obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Legendy Yveninu - První úkol: 7. část ::

 autor El Kostlivec publikováno: 27.08.2012, 17:48  
Další část fantasy příběhu, ve které se Tala snaží dostat k cíli své úmorné cesty.
 

Tala se pomalu plahočila vyprahlou pustinou. Když opustila ruiny, ve kterých narazila na doupě karginů, snažila se nasadit rychlé tempo chůze - alespoň v rámci svých možností. Zranění na noze se s každým krokem připomínalo pulzující bolestí, ale zpočátku nešlo o nic, co by tvrdým výcvikem zocelená vražedkyně nedokázala překonat. S postupujícím časem ale elfka cítila, jak se z ran rozlévá plíživá horkost, která pomalu spalovala tkáně jejího těla. Nejdříve byla zasažena pravá noha, ale postupně se pálení rozlévalo do celého těla. Tala měla pocit, jakoby se jejími žílami šířila popínavá rostlina s trny. Dobře si přitom uvědomovala, že karginovy zuby a drápy v sobě musely obsahovat něco jedovatého, protože obyčejné zanícení by tak rychle nepocítila.
Ale co, pomyslela si elfka v jedné chvíli, přece si nemůžu přát, abych to měla příliš jednoduché. Bez koně, zraněná a ztracená uprostřed pouště…To by samo o sobě nebylo ono.
Ta sarkastická myšlenka jí dodala trošku kuráže a ona se přemohla k několika svižnějším krokům. Netrvalo však dlouho a byla opět nucena zpomalit. Její tělo na horšící se stav reagovalo tím, že odmítalo držet nastavené tempo chůze. Pohyby vražedkyně se tak postupně stávaly pomalejšími a především bolestivějšími. Tala musela vydávat ohromné množství vůle na to, aby udělala ještě jeden krok. A poté ještě jeden… a další. Když vzhlédla a spatřila před sebou pouze prázdnou pustinu a horkem se tetelící vzduch, došlo jí, že takovýchto malých bitev samy se sebou jí čekají ještě tisícovky. Přesto byla rozhodnuta tu válku vést až do samotného konce. Na chvíli se ale zastavila, aby se osvěžila troškou ubývající vody. Musela krotit vlastní rty, které se instinktivně přisály k hrdlu čutory a toužily po záplavě životodárné tekutiny. Navzdory tomu nutkání si elfka dopřála pouze malý doušek a poté čutoru urychleně zazátkovala, aby vábivé pokušení co nejvíc zmírnila. Následně se opět dala do pohybu.
Přinutila se sledovat obzor, aby udržela pozornost, ale rozhodně se nejednalo o lehký úkol. Horké jižanské slunce leželo nízko na západě a svou prudkostí trápilo Taliny severské oči. Možná ta žhavá koule způsobovala elfce začínající bolest hlavy, ale dost dobře to mohla být i postupující infekce. Tak nebo tak, vražedkyni na tom nezáleželo. Jediný podstatný pro ni byl fakt, že se cítila čím dál víc otupělá.
Potřásla hlavou a opět se začala soustředit na jednotlivé kroky a rozhodla se je počítat, aby se mohla soustředit na něco jiného než na bolest.
Jeden. Dva. Tři…
Probrala se ve chvíli, kdy si uvědomila, že už nepočítá. Zamrkala a zmateně se kolem sebe rozhlédla. Stále se nacházela v pustině, jen slunce se už začínalo dotýkat západního obzoru. Každý sval a kloub na těle ji bolel i bez toho, aby se hýbala, a kromě nesnesitelného vedra ji spalovala horečka. Vnitřní žár ne nepodobný tomu, který ji již delší dobu trápil a předešlého dne ji úplně ochromil.
Elfka si otupěle uvědomila, že v ruce křečovitě svírá nějaký předmět. Zadívala se dolů a zjistila, že drží odzátkovanou – a prázdnou – čutoru obrácenou hrdlem dolů. Několik kroků zpět až k místu, kde žena stála, se pískem táhla tenká mokrá stopa.
Co…co se stalo? Chtěla jsem se napít?
Tala nasucho polkla a přiznala si, že vůbec neví, co před chvílí dělala.
Začínám už blouznit.
Pohled směrem k obzoru a volání magie ji ubezpečily alespoň v tom, že se neodchýlila od vytyčeného směru, i když se jednalo pouze o malou útěchu.
Slunce už je nízko…je příliš pozdě…Zemřu.
„Zemřu,“ prohlásila nahlas. Zvuk vlastního hlasu ji překvapil dost na to, aby se opět o něco více vzpamatovala. Nikdy netrpěla samomluvou, ale význam toho jediného slova v ní vzbudil vůli bojovat.
Opět se začala plahočit vpřed, i když každý krok se nyní stal doslova ukrutným mučením. Navíc se vracel malátný stav mysli a ona opět pomalu přestávala vnímat své okolí.
Ne…nesmím podlehnout. Počítat…Musím zase počítat. Jedna…
Během jediného kratičkého okamžiku se celá realita kolem Taly změnila. Jediné, co zůstávalo na místě, byla ona sama. Kromě toho, že už ji nic nebolelo. Podívala se dolů na svou nohu a zjistila, že kousnutí a drápance zmizely. Navíc její nohy halila dlouhá sukně místo upnutých kalhot.
Co to…
Když se rozhlédla kolem, zjistila, že stojí na čisté dlážděné cestě. Všude kolem rostla upravená vegetace a cestu lemovaly nádherné sochy zvířat a jiných prapodivných bytostí. Nad korunami stromů zahlédla tyčící se bílé věže monstrózních staveb. Další rozhlédnutí ji přesvědčilo o tom, že se nachází v nějaké zahradě. Svět kolem ní kypěl životem. Ptáci štěbetali, květiny voněly a listí i tráva šuměly v lehkém větříku. Jednalo se o zcela jiný pohled než na písčitou pustinu.
Musela jsem se už úplně pominout. Je tohle ta nejvyšší forma blouznění? Jestli o tom ale vím, proč se nedokážu vzbudit?
S tou myšlenkou si uvědomila, že bolest zcela nezmizela. Stále cítila tepající horkost, ale pouze na jediném místě svého těla – uprostřed čela. Jednalo se o stejný druh bolesti, jaký pocítila den předtím v lázních poté, co se jí dotkla Akasha, jen mnohem méně intenzivní.
Ze zmatku Talu vytrhl zvuk přicházejících kroků zpoza jejích zad. Na místě se rychle otočila, jen aby zjistila, že se dívá přímo do hrudi neznámému příchozímu. Vzhlédla nahoru a oči se jí rozšířily. Muže, před kterým stála, nedokázala zařadit do žádné jí známé rasy. Rysy jeho tváře byly svým způsobem lidské, ale přesto vzdáleně cizí. Muž měl oproti tělu dlouhý krk a údy, užší ramena i trup. Jeho tvář připadala elfce zároveň dokonale krásná i cize odpudivá. Když se jeho oči barvy duhy střetly s jejími, Tala se instinktivně podřízeně poklonila.
Proboha. Co to dělám?
Část její mysli se nad tou myšlenkou podivila, jakoby ta úklona cizí bytosti do jejího života patřila. Chtěla se narovnat, ale nešlo to. Ta druhá část mysli tomu záměru pevně vzdorovala.
„Co tu děláš?“ zeptal se cizinec, zatímco na ženu shlížel. Jeho tvář pozbývala jakýchkoliv emocí kromě jediné – hlubokého opovržení.
Tala na muže hleděla rozšířenýma očima. Nevěděla, co má říct, přesto se jí na jazyk drala nějaká slova. Kousla se proto do rtu a polkla.
Musím se umluvit, pomyslela si a roztřásla se strachy, aniž by tušila, kde se v ní ten pocit vzal. Najednou měla dojem, jakoby vlastní emoce a myšlenky sledovala jako pozorovatel. Jako pozorovatel něčeho cizího a neznámého. Jakoby nad svými činy ztrácela vládu.
„Neumíš mluvit?“ zasyčel neznámý a udělal k ní krok vpřed.
„Omlouvám se, pane,“ hlesla elfka a svezla se na kolena.
Kde se to ve mně bere?
„Ztrestej tu hlupačku za její drzost,“ ozval se druhý hlas. Zpoza cizincova ramena na Talu hleděla žena, která na první pohled patřila ke stejné rase jako muž.
Při pohledu do její tváře se elfce stáhlo hrdlo. Schoulila se a očekávala ránu, která měla přijít. A která také přišla. Do tváře ji udeřila štíhlá dlouhá dlaň neznámého. Ten náraz ji vychýlil z rovnováhy a poslal ji k zemi.
Tala zaúpěla a do očí jí vhrkly slzy. Rty se jí třásly zoufalstvím a hrozným strachem. Přesto to vše dokázala s podivem sledovat, jakoby se jí to netýkalo.
Bojuj! vykřikla v mysli sama na sebe. Nebo aspoň utíkej.
Roztřeseně se jí podařilo vyškrábat se na nohy.
Muž, který jí udeřil, se zamračil a opět rozpřáhl ruku. Tentokrát však elfka na nic nečekala, nadzvedla sukni a dala se na kvapný útěk. Přerývaný dech a hučení krve v její hlavě doplňoval vzdalující se opovržlivý smích.
„Neunikneš, slyšíš?!“ zařvala za ní žena. „Najdeme si tě a pak tě ztrestáme!“
Tala ale utíkala jako o život. Stromy, keře a sochy se kolem ní míhaly, ale ona nezastavovala. Před očima se jí námahou mlžilo a ústy i nosem frkala jako kůň. Až ve chvíli, kdy se ocitla u úpatí mohutné věže. V jejím stínu trošku zpomalila a ohlédla se, díky čemuž zakopla a následně prudce narazila do země. Chvíli bez hnutí ležela a pouze zhluboka dýchala. Nakonec se otočila na záda a hleděla do nebe. Jasně modrá obloha se brzy utopila v přívalu zoufalých slz.
Je se mnou konec. Neměla jsem utíkat, teď mě potrestají. Proč jsem utíkala? Proč jsem poslechla ten cizí hlas?
Zavřela oči a polkla. Nezbývalo, než čekat, jak s ní osud naloží.

Když opět oči otevřela, stmívalo se. Cítila se celá ztuhlá a rozbolavělá. Opatrně pohnula hlavou a uslyšela šelestění písku. Trošku se jí točila hlava a z pravé nohy o sobě dávala vědět bodavá bolest.
Po chvíli vydýchání se odvážila opatrně posadit a prohlédnout se. Měla na sobě své cestovní oblečení a rozervané kusy látky na pravé nohavici kalhot odhalovaly táhlé rány.
Bezva, takže jsem to já…A žiju.
Co ji ale překvapovalo ještě víc, byl fakt, že dokázala myslet s čistou hlavou. Horečka zmizela a na ústup s sebou vzala i mučivou bolest, která se dostavovala při každém pohybu. Přesto však Tala zůstávala zraněná, vyčerpaná a vyprahlá.
A bez šance na záchranu. A co měl znamenat ten blouznivý sen?
Vzpomněla si, že ta prapodivná vize ji opustila ve chvíli, kdy ležela v blízkosti vysoké věže. Mimoděk se ohlédla a vytřeštila oči. Byla tam. Stavba z vize stála přímo za ní. Nebo alespoň její sešlejší a mnohem chmurnější verze.
Tala opatrně vstala a přemýšlela, jak se na to místo dostala.
Blouznila jsem snad, zatímco jsem došla až sem? Ale předtím jsem nic neviděla a… slunce zapadalo.
Zmateně polkla. Ta situace se vymykala jejímu chápání.
Ale co. Jsem tady.
Zavřela oči a soustředila se. Cítila to. Magie ji volala a její zdroj se nacházel přímo v té věži. Její oči začaly pátrat po nějakém vchodu. Dobře si uvědomovala, že do setmění nezbývá příliš času. A potom…
Potom vylezou karginové a rozsápají mě na kusy.
Vražedkyně doufala, že věž není těmi stvůrami zamořená. Ukrýt se na noc v útrobách prastaré stavby se stalo její jedinou možností, jak přežít.
Rozvážně se vydala po obvodu budovy a detailně studovala všechny nerovnosti ve stěnách věže. Mohutné kamenné bloky do sebe pasovaly s dokonalou přesností, přestože jejich povrch již nahlodal zub času. Na místě se zastavila, když před sebou zaslechla tiché zachřestění. Podezřelý zvuk ji přiměl se zády přitisknout ke kamennému povrchu věže a splynout se stínem. Chvíli napínala uši a poslouchala. Chrastění, cinkání a jemnější šustění látky se v krátkých nepravidelných přestávkách opakovaly. Obávala se toho, že by mohlo jít o probuzeného kargina, ale když si vzpomněla na chrochtání těch stvůr, nezdálo se jí to příliš pravděpodobné. Tyto zvuky působily poněkud… civilizovaněji.
Přesto se rozhodla nenechat nic náhodě a připravila se. Instinktivně proto sáhla po jílci šavle, ale ihned s hrůzou zjistila, že zbraň i s pochvou od jejího pasu zmizela.
Stejný osud potkal i tesák u levého lýtka.
A já si toho po probuzení ani nevšimla… Dneska opravdu perlím.
Přesto se pomalu posouvala po obvodu věže k sílícím zvukům.
„Kurva!“ ozvalo se procítěné zaklení v obecné řeči se západním přízvukem.
Elfka se na místě zarazila. Tohle rozhodně nebyl kargin. To však neznamenalo, že muž, který kletbu pronesl, nepředstavuje žádné nebezpečí.
Znovu se dala do pohybu, dokud konečně nespatřila postavu stojící čelem k věži, která se opírala o oštěp. Tala, stále přitisknutá ke zdi, si neznámého prohlížela. Jednalo se o mohutného muže, jehož kůže se bronzově leskla. Krátce zastřižené tmavé vlasy a hnědé oči jej pak definitivně usvědčily jako příslušníka jednoho z jižních národů. Vražedkyni však spíše zajímala jeho postava. Objemné svaly se lepily k mohutným kostem a každé jejich zavlnění v sobě skrývalo výhružný příslib skrytého nebezpečí.
Elfka odhadovala, že ten muž je zvyklý pohybovat se v situacích na hranici života a smrti. Oštěp ve svých rukách třímal s lehkostí někoho, kdo umí se smrtící zbraní zacházet.
A já mám pouze holé ruce… Takže žádný boj.
Pohled jí sklouzl k cizincovým nohám, u kterých ležely spolu s cestovními vaky její zbraně. Tala si tiše odfrkla.
Tak aspoň něco vím jistě – je to zloděj.
Věděla, že nemá smysl zkoušet s mužem bojovat. Kruhová stavba a otevřená pustina nedávaly příliš vysoké šance na přepadení ze zálohy, k tomu všemu navíc se začínalo stmívat.
Proto se rozhodla riskovat. Odlepila se od věže, což upoutalo cizincovu pozornost. Ten pevně stiskl oštěp oběma rukama a zamžoural k místu, kde zachytil pohyb. Jeho oči přelétly stojící ženu od hlavy až k patě a následně se jeho tvář stáhla překvapením.
„To není možný,“ vydechl silák.
Vražedkyně nevěděla, jestli se jedná o přívětivou reakci či nikoliv. Nechtěla však vyprovokovat žádnou násilnou odezvu.
„Máš bejt mrtvá,“ pokračoval muž.
Tala jenom pokrčila rameny a vydala se směrem k neznámému. Přitom ukázala k jeho nohám. „Vím jen to, že máš moje zbraně.“
Hromotluk polknul a zavrtěl hlavou. „Máš bejt mrtvá,“ zopakoval znovu.
To jsem si myslela také.
„Proto jsi mě okradl?“ zeptala se elfka opatrně. „Myslel sis, že jsem mrtvá?“
„Jo… teda ne. Když jsem sem přišel, našel jsem tě ležet o kus dál. Ještě jsi žila, ale bylas úplně hotová.“ Kopím ukázal na elfčinu nohu. „Tohle je zranění od kargina. Párkrát sem to už v životě viděl. I mnohem lehčí zranění od těch potvor poslalo do hrobu chlapy mnohem silnější, než si ty. Většina z nich umírala skučících v křečích. Takový zranění, jaký máš ty…“ Opět zakroutil hlavou. „Když jsem tě našel, cosi‘s nesrozumitelně mumlala. Myslel sem, že doděláváš, tak jsem si vzal ty zbraně, protože to nevypadalo, že je ještě někdy budeš potřebovat.“
Tala se lehce usmála. „A přesto…“
„Jo.“ Mužovy rty se také zvlnily v úsměvu. „A přesto seš tady a dejcháš.“ Kolem jeho očí se utvořila síť vrásek, když hleděl na její nohu. „Zranění se ti ale jen tak nezahojí, možná se ještě zanítí. Potřebuješ to vyčistit a zavázat.“
Elfka si cizince zkoumavě prohlížela. „Jsi docela klidný na to, že se stmívá a karginové za chvíli vylezou ven.“
Tentokrát to byl silák, kdo pokrčil rameny. „Na mě nemůžou.“
Hm, pročpak asi?
„Na mě jo,“ odtušila Tala. „Proč se teda staráš o mé zranění?“
Neznámý lehce přivřel oči. Oba se na několik úderů srdce navzájem hodnotili. „Máš pravdu, mohlo by mi to bejt jedno. Ale z tvejch očí na mě jde něco…chladivýho. Zjevně máš kuráž a taky pěkně tuhej kořínek. Něco nás pojí.“
„Zkrať to,“ povzdychla si Tala. „Můžeš mi pomoct?“ Lehce pozvedla obočí. „Chceš mi pomoct?“
„Možná,“ prohlásil opatrně muž. „Ale potřebuju se dostat dovnitř.“ Hlavou pokývl směrem k věži.
Elfka se zadívala tím směrem a konečně se zaměřila na mohutná dvoukřídlá železná vrata. Jejich povrch byl poškrábaný a rýhovatý od všemožných zbraní a snad i karginích zubů a drápů. Někomu se už kdysi dávno podařilo vypáčit zámek, a tak teď jedno křídlo dveří zůstalo pootevřeno a odhalovalo temnou skulinu, která dovnitř zvala zvědavé návštěvníky.
Tala udělala pár kroků vstříc otvoru a nechala cizince za zády. Neznámá magie ji k sobě volala.
Tak. Cíl mého úkolu. Leží uvnitř a nedotčen.
„Je ještě jeden důvod, proč by byla škoda, kdybys umřela,“ ozval se muž. „Máš docela pěknej zadek.“
Tala obrátila oči v sloup a rozhodla se poznámku ignorovat.
„Je otevřeno,“ odtušila. „Proč nejdeš dovnitř?“
„V tom je ta potíž. Nejde to.“
„Jakto?“
„Vyzkoušej to sama,“ odfrkl si cizinec posměšně.
Proč ne.
Vražedkyně udělala ještě několik kroků k vratům a ocitla se tak až u temné trhliny, vedoucí do věže. Otvor byl dost široký na to, aby se do něj elfka vlezla celou šířkou svých ramen. Opatrně vztáhla ruku před sebe a vykročila. Temný vchod ji během chvíle celou spolknul.
„Hej!“ zaslechla za sebou překvapené zvolání. „Co to…“
Tala zamrkala, aby si zvykla na zlověstné přítmí panující vevnitř, a nastražila uši pro případ, že zaslechne vrčení či chrochtání probouzejících se karginů. Jediným zvukem v rozlehlé hale však byl její pravidelný dech. Ihned se ale otočila a vynořila se ven.
Těsně u vrat stál mohutný muž a zvědavě nakukoval dovnitř. „Jak si to dokázala?“
„Prostě jsem vešla,“ usmála se Tala.
„Můžeš mě tam dostat?“ Cizincovy oči toužebně zajiskřily.
Tohle si vychutnám.
„Nevím. Proč bych to dělala? Okradl jsi mě.“
„Ty zbraně ti vrátím.“
Vražedkyně si odfrkla.
„A taky ti očistím ty rány a... a zachráním tě před karginy.“
Tala cizince pozorně sledovala a přemýšlela. Neznala jej a netušila, jaká pohnutka jej do věže žene. Rozhodně s ním nechtěla na konci své cesty bojovat o artefakt, za kterým ji poslal Marauk. Na druhou stranu potřebovala své zbraně a rozhodně potřebovala ochranu před karginy, protože netušila, jestli je zastaví stejná neviditelná bariéra, která zastavila cizince. Ohlédla se. Nebo jestli ty stvůry nečíhají někde vevnitř.
„Vrať mi mé zbraně, pak uvidíme,“ odtušila po chvíli.
„Hej, tohle není fér, myslíš si, že jsem…“
Elfka se začala otáčet směrem dovnitř.
„Dobře, dobře, už jdu.“
Silák odkráčel ke svým věcem, sebral je a s nimi i Taliny zbraně. Když se ke vchodu do věže vracel, s napřaženou rukou vražedkyni podával šavli a tesák. Elfka si je rychlým trhnutím ruky vzala a zamračila se.
„Tak?“ naléhal muž.
„Ještě nevím.“
A to ani nelžu.
„Krucinál, ženská!“ rozlítil se silák. „Víš, co tě tam uvnitř čeká?! Můžu se ti hodit. Moje ochrana se ti může hodit.“
Tala stiskla přemýšlením rty. „Proč se tam chceš dostat?“
Muž rozhodil rukama a zakabonil se. „Je tam prej poklad, to je všechno. Takhle přízemní to je. Ale to ty určitě víš, proto tu seš taky. Ale ve svým stavu toho sama moc nepobereš. Vem mě s sebou a férově se rozdělíme.“
„Jsem tu pro jednu jedinou věc,“ zašeptala Tala. „Nic jiného mě nezajímá.“
Dobrodruh podezřívavě přivřel oči. „Jakou věc?“
Když však viděl výraz Taliny tváře, povzdechl si. „Dobře, dobře, je to tvoje. Vem mě s sebou a já přísahám, že ta věcička je tvoje, ať je to, co je to. O zbytek se nějak podělíme.“
„Podej mi ruku,“ řekla elfka.
Snad toho nebudu litovat.
Cizinec poslechl a vložil svou rozložitou dlaň do ženiny. Vražedkyně se mu ještě jednou zadívala do očí, jestli v nich nepatří přetvářku, ale vracela se k ní pouze touha a vzrušení.
Zavřela oči a snažila se na muže co nejvíc naladit. Neměla tušení, co by měla dělat, ale doufala, že by intuitivní spojení mohlo fungovat. Po chvíli se opět otočila směrem ke vchodu a vydala se do útrob věže. Do vstupní haly prošla stejně lehce jako předtím, následována dobrodruhem.
„U všech démonů!“ vykřikl muž šťastně. „Funguje to!“ Ihned na to Talu uznale přeměřil. „Co ty jsi vlastně zač?“
„To je jedno,“ zavrčela Tala. Cítila, že na ní začíná doléhat únava a vyčerpání.
Dobrodruh pokrčil rameny a z jednoho vaku vytáhl pochodeň, kterou se snažil rozžehnout. „Já se jmenuju Farnal.“
Krátce na to jeho obličej ozářilo světlo z hořící louče. Farnal se potěšeně zakřenil. „Jak se jmenuješ ty?“
Vražedkyně se příliš s neznámým dobrodruhem bavit nechtěla, ale nakonec odpověděla: „Tala.“
Muž přikývl. „Dobrá, Talo. Myslím, že je čas vyčistit tvé rány.“
Elfka polkla a hlavou ukázala směrem ke vchodu. „Nechceš nejdřív zavřít ty dveře, aby sem nemohli karginové, pokud na ně náhodou to kouzlo neplatí?“
Farnal se ohlédl. „Taky fakt.“ Vzápětí vycenil zuby. „Ale co když jsou vevnitř a my si tím zablokujeme cestu ven?“
„Myslím, že venku jich je víc,“ prohlásila suše Tala.
Silák rezignovaně pozvedl ruce a odkráčel ke vchodu. Zatímco zavíral dveře a poté se je pokoušel zatarasit starou nedaleko ležící závorou, vražedkyně jej pozorovala. Farnal se pohyboval s nenuceností zkušeného bojovníka a dobrodruha. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jí o svých motivech lhal, ale něco jí na jeho chování nesedělo.
Snad jsem jen příliš podezíravá. Ale je to lepší, než být mrtvá.
Její oči opustily rozložitá mužova záda a obloukem se rozlétly po místnosti. Světlo pochodně neodhalovalo příliš mnoho detailů, přesto však Tala viděla dost na to, aby si udělala obrázek o tom, jak to místo muselo kdysi dávno působit - monumentálně. Klenutý strop i zdi zdobily umělecky vyvedené reliéfy zvířat, bytostí a symbolů. Jejich provedení odpovídalo stylu, který elfka spatřila u soch podél cesty ve své nedávné blouznivé vizi.
Zvláštní. Jak bych mohla ten styl znát?
Sloupořadí pak lemovalo cestu ke schodišti, které zřejmě vedlo do vyšších pater věže. U každého sloupu čekala na unaveného návštěvníka kamenná lavice, na níž trůnil bohatě zdobený polštář. Tala se ani neodvažovala hádat stáří věže, a proto ji mátlo, že se polštáře už dávno nerozpadly na prach. Každým kouskem svého těla však cítila silnou magii, která opředla to místo, takže se nad tou drobnou záhadou dlouho nepozastavovala. Mnohem víc ji zaměstnávala myšlenka, jak se k věži vůbec dostala.
„Hotovo,“ prohlásil Farnal, zatímco se blížil zpět k elfce. Ta se na něj zadívala a vyčkávala.
Muž pokynul k jedné lavici a řekl: „Teď je na řadě ta tvoje noha. Měla by sis na to sednout.“
Tala stiskla rty, ale nakonec přikývla.
Posadila se na jedno z odpočívadel a její tělo se zabořilo do nadýchaného polštáře. Vražedkyně měla dojem, jakoby seděla v Garaseenově pokoji.
Kdoví, kde se Gurlachánci inspirovali, pomyslela si.
Opatrně před sebe natáhla zraněnou nohu a zadívala se na ni. Ve světle pochodně, kterou třímal Farnal, zatímco se nad ní skláněl, si všimla, že z provizorního obvazu stále ještě prosakuje krev.
Dobrodruh umístil louči do vedle stojící nádoby, která kdysi nejspíš sloužila jako květináč, a poklekl. Lehce se dotknul obvazu a vrhnul po elfce tázavý pohled.
Ta se zamračila, když si na něco vzpomněla „Jak jsi věděl, od čeho je to zranění, když jej mám obvázané?“
Mužovy rty se zvlnily v nepatrném úsměvu. „Podíval sem se pod ty obvazy, když si tam tak ležela.“
Ach tak. Ani nechci vědět, pod co ses díval ještě.
„Můžu?“ zeptal se.
Tala přikývla.
Farnal opatrně odmotal z jejího stehna zkrvavený kus oblečení a zúžil oči. Vražedkyně se na své zranění podívala a zadržela dech. Táhlé rány na stehně se na ni zpod cárů kalhot zlověstně šklebily, zatímco z nich stále ještě vytékala krev, která se míchala s pískem, který se pod obvazy dostal. Kousnutí na lýtku působilo méně dramatičtěji, Tala však nepochybovala, že to byly především karginovy zuby, které jí způsobily horečku a blouznění.
Dobrodruh si její zranění prohlížel také a řekl: „Myslím, že pravý stehýnko už nikdy nebudeš mít tak hlaďoučký jako předtím.“
„To mi došlo,“ odtušila elfa neutrálním tónem.
„Teď už máme čas, tak mi můžeš říct, jak si k tý ráně přišla.“ Jeho oči se trošku rozšířily, když se zadíval do její tváře. „A taky by mě zajímalo, jak se ti podařilo přežít.“
Pravidlo číslo jedna – nikdy neukazovat, jak moc dobrá jsem. I Garaseen to zná.
„Ocitla jsem se blízko jednoho doupěte karginů, když jsem si chtěla odpočinout ve stínech jakýchsi trosek. Asi jsem musela jednoho probudit, protože se na mě vrhl a způsobil mi tohle.“
Farnal dále studoval elfčinu tvář. „A?“
Tala pokrčila rameny. „Podařilo se mi ho skopnout a odplazit se co nejdál od stínu. Na otevřeném slunci mě už nepronásledoval.“
Muž se povzbudivě usmál. „Vyjela jsi z Gurlachu?“
„Mhm.“
Farnal odvrátil od elfky svůj zrak a zalovil v jedné ze svých brašen. „Nejdřív budem muset tu ránu vyčistit, bude to hodně bolet.“
Vražedkyně přikývla. Tušila, co bude následovat. Samozřejmě ji učili, jak přežít v divočině a jak se postarat o zranění, nicméně všechny její pomůcky zmizely spolu s vyplašeným koněm.
„A pak,“ pokračoval dobrodruh, „ti zranění potřu jednou výbornou léčebnou mastí.“
„Už se do toho dej,“ zasyčela Tala netrpělivě.
„Měla by sis sundat kalhoty, takhle…“
„Na to zapomeň,“ zavrčela elfka.
„Jo, zkusím, co půjde,“ odtušil dobrodruh a vytáhl z brašny kus látky, kterou začal rolovat. „Dej si to do úst, pomůže to od bolesti.“
Vražedkyně jen zakroutila hlavou. „Zvládám bolest dobře.“
Farnal si rezignovaně povzdechl a po další chvíli šátráni v brašně vytáhnul láhev. Nezaměnitelná vůně alkoholu udeřila Talu do chřípí dráždivou silou.
Elfka se nadechla, zavřela oči a připravila se na nadcházející okamžiky.
Zvládám bolest dobře.
První kontakt pálenky s jejím masem roztrhal celé její vědomí na kusy. To se však vzápětí opět spojilo a celé se vtěsnalo do jediného bodu v hlavě.

Tala stála jako zkoprnělá na cvičišti a prudce oddechovala. Tlukot srdce slyšela zřetelně až v hlavě a celé tělo se jí třáslo námahou. Snažila se pozvednout ruce před sebe, ale svaly na rukách ji při té snaze pálily, jakoby se jich dotýkala rozžhavená železa.
Zato Griisia se s lehkou nenuceností pohupovala na špičkách a přitom věnovala své soupeřce dlouhý žraločí úsměv. Na její snědé tváři se neperlila jediná kapička potu.
„Tak co,“ zašeptala. „Ještě ti to nestačilo?
Tala cítila, že jí začíná otékat levé oko, do kterého před chvíli dostala ránu loktem. Navíc jí bylo stále na zvracení z toho, jak se jí Griisiino koleno zabořilo do břicha ještě několik úderů srdce předtím. A to nepočítala ten další tucet ran, které během zápasu schytala.
Cítila, že se jí na tváři od čela tvoří cestička potu, kterou chtěla přerušit hřbetem dlaně. Vzápětí však zjistila, že dráždivá tekutina není pot, ale krev z roztrženého obočí.
„Tala má dost,“ řekl někdo z kruhu přihlížejících.
„Bude mít dost, až se vzdá nebo skončí v bezvědomí,“ ozval se přísně cvičitel.
Nevzdám se, pomyslela si umanutě elfka.
Jakoby jí Griisia četla myšlenky, usmála se ještě víc a znovu na svou sokyni zaútočila. Pravý hák vedený rozevřenou dlaní dopadl hnědovlasé dívce na ucho dřív, než ta stačila jakkoliv zareagovat. Úder ji srazil k zemi, kde se schoulila do klubíčka a kryla si hlavu. Do týla jí prudce praštil nárt Griisiiny nohy, až se elfce zatmělo před očima.
Tala se prudce otočila na záda a vykopla. Griisia ten marný pokus s lehkostí zachytila a zaklínila nohu své sokyně mezi své tělo a paži. Elfce věnovala další zlý úsměv a i ihned poté ji bolestivě zkroutila nohu.
V kruhu přihlížejících zahučelo jako v úle, když Talin kotník vydal pod náporem lupavý zvuk. Hnědovláska zasyčela a prudce vydechla, když jí snědá soupeřka kotník zatlačila na druhou stranu.
„Tak dost!“ ozval se nový hlas.
Griisia pustila nohu druhé dívky a poodstoupila. Tala se ihned překulila na břicho a pokusila se kleknout. Kruh se rozevřel a vpustil do svého středu pána Marauka, který se neustále mračil, zatímco se k elfce blížil.
„Pravidla souboje jsou jasná, můj pane,“ prohlásil cvičitel, který vystoupil z kruhu, aby kouzelníka pozdravil. „Dokud se jeden z účastníků nevzdá nebo neupadne do bezvědomí, souboj pokračuje.“
„Vím,“ zasyčel Marauk. „Jen mi není jasné, proč se tady naše malá Tala nevzdává nebo nebojuje, když jí jde doslova o život.“
Jeho oči se střetly s očima mladé služebnice. Elfka klečela na zemi a vzhlížela ke svému pánovi. Griisia si odfrkla a Tala věděla proč. Téměř všichni mladí učedníci patřili ke snědému národu lidí, ze kterého pocházel i její pán. Ale ona se vymykala. Jednak barvou své pleti, vlasů i očí, ale především ani nepatřila k lidskému rodu. Málokdo by to sice poznal, ale všichni učedníci to věděli. Díky své rozdílnosti se elfka chovala plaše, ale ostatní si mysleli, že je nafoukaná. Pán Marauk se jí do jisté míry snažil chránit před šikanou vrstevníků, ale tím rozhodně Tale nepomáhal, spíše naopak. Kromě toho, že ji považovali za cizí, se z ní v jejich očích stala navíc protěžovaná chráněnka jejich pána.
„Můj pane,“ sklonil hlavu cvičitel. „O to tu právě jde. O Tale bych si s vámi rád promluvil.“
„Mluv tedy, Garko“ pokynul druhému muži Marauk.
„O samotě.“
Kouzelník přikývl a cvičitel ukázal k nedalekému hájku.
Marauk prošel středem kruhu, sklonil se ke klečící elfce a pomohl jí postavit se na nohy. „Ty půjdeš s námi.“
Tala na pohmožděnou nohu dokázala sotva došlápnout. Cítila, jak vymknutý kotník rychle natéká. Neodmlouvala však a kulhavými kroky, které střídaly přískoky na jedné noze, svého pána a cvičitele následovala. Ze všech sil se snažila nedávat najevo bolest.
Trojice se zastavila ve stínu listnatých stromů. Garko zkřížil šlachovité paže na prsou a zahleděl se na dívku. „Nevím, jestli by to měla slyšet.“
Marauk chvíli mlčel, pak popadl druhého muže za paži a poodstoupil kousek dál.
Cvičitel pozvedl obočí. „Pořád nás uslyší.“
„Tak ať,“ odsekl kouzelník.
Elfce se rozrušením rozbušilo srdce. O čem to chtějí mluvit?
Garko se zachmuřil a vrhl po mladé dívce vyčítavým pohledem. „Musím k tobě být upřímný, pane. Vím, jak lpíš na tom, aby se z Taly stala nebezpečná žena, ale to děvče na to není stavěné.“
„Jak to myslíš?“ zasyčel nespokojeně Marauk.
Druhý muž rozhodil rukama. „Viděl jsi před chvílí sám, jak ji Griisia zřídila. Kdyby proti ní stál některý z chlapců, tak by ji přizabil.“
Mágovo obočí výhružně viselo nad jeho očima jako bouřková mračna. „Až dojde k přeměně, síly se vyrovnají.“
Jaká přeměna?
„Obávám se, že ne v případě Taly,“ povzdechl si Garko a ztišil hlas, přesto však elfka slyšela každé jeho slovo. „Má příliš pomalé reakce a chybí jí bojovný duch. Nemá v sobě instinkty válečníka. To ani přeměna nespraví. Získá větší sílu, možná se zlepší i její reflexy, ale to samo o sobě z ní zabijáka neudělá.“
Tala polkla. Již delší dobu věděla, že cvičitel v ní nespatřuje nadějnou žačku, ale pokud byl schopen své obavy sdělit pánu Maraukovi v její přítomnosti nahlas, jeho přesvědčení o elfčině neschopnosti muselo být skálopevné.
„Nic takového nechci slyšet,“ zakroutil hlavou Marauk.
„Vím, pane, že Tala je vaše oblíbenkyně, ale…“ začal Garko, ale zarazil jej kouzelníkův prst, který jej bodnul do hrudi.
„Tohle už víckrát neříkej.“ Maraukovy černé oči v té chvíli planuly ledovým hněvem. „Tala dostala do vínku schopnosti, kterým se ostatní cvičenci jen velmi těžko dorovnají. Nemá to nic společného s oblíbeností. Prostě z ní vycvičíš dokonalou bojovnici, je to jasné?“
Cvičitel si založil paže na prsou a povzdechl si. Černýma očima se na mladou seveřanku zahleděl, jakoby na ní hledal něco, co předtím přehlédl. „Zdá se, že vycvičit tuhle dívku na úroveň, kterou požadujete, bude můj životní úkol.“
Mágovy rty se zavlnily v pokrouceném úsměvu. „Myslel jsem, že máš výzvy rád, Garko.“
Druhý muž si povzdechl. „Ne takovéhle. Tala nemá jedinou vlastnost, která by z ní dělala rodilého bojovníka.“ Po krátké odmlce dodal. „Snad vyjma jediné.“
Marauk nepatrně pozvedl pravé obočí. „A to je?“
„Velmi dobře snáší bolest.“
Mágova hlava se pomalým líným pohybem otočila k světlooké dívce. Muž se usmíval, ale ten úsměv neobsahoval ani špetku vlídnosti. „Myslím, že to je něco, na čem se dá stavět.“
Ta tichá slova – a pohled do Maraukových prázdných očí - donutila Talino srdce bít jako o závod.

Tala otevřela oči a zlehka vydechla. Srdce jí stále prudce bušilo, protože tušila, že její pán jí svou poslední větou přednesl příslib bolesti a strádání. Když se ale její zrak zaostřil, zjistila, že se nenachází na cvičišti, ale v nějaké prastaré místnosti.
Co se to děje? Kde to jsem?
Ucítila lehký dotyk na svém stehně a její oči se stočily směrem dolů. U jejích nohou klečel silně stavěný muž a bez hlesu si ji prohlížel. V ten moment se jí v mysli začaly skládat útržky toho, kdo je a kde se právě nachází. Vzpomínky k ní však připlouvaly až příliš bolestně pomalu, a tak se neodvažovala cokoliv říct.
Cizinec na ní mezitím stále zkoumavě hleděl.
„Co je?“ zeptala se po chvíli nervózně.
Muž – Farnal, blesklo jí hlavou – pouze zavrtěl hlavou. „Kruci, ženská, co seš zač? Ty nemůžeš bejt normální člověk.“
To se právě taky snažím zjistit, pomyslela si Tala sarkasticky a opět zavřela oči.
Farnal… Co ještě? Prastará budova. Ano… Mám tu úkol od… Od svého pána. Opět otevřela oči, když si v jednom kratičkém zažehnutí mysli na vše vzpomněla.
Zahleděla se na dobrodruha a s neveselým úsměvem řekla: „Normální člověk? To také nejsem.“
„Tak co?“ vyzvídal Farnal.
„Jsem elfka,“ odtušila žena.
Muž ji opět zkoumavě hleděl a pak zabručel: „Myslím, že nekecáš. Od začátku mi na tobě přišlo něco divnýho.“
Blbec.
„A to jako elfové necítěj bolest?“
Talino obočí vyletělo tázavě vzhůru.
Farnal se zakabonil. „Během toho, co sem ti čistil tu ránu, si ze sebe nevydala jednu jedinou zasranou hlásku. Dokonce se ti na tváři nepohnul jedinej sval. Jen si tu seděla se zavřenejma očima, jako bys byla v nějakým transu nebo co.“
To jsem asi opravdu byla.
Elfka stiskla rty, když si znovu vybavila tu dávnou vzpomínku na svůj výcvik. Zdálo se jí překvapivé, že až do té chvíle si na tu událost nepamatovala. Když se nad tím zamyslela, tak zjistila, že má vůbec potíže vzpomenout si na konkrétní situace ze svého dětství a dospívání. Věděla, že byla cvičena za velmi tvrdých podmínek, pamatovala si tváře a dokázala k nim přiřadit jména. Dokázala si i vzpomenout, co ke komu cítila, ale... To bylo vše. Žádné útržky rozhovorů, žádné vjemy jejích smyslů, prostě nic. Až doteď se nad tím nepozastavovala, ale ta předešlá vzpomínka byla tak ostrá, detailní a emocionální, až ji to zarazilo. V té chvíli se doslova vžila do svého mladšího já a vše vnímala jeho očima.
Proč ale teď? ptala se sama sebe.
Také pochybovala o tom, jestli může té podivné vzpomínce věřit. Nedlouho předtím se vžila do role jakési ženy v podivné vizi, která neměla společného vůbec nic s tím, co kdy zažila.
Možná je to tím místem, jeho silnou magií…
Opět se opatrně rozhlédla po rozlehlé hale a snažila se do sebe volající magii vstřebat. Znovu si ale uvědomila, že na ni Farnal civí a čeká na nějakou její reakci.
Rozhodla se jeho pohled opětovat a pouze suše konstatovala: „Jak jsem říkala, bolest zvládám dobře.“
I můj pán to kdysi říkal, pomyslela si trpce. Pokud je to pravda.
„Jo, to vidím,“ odtušil dobrodruh a začal se zvedat. V jeho očích v ten moment Tala vyčetla něco, co se jí ani trošku nezamlouvalo. Záblesk hlubší inteligence, než jakou doposud muž ukazoval a také jistý okamžitý záměr.
Chmátla proto po tesáku u nohy, ale Farnal ten pohyb zjevně předvídal. Celé jeho mohutné tělo se napjalo a vyrazilo přímo proti vražedkyni. Chlupaté předloktí jeho ruky zasáhlo její krk a přirazilo jej i s hlavou nešetrně k starodávnému sloupu. Jeho druhá ruka pevně stiskla ženino předloktí v momentě, kdy se její prsty obtočily kolem jílce tesáku.
V hlavě Tale vlivem nárazu do kamene a náhlého nedostatku vzduchu zahučelo. Snažila se útočníka praštit druhou rukou, ale ten schoval hlavu mezi ramena, a tak silně jí zatlačil předloktím krk proti sloupu, až málem ztratila vědomí. Celá váha mužova těla se k ní tiskla takovou silou, že ani nedokázala uvolnit nohy.
„Jen klid, holubičko,“ zašeptal s vyceněnými zuby Farnal. „Jeden další neuvážený pohyb a rozdrtím ti ten tvůj krček.“
Tala nelibě přimhouřila oči, ale volnou ruku svěsila podél těla. Uvědomovala si, že druhý muž má v té chvíli navrch. I přesto, že vládla schopnostmi dalece převyšujícími obyčejnou ženu, muž vládl medvědí silou. Navíc byla zraněná a omámená z předchozího útoku bestiálního kargina.
Opět jsem se nechala překvapit, spílala si v duchu. Kdyby za svůj výcvik kdy dostala nějaký glejt, okamžitě by jej běžela vrátit.
„Tak se mi to líbí,“ usmál se o něco přirozeněji muž a trošku povolil tlak na elfčin krk.
Tala se neubránila lehkému zakašlání a několika rychlým nádechům a výdechům.
„Zdá se, že přeci jen nejsi takový prosťáček,“ odtušila po chvíli.
Musela ale sama uznat, že byl dobrý, téměř až do poslední chvíle mu jeho roli věřila.
„Nebavme se teď o tom, co jsem a nejsem,“ odsekl Farnal. „Zajímá mě, co seš zač ty.“
„Už jsem ti to řekla,“ ohradila se s nevinným výrazem ve tváři Tala.
„Ale no tak,“ zavrkal sladce muž. „Nehraj si se mnou. Poslal tě někdo, abys mě sledovala? Chceš shrábnout všechen poklad? Nebo jsi nějaký přelud tohoto podivného místa?“
Také si toho všiml. Výborně. Znamená to, že jsem se nepomátla.
„Trpíš snad přeludy?“
Farnalovo předloktí opět na pár úderů srdce začalo drtit elfčin krk, teprve až poplácání její volné ruky na mužově boku jej donutilo polevit.
Tala se opět rozkašlala, tentokrát na delší dobu.
„Teď hraješ hloupou ty,“ zavrčel muž. „A mě to přestává bavit. Kdo jsi a co tu děláš?“
„Už jsem ti to řekla,“ odpověděla Tala pečlivě ovládaným hlasem. „Hledám tady jeden předmět, nic víc. Ostatní je tvoje.“
Farnal se mračil a hledal v její tváři jakýkoliv důkaz přetvářky. „Jaktože jsi přežila útok kargina? Popravdě.“
„Nevím.“ Elfka se snažila pokrčit rameny, ale pod tíhou mužova těla jí to moc nešlo. „Prostě jsem ho zabila a došla… sem. Tady jsem se nejspíš zhroutila.“
Následovala další dlouhá odmlka, kdy Farnal studoval tvář své zajatkyně. Kdyby Tala necítila takové vyčerpání, zuřila by. Od včerejšího vstupu do Gurlachu se na ni lepila jedna nešťastná příhoda za druhou. Dvakrát se od té doby ocitla v bezvědomí, několikrát si sáhla na dno sil a k tomu všemu ji pronásledovaly podivné vidiny.
A taky pořád dostávám po hubě, ať už od lidí nebo od karginů. Už mě to nebaví.
„Asi ti věřím, ale stejně bych tě měl pro jistotu zabít, abych…“ prohlásil nakonec cizinec a lehce se usmál. „…měl jistotu.“
Och ne… Vrací se snad opět do role prosťáčka? Nebo snad filosofa?
„Pomohla jsem ti dovnitř,“ poznamenala Tala na svou obranu.
„To je fakt,“ pokýval hlavou silák. „Který se počítá.“
S těmi slovy se od své zajatkyně odlepil a pustil jí ruku i krk. Vstal, oprášil se a ukázal na její nohu, jakoby se nic nestalo. „Ta mast by měla zabránit další infekci a zrychlit hojení. Věř mi, párkrát mi už zachránila život.“
Vražedkyně pouze přikývla, ale dále muže nedůvěřivě sledovala. Ten se k ní ale otočil zády a jal se hrabat ve svém batohu.
Najednou mě vybízí k tomu, abych mu tesákem polechtala ledviny? Nebo to má být nějaký druh omluvy a známka náhlé důvěry?
Tala nevěděla.
Sama proto vstala, prsty pohladila jílec tesáku, ale nic neudělala. Když Farnal opět po chvíli vstal a zadíval se na ni, zeptala se: „Jsi tady opravdu pouze kvůli pokladu?“
„Svým způsobem,“ pokrčil rameny silák. Elfčino tázavé mlčení jej donutilo pokračovat. „Mám své důvody. Můj národ byl téměř rozprášen hordami nájezdníků a rozprodán do otroctví po všech koutech světa.“
Po těch slovech si zlostně odplivl na zem. Tala se zamračila. Ne že by se považovala za přecitlivělou a útlocitnou ženu, ale pěnivý hlen na starobylé podlaze věže, kterou musel vybudovat jedině nějaký velmi vyspělý národ, působil poněkud nepatřičně.
Farnal však pokračoval ve svém vyprávění: „Nejvíc jich skončilo právě v Gurlachu, kde jsou vyhlášené trhy s otroky a odkud lodě odplouvají do dalekých končin světa. Proto se snažím shánět peníze, kde můžu a vykupovat své krajany z potupného zajetí, aby se opět mohli vrátit do své domoviny.“
„Noblesní cíl,“ odtušila elfka.
A také pěkně pitomý. Proč riskovat život kvůli lidem, které možná ani nezná?
„Ano, dá se to tak říct,“ ušklíbl se dobrodruh a podrbal se na bradě. „Hledám přitom i svou sestru, která byla zajata také. Myslím, že i ona skončila v Gurlachu. Je mladá a hezká. Tuším, že na trzích s otroky nebude levná, proto potřebuju větší sumu peněz.“
Tala se v duchu usmála. Odhadla jsem tě špatně, Farnale. Noblesní cíl je pouze záminka pro osobní důvody. Proč mi něco říká, že jakmile svou sestru najdeš, na své krajany se vykašleš?
„Nevíš o nějakých zvláštních místech v Gurlachu, kde se prodávají pěkné otrokyně?“ zeptal se silák a pozvedl obočí.
Vražedkyně jen pokrčila rameny. Už ji ten rozhovor začínal unavovat. „Nechodím na trhy s otroky.“
Farnal nespokojeně mlaskl. „Jo, hádám, že nechodíš. Ještě by si tě tam mohli nechat.“
Ze země zvednul kopí s těžkou hlavicí a pokývl ke schodišti, které se stáčelo někam nahoru do tmy věže. „Ale co, myslím, že je čas vyrazit, ať to máme co nejdřív za sebou.“
Popadl pochodeň a znovu se otočil k ženě zády.
„Farnale?“ zavolala na něj Tala, které se suchý jazyk lepil k dásním.
Muž se ohlédl přes rameno a zúžil oči.
„Dal bys mi napít vody?“ zeptala se elfka prosebně a nejistě se usmála.
Farnal pokýval hlavou a úsměv jí opětoval. „Samozřejmě, posluž si.“
Hraj milou a hodnou, muži tě pak odmění, pomyslela si s úsměvem Tala, zatímco si dopřávala doušku překvapivě chladivé vody.

Dvojice postupovala věží obezřetně patro po patře a vždy při zdolání schodiště se zastavila, aby zvážila další kroky.
Tala mžourala do tmy před sebou, která hladově polykala světlo pochodně, jakoby se jím chtěla po dlouhém půstu nakrmit. Elfka neviděla zhola nic. Ve vstupní hale budovy si vůbec neuvědomila, že věž nedisponuje žádnými okny. Přesto zatím nespatřila žádné svícny, lucerny ani držáky pro pochodně. Pouze podivné průzračné kulaté kameny na stěnách chodeb. Napadlo ji, že ta „oka“ mohla být kdysi dávno napájena mocnou magií, díky které dodávala prostoru tolik potřebného světla. Už se s takovým druhem osvětlení ve svém životě setkala, proto ji absence přirozeného osvětlení zneklidňovala mnohem méně než Farnala. Ten se neustále hryzal do rtu a jednou rukou pevně svíral kopí, které držel stále namířené do tmy před sebe.
Zatímco přízemí tvořila jedna velká vstupní hala, další patra věže obsahovala chodby s mnoha místnostmi, jejichž tajemství však zůstávalo skryto za zavřenými dveřmi. Farnal ani Tala nedokázali objevit jakýkoliv otvírací mechanismus. Dokonale hladká plocha dveří se vysmívala jakýmkoliv pokusům o otevření, ať již násilným nebo nenásilným.
Vražedkyně věděla, že cíl jejího počínání se nachází ve vyšších patrech věže, protože zdroj vábivé magie stále cítila nad sebou, ale dobrodruh začínal postupem času vykazovat známky nervozity. Místo bohatého lupu jej zatím nečekalo nic jiného než prázdné chodby a zapečetěné místnosti.
Tala si všimla, že ji silák úsečně sleduje a pohled mu netečně oplatila.
„Co je?“
„Zdáš se mi nějaká klidná,“ odtušil potichu Farnal.
Na rozdíl od tebe, pomyslela si elfka, když si všimla, jak se muž netrpělivě ošil.
Pouze pokrčila rameny a opět se zahleděla do chodby.
„Až moc klidná,“ přerušil opět hrobové ticho dobrodruh.
Tala si povzdechla, otočila se a pohlédla dobrodruhovi přímo do očí. „Co ti vadí?“
Farnal stiskl rty. Kombinace ponuré tmy a plápolajících plamenů pochodně rozehrála na jeho tváři hru světel a stínů, která podbarvila dobrodruhovu zádumčivou náladu.
„Myslím, že mi něco tajíš.“ Jeho hlas působil klidně, přesto však obsahoval skrytý vyčítavý tón.
„Vím tolik, co ty,“ odsekla žena.
Proč s sebou musím vláčet tuhle zátěž? Jenom mě zdržuje a je mi přítěží. Možná bych ho měla opravdu zabít, až se ke mně otočí zády.
Následovalo dalších několik okamžiků ticha. „Tak proč seš tak klidná?“
Tala rezignovaně zakroutila hlavou. „Podívej, myslím si, že cíl mého snažení se nachází na samém vrcholku věže.
„Jak to můžeš vědět?“
„Mám takové tušení, navíc o tom něco vím,“ zalhala elfka. „Ten, kdo mě sem poslal, mi dal jisté instrukce.“
Doufám, že teď už sklapneš.
„Tebe někdo poslal?“
Tala obrátila oči v sloup a opět se obrátila k muži zády. Ten ji ale pevně popadl za rameno a opět ji rázně otočil k sobě. „Hej, řekni mi aspoň, co je ta věc, kterou hledáš.“
Vražedkyně přivřela nespokojeně oči, Farnalovo naléhání ji popuzovalo.
„Poznám to, až ji uvidím,“ zasyčela.
„To se mi nelíbí,“ ohradil se dobrodruh a v jeho očích nazlobeně zajiskřilo. „Můžeš se mnou takhle pěkně vyběhnout. Vybereš si tu nejcennější věc, kterou najdeme, a prostě řekneš, že to je to, co hledáš.“
„Ale s tím jsi souhlasil, když jsem tě sem vzala.“
„To jsem ale věřil tomu, že opravdu víš, co hledáš.“
Ta naše dohoda se mi začíná zajídat.
Tala pouze rozhodila rukama.
„Tohle není dobrá odpověď,“ zavrčel silák a špičku oštěpu přiložil k elfčině hrudi.
Tak dost!
Vražedkyně lehce zvedla ruce na znamení toho, že se vzdává a začala: „Hele, Farnale, vím, že tě to štve, ale…“
Jakmile si byla jistá, že upoutala pozornost jeho očí na svou tvář, udeřila. Oběma rukama prudce chňapla ratiště Farnalovy zbraně a škubla. Dobrodruh držel oštěp pevně, ale pouze jednou rukou. Navíc neočekával, že štíhlá žena dokáže vyvinout takovou sílu. Prudké trhnutí škublo jeho ramenem a donutilo jej oštěp pustit. V dalším okamžiku použila Tala uvolněnou zbraň jako hůl a vyrazila silákovi pochodeň z druhé ruky. Ta za vzteklého syčení zakroužila vzduchem a obloukem se snesla po točitém schodišti dolů do spodnějšího patra. Zápolící dvojice se tak během okamžiku ocitla v naprosté tmě.
Taliny bojové instinkty se hned probraly k životu. Vražedkyně okamžitě zklidnila dech, aby minimalizovala riziko prozrazení a opatrně se po špičkách přesunula o několik kroků doprava, aby se tak vyhnula nečekanému útoku, kdyby se Farnal rozhodl udeřit na místo, kde stála, když ji naposledy viděl.
Pokaždé, když přenesla váhu na zraněnou nohu, ta zaprotestovala pálivou bolestí, kterou vysílala do celého těla. Tala si toho však nevšímala a plně se soustředila na všechny své smysly. Kromě zraku naplno využívala sluchu, čichu i svého vnitřního instinktu. Napnula uši a zaposlouchala se do ticha. Plíce muže jako byl Farnal musely vyžadovat ohromné množství vzduchu, proto doufala, že jej prozradí hluboký dech. Ale její protivník byl dobrý, stejně jako ona totiž nevydal jediný slyšitelný zvuk. Opatrně přetočila v rukách oštěp tak, aby jeho špička směřovala pryč od ní a zamířila jím na místo, kde stál dobrodruh naposledy. Rozevřené oči upírala do tmy a soustředila se.
Tak se už konečně prozraď, ať to můžeme skončit.
Jako zhmotnění jejího tichého přání se vepředu nalevo od ní ozval táhlý zvuk, ale ihned opět utichl. Vražedkyně přimhouřila oči. Moc dobře věděla, jaká věc ten krátký vpád do ticha vyvolala. Farnal právě tasil svůj krátký meč. Neváhala proto a namířila tím směrem oštěp.
Dva, nanejvýš tři kroky ode mě. Jen stůj a neutíkej mi.
Po špičkách překonala polovinu domnělé vzdálenosti mezi ní a jejím soupeřem a prudce bodla. Špička ostří proťala jen vzduch.
Kruci!
Její šaty do ticha lehce zašustily. Těsně vedle ní se ozval polekaný výdech a také hlasité – alespoň pro tu chvíli – otření oděvu o kůži. To se Farnal právě prudce otočil po novém zvuku.
Vražedkyně neváhala a vrhla se doprava do kotoulu. Při tom pohybu sice kopí kleplo o kamennou zem, ale včasná reakce jí nejspíš zachránila život. Vzduch na místě, kde před chvílí stála, totiž proťal nezaměnitelný svist nabroušené čepele.
Tala se z kotoulu bleskově vymrštila do dřepu, obrátila se na místě a hodila oštěpem do míst, kde tušila svého soupeře.
Ze tmy se ozvalo přidušené heknutí a chvíli na to třaskavý náraz železa a dřeva na podlahu. Toho zvuku využila vražedkyně k tomu, že se opět urychleně přemístila. Dlaní narazila na studenou plochu zdi, ke které se následně přilepila a několik okamžiků se ani nehnula. Jen jednou rukou pomalinku vytahovala tesák z pochvy na noze. Zúžila oči, jak se instinktivně snažila proniknout tmou a celé její čelo se svraštilo.
Zranila jsem ho, ale ne dost.
Z napjatého soustředění ji opět začínala bolet hlava uprostřed čela. Zatímco zranění na noze dokázala ignorovat, třeštění uvnitř lebky se dožadovalo její pozornosti. Zamrkala, aby nepříjemný pocit zahnala, když v tom si uvědomila, že ve tmě před sebou cosi vidí. Zpočátku se jí tvar zdál téměř nepostřehnutelný, ale s každým úderem srdce sílil. Po chvíli dokázala rozeznat obrys lidské postavy orámovaný podivnou rozpitou aurou.
Nejdříve si myslela, že ji šálí zrak, ale ihned poté si uvědomila, že stejný pocit zažila toho rána, když spatřila stínová chapadla vylézající z Maraukovy hrudi. Tohle však bylo jiné. Napadlo ji, že se právě dívá na otisk Farnalovy životní síly, ale nebyla si jistá.
Ať je to jak chce, musím ho zabít.
Obrys udělal nejistý krok vpřed. Podle toho vražedkyně poznala, kde jsou mužova záda. Neslyšně se sunula podél zdi, a když se dostala za úroveň protivníkových ramen, odlepila se a proplížila se na krok od jeho zad. Promnula v prstech jílec dýky a dle tvaru lidského těla rámovaného aurou odhadovala, kde se nacházejí Farnalovy ledviny. Už se chystala udeřit, když se najednou ozval pevný dobrodruhův hlas.
„Talo, myslím, že bychom měli téhle hry zanechat.“
Elfka měla co dělat, aby překvapením nenadskočila. Naštěstí se však ani nehnula, stále připravena zarazit tesák až po jílec do těla svého soka.
Obrys rozpřáhl paže, i když by to vražedkyně za normálních okolností nemohla vidět. „Vím, že jsem to přehnal, ale musíš mi věřit, že jsem ti nechtěl ublížit. Byl jsem jen mrzutý z toho, že jsme nic nenašli a tvůj klid mě vyváděl z míry. Zapíchnout jsem tě ale nechtěl. Sama dobře víš, že kdybych tě chtěl zabít, měl jsem dnes již několik možností, kdy jsem to mohl udělat. Ušetřil jsem tvůj život, ne snad?“
To jo, ale taky už mě sereš.
Přesto však v sobě nedokázala Tala najít dost vůle, aby konečně bodla.
„Skončeme tohle hašteření,“ mluvil Farnal dále. „Slibuji ti, že si z téhle věže můžeš odnést jakoukoliv jednu věc, na kterou si ukážeš.“
To můžu i tak, až tě zabiju, odfrkla si v duchu elfka, ale z neznámého důvodu se jí najednou příčilo nechat pohasnout tu životní auru, na kterou se právě dívala.
„Přísaháš?“ zeptala se měkce.
Aurický obrys viditelně ztuhnul na místě, když se ženský hlas ozval přímo za jeho zády, a krátce poté pozvedl ruce. Jeho záda se natřásala tichým smíchem. „Doběhla jsi mě.“
„Na něco jsem se ptala.“
„Ano, přísahám,“ prohlásil úlevným hlasem dobrodruh.
„Tak dobrá,“ odvětila Tala a trošku se uvolnila. „Ale pro pochodeň jdeš ty.“
A už nic nezkoušej, příště tak měkosrdcá nebudu.
„Jak si dáma přeje.“
V tu chvíli se ozval lehounký pleskavý zvuk. Vražedkyně zaostřila a všimla si, že cosi nepatrného v barvě mužovy aury se objevilo na zemi pod ním. Od toho místa se pomalu začaly po podlaze šířit vlásečnice namodralého světla v pradávných a elfce neznámých vzorech a po chvíli se začaly šplhat po zdech věže. Jakmile se některá z linií dotkla kruhovitého kamene na stěně, ten se rozzářil měkkou září. Zanedlouho se tak chodba koupala ve světle podobném ránu těsně po úsvitu.
Vražedkyně opět zpozorněla a očima těkala kolem sebe. Všimla si, že silákova paže krvácí od toho, jak její kůži a maso rozetnul hrot oštěpu.
Co to… Magie aktivovaná lidskou krví? Podivné. Její oči se opět přivřely a zabodly se do mužových zad. Nebo jsi to ty, Farnale, kdo skrývá nějaké tajemství.
Jakoby dobrodruh věděl, že na něj elfka myslí, otočil se k ní a s úšklebkem prohlásil: „Stále trváš na tom, abych šel pro tu pochodeň?“
Tala rezignovaně zakroutila hlavou a zasunula tesák zpět do pochvy. Bradou pokývla směrem k mužově paži a řekla: „Krvácíš.“
„Jo, překvapení, že? Příště si dávej pozor na to, kam odhazuješ oštěp.“ Farnalův obličej odrážel upřímné pobavení.
Elfka si povzdechla. Před chvíli se s dobrodruhem málem navzájem zabili a teď vtipkují. To nebylo nic pro ni.
„Jestli chceš, tak ti to ovážu,“ nabídla se za skřípění zubů. „Když budeš mlčet.“
Silák s úsměvem přikývl a podal jí z brašny kus látky. Zatímco vražedkyně obvazovala muži zranění na ruce, přemýšlela. Přemýšlela, proč vlastně muže nezabila, když měla tu možnost. Od začátku jejího výcviku jí vtloukali do hlavy, že musí jakékoliv případné nebezpečí neprodleně odstranit. A jestli se během té krátké chvíle něco o Farnalovi mohla dozvědět, tak to, že se jedná o velmi náladového muže.
Nicméně zážitky posledních dvou dní v ní zanechaly hluboký otisk. Akasha ji varovala, že možná začne vidět zvláštní věci, což se jí právě dělo. Podivnou záři z jizvy na své ruce by ještě dokázala zařadit do kategorie přeludů, snad i ta stínová chapadla na Maraukovi, ale podivná aura kolem dobrodruhova těla byla skutečná. Díky ní našla v černočerné tmě svého soupeře a získala tak nad ním výhodu. Snad proto váhala nad dlouho vštěpovanými návyky a instrukcemi, vše v jejím životě se obracelo vzhůru nohama. I její pán, který od začátku působil jako stálá kotva v době jejího dospívání, ji byl ochoten poslat bez mrknutí oka na smrt.
Kdoví co v té věži ještě potkáme, snad se mi jeho pomoc ještě bude hodit, uzavřela své myšlenky Tala, když skončila s obvazováním mužovy paže.
Ten pouze děkovně přikývl a řekl: „Zvláštní. Nikde žádný prach a ty polštáře tam dole… Zachovalé. Jak je něco takového vůbec možné? Vždyť ta věž musí být zatraceně stará.“
Elfka pouze pokrčila rameny. „Tvoje krev aktivovala ta světla.“
Farnal na ženu upřel své hnědé oči. „Jo, to je taky divný.“
To je.
Tala se pomalu vydala chodbou, aby našla schodiště do dalšího patra, když v tom se najednou zarazila.
Dobrodruh do ní málem vrazil. „Co se děje?“
„Co když ty dveře…“
„…taky reagují na krev?“ ihned pochopil Farnal a oči se mu rozšířily.
Jako vystřelený z praku se okamžitě vrhnul k nejbližšímu vstupu do zapečetěných komnat a přitom se nepatrně říznul do prstu. Zkrvaveným ukazováčkem pak potřel plochu hladkého povrchu dveří. Ozvalo se tiché klapnutí a na povrchu kamene modře zapulzovaly vzorce podobné těm na podlaze a na stěnách. Dobrodruh si olízl rty a ruku položil doprostřed spleti ornamentů. Pod lehkým pohybem jeho dlaně se dveře odsunuly do strany.
Vražedkyně zpozorněla a sledovala vytřeštěný mužův obličej. „Je uvnitř něco cenného?“ zeptala se neutrálním tónem.
„Je tam… Nějaký nábytek a nějaké věci. Cenného nevím, musím to prozkoumat.“
„Tak fajn, já jdu zatím nahoru.“
A ty se tady dobře bav, aspoň tě budu mít z krku.
Farnal se na ni udiveně podíval, zjevně nedokázal pochopit, proč Talu nově objevená místnost vůbec nezajímá. V jeho očích se zrcadlilo menší podezření, ale nakonec jen přikývl a zmizel uvnitř starodávného pokoje.
Elfka se lehce usmála a opět se vydala hledat schodiště do dalšího patra. Nevěděla, jestli se vlivem dobrodruhovy kapky krve „rozsvítila“ celá věž, ale brzy se přesvědčila o tom, že ano. I v dalším patře ji polaskalo měkké namodralé světlo. Tala postupovala patro za patrem, netečená ke všem uzavřeným místnostem, které přitom míjela. Ona měla jediný cíl, nic víc ji nezajímalo. Navíc ji těšilo, že množství tajemných dveří zabaví dobrodruha na dlouhou dobu a ten se tak nebude plést do jejích záležitostí.
Na prvním stupni jednoho schodiště jí vlasy pročechral slabý závan větru. Tala se zarazila a přimhouřila oči. V útrobách věže do té chvíle ležel nehybný vzduch, jakoby i on přečkal dlouhé věky spolu s věží nezměněn. Vražedkyně se podívala pod nohy a zjistila, že její měkké body stojí na tenké vrstvě písku. Všechny ostatní schody vypadaly stejně. Navíc průzračné koule na zdech schodiště zůstávaly tmavé, přesto se však kameny koupaly v měkkém světle, které však působilo přirozeněji. Tala opatrně sunula nohy schod po schodu a hleděla přitom nahoru. V jeden moment tak spatřila tmavnoucí oblohu a rodící se hvězdy. V té chvíli jí došlo, že se blížila k vrcholku dveře. Nocí se rozléhalo přerušované štěkání karginů.
Můj cíl už leží na dosah.
Kvapně vystoupala na vrcholek schodiště, ale místo vítězné euforie ji zamrazilo po celém těle. Ztuhle se kolem sebe rozhlédla a nasucho polkla. Místo očekávaného vrcholku věže se ocitla ve zpustošeném patře. Omšelé a rozlámané kamenné bloky lemovaly obvod věže jako vylámané zuby. Menší stavební kameny jednotlivých místností a sloupů ležely kolem ní rozházeny v troskách bez ladu a skladu, i když dokázala zachytit jistý vzor základů jednotlivých zdí. Ramena jí poklesla a ona se pomalu brodila tou spouští na druhou stranu. A tam – naproti vstupu, kterým elfka vešla – se směrem k obloze vzpínal pahýl točitého schodiště do vyššího patra.
Tala se neubránila tomu, aby zatnula ruce v pěst. Zhluboka se nadechla a vydechla, aby se uklidnila. Magii, vycházející z jejího cíle, stále cítila.
Leží to v patře nade mnou.
Pozvedla hlavu vstříc noční obloze.
V patře, které neexistuje.
Zatnula zuby a poté vztekle kopla do jednoho kamenného úlomku u svých nohou. Náraz odmrštil kamínek přímo proti zbytkům schodiště, od kterých se odrazil a v rachotivé ozvěně zmizel v kupě jiných sutin. Elfčiny měkké boty nedokázaly vstřebat plnou sílu úderu, a tak její prsty vyslaly dále do nohy proud ostré bolesti.
„Do prdele!“ zařvala Tala frustrovaně z plných plic.
Jako odpověď na její volání se ozvalo ze všech stran vytí vzteklých karginů.
Vražedkyně si toho ale nevšímala. Prohrábla si vlasy a ztěžka se posadila na jeden z kamenů.
Všechno to bylo k ničemu. Jako nějaké divadlo.
Uvědomovala si, že jí nezbývalo nic jiného, než se vrátit s prázdnou. Netušila, jak bude Marauk reagovat na zprávy o jejím neúspěchu. Věnuje ji Garaseenovi jako otrokyni? Nebo jí uvěří, že splnit úkol nebylo v jejích silách? A jestli ano, bude jej to vůbec zajímat?
Nejspíš ne, uvědomila si zahořkle Tala. Dohoda zněla jasně – buď mu přinese ten artefakt, anebo upadne v nemilost. Žádné ale.
Začínala uvažovat o tom, že by se k Maraukovi vůbec nevracela a z Gurlachu utekla, ale ta myšlenka jí naháněla husí kůži. Nedovedla si představit jiný život než ve službách svého pána, navíc netušila, co by dělala a kam by vůbec šla. Útěkem by jen podpořila kouzelníkovo nařčení, že není dostatečně loajální.
Ne, musím se vrátit. A nést následky.
Přehodila cop přes rameno a začala jej jednou rukou konejšivě hladit. Ten rituál ji uklidňoval, i když se jednalo jen o hloupé gesto. Zraněnou nohu natáhla před sebe, opět pozvedla hlavu a zahleděla se na množící se hvězdy. Nikam nespěchala. Do rána zbývalo času víc než požehnaně.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 27.08.2012, 17:47:54 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavě vedený příběh - nejen, že ukazuješ další detaily z Talina dřívějšího života, čímž z ní děláš živou bytost, ale zároveň rozhazuješ návnadu pro čtenářovu představivost. Něco málo mám načteno a tak mne napadlo hned několik vysvětlení, co se kdy mohlo kolem věže stát, co by se dále mohlo stát a tak vůbec - a je to zábava.
Měkosrdcá - nemělo by to být spíš měkkosrdcá (i když tohle je také divný tvar, nejspíš bych volila "měkkosrdcatá")?
Jinak čtivé, zajímavé a zábavné jako vždy. Děkuji za příjemně strávené chvíle u čtení.
 ze dne 27.08.2012, 22:38:24  
   El Kostlivec: Ahoj.
Děkuji za publikaci a komentář. Jsem rád, že se vyprávění líbilo a zaměstnalo Tvou fantazii.
S tou složeninou máš pravdu, děkuji za připomínku.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Vlčí král V
Senex
Duše ve sklepen...
Nikis
Tunel [Remade] ...
taxikus
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr