obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Valkýra noci ::

Příspěvek je součásti workshopu: Obraz
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 22.09.2012, 3:40  
Zdravím všechny, jde jen o rychlovku, povídku napsanou v časové tísni. Nu což, snad se bude líbit a šotkům zdar! ;-)
 

      Mrzlo až praštělo. Sníh jim zvesela křupal pod nohama a dokonce i samotný vzduch, který dýchali, chutnal jako nastříhané žiletky. Vypadali na sváteční lovce. Les byl až podezřele tichý. Jeden by řekl, že oba pro stromy neviděli les, ale oni si dávali dobrý pozor, aby nezapadli do závěje, či snad nezůstali napůl viset na nějakém tom převráceném stromě. Postupovali pomalu a obezřetně, jako by byli na lovu. Po čem však oba prahli? Plné batohy dávaly znát, že ani jeden z nich hlady trpět nebude. Zbraně měli spíše pro ozdobu, jakoby i oni sami byli kulisou jakéhosi filmu z lidské historie. V podivných oblecích, které se dnes nenosili připomínali dva šašky, kteří se brodí sněhem do hlubin dávného pralesa a nikdo netušil proč vlastně.

      Věcí neznalý pozorovatel by mohl říci, že jsou si podobní jako vejce vejci. Bohužel, i vejce se mohou od sebe lišit velikostí a barvou. Jeden z nich byl o hlavu vyšší a ten druhý měl v pase o nějaký centimetr více. Dlouhán a Tlouštík. Oni si tak vlastně i říkali a ani jeden z nich nevěděl, jak se ten druhý vlastně doopravdy jmenuje. Nakonec, nebylo to pro tuto chvíli důležité. Vlastně nejen pro tuto chvíli. V oblecích ze zvířecí kůže, vysokých botách a nepromokavých pláštích pomalu kráčeli závějemi. Kam? Bez kompasu? Bez udání směru?

      „Říkám ti, že je to pitomost!“ řekl ten menší a zavalitější.

      „Hovno, je to pravda, viděl jsem ji...“ zavrtěl hlavu větší z obou mužů. „Existuje!“

      „Leda tak ve tvé hlavě,“ odfrkl si Tlouštík. „N-e-e-x-i-s-t-u-j-e!“

      „Viděl jsem ji a nebyl jsem nalitý...“ mávl Dlouhán rukou.

      Les byl stále jakoby bez života. Začalo drobně sněžit. Oba si přitáhli límce kabátů blíže ke krku a na okamžik se zastavili. Pokud začne sněžit opravdu zostra, může napadaný sníh překrýt všechny případné stopy. Co bude pak? Dlouhán na okamžik znejistěl. Tlouštík vytáhl dalekohled, aby si prohlédl nejbližší les. Až na stromy, keře a závěje sněhu byl prázdný.

      „Nikdo a nic tu není!“ zavrčel a vrátil dalekohled zpět do batohu. „Les je jako po vymření...“

      „Nebyl jsem sjetý...“ pokrčil Dlouhán rameny.

      „A cos vlastně viděl?“ uchechtl se Tlouštík. „Bájného jednorožce? Byl celý bílý, huňatý, svítil a z čela mu trčel dlouhý roh?“

      „Ji,“ zamračil se Dlouhán.

      „Ji?“ uprdl si Tlouštík. Vlastně to byl jen takový pšouk, který ztlumila vrstva oblečení.

      „Prase!“ odfrkl si jeho společník a přítel v jedné osobě.

      „Proč? Jsme venku? Na čerstvém vzduchu! Tak co?“ zavrtěl Tlouštík nechápavě hlavou. Nechápal také, proč se v dnešní době plné elektroniky, robotiky a nanotechnologie vláčí kamsi do národního parku. Vstříc zimě a nečasu.

      „Co kdyby tě slyšela?“ opáčil Dlouhán.

      „Ježíši Kriste!“ zvedl Tlouštík ruce nad hlavu, div si z ramene nestrhl loveckou pušku. Oba měli zbraně jen pro ozdobu. Zvěře bylo málo, spíše je měli jen pro obranu. Jeden nikdy neví, kolik medvědů a vlků se zde může po lese ještě toulat. „Jestli tu žije jako divoženka, určitě nebude žádná fajnovka! Tak jsem si uprd, no! Nemůžu za to, trpím plynatostí...“

      „Chci na ni udělat dojem...“

      „Na ni? Na výplod své fantazie?“ zasmál se Tlouštík. „Promiň...“

      „Ty mi nevěříš?“ otočil se k němu Dlouhán. „Myslíš si, že jsem blázen? Víš co? Běž domů!“

      „Co?“ nechápal jej jeho přítel. „V téhle zimě? Domů? Sám? Za chvíli se bude stejně stmívat! Jde je vůbec ta chata?“

      „Tady někde...“ pokrčil Dlouhán rameny.

      „Vzal sis GPS-ku?“ zapochyboval Tlouštík.

      „Ne, na co?“

      „My tu ještě zmrzneme, pro pána krále!“ plácl se Tlouštík do stehen. „Budou z nás rampouchy dřív, než něco uvidíme... Tak kde je?“

      „Ještě kousek, nedaleko strže... Tam jsem ji viděl. Byla jako víla!“

      „Oblečená v kůži s lukem a šípy v rukou,“ odfrkl si Tlouštík. „Měls po ruce aspoň foťák?“

      „Měl a jako na potvoru přestal fungovat!“

      „A kameru?“

      „Ta taky nefungovala... Byla jako zjevení! Byla tak krásná...“

      „Jako panenka Marie!“ pokřižoval se Tlouštík.

      „No a?“ zeptal se Dlouhán a vydal se pomalu do kroku. „Kdybys ji viděl, stál by ti jako Eifelovka!“

      „Zato tys tam stál jako tvrdé Y! Nemohl jsi na ni aspoň zavolat? Co když je členkou nějakého toho divadelního sboru? Kroužku?“ povzdechl si. „A pokud ji náhodou najdeme? Pokud... Co pak?“

      „Já nevím,“ pokrčil Dlouhán rameny. „N-e-v-í-m!“

      „A když jsme u toho, byla na lovu? Tady se lovit přece nesmí, ne?“

      „Když jsem ji viděl, byl les mnohem živější, než dnes... Slyšel jsem výt vlky, na nebi létali ptáci a...“

      „Ty asi vážně v něčem jedeš!“ zamračil se Tlouštík. „Co bereš? Heroin? Béčko? Kokain? Kouříš trávu?“

      „Béčko berou jen roboti, když je jim z nás tak zle, že se zdá, že už tu tíhu vlastní existence neunesou...“ bouchl Dlouhán do svého přítele. „A já robot nejsem!“

      „Co když byla robotem ona?“ zapochyboval Tlouštík. „Dneska je už prý taková technologie, že roboti vypadají jako lidi. Třeba i v bor...“

      „Drž hubu!“ sýkl Dlouhán. „Nebyla to žádná kur... Však víš!“

      „Že já nedržel hubu, tak jdem?“ otřásl se Tlouštík chladem.

      „Jdeme,“ přikývl Dlouhán, „než zapadne slunce, musíme být u toho srubu.“

      „Já ti stejně nevěřím...“ pochyboval Tlouštík o zdravém rozumu svého společníka. „Ne...“

      „Já tě beru jako kamaráda, který mi pomůže, když je třeba, věřit mi nemusíš,“ opáčil Dlouhán.

      „Tak ti děkuju za projevenou důvěru...“ urazil se Tlouštík.

      „Proč se urážíš?“

      „Protože... Ale nic,“ mávl Tlouštík rukou a poslušně kráčel za Dlouhánem. Byl rád, že nemusí jít první a jako druhý měl možnost kráčet v kolegových šlépějích.

      Toho roku napadlo opravdu mnoho sněhu. Takovou zimu už ani pamětníci dlouho nepamatovali. Jakoby se duch ztraceného času alespoň na chvíli navrátil na Zemi a ukázal všem, zač je toho loket. Sněžení zhoustlo. Ale i tak ještě i přes narůstající šero viděli na cestu. Co Tlouštík nevěděl, byl fakt, že měl u sebe Dlouhán vysílačku, pomocí které se řídil. Chata měla radiomaják, aby se případní návštěvníci mohli v hvozdech lépe orientovat.

      „Kolik to vlastně všechno stálo?“ zeptal se Tlouštík do večerního ticha.

      „Cože?“ otočil se k němu Dlouhán. „Cos to řekl?“

      „Kolik to všechno stálo?“ zeptal se Tlouštík znovu. „Výlet mimo sezónu do národního parku... Tys ojel nějakou tu zodpovědnou osobu? Nebo jsi vyhrál v Lotýnce?“

      „Ani jedno, ani druhé...“ řekl mu Dlouhán a otočil se. Chvíli nad něčím uvažoval, pak pokrčil rameny a dal se znovu na cestu.

      „Hele, nechtěl jsem tě urazit, jen se snažím uvažovat...“

      „Ty mě urážíš celou cestu, ale mám tě rád, takže mi to tolik nevadí!“ houkl za sebe Dlouhán.

      „Celou cestu?“ zeptal se Tlouštík. „Tak promiň... Promiň, že se snažím být realista...“

      „Ty nebudeš realistou nikdy, ty, který věří na skřítky, lesní víly a podobné nesmysly!“ řekl mu Dlouhán. „Já na rozdíl od tebe v podobné věci nevěřím...“

      „A ta ženská je co? Přelud? Mámení? Kdo z nás je větší blázen? Já aspoň věřím na pohádky a v co věříš ty? V nějakou bájnou ženskou, která se za večerů prohání po lese s lukem v rukou... To je skoro jako bys řekl, žes viděl Ježíška nebo Santa Klause!“ rozčiloval se Tlouštík.

      „A potom, kdo z nás je větší...“

      „Co?“

      „E-e! Tiše...“

      „Co?“ zopakoval Tlouštík svou otázku.

      „Tamhle je!“ ukázal Dlouhán rukou.

      Hvozdem se tiše sunula postava ženy. Byla překrásná. Jako bůh lásky a valkýra zároveň. Oba muži takřka padli na zadek. Oblečení měla z kožešiny a ještě nějaké látky, kterou neznali. Dlouhý černý plášť táhla po sněhu, do kterého se bořila ve vysokých botách. V rukou držela luk se šípem připraveným k výstřelu. Oba muži však žádnou zvěř neviděli. Zdálo se, že je nevidí, nebo nevnímá. Tvář měla překrásnou, jako by byla andělem, vysoké čelo jí zdobily dlouhé černé vlasy padající dozadu až kamsi do půli zad.

      „Ježíši...“ šeptl Tlusťoch. „Co tu dělá?“

      „Asi je na lovu!“ zašeptal mu Dlouhán do ucha.

      „Bože, to je kost,“ polkl Tlusťocha na sucho. „Co s ní budeme dělat?“

      „A co myslíš? Vidíš ten luk? Vidíš ty šípy? Chceš být jako jehelníček?“ sykl Dlouhán.

      „Vypadá jako anděl... Zjevení!“ sepjal Tlusťoch nábožně ruce. „Po čem asi slídí?“

      „Jako bychom se přenesli v čase...“ řekl mu tiše Dlouhán.

      „Páni...“ vydechl Tlouštík.

      Odněkud se ozývalo vlčí zavolání. Brzy mu odpovědělo jiné. Tu a tam zahoukal sýček. Kolem nich prošla rezatá liška, aniž by si obou mužů jen všimla. Něco tu nebylo v pořádku. Kde se to oba ocitli? A proč? Šlo o nějaký stroj času, který jako bublina přenášel náhodné návštěvníky do jiné doby? Nebo to byla vše jen holoprojekce? Nastínění falešné reality, která se mísila s tou pravou?

      „Aby sis z ní neucvrnknul!“ zašklebil se Dlouhán.

      „Přiblížíme se?“

      „Ses posral ne? Zabije nás, nebo uteče!“ lekl se Dlouhán. „Tohle ti nestačí?“

      „To se tu prohání vždy jen za úplňku? Nevydržím čekat celý měsíc...“ zaslintal Tlouštík.

      Žena prošla kolem nich, jakoby byli oba jen vzduch. Ani se neohlédla. Takřka nedýchali, přestože jim srdce tloukla jako splašená. Setmělo se. Když tu náhle vše utichlo. Zvěř se přestala ozývat. Sníh stále padal z nebe a zasypával stopy oné ženy, jakoby zde nikdy neprošla. Kouzlo zmizelo...

      „Viděls to?“ pousmál se Tlouštík.

      „A tys mi nevěřil!“ zamračil se Dlouhán. „Neupadl ti?“

      „Ne a tobě?“ opáčil Tlouštík. „To byla ženská, viděls, co z ní vyzařovalo? Ta ustaraná tvář anděla? Ta chůze? Postoj? Kam se hrabou dnešní herci... Opravdu to vše není podvod?“

      „Zeptej se svého klacka!“ opáčil Dlouhán. „A víš, že o tom vlastně nikdo neví?“

      „Jak neví?“ nechápal jej Tlouštík.

      „Nikdo o tom neví a kdo jen o této legendě tuší, klepe si na čelo!“ řekl mu Dlouhán. Jdeme, chata je nedaleko.

      Vykročili. Opět na oba dopadlo tíživé ticho. Žádné zavolání divé zvěře. Sneslo se na celý les jako opona. Dalo by se krájet. Mráz díky sněžení zeslábl. Za několik minut spatřili temnou siluetu roubené chaty. Z komínu se kouřilo. Co to? Že by tu nebyli přeci jen sami. Opatrně ji obešli. V oknech se svítilo. Co teď?

      „Ty vole, říkals, že jsme tu sami, nebo ne?“ zeptal se Tlouštík Dlouhána.

      „Říkal,“ pokrčil rameny. „Jde dovnitř, nemá cenu tu mrznout!“

      „Třeba je tam někdo, kdo ji také viděl...“ zazubil se Tlouštík jako mlsný kocour, který byl za kočkami. „Já z toho snad neusnu!“

      „A do psí prdele...“ řekl pomalu Dlouhán a zarazil se u dveří. Zíral do okna a nehýbal se.

      „Co je?“ odstrčil jej Tlouštík a také zůstal stát jako přikovaný. „Je to správná chata?“

      Oba tiše sledovali onu ženu, jak si upravuje vlasy. Svůj kožešinový kabát věší na háček kus od krbu a oprašuje si kalhoty. Vysoké boty vyměnila za pohodlnější obuv. Stále vypadala jako anděl. Jako anděl s ďáblem v těle.

      „Co budeme dělat?“ zeptal se Tlouštík svého přítele.

      „Kde má luk a šípy?“

      „Na skobě...“ zamlaskal Tlouštík. „Takže?“

      "Co?"

      „Jdeme dovnitř?“ zapochyboval Tlouštík.

      „Já nevím...“

      „Je zima a v noci není radno se toulat po lese!“ nabádal jej Tlouštík.

      „Když já nevím...“ trval si Dlouhán na svém.

      „Ona...“

      „Co ona?“

      „Ona se svléká?“

      Opatrně nakoukli do nejbližšího okna. Opravdu, vypadalo to, že se chystá vykoupat v horké vodě. Oba mysleli na jedno: Jestli je to sen, ať se z něj neprobudím. Jedno bylo jisté. Byla pro ně hotovou bohyní... Otázkou bylo, zdali měli oba dostatek odvahy, aby vstoupili do chaty. Proč? Třeba proto, aby té ženě pomohli umýt záda. Nebo ještě prozaičtěji, aby v tom temném lese neumrzli. Kdesi znovu zavyl vlk. Pohádka se vrátila. Svět se změnil, alespoň na okamžik. A kdosi, jako mávnutím kouzelného proutku, otevřel dveře chaty.

      „Tak co, vy dva? Půjdete dál, nebo tam chcete venku zmrznout?“ zeptala se jich medovým hlasem. „Já vás neukousnu... Hrdinové lesa! Lovci hvozdů... Přišli jste přeci za mnou, nebo snad ne?“

      Přestalo sněžit. Vítr rozfoukal temná mračna a na nebi vyšel měsíc. Byl kulatý. Zlatě zářil a byl až neskutečně velký, nebo se tak zdál. Za oběma muži se zavřely dveře chaty. Co bylo dál? Co bylo? A co nebylo? Co je realita a co sen? Jedno však bylo jisté, oba muže už nikdo nikdy neviděl. Možná se přenesli v čase, možná je ona žena snědla. Byla vlkodlakem? Vlčicí? Opravdu klamala tělem? Bohyně? Valkýra noci? Krev není voda! Třeba s ní musí oba za nocí s měsícem v úplňku bloudit krajinou, aby jí pak v nějakém srubu česali dlouhé vlasy a omývali jí tělo vodou... nebo krví!


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 33 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 72 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:33:04 Odpovědět 
   31. 07. 2014
„...A zavřeli se za nimi dveře a děli se věci, o kterých by si mohl kdejaký smrtelník nechat zdát.“
Také bych ji chtěl potkat.
 ze dne 01.08.2014, 12:47:05  
   Šíma: Teď to vidím... "zavřeli se TY dveře" Ale Valkýra je to pěkná, co ty na to? ;-)))

Jdu se stydět do kouta!!!!!
 salvator 08.10.2012, 23:10:23 Odpovědět 
   Dobrá práce, Šímo, jednoduše, jsme přece chlapi, že ano.
Sám bych to sice takhle nenapsal, ale znáš mě. Vždyť ono je kolikrát lepší jít rovnou na věc...
 ze dne 09.10.2012, 11:00:37  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! ;-)
 čertíček244 05.10.2012, 20:37:47 Odpovědět 
   Ahoj, Šímo,
tenhle příspěvek je poslední, který mi zbývá obohatit čertovskou stopou... Tak jsem tu, i když se zpožděním.
Příběh je psaný zase úplně jiným pohledem, než ty ostatní. Pro tohle má ráda WS, pro tu různorodost.
Je přesně ve tvém stylu... živé dialogy, lidské postavy, ale musím, objektivně, přiznat, že jsem už od tebe četla lepší díla. Dala bych ti jedna minus, ale to nejde. Takže známku, pro tentokrát, vynechám. Snad se nebudeš zlobit.
Měj se krásně a příjemné podzimní dny.
Čírtě
PS: Šotci ti v textu trochu řádili, ale mě taky, takže...
 ze dne 05.10.2012, 20:47:48  
   Šíma: Díky, jsem rád, že i tak líbilo (a šotci se na tebe zvesela šklebí a ukazují parůžky). Ještě jednou díky! ;-)
 mylencz 28.09.2012, 0:40:38 Odpovědět 
   Tak jsem konečně našla čas dočíst. Pokud jde o dialogy, naprosto souhlasím s čukem, šotky nebudu vyvolávat, ty už vidíš sám, ale musím Ti velice pogratulovat k "drzosti" milou Valkýru svléknout... tééééda! :-))).
Po všech těch vyhládlých lovech zvěře osvěžující přístup. Prima.
 ze dne 28.09.2012, 12:04:22  
   Šíma: Šíma Ti děkuje, šotci se šklebí! ;-)))
 Siggi 25.09.2012, 15:30:08 Odpovědět 
   Dlouho jem tady nebyl. Inu, novinařina a focení mne zaměstnává tak, že nemám na nic jiného čas. Ale tahle povídka je jako bych ji psal já. Oslovila mne. Je to pěkné a dávám jedna.
 ze dne 25.09.2012, 21:19:01  
   Šíma: Díííky.
 Ramones 23.09.2012, 22:23:05 Odpovědět 
   for šíma:to bylo furt keců, že múzy stáfkujou a wono to nakonec píslo čtivý dílko...Ramones
 ze dne 23.09.2012, 23:12:59  
   Šíma: No, zpotil jsem se víc než ty čůzy (tedy múzy)... ;-))) Dík.
 Dědek 23.09.2012, 22:21:20 Odpovědět 
   Hezky se mi četla. Vulgarismy mi nevadí, žádný život se bez nich neobejde.
 ze dne 23.09.2012, 23:12:18  
   Šíma: Děkuji. ;-)
 malý emo 23.09.2012, 17:15:12 Odpovědět 
   Tak tohle se mi líbilo. Vtipně napsané dialogy, spád, tajemno i skvěle vylíčené kontrasty mezi moderní dobou a temnou minulostí... A ta hádanka a možné varianty na konci - super!:) Přeji hezký den.
 ze dne 23.09.2012, 17:38:02  
   Šíma: Děkuji moc! ;-)
 Jarda 23.09.2012, 15:55:58 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jarda ze dne 22.09.2012, 22:55:28

   Šímo, pšt..., někde se tu mihla Nancy Lottinger :))
 ze dne 23.09.2012, 17:37:31  
   Šíma: Kruciš! ;-)))
 Kitty 23.09.2012, 14:19:06 Odpovědět 
   Dialogy těch dvou hrdinů jsou svižně napsané a tvoří vlastně podstatnou část díla. Nejvíc se mi líbí ten celkový kontrast dvou světů. Na jedné straně dva kamarádi, kteří jsou takoví celkem přízemní lidi (to je vidět ze způsobu, jak mluví), a na druhé straně ta tajemná lučišnice, která je jako z úplně jiného světa. A když se ty dva světy v závěru protnou, tak...ano ten konec je takový otevřený, ale zase nechává prostor pro čtenářovu fantazii.
(WS příspěvky zatím známkovat nebudu)
 ze dne 23.09.2012, 17:37:11  
   Šíma: Díky za návštěvu, jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Jarda 22.09.2012, 22:55:28 Odpovědět 
   No jo, Šíííma. To se dalo čekat :)))
Líbí se mi, jak obejít složitý popis atmosféry a vložit ji do přímé řeči.
... hmm... možná vypustit ty roboty a poslední dva odstavce. Nechat otevřený konec.
Ty "vulgární" prvky jsou běžné v rozhovoru mezi chlapy, kde to aspoň trochu zavání živočišnem. Ale nepůsobí tu moc věrohodně, jsou málo realistické. Je to takové slušňácké naťuknutí pocitů, kvůli kterým se ji vydali hledat. Jakoby se autor do toho bál jít. Připepřit je, by zde nebylo dobré a zbytečně by se riskovalo, zda je čtenář přijme. Uvažoval bych o jejich vypuštění.
Celkově? Jsem si pošmáknul. Dal bych si nášup! :)))
 ze dne 23.09.2012, 11:35:06  
   Šíma: Mezi námi, dal bych si svému textu tak 2.5, ale pšt! :o)
 ze dne 23.09.2012, 11:33:25  
   Šíma: Zdarec. Pošlu své přání a stížnosti múze! ;-))) Že by se šíma taky utnul (byť není mistrem)? Ještě jednou dík za zastavení a komentík. ;-)
 Maruška 22.09.2012, 21:43:31 Odpovědět 
   A mně se to líbilo. I s tím prděním. Mám ráda podobnou směs obyčejné lidské reality a fantasy. Zdravím, Maruška
 ze dne 23.09.2012, 11:36:52  
   Šíma: Napíšu své alibistické: "Děkuji!" A otřu si orosené čelo... ;-)
 Jindřich 22.09.2012, 16:19:22 Odpovědět 
   Ahoj - na to, že jde o rychlovku (nezlob se - nemám podobnou "inzerci" u tvorby rád - zavání to alibismem nebo nezodpovědností) je to dílko objemné - obsahově to nevadí, formálně trochu jo. I toho šotka se ti povedlo zapojit, včetně hrubajzny. A docela mě tahají za uši ty vulgarismy apod., jež tam vlastně nehrají žádnou roli (třeba "prdící" epizodka).
Tak, to jsem si na tobě, smlsnul, Redaktore, viď? :o)))
Což ovšem neznamená, že se mi tvé dílko nelíbí, jen zdůvodňuji známku, již mu dávám :o)
 ze dne 22.09.2012, 17:57:46  
   Šíma: Díííky, ale je to pravda pravdoucí, že jde o rychlovku, myslel jsem, že se opravdu nezapojím... Ono to není až tak "seriózní textík", jde o směsici žánrů a o pokus o humor (někdy i vulgární). ;-) Ještě jednou dík za zastavení a komentík.

P.S. Hrubajzna a šotci? ;-))) Biolit došel a na sladké nejdou, neřádi!
 Sakora 22.09.2012, 11:40:24 Odpovědět 
   Zdravím. Textíku by asi prospělo prokrácení :-) a trochu mi tam neseděli ti roboti, nepřišlo mi, že by měli v logice příběhu jakýkoli smysl. Taky mě zarazilo, jak vypravěč uvažuje o podobě mužů "jako vejce vejci" a pak najednou popis tak rozdílných postav jako je Dlouhán a Tlouštík... ale konec s tajemstvím v chatě a pointa se mi moc líbily.
 ze dne 22.09.2012, 14:10:47  
   Šíma: Zdarec. Roboti? Textík jsem bral jako sci-fi parodii líznutou fantasy (či čím) - viz technologie vs. ona žena z jiné doby. A co se těch dvou týče (viz jako vejce vejci), jde o pokus o humor... Asi nevyšel... Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Šaňo 22.09.2012, 11:34:22 Odpovědět 
   Zo začiatku text zvádza k odhaľovaniu, kto vlastne tí dvaja mladíci sú. Nad ich vtipne ladenom dialogu sa vznáša viera i pochybnosť, či naozaj stretnú záhadnú dámu. Vzájomne si dávajú "do tela" svojimi narážkami na toho druhého. Využil si pri tom svoju zručnosť byť v dialógu autentický. Pri svojom hľadaní sa nakoniec dočkali očakávaného výsledku. S tým výsledkom sa musia nakoniec popasovať oni sami, ale nenúteným sposobom aj Tvojí čitatelia. Z Tvojho obrazného deja cítim snahu pripomenúť, že nie všetko musí byť o tvrdej hmotnými zákonmi potvrdenej realite.
PS: Podarilo sa, Tvojím námeto.
 ze dne 22.09.2012, 14:12:15  
   Šíma: Dík za velice pozitivní hodnocení! ;-) Snad jsem se do zadání WS-ka trefil!
 čuk 22.09.2012, 10:59:39 Odpovědět 
   Dva oprsklí lovci a zjevení. Identita té ženy je zahalena tajemstvím, stejně jako výsledek setkání s ní. Zde ať pracuje čtenářova fantazie Dialogy obou můžu jsou pro jejich vykreslení i charakter pocitů nadměrně dlouhé. V podstatě byli použiti, aby reprodukovali téma obrazu a načrtli pokračování. Docela vtipné dialogy i přístup.
Jako účastník WS neznámkuji, pro nominaci budu vybírat
 ze dne 22.09.2012, 11:04:53  
   Šíma: Díky, čuku, za pozitivní hodnocení. Textík je výsledkem dvou hodin práce a je to na něm vidět, ovšem, jsem rád, že se líbilo. ;-) Ještě jednou dík za zastavení a komentík. (mezi námi, jsem rád, že jsem z té múzy aspoň něco "vymáčknul") ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr