obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Má první divadelní zkouška s revuálkou. ::

 redaktor čuk publikováno: 24.08.2012, 8:17  
Jak divoké emoce při divadelní zkoušce mohou vzniknout při absencí štaflí! Základní motiv povídky je ze skutečnosti. Aktéři, jejich vzhled a chování je již věcí hry a fantazie. Stínová hra uskutečňovaná za pomocí látky zvané revuálka, je v našem souboru Amceth oblíbená. Všichni tři jmenovaní jsou členy divadla i přispívají jako prozaici na saspi.
 

Holky! Holkýý!!
Jednoho už dávnějšího dne jsem si předsevzala: budu hrát divadlo, bude ze mne herečka. Byla jsem pozvána na pohovor do souboru AMC a díky své výmluvnosti pak i na první zatěžkávací zkoušku. Možná, že si mě vybrali hlavně kvůli mému půvabu spočívajícímu v ladné křivce lýtek, stehen a boků. A také výstřih a podprsenku jsem na pohovor vhodně zvolila.
Co si to namlouvám! Figuru modelky přece nemám. Možná, že panu režiséru Jaroslavu a jeho kolegovi Miloslavu křivdím. Oba vypadají solidně a určitě hledí pouze na duševní krásu, první má přes sedmdesát, druhý přes šedesát, a jistě už pochopili, jaké jsou hlavní přednosti mladé dívky. A libido je v tomto staříkovském věku netrápí. Zalíbila jsem se jim svým intelektem spojeným s příjemnou imidží, tak je to.

Když se ale na oba divadelníky podívám blíž, jsem trochu na pochybách. Starší z nich, režisér pan Jaroslav, je mohutné postavy, má knírek a dlouhého culíka, který si často přehazuje přes rameno a rozčesává, chvíli mluví chmurně, chvíli se směje jako měsíček. Je asi trochu mimo normál. Kolega pan Miloslav působí dojmem dobromyslného strejdy, v očích mu blýská jako čertíkovi, je veselý, ale nenápadně a ušklíbavě, před jeho inteligencí je však třeba mít se na pozoru.

Při pohovoru jsem na sebe prozradila, že už jako malá jsem ve škole hrála Červenou Karkulku a Mařenku z Perníkové chaloupky. Zamlčela jsem, že jsem byla po několika zkouškách vyřazena, pro neschopnost zapamatovat si sebe jednodušší text.
Zapomnětlivá zůstávám i ve svém věku vyzrálých devatenácti, spolužáci o mně říkali, že jsem sklerotik. Maturitu mám složenu díky svému vykoumanému systému taháků. A taky ty mé jízlivé kamarádky o mně roztrušují, že jsem bohémka, hlavně co se týče ustrojení. Někdy si obleču přítelovo sako, které on pak marně hledá, často vycházím o jedné punčoše, jednou jsem si vyšlápla do školy s každou botou jinou, to, že se zapomenu učesat, je u mě normálka. Takže mi říkali Malý Emík. Ale hlavní úžas vzbuzují mé make upy a líčení. Častým mým omylem je rtěnkou nalíčené obočí a tužkou na obočí našminkované rty. Vlastně jsem nejen sklerotička, ale i popleta, s duchem vznášejícím se kdesi nad oblaky (tím se utěšuji a klamu zcela vědomě, neb mé skutečné myšlenky jsou pouze přízemní, někdy i suterénní. Jak je vidět, trpím i přehnaným sebepodceňováním). Aspoň tak tomu bylo před mým vstupem na divadelní prkna.

Po špičkách jsem vešla do sálu divadla. Hlediště tonulo v příšeří. Vyvýšené jeviště bylo ozářeno lákavým ostrým světlem. Pan režisér a jeho kolega se rozvalovali v první řadě sedadel. Nohy natažené: režisérovy dlouhé v svítících oranžových ponožkách, kolegovy trochu klečkaté v bělostných podkolenkách.
Pokynuli mi, abych prošla uličkou a po třech schůdcích vystoupila na jeviště.

Při pohovoru v divadle jsem obdržela jednu stránku textu, který jsem měla na první zkoušce přednést zpaměti. Nu co, řekla jsem si. Nadřu to, vypracuji taháček a půjde to.
Jenže na zkoušce to nešlo. Při svlékání saka mi taháček vypadl na zem, pan režisér se vymrštil a galantně ho zvedl, zašilhal na jeho obsah, a negalantně si ho ponechal.
Tak jsem začala zpaměti:
„Jsem exe, exulantka, ne exekutorka, která chodí a chodí, a chodí cizinou, ne po bytech, aha, exekutorovat, hm, odnáší věci jako, no ty cennější, a někdy i polepuje je tou na, na náplastí, ne ne, nálepkou.“

„To by stačilo,“ zarazil mě pan režisér a přátelským hlasem zašeptal ohromeně: „Máte skvělé schopnosti improvizace. V další části zkoušky nám předvedete, jak umíte hrát stínové divadlo.“
„Děkuji. Velice ráda.“
Pro vysvětlení neznalým holkám. Stínové divadlo se hraje za látkou zvaná revuálka, která se natáhne na tyč, pověšenou u stropu jeviště a na herečku za revuálkou se svítí reflektorem. Tak dotyčná vrhá na řídce tkanou tenkou látku stín, dobře viditelný z hlediště.

Pan Miloslav přinesl z rekvizitárny světle šedivou tkaninu a tyč, pak hledal štafle. Nebyly. Prý si je nějaký dobrák vypůjčil domů na stavbu, ušklíbl se.
„Jak tam jen tu revuálku přivěsíme, jak tam jen tu revuálku přivěsíme, za půl hodiny přijdou ostatní herci a budeme ji pro další zkoušku potřebovat!“ bědoval pan režisér se zachmuřenou tváří.
Jeho kolega posměšně dodal: „V našem amatérském souboru si musí herci sami stavět scénu, i to je součást herecké praxe.“

Tu na mne padla chandra a přidružily se obavy. Jak využijeme půlhodinu do příchodu herců, když ta revuálka nebude?
Oba mí budoucí šéfové se tvářili neutrálně, mně se v onu chvíli však zdálo, že potměšile a tak nějak mastně.
Dnes vypadám určitě sexy, a co když oba páni zatouží…Jé! Četla jsem, že role se získávají ne schopnostmi, ale přes postel a v improvizovaných podmínkách i přes koberec nebo portál jeviště. Ten mladší se mi líbil, ale je to přece jen stařík, a co by tomu řekl můj přítel. A jestliže ten starší se nezmůže na trojku, což by bylo velice ohavné, tak mě bude určitě natáčet kamerou pro porno průmysl, ne-li obchod s děvčaty, což bude ještě ohavnější. Začala jsem se třást, v úzkostném očekávání dějů budoucích.

„Vezměte si sako, slečno, třesete se, tu revuálku tam pověsíme, i kdyby hrom bil.Toho bohdá nebude, aby český herec z jeviště utíkal.“
Pan režisér pokračoval zdánlivě laskavým nenápadným hlasem: „Slečno, bojíte se výšek, máte praxi v lezení?“
Odpověděla jsem prostoduše: „Z tělocviku jsem mívala jedničku a o prázdninách jsem byla v Tatrách.“
To jsem neměla říkat.
Pana režiséra osvítil nápad, jeho tvář se rozzářila: „Přineseme stůl, na něj postavíme židli, slečna na ni vyleze, zdvihne ruce ke stropu, a tyč tam na lanka zavěsí.“
Kolega Miloslav mrkl a dodal: „Pro ni to bude brnkačka.“
Tušila jsem nějakou habaďůru. Oba muži začali předvádět své kulhání a hekání, jako že oni zdravotně postižení staříci na tu židli nejsou schopni vylézt.
Zajíkavě jsem jim oznámila, že spadnu.
Pan Miloslav se špinavě usmál: „Nebojte, nespadnete. A abychom zvýšili bezpečí lezu a stoje, budu židli držet. Budu držet židli, a to dobře, vlastním tělem zaštítím její stabilitu.“
A pan Jaroslav starostlivě dodal:
„Sundáme si saka, položíme na zem u stolu, kdyby náhodou hapala, aby hapla na měkký.“

Polila mě hrůza. Takhle šplhat! Kromě toho, napadlo mě nehezké podezření. Rychle jsem změřila úhly pohledu, jak vysoko vzhůru muž držící židli pod sukně dohlédne. Vždy jsem byla dobrá v geometrii a tak mi vyšlo, že vysoko, k pasu sice ne, ale o moc níž by to nebylo. Mé nahé nohy skryté pod sukní budou dány v šanc chtivému mužskému zraku. Dokonce i partie uložené výš! Bože!! Jak jsem mohla být tak pošetilá, že jsem do divadla lezla, když tady nikdo jiný než oni staří chlapi není.

„Nedosáhne tam na ty lanka,“ náhle zapochyboval pan Miloslav a povyplázl jazyk.
„Dosáhne,“ tvrdil pan Jaroslav se sešpulenými rty.
„Nedosáhne!“
„Dosáhne! Postaví se na špičky. Režisér má vždycky pravdu.“
„Pravdu ověříme praktickou zkouškou!“
„Dobře, Mildo!“

Tahle slovní hra ve mně potvrdila dojem, že jsem se v nekalých úmyslech obou pánů nemýlila. Třeba si takhle představují předehru, vzruší se. Ještě řeknou něco jako: kdybyste padala, dali jsme na zem své svršky, ještě tam přihodíme své spodky. No co, když se po mně budou sápat chtivé ruce, zavěsím se na lanko, rozhoupám se, nohy vyhoupnu na lanko, a budu se tam u stropu držet jako opice. Tam za mnou nevylezou. Byla jsem ve šplhu na laně dobrá. Pak jsem o svém tělocvičném úkonu zapochybovala. A začala jsem se utěšovat jinak. Nebuď bláha, holka, kárala jsem se, ti pánové životem zhýrale prolezlí už museli vidět nespočet nejen dívčích nohou, ale i dívčích kalhotek.

Kalhotek! Na to slovo se mlha sklerózy rozhrnula a já jsem si vzpomněla na ten trapas. Ztuhla jsem jako zmrazená kotleta. V onen ostudný den před rokem jsem si v roztržitosti zapomněla vzít kalhotky a takto jen v sukýnce nad kolena jsem šla na zkoušku tanečního souboru Kankán. O to faux pas se přičinila kamarádka Monika, která mi večer před tím, ve snaze vzdělat mě ve společenské oblasti, předčítala z knihy: Jak získati muže. A právě pasáž, kterou si kupodivu pamatuji docela přesně. „Čekáš-li ve své garsonce na návštěvu muže svého srdce, neoblékej si kalhotky. Ušetříš si tím trapné chvíle s jejich nešikovným svlékáním.“
Ona, Monča, to způsobila! Já, ve skutečnosti trochu puritánská Věra, jsem nikdy takto na muže nečekala, vůbec nikdy za mnou žádný nedorazil! A dnes jsem nešla na rande, ale do divadla, kde budu mluvit s dvěma seriózními staříky. Prdlačka seriózními, starými kocoury! Nicméně, i kdybych kalhotky měla, pak kdoví jaké? Ne, seprané ne! Určitě nějaké nové (jak říkala maminka: když jdeš z bytu, vezmi si vždy nové a čisté prádlo, co když se ti stane úraz a budeš mít v nemocnici ostudu). Nové, ale jaké barvy: Ty černé? Rudé? Se srdíčky? S hvězdičkami nebo pruhované nebo dokonce ty, které jsem si koupila na Den vítězství: pruhované s hvězdičkami, se vzorkem americké vlajky?
Už vím jak na to! Zatím co budou na jeviště přinášet stůl a židli, řeknu, že si odskočím na vécko a uteču.

Za dveřmi s nápisem Dámy jsem se přesvědčila, že kalhotky mám. Jeden balvan mi spadl ze srdce. Jaképak jsou ty dnešní? Málem jsem se zhroutila do mdlob: tyhle jsem si v euforii koupila na jarmarku při oslavách upálení Mistra Jana. Byly na nich nakresleny kalichy, jeden vedle druhého. Tehdy mi to připadalo vtipné: kalichy je možno použít i jako symbol poháru rozkoše blízký onomu jejímu zdroji. Tak nechutně jsem se tehdy Mistrovi rouhala.

V tuto dnešní chvíli na vécku se ve mně probudila krev husitského předka. Neodejdu z bitevního pole. Podívala jsem se do zrcadla: ano, mám bojovný, odhodlaný, sršatý výraz. Neuteču jako nějaký zpotvořený křižák. No, nalíčení není nic moc, možná že by pohled na mou zkrášlenou tvář odvedl pozornost od mých nohou, vždyť tvář je na dívce to nejkrásnější, když se usměje, i když je třeba ošklivá. I tehdy, když se na ni pozorovatel dívá odspodu. Načež do pozadí ustoupí nedostatky těla i intelektu. Též její přednosti, v mém to případě.
Ne! A tloukla jsem se do hlavy: bylo by velice zbabělé působit umělou krásou, a taky by to bylo marné - v určitých situacích je kukuč málo platná, nalijme si čistého vína: stejně se muži raději než na tvář dívají na nohy nebo pod sukně, syčáci. A výraz mé tváře se v důsledku toho stal ještě tvrdší a zarputilejší.

Hrdě a vzpřímeně, podobna sestře bratříků, jsem vystoupila na jeviště, kde již stál stůl a na něm židle.
Pan režisér řekl obdivně: „Hle, jak je odhodlaná.“
Jeho kolega dodal lišácky: „Plná energie a odvahy.“
Pan režisér rozhodl: „Držet židli nebude třeba. Zvládne to. Jinak by se cítila jako bábovka. Už přemohla ten pocit strachu. Miloslave, budeme Věrušku sledovat z hlediště.“
Režisérův kolega mi velkopansky pokynul: „A tyč s tím hadrem zatím nechte dole.“

Pak oba pánové usedli do hlediště do míst, kde by se jim otevřel pohled na mé nohy stojící na židli nejvýš deset centimetrů nad kolena. Pohodově, opravdu pohodově jsem se cítila. V pohodě jsem na stůl a pak na židli vystoupila. Na lanko jsem dosáhla.
Hrdinně jsem prohlásila: „Teď mi tu tyč s revuálkou podejte.“
No co, ať se podívají. Nohy budu mít u sebe, nemám je ani do iks ani do ó. A kdyby byli příliš dotěrní, tak je kopnu do čumesů.

Podívali se na mne z hlediště, ke mně se nepřiblížili.
Pan režisér pronesl vznešeně: „Podali bychom tyč s revuálkou, podali, jako džentlmeni, neboť v divadle musíme být džentlmeny vůči sobě navzájem. Pohled bychom do země odvrátili. Dioptrické brýle bychom sejmuli. Ale není to třeba.“
Řekla jsem udiveně: „Nebudete revuálku potřebovat?“
„Ne.“
„Proč jsem tedy na stůl a na židlí lezla?“
Vysvětlili mi to. „Proto, abychom se přesvědčili, že jste děvče do nepohody, žádná frfrlinka a cukrová panenka. V divadle musí herec často dělat věci, které se mu osobně nelíbí.“
Jeden z nich upřesnil: „Právě teď zkoušíme vaši novou roli.“
„Jakou?“
„Věruško, vaše výslovnost a paměť není dosud na potřebné úrovni, abyste mohla hrát pořádnou roli. A štěk „Paní nesu vám psaní“ vás není hoden. Máte na víc.“
„Jakou roli?“
„Budete hrát sovu. Budete stát na židli na stole, vaše cudné tělo bude zahaleno zeleným sametovým plédem, jen hlava vám bude koukat. Pod krkem nad tím plédem budete držet větev.“
„Hrát sovu? Mluvící sovu?“
„Ne. Naše pohádka je realistická, budete hrát sovu vyjadřující se přírodním zvukem. Hlava bude koukat a houkat.“
Dívala jsem se nechápavě a zkoprněle.
„Budete hrát houkající sovu. No, jak dělá houkající sova? Húúúú! Opakujte.“
Celá zpitomělá jsem procítěně zahoukala: „Húúúú.“
„Takhle budete houkat po znamení, které vám někdo dá ze zákulisí. Ovšem vypilovaněji musíte houkat, sofistikovaně,“ řekl pan režisér.
„A hlouběji dýchat, až se prsa budou dmout.“ Usmál se trochu dvojsmyslně pan Miloslav.

Ještě chvíli jsem už zálibně a beze strachu houkala. Pak jsem konečně mohla slézt z výšin a k oběma pánům divadla si přisednout. Na distanc ovšem. Na kraj jeviště, přičemž jsem ležérně pohupovala těžce zkoušenými dolními končetinami. Nebyla jsem schopna slova. Naštěstí se pustili do vzájemné hádky, jak že vlastně houká sova. A oba různě střídavě houkali. A každé zahoukání komentovali. Na příklad. To jste houkal jako vláček motoráček. Ne, to byl zvuk hluboce naladěné sirény. Jaký to bude druh sovy? Každý druh houká jinak! Nehouká. Houká!“
Konečně jsem nabrala dech: „Najdu si soví hlas na internetu a ten se naučím.“
„Bravo,“ řekli pan režisér a jeho kolega téměř jednohlasně. „Jste přijata.“

A pak se pan Jaroslav otcovsky usmál „Promiňte nám naše kosé pohledy a mlsné olizování se. Musíme být ve střehu, jestli se neblíží divadelní strašidlo.“
Zeptala jsem se stísněným hlasem: jaké strašidlo?
„Děvče zlaté, jedna ze tří sester. Jak tady hráli Čechova, tak se tady zapomněla a zvlčila.“
Spontánně mi unikl výkřik hrůzy. Húhúhúhú.
„To je ten správný soví zvuk,“ radoval se pan Jaroslav a dodal:
„To olizování rtů? V divadle je suchý vzduch. Neustále totiž pracují vysoušeče slz diváků i těch, co oplakávají zmařenou výstavbu nového divadla.“
Zasmušil se. V mé tváři se objevil bolestný otazník. Usmál se.
„Samozřejmě,“ tak znělo konečné režisérovo vysvětlení celé předchozí situace. „Výstup na výšinu židle stojící na stole bylo součástí zkoušky vaší odvahy a charakteru.“

Usmáli se na mne ještě příjemněji a pak jsme si další půlhodinku uvolněně povídali. Oba staří muži se mi začali líbit, byli to opravdu džentlmeni. Skončili jsme na dvojce vína (jimi placeného). Od té doby jsme přátelé a máme se docela rádi. Nikdy bych si nepomyslela, jak se při společném úsilí v divadelním umění smazávají věkové rozdíly. Jarda a Milda jsou docela fajno príma parťáci.

Jak to dopadlo, holky? Tu sovu jsem opravdu s úspěchem hrála. Pak jsem povýšila v živočišném druhu na půvabného motýla, který už pronáší hodně textu, a má zadrhávání v roli. A v současnosti? Hraju jednu z hlavních rolí v Ibsenovi.

Naučila jsem se nezapomínat. Jsem tvrdohlavá, stal se ze mne dříč. Divadlo je přece řehole. Nejen že nezapomínám text, ale i v životě mimo divadlo už nejsem roztržitá. Už mi nenadávají sklerotička nebo bohémka. Touhu po výstředničení si odbudu na jevišti, které je mým světem a z kterého předávám pohled na svět i jiným.

Teď se podržte! Svého přítele začínám učit pořádku, až se diví, kde se ve mně ta pedantnost a odpovědnost bere. A chodím oblečená jako ze škatulky.
Pak že amatérské divadlo nemá výchovné účinky!
To koukáte holky! Holkýýýý!!


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 04.10.2012, 11:05:09 Odpovědět 
   Popravdě, posadil jsem se někde v desáté řadě a celou dobu se bavil. Díky, čuku. D.
 ze dne 04.10.2012, 15:57:25  
   čuk: Zábava čtenář- toť mé potěšení. Díky tobě.
 čuk 16.09.2012, 19:53:49 Odpovědět 
   Díky. Rejpnutí je to do divadelních amatérů- důchodců, kteří si ovšem musí rejpnout do herečky o dvě generace mladší (je nadaná a skromná, se smyslem pro humor).
 Jarda 16.09.2012, 17:39:11 Odpovědět 
   Zpočátku jsem si myslel, že se jedná o ironické rejpnutí cílené na někoho z dnešní mládeže s nezdravím sebevědomím "mišuge", jenž autor v poslední době potkal. Pak se to rozvinulo v krásnou povídku, ze života. Pěkně jsem se pobavil.
 Apolenka 13.09.2012, 13:51:55 Odpovědět 
   Culík vlasů až k lopatkám, knírek jak kartáček.... no tohle! Já toho "Jaroslava" znám.
Moc hezké čtení, čuku. K předposlední větě čtvrtého odstavce zdola si ještě dovolím poznamenat, že k věkovým výmazům dochází nejen v divadle... i na saspi se takové věci dějí.
 ze dne 13.09.2012, 20:26:42  
   čuk: Děkuji za přečtení a pochopení. Máš úplně pravdu.
 čuk 26.08.2012, 15:11:58 Odpovědět 
   Děkuji za přečtení a známku. Základní situaci jsem rozšířil, abych si udělal pro muže alibi. Muži ovšem veřejně mluví o sexuálním působení těla dívek víc ne ženy o mužích. Co je napovězeno (sukní), to víc láká.
 kudlankaW 26.08.2012, 9:55:15 Odpovědět 
   Rozevláté, tak jak jen ochotnické počiny a zejména čas a děje okolo - mohou býti. Hezké, představivost obohatí mužskou. Jak rozdílné mohou být pohledy muže a ženy na stejnou situaci. Připomnělo mi to jednu video smyčku na you tube, kde hodnotí dva kamarádi a dvě slečny ze svých pohledů, jak dopadlo jeich rande. Průběh rande, který žena hodnotí jako katastrofu, muž hodnotí kladně, neboť v nejkratším možném čase dosáhl všeho co chtěl. Hezký den. M.
 ze dne 28.08.2012, 19:26:53  
   čuk: Díky. Odpověď viz výše.
 JSEM 25.08.2012, 9:51:04 Odpovědět 
   Tak jsem si říkala, jestli nemám ovčí mhu, protože jsem nejdříve četla příspěvek na téma " Revuálka" od Terezy, tak mi to nedalo a přečetla jsem oba a dobře jsem udělala.
Jó emoce! Někdy nepomůže ani plandavá halena, ani kalhoty!
:-))
 ze dne 25.08.2012, 10:38:22  
   čuk: Díky za přečtení a známku. S Terezou jsme kolegové z divadla. Napsali jsme to nezávisle. Ona byla první a tím mi dala podnět.
 malý emo 24.08.2012, 18:25:41 Odpovědět 
   No Jirko, netušila jsem, co všechno se dá vymyslet na téma věšení revuálky. Nebudu radši komentovat ten sexuální podtext, který je protknutý prakticky celou povídkou. Když ti ho tedy velkoryse odpustím, zbytek je moc hezky napsaný text, u kterého jsem se fakt bavila. Několikrát jsem smíchy skoro spadla pod stůl. Třeba husitské kalhotky mě odrovnaly. A ta narážka na Čechova a na stavbu nového divadla... Ty jsi prostě takovej mimo normál, viď :) Já ti tu jedničku prostě musím dát (a taky proto, abych za tenhle komentář nemusela hrát příště sovu) :)
 ze dne 24.08.2012, 18:35:47  
   čuk: Díky moc za hodnocení mé povídky i mé osoby. Já jsem osobně neradostně poznal, co je to normalizace. Potěšilo mě tvé hodnocení kolegyně. Pro příště bude úbor na zkoušky: plandavá halena bez výstřihu, dlouhé kalhoty.
 kulička 24.08.2012, 17:26:47 Odpovědět 
   to teda houkám! :)
 ze dne 24.08.2012, 17:40:59  
   čuk: Díky. Vím, že jsi moudrá jako sova.
 Adelaida 24.08.2012, 12:50:04 Odpovědět 
   Text je psán s humorem a srdcem. Odpočinkové čtení, příjemná atmosféra láká a vybízí k návštěvě takového divadélka...
 ze dne 24.08.2012, 12:53:11  
   čuk: Děkuji. Pošleme milé čtenářce pozvánku do našeho divadla, kde lze dotyčné osoby shlédnout.
 Šíma 24.08.2012, 11:59:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Milý a úsměvný text. Koukám, že už tu o té "revuálce" nějaký textík vyšel, půjde tedy zřejmě o pohled z jiného úhlu. Stejně jako ten předešlý ani tento nepostrádá humor sobě vlastní a ukazuje něco málo z divadelního prostředí a poukazuje na onu řeholi (kříž, který si s sebou všichni účinkující - včetně pana režiséra - nesou). A mezi námi, kdo se nerad dívá na mladou hezkou holčinu, že jo? (mrk) Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Stále s nami 2.
Mon
Pán v klobouku
Pely
Faraón
GoSu
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr