obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39440 příspěvků, 5735 autorů a 390002 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Psanci černých moří - 1. ::

 autor Lester publikováno: 19.09.2012, 23:25  
 

„Doktorko, prosím vás, pokuste se ještě něco udělat, dejte mi nějakou medicínu a já se z toho vylížu, slibuju!“ prosil obrovský hromotluk ženu v bílé zástěře s mnoha rudými zaschlými fleky. Žena se k němu zrovna vracela od stolu, odkud si nesla svůj pracovní nástroj a láhev vodky.
„Jo, chlapečku, „medicínu“ nemáme. Vy jste totiž raději ukecali kapitána, co jsme byli naposledy v přístavu, aby místo antibiotik nakoupil hektolitry chlastu. Může mi být útěchou, že na dně každé láhve najdu řešení svých problémů, třeba jako nedostatek dezinfekce a anestetik pro celou posádku.“ řekla doktorka a vnutila lahev vodky hromotlukovi. Poté si nachystala svůj nástroj- sekáček. Sekáček, jež svoji kariéru započal dlouholetou praxí krájení v kuchyni, vyměnil za doktorskou práci. Doktorka měla postup svojí kariéry opačný, dříve dělala doktořinu, dnes už to je spíše krájení. Když hromotluk polkl několik velikých hltů vodky, vzala si doktorka lahev zpět a polila s ní sekáček. Nezvykle poddajný obrovský chlap už nevydal ani hlásku. Nastavil ruku a zaťal prsty v pěst, kromě fialového prsteníčku, který na sobě měl ještě k tomu otevřenou hnijící ránu.
Doktorka se zhluboka nadechla, zdvihla sekáček a společně s vydechnutím sekla. Strefila se přesně na kořen prstu. Na doktorčině zástěře se objevil další krvavý stříkanec. K doktorce přispěchal 13letý kluk, který ji donesl obvazy sestříhané z něčí košile a vypláchnuté v alkoholu. Oba začali obvazovat ruku muži, který už neseděl tak trpělivě a odevzdaně jako předtím, spíše řval a zarýval si nehty druhé ruky do své nohy. Pak už doktorka jen zakončila obvazy elegantní mašličkou a ukázala pacientovi dveře.
Když se otevřely dveře, ozval se známý hlas: „Jak ti je, Wille?“ Načež se mu ihned dostalo odpovědi: „Nic kapitáne, byla to brnkačka.“ Ale neznělo to moc přesvědčivě.
Kapitán pak vešel do „ordinace“. Místnost sloužila kdysi jako malá kuchyně pro důstojníky, dokud nebyla původní ordinace zničena. Podle toho taky vybavení místnosti vypadalo - stoly, dřezy, nefungující ledničky a mrazáky. Pak tu bylo i vybavení, které by v ordinaci nemělo co dělat - přístroj na vykošťování, kořenky, i široká škála velikých nožů.
Jakkoliv se uvnitř snažil mladý kluk vytřít podlahu, tak i přesto na podlaze patrně přibude další červený flek. Za chvíli bude snad celá podlaha od zaschlé krve. Mladá doktorka tam seděla na otočné stoličce a lehkými odrazy od podlahy se otáčela kolem dokola. Její krvavá zástěra byla položená na stolku. Když ji mívá na sobě, obvykle se lidé nemohou rozhodnout, zda mají být zmatení z krvavé zástěry nebo modré barvy doktorčiny kůže. Kapitánka měla sytě modrou kůži a černo-hnědé vlasy a její jemně tvarované ženské rysy utvrzovaly v tom, že je člověkem i přes svoji barvu. Nyní měla na sobě jen ošuňtělé žluté tričko s obrázkem smějícího se smajlíka a rovněž staré kalhoty s mnoha kapsami.
Kapitán, jako vždy v uniformě a vznosném kabátu s ohořelými okraji rukávů a s jednou dlouhou skvrnou na hrudníku, kterou zakrývala purpurová šerpa. U pasu mu vysela zvláštní pistole s pěti hlavněmi a šavle s pozlacenou rukojetí a velice ostrým břitem. Měl hnědé krátké vlasy a mladistvou tvář, která byla jen lehce porostlá strništěm a dávala najevo určitou úroveň kapitána nad svojí posádkou. Takto tam kapitán stál před doktorkou a rázně říkal: „Potřebuji své muže bojeschopné a kvůli vám teď polovina z nich ani nedosáhne na spoušť jen proto, že jste jim uřízla ukazováček. Nemrzačte je, doktorko! Ti chlapi přijdou možná někdy o končetiny na vašem sále, ale až kvůli boji!“
Doktorka už dávno věděla, že jakkoliv se hádat s kapitánem by nemělo větší smysl, než se snažit přesvědčit slovy papouška, aby nemluvil - čím více ho přesvědčujete, o to víc vám to vrací. Zvolila proto raději blahosklonnější způsob, tedy výmluvy a rychlou změnu tématu: „To chápu, kapitáne, pokusím se ukazováčky nechávat na jejich místech. Mohu-li se ale zeptat, plánujete nějakou akci, když mi to tady takto zdůrazňujete?“
„Neodbíhejte od tématu, stejně vás na tu planetu nepustím a to ani, kdybychom tam našli sebezajímavější kytky nebo brouky.“
„Takže planeta se životem?“ doktorčiny zelenomodré oči se rozzářily a ona vesele výskla.
„Doktorko, nejedete s námi!“
„Ale no tak kapitáne, to, že jsme všichni na Bazilišku -pirátské lodi- což z nás všech dělá tak trochu piráty, ještě neznamená, že mě nemůžete nechat…“
„Jak jsem řekl, neletíte tam s námi. Nevypadá to na klasické rabování. Na planetě byla zachycena dřevěná vesmírná loď - byla obrovská, jinak by si jí letečtí průzkumníci nevšimli.“
„Dřevěná loď? Já si vždycky říkala, co můžou žrát vesmírní termiti.“
„Bylo by to k smíchu, ovšem jen kdyby ty lodě až nebezpečně nepřipomínaly svoji strukturou, Tossanské lodě. S tímto vás tam vážně nemůžu pustit, jste jediný pořádný doktor, který byl ochotný dělat svoji práci na pirátské lodi, vás si musím hlídat, ať už máte barvu kůže modrou nebo růžovou.“
„Ale kapitáne! Vždyť já jsem jediná, kdo na této lodi umí Tossanský jazyk! Určitě mě tam dole využijete. A předpokládám, že tam dolů poletí vaše dost početná banda žoldáků s velkými zbraněmi.“ Doktorka zněla čím dál více naléhavěji, i když se už pomaličku smiřovala s tím, že zůstane trčet ve vesmíru.
„Jsou to Tossané, kdyby po nich stačilo střílet, vyhráli bychom s nimi válku. Bohužel, ne vždy stačí mít u sebe jenom střelce a zvláště ne, pokud na tebe vypustí Šíleného Maxe. Doktorko, toto dopadne buď špatně, nebo to nedopadne vůbec. Nic dobrého z průzkumu této planety nevzejde.“
„Ach“ - povzdechla si doktorka - „O Šíleném Maxovi jsem slyšela. Tak tedy, proč se tam tak hrnete?“
„Některé věci se musí udělat, s jakýmikoliv následky. Ať už se tam dole děje cokoliv, musím to zjistit a za jakoukoliv cenu překazit. Ostatně i proto tam dolů letím osobně.“
„Chápu, kapitáne.“ řekla doktorka, i když to nechápala ani zdaleka. „Smím ještě vědět, jaké jsou zprávy ze Země?“ zeptala se opatrně.
„Země je… v krizi. Všechen průmysl jde ke dnu. Země bude ráda, když si udrží své kolonie do příštího roku.“
„Smutné zprávy z vašeho domova.“
„Je to domov všech lidí, doktorko. Budu muset jít.“
Poté, co se pak rozloučili a kapitán odešel, uvědomil si, že se jeho rozhovor s doktorkou neprobíhal tak, jak plánoval, povzdechl si, ale to neprobíhá nikdy, když spolu ti dva mluví.
Doktorka pak pohlédla na malého kluka, který ji uklízel její ordinaci a řekla: „Robine, vezmeš si do brašny co možná nejvíce Tosských protijedů a poletíš s nimi na tu planetu, za ty dva roky ses ode mě už něco z medicíny naučil, takže když tam nemohu já, půjdeš tam aspoň ty. Zkus se nějak protlačit mezi ostatní, něco mi říká, že tě tam bude potřeba.“
Malý Robin se na doktorku podíval pohledem překvapeným a plným bázně, jen řekl: „Ale paní O’Shien, já nemohu..!“
„Proč ne? Tam dole budeš podávat protijedy stejnými injekčními stříkačkami, které jsi používal tady, nic na tom nebude.“ načež dala doktorka ruce v bok a učitelsky se podívala na Robina.
„O to nejde, ale ti chlapi, žoldáci - ti jsou zlí.“ řekl Robin a očima se snažil vyhnout pohledu doktorky.
„Ti budou nakonec ještě rádi, že tě tam mají. Prostě tam půjdeš a tím končím diskuzi.“


Dvě malé přepravní lodě se v hangáru chystaly k odletu. Křik jejich tryskových motorů pokořoval hranice únosnosti lidského sluchu, přesto se motory dožadovaly svým skučením o více paliva. A když se plně otevřely dveře hangáru a lodí se dotkla studenou rukou prázdnota, piloti přidali palivo do trysek a ty se mohly dát konečně do svého hlasitého zpěvu a odlepily těžké lodě od podlahy.
Když už byli ve vzduchoprázdnu, uvnitř lodí se i přes všechny izolace a tlumení ozývaly motory dosti hlasitě. Robin se tam se svojí brašnou krčil s dalšími čtyřmi dalšími kluky jeho věku v rohu. V nákladovém prostoru lodi se dvacet, po zuby vyzbrojených chlapů v otrhaných maskáčových oděvech všech možných i nemožných střihů, pravděpodobně směska všech lidských armád, všech souhvězdí, či prostě zrovna takové, které našli na někom, kdo už žádné šaty nepotřeboval. Nad hlavami jim ještě svítily dvě červené žárovky, které zabarvovaly prostor červeným světlem. Byl to velice stísněný prostor bez oken a pětice kluků byla ráda za tu trošku místa, kterou jim žoldáci nechávají. Občas se však střetly pohledy malých kluků a velkých chlapů a ti jim pak opětovali obrovský úsměv na znamení výsměchu.
Lodě se otřásaly, když prostupovaly atmosférou, stejně tak se třásli i lidé v nich. Strachem naštěstí ne, i když všichni věděli, co jsou Tossané zač. Nezáleží na tom, že většina z těch chlapů co drží ty velké zbraně, neudělali základní školu a historie jim i proto nic neříká. Vše co věděli, bylo z vypravování a z televize, nikdy nic konkrétního, ale pokaždé něco děsivého. Bylo toho víc, co chybělo, ale aby při střetu s Tossany chyběly většině žoldáků dýchací přístroje, to se může stát osudné. Nic z toho je však nemohlo ochránit před takzvaným „Šíleným Maxem“. Pojmenované nebezpečí s neznámým obsahem, před tím a mnohými dalšími hrozbami mohla stát výprava právě přilétající na planetu.
Jakmile lodě přistávali na zem, vibrace uvnitř se vystupňovaly do extrému. Ale pak již lodě dosedly na své hydraulické nohy a v lodi zavládl klid, ve kterém šlo slyšet jen těžké oddechování všech přítomných. Pach potu už ani ventilace nedokázala odvětrávat a Robinovi se začalo dělat špatně, jak mu smrad provokoval jeho už tak obrácený žaludek z letu, který se nedá ani zdaleka srovnat s žádnou jízdou autem po hrbolaté cestě. Konečně se otevřely dveře a prostor tak zalila žlutá, oslnivá záře hvězdy, ale teprve až když všichni žoldáci vyběhli ven z lodi, mohl Robin vidět, na jakém světě se ocitl.
Byl to zelený svět! Zelený! Robin už zapomněl, jak může svět vypadat. Byl dokonce krásnější, než jeho rodný svět, ze kterého byl piráty odvlečen. Stromy byly vysoké jako několika patrové budovy a vál zde neskutečně čerstvý vzduch. Voněl tak krásně. Stáli na travnatém palouku a všude kolem byly stromy podobné těm listnatým. V dálce byly vidět skály a kopce, a všude bylo zeleno. Modré nebe a žlutě svítící hvězda, to vše bylo pro Robina až nezvykle příjemné. Pak si Robin uvědomil, že velice blízko ční nad stromy něco nezvyklého. Veliká hnědá a oblá konstrukce, táhla se snad kilometr na délku a její větší část zakrývaly stromy. Na druhý pohled šlo odtušit, že je vyrobená ze dřeva.
Kapitán již stál na palouku a rozdával rozkazy všem, kteří se mu dostali na dohled. Robin se snažil kapitánově pohledu vyhnout, protože nevěděl, jak bude reagovat, kdyby zjistil, že je tady jako špeh od doktorky. Nebýt doktorky, byl by ještě teď ve vesmíru, a i když by to pro něj znamenalo trochu bezpečí, zase by neviděl tento krásný svět. Bylo to matoucí, Robin sám nevěděl, kde by chtěl být raději. V tom do Robina narazil nějaký veliký hromotluk s obrovskou krabicí, kterou táhl za sebou. Robin upadl na zem a hromotluk ho ještě seřval. To samozřejmě neušlo pozornosti kapitána, který si ho zavolal k sobě. Robin odevzdaně přišel ke kapitánovi a ten mu řekl: „Takže doktorka se přece nezapřela a poslala sem tebe i s její brašnou. Jsem jistý, že se těšíš, až jí tady o tom poreferuješ. Třeba se tu budeš s těmi léky hodit, pojď se mnou.“
Mezitím vzlétly obě vesmírné lodě, které je všechny dopravily na planetu a začaly kroužit po okolí s rozkazem zachytit známky jakékoliv nepřátelské aktivity. Na palouku tak zbylo čtyřicet chlapů, sedm malých kluků a několik vyložených beden s nutnými zásobami. Kapitán rozkázal deseti mužům a čtyř klukům, ať zůstanou u beden. Poté se rozhodl vést zbytek vstříc té obrovské dřevěné stavbě.
Skupina si těžkopádně klestila cestu lesem a v jejím čele stál stále neohroženě kapitán. Pomocí svojí šavle prosekával porost, který mu občas zkřížil cestu. Míjeli i několik rostlin s nádhernými květy různých barev, ale ty byly jen ojedinělé. Jinak zde byla většinou tráva a křoví různých tvarů. Robin šel hned vedle dalšího kluka, uvnitř formace žoldáků. Ten kluk měl na sobě veliký batoh a obyčejné oblečení nehodící se pro lesní výpravu. Robin se jej pokusil oslovit, do teď spolu totiž ještě nemluvili: „Ahoj, proč tě sem poslali?“
Ten kluk na Robina nevlídně pohlédl a s úšklebkem říkal: „Kapitán mě sem poslal, jsem tady jako jeho podržtaška.“
„Já jsem tady od doktorky, jmenuji se Robin.“
„Kapitán nemá moc rád doktorku.“ posměšně řekl, ale pak nevraživě dodal: „Já jsem Larry.“
Na to se ozval za Robinovými zády třetí z kluků s blond vlasy, který na zádech nesl rovněž veliký batoh, který ho převažoval a jeho oblečení bylo dokonce i trochu maskáčové: „On je kapitánův, s ostatními se nebaví, stejně jako ty.“
„Pracoval jsem u doktorky, skoro jsem vás ani nepotkával.“
„Za dva roky jsi nezastihl ani jednoho z nás? Myslíš, že ti to uvěřím?“
Na to Robin jen sklopil hlavu a vzpomněl si na dva roky v ordinaci, kdy skutečně téměř nebyl propuštěn ven a rozhodně nepřespával v kajutách s dalšími chlapci. Byl prostě odříznutý a už dříve ho napadlo, že doktorka to dělá proto, že jej bere jako svého žáka a tedy jako něco víc, než jsou ostatní kluci. Robin se zeptal smířlivým tónem: „Jak se jmenuješ?“
„Jsem.. to je jedno, říkej mi Sirka.“ řekl kluk s výrazným úsměvem, který napovídal, že s takovýmto přízviskem jsou spojeny veselé vzpomínky.
„Sirka? Jak to proboha mohlo vzniknout?“
„To už si vážně nepamatuju, ale určitě to vymyslel Jerry, on vymyslel přezdívky nás všech.“
„Jerry je další kluk? Nevíš, na co nás tady vůbec potřebují, vždyť jsme o hodně slabší než oni.“ řekl Robin a ukázal na žoldáky, kteří prostupovali lesem v rojnici, neustále připraveni použít své zbraně, na kterých stačilo jen zmáčknout spoušť.
„My tady neseme všechno, co by jen mohli potřebovat, jídlo, pití a taky podáváme střelivo. Takhle s nimi chodíme na každé rabování, ale nikdy nás nebylo tolik. Určitě tu budeme dlouho. Jo a Jerry je jeden z nich. Velí nám, stará se o nás, ne že by o to nějak stál, je hrozný, ale pořád lepší než koho jsme měli minule. Ten to naštěstí schytal při jedné zastávce na Osirisu v hospodě ze zadu do hlavy. Zasloužil si tu kulku, parchant jeden.“ řekl Sirka a z jeho třináctiletých úst to vyznělo až překvapivě upřímně.
To už ale celá skupina prošla úzkým pásem lesa a vyšla na širokou nezalesněnou plochu, které vévodila ona dřevěná stavba podobná vesmírné lodi. Loď ve tvaru kapky byla skutečně dlouhá téměř kilometr, kdy předek této lodi byl patrně na zužující se straně. Aspoň tak to tvrdil kapitán, který měl o Tossanech i přes svůj mladý věk asi veliké znalosti. Kapkovitý tvar lodi podpíraly stovky širokých i tenčích trámů a občas i obrovské kamenné konstrukce. Nešlo vidět, že by v sobě měla stavba jakékoliv známky kovových spojů, či čehokoliv z kovu. Plášť z dřevěných desek prostě držel při sobě a nešlo vidět, že by v něm byly jakékoliv mezery.
Pak se ozvalo hlášení jednoho z pilotů z vysílačky: „Vidím deset postav za dřevěnou konstrukcí, směřují k vám. Pokračuju v průzkumu.“
„Rozumím“ zvolal jenom kapitán a ihned zavelel žoldákům, aby se rozprostřeli po kraji lesa a byli připraveni ke všemu. Všichni tak zalehli a namířili zbraně směrem na planinu a vyčkávali. Poprvé šlo slyšet krásné ticho této planety, které bylo tak rozdílné od ticha vesmírného plavidla, ze kterého Robin přiletěl. Šustění listů, zvuky zvěře prohánějící se po stromech, není to skutečné ticho, jen absence všech rušivých zvuků. Bylo příjemně, dokud se zpoza dřevěné lodi nevyrojilo deset neznámých postav. Všechny byly pestrobarevné, převládala bledě modrá a na hlavě a krku se modrá mísila s oranžovou a červenou. Všichni byli asi zhruba stejně vysocí, jako obyčejní lidé a mířili přímo k lesu, kde byli přichystaní všichni žoldáci i kapitán.
A když se přibližovali stále blíž a blíž, muži už byli velice netrpěliví a ptali se sami sebe, proč už nedostali rozkaz ke střelbě. Pak se ale rozhodl kapitán pro velice riskantní krok. Vstal, vybral si pět žoldáků, mezi kterými byl i Rudy - kapitánův nejlepší voják - aby ho následovali a vydal se vstříc skupině neznámých.
Tak, jak se doteď skupina deseti postav rychle přibližovala, tak se najednou všichni zastavili a hleděli na kapitána se svoji ochrankou, jak se blíží on k nim. Když to viděl kapitán, i on znejistěl a zpomalil, ale nezastavil se, jen mu ruka sjela na pistoli, kterou měl v pouzdře u opasku. To už kapitánovi, ale i ostatním začala být divná podoba těchto postav. Jejich zjev byl zcela jistě Tossanský, ty barvy byli jasně jejich, jenomže Tossané jsou normálně o hlavu vyšší a tenčí, než lidé. Tyto postavy jsou stejně vysoké jako lidé. A když zbývaly poslední rozvážné kroky, aby se postavil kapitán v tváří v tvář tomu, kdo stál v „jejich“ čele, byl si kapitán jistý, že to nejsou Tossané, právě naopak. Byli to lidé a měli nabarvené těla a obličeje modře, jejich čelenky velice podobné indiánským pak měly pestrobarevné peří přesně stejných barev, které byly přirozené pro Tossany. I šatstvo mělo téměř stejnou podobu s Tossanským oblečením, jen z přírodních materiálů. Tedy lněné, upnuté triko s dřevěnými nárameníky. U skutečných Tossanů je oblečení děláno z elastických materiálů.
Kapitán na to vše byl schopný jenom zmateně zvolat: „Kdo vy zatraceně jste?“ Na to mu patrně náčelník těchto lidí, který měl v ruce zdobenou hůlku, odpověděl směsicí skřeků, hrdelních zvuků a mlaskáním, avšak stejně nahlas a stejně naléhavě, jak pronesl kapitán svoji větu a tak se patrně náčelník snažil odpovědět nebo byl jen stejně zmatený.
Na to se snažil kapitán komunikovat v několika jazycích, kromě angličtiny používal Čínštinu, Ruštinu a Hindštinu, ale naprosto bezvýsledně. Tito lidé byli patrně naprosto nedotčení civilizací, aspoň ne tou lidskou. Jejich náčelník pak opět něco „řekl“ a následně svojí holí, kterou třímal, udeřil kapitána do hrudi. Nebylo to nic, co by kapitána zranilo, ale rozhodně to kapitán vzal jako nepřátelský akt! Ještě než stačil náčelník znovu opřít svoji hůl o zem, kapitán ihned vytasil šavli a jejím ostřím tlačil na náčelníkův krk. Rozkázal pěti žoldákům, kteří mu dělali ochranku, aby nahnali všech těch deset lidí dohromady a svázali.
Na to ihned zavolal vysílačkou pilotům dvou lodí hlídkujících kolem: „Jsou to lidé, téměř jistě budou mít někde tábor nebo něco podobného, určitě to nebude daleko od téhle dřevěné lodi.“
„Rozumím, kapitáne.“ A do toho se ozval druhý pilot: „Právě jsem našel zvláštní energetickou stopu na úpatí kopce, asi tři kilometry na východ.“
„Dobrá práce, podávejte dál hlášení. Jo a pošlete zprávu na Loď, ať mi sem pošlou doktorku Šmoulinku, nakonec ji tady asi přece jenom budeme potřebovat na překládání.“ domluvil kapitán a přenechal žoldákům i samotného náčelníka, aby ho mohli svázat. Žoldáci ke zpacifikování vězňů potřebovali jenom jeden výstřel do vzduchu a pár tvrdých ran. Ti lidé, kteří je tady takto přivítali převlečeni za Tossany, byli všechno muži. Bylo jen logické domnívat se, že tu budou někde i ženy a žoldáci tento nápad rozhodně sdíleli s nadšením.
Kapitán ihned rozkázal několika žoldákům, aby ho následovali na úpatí onoho kopce, které mu popisoval pilot, sebou si pak vzal Larryho a Robina.


Doktorka prošla posledními dveřmi, které se za ní samy s dlouhým zavrzáním zavřely. Ocitla se ve velitelské místnosti. Uprostřed byl kulatý stůl s proskleným vrchem, skrze ono sklo prosvítala mapa planety tak, jak ji naskenovala loď. Na stropě nad stolem a na zdech místnosti byl nespočet obrazovek a každá z nich hlásila nejrůznější údaje, které byly zrovna potřeba. Kolem stolu stáli tři muži a každý z nich měl na sobě důstojnickou uniformu flotily ze Země. Bylo však již vidět, že uniformy jsou velice dlouho používané a rozhodně zažily lepší časy. To však nesnižovalo vážnost jejich vlastníků.
„Doktorko!“ zvolal Katsuro, muž, co ze všech třech přítomných měl podle uniformy nejvyšší hodnost. Navíc byl kapitánovým pobočníkem a v jeho nepřítomnosti velel na lodi. Katsuro pokračoval: „Kapitán vám rozkázal, abyste přiletěla na planetu co nejdříve.“
„Proto jsem tu taky přišla. Chci vědět, kolik budu potřebovat zdravotnického materiálu a jak zlé to je tam dole? Mohli jste mi to říct přes vysílačku, ale to byste mi museli i odpovídat na moje volání.“ řekla doktorka a dala ruce v bok na znamení své neústupnosti.
Pan Katsura si povzdechl a jen řekl: „Tam dole je to naprosto v pořádku. Kapitán vás potřebuje jedině na překládání. Nemusíte si brát nic, kromě příruční lékárničky. I když předpokládám, že ten váš malý služebníček tam donesl v brašně dostatek léčení pro celou výpravu. Nebo v ní měl něco jiného?“
Na odpověď potřebovala doktorka chvilku rozmyšlení, nepočítala s tím, že bude Robin odhalen, doufala, že se mu nic nestalo. Řekla: „Je v pořádku? Dostal se na planetu?“
„Dostal, je pod ochranou kapitána. Máte to ale přehnané starosti o někoho, kdo vám otročí na sále.“
„Ano, je to otrok, jako každý z těch kluků, které jsme zajali při přepadení těch osadníků. Myslete si o nich, co chcete, ale Robin je dost nadaný na to, aby se s trochou vedení stal dobrým doktorem.“
„Je to ale otrok! Je postradatelný, jako zbytek těch kluků na této lodi.“
„Nerada bych vám připomněla, že za postradatelnou mě pokládala celá posádka první rok, co jsem na tuhle loď přišla.“ řekla doktorka dotčeně. Katsura se na to jen posměšně zasmál a s pobaveným pohledem se podíval na doktorku. Doktorka se zeptala: „Máte snad něco na srdci, pane Katsuro?“
„Ano! To mám. Nepostradatelná jste jenom kvůli tomu, že jste doktorka. Ale stejně už navždy zůstanete modrou! Kapitán udělal chybu, když na palubu dotáhl Savariánku. To poslední, co lidstvo potřebovalo po porážce od modrých Tossanů byli modří lidé. Já vážně nevím, proč na Savarii takoví jste, ale my vás nechceme!“
Doktorka O’Shien polkla a trošku se roztřásla. Po chvilce se ale opět vzpamatovala a rozvážně řekla: „Pane Katsuro, takové, jako jste vy - šikmooké a snědé - taky nechtěli mezi sebe, neměli vás rádi, časy se naštěstí mění. Nemůžu za to, jaká jsem, i když se snažím být lepší, ale s tou modrou už nic nesvedu. Asi bych už měla jít.“ domluvila doktorka a vzala zbytky hrdosti a odcházela, hlavu měla stále vztyčenou, i když ji velice tížila. To ji naučilo 5 let na pirátské lodi. Dveře se před ní se zavrzáním otevřely, a když prošla, nezavřely se hned. Vzápětí za ní totiž vešel jeden ze dvou důstojníků, kteří mlčky přihlíželi slovní přestřelce mezi doktorkou a Katsurou.
Důstojník Addams se tvářil rozmrzele, chytil ji za paži a řekl: „Doktorko, omlouvám se za to, co jste slyšela. Musím vám říct, že názor Katsury nesdílíme všichni. Navíc je situace tady na ostří nože. Slyšeli jsme totiž o Tossanské aktivitě poblíž této planety, proto vás na planetě potřebujeme co nejrychleji, abychom to dole mohli rychle zabalit a odletět.“
„Děkuji Addamsi, cením si toho. Vážně si tedy tam dolů nemám vzít další vybavení? Možná bude potřeba.“
„Můžete mi říkat Danieli.“ řekl důstojník a usmál se, poté dodal: „Vážně si nemusíte brát víc, než unesete v brašně. Jde hlavně o rychlost.“
Doktorka opětovala úsměv a pocítila, jak se jí opět vrací elán, ihned řekla: „Těší mě, tedy, asi bych si měla pospíšit, ať na mě nečekáte s odletem!“ Pak se svižně vydala chodbou dál, najednou se však vytočila a řekla: „A mě můžete říkat Sia, doktorka je přece už jenom trochu ohrané.“ Pak se znovu usmála, otočila a pospíchala dál.
Když doktorka naplnila u sebe v ordinaci svoji náhradní brašnu s první pomocí a dalšími protijedy, vydala se k hangáru, kde byla již přistavena další nákladní loď pro její odvoz. Těšila se dolů na planetu a pokud půjde vše podle plánu, mělo by jít o celkem bezpečnou misi. V tom ale zazněl poplach po celé lodi. Světýlka začala všude blikat červeně a doktorce se náhle rozbušilo srdce. Do toho zazněl Katsurův hlas z rozhlasu: „Na planetě došlo k válečnému incidentu. Kapitán se pohřešuje. Jde patrně o Šíleného Maxe. Všichni střelci se sbalí a co nejrychleji se dostaví se do hangáru. Všechny nákladní lodě budou k dispozici pro přepravu. Máme i kontakt s Tossanskými válečníky. Hlášení pro Doktorku: Vezměte všechno lékařské vybavení, které bude potřeba, v ordinaci už máte dva nosiče, kteří vám pomůžou.“


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 24.09.2012, 21:44:12 Odpovědět 
   Zdravím.

V rychlosti jsem text ještě v redakční frontě prolétl, a vzdal se jej ve prospěch Šímy, on má s takovýmito texty hodně trpělivosti a jeho práce si prosím hodně ceň :)

Každopádně, jen řeknu dvě věci, které mě donutily text vzdát a přenechat Šímovi.

1) CHYBY

2) ODSTAVCE, resp. grafická stránka textu.

Chyby jsou jasné. Ty odstavce... no, tady bych Ti doporučil opravdu dělat kratší odstavce. Nejen, že se v nich čtenář neztratí, ale hlavně ten text působí mnohem plynuleji.
Není nic horšího než čtenář, který se v textu ztratí a musí se vracet tři minuty nazpátek na začátek odstavce, aby se znovu našel.

:)
 Šíma 19.09.2012, 23:23:03 Odpovědět 
   Zdravím a předem se omlouvám za délku komentáře.

První, co mne napadlo po dočtení této kapitoly, byl příběh o malém chlapci, který se vydal s piráty, doktorem a dalšími lidmi na ostrov pokladu. Ano, Ostrov pokladů. V této verzi je příběh z prostředí „dalekého” vesmíru, ve kterém má čtenář možnost se setkat s různými rasami a útržky z dějin lidstva (kdy Země prožívá svou „dobu temna”). Ze začátku jsem myslel, že jde o klasický „námořnický příběh”, avšak s plynoucími řádky jsem zjistil, že se jedná o docela zajímavé sci-fi (které by však potřebovalo krapet vychytat blechy). Ono vlastně nejde o „klasické příběhové schéma” a také ani o „klasický sci-fi žánr”, spíš o takovou směsku (a zcela osobité zpracování). Zatím je samotný příběh na začátku, proto se o ději rozepisovat nebudu (čtenáři zatím budou vědět jen to, že má kapitán s planetou a jejími obyvateli své úmysly - také s onou podivnou lodí, která tam leží na povrchu jako zdechlý vorvaň).

A abych nezapomněl: oproti prvnímu zde publikovanému textu (na SASPI), mám na mysli „Severský lov”, je tento příběh vypravován mnohem svižnějším jazykem, působí docela příjemně (na nic si nehraje a nepoužíváš v něm žádnou nepřirozeně znějící formu vyprávění) a Tvé postavy se chovají také přirozeněji (vzhledem ke své profesi, věku a zkušenostem).

Popojedem! ;-)

Nebudu spekulovat o tom, jak se příběh asi vyvine (na to je času dost, ono se to vyvrbí), spíš jsem se při čtení musel pozastavit nad již známými skutečnostmi. Celé vyprávění začíná v jakési místnosti na palubě blíže neurčené lodi. Ona místnost byla nejdříve jídelnou, pak byla proměněna v ordinaci, ve které jeden z hrdinů přijde o prst (zajímalo by mne, zdali půjde o hlavní, nebo vedlejší roli, či má náš muž s bolavým prstem jen takový „štěk” - přijde a odejde, dělá jen křoví a dotváří atmosféru). Řekl jsem si, jde o příběh z budoucnosti, copak v té době už lidé (či jiné bytosti) nebudou mít „zdravotnictví” na úrovni? I na takové pirátské lodi? Doktorka, muž s hnijícím prstem a sekáček na maso. A po amputaci přiložení obvazu... (co zastavení krvácení, překrytí rány kůži, sešití a podobně). Ona operace mi nevyznívá dost věrohodně. Nejspíš by náš „námořník” brzy zemřel na „vykrvácení” nebo otravu krve. Doktorka se chová spíše jako „řezník” než doktorka. (ono na druhé straně: viděl jsem mnoho mafiánských filmů, ve kterých si aktéři sekali prsty nožem, co se dělo pak, již děj nevypráví)

Do příběhu záhy vstupuje samotný kapitán. I s mečem u pasu. Musel jsem se pousmát. Zde se (a nejen zde) míchá nejspíš povícero žánrů (ať jde o dobrodružnou literaturu nebo scifi - na fantasy žánr jsem zatím nepomyslel). Mám na mysli, že na onom smíchání žánrů celý příběh stojí i padá zároveň. Ať už je napsán jakkoliv, nezdá se mi příliš věrohodný (vše ve vesmíru se řídí určitými zákony, ať už přírodními nebo jinými). Tvé vyprávění je tu a tam docela zajímavým způsobem porušuje, jakoby mu chyběla logika. Ať už jde o operaci prstu, nebo třeba i takovou dřevěnou loď, která je kilometr dlouhá a má tvar kapky. Nejspíš o obyčejné dřevo nepůjde, ale i tak, víš co to s lodí udělá, když vstoupí do atmosféry? Teplo. Žár! Co by to asi udělalo s lodí, nákladem a posádkou? Mimo to, pokud nemělo ono dřevo pevnost ocele, dřevěná konstrukce drží pohromadě jen do určité míry (je-li příliš velká, zbortí se pod svou vlastní vahou). Osobně bych s tím nikde neletěl, či neplul... (ale to jen na okraj)

Ale, abych se zase nezakecal, příběh nepokračuje jakkoliv nezažitým způsobem (co se jeho stavby týče). Vesmírná loď zaparkuje na oběžné dráze a vyšle na planetu výsadek, který si rozbalí svá fidlátka a dá se do průzkumu. Co mi zde chybí, je důvod, alespoň náznak toho, proč se tam kapitán i s posádkou vydal (i přes možné nebezpečí nakažení se - jistým virem, který se jmenuje „Šílený Max”. Všechno má svůj důvod a přestože je dobré (souhlasím) nevyžvanit vše na začátku, čtenář by měl třeba i velmi mlhavě tušit, co se tu zatraceně děje. Ano, nevědomost je sladká a hříchu nečiní (a u čtení jakéhokoliv příběhu při ní hezky mrazí v zádech a jednomu vstávají chloupky na těle), ale chce to alespoň minimální vodítka. Ono jen čekání na zodpovězení otázek nestačí (kdy čtenář sedí nad dotyčným textem a čeká, proč se to a to právě takto děje). Do hlavy Ti nikdo nevidí a nikdo nevidí Tvůj příběh (svět i postavy, či načrtnutý děj v hlavě) jako ty sám, když svůj příběh píšeš.

Takže bych to tipoval zatím na dvě „okna”: na část odehrávající se na lodi a na planetě. Planeta se mi zdá více popsaná, na lodi dost šetříš s detaily. Ne všichni staví na detailech (ať už jde o popisy postav nebo prostředí), ale mi se jednotlivé postavy trochu navzájem mísily a měl jsem trochu problém je navzájem od sebe rozlišit (nejen podle jména). S kapitánem, doktorkou a chlapcem jsem toliko problém neměl, jako s těmi ostatními. Takže tak...


Další věcí je stylistika.

Po stránce stylistické má příběh střídavou kvalitu (jako když jedeš na horské dráze - jednou jsi nahoře a podruhé zase dole). Textík má své světlé i stinné stránky. Nechci tvrdit, že není čtivý (že se nedá číst), právě naopak, ovšem místy mám pocit, jako bys buďto nevěděl, jak popsat (či opsat) to, co máš v hlavě, ať už z nedostatku slov (ono se zdá, že máš slovní zásobu docela bohatou), jde tady spíše o jisté drhnutí ve vyprávění (podání toho, co si má čtenář představit před svým zrakem při čtení). Jako bys příliš spěchal a místy text docela dost odbýval. Píšeš přeci pro čtenáře. Tak ať si to také patřičně užijí.

Doufám, že nemluvím v hádankách (poslední co bych chtěl, by bylo, abys měl pocit, že si tu natahuju triko). Jak to „říci” krátce? Líbí se mi dialogy (zdají se být docela k věci), chtělo by to ještě dopilovat popisy. U popisů pozor na opakování slůvek či již známých faktů. V případě, že chceš čtenářům sdělit, jak ten či onen objekt vypadá, popřípadě co se zrovna děje (nebo neděje) chtělo by to ještě popřemýšlet na způsobu podání. Nemotáš se tu a tam v onom pomyslném kruhu? Popřípadě příliš spěcháš a nepromyslíš si patřičně stavbu vět (i toho, jak na čtenáře působí a o čem mu vypovídají). Asi to chce nějaké příklady...

Ach jo. Tak jo...

-- Sekáček, jež svoji kariéru započal dlouholetou praxí krájení v kuchyni, vyměnil za doktorskou práci. -- Sekáček, jež svou kariéru započal dlouholetou praxí krájením v kuchyni, kterou následně vyměnil za doktorskou práci. (můžeme vůbec o neživém předmětu hovořit jako o živé bytosti?)

-- Pak už doktorka jen zakončila obvazy elegantní mašličkou a ukázala pacientovi dveře. -- obvazování (jde přeci jen o činnost, přiznejme si, že značně „středověce laděnou”)

-- Jakkoliv se uvnitř snažil mladý kluk vytřít podlahu, tak i přesto na podlaze patrně přibude další červený flek. -- (přečti si toto souvětí nahlas)

-- Za chvíli bude snad celá podlaha od zaschlé krve. Mladá doktorka tam seděla na otočné stoličce a lehkými odrazy od podlahy se otáčela kolem dokola. Její krvavá zástěra byla položená na stolku. Když ji mívá na sobě, obvykle se lidé nemohou rozhodnout, zda mají být zmatení z krvavé zástěry nebo modré barvy doktorčiny kůže. Kapitánka měla sytě modrou kůži a černo-hnědé vlasy a její jemně tvarované ženské rysy utvrzovaly v tom, že je člověkem i přes svoji barvu. Nyní měla na sobě jen ošuňtělé žluté tričko s obrázkem smějícího se smajlíka a rovněž staré kalhoty s mnoha kapsami. -- (pozor na střídání času - viz budoucí - minulý - přítomný + nehledě na to, že v jednom odstavci střídáš témata - nejlépe: co odstavec to jiné téma, aby v tom čtenář neměl nepořádek + napadlo mne, kde se tam vzala kapitánka? nejspíš doktorka ;-))

-- Dvě malé přepravní lodě se v hangáru chystaly k odletu. Křik jejich tryskových motorů pokořoval hranice únosnosti lidského sluchu, přesto se motory dožadovaly svým skučením o více paliva. A když se plně otevřely dveře hangáru a lodí se dotkla studenou rukou prázdnota, piloti přidali palivo do trysek a ty se mohly dát konečně do svého hlasitého zpěvu a odlepily těžké lodě od podlahy.
Když už byli ve vzduchoprázdnu, uvnitř lodí se i přes všechny izolace a tlumení ozývaly motory dosti hlasitě. -- (hodně dlouhééé, což takhle tento odstavec provětrat a zkrátit?)

-- Robin se tam se svojí brašnou krčil s dalšími čtyřmi dalšími kluky jeho věku v rohu. -- (v jakém rohu se Robin s dalšími kluky krčil?)

-- V nákladovém prostoru lodi se dvacet, po zuby vyzbrojených chlapů v otrhaných maskáčových oděvech všech možných i nemožných střihů, pravděpodobně směska všech lidských armád, všech souhvězdí, či prostě zrovna takové, které našli na někom, kdo už žádné šaty nepotřeboval. -- (příliš rozevlátý popis, občas je méně více nežli více)

-- Byl to zelený svět! Zelený! Robin už zapomněl, jak může svět vypadat. Byl dokonce krásnější, než jeho rodný svět, ze kterého byl piráty odvlečen. -- (občas se mi zdá, že se necháváš unést, zkus tuto pasáž podat čtenářům jinak a úsporněji)

-- Nešlo vidět, že by v sobě měla stavba jakékoliv známky kovových spojů, či čehokoliv z kovu. Plášť z dřevěných desek prostě držel při sobě a nešlo vidět, že by v něm byly jakékoliv mezery. -- (nedokážu si tu loď příliš představit, napadla mne Archa, pak se ptám, je tato loď určena pro vesmír?)

-- Poprvé šlo slyšet krásné ticho této planety, které bylo tak rozdílné od ticha vesmírného plavidla, ze kterého Robin přiletěl. -- (co je ticho? Když neslyšíš nic. Loď i Tvůj svět musel vydávat nějaké zvuky...)

-- Všichni byli asi zhruba stejně vysocí, jako obyčejní lidé a mířili přímo k lesu, kde byli přichystaní všichni žoldáci i kapitán. -- (asi nebo zhruba? ;-))

(myslím, že nemá cenu vše vypisovat, je dobré nemíchat děj s popisy a dialogy - viz určité mišmaš, kupříkladu ona pasáž, kdy se kapitán se svými lidmi setkal s „lidmi” z planety - musel jsem si tuto část přečíst několikrát, pokud ovšem není porucha na mém přijímači)

Gramatika...

Předem napíšu, že nebudu nic vypisovat. Už tak je můj komentář zatraceně dlouhý (pardon). Pozor hlavně na interpunkci (tu a tam chybí čárky ve větách a souvětích, pozor na nesprávná znaménka na konci přímé řeči, za kterou pokračuje text v podobě uvozovacích vět - jukni do pravidel, či do nějaké povídkové knihy či románu), pozor na psaní ji a jí (možná pomůže dosadit slůvka „tu” pro krátké „ji” a „té” pro dlouhé „jí”), pozor také na shodu podmětu s přísudkem (na správnou koncovku u sloves vzhledem k podstatnému jménu, příklad: lodě přistávaly - ne: lodě přistávali - Ty lodě) apod. Možná jsem i na něco zapomněl. Už píšu tenhle komentář cca dvě hodiny! ;-)

Původně jsem myslel na lepší hodnocení... Ono když se to vezme kolem a kolem je zde vidět určitý posun vpřed. Jen by to chtělo lepší péči (věnovat textu více času). Takže, lepší průměr!

Hezký den a psaní zdar.

P.S. A pokud mé poznatky vypíše někdo stručněji a výstižněji, jen budu rád!
 ze dne 24.09.2012, 19:54:51  
   Šíma: Ahoj,

i z vlastní zkušenosti vím (sám jsem také autorem), že je nutné si své texty pročítat hned několikrát (chybky a různé další nedostatky jeden ve svých vlastních textech prostě nevnímá, chce to se dívat na text "cizíma očima"). Pomůže i další pár očí navíc (viz betareader), není se za co stydět a také bych kolikrát nějakého "betu" potřeboval. ;-))) Hezký den a psaní zdar.

P.S. Pokud nejsou mé výtky tu a tam na místě, ano, může jít o věc názoru! ;-)
 ze dne 24.09.2012, 19:45:14  
   Lester: Zdravím a díky za dlouhý komentář. Někdy je více prostě více ;)
Myslím si, že většina logických problémů, o kterých mluvíš, jsou problémy jenom kvůli dosud chybějícímu pokračování. Jinak je jasné, že v budoucnosti by měla být lepší zdravotní péče, ale daleko ve vesmíru se u pirátů těžko udržuje vysoká zdravotní úroveň, když ji kapitán nechce zaopatřit.

Je můj názor, že stylistické chyby jsou chybami jen asi u poloviny vypsaných případů? V některých případech se za ty chyby i stydím, to je pravda, avšak u některých tam chybu prostě nevidím.
Co se týče gramatické části, tak se omlouvám. Napsal jsem velice dlouhý text a jak vidím, tak i po druhém přečtení a opravování se chyby opět našly.
Jinak se těším v příštím díle na komentář ohledně děje(:,
ještě jednou díky za komentář.
 ze dne 19.09.2012, 23:24:54  
   Šíma: A za toto:  se omlouvám. Čert ví, jak se to tam vzalo (kopíroval jsem text z editoru rovnou do okna prohlížeče - Firefox). Šotci jedni...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
HRDINOVÉ
Janir Killman
*****
Lord Mordvig
4-5-6
JFTWTJTIJUMFSMPM
obr
obr obr obr
obr

Ve službách inkvizitora (2/4)
Apinby
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr