obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: Dva životy - Kapitola devatenáctá ::

 autor Trenz publikováno: 13.09.2012, 12:07  
 

Kapitola devatenáctá

18. července 1867

Předtím než otevřel oči, pohnul hlavou. Okamžitě zalitoval, že to udělal. Bolest vyběhla z levé části nad uchem, sprintovala přes čelo k pravé, kde se uhnízdila, a vytrvale bubnovala do jeho spánku. Snažil se vzpomenout, co se přihodilo, leč bezvýsledně. Netušil, jak dlouho ležel nehnutě na tvrdé zemi, než se odvážil znovu se pohnout. Bolest se vrátila, avšak v menším rozsahu. Otevřel oči a zjistil, že zírá do naprosté temnoty. První myšlenka byla, že oslepl. Jak se ale díval dál, začaly si oči tmě uvykat a brzy dokázal rozeznat stěnu od stropu. Když se dlaní dotkl země, ucítil malé hrubé výčnělky vyrůstající ze země. Z toho odvodil, že se nachází v jeskyni. Pootočil hlavou a spatřil nedaleko od sebe obrys postavy, ležící jen pár metrů od něj. Přetočil se na bok a zasténal bolestí. Zlomená kost na levé ruce zaprotestovala a on si pořád nemohl vybavit, kdy si ji zlomil. Zatnul zuby a začal se plazit kupředu. Cítil, jak se mu zlomená kost v ruce pohybuje a vysílá bolestivé signály, ale plazil se dál. Nakonec se k ležícímu tělu dostal a otočil ho obličejem k sobě. Po chvíli byl schopen ropoznat obličej Henryho. Očima sklouzl po jeho těle dolů k boku a všiml si předmětu zaraženého do Henryho boku. Při bližším prozkoumání zjistil, že se jedná o nůž zasunutý až po rukojeť. A pak si začal vzpomínat.

Ještě než vůbec doběhl k Henryho domu, ucítil pronikavý pach krve. Přešel do chůze, aby nechal své plíce odpočinout. První mrtvolu našel na dvoře. Byla to mladá děvečka, která chodívala k Henrymu čtyřikrát do týdne prát prádlo. Měla vytřeštěné oči a podřezané hrdlo. Napůl vysypaný koš s prádlem ležel opodál. Když kolem něj procházel, všiml si, že několik kusů je potříštěno její krví. Dveře byly otevřené, a tak do nich jen strčil. V předsíni objevil majordoma s prázdnými očními důlky. Oči nikde neviděl a ani se nezdržoval jejich hledáním. Mrtvému už sloužit nemohly. Dozajista mu Christopher i vyřízl jazyk, aby nemohl křičet a upoutat tak nežádoucí pozornost. Častečně na schodech a častečně na podlaze pod nimi viděl služebnou, která Henrymu v domě uklízela a připravovala horkou vodu na vykoupání. Její krk měl nepřirozenou polohu a Jamesovi hned bylo jasné, že má zlomený vaz. Christopher ji musel strčit ze schodů. Překročil ji a zamířil po schodech nahoru. Nepochyboval o tom, že než Christopher došel do Henryho pracovny, zabil i podkoního a kuchařku, aby ho nikdo nevyrušil a jediný důvod, proč nechal naživu Amélii, byl, že chtěl, aby předala jeho vzkaz.
Pracovna vypadala jako obvykle, vyjma krvavého fleku na hraně stolu, jak se o ni Amélie udeřila. James věděl, že je tu něco, co mu řekne, kde má Christophera hledat. Christopher by ho nenechal tápat bez jakékoliv nápovědy. Rozhlédl se kolem a pohled mu padl na knihu se zelenou vazbou. James si nepamatoval, že by takovou knihu u Henryho někdy viděl. Za pokus to stálo. Vzal ji do ruky a otevřel. Jak jí listoval, nacházel jména lidí, které on nebo Christopher zabil a u nich datum a místo jejich smrti. Znovu mu to připomnělo, jaký je Christopher zvrácený člověk. Když se dostal na poslední stránku, stálo tam Henry Williams – 18. července 1867 – jeskyně v Norfolku. To bylo dneska. Dnes se chystal Christopher Henryho zabít. Pokud už to neudělal, ozval se v jeho mysli protivně dotěrný hlásek. James ho silou vůle potlačil a berouc si knihu s sebou, zamířil do stájí. Jak předpokládal, nalezl podkoního mrtvého. Christopher mu svázal ruce za záda a kotníky k sobě, aby nemohl kopat a poté mu vložil uzdu do úst a utáhl k temeni hlavy natolik, že uzda zatlačila jazyk dozadu a podkoní se udusil. James jednoho koně osedlal, vkládajíc knihu do sedlové brašny a rychle vyrazil pryč. Rozhodně tu nechtěl být, až sem někdo přijde a uvidí ty mrtvé.
Než dorazil k lesu, cválal přes louky a u lesa přešel do klusu. Nechtěl, aby si kůň někde zlomil vaz a on s ním. U jeskyně, kam se dostal po půl hodinové cestě lesem, zastavil a seskočil z koně. Vytáhl nůž schovaný v botě a vydal se do jeskyně. Postupoval obezřetně, neboť Christopher na něj mohl čekat kdekoliv. Počítal s tím, že dá přednost osonímu souboji. Byl si jist, že ho zabít nechce, a proto se nemusel obávat kulky do zad.
Za žádným stromem na něj nenarazil, a tak předpokládal, že na něj čeká u jeskyně nebo přímo v jeskyni. Vstoupil dovnitř a zkušenosti zabijáka mu umožnili cítit vzduch tlačený k němu kusem prkna, které mířilo na jeho hlavu. V obranném gestu zvedl ruku, aby zabránil nejhoršímu. Prkno narazilo do ruky a James uslyšel prasknutí kosti a bolest ho na moment ochromila. Podlomila se mu kolena a toho útočník využil a chystal se mu zasadit ránu do hlavy, jak to původně zamýšlel, když James zvedl druhou ruku, ve které držel nůž a zabodl ho útočníkovi do boku až po rukojeť. A v tu chvíli Jamesovi došlo, že tímhle způsobem by masový vrah nikdy nezaútočil. Tohle byla obrana člověka, který se snažil o přežití. Muži vypadlo prkno z rukou a v šoku si přiložil ruce k boku. Vzápětí padl k zemi a James spatřil Henryho zesinalou tvář.
James klečel, neschopen jakéhokoliv pohybu. Zaslechl kroky, ale nedokázal se přinutit vstát. Zlomenou rukou mu pulsovala bolest, ale ta ani zdaleka nepřekrývala ledový pocit, který se mu šířil tělem. A pak koutkem oka zahlédl pažbu revolveru, která ho tvrdě udeřila do pravého spánku. James ztratil vědomí.


Amélii probral vlhký kus látky, kterým jí někdo otíral čelo. Otevřela oči a spatřila Elizabeth.
„Amélie. Díky bohu. Jsi vzhůru,“ řekla Elizabeth, když si všimla, že se probrala.
„Kde to jsem?“ byla první její otázka.
„V domě mého otce.“
„Jak jsem se sem dostala?“
„Přivezly jsme tě sem v kočáře.“
„My?“ Amélie povytáhla obočí a pokusila se posadit, avšak zatočila se jí hlava, a proto klesla zpět do polštáře.
„Lékař říkal, že by ses neměla moc hýbat. Ta rána na hlavě vypadala moc ošklivě, když jsme tě našly.“
„Kdo my?“
„Já a Georgiana.“
„A co jste tak brzy ráno dělaly na nádraží?“ zajímalo jí místo slov díků, kterými měla Elizabeth zahrnout za to, že ji nenachala umřít pod koly vlaku.
„Doprovázela jsem Georgianu na vlak.“
„Odjíždí? Nějak brzy.“
„Měla bys odpočívat. Už půjdu,“ vyhnula se Liz odpovědi a vstala z postele, ve které Amélie ležela.
„A nebylo to tak, že ses chystala odjet s Georgianou? Hádám, že hrabě o tom ani nevěděl, viď? Chtěla jsi odjet. Opustit ho. A pro co? Pro jednu učitelku, do které jsi zaláskovaná.“
Liz se zarazila.
„To není pravda. Já nejsem…“
Amélie povytáhla obočí na znamení nedůvěry.
„I kdybych byla, nic ti do toho není!“ odsekla jí Elizabeth vzpurně.
„Ale, ale. Zdá se, že kromě francouzštiny tě učitelka naučila i jak vystrkovat drápky, že?“
Elizabeth se na Amélii rozzlobeně podívala, ale překvapivě klidným hlasem se zeptala: „Jak můžeš být tak zlá?“ poté opustila pokoj.
Amélie přemýšlela nad jejími slovy. Vždyť nebyla zlá. Jen byla upřímná tam, kde se ostatní báli říct pravdu. Co na tom bylo špatného? A přesto, když ji zranění přinutilo ležet v posteli, poprvé od chvíle, kdy byla schopna přemýšlet o větších věcech, než jestli ji táta koupí sladkost, zamyslela se Amélie Black nad sebou a nad svým životem.
Byla krásná a sečtělá. Měla dokonalé vychování na veřejnosti a dokázala odhalit leckteré tajemství jen tím, jak se lidé kolem ní chovali. Uměla to využít a byla osamělá. To poznání ji zasáhlo. Nikdy neměla opravdovou přítelkyni. Jak by mohla mít, když se honila za touhou po bohatství a úspěchu mezi šlechtou? Chtěla něco znamenat a být obklopena přáteli. Nedostávalo se jí ani jednoho. Na svých tvářích ucítila něco vlhkého. Dotkla se toho prstem, a když ho oddálila, aby se mohla podívat, spatřila slzu, stékající od jejího ukazováčku přes dlaň a dopadajíc na peřinu, kde se vsákla do látky. Tohle byl tedy její život? Jedna slza oddělená od ostatních, aby navždy zůstala obklopena přepychem, avšak bez společnosti ostatních?
Takový život nechtěla. Hned, jak se uzdraví, najde způsob, jak svůj život změnit. Zavřela oči a představila si samu sebe obklopenou skutečnými přítelkyněmi. I kdyby to znamenalo, že se trochu uskromní a nebude tak jízlivá. Věděla, že nový začátek nebude lehký, ale už nechtěla být opuštěnou slzou. Usnula a ať se jí zdálo cokoliv, vyvolalo to na jejích rtech slabý úsměv.

Georgiana stála na schodech a poslouchala rozhovor hraběte a několika dalších mužů, kteří s ním byli v jeho pracovně. Mluvili dost hlasitě, a proto je slyšela i přes zavřené dveře. Přesto zachytila jen začátek, když jeden z mužů popisoval zohavená těla, která našel ve vévodově domě. Poté na ni někdo zavolal, a když se ohlédla, spatřila ze schodů scházet Elizabeth s kufrem. Vzpomněla si na dnešní ráno, kdy se chystala odjet a Elizabeth za ní přišla, aby ji zastavila. Aspoň to si myslela. Avšak Elizabeth přišla ze zcela jiného důvodu, který Georgii šokoval.

Oblečená do kalhot a košile s kloboukem naraženým na hlavě, čekala na svůj vlak v čekárně, u nohou položené zavazadlo a pozorujíc hodiny v očekávání, že se zastaví a s nimi i čas, aby měla příležitost si všechno řádně promyslet. Odjížděla, neboť měla obavy, že by její dcerce mohlo být ublíženo. Jedna část jejího srdce chtěla být už v domě jejího otce a Katie objímat a ujišťovat ji, že nikam už neodjede a druhá tu chtěla zůstat a zjistit, jestli Elizabeth opravdu miluje nebo jestli je to jen nějaký druh pobláznění.
Dveře od čekárny se otevřely a dovnitř vstoupila Elizabeth.
„Co tady děláte, Elizabeth?“ zeptala se Georgiana a zatvářila se vyjeveně.
„Přišla jsem za vámi,“ odpověděla, i když to nebylo přesně to, co Georgie chtěla slyšet.
„Já si to nerozmyslím, Elizabeth. Odjíždím a nevrátím se.“
„Já vím. Nepřišla jsem vás přesvědčovat, abyste se se mnou vrátila, ale abyste mě vzala s sebou. Vím, že jste nechtěla, ale já vás miluji a myslím, že vy milujete mne, jen si to ještě neuvědomujete. Ten polibek něco znamenal a vy to víte. Než na to přijdete, otec mě provdá a pak už nikdy nebudeme moct být spolu.“
„Elizabeth…“ Georgie chtěla něco říct, ale Liz jí přerušila: „Pokud budete chtít, převléknu se i za muže. Nebude mi vadit nic, pokud budu s vámi.“
„Jste mladá, Elizabeth. Jste si jistá svými city? Co když odjedeme a pak zjistíte, že jste udělala hroznou chybu? Co když si pro vás váš otec přijede? Ještě vám nebylo ani osmnáct. A já mám peníze sotva, abych uživila sebe a Katie,“ vyjmenovávala argumenty, proč s ní nemůže Elizabeth odjet.
„Mám v londýnské bance účet. A i kdybych se k penězům do svých osmnáctin nedostala, můžu uklízet nebo prát. Nebo se starat o děti. Všechno se naučím.“
Georgiana se na Elizabeth dívala a cítila hřejivý pocit u srdce. Elizabeth se rvala jako tygřice, aby s ní mohla odjet. Copak by se jí mohla podívat do očí a odvrhnout ji jako starou panenku, se kterou si už nehraje? Vždyť ona sama žádala o čas. Elizabethino načasování se dalo rovnat božímu znamení, a když jim přál bůh, jak by mohla odporovat?
„Můžete jet se mnou, Elizabeth,“ řekla a usmála se na ni.
„Já…můžu…jet s vámi?“ zeptala se Liz překvapeně. Ač v to doufala, zůstala zaskočena, když s tím Georgie souhlasila.
Elizabeth Georgii políbila zcela ignorujíc skutečnost, že by mohl do čekárny někdo vejít a vidět je.
Pak uslyšely, jak někdo křičí.
„Zní to jako Amélie,“ řekla Elizabeth, udivena její možnou přítomností.
„Podíváme se.“
Vyšly z čekárny a viděly Amélii, jak padá do kolejiště. Zároveň uslyšely, jak se blíží vlak.
„Poběžte, Elizabeth! Musíme ji zachránit!“ vykřikla Georgie a dál neváhala ani vteřinu. Rozeběhla se k Amélii a natáhla se do kolejiště. Chytila ji za ruku.
„Elizabeth! Pomozte mi!“ zakřičela za sebe, předpokládajíc tam Elizabethinu postavu. Ta si nadzvedla těžké šaty a doběhla k Georgii, klekající si vedle ní. Chytila Améliinu druhou ruku a společně ji vytáhly krátce předtím, než vlak dorazil na nádraží.
„Vezmeme ji k otci. Musí se na ni podívat lékař. Řeknu Michaelovi, aby ji přenesl do kočáru,“ sdělila Elizabeth Georgii a běžela pro kočího rychlostí, kterou jí šaty dovolovaly. Georgie se dívala na Améliino zkrvavené čelo a přemýšlela, co se mohlo stát.
Netrvalo dlouho a Elizabeth se vrátila s kočím, který na nic nečekal, sebral Amélii ze země a odnesl ji do kočáru. V tu chvíli z vlaku začali vystupovat lidí, a tak se Georgie raději vrátila do čekárny pro své zavazadlo, společně s Elizabeth ho naložily do kočáru a pak se nechaly odvézt do domu hraběte.


„Nerozmyslela jste si to, Elizabeth?“ otázala se Georgiana naposled, když k ní Elizabeth došla.
„Ne. Chci s vámi odejít.“
„Nerozloučíte se s otcem?“
„Když se dozví, že se chystám s vámi odejít, zabrání mi v tom.“
„Ale je to váš otec,“ podotkla Georgie zjevnou věc.
„A já ho miluji, ale vás miluji mnohem víc. To je láska, kterou k otci nikdy nemohu cítit. Je to, jako bych uvnitř hořela.“
Georgie se usmála nad tím přirovnáním a zamířila ke vchodovým dveřím. Elizabeth ji následovala.
„Nerozloučíte se ani se Cecílií?“
„Bez rozloučení by jistě neodešla,“ odpověděla přicházející Cecílie za ni.
Elizabeth pustila kufr a šla kuchařku obejmout.
„Řekněte tatínkovi, aby se netrápil. Řekněte se, že jsem v bezpečí a že ho miluji, ale že jsem šla za hlasem svého srdce. Vyřídíte mu to?“
„Ano, děvenko. Vyřídím.“
Pohladila ji po tváři a poté se obrátila na Georgianu.
„Dobře se o ni starejte. Hrabě by nepřežil, kdyby se jí něco stalo.“
Znovu se podívala na Elizabeth, beroucí její tváře do svých dlaní.
„Hodně mi piš, ať vím, že jsi v pořádku. Bude se mi stýskat.“
„Mně taky, Cecílie.“
Cecílie popotáhla a zcela protikladně rázně řekla: „A teď už běžte a opatrujte se.“
Rozloučily se a zamířily ke kočáru, kde na ně čekal kočí, který byl natolik dobrým přítelem Cecílie, že souhlasil, že je odveze, aniž by předem informoval hraběte. A když hrabě o pár minut později vyšel ze své pracovny spolu s muži, se kterými tam hovořil, netušil, že jeho dcera sedí se svou učitelkou francouzštiny ve vlaku a míří do Londýna, odkud se planují vydat na sever Skotska, aby se usadily v Newburghu, Georgianině rodném městečku.

Věděl, že když vytáhne nůž z jeho těla, během okamžiku vykrvácí. Věděl, že jestli ho tam nechá, bude Henry umírat velmi pomalým a bolestivým způsobem. Ať se rozhodne jakkoliv, Henry stejně zemře.
„Jamesi,“ zasténal Henry.
James ho vzal za ruku.
„Jsem tady, Henry. Jsem tu s tebou.“
„Já umírám.“
„Ano, umíráš a je to má vina!“ James byl na sebe tak naštvaný.
„Ten psychopat to narafičil na nás na oba, Jamesi. Nedávej si to za vinu.“
James mlčel.
„Je tu něco, co ti musím říct, Jamesi.“
„Henry. Neplýtvej slovy,“ snažil se ho zastavit James, avšak Henry chtěl, aby bylo řečeno to, co mělo být řečeno již před mnoha lety.
„Zajímalo tě někdy, proč jsem se nikdy neoženil?“
„Henry, prosím,“ James to nechtěl slyšet, neboť se obával, že se to dotkne jeho srdce.
„Miloval jsem tě. Celý svůj život. Měl jsem několik žen, ale jen aby mě otec přestal podezírat. Nikdy se mi to skutečně nelíbilo. A celou tu dobu jsem myslel na tebe. I když mi otec tvrdil, žes zemřel, já věřil v opak.“
„Milovals, Geoffreyeho. To byl úplně jiný člověk,“ snažil se mu to vymluvit James. Na jednu stranu ho jeho slova hřála a na stranu druhou ho bodala do srdce a zanechávala v něm jizvy, neboť věděl, že tohle je konec. Henry tu zemře a on zůstane sám jen se vzpomínkami na dnešní noc.
„Miloval jsem tě celý svůj život bez ohledu na to, kým jsi byl nebo kým jsi teď. To, co se z tebe stalo, je částečně má vina. Já sám nesu na své smrti podíl.“
James chtěl odejít, aby ho nemusel poslouchat, ale nedokázal to. Neměl to srdce nechat ho zemřít samotného.
„Mám k tobě prosbu, Jamesi,“ zašeptal Henry.
„Jakou prosbu?“ zeptal se James, i když věděl, oč ho Henry požádá.
„Dokonči to. Vytáhni ten nůž.“
„Vykrvácíš,“ podotkl James, co bylo zřejmé.
„Ano. Bude to rychlejší.“
„Jako usínání,“ dodal James a polkl slzy, které mu stekly po tváři.
„Musíš mi ale pustit ruku, abych mohl ten nůž vytáhnout. Druhou mám zlomenou.“
„Mrzí mě, že jsem ti zlomil ruku.“
„Jen ses bránil. Tak jako já.“
Byla to pouhá omluva pro jeho svědomí. On sám však věděl, že si to nikdy neodpustí.
Vytáhl nůž. Zadržovaná krev se vyvalila ven na Jamesovy ruce, a když jí to nestačilo, pokračovala na zem, kde se vsakovala, aby po sobě zanechala skvrnu, která postupem času vyschne a vybledne, až nakonec nebude vidět. James, jehož oči už si tmě uvykly natolik, že rozeznal i detaily na tváři, viděl, jak Henry zavřel oči. Zanedlouho přestal dýchat a James si byl jistý, že krátce na to vypovědělo Henryho srdce službu a on zemřel. Ve stejném okamžiku zemřela v Jamesovi zábrana, která stála v cestě k zabití Christophera.

Když Georgiana a Elizabeth dorazily na nádraží, vyhledal je tam poslíček s telegramem. Po přečtení Elizabeth zbledla a musela se jít posadit na lavičku.
„Elizabeth. Co se stalo?“
„Můj otec. On…“ Elizabeth nebyla schopná říct, co se stalo. Georgie si přečetla telegram.
„Váš otec měl mrtvici, Elizabeth.“
„Musím se k němu vrátit,“ byla první její myšlenka vyslovená nahlas, aniž by si uvědomila, že to znamená opustit Georgii. Georgie to věděla a chápala. I pro ni byla rodina na prvním místě.
„Zůstaňte sedět. Zjistím, kdy vám jede vlak zpět do Norfolku.“
Elizabeth seděla a četla si telegram stále dokola, jako by doufala, že se slova změní a zpráva bude pozitivní. Slova však zůstávala stejná a jejich obsah nebyl o nic přívětivější, než před pár minutami.
Georgie se vrátila.
„Vlak jede za hodinu. Zůstanu tu s vámi.“
„Ale ten váš odjíždí již za pár minut a další pojede až za tři hodiny. Neměla byste se tu zdržovat, Georgiano. Měla byste sednout na ten vlak a jet za svou rodinou,“ rozmlouvala jí Elizabeth, ačkoliv si nepřála nic jiného, než aby tu s ní Georgiana zůstala. Georgie ji vzala za ruku a Elizabeth chtěla, aby to tak zůstalo navždy.
„Zůstanu tu s vámi,“ trvala Georgie na svém. Už poslala svému otci telegram, ve kterém mu vysvětlila důvod svého zpoždění. Jistě to pochopí a Katie to nějak rozumně vysvětlí.
Seděly na místě, držíc se za ruku, dokud Elizabethin vlak nepřijel. Poté vstaly a zamířily k němu. Než do něj Elizabeth nastoupila, otočila ji Georgie k sobě a políbila ji. Nikdo, kdo procházel kolem nich, se na ně pohoršeně nedíval, neboť Georgie na první pohled vypadala jako mladý muž. Pro okolí to bylo loučení slečny s jejím milým. Elizabeth už takřka nastoupila, když se ještě vrátila a pevně Georgii objala.
„Miluji vás. Snad se brzy znovu setkáme. Myslete na mě,“ šeptala jí do ucha.
„Budu. Slibuju.“
Poslední přitisknutí a následné nastoupení do vlaku znamenalo konečné rozloučení. Georgie sledovala, jak Elizabeth odjíždí a cítila smutek. Možná už se nikdy neuvidí. Její otec si bude přát, aby se provdala a Elizabeth tak učiní, neboť by nemocnému otci nedokázala nic upřít. Vrátila se zpátky na lavičku a čekala na svůj spoj.

Christopher seděl v hospodě, ve které se poprvé setkal s mladíkem, z kterého později udělal nájemného vraha a svého milence a čekal, až za ním dorazí. Opustil ho v jeskyni, kde ho omráčil a nechal ležet vedle jeho umírajícího přítele. Byla to geniální past. Sice riskoval, že by Geoffrey mohl zemřít, avšak byl si jistý jeho schopnostmi za každých okolností přežít.
Pamatoval si na ten den, kdy pochopil, že se Geoffrey už nevrátí. Poslal ho tenkrát zabít právníka, který byl mnohým lidem na obtíž. Nejprve ho napadlo, že ho chytili a četl šibeniční oznámení, leč jeho jméno tam nenacházel. Pro jistotu chodil na každou popravu, kdyby Geoffrey udal falešné jméno, ale ani tam ho nespatřil. A tak pochopil, že ho Geoffrey opustil. Chtěl se vydat do domu toho právníka, ale zrovna v té době ho zatkli muži zákona ze Scotland Yardu a strčili ho za mříže za urážky královského majestátu, kterých se nikdy nedopustil. Když se dožadoval obhájce, přišel za ním právník, na kterého poslal právě Geoffreyeho. Tenkrát mu ten muž řekl, že může být rád za vězení, neboť kdyby bylo po jeho, rovnou by mu nadělil oprátku. Christopher věděl, že se za něj Geoffrey přemluvil, ačkoliv nechápal, proč to udělal.
Jakmile se po osmi letech dostal ven, zamířil na jediné místo, o kterém si myslel, že tam Geoffrey bude. Do Norfolku. Byl připraven dostat Geoffreyeho zpět do jeho života, avšak on jeho nadšení nesdílel, a tak se Christopher uchýlil k výhrůžkám a k násilí. Věděl, že když všechno dopadne dle jeho plánu, Geoffrey si přijde pro něj přímo sem.
Dveře se otevřely a Christopher ho spatřil vejít. Viděl výraz v jeho tváři a spokojeně se usmál. Jeho Geoffrey byl zpět. Když ho James spatřil sedět u stolu se spokojeným úsměvem, jen stěží odolával nutkání proběhnout hospodou a bodat ho tak dlouho, dokud z jeho těla nevyprchá život. Ovládl se, otočil se na patě a vyšel ven. Christopher hodil pár mincí na stůl a následoval svého nalezeného milence do nevlídného počasí.
Čekal tam na něj s pistolí v ruce. Ignoroval nebezpečí, že ho může někdo spatřit. Možná počítal s tím, že déšť donutí obyvatele Londýna zůstat doma. Anebo mu nezáleželo na tom, zda bude nebo nebude přistižen.
„Něco takového jsem očekával,“ pronesl Christopher klidně. Nebál se smrti. Hrál si s ní už dost dlouho a teď se ukázalo, že nadešel jeho čas.
„Uškrtil bych tě vlastníma rukama, ale to by znamenalo se tě dotknout a na to jsi mi příliš odporný.“
„A není to spíš tak, že jsi odporný sám sobě, můj drahý Geoffreyi?“
„To není mé jméno!“
„Na tom už nezáleží,“ mávl Christopher teatrálně rukou.
„Jedna věc by mě přesto zajímala. Proč si se za mě tenkrát před osmi lety přimluvil? Mohl jsem zemřít a ty bys byl tak navždy v bezpečí.“
„Protože jsem tě miloval.“
„Opravdu?“ podivil se Christopher. On sám ten cit neznal, a proto ho překvapilo, když se dozvěděl, že někdo miloval jeho. Když na to James nereagoval, otázal se ho: „Mou smrtí pomstíš všechny ty duše, které jsem vyprovodil k bohu, ale kdo pomstí Henryho? Neboť to byla tvá ruka, která zabodla nůž do jeho boku, prošla skrz orgány a zůstala tam trčet. Jak s tím budeš moct žít, Jamesi?“
„To už není tvá věc,“ pronesl James chladně a vystřelil. Kulka Christophera zasáhla doprostřed čela a zabila ho dřív, než tělo dopadlo na zem. James se otočil a bez jediného ohlédnutí odkráčel pryč, skryt před očima kohokoliv, kdo by se díval, mlhou, která se valila od Temže. Úřad Scotland Yardu nikdy nenašel ani zbraň ani vraha a případ byl uzavřen jako nevyřešený. A James si do třetice změnil jméno a peníze vydělané z časů, kdy se nechal najímat na vraždy, využil k cestování, doufajíc, že se mu jednou dostane rozhřešení.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.09.2012, 12:06:53 Odpovědět 
   Zdravím.

Hodně akční díl. Christopher dodrží své slovo a svým ďábelským plánem vyvraždil nejen všechny v Henryho domě, ale také dokázal, aby se Henry s Jamesem spolu utkali v domnění, že jde o něj (o Christophera). Nakonec je přeci jen zabit Jamesem, který pak odchází bůh ví kam. Dokonce i Georgiána odchází z panství a s ní takřka i Elizabeth (nejspíš by i odešla, nebýt mrtvice, která postihla jejího otce). Zdá se, alespoň mi to tak připadá, že se část historické linie nadobro uzavřela, nebo došlo k přelomovému zvratu a jen bůh (a samotná autorka ví), jak bude příběh pokračovat. Hezký se četlo, na šotky jsem nekoukal (ani nenarazil). Přeji hezký den a psaní zdar.

P.S. Blíží se příběh ke svému konci? Kdo vi...
 ze dne 13.09.2012, 21:05:11  
   Trenz: Jo, jo. Už blíží. Zbývá poslední kapitola. Děkuju za koment. Jsem ráda, že líbilo.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Smrt v objetí
Julia de Sena
Záležitost s du...
Maria M
ONKANÉ
Danny J
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr