obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915447 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39655 příspěvků, 5754 autorů a 391057 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Síla vůle ::

Příspěvek je součásti workshopu: Obraz
 autor Apinby publikováno: 22.09.2012, 3:39  
 

Eva plynulým pohybem natáhla tětivu luku a nechala utišit svůj dech. Slyšela zrychlený tep srdce, které chtělo lovkyni pár okamžiků před výstřelem vyskočit z hrdla. Teď ne, pomyslela si, měla pouze jediný pokus. Jediná šance pro ni a její hladovějící děti.

Netečné zvíře, velký hnědočerný divočák, hledalo v zemi přikryté sněhovou nadílkou něco k ukojení hladu. Hladová bestie netušila, že si pro ni přišla samotná smrt.

Eva vypálila, šíp rozetnul chladný vzduch jesenické divočiny a divočák hlasitě zakvičel. Umři, projelo přání hlavou lovkyně.

Obrovské prase, které muselo být jistě králem hor, divoce kvičelo a k údivu ženy se stále drželo na nohou. Zvíře se skroutilo do podivné grimasy a vykouslo si za ohlušujícího řevu šíp z boku.

Eva neztrácela ani vteřinu, z toulce vytáhla další šíp a zamířila. Prosím, dlouho netrap sebe i mě a zemři, řekla si v duchu zocelená žena. Potřebovala maso, aby nasytila své malé syny, kteří hladověli. Eva od začátku zimy téměř nic neulovila a byl teprve leden. Jestli nepřinese tenhle úlovek, nejspíš na jaře zůstane bez synů.

Šíp opět zasvištěl a zakousl se divočákovi do hřbetu. Bestie přestala kvičet typickým prasečím způsobem, chroptila a zlostně funěla. Rozběhla se do útoku.

Žena si připravila třetí šíp, ale ten na divočáka už nestačila vystřelit. Zvíře ji povalilo na zem a jako pes kousalo. Útočilo bez přestávky a nedávalo lovkyni šanci. Eva si jednou rukou bránila obličej a druhou se snažila nahmatat meč. Když na něj dosáhla, nemohla ho pro změnu vytáhnout. Nakonec vytasila nůž, který ji dal kdysi její manžel a přešla do protiútoku. Lovkyně si přidržela stokilové zvíře a bodala ho nožem. Cítila, že je celá od teplé krve, ale nepřestávala.

Po chvíli se divočákovi podlomily nožky a jeho tělo ochablo. Život z něj vyprchal.

Eva odvalila mrtvé zvíře a třásla se vzrušením z boje. Až na pár velkých modřin a škrábanců z něj vyvázla celkem v pořádku. Lovkyně byla na jednu stranu velmi ráda, ale na druhou měla výčitky. Zabila vládce hor.

Žena se sklonila nad divočáka a párkrát ho pohladila po štětinách.

„Děkuji, že daruješ svůj život za život můj a mých synů,“ pronesla Eva v úctě nad mrtvým tvorem a pokřižovala se.

Nakonec se vzchopila, utřela si zakrvácené ruky do sněhu a začala pracovat. Došla si pro sáně ukryté v houští a hodlala naložit svůj úlovek. Jenže zvíře vážilo nejméně sto kilo, což bylo dost i na tak silnou ženu. Eva to zkoušela ze všech stran, ale stále se jí nedařilo dát zvíře na sáně.

Lovkyni vytryskly slzy z očí. Cítila známou hořkou příchuť osudu. Její muž Jan byl světoběžník, se kterým prošla půlku Evropy. On bojoval v mnoha válkách bez jediného škrábnutí a ona se starala o nemocné. Když už se chtěli usadit v Olomouci, vypukl léta Páně 1357 mor, který kosil lidi jako mouchy, ale oni vyvázli zdraví. Utekli před morovou ránou do divočiny Jeseníků, kde její muž našel smrt. Škrábl se o rezavý hřebík, dostal otravu krve a do pár dnů zemřel. Eva zůstala sama se syny Jiřím a Pavlem a jenom na ní zůstalo těžké břímě dokázat uživit rodinu.

Eva si utřela slzy a schovala vzpomínky opět hluboko do sebe. Chytila divočáka za pravou přední a pravou zadní nohu a veškerou silou ho vyhodila na sáně. Zařvala jako medvěd a celá tichá divočina se polekala. Ženě se ulevilo, mohla se vydat konečně k domovu.

Lovkyně si uvázala sáně k pasu a začala dělat pomalé, těžké kroky. Bortila se do sněhu a za chvíli cítila pramínky potu na zádech. Šla dlouhé dvě hodiny a urazila slabých pět mil.

Po takové námaze si musela Eva chvíli odpočnout a chtěla se pokochat pohledem na divočáka. Zděsila se, když viděla, že za sebou zanechává ve sněhu krvavou stopu. Bylo to pro šelmy jako malé pozvání na hostinu. Chtěla opět vyrazit, jenže ji po zádech přejel nepříjemný pocit, zdálo se již pozdě. Něco ji pozorovalo z houštin a mezi stromy. Příroda byla nezvykle napjatá, jako kdyby vyčkávala.

Eva vyhekla, zatnula zuby a vykročila směrem ke své chatrči a dětem. Ušla dalších tři sta metrů, ale nepříjemný pocit nechtěl zmizet. Lovkyně se naštvala a křičela na všechny strany, poté vytáhla nůž a rozpárala divočáka v návalu běsnění. Vyvalila všechny vnitřnosti do sněhu a jako poslední vytáhla z již studeného těla srdce. Nažerte se tohoto, řekla přízrakům, a ušetřete mě.

Žena se opět vydala na cestu a divočák ztratil nejméně čtvrtinu své váhy. Evě to bylo trochu líto, myslela si, že zužitkuje každou část ze zvíře. Ale nakonec se uklidnila, pořád vláčela toho největšího divočáka, který tu kdy žil. Musela myslet na svého manžela Jana, který by byl na ní hrdý. Všechno se naučila od něj a tak trochu i on táhnul těžké sáně.

Olovnaté nebe se mračilo na horskou krajinu a foukal nepříjemný ledový vítr, který bodal jako jehličky do tváře lovkyně. Evě se lepily pramínky vlasů na zpocené čelo a celkově ji bylo horko pod kožešinou ušitou z ulovených lišek.

Eva došla až na okraj kopce, který ubíhal mírně dolů. Sedla si na divočáka a odrazila se. Konečně si odpočala aspoň na chvíli a bez námahy urazila několik stovek metrů z kopce. Dole zastavila a chtěla se napít, když v tom zahlédla šedivý kožich, který se mihnul mezi stromy. Byl to vlk a ne jeden. Sledovala ji čtyřčlenná smečka a pronikavým vlčím pohledem ji probodávaly oči šelem.

Mezi stromy vystartoval největší vlk smečky a hned za ním další. Běželi na Evu ze tří směrů a lovkyni nezbývalo, než se vydat na útěk bez divočáka. Utíkala o život a jediné, na co myslela, bylo si zachránit holý život. Hierarchie lovců a kořisti se rychle protočila a nyní ona byla na seznamu smrti. Běžela ve sněhu a plíce ji hořely žárem, těžce se ji dýchalo a nohy snad nějakou nadpřirozenou sílou dokázaly ještě pokračovat dál a dál.

Eva se ohlédla za sebe a zjistila, že se vlci zastavili. Vrhli se na úlovek a hltali velká sousta drahocenného masa. Vrčeli se na sebe a bojovali o nejlepší místo u hostiny. Čtveřici šelem vládla vlčí matka, velká a statná, která měla poslední slovo u hodovního stolu.

Lovkyni popadl neskutečný vztek, tolik se nadřela, aby našla, ulovila a odtáhla tak daleko jedinou naději na přežití drsné zimy. Měla na vybranou, buď pokračovat v cestě domů a přijít s prázdnýma rukama. Nebo bojovat.
Vybrala si druhou možnost.

Připravila si luk, natáhla šíp a vystřelila ho společně se svým hněvem na jednoho z vlků. Šelma zakňučela a svalila se na zem ve smrtelné agónii. Eva natáhla druhý šíp a opět vypálila. Další vlk zakňučel a bolestivě vrčel, až mu šla pěna od huby. Zbývající hlavní samice a jeden z mladých vlků se odtrhli od divočáka a s zakrvácenými čumáky se vyřítili na lovkyni.

Eva odhodila luk, protože už neměla žádný šíp a vytasila meč. Jeho ostří prahlo po krvi.

Jako první zaútočil mladý vlk a skočil po ženě. Eva uskočila stranou a jediným sekem oddělila vlkovi hlavu od těla. Sníh zbarvila sprška krve a na zem dopadlo vláčné tělo šelmy. Chvíli sebou ještě cukalo, než úplně ochablo.

Samice smečky zastavila, opatrně si obešla Evu, která vyčkávala v bojové póze, a nakonec zmizela s postřelenými vlky v divočině. Lovkyně si oddechla.

Eva došla k divočákovi a trochu se ji rozklepaly kolena. Divočák byl potrhaný a chyběl mu pořádný kus masa na boku. Žena obrátila zvíře potrhanou stranou dolů a nezbývalo ji, než opět vyrazit s již sotva polovičním úlovkem. Mrzelo ji to, že nebojovala dřív. Mohla zachránit mnohem víc. Nebo mohla být už mrtvá, napadlo ji po chvíli.

Chýlil se podvečer a bylo jasné, že Eva nedokáže dorazit do své chatrče dříve, než zítra ráno. Ze zamračeného nebe se k zemi začaly snášet velké vločky a schylovalo se ke sněhové bouři. Eva se dívala, kde by mohla přečkat krušnou noc.

Když už ztrácela na mysli, objevil se v dálce sloup kouře. Když ušla dalších sto metrů, uviděla nějaké stavení. Zvedlo ji to náladu, konečně někdo, s kým po tolika dnech bloudění divočinou prohodí vlídné slovo.

Lovkyně dorazila k chalupě postavené ze statných kmenů. Celkově budila stavba robustním dojmem, že by ji neodnesla ani ta největší bouře. Střechu pokrývaly došky a z komínu se valil vlídně vyhlížející kouř. Vedle chalupy stála stodola, kde snad kdysi žilo i nějaké zvířectvo. Nyní zelo prázdnotou.

Při představě, že tam uvnitř je příjemně, jídlo a postel, Eva ztratila veškerou obezřetnost. Zapomínala,v jaké době žije.

Třikrát zaklepala na dveře a chvíli čekala. Uvnitř bylo slyšet, že tam někdo kramaří. Když se otevřely dveře, jako první vykouklo špičaté kopí a zastavilo se až těsně u krku ženy. Poté ze dveří vylezla nějaká ženská zahalená v kožešině. V její vrásčité tváři šlo rozeznat, že tahle osoba prožila celý život v této drsné krajině.

„U všech čertů, kdo jsi a co chceš? Z kterého pekla jsi vyšla, ženo,“ řekla stařena a nespouštěla kopí. Prohlížela si utahanou a od krve zašpiněnou Evu.

„Jmenuji se Eva a hledám přístřešek. Jsem lovkyně a myslela jsem si, že zde najdu úkryt před bouří,“ skromně odpověděla lovkyně a držela si odstup.

Horalka koukla Evě přes rameno, a když uviděla na sáních skoleného divočáka, její tvrdý výraz dostal lidštější ráz. Kopí se pomalu spustilo dolů.

„Pojď dál, ale zbraně nechej u dveří,“ řekla stařena.

Eva vkročila do chalupy a objalo ji příjemné teplo. Uvnitř to vonělo sušenými bylinami, chalupa byla skromně zařízená a bez oken. Celému prostoru vévodil velký stůl a z ohniště se ozývalo praskající dřevo. Několik svíček na železném svícnu zahánělo tmu daleko do rohů.

Lovkyně pověsila na hák prázdný toulec, luk a opasek s mečem. Nůž si však nechala, neboť ho považovala za dar a talisman, než za zbraň. Přece, nechce se stařenou bojovat, ale ohřát se u ní a přečkat bouři.

Když už byla lovkyně odzbrojená, zatáhla dovnitř i úlovek na saních a přehodila přes něj kožešinu. Opojení z útočiště ji zatemnilo zdravý rozum a zapomněla, že panuje tvrdá doba, hlad a mor. Takový statný divočák otevíral dveře do chalup, ale mohl být i křížem nad hrobem.

„Jmenuji se Barbora a musím se omluvit za mé chování. Samotná ženská musí být připravena hned na nejhorší. Po horách se potulují skupinky utečenců, jsou nakažení morem a kvůli kousku chleba by zavraždili člověka. My jsme však horalé a není pochyb o našich dobrých úmyslech,“ stařena se usmála na Evu a nabídla ji židli u stolu, kde horalka měla rozdělaný košík, který pletla z proutí.

Barbora vytáhla misku z pálené hlíny a vyřezávanou lžíci. Z kotlíku nad ohništěm nabrala dvě naběračky polévky a položila ji před Evu. Žena uchopila lžíci a párkrát zamíchala s horkým pokrmem, ale jak tak míchala, nemohla v polévce najít jediný kousek masa nebo zeleniny. Jednalo se spíše o ohřátou vodu, než o jídlo. Přesto ji Eva usrkávala a byla ráda, že se zahřeje.

„Jsme chudí. I nás tahle pohroma zasáhla těžce, někdo nám jedné noci ukradl všechen dobytek a můj manžel Radovan je spíše pijan kořalky než lovec. Ještě mám syna Mojmíra, ale ten je hloupý i na pasáka koz, takže dřeme bídu s nouzí,“ řekla stařena a její oči získaly od slz lesk. Poté se podívala jedním okem po Evě a druhým po divočákovi pod kožešinou. Když však viděla, že Eva se nechytá na její slova a dál usrkuje horkou vodu, změnila téma.

„A jakpak to, že taková pohledná žena je na lovu a nestará se o domácnost?“ šťourala horalka a Evu tohle téma svědilo břiše a začala se kroutit na židli.

„Můj manžel zemřel na otravu krve a tak mi nezbývalo nic jiného, než jít a pokusit se něco ulovit sama. Čekají na mě dva synové, kteří však se mnou jít nemohli. Jsou ještě malí a cestu by nevydrželi.“

„Jistě, jistě. Jíst se musí, že? Počkejte, já vám do té polévky dám moji bylinnou směs, abyste se dobře vyspala a ráno měla sílu pokračovat.“

Horalka vyskočila od stolu a odněkud vytáhla kožený váček a nasypala Evě do vody hrst rozdrcených bylin. Eva nejdříve nechtěla, ale poté nad ní vyhrál pocit, že kdyby odmítla, mohla by svoji hostitelku urazit.

„Vypijte to, statečná ženo. Budete mít zítra sílu za dva a vrátíte se k dětem před polednem. Já tuhle směs používám, když se můj manžel opije a druhý den má bolehlav.“

Eva si přiložila misku ke rtům a vypila celý obsah najednou. Stařena ji ukázala, že si má lehnout na lůžko jejího muže, neboť se vrátí až zítra ráno a to už tu stejně nebude. Lovkyně se položila na kožešinu a během pár chvil ji přemohl hluboký spánek.

Zdály se ji podivné sny. Cukala sebou, potila se a cítila, že ji něco drží ruky a nohy. Chtěla vykřiknout, ale její hlas nevydal ani hlásku. Poté uslyšela horalku Barboru, její skřehotavý smích plný falše a zlomyslnosti.

„Hlupačko hloupá, to sis opravdu myslela, že tě tu nechám zadarmo vyspat? Myslíš si, že jsem úplně blbá bába? Ale já ti něco povím, zrovna před měsícem tu byl jeden lovec a prosil o záchranu před hladovými vlky. Pozvali jsme ho tedy dál a můj manžel ho opil. Když se lovec nezmohl o odpor, tak jsme ho ubili a předhodili vlkům. A víš proč? Protože tyhle hory patří nám, horalům, a vy cizáci nám tu jen lovíte a zneužíváte tuhle zemi.“

„U Panny Marie a při všech svatých, nezabíjejte mě. Vezměte si úlovek, ale nechte mě být,“ prosila o život Eva a těžko se jí rozeznávala realita od snů. Vše splývalo do míchanice barev a jindy obyčejné předměty získávaly hrůzostrašných podob.

„Tiše, dívenko. Tiše. Ještě tě nezabiji, nechám nejdřív mého muže si s tebou pohrát. Vždyť sama jsi mu vlezla do pelechu,“ rozesmála se stařena a její kamenný obličej dostal podobu samotného ďábla.

Eva se vzpouzela, ale provazy měla pevně uvázané. Musela se dívat, jak Barbora odřezává z divočáka drahocenné maso a odnáší si je někam ven z chalupy. Když stařena odešla, Eva sebou kroutila a podařilo se jí uvolnit svázané nohy. Už se chtěla posadit, když v tom vtrhla dovnitř horalka s nožem v ruce.

„Ty si nedáš říct. Teď umřeš, nechám tě vykrvácet jako to prase, ty děvko proradná!“

Stařena se vrhla na lovkyni, ale Evě se podařilo horalku kopnout silně do břicha, až se svalila na zem. Barbora sebou škubala na hliněné podlaze, chroptila a huhňala nesrozumitelná slova. Když se nad ní sklonila Eva, zjistila, že stařena padla na nůž a bodla si ho do břicha. Svíjela se ve smrtelné agónii a klela na všechny svaté.

Lovkyně sebrala ze stolu nůž, který ji patřil a stařena ho nejspíš vytáhla, když spala. Přeřezala si pouta a celá rozklepaná pobrala své věci. Nechala zlomyslnou stařenu svému osudu v kalužině krve a vyšla vstříc k domovu. Táhla za sebou sáně a po tvářích se ji koulily slzy. Z divočáka příliš nezbývalo a mohutné zvíře ztratilo veškerou svou moc. Z krále se stal žebrák.

Nad horami Jeseníků začínal nový den a mléčná mlha protékala sedly. Lovkyně nasávala ledový vzduch a stále se ohlížela za sebe, zda ji nepronásleduje stařena, ale bylo to pouhé svědomí, co ji nedávalo klid. Kam oko dohlédlo, táhla se zasněžená krajina utápějící se v tichu a očekávání.

Eva šla dlouhé tři hodiny hlubokým sněhem a hlava ji třeštila bolestí od bylinné směsi. Jsem hloupá, vyčítala si Eva, že tak lehce naletěla stařeně. Nesměla věřit nikomu a sobě jen trochu. Protože divočák již nebyl tak těžký, šlo se ji mnohem lehčeji a urazila mnoho mil.

Už viděla v dálce známé vrcholky hor a lesy přikryté sněhovou peřinou. Lovkyni se zlepšila nálada, domov a děti už byly na dosah. Přidala do kroku.

Když už si myslela, že má všechny útrapy za sebou, štěstěna se opět otočila k ženě zády.

Evě vystřelila bolest ze stehna až do mozku, nohy se ji podlomily a ona hlasitě vyhekla, až hrozivé vrány vylétly z úkrytů. Ze stehna ji trčel šíp a do sněhu se řinula rudá krev. Ohlédla se za sebe a uviděla v dálce mezi stromy lovce, který se připravoval k druhému výstřelu. Lovkyně se stala kořistí a v hlavě slyšela potutelný smích divočáka, který už měl vše dobré za sebou a kvůli kterému ona musela zakoušet tolik útrap.

Žena se odvázala od saní a rychle se doplazila za strom. Zatínala zuby a nemohla odtrhnout zrak od šípu ve svém stehně. Na chvíli zmatkovala a nevěděla, co má dělat, ale když slyšela, že lovec s někým mluví, rychle se vzpamatovala. Byla proti přesila a s určitostí věděla, proti komu stojí. Manžel horalky se synem ji sledoval a dohnal, aby se pomstil. Musela něco podniknout.

Levou rukou Eva uchopila šíp až u stehna a pravou ho chytla o něco výš. Párkrát se zhluboka nadechla a na potřetí nádech zlomila šíp. Ukrutná bolest ji projela celým tělem až do konečků prstů, z očí ji tekly velké slzy a zuřivě vykřikla. Vytasila meč a vyčkávala.

Najednou uslyšela hrozivý řev a z levé strany vyběhl útočník. Byl to ještě mladík ve staré kožešině a jistě nedosáhl ani věku muže. Tváře mu pokrývaly jemné vousy a připomínal svým hubeným vzhledem krysu, která šířila smrt v ulicích měst zasažených morem.

Eva na poslední chvíli uhnula jeho ráně sekerou, mladík se zasekl do borovice a nemohl dřevorubeckou sekeru na chvíli vytáhnout. To dalo lovkyni čas, meč ponořila do mladíkova břicha a nechala ho projet skrz na skrz. Mládenec se podíval na meč, který měl v sobě až po rukojeť a v jeho očích byl údiv i pohroma. Poté se zahleděl skelným pohledem do ženy, z úst mu vytkla krev a padl mrtev.

„Synu, dostal jsi ho?“ Zeptal se tvrdým hlasem muž ukrytý za stromy a připravený pálit z luku. Eva vytáhla meč z mladíka a pokřižovala se. Věděla, že z této situace nemůže vyváznout živá, ale vzdávat se také nehodlala. Vzpomněla si na svého muže, který na smrtelné posteli v horečkách a blouznění ji tiskl ruku. Z hlubin paměti ji vyplula věta, kterou řekl její muž, než naposledy vydechl: dokud člověk dýchá, doufá.

„Tvůj syn zemřel mojí rukou, ale tvoje žena zemřela, když mě chtěla podříznout. Byla to shoda okolností, chtěla jsem jenom ve vaší chalupě přečkat jednu noc. A mezitím jsem se jen dočkala špatného jednání, zlomyslnosti a krutostí. Nechej mě jít mým osudem, jako já nechám jít tvým. Bylo dost krve,“ řekla Eva a třásl se ji hlas. Tiskla si meč k hrudi a modlila se ke všem svatým andělům.

„Ty jsi žena? Pcha, tvůj osud nebude o nic méně horší. Odvedu tě zpět do své chalupy, týden tě budu mučit, poté z tebe zaživa stáhnu kůži a předhodím tě vlkům. Za své činy budeš pykat. Tohle je země horalů a my jsme tu vládci!“ Odpověděl muž.

Eva vykoukla zpoza stromu a okamžitě se do kůry zaryl šíp. Začala se plazit pryč, ale noha ji u každého sebemenšího pohybu ukrutně zabolela. Pořád ve stehně měla špičku šípu, který kdyby si chtěla vytrhnout, rychle by vykrvácela a zemřela do několika okamžiků. Pořád se chtěla vrátit domů, ačkoliv ta vidina zářila jako nejmenší hvězda na nebi.

Lovkyně bojovala s hořkostí osudu, ač ji šípy létaly kolem hlavy a zabiják se blížil. Nakonec manžel horalky vystřílel všechno v toulci a Eva uslyšela, že odhazuje luk stranou a na řadu přichází nůž.

„Jsi statečná žena, že stále bojuješ. Takové ženské já mám rád,“ pronášel tvrdý muž, který zocelený horskou divočinou neměl žádných výčitek, že má někoho zabít. Měl přeci na to plné právo potrestat vraha.

Horal šlápl Evě na ruku, ve které držela meč a vytrhl jí ho. Poté ji hrubě nakopl a zasypal nadávkami toho nejhrubšího kalibru. Kopal do ní a nakonec ji otočil na záda. Eva tak pohlédla své smrti do očí.

Skláněl se nad ní chlap jako hora se širokými rameny, který smrděl od potu a pálenky. V jeho špinavé tváři viděla lovkyně zlo. Muž se zašklebil, když uviděl její strach.

„Můžeš mi říct, jak to máš ráda. Má žena byla stará a zošklivila se mi, ale ty jsi docela pohledná. Tak řekni, jak to máš ráda, než tě odvedu do chalupy a zabiji tě za tvé činy!“ Horal si začal rozvazovat kalhoty a vítězoslavně se postavil nad ženu.

Eva zaskřípala zuby a v její tváři se mihl nezdolný výraz: „Tisíckrát jsem padla, ale po tisíci prvé vstanu. Ty však už nevstaneš nikdy.“

Lovkyně vytasila nůž a bodla muže do rozkroku a začala s nožem různě kroutit. Horal křičel a svalil se do sněhu. Eva z něj vytáhla nůž a nechala ho. Rychle se chtěla dostat pryč, překonala jako zázrakem veškerou bolest a se sáněmi pádila ke svému domovu. Za svými zády slyšela sténání a kletby horala, ale to ji nijak nebránilo pomalu jít za vytyčeným cílem.

Eva ušla vyčerpávajících několik set kroků a uslyšela opět výkřiky horala, to jen vlci, opravdoví vládci hor, si pro něj přišli, aby ho potrestali za svou pýchu.

Žena šla nejméně dvě hodiny temným lesem a motala se ji hlava, svět se nakláněl z jedné strany na druhou a Evě bylo jasné, že je to konečná. Ztratila příliš mnoho krve a o slovo se hlásila smrt. Zastavila se, párkrát zavrávorala a poté se ji zatemnilo před očima a padla do sněhu. Cítila, že ji veškerá tíha života uniká mezi prsty, že veškeré pozemské snažení bylo marné. Viděla anděly, jak se k ní snáší a chtějí ji odnést ke svatému Petrovi.

Jako zázrakem uslyšela dva známé hlasy, jak ji volají a prosí, aby neumírala. Eva se omluvila andělům, že ještě nenadešel její čas, že ještě musí něco vykonat na tomto světě. Vrátila se zpět a pohlédla do ustrašených tváří dvou chlapců, kteří brečeli a naříkali.

„Už je dobře, už je dobře,“ řekla Eva synům, objala je a přitiskla ke své hrudi.

V polovině března dorazila velká obleva i do hor a louky se opět zazelenaly. Život jara zvítězil nad smrtí zimy a zpěvní ptáci pěli ódy. Eva se syny zbortila chatrč a rozhodla se opět sestoupit do nížin, neboť morová nákaza ustoupila a život v horách byl příliš drsný. Ještě než se vydali na dlouhou cestu, nechala Eva syny počkat u trosek chatrče a sama se šla rozloučit se svým mužem, který odpočíval v hrobu pod velkou borovicí. Se slzami v očích zapíchla nůž do země a ve skrytu duše mu poděkovala. Poté matka zavolala na chlapce a vyrazili vstříc novému životu.


 celkové hodnocení autora: 82.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.7 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 19 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 47 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apinby 28.09.2012, 21:57:35 Odpovědět 
   Ahoj, díky za přečtení.
 Kondrakar 28.09.2012, 21:07:46 Odpovědět 
   Zdravím,

celkově to není zlé. Příběh ze 14. století z naší země. Takové příběhy mám rád.

Teď to negativní. /Prase se zkroutilo do grimasy./ Do grimasy? Grimasa je výraz v obličeji. Takže to ne.

Další. I chlap by asi měl problém pohnout s divočákem okolo metráku váy natož žena. Proč ten úlovek nerozbourala? Čtvrtky by naložila snadněji.

Vlci na člověka neútočí, ale dejme tomu. Pro příběh je útok vlků takovým osvěžením, ale trochu zavádějící. Potom, pochybuji, že by vlku utla hlavu. To mi přijde trochu přehnané.

Pak už to celkem ujde. Ta baba v chýši, která chce Evu otrávit, oba horalé, kteří ji chtějí zabít. Jop, to beru.

A poslední poznámky. Sto kilový divočák asi těžko mohl být králem hor. Běžně se vyskytují větší. Osobně jsem viděl kance o váze 180kg. Potom, při střetu s divočákem tahat nejprve meč je hloupost. Pro boj takhle zblízka je daleko lepší ten nůž. A asi by nevyvázla jen s modřinami a pár šrámy.

Chyb jsem si nevšiml.

No, pro mě to je slušná dvojka.
 čertíček244 25.09.2012, 20:41:37 Odpovědět 
   Za chyby v komentáři se omlouvá... píšu rychle a oči mi, bohužel, neslouží tak, jak by měly.
 čertíček244 25.09.2012, 20:40:06 Odpovědět 
   Ahoj,
nejprve napíšu, že nečtu komentáře pod sebou... to, kdybych se, náhodou, po někom opičila. Chci si totiž udělat na dílo svůj vlastní, ničím neovlivněný názor.
Tvá povídka je dlouhá a díky grafické úpravě, někdy i trochu váznoucímu slohu, se mi nečetla moc dobře. Nehledě na to, že jsem při čtení narazila na dost chyb, vím, že je mám ve svém textu taky a nejradši bych si za ně nafackovala, ale přijde mi slušnost ti o tom napsat, alespoň si text pročteš a zkusíš je najít. Kdybych je měla vypisovat, bylo by to nadlouho. (Já vím, že se normálně používá výraz ruky, taky ho používám... hlavně, když mluvím s Moraváky, ale v textu mě dosti rušil, dala bych přednost klasickému... ruce).
Co se týče příběhu samotného:
Má spád, je nabitý situacemi, ale pro mě ztratil uvěřitelnost ve chvíli, kdy Evu napadli vlci. Naložil si jí toho moc a mě se to prostě nelíbí. Mám radši uvěřitelné příběhy bez super hrdinů, promiň.
Prase se zkroutilo do podivné grimasy?
Měj se a múzám zdar.
Čírtě
PS: Mimochodem, jsem účastník WS, známku dávat nebudu, ale zákaz komentování snad ještě nebyl dán.
 mylencz 24.09.2012, 23:53:46 Odpovědět 
   Pokud jde o povídku, nejsem nějak schopna ji dočíst a upřímně řečeno mě nebaví už od chvíle, kdy se "prase SKROUTILO do GRIMASY".
Ráda bych ale podotkla, že se v dialogu s Jindřichem vlastně veřejně přiznáváš k porušení autorské etiky, která říká, že je třeba hodnotit příspěvek, nikoli člověka.
Známkovat tady nebudu.
 Marcela 24.09.2012, 22:20:37 Odpovědět 
   Apinby, povídka je trochu překombinovaná, sloh občas "váhavý"- (a na potřetí nádech zlomila šíp). Je tam ale nějaký potenciál a tak dám za dvě.

Mimochodem i já se účastním workshopu a nevidím nic divného na tom, že známkuji. Vyjadřuji svůj názor. Ty, místo abys hodnotil báseň, hodnotíš "objektivně" autora. Kdybych se i já měla chovat tak jako ty, dostal bys ode mě za pět. Ale s řádným komentářem, kterého jsi ty, nebyl u Jindřichovi básně SCHOPEN. Aroganci cítím z těch, kteří neumějí přijmout konstruktivní kritiku. Přeji hezký ničím nerušený den...
 Ramones 23.09.2012, 22:49:34 Odpovědět 
   for apinby:jak wocas slona to máš dlouhý kurňááá.to dělení mi trochu ulehčilo čtení.když vezmu v potaz wobrázek tý fajný čuriny, tak mi text přijde dost "drsnej", ale koukal si na svejme wočima...měj se Ramones
 ze dne 24.09.2012, 14:07:26  
   Apinby: Díky Ramones, mám rád drsné příběhy. Ještě jednou díky za zastávku ;)
 malý emo 23.09.2012, 16:46:11 Odpovědět 
   Zdravím. Budu upřímná a řeknu, že se mi to líbilo. Má to spád, napětí, atmosféru a je to dobře napsané. Pravda je, že některé pasáže jsou trochu neuvěřitelné - Eva je tak trochu nesmrtelná, že? Já vlastně ani nevím proč, ale tak nějak to podvědomě strkám do žánru fantasy, ačkoliv se v povídce žádné takové prvky nevyskytují. Jedině ta zmíněná Evina houževnatost je trochu fantasy:) Ale držela jsem jí celou dobu palce. Líbí se mi, jak je to napsané, takže dám jedna. Jediné, co mi vadí, je grafická úprava, ale to není tolik důležité.
 ze dne 23.09.2012, 20:21:53  
   Apinby: Díky za zastavení, Eva je opravdu někdy až moc houževnatá :). A grafická úprava... taky se mi to nelíbí, ale usnadňuje to čtení (aspoň pro mě). Ještě jednou díky, malý emo.
 Jindřich 22.09.2012, 19:15:04 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jindřich ze dne 22.09.2012, 18:03:29

   Zdenku (Apinby) - v životě jse, dostal už hodně jedniček i pětek, o trojkách nemluvě. Byly mezi nimi i takové, lteré z hloubi duše nesnáším - ze msty, ze vzteku a podobně, bohužel vesměs udělené zakukleně bez jediného slůvka zdůvodnění...
Jenže já na literárních serverech působím hlavně proto, abych získal odezvu a názory čtenářů. Mnohem víc mě potěší 5 s názorem, než 3, zavánějící něčím nelibým.
Přeji ti, abys to jednou pochopil :o)
 ze dne 23.09.2012, 20:35:12  
   Apinby: Pane Jindřichu, možná si myslíte, že jste dvakrát starší než já a pokládáte mě za cucáka (v tom lepším případě). Možná proto jste hodnotil mé dílo tak, jak jste hodnotil (přece žádný cucák nemůžu být lepší než ostřílený Pan Arogance).

Ta trojka nebyla dána básničce, je povedená a myslím si, že je to kandidát na výhru. Ta trojka je dána Vám, jako člověku a spisovateli. Jste arogantní a je mi z Vás špatně.
Přeji ti, abys to jednou pochopil :o)
 Jarda 22.09.2012, 18:38:49 Odpovědět 
   Napsání takového díla stojí jistě hodně času a úsilí. Jak jsem již někde uvedl, nerad říkám negativní kritiku, protože může zraňovat.
Každý z nás jistě ví, co to je se snažit, věnovat čas a sílu k vytvoření díla do soutěže, které pak přinese jiné plody z z vynaložené snahy než čekáme. Ty plody nám mají, alespoň částečně natankovat motivační nádrž pro další pokračování v cestě k následné čerpací stanici. Je jedno jestli se jedná o soutěž literární, matematickou, sportovní či jinou. Důležitá je účast.
Já jsem začal psát nedávno, ještě jsem ani nevypsal svůj první kalamář. V mnohém se učím, není to lehké. Díval jsem se na tvá díla. V průběhu času jsi na sobě udělal veliký kus práce. Chválihodné.
Nebudu dál stlát rozumem a dodám: Kdo nic nezkusí, nic nezkazí a také se nic nenaučí. Piš dál, tak jak to cítíš.
 ze dne 22.09.2012, 18:42:06  
   Apinby: Díky za komentář, ale tak nějak z něho cítím, že se ti to nelíbilo, ač jsi to nenapsal přímo.
 Jindřich 22.09.2012, 18:03:29 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jindřich ze dne 22.09.2012, 17:48:15

   Nevím - třeba se mýlím, ale co je workshop docela vím (stejně jako další účastníci, kteří hodnotí), mnohých jsem se zúčastnil a všude se měnily zkušenosti, názory a poznatky. Zavádět fakt nechci :o)
 Jindřich 22.09.2012, 17:48:15 Odpovědět 
   Nejdříve jsem si všechny práce z workshopu přečetl, teď se vracím s hodnocením. U tebe jsem se zdržel nejdéle, ale není to bohužel tím, že by mě zaujala kvalita, jak značnou chaotičností tvého dílka, kde musím souhlasit se Sakorou. Navíc mě rušila ta grafická úprava ve stylu námořnického trička :o)
Já vím, že ti to muselo dát hrozně moc práce, ale u čtenáře bohužel nerozhodují tuny ani metry...
Přitom v textu je dost pasáží, jež svědčí o tom, že psát umíš.
 ze dne 22.09.2012, 17:58:14  
   Apinby: Nechápu, jak můžeš hodnotit, když jsi taky zůčastněn ve workshopu. To je pro mě zavádějící.
 čuk 22.09.2012, 12:12:54 Odpovědět 
   Obšírná povídka, kde lovecké téma přechází v hrdinčin boj s nepřátelskými lidmi, dost ve stylu krvavých akčních filmů s happy-endem a výskytem klišátek. Časový posun děje se příliš neprojevil. Psáno realisticky s detaily, ale ve stylistice lze nalézt tu a tam chybky. Zajímavé spíše peripetiemi děje.
Jako účastník WS neznámkuji, z textů budu nominovat ty nejlepší
 Sakora 22.09.2012, 12:04:58 Odpovědět 
   Zdravím. Hodně drsný a dlouhý příběh. Až k epizodě s vlky mi přišel děj uvěřitelný, syrový, ale skutečný. Ale pak (aspoň pro mne) už se těch zvratů nakupilo příliš - vzhledem k fyzickým možnostem Evy. Na počátku zcela reálně nemůže dostat těžkého divočáka na sáně... a později vyřídí vlky a tři ozbrojené horaly (ať už zbraněmi nebo jedem). Motivace hlavní postavy je jasná a potěšilo mě, že za svou urputnost došla svého cíle.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
POHÁDKA 3,4.5
baaba
Vlak života
Majkayela Downeyová
FABIEL - Anděl ...
Danny J
obr
obr obr obr
obr

- Té mezi jmény marii
jindra
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr