednou jsem jí našla v obývacím pokoji. U ucha držela mobil a tvářila se, jako by metr od ní uhodilo. Vyškubla jsem jí ho z ruky. Byl a to asistentka jejího snoubence. Řekla, že ho zabil jeho nový pacient. A to obyčejnou tužkou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jenže taková byla realita. A Emily jí vzala tím naprosto nejhorším způsobem. První týden strávila intenzivním pláčem, ale pak přešla na nepřítomný výraz a slzy kutálející se po tváři. Trochu připomínala kostru, stejně hubená a bílá. Měla jsem co dělat, abych do ní dostala nějaké jídlo. Navíc právě začal podzim, což mělo na Emily až děsivý vliv.
Teď jsem proklínala tu její schopnost naprosto se někomu oddat. Určitě ho považovala za středobod svého života a chovala k němu velmi silnou lásku. Neuměla jsem si ani představit, co teď cítila. Naprosto se zhroutila. Nejedla a nepila, jen seděla na zahrádce a melancholicky se oddávala svému smutku. Už vůbec neposlouchala hudbu. Takže jsem si dala na měsíc dovolenou, ať už si šéf říkal, co chtěl, a vzala jsem její zotavení pevně do rukou. Jednoho dne jsem jí posadila do altánku. Nasadila jsem jí sluchátka a pustila její oblíbenou písničku. Odmítala zavřít oči až do chvíle, než jsem jí začala vyhrožovat, že jí pošlu za naší matkou. Takže jsme začaly. Ta její písnička sice zněla jako z nějakého hororu, ale zjevně se jí líbila. Rozhodně moje snažení stálo za její tři minuty v ráji. Zase se vrátila k filmům a hudbě, ale to bylo tak všechno, co za celý den udělala. Přestala se prakticky hýbat. Občas si pouštěla něco hodně smutného, takže stejně půl dne tiše, bez sebemenší změny výrazu probrečela, ale i tak to byla změna k lepšímu.
Nelíbilo se mi, že už se vůbec nehýbe. Měla jsem pocit, že za chvíli nedostane ani na záchod. Takže jsem jí vytáhla na nákupy a pak jsem jí donutila každý den běhat kolem bloku. Dost mi vynadala, vlastně mi to předhazovala celý měsíc, ale alespoň projevila nějakou emoci. V té době jsem myslela, že to má za sebou. Ale asi jsem jí přecenila, přece jen to byl rok od doby, kdy ho ztratila. Takže jsem se asi neměla divit, když jsem jí jednoho dne objevila v koupelně. Zřejmě se předávkovala. Volala jsem sanitku a jela s ní. Počkala jsem, než otevře oči. Pak jsem na ni celou hodinu křičela. Seběhly se snad všechny sestry na patře. Pak seřvaly ony mne a odvedly mě za doktorem. Ten mi dal dlouhé a vyčerpávající kázání a potom doporučil psychologa. Takže jsem Emily musela dvakrát týdně vozit za nějakým obtloustlým plešatým starcem, který jí cpal prášky. Jenže čím víc jsem se snažila jí pomoct, tím to bylo horší.
„Pořád se mi o něm zdá. On byl tak dokonalý… Stejně jako všechny ty sny a představy. Byla bych radši tam než tady.“ Od té doby se něco zlomilo. Asi si vytvořila závislost na hudbě, ale opravdu začala poslouchat každý den. V MP3 přehrávači a na počítači měla obrovské množství písniček. Asi třikrát tolik co moje karta v autě.
Nemohla jsem jí od toho odtrhnout. Místo toho pořád jen někde polehávala a poslouchala. Spadla do toho po hlavě. Asi jsem se neměla divit. Ona totiž přestávala i jíst. Zhubla kolem pěti kilo, takže z ní zbyla jen kost, kůže a pravá hemisféra. Tohle už mi připadalo trochu moc. Tou dobou jsem chodila do práce, neměla jsem čas na to, abych jí hlídala. Takže jsem začala platit různé opatrovatelky, aby nebyla Emily nikdy sama doma. Jenže i to mě později začalo vyčerpávat, a to jak finančně, tak psychicky. I já jsem se pak začala cítit jako blázen. Neměla jsem na nic čas, v práci jsem nedávala pozor a za pár týdnů jsem tam vlastně jen překážela. Po dlouhé době jsem si to přiznala. Emily se zbláznila žalem. A já zase z jejího žalu. Rozhodla jsem se. Je potřeba začít léčit.
Posadila jsem jí do auta. Vůbec se nebránila. Sice měla otevřené oči, ale do uší si pouštěla hudbu a vůbec nic nevnímala. Když jsem jí připoutávala, vzpomněla jsem si na dětská léta, přesněji na dobu, kdy mě bylo kolem třinácti a máma poustala Emily do dětské sedačky. Jako by se moje milovaná sestřička zase stala tím nevinným miminkem. Jenže tehdy alespoň věděla, že někde sedí. To tahle Emily běhala někde po lese z cukroví a honila jednorožce.
Chvíli mi trvalo, než jsem na internetu našla dobrou léčebnu. Chtěla jsem si být jistá, že se o Emily postarají, jak nejlépe budou moci. Nebyla nijak agresivní, takže by jí měli teoreticky vzít všude. Ale pořád jsem měla jisté obavy. Její šílenství pro mě znamenalo jistou přítěž, ale měla jsem špatný pocit z toho, že se jí takhle zbavuji. Pořád jsem si ale opakovala, že je to pro její vlastní dobro.
V autě jsme strávily asi hodinu, ale mě to připadalo jako věčnost. Emily prostě seděla, zírala do prázdna a poslouchala. Nevěděla jsem co. Když jsme přijely na dvůr, mohlo být sotva pět hodin odpoledne. Procházelo se tu několik lidí v bílých košilích. Vedle nich ladně pluly ošetřovatelky. Tvářily se, jako by jim to tu patřilo. Což mě trochu iritovalo, ale vidina přibírající Emily mi pomohla tuhle drobnost přehlédnout. Dovedli nás do kanceláře a nechali nás tam. Za chvíli přišel vysoký muž s černými vlasy v ohonu, náušnicí v jednom uchu a zvláštní úšklebek. Na chvíli jsem si myslela, že je to jeden z pacientů a ten pravý ředitel sedí zamčený v nějaké cele. Podle jmenovky na plášti před námi, tedy vlastně přede mnou, stál Jonathan Carter.
„Vítejte v ráji, dámy!“ zahlaholil a usadil nás do kožených křesel ke krbu. „Co pro vás mohu udělat?“
„Jsem tu kvůli sestře. Už jsme si volali, včera večer,“ řekla jsem a doufala, že nebudu muset nic moc vysvětlovat.
„Samozřejmě! Slečna Emily, že? Už tu máme jedno volné místo, takže nám jí rovnou můžete předat. Doufám, že má všechno, co potřebuje? Kromě oblečení a podobných věcí.“
„Jo, to má. Jediné, co potřebuje, je hudba. Když jí nemá, má poněkud… sebedestruktivní sklony. Třeba ráda skáče z okna. A taky hodně křičí. Ale to nejspíš poznáte sami.“ Carter krátce přikývl a zavolal dvě asistentky, které odvedly Emily pryč. Ucítila jsem, jak se mi začaly třást ruce. Poslední dobou jsem se cítila nervózní, když jsem Emily neměla pod kontrolou. Ale pořád dokola jsem si opakovala, že se přece nemůže nic stát. Je pod dohledem, nebo ne?
***
Po týdnu jsem ale obdržela zprávu, která mi potvrdila mé obavy. V pořádku totiž nebylo vůbec nic. Samozřejmě že Emily nic nevnímala, ale když jí asistentky musely sundat sluchátka, třeba na koupání, rvala se jako raněná lvice. Nechápala jsem, proč se snaží jí zbavit jejího světa. Prý to bylo součástí terapie. Jenže ta jejich terapie viditelně nefungovala a tak se museli poohlédnout po něčem jiném. A právě proto mi Jonathan Carter znovu zavolal.
„Víte, slečno, vaše sestra má problém,“ začal a já dostala tik do oka. Jako bych si toho nevšimla! „A já jsem našel řešení. Ale budu potřebovat váš podpis.“
„A o co jde?“ Jeho tón se mi vůbec nelíbil.
„Mohli bychom zkusit použít lobotomii.“ V tu chvíli jsem sebou málem sekla.
„Lobotomie je přece zakázaná!“ vyhrkla jsem.
„To ano. Ale šlo by sehnat někoho, kdo jí dokáže provést. Samozřejmě budeme potřebovat nějaké peníze, ale je to možné.“ Na chvíli jsem se zarazila.
„A můžete mi zaručit, že bude zase jako dřív?“ Cítila jsem se v té chvíli hrozně. Ale pokud existovala nějaká šance, že se Emily uzdraví, byla jsem ochotná podstoupit prakticky cokoliv.
„ V tom případě můžete poslat peníze a hned zítra provedeme zákrok. Vaše sestra bude, doufejme, jako dřív.“ Jeho slova mě trochu uklidnila. Jako dřív. Cítila jsem v těch slovech naději. Nejen pro ni, ale tak trochu i pro sebe. Ihned jsem sedla k počítači a poslala určenou částku na nadiktovaný účet. Už jsem mohla jen čekat, až mi zavolá. Rvalo mi to nervy. Jako by se kolem mého krku sevřela nějaká chladná neviditelná ruka a pěkně silně stiskla. Tenhle pocit přetrval dlouho. Když jsem poslala peníze, mohlo být tak sedm večer. Neměla jsem nějak co dělat, tak jsem se umyla a sedla si do křesla s nějakou knížkou, kterou jsem zrovna četla. Upřímně jsem vůbec netušila, co to je, protože jediné, co jsem byla schopná v tom stresu pochytit, byly názvy kapitol. Ale i na ty jsem pak zapomněla. Četla jsem jen proto, abych nějak zaplnila čas.
Na jednu dvojstránku jsem dokázala zírat i dvacet minut. Jenže zrovna dneska se mi obzvlášť „dařilo“ a tak jsem knihu zaklapla s tím, že záložka zůstala hodinu na stejném místě. V půl deváté jsem šla spát. Pořád jsem musela zírat na hodiny. Dokonce i potom, co jsem zhasla všechna světla a ležela v posteli, jsem si ještě jednou rozsvítila a zkontrolovala budík. Nakonec, po dalším a delším zíráním do stropu, jsem zase vstala a nasypala do sebe několik prášků na spaní. Přiznám se, nebylo mi pak zrovna nejlépe, ale alespoň jsem dokázala usnout.
Ráno jsem vstala docela brzy. Myslím, že kolem páté. Vzbudil mě příšerný hlad. Šla jsem se najíst, ale pořád mi nebylo moc dobře. To asi z těch prášků. Nebo taky z nervozity, kterou jsem cítila i ve spánku. Při prohlížení se v zrcadle jsem zjistila, že se mi ještě prohloubily kruhy pod očima. Už jsem je nedokázala zakrýt. Ne tak dokonale, jak bych chtěla. Ale pokusila jsem se o to.

Dřív jsem byla celkem trpělivá, ale postupem času se pro mě každá minuta čekání stala utrpením. Každou vteřinou jsem se víc a víc podobala časované bombě. Pořád jsem si pokládala stejné otázky. Proběhlo to? Začali vůbec? Hodiny po poslední kontrole ukazovaly pár minut po osmé. Přecházela jsem sem a tam po obývacím pokoji, vyvedeném v šedé a zelené barvě, a čekala, až se konečně rozezvoní mobil a oznámí mi, že he sestra v pořádku.
Pak konečně opravdu zazvonil. Zrovna jsem stepovala po kuchyni s hrnkem horkého čaje v ruce. Upustila jsem hrníček na linku. Naštěstí se nerozbil, ale horký čaj vytekl na parkety. V tu chvíli mi to nevadilo. Jen mi blesklo hlavou, že to pak budu muset uklízet. A že mi Emily určitě pomůže.
„Víte… Emily se viditelně ulevilo. Už vydrží bez sluchátek, není agresivní, ale máme tu malý problém,“ vyhrkl Carter na mojí otázku, jak se sestře daří. Zarazila jsem se.
„J-jaký problém? Řekl jste, že problémy nebudou!“
„To je pravda. Ale předpokládám, že o lobotomii něco víte. A že také počítáte s nějakými vedlejšími účinky.“ Najednou jsem viděla rudě. Tohle se přece nemělo stát, sakra! Nemohlo!
„Samozřejmě. Ale vy jste řekl, že máte někoho, kdo tomu rozumí. Tak co se s ní stalo?“ zavrčela jsem.
„Je trošku apatická. Ale můžete si jí vzít domů. Nic si nepamatuje, ale my jsme jí pár věcí řekli, takže se nemusíte bát. Pozná vás.“
„Fajn. Jsem tam za pět minut.“ Zavěsila jsem, rychle popadla klíčky od auta a za chvíli už jsem stála v Carterově pracovně. Stál tam on a pět dalších lidí. Pohledem jsem hledala Emily. Nikde jsem jí neviděla a tak jsem po Carterovi hodila tázavý pohled. Otevřel pusu, ale než mi stačil odpovědět, otevřely se dveře a do místnosti vstoupily dvě osoby. Jednou z nich byl velmi starý muž s čistě bílými vlasy, které připomínaly ovčí vlnu. A za ním se ploužila Emily.
Když jsem jí uviděla bez sluchátek, mým tělem se rozlila podivná euforie. Takové štěstí, jaké jsem už dlouho nezažila. Ale nevydrželo. Protože když zvedla hlavu, v její tváři se zračil znuděný výraz. Ten jsem u ní nikdy neviděla. Emily se prakticky pořád usmívala. Tohle jako by ani nebyla ona.
„Co se s ní stalo?“ vysoukala jsem ze sebe s námahou. Carter se omluvně uculil. Měla jsem chuť mu trochu upravit fasádu. Ale to by pak nemohl mluvit a pravděpodobně by mě zavřel do nějaké z jeho polstrovaných cel.
„Je jen trochu apatická, nic víc. Možná jí bude všechno jedno, ale mozek pracuje naprosto bez problémů.“
Emily pozvedla obočí a podívala se na mě. Pak vyřkla větu, která mě naprosto šokovala: „Kdo je to?“
„To je vaše sestra,“ odvětil Carter. Na tváři mu pohrával letmý úsměv.
„Hm… Ahoj,“ pronesla a podívala se na mě. V jejích očích jsem spatřila zmatek. Bála se. Její tvář mi najednou připadala úplně cizí. Jiný člověk. Posadila jsem jí do auta a rozjela jsem se domů

***

Cítila jsem se tak zmatená! Ta žena, která tvrdila, že je to moje sestra, mi nebyla vůbec podobná. Navíc se tvářila hodně podezřele. Celou dobu mi v hlavě kolovaly otázky. Kdo jsem já, kdo je ten člověk na sedadle vedle mě a proč si nic nepamatuji. Jenže pak přijde nějaký chlap, řekne mi, že jsem už úplně normální, a pak mě posadí do auta k ní. Určitě to byl nějaký podraz. Byli spolu domluvení. A teď mě někam odvezou, zabijí a prodají moje orgány. Nebo třeba… Přemýšlela jsem nad tolika možnostmi, že jsem ani nezaregistrovala, že jsme zastavily. Vystoupila jsem a má „sestra“ mě pozvala do domu. Snažila jsem si zachovat nějaký neutrální výraz, ale nešlo to. Ta podivínka odešla do kuchyně. Schoulila jsem se na pohovce v obýváku a čekala, až konečně přijde. Ve zlomku vteřiny jsem vyskočila na nohy. Ucítila jsem panickou hrůzu. Sestra vyšla z kuchyně. Nesla šálek čaje a talířek s nějakým zákuskem. A taky nůž. Položila všechno na stůl, jen nůž stále držela v ruce. A blížila se pomalu ke mně. V obličeji měla krvelačný výraz. Její oči změnily barvu na temně rudou a všude okolo se zatmělo.

***

Podávala jsem jí malý nožík na dezert. Najednou se na mě podívala takovým zvláštním způsobem. Jakoby vyděšeně. Ale to se mi snad jen zdálo. Blížila jsem se k ní. Ve zlomku vteřiny se ozvalo zavřeštění. Ucítila jsem bolest pod pravými žebry. Pak ve spodní části břicha. Zatmělo se mi před očima a na jazyk se mi dostala hnusná pachuť krve. Padla jsem na podlahu. Hlava se mi zatočila. Bolest nepolevovala, ale spíš sílila. Pak jsem uslyšela trhaný dech. A pak další bolest. A další. Svět se zatočil a já začala pomalu ztrácet vědomí.

***

Uviděla jsem jí ležet v kaluži krve. Kolem zpívali ptáci a šuměly stromy. Zvedla jsem se. Při pohledu na její mrtvolu jsem jako zázrakem procitnula. Můj život se najednou stal jedním velkým rájem. Stromy kolem mě se kolébaly ve větru a navíc tvořily jakýsi tunel. Vydala jsem se jím, pod nohama mi skřípal štěrk a přede mnou se otevřely nové možnosti. Cítila jsem to. A tak jsem se vydala do nikde nekončícího, konejšivého světla.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 05.08.2012, 9:59:54 Odpovědět 
   Docela sugestivně napsaný psychohoror, ve dvou rovinách.
Léčení čerta ďáblem, a jako by některé psychické úlety byly nakažlivé. Psychické nemoci mohou být zákeřné a proměnlivé. Text lze číst i tak, že Emily se vraždou vysvobodila ze své apatie a přešla do jiného levelu šílenství. Tedy poslední a třetí odstavec od konce je myšlení Emily, to ona vraždí jako kontrast apatie probouzející vraždící strach a odvahu. Je-li tomu tak, pak autorka mohla čtenáři poněkud usnadnit orientaci v tom, kdo právě mluví (právě třeba detaily, na př. v oblečení, fyzickém popisu). Zajímalo, zda je příběh zcela vymyšlen nebo zda některé motivy se staly nebo byly autorkou pociťovány.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Hodinky II.
Jera Igor
Posel smrti IV:...
Lukaskon
Dobrá adresa (k...
kopretinka
obr
obr obr obr
obr

Zeď - druhá část
Charlotte vL
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr