obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Dva životy - Kapitola osmnáctá ::

 autor Trenz publikováno: 17.08.2012, 11:29  
 

Kapitola osmnáctá

13. listopadu 2010

Ráno přivítalo Tess slunečními paprsky, které ji lechtaly na očních víčcích. Otevřela oči a hned odvrátila hlavu, aby se oči nestřetly se sluncem. Bylo to podzimní slunce, které se pomalu blížilo k zimnímu, ale bylo stále dost silné, aby podráždilo zrak, když na něj někdo pohlédl.
Slastně se protáhla a pootočila hlavou. Lůžko vedle ní zelo prázdnotou. Pocítila malé bodnutí zklamání. Doufala, že se bude moct dívat na Alexovu spící tvář. Asi musel po ránu nutně něco zařídit.
Vstala z postele, oblékla se a zamířila do pracovny, předpokládaje, že právě tam Alexe najde. Seděl za stolem a psal.
„Dobré poledne,“ pozdravila ho, když zjistila, kolik je hodin.
„Dobré,“ odpověděl, zvedajíc hlavu od psaní a usmívajíc se na ni.
„Jsi dlouho vzhůru?“ optala se ho.
„Asi tak dvě hodiny. Múza mě probudila. Pokud se posadíš, můžeš být mou múzou teď ty.“
Tess se zasmála.
„Možná později,“ řekla a odešla do kuchyně pomoct paní Gibbs, i když věděla, že ta ji vyžene, jakmile se jí tam začne plést.

Později toho odpoledne seděla Tess v houpacím křesle a mírně se pohupovala, pozorujíc Alexe píšícího příběh. Teď, když o tom věděla, bylo to pro něj mnohem snazší. Napadlo ji, že by si takhle uměla svou budoucnost takhle představit. On by psal své příběhy a ona by se starala o dvě děti a občas napsala recenzi nějaké knihy. Samozřejmě by to nebyly Alexovy knihy. Tu práci by za ni převzal někdo jiný. Někdo, kdo by nevěděl o tom, že Alex je autor a dělal by rozhovory s Julií. Byl by na tom stejně jako ona ještě před pár týdny.
Napadlo ji, že s Alexem doposud nemluvili o společné budoucnosti. Jistě. Tenkrát, když spolu žili poprvé, byli oba ještě dost mladí na to, aby se ani jeden z nich nechtěl usadit. Ale teď jí bylo přes třicet a o usazení začala opravdu vážně uvažovat. To, co se jí dříve zdálo nemožné, nyní dostávalo reálných rozměrů. Domnívala se, že pro svůj život a svou práci potřebuje kontakt s ostatními, ale v současnosti si dovedla představit, že by to omezila na minimum. Občas by si vytipovala autora na rozhovor, přečetla pár knih, ke kterým by zpracovala recenzi, a ve zbytku času by se staralo o děti, vídala se s Julií a milovala Alexe jako nikoho jiného. Po včerejší noci věděla, že Alex je ten pravý, o kterém vždycky četla v romantických příbězích. Ráda by věděla, jestli to Alex cítí stejně, avšak neodvažovala se zeptat, neboť ji svíraly obavy ze záporné odpovědi. Rozhodla se, že si o tom promluví s Julií.
Alex zvedl hlavu od psaní a jeho pohled se střetl s Tessiným. Usmál se na ni a ona mu úsměv oplatila. Alex nevěděl, co se odehrálo během jejího pobytu v Thajsku, ale byl rád, že mu odpustila a vrátila se k němu. Když od něj odjela s tím, že potřebuje čas na rozmyšlenou, vážně se obával, že už se k němu nevrátí. Útroby se mu svíraly strachem při myšlence, že ji ztratil navždy. Když mu v Londýně řekla, že se rozhodla minulost nechat za sebou, žít přítomností a doufat v lepší budoucnost, jeho srdce zaplesalo radostí a v tom okamžiku se rozhodl připravit pro ni tu nejlepší noc v jejím dosavadním životě.
Dokázal by s ní žít natrvalo. Vzít si ji a založit druhou rodinu. Michelle by jistě nevadilo mít sourozence. U nikoho jiného ho to nikdy ani nenapadlo, ale Tess měla v jeho srdci už od začátku své zvláštní místo, které nedokázal identifikovat, dokud se do ní opravdu nezamiloval. A od té chvíle ji nepřestal milovat ani na vteřinu. Přemýšlel, jestli to Tess cítí stejně a zda by se za něj provdala, kdyby ji požádal o ruku. Zeptá se Julie na její názor.

Michelle se vracela z oběda ze školní jídelny, když na lavičce spatřila sedět svoji spolužačku Rebeccu. Měla ještě chvilku času před zahájením odpoledního vyučování, a tak se k ní posadila a zeptala se ji: „Co to čteš?“
Rebecca zvedla hlavu a odpověděla: „Článek od jedné kritičky. Rozhovor o nové knize Julie Bishop. Ta novinářka je vážně dobrá. Vždycky ví, na co se zeptat, aby čtenáře co nejvíc navnadila.“
„Ukaž, kdo to píše,“ chtěla vědět Michelle.
„Teresa Hawthorne.“
„Tess? No vypadá to, že už s tetou ty rozhovory dlouho dělat nebude.“
Rebecca vykulila oči.
„Počkej. Jak to myslíš, že už je dlouho dělat nebude?“
„Řekla bych, že je svatba na spadnutí. Teda ještě o tom nemluvili, ale Maggie, naše hospodyňka, říká, že jestli se táta vymáčkne, mohla by být ze slečny Hawthorne paní Harewood ještě letos.“
„Že by jim to na podruhé vyšlo?“ zapolemizovala Becca.
Michelle se zarazila.
„Jak to myslíš na podruhé?“
„Copak ty to nevíš? Teresa Hawthorne s tvým otcem už kdysi randila. Myslím, že to jsou tak tři roky, co se rozešli. Ráda slyším, že jsou zase spolu. Tvořili hrozně krásný pár.“
„To ale přece není možné. Věděla bych, kdyby spolu chodili.“
„Nerada ti to připomínám, ale řekla bych, že tenkrát jsi měla to svoje hrozně pubertální chování, kdy si bojkotovala setkání s tátovou přítelkyní. Aspoň tak jsi mi to vyprávěla. No a já si myslím, že tou ženou, se kterou tě chtěl tvůj táta seznámit, byla právě Teresa Hawthorne.“
Michelle zbledla.
„Ale ne, co jsem to provedla.“
„To nic. Jen si je rozeštvala. To se v pubertě dělává. Já taky nejsem žádný svatoušek. A očividně ti to slečna Hawthorne odpustila.“
„A co když to vůbec neví a až to zjistí, začne mě nenávidět?“
„Ale no tak. Nedramatizuj to tak.“
Michelle jako by ji neslyšela. V hlavě se jí okamžitě začaly přehrávat děsivé scénáře. Co když se na ni Tess opravdu rozzlobí a táta ji pošle zpátky k mámě, kam nechtěla? Nebo se kvůli ní pohádají a Tess a táta se rozejdou a tátu to zničí? Nebo co když ji bude Tess jen tiše nenávidět a nějakým způsobem ji bude chtít vyštípat z domu? Neměla by raději odejít sama?
„Michelle? Co je ti? Jsi hrozně bledá. Nemám někoho sehnat?“ ptala se Rebecca starostlivě a přerušila tím tok destruktivních myšlenek.
„Ne, ne. Jsem v pořádku. Jen odsud potřebuju vypadnout. Mohla bys mě omluvit ve škole?“
„Jasně, bez problému. Ale seš si fakt jistá, že nemám nikoho zavolat?“
„Jo, jsem. Zatím,“ rozloučila se s ní Michelle rychle a zamířila pryč ze školy.
Před školou vytáhla mobil a vyťukala čísla. Poté vyčkávala, dokud to osoba na druhé straně nevzala.
„Doktor Sewell? Tady Michelle. Ano. Potřebuju s vámi nutně mluvit. Za hodinu v parku? Dobře, děkuju.“
Michelle zaklapla telefon, strčila ho zpátky do kapsy a vydala se k parku.

„Upřímně? Byl jsem překvapen, když jsi mě kontaktovala s tím, že se se mnou potřebuješ sejít. Co se stalo, Michelle?“ zeptal se ji doktor Sewell. Sedmdesátiletý doktor už přesluhoval, ale práce s mladistvými ho natolik bavila, že si ochotně ukrajoval ze své penze, aby s nimi mohl pracovat. Sám měl pět dětí a věděl, jak je těžké žít život od třinácti do devatenácti, kdy dospívající prožívá nejtěžší období. Když ho Michelle viděla po převezení z nemocnice, udivilo ji, že na svůj věk stále vypadá tak dobře. Byl vysoký s udržovanou postavou. Měl bílé kudrnaté vlasy, husté navzdory věku, a modré oči. Michelle v nich neviděla nikdy nic jiného než porozumění a to ji činilo silnější.
„Zjistila jsem, že táta teď žije se ženou, s kterou žil před několika lety, a já je svým chováním rozeštvala.“
„Ale teď jsou zase spolu?“
„Ano.“
„A jak se k tobě ta žena chová?“
„No, je milá a přátelská. Troufám si i říct, že mě má ráda.“
„Myslíš, že ví, že ses snažila pokazit její vztah s tvým otcem?“
„Jak by mě mohla mít ráda, kdyby to věděla?“
„Bylo ti patnáct a prožívala jsi těžké období. Jistě se to dá brát jako polehčující okolnost.“
„Vy si z toho děláte legraci, ale to je vážná věc. Co když mě bude Tess nenávidět, až to zjistí?“
„Nejjednodušší bude se jí zeptat. Co tomu říkáš?“
„Nemůžu.“
„Chápu, že se bojíš, ale už jsi dospělá. Musíš se naučit přijímat zodpovědnost za své činy. To je heslo naší kliniky, vzpomínáš? Vždy přebírat zodpovědnost za vlastní jednání.“
„Já vím, ale je snazší to říkat nebo se tím řídit.“
„Můžeš si promluvit se svým otcem, jestli to pro tebe bude lehčí, avšak domnívám se, že ideální by bylo promluvit přímo se slečnou Hawthorne.“
„Jak víte, že…?“ začala se ptát Michelle, když ji doktor s úsměvem přerušil: „Čtu noviny, Michelle. Už se píše o staronovém páru.“
„Ach ti novináři,“ posteskla si Michelle a pak se rozhodla: „Máte pravdu. Promluvím přímo s Tess.“
„Moudré rozhodnutí,“ usmál se na ni doktor. Potom se rozloučili a rozešli se každý do svých domovů.

Následujícího dne dopoledne se Tess zastavila u Julie doma. Julie vypadala pobledle.
„Co se ti stalo? Jsi nemocná?“ ptala se, zatímco si svlékala kabát.
„Od rána mi nebylo dobře od žaludku, ale už se to trochu zlepšilo. Dáš si čaj nebo kávu?“
„Kávu, děkuju.“
Julie uvařila kávu pro Tess a čaj na nevolnost pro sebe.
„Tak povídej,“ vyzvala ji, když položila hrníčky na konfereční stolek v obývacím pokoji.
„Bylo to naprosto úžasné. Nejlepší noc v mém životě. To ovšem není důvod, proč jsem přišla. Beztak vím, že to celé byl tvůj nápad.“
„Můj? Ani náhodou. Alex to celé vymyslel sám,“ odmítla Julie svou spoluúčast, zatímco myslela na večery, kdy ji Charles strhl svým striptýzem. Ačkoliv mu bylo přes padesát, měl stále velmi přitažlivou postavu.
Tess se rozhodla v tom nerýpat a místo toho prohlásila: „Miluju Alexe. Víc, než jsem milovala kohokoliv jiného,“ při těch slovech si vzpomněla na Vincenta a zastyděla se, že se mu ještě neozvala, ale možná to tak bylo lepší. Třeba od ní ani žádnou zprávu dostat nechtěl. Přinejmenším to byl způsob, jakým umlčela své svědomí.
„Dovedu si představit, že bych po jeho boku strávila zbytek svého života. Co víc. Chci to. Myslíš,“ Tess si nervózně skousla ret, než dokončila otázku: „že on chce to samé?“
„Nebylo by lepší zeptat se přímo jeho? Pokud já vím, miluje tě. Miluje tě tolik, že bez tebe trpěl jako raněné zvíře. Měl období, kdy nemohl jíst ani spát a jen seděl v křesle a zíral do prázdna nebo si prohlížel vaše společné fotografie. Přijde mi, že to stačí na to, aby s tebou chtěl strávit celý život. Ale pokud chceš mít jistotu, zeptej se ho. Nebo počkej, jestli se sám vyjádří. Někteří muži jsou v těchto ohledech pomalejší.“
„A nemohla bys ho třeba trochu popohnat?“ optala se jí Tess a nasadila ten nejnevinnější pohled, kterého byla schopna. Julie se od srdce zasmála.
„Uvidím, co se dá dělat.“

Večer téhož dne se zastavil u Julie ještě Alex. Pozvala ho dál a uvařila mu ovocný čaj.
„Brusinku s citronem máš nejradši, viď?“ volala na něj z kuchyně. Alex jí to odsouhlasil a o chvíli později před něj postavila horký šálek s čajem.
„Tess mi říkala, že ti ráno nebylo dobře. Je to lepší?“
„O moc. Zřejmě to byla jen ranní nevolnost.“
„Nejsi zase těhotná?“
Julie se zarazila.
„To mě nenapadlo. Je to jen něco přes měsíc, co jsem vysadila antikoncepci. Těžko uvěřit, že by se mi podařilo otěhotnět tak rychle.“
„Zvláštní, jak muže napadne, co ženu ne,“ rýpl si Alex.
„Asi proto, že má ten muž zkušenosti s těhotenstvím ze svých romantických příběhů, které píše,“ oplatila mu Julie rýpanec. Zasmáli se na znamení vyrovnání a Julie řekla: „Ale nepřišel si za mnou, aby ses optal na mé zdraví. To stačilo zavolat. O co jde?“
„Chtěl jsem se přesvědčit osobně, že už je ti líp.“
Julie se na něj podívala pohledem, který jasně říkal ‚Nevěřím ti ani trochu‘, a tak musel Alex s pravdou ven: „Přišel jsem hlavně kvůli něčemu jinému.“
„Pokračuj,“ pobídla ho, když viděla, že se mu do toho nechce.
„Jedná se o Tess.“
„Vymáčkni se, Alexi. Ještě musím uložit děti do postele.“
„Miluju ji a chci si ji vzít, ale nevím, jestli ona cítí to samé.“
Julie na Alexe chvíli zírala a pak se začala smát. Nahlas a dlouho. Z očí jí začaly vytékat slzy, jak moc se smála a Alex se na ni díval a nevěděl, jestli se má urazit, že považuje jeho slova za směšná, nebo jestli se jeho sestra dočista zbláznila.
„Julie? Jsi v pořádku?“ zeptal se ji Alex, což v Julii vyvolalo novou vlnu smíchu. Alex nechápavě svraštil čelo.
„Ty a Tess…“ Julie se musela donutit přestat smát, aby byla schopna dát dohromady souvislou větu: „Ty a Tess jste úplní idioti.“
„Proč?“ nechápal Alex.
„Protože dopoledne tady byla Tess a řešila to samé. Taky chtěla vědět, jestli ji miluješ natolik, aby sis ji vzal. A teď přijdeš ty a mně připadá ohromně vtipné, že to řešíte přes prostředníka místo toho, abyste si to řekli mezi sebou. Snad jsem neurazila tvé city, Alexi, ale tohle jinak nejde. Kup prstýnek a jdi domů. Poklekni před Tess na jedno koleno a požádej ji o její ruku. Zaručuju ti kladnou odpověď.“
„Určitě?“ ujišťoval se Alex.
„Alexi!“ Julie zvedla ruku, jako by mu chtěla dát pohlavek. Alex rychle dopil čaj, vyskočil z pohovky a se slovy: „Díky, Juls. Jsi skvělá,“ opustil dům. Julie s úsměvem zakroutila hlavou. Někdy si vážně připadala jako jeho starší sestra. Vstala z křesla, poklidila hrnečky a na ráno si připravila těhotenský test.

Michelle po návratu domů namířila do kuchyně, aby se napila, než si promluví s Tess, když ji tam spatřila sedět, popíjet čaj a jíst sušenky.
„Paní Gibbs je pekla a jsou vynikající. Dej si,“ nabídla jí Tess. Michelle si jednu vzala a posadila se naproti Tess.
„Copak je?“ optala se jí Tess, když viděla Michellin utrápený výraz.
„Jak dlouho s tátou chodíš?“
„To se dá těžko říct. Proč se ptáš?“
„Chodíš s ním poprvé?“
„Michelle. Proč se mě na tohle ptáš?“
„Protože si myslím, že jste se kvůli mně rozešli,“ vyhrkla rychle a zavrtala pohled do země.
Po vteřinách, které Michelle připadaly jako věčnost, Tess promluvila: „Ano, já vím.“
Michelle zvedla hlavu a šokovaně se na Tess podívala.
„Ty…to…víš?“ zeptala se, dělající pauzu mezi jednotlivými slovy, jak bylo těžko uvěřitelné to vstřebat. Znamenalo to, že i když Tess věděla o tom, co Michelle udělala, odpustila jí a rozhodla se ji mít ráda.
„Jak dlouho to víš?“
„Od chvíle, co jsme tě jeli s tátou navštívit.“
„Ani se nemůžu divit, že mi to táta neřekl. Bál se, že bych hrozně vyváděla.“
„Tvůj otec tě nadevše miluje a já miluju jeho. Jsi součást rodiny. Je samozřejmé, že tě mám ráda.“
Michelle vstala a objala Tess.
„Jsi skvělá. Táta si dobře vybral.“
Tess nevěděla, co říct, ale ani nemusela. Michelle hned pokračovala: „Půjdu do svého pokoje napsat to doktoru Sewellovi. Bude mít radost.“
Tess se usmála a pak slyšela Michelle říkat: „Ahoj tati,“ a jak mlaskla pusa, kterou mu vlepila na tvář, a hned běžela pryč.
Tess vzhlédla, aby viděla, jak se Alex usmívá.
„Co je? Proč se usmíváš?“
„Protože jsi překrásná a inteligentní žena, která vychází s mou dcerou.“
„Je to fajn děvče.“
„A ty jsi úžasná.“
Alex k ní přešel a poklekl na jedno koleno, vytahujíc z kapsy krabičku potaženou sametem. Tess se zatajil dech. Odklopil víčko a v polštářku seděl snubní prstýnek.
„Tereso Hawthorne. Vezmeš si mě?“
„Ach, Alexi,“ vydechla a pak přikývla.
„Ano. Vezmu si tě.“
Alex navlékl Tess prsten a oba vstali.
„Miluju tě, Alexi,“ zašeptala a něžně ho políbila.

Tess měla radost, když se dozvěděla, že Julie čeká další dítě a rozhodla se uspořádat večeři, při které by oznámila, kdy se budou s Alexem brát. Strávili celým víkend vybíráním vhodného data. Chtěli se vzít ještě letos, a protože počítali s menším obřadem, neobávali se, že nestihnou přípravy. Rozhodli se pro obřad na radnici v Eastbourne. Alex Tess navrhl, že si ji vezme klidně i v Londýně nebo třeba i na Měsíci, pokud bude chtít, avšak Tess mu s úsměvem odvětila, že Eastbourne postačí. Vždyť tady plánuje strávit zbytek života. Jaký by mělo smysl brát se kdekoliv jinde, když se tohle místo stane na hodně dlouho jejím domovem?
Byla tu však ještě jedna záležitost, kterou bylo potřeba vyřešit. A tou byl Phillip a jeho příbuznost s Alexem a Julií. Když se dozvěděla, že jsou sourozenci, napadlo ji, že by se to Alex neměl nikdy dozvědět, aby ze svého otce nebyl ještě víc zklamaný a Phillip sám neprojevil velký zájem o to, aby se stal součástí téhle rodiny, ale čím víc se blížilo datum její svatby, tím víc sílil její pocit, že by to tak nemělo zůstat.
Když se za ním stavila, aby mu to navrhla, viděla váhání. Překvapilo ji to, neboť jeho samotného slyšela říkat, že by je rád poznal jako rodinu. Vysvětlil ji, že ještě není připravený na odmítnutí, i když ho očekává. Tess ho však přesvědčila, že minimálně Julie ho do rodiny přijme určitě a Alex si časem taky zvykne. A tak souhlasil s účastí na večeři.

A tak se v sobotu 27. listopadu sešli u stolu Julie a Charles s jejich třemi ratolestmi, Alexander a Michelle a Tess se svou tetou, která kvůli ní přijela ze Suffolku, neboť si rozhodně nemínila nechat ujít oznámení data svatby. Předtím, než začala paní Gibbs servírovat jídlo, zazvonil zvonek.
„Já otevřu,“ vyskočila Tess a běžela ke dveřím.
Alex a Julie si vyměnili tázavý pohled a s napětím očekávali, kdo se vyklube z nečekaného hosta. Všichni kolem stolu byli překvapeni, když do jídelny společně s Tess vešel Phillip Rhodes.
„Co ten tu dělá?!“ otázal se mírně nevrle. Stále v neurologovi viděl konkurenci.
„Pozvala jsem ho, Alexi,“ odvětila mu Tess klidně. Lichotilo jí, že Alex žárlí, ale musela se soustředit na něco jiného.
„Proč jsi ho pozvala, Tereso? Tohle je rodinná večeře,“ promluvil Charles, dávajíc tak Tess příležitost říct na rovinu, proč tu ten muž je.
„Protože on je rodina.“
„Rodina? Měli tví rodiče snad ještě jedno dítě, které mi zatajili?“ podivila se její teta.
„Ne, teto. Není moje rodina,“ odmlčela se a povzbudivě se na Phillipa usmála: „Aspoň ne zatím.“
„Tomu nerozumím. O čem to mluvíš?“ otázala se Julie.
Otočila hlavu zpátky k nim a odpověděla: „Phillip je váš bratr. Tvůj a Alexe.“
Nastalo hrobové ticho. Všichni kolem stolu zírali střídavě na Tess a střídavě na Phillipa, dokud nejstarší syn Julie a Charlese neprohlásil: „Super. Další strejda. Aspoň bude víc dárků k narozkám.“
To dospělé přinutilo se smát a prolomit ledy. Michelle toho využila a řekla: „Pojďte, caparti. Necháme dospěláky, aby si to vyřešili, a najíme se později.“
Michelle je odvedla do svého pokoje, kde jim četla, zatímco se Phillip pustil do vysvětlování. Vyprávěl jim, jak se jeho matka dala dohromady s jejich otcem a zakončil to slovy: „Nejsem tu proto, že bych stál o vaše peníze. Jednak mi jich Alan Harewood zanechal dost a jednak si sám dost dobře vydělávám. Mí rodiče zemřeli a já zůstal bez rodiny. Proto jsem vás chtěl poznat. Jsem kdykoliv ochoten podstoupit test DNA, abych vám dokázal, že mluvím pravdu.“
„To nebude nutné,“ poznamenala Maggie a všichni se na ni podívali.
„Alexandře, Julie. Je na čase říct vám pravdu. Příběh pana Rhodese je pravdivý. Ač není lehké o tom hovořit, váš otec měl několik románků a z jednoho se narodil jeho další syn. Vím o tom, neboť jsem to byla já, kdo založil konto na jeho jméno, aby to nebylo dohledatelné. Když jste dospěli, říkala jsem si, jestli bych vám neměla říct pravdu, avšak nakonec jsem dospěla k závěru, že toto rozhodnutí nechám na panu Rhodesovi.“
„Wow. Nevím, co víc říct. Je to šok pro nás pro všechny,“ promluvila Julie a pokračovala: „Ale jste teď součást naší rodiny, takže vítejte. Posaďte se a pojezte s námi. Dejte nám chvilku, než si na skutečnost, že máme dalšího sourozence, zvykneme a najdeme společnost řeč.“
„V pořádku. Pro mě je to taky nové,“ odvětil jí Phillip s nervózním úsměvem.
„Tak pojďte, posadíme se,“ vyzvala ho Tess a zavedla ho k volné židli.
„Dojdu pro Michelle a ostatní,“ řekl Alex, zvedl se, a aniž by se na Phillipa podíval, odešel nahoru.
„Musíte ho omluvit, Phillipe. Alex je trochu citlivý ohledně románků našeho otce kvůli té záležitosti s jeho ex a…,“ Julie místo dokončení věty mávla rukou.
„Dlouhá historie.“
Alex se vrátil s Michelle a s dětmi do jídelny, a když se všichni usadili, paní Gibbs začala podávat jídlo. Po večeři Tess oznámila, že ona a Alex se plánují vzít 22. prosince. Pak se Julie s Charlesem rozloučili, aby odjeli domů uložit své děti do postele. Phillip je krátce na to následoval, Michelle zalezla do svého pokoje a paní Gibbs si vzala na starost nádobí. Alex a Tess osaměli.
„Ani ne měsíc a budeme svoji,“ pronesla Tess a na Alexe se láskyplně usmála.
„Ano. Bude z tebe paní Harewood. Jsem šťastný muž.“
„A nevadí ti, že jsem před vámi dlouho tajila, že Phillip je váš bratr.“
Alex pokrčil rameny.
„Bylo to hlavně jeho rozhodnutí.“
Vstal.
„Půjdeme do postele, má budoucí manželko?“
„Ano, můj budoucí manželi,“ odsouhlasila mu to s úsměvem a společně odešli do Alexovy ložnice.

Týden před svatbou vyrazili Alex a Tess do města, aby si vybrali prstýnky. Alex jí zrovna vyprávěl nějaký vtip, když se ze zlatnictví vyřítil muž se zbraní v ruce. To, co se odehrávalo poté, nebyla Tess nikdy schopna pořádně vysvětlit. Ona sama to totiž příliš nechápala. Uslyšeli sirény, jak se blížily policejní vozy, a muž se dal na zběsilý útěk, přičemž několikrát bezhlavě vystřelil. Tess cítila, jak ji kulka škrábla o paži a zavrtala se do Alexovy hrudi kousek nad srdcem. Alex se zhroutil k zemi.
„Alexi! Proboha! Ne!“ Tess k němu poklekla a tlačila dlaní na ránu.
„Alexi! Zůstaň se mnou!“
„Zavolejte sanitku!“ slyšela někoho křičet.
„Alexi!“ zrak jí zamlžily slzy. Navzdory její snaze se krvavá skvrna zvětšovala.
„Ne! Prosím! Alexi! Zůstaň se mnou! No tak! Alexi! To zvládneš! Zůstaň se mnou!“
Dolehly k ní zvuky přijíždějící sanitky.
„Pomoc už je na cestě! Vydrž, lásko! Musíš vydržet!“
Alex se bolestivě nadechl, aby něco řekl, ale Tess ho zadržela.
„Ne, nemluv. Šetři síly. Už jsou skoro tady. Zachrání tě,“ hlas se jí třásl.
„Odpusť mi,“ zamumlal Alex.
„Není, co odpouštět. Ty se uzdravíš! A pak se vezmeme!“
Alex zavřel oči.
„Ne! Tohle mi nedělej! Neopouštěj mě! Alexi! Alexi!“
„Nechte to na nás,“ slyšela zdravotníky a někdo ji od Alexe odtáhl. Tess skrz závoj slz viděla, jak se Alexe snaží oživit.
„Alexi. Prosím. Nenechávej mě tu samotnou. Prosím,“ šeptala tiše.
Nevěděla, jak dlouho ho oživovali, ale nakonec se k ní jeden ze záchranářů obrátil a s lítostí v hlase řekl: „Je mi líto. Nepodařilo se nám ho zachránit.“
„Ne! Vezměte ho do nemocnice! Musí být nějaké šance! Ne!“
„Byl mrtvý, když už jsme přijeli. Je nám líto.“
„Ne! Nebyl mrtvý! Vždyť se mnou mluvil!“ Tess se vytrhla tomu, kdo ji držel, a poklekla k Alexovi. Sevřela ho do náruče a nezáleželo ji, že se celá zamaže od krve. Jeden ze zdravotníků jí píchl uklidňující sedativa a Tess upadla do spánku. Poslední, co ji napadlo, než se ponořila do milosrdné temnoty, bylo, že se měli příští týden brát.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.08.2012, 11:29:31 Odpovědět 
   Zdravím.

Netuším proč, ale při popisech a rozhovorech našich hrdinů mne napadla "Gilmorovic děvčata" (onen americký seriál, ve kterém také řeší kdejaké životní situace a nešetří psychologií ve vztazích a tak podobně). Závěr této části je jak z akčního filmu (čtenář je náhle vhozen do víru událostí, aby se dozvěděl, že hrdince umírá její budoucí manžel). Nejspíš byli oba v nesprávnou dobu na nesprávném místě (přestože se stavili u zlatníka pro prstýnky), stačilo tam zajít o něco dříve nebo později a k ničemu by nedošlo (o to by však byl příběh chudší o emoce a náhlé zvraty). Nečetlo se zle.

Co mi padlo do oka:
=============

-- Ráno přivítalo Tess slunečními paprsky, které ji lechtaly na očních víčcích. -- víčkách

-- „Dobré,“ odpověděl, zvedajíc hlavu od psaní a usmívajíc se na ni. -- odpověděl, zvedaje hlavu od psaní s milým úsměvem na rtech. (jen návrh - pro mne malinko přechodníkováno, pozor na správný tvar, viz http://interval.cz/clanky/hrichy-pro-sileneho-korektora-jak-vyzrat-na-prechodniky/)

-- Nebo co když ji bude Tess jen tiše nenávidět a nějakým způsobem ji bude chtít vyštípat z domu? – (vrazil bych za „Nebo“ čárku, ale nejsem si jistý ;-))

-- ... Co se stalo, Michelle?“ zeptal se ji doktor Sewell. -- jí (té ženy)

-- „Dovedu si představit, že bych po jeho boku strávila zbytek svého života. Co víc. Chci to. Myslíš,“ Tess si nervózně skousla ret, než dokončila otázku: „že on chce to samé?“ -- (namísto dvojtečky bych tam vrazil čárku a ono souvětí jako uvozovací větu bych tam nechal jako větu vloženou - do přímé řeči) -- „Dovedu si představit, že bych po jeho boku strávila zbytek svého života. Co víc. Chci to. Myslíš,“ Tess si nervózně skousla ret, než dokončila otázku, „že on chce to samé?“

-- „Julie? Jsi v pořádku?“ zeptal se ji Alex, což v Julii vyvolalo novou vlnu smíchu. -- jí (zeptala se té ženy - Julie)

-- „Proč jsi ho pozvala, Tereso? Tohle je rodinná večeře,“ promluvil Charles, dávajíc tak Tess příležitost říct na rovinu, proč tu ten muž je. -- dávaje (jde přeci o Charlese, který Tess dával příležitost - nemýlím-li se)

Hezký den a psaní zdar!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
O jednom dobrém...
Zavel
DOSTAT MAT
Janir Killman
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr