obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Posel smrti V: K. IV - Panství zatracených 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 24.08.2012, 13:15  
První část čtvrté kapitoly románu. Rachel přijíždí na Black Mirror, kde se seznamuje s místními a sbírá informace o rodu Gordonů.
 

Tmavá místnost bez oken se stolem, na kterém je jediný zdroj světla – plápolající plamínek svíčky, jež osvětluje listinu, která se zaplňuje modrým inkoustem z pera vedeného rukou zamyšleného muže. „Panství Black Mirror. Místo na které zbytek světa raději zapomněl. Nehostinná pahorkatina pokrytá hustými temnými lesy, jež zahalují vše živé a nechávají to tiše spát. Málokdo se odváží toto místo vůbec navštívit a ještě mnohem méně lidí má tu odvahu nebo spíše drzost tu žít natrvalo. Jakoby zdejší kraj odmítal cizince, jakoby nechtěl být spatřen a naopak chtěl zůstat všem očím skryt. Na našem panství není bezpečné místo, nikdo tu nemůže najít úkryt, protože žádný není. Nebezpečí zde číhá na každém rohu a mohlo by se zdát, že jen blázen by tu dobrovolně zůstal. Každý ví, co se tu odehrávalo a odehrává, ale příčina toho všeho je zahalena clonou, kterou prohlédlo jen málo duší. Ani oni se však nemohou považovat za znalce panství našeho, neboť záhady zde ukryté jsou jistě zaryty hluboko do dávné minulosti, kterou nepamatuje už nikdo z živých. Ani my, přestože jsme formálně pány zdejšího kraje, jsme ve skutečnosti jen jeho loutkami, neboť paradoxně právě my jsme nejvíce doplatili na vrtochy osudu. Na našich bedrech dříve ležela zodpovědnost a moc naše měla sloužit k ochraně ostatních před zlými silami, ale dnes jsme to my, kdo potřebuje ochránit. Jsme na pokraji vymření a všichni vědí, že s naším skonem skončí také mnohé zlo a bolest, kterou jsme způsobili. Otázkou však zůstává, jestli s naším koncem nezmizí i moc a síla kraje, protože jsme s ním spjati silnými řetězy a ty nejdou zpřetrhat. Jak dlouho ještě vydržíme stát na kopci a shlížet na to, co nám mělo říkat pane? Čemu všemu dokážeme ještě odolat, než se zlomíme jako suchý zpráchnivělý strom, kterému se už teď v mnohém podobáme. Bohatá koruna bez listů a pouze jedna jediná větev. Prozatím je mladá a pevná, ale jak známo jest – i ta nejpevnější větev se pod náhlým a silným náporem zlomí. Budeme pokoušet štěstí naše a smůlu ostatních nebo se pokusíme větev upevnit, zajistit a ochránit? To ukáže až čas a to je to jediné, čeho máme dostatek.“

„Tak tohle je ono?“ ptala se Rachel, jakmile přijeli k hotelu Gordon’s Palace.
„Ano, ano krásná dámo. Pěkné, že?“ odpověděl pyšně Murray.
„Hezké, to ano. Docela to zapadá do té krajiny okolo. Přijde mi to tu takové… pusté.“ Budova to byla vskutku obrovská, možná až moc… Murray zaparkoval pod stříškou v levé části hotelu, vystoupil a zdvořile otevřel Rachel dveře. „Jste galantní, Charlesi.“
„Samozřejmě, slečno. Na rozdíl od většiny zdejších lidí, já vím, jak se chovat k dámě. Předpokládám, že si budete přát pokoj.“
„Pro začátek to asi bude nejlepší, to máte pravdu, ale nemám zase tak moc peněz…“
„V pořádku. Udělám Vám slevu. Řekněme 15 liber za noc, co říkáte?“
„Patnáct liber?! No, tak dobře, ale… není to moc výhodná sleva.“
„Přežít tady je těžké, to víte. Zkrátka je to ta nejmenší cena, jakou si mohu dovolit, abych se uživil, rozumíte, ne?“
„Rozumím. Mohl byste mi prosím ukázat panství a trochu mě provést, alespoň po nejbližší vesnici?“
„Potřebuji být v hotelu pro ostatní, to víte, kdyby někdo přišel a já tu nebyl… Pomalu se blíží sezona a kdoví o kolik zákazníků jsem přišel návštěvou Aberdeenu.“
„Teď asi čekáte, že Vám učiním nabídku, že?“
„Nechci Vás ožebračit, chápejte ale, že musím myslet také na sebe a na hotel. Je to celý můj život, víte?“
„Tak to Vás radši nebudu obtěžovat. Možná najdu někoho jiného.“
„Jak myslíte, slečno, ale když budete cokoli potřebovat nebo budete shánět informace – budu zde pro Vás.“
„Rozumím, kdyby něco… obrátím se na Vás.“ Murray z auta vytáhnul kufr s věcmi Rachel a otevřel jí dveře do hotelu. Byla překvapena velikostí recepce. Velká místnost podobná spíše nemocniční hale, navíc neobvykle vysoká. Recepční pult se táhnul téměř po celé její širší straně a vedle něj byly dveře dál. Murray jimi provedl Rachel a chodbičkou jí dovedl až k pokojům. Zastavil se u dveří s číslem jedna a položil před ně kufr.
„Tady je Váš pokoj, slečno. Chcete ho nejprve vidět?“
„To nebude nutné.“ Rachel z peněženky vytáhla požadovanou sumu a předala jí Murrayovi.
„Počkejte moment, než dojdu pro klíče. Normálně je nechávám u recepce, ale když jsem byl teď nějakou dobu pryč, přesunul jsem je pro jistotu i s dalšími věcmi mimo dosah, chápete.“
„Snad se tu nekrade?“
„Ale, ne. Samozřejmě, že ne slečno. Jen chci mít jistotu.“ Murray odešel a ona zatím obdivovala klasický styl nábytku a vlastně celkového vybavení chodby. Neměla ráda všechny ty moderní jednoduché věci, ze kterých už na první pohled vyhlížela strohost a lacinost. Bývaly obvykle škaredé a jejich výrobci se soustřeďovali především na praktickou stránku, na čemž jí sice také záleželo, ale když se na to nedalo dívat… Na konci chodbičky byla větší místnost s křesly a nízkým stolkem. Evidentně zde měli odpočívat turisté a bavit se přitom čtením knih z police poblíž. Murray během chvilky přišel s klíčem v ruce a podal ho Rachel.
„Děkuji, Charlesi. Můžete klidně jít. Pokoj si prohlédnu sama.“
„Ať se Vám tu líbí, slečno. Ještě malý detail – zapište se prosím do návštěvní knihy. Bude na recepci.“

Odešel a Rachel odemkla dveře do svého pokoje. Vybavení nebylo nijak zázračné, ale dalo se to čekat. Po levé straně byla skříň, za ní bytelná postel. Zhruba proti dveřím bylo v místnosti okno a pod ním stůl s židlí. Dále tu byla televize, sice stará, ale dostačující. Výklenek ve stěně ukrýval místnůstku s toaletou a sprchou. Položila do pokoje kufr s tím málem, co měla s sebou, trochu si pokoj prohlédla a vypravila se ven. Za recepcí stál Murray, a jakmile ji uviděl, vytáhl zpod pultu návštěvní knihu a pero. Zapsala se a přitom si všimla, jak málo podpisů tam je. Letos byla vůbec první.
„Tak, děkuji mnohokrát, slečno Rachel. Kdybyste měla zájem, mám tu pro turisty nejrůznější pohledy, známky, tajemné artefakty a další upomínkové předměty. Jen je musím všechny vynosit ze skladu, počkejte tu na mě.“
„To nebude nutné“ přerušila ho Rachel. „Myslím, že si peníze nechám na důležitější věci.“
„Jak myslíte, slečno, ale řeknu Vám, že to jsou opravdu skvostné předměty.“
„Ne, děkuji Charlesi. Vážně mě to nezajímá. Máte tu na panství noviny? Píše tu někdo o zdejším dění?“
„Tak samozřejmě, že něco takového máme, že? Ani Black Mirror není tak zapadlé, aby se tu netiskly noviny, ale ty Vám neřeknou o strašlivých událostech, co se tu dějí.“
„Nechápejte mě špatně, ale radši bych si udělala obrázek pomocí místního plátku. Máte tu nějaké?“
„Zapomínáte, slečno, že jsem byl téměř měsíc pryč. Kde bych tedy měl vzít dnešní noviny?“
„Nemám na mysli dnešní. Jsem tu poprvé v životě a tohle místo mi přijde poněkud odříznuté od světa. Neznám tu nikoho a ani nevím, co tu vlastně máte. Budou mi stačit noviny klidně měsíc nebo i víc staré abych zjistila, jak to tu chodí.“
„Rozumím, samozřejmě. Možná něco najdu v kanceláři, počkejte tu na mě, slečno.“ Murray zamířil do své kanceláře, která byla hned vedle dveří k pokojům, odemkl, vstoupil a zase za sebou v rychlosti zavřel, jako by nechtěl, aby někdo viděl, co je uvnitř. Rachel si zatím prohlížela halu. Byla z ní celá unešená, ale pomalu nabývala dojmu, že to tu původně nesloužilo jako hotel. Během chvíle byl Murray zpět s pomačkaným kusem papíru. Na první pohled byl vidět velký kruhový otisk, zřejmě od hrnku s kafem. „Tak, tady to máte, slečno. Musíte prominout, já… nenapadlo mě, že by to ještě někdo chtěl číst…“
„V pořádku Charlesi. Děkuji.“
„Nemáte zač, slečno. Dovolte mi ale ještě jednou nabídnout spíše sebe jako zdroj informací, přeci jen toho o panství vím spoustu a jsou to všechno ověřené informace. Udělalo by mě to radost, kdybych Vám mohl všechny ty věci povědět sám, a vůbec se nemusíte starat o to, že by mě to zdržovalo.“ Rachel už měla co dělat, aby udržela na tváři úsměv, ale přemohla se.
„Víte, Charlesi, já myslím, že už jsem Vás obtěžovala dost dlouhou dobu a opravdu v tom nechci dál pokračovat…“
„Mě by to nevadilo, krásná dámo. Koneckonců je mou povinností jakožto čestného a šlechetného muže Vás ochránit a varovat před nebezpečím, které se na panství skrývá.“
„Charlesi!“ vykřikla Rachel, ale pak se zase zklidnila a pokračovala klidným hlasem, „Jsem po té cestě trochu unavena a ráda bych teď byla o samotě, rozumíte, co tím chci říci?“
„Jistě, jistě slečno. Promiňte mi to, neuvědomil jsem si, že Vás cesta tak vyčerpá. Tak snad až si odpočinete…“ Rachel odešla a to dost rozhozená. Málem se neudržela a řekla Murrayovi něco dost ošklivého. Ten člověk je neuvěřitelně neodbytný, kdoví jak dlouho to s ním tady ještě vydrží. Pravdou ale je, že musí jednat. Stráví tady ještě pár nocí a může chodit žebrotou. Vrátila se do pokoje a natáhla se na postel. Noviny byly celé ušmudlané, špinavé a lepkavé, ale text pro ni jistě bude důležitý. Každá role začíná sběrem informací. Než se ale stihla začíst, někdo silně zabouchal na dveře. „Slečno Rachel! Otevřete prosím dveře!“ Hned poznala Murraye, ostatně, kdo jiný by to taky mohl být, vždyť hotel byl úplně vylidněný. Otevřela znechuceně dveře, ale jakmile zahlédla, Murraye vykouzlila široký úsměv.
„Promiňte, slečno. Vážně mě to mrzí, ale ty noviny bych si radši vzal zpátky, víte, není v nich nic vyloženě důležitého. Jen by to pro Vás byla ztráta času.“
„Charlesi, můžete mi vysvětlit proč ta náhlá změna? Píše se tam snad něco nepěkného o Vás nebo Vašem hotelu?“
„Ty noviny totiž obsahují spoustu lží a výmyslů, víte? Je to obvyklá snaha zajistit větší zisk a oblouznit důvěřivé čtenáře. Jen peníze, vždyť víte, jak to chodí. Mohl bych Vám o tom vyprávět… Zkrátka mi došlo, že by pro Vás ty články mohly být pouze zdrojem dezinformací a Váš pohled na panství by tak byl zkreslený, čehož bych se rád vyvaroval.“
„A Vy si ty noviny kupujete, přestože tohle víte?“
Murray se na chvilku zarazil, protože nemohl najít vhodnou odpověď. „Občas se tam zkrátka dá najít něco… něco užitečného, ale Vám bych je neradil číst.“
„Promiňte Charlesi, ale ráda bych si o tom rozhodla sama. Slíbím Vám, že ty věci také nebudu brát zcela vážně.“ Murray neochotně pokýval hlavou a poté odešel. Rachel si vydechla a doufala, že už jí nechá být. Rozhodně ale byla připravena věřit více novinám než jemu. Vrátila se na postel a konečně začala číst.

Black Mirror Times
pátek 18. 2. 1994


Smrt v hotelu – nové skutečnosti
Jak již víte z minulého vydání, panstvím Black Mirror v poslední době otřásla zpráva o smrti převorky Valentiny Antoliniové. Ta byla před dvěma dny (16.2) ráno nalezena mrtvá v hotelu Gordon‘s Palace jeho majitelem Ch. Murrayem (52). Připomeňme, že V. Antoliniová pobývala na Black Mirror v listopadu minulého roku, kdy opatrovala lady Victorii Gordonovou (†89). Nedlouho po její smrti odjela neznámo kam a opět se vrátila koncem prosince. Od té doby několikrát odjela pryč, ale zase se vracela. Důvod jejího pobytu zde nám není znám, ale podle vyjádření policie šlo o jasnou sebevraždu. Co ale přiměje katoličku k takovému činu?
Vyjádření pana Ch. Murraye jsme Vám přinesli včera, ale naše pátrání přineslo nové skutečnosti. Zjistili jsme, že V. Antoliniová byla krátce před svou sebevraždou navštívena svým bratrem Pietrem Antolinim. Je možné, že by neshoda s bratrem dovedla mladou ženu k takovému činu? Sám Pietro to však odmítá a ze smrti své milované sestry viní pána Black Mirror – Adriana Gordona. Ten nám sice odmítl poskytnout rozhovor, ale na základě jeho nedávné nehody, při které přišel o pravou nohu, a jeho blízkého vztahu s mrtvou, můžeme usuzovat, že má na incidentu jistou vinu. Někteří se totiž domnívají, že trvalé zranění způsobilo v duši mladého šlechtice zahořklost a zatrpklost, která vyústila v ostrou hádku s V. Antoliniovou. Ta prý vyvrcholila onou nešťastnou událostí.
Nám se ovšem podařilo objevit i další možný důvod. Podle informací, které se k nám dostaly se zdá, že pokoj slečny Valentiny byl ten samý, ve kterém před 13 lety spáchal sebevraždu jistý James Gordon(†33). James byl duševně nemocný již ve svém raném dětství. Jeho příbuzenský vztah k rodině Gordonů jsme sice nevypátrali, ale víme zcela jistě, že býval hlavní podezřelý z vražd v roce 1981. Později byl z vražd posmrtně usvědčen Samuel Gordon(†34) ale ještě v době vyšetřování se Jamesovi podařilo z Ashburry utéct. Krátce poté byl nalezen na útesech Sharp Edge nad bezvládným a neskutečným způsobem zmrzačeným tělem Roberta Gordona(†62). Zvláštností je, že se nepodařilo zcela prokázat Samuelovu vinu. Každopádně byl James odvezen zpět do své cely a krátce nato spáchal sebevraždu oběšením. Je všeobecně známo, že na našem panství se vypráví o nejrůznějších strašidelných historkách a naše redakce může nyní přijít s další. Je možné, aby v pokoji, kde strávil James podstatnou část života, stále strašil jeho duch a nutil jeho obyvatele k podobnému činu, jakého se dopustil on sám?

Mrtví vylézají z hrobů?
Záhada rozkopaných hrobů na Warmhillském hřbitově stále pokračuje. Otec Furas zamítl hroby otevřít a zjistit, zda nejsou některé z kostí odebrané. Mezi místními však tato událost vyvolala vážné obavy. Ukázalo se, že překopané hroby patří zřejmě obětím vražd v roce 1981. Tehdy Samuel Gordon zavraždil během několika málo dnů 5 osob a následně spáchal sebevraždu. Vůbec největším tajemstvím je to, že jeden z hrobů překopán nebyl. Nikdo přesně nedokáže určit, o koho se jedná a s jistotou můžeme vyloučit pouze Williama Gordona(†78). Námi dotázaní se většinou shodují na jméně Samuela Gordona(†34), který jako jediný nebyl obětí vraždy, nýbrž sebevraždy.

Středověk na Warmhill
Přednáška otce Furase o praktikách inkvizice ve Španělsku vzbudila pozitivní ohlasy mezi místními. Otec Furas proto plánuje pokračovat a další přednáška bude již za čtrnáct dnů ve čtvrtek a to na téma procesy s vlkodlaky.


Inzerce a vzkazy
Ve Willow Creek je otevřena právnická poradna. Najdete mne naproti mostu (bývalý dům Dr. Winterbottomové). Cena dohodou dle obtížnosti případu.
Peter Daveson

Věnuji třítýdenní koťata (4) dobrým a laskavým duším. Warmhill, dům č. 2
Nancy Sitterová

1.3. Proběhne slavnostní znovuotevření hospůdky U Tří soudků. Všichni jste srdečně zváni. První pinta piva zdarma!
Harry

Sháníme staré (19. až počátek 20. stol.) nepoškozené porcelánové čajové servisy z Anglie.
Kavárna Willow Creek

Noviny neobsahovaly příliš mnoho informací, ale vzhledem k poklidnému životu na panství se to dalo čekat. Ostatně, o čem by asi tak mohli dennodenně psát? Pro začátek to nebylo úplně špatné, říkala si v duchu Rachel. Murrayovi asi pořádně klesly zisky po tom nálezu mrtvoly, ale na druhou stranu, kdoví jestli tu v té době vůbec někdo byl. Rachel se vydala ven z pokoje. Zamkla ho a pokračovala do haly.
„Charlesi! Můžete mi v rychlosti říci, kudy do Willow Creek?“
„Doufám, krásná dámo, že jste těm článkům nevěřila.“
„Nebojte se, Charlesi. Jestli se Vám kvůli tomu článku vyskytly nějaké nepříjemnosti, tak to mě opravdu mrzí.“
„Víte, dělám, co můžu, ale stále mi někdo hází klacky pod nohy. Lidem vadí moje úspěšnost, víte co tím myslím, že.“
„Ano… to opravdu chápu. Řeknete mi už kudy do vesnice?“
„Ale jistě, promiňte mi to. Stačí, když vyjdete z hotelu a na křižovatce se dáte doprava. Cesta pokračuje podél řeky, a když se jí budete držet, dostanete se hned do Willow Creek.“
„Děkuji Vám.“
Rachel se vydala ven, ale než stihla zabrat za kliku od vstupních dveří, Murray se zase ozval: „Nechtěla byste si koupit mapu, slečno? Mám jich tu spoustu a pro rychlou orientaci to je to nejlepší.“
Rachel se otočila na Murraye. „Ne, děkuji, ale vážně nemám zájem. Když budu něco potřebovat, zeptám se Vás. Neodmítnete mi poradit, že ne?“
„Ehh, to jistě ne.“
Rachel konečně vyšla ven z hotelu.

Vysoko na obloze svítilo slunce. Vzduch byl čerstvý a osvěžující vánek jí čechral vlasy. Nebylo to tak strašné, jak si představovala. Sice bylo jasné, že tu lišky dávají dobrou noc, pokud se sem vůbec někdy nějaká zatoulá, ale je tak alespoň v bezpečí před Oliverem. Pořádně si prohlédla vysokou budovu hotelu a říkala si, co se s ní asi tak stalo, že ji Murray nechal předělat na hotel. Podle novin se zdálo, že v minulosti to byla spíše nemocnice nebo nějaký specializovaný ústav. I samotné interiéry vypadaly podivně, ale byly vcelku příjemné. Jen kdyby byl příjemný i jejich majitel. Obešla garáž a všimla si velké prosklené zimní zahrádky. Bylo tam několik stolů a lavic. Napadlo ji, že dříve zde možná bývala restaurace, to ještě v době kdy hotel prosperoval. Teď se ale zdál být zapomenutý a chátrající. Chystala se vrátit na cestu, když jí zaujal oplocený objekt za budovou. Byl tu travnatý svah a pod ním hřbitov ukrytý pod korunami vzrostlých stromů. Obklopoval ho poničený zrezivělý plůtek z kovových tyčí. Šla se podívat blíž, protože jí přišlo velice zvláštní, že by právě tady měl být hřbitov. Skrze díru v plotě došla na prázdné místo v jeho středu. Všude kolem stály nízké kamenné náhrobky s většinou nečitelnými jmény a epitafy. Podle životních dat zjistila, že drtivá většina mrtvých zde byla pohřbena už před stovkami let. Z dvacátého století tu nebyl nikdo. Některé náhrobky byly již rozdroleny, ale naprosto všechny vypadaly neudržovaně, jako by sem nikdo nepřišel už celé roky. Jediné, co zde stálo ještě relativně v dobrém stavu byla kaplička. Velké kusy kamenitých kvádrů stále ještě držely pohromadě a stejně tak pevné dřevěné dveře, pobité železnými pláty. Zkusila, jestli půjdou otevřít, ale byly zamčené. Vydala se pěšinkou do další části hřbitova. Bylo tu několik větších hrobek a krypt. Všechny se zdály být bytelné a nepřístupné. Napadlo jí, jestli jsou v nich pochováni členové rodu Gordonů. Vzadu našla úzký průchod do další části hřbitova. Oplocení kolem obdélníkového dvora vypadalo mnohem nověji, snad jen pár týdnů staré, ale ve stejném stylu. Ve dvou řadách za sebou tu byli náhrobky jeden jako druhý. Všechny byly jednoduché a nezdobené – pouze kvádry z kamene a ve vrchní části byly zaoblené. Přišlo jí divné, že by tu najednou pohřbili tolik lidí, obzvlášť když to vypadalo, že tenhle hřbitov už dlouho neplní svůj účel. Po zběžném prohlédnutí vyrytých jmen jí bylo hned jasné, kdo je zde pohřben – všechny jména patřily k rodu Gordonů. Všimla si tu Marcuse, Mordreda, Tobiase, Lothara, Jeremyho, Williama, Randala, Roberta, Samuela a pár dalších. Druhou řádku zaujímali ženy – Rose, Agnes, Jennifer, Rebecca, Victoria, Eleonor, Elisa, Catherin a ještě několik jiných. Našla tu i svou jmenovkyni Rachel. Podle životních dat snadno zjistila, že šlo s největší pravděpodobností o manželku Jeremyho Gordona. Stále ale nechápala důvod toho všeho – chtěl snad osamělý Adrian všechny své předky znovu pohřbít a to takto pospolu? Copak upřednostnil takovéto jednoduché hroby před zdobenými a prostornými hrobkami, jenž by byly pro vznešený šlechtický rod příhodnější? A především – jak je možné, že noviny udávají místo odpočinku Williama a Samuela u kostela na Warmhill? Možná to byl Adrian, kdo hroby otevřel, aby ostatky přesunul sem. V tom případě ale ten neotevřený hrob není Samuelův, jak se místní domnívají. Jenže hrob Jamese tady nikde není. Přišlo jí tohle všechno opravdu podivné. Adrian je na tom zřejmě velice špatně a kdoví, jestli její plán vůbec může vyjít. Měla z toho místa husí kůži. Lidé, které od sebe dělila celá staletí, tu teď leží vedle sebe, jeden vedle druhého. Radši v rychlosti odešla a vrátila se nahoru před hotel. Napadlo jí, že se na hroby zeptá Murraye, ale radši si to rozmyslela – ostatně, ty jeho řeči jí lezly na nervy.

Držela se cesty, jak ji bylo doporučeno. Po levé straně líně tekla nějaká řeka. Nevěděla jak se nazývá ale její tichý hukot byl pro ní jako klidná hudba, jež uklidňovala a očišťovala mysl. Nespěchala, aby si mohla naplno vychutnat tohle místo. Asi za čtyřicet minut chůze zahlédla v dáli vesnici. Po pravé straně cesty se táhly dlouhé lány polí obklopených nízkými plůtky. Za nimi prosvítaly zelené louky a zahlédla tam i několik kusů pasoucího se dobytka. Bylo to dost daleko, takže rozpoznat víc se nedalo. Cesta se držela právě mezi poli a zadní částí vesnice. Obíhala ji, neboť vesnicí samotnou procházely jen úzké dlážděné chodníčky. Pro auto byly příliš malé. Atmosféra ve vesnici byla pochmurně strnulá. V kontrastu s krásným slunečným počasím to vypadalo jako jiný svět. Zpoza některých domů občas zaslechla štěkot psů, ale lidé tu nebyli nikde. První co jí zaujalo, byla budova muzea. Šlo o první dům hned na kraji. Plánovala tam později určitě zajít, ale nejprve chtěla zjistit, proč je tu tak liduprázdno. Prošla podél několika málo domů, jež stály po její pravici. Na štítku jednoho z nich stálo: právník Peter Daveson. Pomoc od někoho takového ale rozhodně nepotřebovala. Za tímto domem už bylo jen pár dalších a pak konec vesnice a cesta kamsi k lesu. Stočila kroky k mostu. Chvíli si prohlížela pomalu plující vodu v korytě, jak se na ní odráží sluneční paprsky, a poté došla až na náměstí nebo spíše náves. Vpravo vedl přes řeku jeden menší můstek a ulička se stáčela k velké věži s hodinami a honosnému domu. Správně odtušila, že jde o radnici, což by sice byl dobrý zdroj informací, ale přesto by radši pomoc od někoho otevřenějšího. Jestliže je starosta podobný typ jako snad všude ve vesnicích a městečkách, kde doposavad byla, půjde o vychloubačného náfuku, který si hraje na velkého pána. Budova kavárny však už vypadala mnohem lépe. Podivilo jí, že právě tady najde kavárnu, která navíc na první pohled vypadala velice noblesně. Říkala si, že jde možná jen o bohatého majitele, pro kterého je kavárna spíše radost a nečeká, že na tom tady zbohatne. To hospoda v uličce nalevo, táhnoucí se hned vedle řeky, vypadala mnohem přirozenější pro takovouto vesničku. Navíc nevypadala vůbec zle. Okna i dveře byly na první pohled nedávno vyměňované a zevnitř se ozývalo bujaré veselí. Trochu se zdráhala vejít, neboť měla obavy z případných napitých hostů. Nakonec se ale přeci jen odhodlala a vešla.

Rozhlédla se v rychlosti kolem a zahlédla jen čtyři muže u stolů v koutě místnosti, jak popíjejí z krásných keramických malovaných korbelů pivo. Interiér vypadal také dobře. Podlaha byla dřevěná z velkých tlustých prken a stejně tak strop, ze kterého na dvou místech visely jednoduché kovové lustry se žárovkami podobajícími se tvarem svíčkám. Stěny byly pokryté dřevěnými lištami a mnohé byly polepené nejrůznějšími plakátky. Všimla si reklam na pivo, víno, boty, oděvy, hodinky, líčidla, auta, doutníky a další věci. Většina z nich pocházela snad ještě z dob za druhé světové války. Opravdu působivá a zřejmě i dost cenná sbírka. Stolů tu bylo sotva šest a byly pěkně opracované, nejspíše ručně. Sice šlo jen o jednoduché silné desky se zaoblenými hranami, ale rozhodně nepostrádaly styl. Co jí však zarazilo, byla nepřítomnost hostinského. Vysoký barový pult jí trochu připomínal bar z Démantu, ale obsluha chyběla. Nevěděla, jestli nemá zkusit zavolat nebo jen někde usednout a čekat. Oči se jí zastavily na čtveřici mužů. Poznala, že její přítomnost je vzrušila a už dlouhou chvíli z ní nespouštěli své pohledy. Situace se jí zdála poněkud trapná. Pousmála se na ně a doufala, že to bude stačit, aby si zase hleděli svého. Jeden z nich ale vstal a pomalu přišel až k ní. Byl to mladík, sotva pětadvacet let. Měl holou hlavu a na odhalených pažích mnohá tetování. Náušnice v levém uchu, řetízek kolem krku a náramky na loktech ji připomněly mladé nafoukané hejsky, jakých bylo po Aberdeenu stovky. Obvykle se shlukovali do menších skupinek, ve kterých si pak připadali hrozně drsní a nadřazení nad ostatními. Často si dělali legrácky z kde koho a způsob, jakým to prováděli, se v jedné věci vždy shodoval – jeden z nich plácnul nějaký ubohý vtípek a všichni ostatní se tomu začali hlasitě a hlavně falešně smát, čímž chtěli zřejmě dát najevo, jak si jejich kumpán danou osobu „podal“.
„No ty seš ale kočička. Ty vole, chlapi, to je kus. Hele číčo, už se Ti někdy stalo, že jsi přes ty svý balóny neviděla na cestu?“ Z rohu se ozval smích, ale Rachel z toho nijak překvapená nebyla.
„Ještě chvíli na mě takhle zírej a budeš si muset otřít bradu od slin. Nehledě na to, že máš už teď v kalhotách stan, co?“
„Ha, cha chá. Dobrý odhad. Mohli bysme trochu ukojit choutky, ne? Švédská trojka je málo, co takhle v pěti?“
„Zavři tu svou nevymáchanou tlamu Matte. Jestli se tady chceš s těma přitroublýma kamarádíčkama ještě někdy ukázat, tak se té dámě okamžitě omluvíš!“ zařval právě přicházející hostinský. Byl to obtloustlý chlapík asi něco přes padesát s knírkem a jinak již plešatou hlavou.
„Se snad tolik nestalo, ne, Harry?“ vykrucoval se Matt.
„Dobře si to rozmysli, jestli to co teď vypustíš z úst nebude omluva, tak jsi tu skončil.“ Rachel jasně viděla, že strach z trvalého odloučení od piva je pro Matta dostatečně silná motivace k tomu aby se omluvil, ačkoli tím jeho drsná image mezi ostatními dost ztratí.
„Tak promiňte slečno, ale…“ nahnul se blíž k Rachel a zašeptal ji do ucha, „ty Tvoje pohledy, to byla jasná výzva.“ Matt se hned nato sebral a společně s kamarády odešel z hospody. „Odpusťte mi to, slečno. Měl jsem zůstat tady a dávat pozor. Pivo na účet podniku, co říkáte?“
„V pořádku, pane Harry. Víte, jsem tu nová a spíš než pintu piva bych potřebovala slyšet nějaké zprávy o dění tady.“
„K Vašim službám. Já jsem se sem tedy vrátil po deseti letech sotva před dvěma měsíci, ale dříve jsem zde žil od malička.“
„Můžu vědět, proč jste odsud odjel?“
„Není to moc příjemná historka, ale vlastně by Vám to mohlo pomoci se trochu zorientovat, takže poslouchejte: Vedl jsem tuhle hospodu už řadu let společně se svoji ženou Mary. Byl to pohodový život v malé zapomenuté vísce, kde si všichni navzájem vidí až do talíře, jak se říká. V roce 1981 se tady ale stalo dost nehezkých věcí. Jeden z pánů Black Mirror… ehm… Black Mirror jste už viděla?“
„Abych se přiznala – ještě ne, ale mám to v plánu.“
„No, takže mladý Samuel Gordon tehdy zavraždil svého dědečka Williama, strýce Roberta, patologa Hermanna, jednoho služebného a mladého chlapce odsud. Takové věci dokážou pořádně změnit názor na Gordony i přesto, že jsme si jich vždycky vážili a uznávali je. Spousta lidí je tehdy všechny do jednoho proklínala a přála si jejich rychlý konec.“
„Vy také?“
„Já? Hmm, spíše než, že bych je nenáviděl, mi jich bylo všech dost líto. Nevím proč to mladý pan Samuel tehdy udělal, ale nikdy bych to do něj neřekl. Znal jsem ho ještě jako chlapce, když sem do hospody chodil se svým dědečkem. Pak po požáru zámku, při kterém uhořela jeho manželka na dvanáct let odjel, a když se vrátil… začalo to zabíjení. Možná to udělal z hořkosti ze ztráty své ženy. Rozhodně si ale nemyslím, že byl přímo zlý. Možná trpěl nějakou nemocí… kdoví. Krátce po těch vraždách má žena otěhotněla. Nemohla mi pak dále pomáhat v kuchyni a na mě spadlo spoustu práce navíc. Postupně jsem omezil nabídku jídel, abych to všechno stíhal a tak je to vlastně i teď. Ale, o čem to mluvím? Tohle s tím vůbec nesouvisí, promiňte.“
„Nic se nestalo.“
„Mary nechtěla vychovávat dítě tady, protože jí to přišlo nebezpečné a tak jsme se krátce po jeho narození odstěhovali. Moc se nám nevedlo a Mary před nedávnem zjistili zhoubný nádor. Bude to ani ne půl roku, co je pryč a tak jsme se se synem vrátili sem. Hospoda byla po mém návratu bez majitele, takže jsem mohl velice rychle zase dát vše do pořádku.“
„Ta Vaše ztráta… mě mrzí Harry.“
„To nic. Už jsem se s tím vyrovnal a kluk nejspíše taky.“
„Viděla jsem venku kavárničku, není to pro Vás konkurence?“
„Uznávám, že trochu ano, ale lidé se vždycky rádi napijí dobrého piva. Od starých dob se to tu ale přeci jen změnilo. Všímám si, že už to tu není taková pohoda jako dříve a někteří lidé, jako třeba Matt a jeho parta dělají spoustu problémů. Někdy si říkám, jestli to je pro kluka dobrý se s nimi vídat.“
„A co Gordonové?“
„Jak říkám, jsem tu jen krátce a mladého pana Adriana jsem zatím viděl jen asi dvakrát. Moc sem k nám do vesnice nechodí, ale dalo se to čekat. Jen abyste rozuměla, pan Adrian je synem toho Samuela, o kterém jsem vyprávěl.“
„Ano? Zajímavé. Slyšela jsem, že je prý je hodně osamělý.“
„Nemá rodinu, to ne, ale jinak to na zámku docela žije.“
Rachel se podivila, ale nedávala na sobě nic zdát. Měla pocit, že je Adrian odříznutý od světa, maximálně s jedním služebným, který se o něj stará. „Jak to myslíte?“ zeptala se.
„Nezřídka tady vídám Edwarda, pánova komorníka. No a občas se tu objeví i Mark. Ten se mu stará o funkčnost zámku.“
„Víc služebných nemá?“
„Ephram, ehh to je můj kluk, říkal, že tam viděl ještě někoho, ale nejspíše si vymýšlel.“
„Vy ho tam pouštíte samotného?“
„Zakazuju mu to, ale to víte – děti. Často si hraje poblíž zámku, asi ho fascinuje. Ostatně se tomu ani nedivím.“
„Hmm děkuji Harry. Moc jste mi pomohl.“
„Rádo se stalo, Klidně přijďte zase.“
„Přijdu, určitě přijdu.“ řekla Rachel a vydala se ven. Proniknout do zdejších poměrů nebude úplně jednoduché, ale nějak to snad půjde.

Vydala se zpátky na náměstí a tentokrát navštívila kavárnu. Udivil ji i její moderní vnitřek a vybavení. Podobně na tom byly kavárny z Aberdeenu, ačkoli ty měli obvykle mnohem více zákazníků. Tady nebyl kromě prodavačky za pultem nikdo.
„Dobrý den,“ pozdravila Rachel a se zájmem si prohlížela mladou blonďatou dívku s dlouhými vlasy a smutným výrazem v očích. Za někoho takového by Oliver nabídl zcela jistě značnou sumu, pomyslela si a pak si povzdechla – copak ho nedokáže vymazat nadobro z paměti? Oliver je už pryč, začala nový život. Nemůže se přece nechat ovládat vzpomínkami.
„Budete si přát?“ zeptala se dívka.
„Dala bych si kávu, tedy cappuccino.“
„Jistě, hned Vám ho dodám.“
„Rachel usedla ke stolu co nejblíže pultu. Během pár minut přišla obsluha i s objednávkou.
„Promiňte, že se ptám ale… Vy jste tu nová?“
„Ano, slečno…?“
„Denise.“
„Těší mě, já jsem Rachel. Bydlím prozatím v hotelu Gordon’s Palace.“
„Takže turistka?“
„Ano i ne. Nepřijela jsem sem obdivovat vesnici ani zámek, ale hodně se vypráví o nadpřirozených jevech tady v okolí.“
„Aha, Murray se už zase předvedl.“
„Promiňte?“
„Víte kolik lidí sem už nalákal na ty svá strašidla? A přitom tady nikdo z nich žádné duchy neviděl.“
„Opravdu ne? Nepřijela jsem sem na základě Murrayových výmyslů. Hledání duchů mě zajímalo už od malička, a když se mi dostalo možnosti to peněžitě zúročit…“
„Nechtě mě hádat - spisovatelka hledající inspiraci.“
„To ani ne. Vlastně to není nic moc. Pouze jsem psala do novin články o záhadných událostech. O něčem takovém se dalo psát roky, ostatně Británie je těmi věcmi proslulá, ale v poslední době se moc nedařilo. Tady už vlastně ani nejsem pracovně, ale šéf cestu zaplatil předem a takovou radost, abych ji stornovala, mu neudělám.“
„Neshoda na pracovišti, ehh, to je mi dost povědomé.“
„Vy alespoň stále pracujete, nebo snad ne?“
„Pracuji, ale spíše z donucení. Kdybych mohla, tak odsud okamžitě vypálím a zapomenu na tohle místo.“
„Nezdá se mi to tady tak špatné.“
„Jste tu jen krátce. A navíc rozhodně za sebou nemáte tolik životních proher jako já.“
„Asi nebudu ta pravá, ale jestli chcete, klidně se mi můžete svěřit.“
Denise se posadila vedle Rachel, potěšená tím, že se o její starosti alespoň někdo zajímá a spustila: „Původně jsem tady v kavárně pracovala se svým snoubencem Edwardem. Jenže mě odkopl a šel vytírat podlahy a stlát tomu Adrianovi z Black Mirror.“
„Dělá mu sluhu?“
„On by to určitě nazval jinak, nějak honosně, aby to nevypadalo, že mu dělá poskoka, ale ve skutečnosti tomu tak je. Edward je zvláštní člověk, posedlý spíše minulostí, než současným životem, ale nikdy bych si nemyslela, že může klesnout tak hluboko.“
„A on tuhle kavárnu dříve vedl?“
„Ne, ne. Kavárnu vede můj otec, který je vlastně tím hlavním důvodem, proč tu jsem. Edward tady dělal číšníka.“
„Nezdá se mi, že by si tak moc pohoršil. Určitě má alespoň lepší plat, ne?“
„To možná má, ale to je tak všechno. S mojí další známostí to dopadlo dost podobně. Víte, v posledních letech tu pobýval jeden inspektor – Conrad Spooner se jmenoval. Galantní muž, ale využil mě jen pro svůj prospěch.“
„Také Vám utekl?“
„Ano, jakmile dostal místo v Londýně, sbalil si věci a zmizel pryč. Vykašlal se na mě, jako bych vůbec neexistovala. Zkoušela jsem ho přemlouvat, několikrát jsem jela až za ním, ale všechno to bylo k ničemu. Jen jsem se zbytečně ponižovala,“ Denise se rozplakala, „promiňte mi to.“
„To je v pořádku,“ řekla Rachel a dala Denise svůj kapesník.
„Díky. Neměla bych Vás dál zdržovat.“
„Nezdržujete ale…“ Rachel si všimla, že do kavárny právě někdo přišel. Byl to brýlatý mužík s přihlouplým výrazem ve tváři. „Máte tu hosta.“ Denise se otočila, aby viděla, o koho jde a pak se opřela lokty o stůl a zakryla si s hlasitým povzdechnutím tvář.
„Áá, D-denise. J-jak se d-dnes máš?“
„Vypadni Bobby!“ odsekla Denise.
„A-ale j-já Tě m-mám rád. Ch-chci si T-tě vzít.“
„Já Tě ale nechci, slyšíš? Nechci Tě už vidět! Sbal se a už mi konečně zmizni ze života.“ Bobby s otevřenými ústy a nechápavým pohledem pomalu vycouval z kavárny. „Tak tohle je můj další životní omyl,“ řekla smutným hlasem Denise.
„Tvrdil, že Vás má rád.“
„To ano, má mě rád, ale copak jste ho neviděla? Vždyť je to cvok.“
„Vypadá poněkud… jednoduše, ale to nemusí být na překážku.“
„Ale je to na překážku. Umíte si představit, jak by to vypadalo? Já ve společnosti takového opičáka? Bobby je milý a hodný, ale já ho prostě nemůžu milovat.“
„Do toho Vám nemůžu mluvit. To je čistě Vaše věc.“
„Pravda, ale dost bylo o mě. Stále věříte, že tu najdete duchy?“
„Možná. Prý tu je mnoho podivností.“
„Asi ano, ale snad všechny jsou spojeny s rodem Gordonů, takže nejlepší bude, když se zeptáte přímo Adriana.“
„Aha, no… ale ptát se Adriana přímo na jeho rodinu by možná nebylo úplně… vhodné nebo snad ano?“
„No jo, to asi máte pravdu. Zkuste tedy někoho na Warmhill, tam vůbec žijí samí podivíni. Přeptejte se faráře a on Vám určitě někoho doporučí. Hlavně ale nic nevěřte Murrayovi. Ten starý prašivec si věci vymýšlí, podle toho, jak se mu to hodí.“
„Vy ho nemáte moc v oblibě, že ne?“
„Nemám a nejsem sama. I když je Murray pro vesnici důležitý, je to starý uzavřený podivín. Lidi toho o něm vědí strašně málo a radši se s ním ani nestýkají.“
„Měla jsem takový zvláštní pocit. Asi se mi to jen zdálo, tak mě prosím neberte moc vážně, ale přišlo mi, jakoby mě Murray chtěl.“
„Chtěl?“
„Je mi to trapné o tom takhle mluvit, zkrátka mě žádal, abych s ním šla do jeho pokoje… Myslíte, že by byl něčeho… schopný?“
„Tedy u Murraye je možné všechno, ale jestli Vám dělal nějaké neslušné návrhy, asi byste měla jít na policii a rozhodně tam s ním nezůstávat o samotě. Stanice je hned vedle a inspektor Vám určitě pomůže.“
„Nechci tady svůj pobyt začít nějakými problémy. Navíc, kdoví jak to myslel, ale… dám si na něj pozor. Vlastně mě tak napadá… co kdybychom si začali tykat?“
„Skvělý nápad. Konečně je v tomhle zapadákově někdo normální s kým se dá mluvit. Já jsem Denise.“
„Rachel, a pokud Ti to nebude vadit, asi bych už šla. Můžeš mi ještě vysvětlit kudy do Warmhill?“
„Stačí, když půjdeš po cestě, kterou jsi přišla dál do lesů a na druhé křižovatce zaboč doleva. Pak stačí jít pořád dál, až dorazíš ke kostelu, no a hned za ním je Warmhill. Je to vlastně jen pár polorozpadlých domků, některé ani nejsou obydlené.“
„Výborně, díky.“ Rachel zaplatila kávu a odešla ven.

Bobby seděl u mostu, slepě hleděl do řeky a plakal.
„Bobby? Co je Ti?“
„T-to k-kvůli Denise. Ona mě nechce. Já ji m-mám ale moc r-rád. Strašně m-moc.“
„Poslyš Bobby, pokud o Tebe Denise nestojí, zkus ji nechat být. Přestaň na ni myslet a najdi si někoho jiného. Zbytečně se trápit kvůli někomu, kdo o Tebe nejeví zájem je k ničemu.“
„J-já ji mám ale pořád rád. Když v-vidím ten její úsměv a… a proč jen jsem t-takový? D-Denise se za m-mě s-stydí. J-já nechci, aby s-se za mě styděla. Jsem h-hloupý a t-t-tlustý a p-pomalý a… t-to není fér.“
„Máš ale určitě jiné přednosti. Neviň sám sebe z věcí, za které nemůžeš. Hledej na sobě to dobré, co jiní nemají.“ Bobby zřejmě už nevnímal. Opět se hlasitě rozplakal a Rachel ho nechala jeho smutku. Koneckonců má teď spoustu jiných starostí. Přešla most a zatočila doleva k okraji vesnice.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.08.2012, 13:15:19 Odpovědět 
   Zdravím.

V této části na čtenáře dýchne víc než jen trocha historie, ale i spousta tajemství a nezodpovězených otázek. Naše hrdinka si "hraje na novinářku", ale proč ne? Nikdo nemusí znát její minulost, natož její pohnutky, které ji vedly k návštěvě tohoto místa. Popisy i dialogy se mi líbí. Nemám k nim žádné námitky (jako bych byl také součástí příběhu, přestože jsem jen pouhým čtenářem). Neodpustím si však jednu otázku (když jsem se zamyslel nad předcházejícími částmi): "Není toto dílo (tento text) spoluautorským počinem?" (každá část má rozdílnou kvalitu a skorem i svůj vlastní styl, jakým je podaná). Jen mě to tak napadlo, neber to - Lukáši - prosím zle! ;-) I v tomto textu jsem našel několik nedostatků (šotci nikdy nespí, vypsal jsem je níže). Psaní zdar a hezký den přeji.

Co mi padlo do oka:
============

-- Chystala se vrátit na cestu, když jí zaujal oplocený objekt za budovou. -- ji zaujal (TU ženu)

-- Držela se cesty, jak ji bylo doporučeno. -- jak jí bylo (TÉ ženě)

-- Nevěděla jak se nazývá ale její tichý hukot byl pro ní jako klidná hudba, jež uklidňovala a očišťovala mysl. -- (kdepak jsou čárky v tomto souvětí?)

-- Podivilo jí, že právě tady najde kavárnu, která navíc na první pohled vypadala velice noblesně. -- ji (TU ženu podivilo, nebylo by lepší: Udivilo ji ... - viz slůvko: údiv)

-- Tak promiňte slečno, ale… -- ("slečno" bych dal mezi čárky jako oslovení, tedy i před "slečno" bych vrazil čárku) -- Tak promiňte, slečno, ale...

-- Hmm děkuji Harry. -- (za "Hmm" bych dal také čárku, viz oslovení a zvolání) -- Hmm, děkuji Harry.

-- „Přijdu, určitě přijdu.“ řekla Rachel a vydala se ven. -- (na konci přímé řeči má být čárka) -- „Přijdu, určitě přijdu,“ řekla Rachel a vydala se ven.

-- „Rachel usedla ke stolu co nejblíže pultu. Během pár minut přišla obsluha i s objednávkou. -- (pozor na nadbytečné uvozovky, jeden by myslel, že jde o přímou řeč, ale není tomu tak)

-- A navíc rozhodně za sebou nemáte tolik životních proher jako já. -- (pozor na čárky) -- A navíc, rozhodně za sebou nemáte tolik životních proher, jako já.

Tož tak...
 ze dne 24.08.2012, 13:55:10  
   Lukaskon: Zdravím,
jsem rád, že se to líbí. Doufám, že bude i nadále :)
Spoluautorský počin to rozhodně není. Všechno je to z mé hlavy ale chápu, že se to tak možná někdy nezdá. Nechci držet celý příběh jen v jednom stylu, žánru, prostředí,... Přijde mi to takhle rozmanitější a snad i zajímavější.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
SKRZE
ZILA78
Vsacký jalovec ...
florian
Pomyslná čára ž...
Chci jen něco sdělit
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr