obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915546 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5772 autorů a 391781 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Kat ::

 autor tergas publikováno: 21.09.2012, 12:52  
Prakticky prvotina (první dopsaná) - budu rád za každý ohlas a komentář
 

Krkavec na dřevěném zábradlí poskočil a hlasitě zakrákal, jeho bratři se k němu po chvíli přidali. `Smrt! ´ skřehotali jediné slovo. `Smrt, smrt.´
Biřici upustili odsouzence na prkna lešení s tlumenou ránou. Rozložitý muž s několik dní neholeným strništěm měl na sobě modrý, nabíraný kabátec ušpiněný posledními dny trávenými v kobce. Tlusté prsty zvyklé na honosné prsteny prohrábly slepené vlasy. Potil se v celém svém oteklém obličeji a strachy se mu třásla brada.
Opodál stál kat, zpoza černé masky vynikaly jen dvě hluboké tmavé jámy jeho očí. Nad pravým ramenem mu vyčníval jílec meče ohmataný léty služby.
Konečně se odsouzenec vydrápal na vratké nohy. Rozhlédl se po shromážděném davu okolo a koutkem oka zabloudil i ke katově osobě. Nasucho polkl. Vstříc němu hleděly pouze nenávistné obličeje. Někdo křičel o smrt, jiní na něj ječeli nadávky. Několik mastičkářů se nahrnulo až k lešení, těsně pod popravčí špalek, mohutný kus dřeva zčernalého krví desítek sťatých.
Poblíž odsouzeného stál písař. Vida jeho naprázdno se otevírající ústa, namočil brk do kalamáře, aby ho pobídl k poslednímu proslovu. Za ním stojící velitel ve zdobené uniformě ho odstrčil a kopancem srazil odsouzence zpět na kolena.
,,Žádné proslovy pro zrádce!“ uzavřel směrem k davu, který mu odpověděl vesměs souhlasným povykem. ,,Kate, konej svou povinnost.“
Zdálo se, že kat teprve v tu chvíli ožil.
,,Všichni mají právo na poslední slova.“ pronesl ledovým hlasem, který zchladil i rozvášněný dav.
,,Ty blázne. Okrádal korunu. Nic pro něj!“
,,Poroučej jinde, popraviště je moje panství.“ kat byl stále klidný. Dalo se tušit, že v jeho zakryté tváři se nepohnul jediný sval.
,,Sloužím knížeti, až se dozví…“
,,Na těchto prknech poroučí smrt. Ustup.“ Něco v katově hlase přimělo velitele rozmyslet si jadrnou odpověď. Ani přítomný kněz se neměl k tomu nějak odporovat takovému rouhání. Dva biřici odsouzeného, který se do té doby choulil vzlykaje na zemi, zvedli.
Jeho řeč byla krátká a patetická. Taková, jaká bývají poslední slova. Kat neposlouchal, opět hleděl upřeně před sebe. Po proslovu se muž sklonil k mohutnému špalku a přitiskl k němu poskakující hrdlo.
Kat si levou rukou přejel po přezce opasku s mečem a pravou rukou ho tasil. Bylo překvapivé, že jeho vychrtlá ruka udrží tak mohutnou zbraň nehnutě. Kolem sedřeného jílce se ocelovým stiskem sevřely vyzáblé prsty i druhé ruky.
Velitel zvedl ruku a tambor spustil rachot na buben.
Všichni v davu zatajili dech a vytřeštěně zírali na scénu před sebou. I oči velitele a písaře přeskakovaly z obnaženého krku na kata a zpět. Jen dvoje oči nebyly rozšířené. Odsouzenec je měl křečovitě zavřené a pohled kata byl klidný jako hladina v bezvětří.
Kat nehleděl na to, kdy velitel spustí ruku. Sám věděl kdy je čas rozdávat smrt. A podle toho ťal.
Krkavci naposledy zakrákali a vzlétli.
* * *

Kat seděl na rozvrzané lavici sám na lešení a hadrem otíral svůj meč od krve. Masku si sundal. Proč ji vlastně nosit, každý ve městě mě zná a ví, co dělám. Jestli církev nechce personifikovat smrt, proč dělá kata člověk.
Zplihlé, řídké prameny mastných vlasů se mu lepily ke kostnatému obličeji s propadlými tvářemi, ale on vnímal pouze svůj meč.
Dřevěné schodiště zavrzalo pod náporem kroků.
,,Mistře.“ oslovil ho příchozí.
Mistře. Tak vždycky začínali, když něco chtěli, potom jsem už jen kat. Ani nevím, zda někdo ve městě zná moje jméno. Nejsem si jistý, jestli ho vůbec znám já sám.
,,Mistře.“ přitvrdil hlas.
Kat nevzhlédl od své práce, odložil hadr a začal ve svém ošoupaném měšci hledat brousek.
,,Pane radní“ zasípal. Už vrzání schodů pod dvěma centnéři váhy, ho spolehlivě prozradilo.
Radní si odkašlal, až se mu zavlnilo objemné břicho skryté pod napnutým kabátcem.
,,Vedu ti učně.“ řekl a rukou postrčil mladého chlapce ke katovi.
To přimělo kata vzhlédnout. Jeho oči se na mladíka pátravě zahleděly.
,,Je to sirota a jiní mistři ve městě už mají plno takových darmožroutů. Nu povídám si, popravčí nám stárne a šediví a den kdy bude muset tnout dvakrát do jednoho krku se blíží.“
Přešel urážku bez jediného pohybu svalu ve tváři.
,,Tady mladá krev převezme řemeslo a máme vystaráno.“ pokračoval.
Kat mlčky vstal a položil chlapci dlaň na zátylek. Neucukl, to je dobře. Společně sešli dolů z lešení.
,,A pěkně nám ho vyuč, ať se nemusíme stydět za našeho kata.“ křikl za nimi radní.
Zastavil se a otočil hlavu. Radní se pod jeho pohledem ošil.
,,Už není váš, dal jste ho mně.“ zachrčel sotva na prahu slyšitelnosti a pokračoval v cestě.
Ušli sotva několik desítek kroků než chlapec konečně otevřel ústa.
,,Kam to jdeme?“
,,Domů.“ hlesl kat.
,,A kde to je? My jsme s otcem bydleli v Široké ulici. Měl řeznický krám, ale zemřel na dušnost a město krám zabavilo, kvůli dluhům.“
Katovo mlčení v chlapci jen pobízelo další otázky.
Jak dlouho děláš kata?“ brblal. ,,Kolik platí za stětí mečem bohatí? A čím platí ti chudí?“
Šel dál přes město, nevnímajíc pohledy okolních lidí. Vždy se na něj dívali jinak než na zbytek světa. Asi do jejich světa nepatřím. Nepozastavil se ani u ječivého smíchu naparáděné ženštiny ve voze, který doprovázel rytíř se šarlatovým pláštěm. Zrovna koněm najel do procházejícího měšťana, nesoucího nůši vajec. Ten spadl a vejce vytekla na dlažbu. Hýkající žena v kočáře přešla o oktávu výš.
Chlapec vyděšeně zmlknul.
,,Znám ho,“ zašeptal ke katovým zádům.,,To je Šarlatový rytíř. Chová se jako by mu to tady patřilo, otec říkal, že i radní z něj mají strach. Proč ho tady starý kníže trpí?“
,,Je to syn jeho mladšího bratra.“ zachrčel. Proč mu to vůbec říkám? ,,Neokouněj a pojď.“
* * *

Tu noc nespal chlapec dobře. Katův dům byl vcelku prostorný, takže si mohl ustlat ve vlastním pokoji. Byl rád, že je kat z dohledu, ale na druhou stranu se s ním cítil v bezpečí. Zívnul a převalil se na slamníku na druhou stranu.
Ráno vstal za kuropění a vešel do hlavní místnosti, kde seděl kat na jediné židli v domě. Z místnosti vedly troje dveře, z jedněch chlapec právě vyšel a druhé vedly ven. Třetí dveře byly stále zavřené. Předpokládal, že je tam katova ložnice.
,,Půjdeme do města.“ uvítal ho kat ze židle. Jeho hlas nezněl po ránu o nic lépe. ,,Jestli tě mám učit, musíš se seznámit s popravčím lešením.“
,,Byli jsme tam včera, proč jsi mi ho neukázal tehdy?“ dovolil si chlapec otázku.
,,Mohla to být ztráta času, ale jsi první kdo vydržel přes noc.“ kat vstal a sejmul ze stěny před židlí svůj meč a pokynul chlapci, ať jde ven.
Cesta ranním městem nebyla tak nepříjemná jako včerejší den. Chlapci se stále nelíbilo, jak je okolostojící pozorovali, ale katovi to zjevně nevadilo, tak se snažil napodobit jeho příklad. Nepříjemnosti si je ovšem našly dřív, než došli na náměstí.
Z blízké krčmy se vypotácela banda opilců a co hůř, ozbrojených opilců. Chlapec mezi nimi okamžitě rozeznal Šarlatového rytíře. Kat jim nevěnoval ani mrknutí oka, ale jakmile si ho všimli, začali se potácet k němu.
,,Hleďte na mistra.“ vyprskl rytíř ke svým kumpánům. ,,Nevěděl jsem, že nám ho začala žrát prašivina.“ jeho družina ryčela smíchem.
Kat stále šel směrem k náměstí.
,,Mluvím na tebe, starochu!“ zahulákal rytíř a tasil meč.
Kat se zastavil. Stáli od sebe sotva sáh. Jeho obličej se proměnil v nehybnou masku. Ve chvíli kdy pohnul nohou k další chůzi, po něm rytíř švihnul svojí zbraní. Jen lehce uhnul, útočník ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Kat šel dál a nevěnoval mu jediný další pohled. Vyděšený chlapec si okamžitě pospíšil za ním.
,,Ty ses nebál? Mohl tě zabít.“ začal chlapec vzrušeně jen, co byli z dohledu.
,,Měl bych se bát smrti? Pekař se také nebojí chleba a švec nemá strach z bot.“ zachrchlal. ,,Pamatuj, že kat ví, kdy je čas na smrt.“
,,Budu.“ špitl chlapec. A začal se učit.
* * *

Vzbudil ho plný měchýř. Chlapec se zvedl ze slamníku a promnul si pohublou tvář. Už několik týdnů moc nejedl. Zdálo se, že jídlo mu chutná stále méně. Otevřel dveře do hlavní místnosti a v záři měsíce, linoucí se z oken, hledal cestu ven. Po chvíli se najednou zastavil a stočil pohled do rohu místnosti, kde stála prázdná mistrova židle. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy neviděl mistra spát ve své ložnici. Ráno nebo v noci, vždy když chlapec opustil svůj pokoj, on seděl na své židli, hledíc na svůj meč, jako by ho hlídal.
V tom se zarazil podruhé. Třetí dveře v místnosti byly otevřené. Ovládl svůj zrychlený dech a vešel do nich. Dlouhý tunel ho vedl mírně dolů, šel tak dlouho, až ztratil pojem o čase. Tunel náhle vyústil do velké jeskyně. Na kamenných zde se matně míhaly plameny ohně a vrhaly stíny na všechno okolo. Ve středu jeskyně seděla na kamenné lavici stařena, seschlá a scvrklá. Její nehty byly zažloutlé a dlouhé, vlasy měla bílé, plné zacuchaných chumáčků. Okolo stálo několik mužů, mistr kat byl mezi nimi.
,,Vstup, synu, do mého domu.“ zasípala znenadání stařena. Okolostojící k němu stočili hlavy. Jestli byl mistr zaskočen, že ho tu vidí, nedal to na sobě znát.
,,Co...“ vykoktal chlapec.
,,...se tu děje?“ doplnila ho stařena. Chraplavě se zasmála, div se nerozkašlala. ,, Dveře se pro tebe otevřely.“ uzavřela.
,,Myslíte mistrovi dveře v pokoji?“
,,Tvoje dveře smrti, kate.“ zapředla jako kočka Smrt.
Její slova pohroužila chlapcům svět do temnoty.
* * *

Kat kráčel ulicí města tak jako vždy, ale dnes nemířil na popraviště. Stará kůže jeho vesty vrzala při každém kroku a meč na jeho zádech byl těžší než obvykle. Drobné mrholení mu přilepilo zbytky vlasů na tvář a zamžívalo mu vidění, ale nezastavil se. Hlavně rychle, je čas konat své dílo.

Seděl ve zdobeném křesle z nachového sametu a upřeně pozoroval plameny v ohromném přepychovém krbu. Oheň praskal a poskakoval po několika borových polenech a dělal stinná údolí na katových propadlých lících.
Dveře se otevřely a kníže vešel do své soukromé komnaty. Naolejované vlasy měl stažené do pevného uzlu a těžký zlatý řetěz mu visel kolem krku. V ostře řezané tváři starého muže se zračilo uspokojení. Něco říkal dalšímu muži za sebou, kat od ohniště neslyšel co, ale věděl komu. Počkal, až oba vstoupí a zavřou dveře, poté se postavil. Nebyl výrazně vysoké, ale díky stínům z ohniště se zdálo, že se tyčí až ke stropu.
,,Cože, ty?“ vykřikl překvapeně rytíř se šarlatovým pláštěm. Ruka mu sklouzla k jílci meče.
,,Stráž! Kdo ho sem pustil?“ zařval kníže a vzal za kliku. Ať lomcoval sebevíc, dveře zůstaly zavřené. Vyděšeně se ohlédl zpět. Rytíř už tasil meč a napjatě se blížil ke katovi. Ten stál netečně u zadní stěny komnaty s pravou rukou na jílci meče na zádech a klidně ho pozoroval.
Kníže se zády přimáčkl ke dveřím, co nejvíc to šlo, jako by chtěl projít skrz. ,,Na co čekáš, synovče, zabij ho!“ zaječel. Rytířův meč se zasyčením projel vzduchem.
Rychleji, než by měl být jakýkoliv člověk schopen, kat tasil svůj meč a srazil rytíře stranou.
Dochází nám čas, ale stále jsi můj. Naposledy.
Zvedl čepel nad hlavu. Plameny se odrážely v jejím lesku stejně tak jako ve strachy vytřeštěných očích knížete. Meč dopadl a knížecí hlava praskla jako vlašský ořech, stačil jen trhnout končetinami, než se mu podlomily nohy a on se zhroutil na koberec.
Vstávající rytíř se pohyboval jako potopený v medu. Teď. Musel udeřit hned. Jeho rána mečem byla slabá, ale k rytířovu údivu zasáhla kata přesně, jak chtěl. Katova krční tepna se otevřela a rudá krev stříkla rytíři do očí. Zapotácel se a levou rukou se je snažil otřít. Skrz rudou mlhu viděl, jak se kat stále křečovitě svírající svůj meč opřel o okenní rám ramenem. Rukou si svíral rudnoucí hrdlo.
,,Chcípni!“ zaskřehotal rytíř nahlas.
Kat vychrchlal trochu krve a převrátil se z okna ven.
Dřív než došel k oknu rytíř, do místnosti vtrhlo na dvacet zbrojenců. Zprvu jejich pohled upoutalo tělo knížete, ležící na krví nasáklém koberci. Jejich pohledy se svezly na Šarlatového rytíře svírajícího zakrvácený meč. Několik vteřin opětoval jejich pohled, než mu došlo, jak to vypadá.
,,Byl to kat.“ vřískl a odhodil meč, jako by ho to zprošťovalo viny. ,,Unikl oknem, rychle za ním, lenoši.“
Zbrojnoši se rozpačitě ohlédli na svého velitele ve zdobené uniformě.
,,Ehm,“ odkašlal si.,,Jsme ve věži osmdesát stop nad zemí. Modli se, pane, ať najdeme jeho tělo.“ velitel dal pokyn a jeho muži namířili svoje halapartny na rytířovu hruď. ,,Do té doby jsi, pane zatčen.“ pronesl hlasitě. ,,Do kobky s ním. A pošlete dva muže prohledat úpatí věže.“
Šarlatový rytíř se ohromeně nezmohl na protest, ani když se mu kolem zápěstí sevřely železné okovy.
* * *

Byly to už tři dny, co chlapec naposledy zavřel oči. První den zkoušel usnout, ale nakonec vzdal marné snažení a posadil se na jedinou židli v domě. Nevěděl, jak dlouho tam sedí, nezapálil ani oheň a jen zíral na prázdné místo na zdi, kde obvykle mistr věšíval svůj nástroj.
Okenice zachrastila. Spal jsem snad? Jde to s otevřenýma očima? Na zdi visel meč. Nepřekvapilo ho to. Z jeho tmavého obrysu odkapával na zem ještě tmavší stín. Zvedl se a sundal ho. Byl teď jeho, nebylo těžké to poznat. Bezmyšlenkovitě z něj stíral krev a čistil ho až do rána.
Na dveře zabušila pěst. Dokončil poslední tah brousku a otevřel. Na prahu stál tlustý radní, nasoukaný ve svém těsném kabátci.
,,Město žádá mistra popravčího. Zavolej ho.“
,,Já jsem mistr popravčí.“ Kat. zachrčel.
Radní otevřel ústa, aby něco namítl, ale pohled do kostnatého obličeje orámovaného zbytky hnědých vlasů, ho přiměl si to rozmyslet.
Společně došli až k popravčímu lešení. Každý krok vzhůru po schodech byl lehčí než předchozí. Stanul na vrcholu a přes hlavu si přetáhl černou masku.
Stráže přivlekli vězně. Šarlatový plášť měl rozedraný a plný tmavých skvrn od krve. Jeho tvář byla oteklá modřinami a polámané prsty byly pokroucené v podivných úhlech. Když herold nahlas pronášel vznesená obvinění, kat neposlouchal, jen nehnutě stál.
,,Kate, konej svou povinnost!“ zahřímal velitel nakonec.
,,Poslední slova.“ zasípal kat.
,,Hmf… No jistě.“ dodal velitel po chvíli. ,,Tak mluv, ty ničemo.“ zahulákal na odsouzence.
Šarlatový rytíř jen shrbeně stál a hleděl do země. Bylo slyšet, jak skřípe zbytky zubů o sebe, a všichni v davu viděli, jak se třese. Písař odložil svůj brk a pokrčil rameny. Velitel věnoval katovi uštěpačný pohled.
Musí to být jeho volba, ne vaše.
Velitelova ruka se zvedla, následovaná bubenickou salvou. Dlouhé vyzáblé prsty sevřely sedřený jílec a tasily meč.
Kat se napřáhl a ťal. Dav krvelačně zaryčel.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jarda 21.09.2012, 17:31:09 Odpovědět 
   Ahoj,
zajímavé pěkné čtení. Vždy mne dráždila nespravedlivý postoj k mistru meče. Potřebovali jej, vyhranili mu určitou dávku vážnosti, ale zároveň se k němu chovali, jako by to byl odporný hmyz. Mnohdy to ale byl víc charakterní člověk s pochopením pro druhé, než poslové hlásající slovo boží.

Těším se na další pokračování.
 ze dne 01.10.2012, 22:20:37  
   tergas: Díky, ale v tomhle příběhu jsem skončil.
 Nancy Lottinger 21.09.2012, 12:51:56 Odpovědět 
   Ahoj Tome a vítej na saspi,

povídka se mi líbila, dlouho jsem nic takového nečetla. Myslím, že máš rozhodně potenciál (pokud se jedná „prakticky o prvotinu“). Ačkoliv nejsem historický nadšenec, jako laikovi mi přišlo vyprávění věrohodné. Má to prvky tajemna (tím sis mě získal), pohádky (nespravedlnost je potrestána), jsou tam psychologické prvky (úvahy, strach ze smrti apod.), mladý hoch převezme řemeslo s prozřením a možná i s láskou atd.

Teď pár připomínek (spíš chybek), které mi padly při čtení do oka:
- mohutný kus dřeva zčernalého krví desítek sťatých - zčernalý
- psaní uvozovek: Nepíší se jako dvě čárky (,,), ale je pro to speciální znak (ve wordu shift+ů - „“). Pokud to víš, ale psal jsi příspěvek rovnou na saspi, všiml sis, že uvozovky tu lze napsat pouze takto " (jak pro dolní, tak pro horní). Doporučuji si text předpřivratit ve wordu a pak zkopírovat. Je to lepší i z důvodu delší neaktivity při psaní, server tě může odhlásit, čímž bys přišel o svůj text.
- ,,Všichni mají právo na poslední slova.“ pronesl ledovým hlasem
>> místo tečky za slova bude čárka (pokračuješ malým písmenem a pronesl se vztahuje přímo k přímé větě).
>> Pokud se to k tomu nevztahuje (jako máš v další větě: ,,Poroučej jinde, popraviště je moje panství.“ kat byl stále klidný…), pak musí následovat velké písmeno, tudíž Kat, nikoliv kat.
>> ,,Mluvím na tebe, starochu!“ zahulákal rytíř a tasil meč. - zde je to v pořádku, za ! a ? se píše malé písmeno
>> To se ti v textu několikrát opakuje, nebudu vypisovat. Doporučila bych otevřít jakoukoliv knížku a podívat se, jak se to tedy píše :)
- Sám věděl kdy je čas rozdávat smrt. - čárka za věděl
- Na saspi je možné vkládat html kódy. Najdeš je v okně pod vložením příspěvku. Myslím, že třeba hvězdičkám by prospělo, kdyby byly uprostřed :)
- Proč ji vlastně nosit, každý ve městě mě zná a ví, co dělám. - V této větě by mělo být „mě znají a vědí, co dělám“. Pokud tím myslíš, že jen církev ví, co dělá, je třeba se o ní zmínit dříve.
- Už vrzání schodů pod dvěma centnéři váhy, ho spolehlivě prozradilo - bez čárky
- den kdy bude muset tnout dvakrát do jednoho krku se blíží - den, kdy…, se blíží
- Ušli sotva několik desítek kroků než chlapec konečně otevřel ústa. - chybějící čárka před než
- nevnímajíc - přechodníky mi tedy nikdy nešly, ale -íc je koncovka pro ženský rod, mělo by to být nevnímaje
- ale jsi první kdo vydržel přes noc - chybějící čárka před kdo
- kat vstal a sejmul ze stěny před židlí svůj meč a pokynul chlapci, ať jde ven. - velké písmeno a zároveň bych „a“ nahradila čárkou (je tam moc „a“)
- Ve chvíli kdy pohnul nohou k další chůzi - čárka za chvíli
- Na kamenných zde - zdech
- chlapcům svět (chlapcův)
- Rychleji, než by měl být jakýkoliv člověk schopen, kat tasil - tasil kat
- Kat. zachrčel. - Kat zachrčel.
- ale pohled do kostnatého obličeje orámovaného zbytky hnědých vlasů, ho přiměl si to rozmyslet. - bez čárky

Co se týče stylu, místy se to četlo samo a plynule, ale někde jsem se zadrhla. Pokud budeš ve psaní pokračovat (a byla by škoda, kdyby ne), jistě si styl postupně vytříbíš. jen to chce hodně číst a neustávat ve vlastních pokusech.

Přeji mnoho úspěchu ve psaní a budu (budeme) se těšit na další příspěvky.

Nancy
 ze dne 02.10.2012, 18:57:27  
   tergas: Ok, nejsem typ přes gramatiku :) Ve škole mi za to profesorky taky spílaly.
 ze dne 02.10.2012, 16:07:29  
   Nancy Lottinger: Se přenaučíš za chvilinku a text bude vypadat hned o něco lépe :-) (to s tou částí, že se ti chyby nechce hledat, jsem jakože přeslechla, ok? :-))
 ze dne 01.10.2012, 22:23:40  
   tergas: Děkuji za všechny dohledané chyby. Přiznám se, že samotnému se mi to nechtělo dopodrobna hledat. Taky díky za ty dolní uvozovky, bude těžké se to přenaučit :).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
3.ŠIMPANZ
aegitalos
Omadš 6+7
Rebekka
obr
obr obr obr
obr

Co skýtá
Jiří Ondra JL"
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr