|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 6 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 8. ::
| KAPITOLA 8. Kamikadze |
| |
|
|
„Nadechni se,“ poručil Janě čísi hlas. Nemohla se vzpamatovat. Pustila se do ní hrozná zima. Jen tam bezbranně ležela na zemi a stále před sebou viděla ten odporný výjev.
„Dýchej,“ opakoval stále dokola. Za vteřinu se začala vracet do reality. Někdo ji chytl pod pažemi a vytáhl na nohy. Neposlouchaly ji. Opřela se o postavu a začala lapat po dechu.
„Cos viděla?“ chtěl slyšet Retger.
„Zabijou ji? Už ji neuvidím, že ne?“
„Když nám řekneš, kde je, tak ji najdeme, to slibuju.“
„Ona tam tak… ležela,“ hlesla Jana. Ještě se třásla, ale jak čerpala teplo z Ewfarda, přece jen už jí nebyla taková zima.
„Kde ležela?“ snažil se z ní vydolovat, ale Jana ještě nebyla schopná přemýšlet. V hlavě se jí ukazovaly další a další obrázky. „Jano,“ pohladil ji po vlasech. „Musíš nám říct všechno, já vím, že to bolelo, ale to nám teď nepomůže. My musíme vědět, kde jsou.“
„Je to někde blízko, hodně blízko,“ šeptala. „Vede tam žlutá. Za loukou a za lesem, rostou tam jabloně, na svahu, tyčí se vdáli zchátralá budova. Je tam spoustu místností… Ale není to základna. Jen je tam mučí, aby promluvili. Přesně jako ve středověku. Je mi z toho zle, cítila jsem tu veškerou bolest… Jen bolest.“
„Za loukou, za lesem, na svahu, rostou tam jabloně? A je to blízko? Pokud tam vede žlutá, tak to může být za polem s kukuřicí,“ přemýšlel nahlas muž, kterého ještě jménem neznala. „Už vím,“ zamračil se. „Jdeme tam. Zverbujte členy, naléhavé. Jano, musíš si teď odpočinout. Půjdeš domů, žádný trénink.“
„Chci jít s vámi,“ zašeptala a z koutku oka jí stekla slza.
„To nepřichází v úvahu. Musíš jít teď domů. Možná se vrátíme bez nich.“
„Já chci jít s vámi,“ přitvrdila Jana.
„Nejsi členka,“ odbyl ji osobně trenér. „To, že o tebe máme velký zájem neznamená, že tě musíme hned ztratit.“
Skleněná vitrína v místnosti praskla a střepy se rozlétly po zemi. Jana nezvládla vztek, který se v ní hromadil. Teď, když mohla využívat všechno své nadání, to byl vynikající způsob, jak se odreagovat.
„Podívej, co by se mohlo stát. Účinky toho lektvaru by měly časem vyprchat. Teď půjdeš domů, vyspíš se a pokusíš se nadále nepřitahovat na sebe zbytečnou pozornost. Tohle je rozkaz.“
Jana ho sjela vražedným pohledem. Chvíli ho hypnotizovala. Nic víc, než prázdno.
„Ty budeš sice dobrá, ale ne tak dobrá, abys pronikla mým firewallem. Jsem v tomhle trochu déle, než ty. A neboj, nemáš ty schopnosti rozvinuté úplně. Věřím, že za pár let by se ti to možná podařilo. Carmen, svou práci jsi tu splnila. Teď můžeš odejít.“
Vztek v ní vřel. Postavila se na vlastní nohy a cestou, kterou přišla, zase odešla. V řídící místnosti si nevšímala zvědavých pohledů přítomných, prostě jen prosvištěla. U dveří projela kartu strojkem, nacvakala kód a nasupeně opustila budovu.
Celá tahle legrace zabrala tři hodiny. Přemýšlela, jestli půjde domů a všechno to prospí, nebo se zachová naopak, než jí nařídili. Potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu, takže se šla nakonec projít.
Zamířila opačným směrem od vesnice, hlouběji do lesa. Vzpomínala, kdy tudy šla naposled. Jejich tajná noční vycházka s Pavlem a Kristýnou. Jsou teď na tréninku? Ptají se, kde teď asi je? Neměla by jim alespoň napsat esemesku, že je v pořádku? Aniž by věděla, kam jde, pokračovala stále za nosem. Něco ji tam neuvěřitelně lákalo. Neměla by se přece jen vrátit? Už byla moc hluboko a ta louka, kde onehda Eva cvičila, by tu už dávno měla někde být.
Les byl smíšený, ale převládaly listnaté stromy. Listí se začínalo jemně zbarvovat a vytvářelo příjemnou atmosféru. Vítr se zvedal a pohrával si s korunami stromů. Bylo to příjemné na chvíli vypnout a jen poslouchat přírodu.
Do kvílení větru se začalo ozývat tiché popraskávání klacíků. Jana otevřela oči a v tu chvíli zalitovala, že je vůbec kdy zavírala. Nevěděla, kde je, natož kudy se má vrátit domů. Kam se podívala, tam bylo šero. Přes koruny stromů nebylo vidět na oblohu. A stejně by jí to bylo k ničemu, protože slunce se momentálně schovalo za nekonečný mrak. Vypadalo to, že bude pršet.
Teď už si byla stoprocentně jistá, že slyší dupot. Že by divoké prase? Kam by se schovala? Po stromech lézt neuměla a navíc to vypadalo, že nejnižší větve jsou víc jak dva metry vysoko.
Když se praskání přiblížilo na vzdálenost několika metrů, divoce se kolem sebe začala otáčet, ale nikde žádné zvíře neviděla. Byla zmatená a desorientovaná. O to víc teď litovala, že se radši neprošla po vesnici. To byl nápad chodit sem samotná.
„Ahoj, maličká,“ ozvalo se za ní. Srdce jí vyskočilo až do krku. Podívala se na příchozího a tlukot jako by se jí na chvíli zastavil.
Vypadal ještě vyšší, než jak si ho pamatovala. Na sobě měl tradičně černou, tentokrát v podobě dlouhého pláště. Kapucu nechal volně na zádech, aby se předvedl ve své plné kráse. Opravdu byl překrásný, měl snad modřejší oči než Elijah Wood. Mohla na něm oči nechat. Proč teď litovala, že se o něm nezmínila tehdy večer Evě, když si byla téměř stoprocentně jistá, že ji sleduje?
„Neměla by ses sama potulovat po lese, když by ti někdo mohl ublížit,“ pokračoval příchozí. Odhrnul si z čela pramen vlasů.
„My se známe?“ poodstoupila o krok.
„Ty už si na mě nepamatuješ? Kdyby ses mě nesnažila mermomocí v tom autobuse zbavit, už jsme se mohli seznámit dřív. Takhle musíme tady a teď. Br, nemám rád déšť a vypadá to, že bude pršet.“
„Kdo jsi?“
„Opravdu to ráno vypadalo, že bude svítit sluníčko. Ale jak už to tak bývá, počasí na horách je nevyzpytatelné, že?“
„Ty mě sleduješ?“
„Sice je pravda, že už je září, ale čekal jsem, že by to ještě pár dní mohlo vydržet. Já opravdu nemám rád zimu.“
„Posloucháš mě? Ptala jsem se, kdo jsi,“ zvýšila hlas Jana. Co je to za magora?
„Nechceš takhle náhodou slyšet, kdo jsem?“ podíval se na ni. V očích mu zajiskřilo. Neměl je krásné, jak se domnívala. Teď jimi byla naprosto znechucená.
„Já jsem někdo, kdo tě přišel zabít, jestli to chceš slyšet. Koukáš se do očí svému vrahovi. Doufám, že se nebojíš.“
Chtěla se mu dostat do hlavy. Chtěla vědět, o čem přemýšlí. Chtěla využít toho odpudivého nápoje, co jí způsobil takovou bolest. Jenže se mu nezvládla podívat do očí. Proč ztrácely svoji modrost? Proč byly tak bělavé? Studené?
Janě naskočila husí kůže.
„Maličká, vypadáš tak bezbranně… Zahrajeme si na lovce a lovnou zvěř. Můžeš hádat jednou, co jsi ty.“
Začal kolem ní zlehka opisovat kruh. Snažila si od něj držet co největší odstup, ale stromy jí prostor jen zmenšovaly. „Říkají ti Carmen, že? Hezké jméno… Takové podzimní. Ale jak už jsem řekl, já mám radši sluníčko. A teplo. Člověk pak kolem sebe může šířit chlad a o to víc je to cítit. Zažila jsi to někdy? Uprostřed léta se do tebe pustí zimnice…“
Stál od ní už jen dva metry. Proč nedokázala přemýšlet? Motala se jí hlava. Co to s ní dělá? Pomalu k ní natáhl ruku a pohladil ji po vlasech. „Krásné,“ zašeptal, naklonil se k ní a políbil ji na čelo. „Polibek smrti, je to takový můj zvyk. Nemusíš se bát, Bude to bolet jen trošičku. Ani nebudeš vědět, že odcházíš.“
Jana se skrčila a sebrala ze země klacek. Ta vteřina, na kterou se vzpamatovala, poslední naděje, co jí možná zachrání život. Vynaložila veškerou sílu a klacek mu zaryla do oka.
„Co se to stalo!“ vykřikl a dotkl se krvácejícího místa. V tu samou chvíli Jana procitla. Upustila klacek na zem, otočila se a dala se do běhu. Nevěděla, kam běží, ale chtěla vypadnout. Chtěla ještě jednou vidět ty, na kterých jí záleželo.
Než však stačila uběhnout pět metrů, postava se objevila před ní. Krvácející oko opravdu nevypadalo pěkně. Pokud ale mělo nějaký účinek, už nepůsobil. Oči mu opět zmodraly. Napřáhl se a shodil ji na zem. Zavalil ji a začal škrtit. Pro Janu to ale byla výhoda. Na zemi jí šlo všechno samo. Stejně, jako předtím na náboru, i teď vyšvihla nohu co nejvýš a strčila mu ji pod krk. Skopla ho ze sebe a sevřela do nůžek. Chtělo se jí z něho zvracet.
Zadívala se mu do očí. Zmítal sebou, jako předtím ona. „Tak jaké to je, když jsem teď já ten lovec a ty moje lovná zvěř?“ zeptala se studeně. „Řekni mi, kdo tě poslal? Proč mě chceš zabít?“
„Zajímalo by tě to hodně?“
„Ani ne, je mi to celkem jedno,“ zašeptala. Naklonila se k němu a políbila ho na čelo. „Tak tohle je zase můj smrtící polibek. Doufám, že tě to nebude moc bolet.“ Aniž by si později uvědomila, jak to udělala, vyšlehl jí z ruky plamen a jakmile se dotkl jeho těla, Jana se postavila na nohy a sledovala, jak se muž zmítá bolestí. Že tělo špatně hoří? Ano, normálním ohněm ano, ale ne tím, který vzniká ze všech emocí. Sledovala, jak křik utichá, jak se jeho tělo přestává hýbat, jak z něj odchází život, jak se začíná přeměňovat na prach… Až nezbylo vůbec nic.
„Panebože,“ chytla se Jana za pusu. „Zabila jsem člověka.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 15 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 44 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 71 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
