obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915483 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39720 příspěvků, 5761 autorů a 391366 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Psanci černých moří - 2. ::

 autor Lester publikováno: 28.09.2012, 22:41  
 

Zatímco les houstl, těch třináct lidí se roztáhlo po lese v pomalu se sunoucí formaci krvežíznivých a postradatelných zástupců odpadu lidské společnosti všech planet, které je vypudily. Kapitán jim pořád stál v čele a nikdy nezaváhal, jako by ho něco neustále hnalo kupředu a nutilo ho vytrvat. Velitel lodi, který se takto vystavuje riziku, musí mít velice dobrý důvod. Všichni byli skrčení a plížili se, protože se čím dál více přibližovali onomu místu, na které je upozornil pilot. Zvláštní energetická anomálie mohla znamenat velké potíže, ale kapitán hodlal prověřit všechno.
Stromy byly velice podobné těm, které se vyskytují na většině planet osídlené člověkem, avšak žádný nízký porost tady nebyl, pouze spadané listí a občas něco podobné houbám. Zvěř tady však nebyla žádná a pokud ano, nikdo ji ani nezahlédl a ani nezaslechl. To ale pro lidi navyklé na život ve vesmírné lodi nebylo nic nezvyklého, ale kdo ví, jaká stvoření zde mohla žít. Panenská země ještě neznamená, že tvorové v ní žijící jsou stejně mírumilovní. Kapitán to měl na paměti a také díky zkušenostem z armády byl stále ve střehu.
Doprovod dělalo kapitánovi dvanáct lidí. Deset ozbrojených žoldáků a Larry s Robinem, kteří byli kapitánovi otroci, tedy služebníci. Robin sice stále patřil Doktorce, ale právě teď byl pod kapitánovým patronátem. A ačkoliv sám byl bystrý kluk, ještě si plně neuvědomoval to, co znamenala ona obrovská dřevěná loď a u ní ti lidé na tak primitivní úrovni. Tossanský vliv tady byl přímo zjevný. Co věděl Robin o Tossanech? Že je nikdo z posádky na lodi nemá rád a jestli je měl někdo rád na jeho rodné planetě, to si už nepamatuje. Jsou jednou velkou jizvou v srdci všech lidí a to i téměř dvě generace po jejich zdrcující výhře nad lidmi.
Netrvalo dlouho a kapitán dovedl skupinu přes malý průsek uvnitř lesa, který byl plný jakýchsi kovových beden a vycvičené oko kapitána a žoldáků ihned uvidělo jednu vysokou modrou postavu u jedné z beden, ta postava stála zády k nim a rukama dělala něco s terminálem na bedně. Na jeho krku a zádech byli viditelně oranžové a červené peří. Robin a Larry se snažili zahlédnout tuto postavu, mohlo se jednat o Tossana a to bylo pro oba kluky velice lákavé.
„Odhoďte všechny zbraně a dejte ruce vzhůru!“ zařval kapitán spíše z tendence. Věděl, že Tossan mu nebude rozumět, šlo ale o to, aby dostal Tossan aspoň minimální šanci se vzdát. Tossan se ani neobtěžoval otočit a pokračoval dál v tom, co dělal. Kapitán jenom rozkázal: „Ali, střel ho!“
Veliký žoldák v neprůstřelné vestě a v maskáčovém oblečení s radostí vyhověl kapitánovu přání, i když největší radost by mu udělalo zastřelení. Namířil tedy zbraň a ukazováček mu sjel na spoušť. Všichni sledovali postavu Tossana u beden a čekali na to, až zazní výstřel a Tossan se sesune k zemi. Jenomže výstřel se neozval. Robin se nato podíval na Aliho, který právě padnul k zemi s otvorem v krku! „Ali to koupil, kapitáne!“ zaznělo z davu. Robin ihned přispěchal k Alimu, který se topil ve své vlastní krvi. Najednou nedokázal nic jiného, než mu rukama tlačit na krk.
„Zastřelte toho parchanta, palte!“ zakřičel kapitán a na to se ozvala hromová kakofonie smrti. Tossan stojící u bedny byl v tu ránu rozstřílen. „Střelec na třech hodinách, mezi stromy!“ opět zvolal kapitán a pak se hněv držitelů zbraní soustředil právě na tu sotva viditelnou modrou postavu držící jakousi pušku. Těžké zbraně Žoldáků rozstřílely i jeho.
Robin držel celou dobu v rukách krk Aliho, který však nakonec s posledními pokusy o nádech zemřel. Ani ne vteřinu poté, co Ali vydechl naposledy, si Robin vybavil celý postup ošetřování zranění krku. Bylo však už pozdě a Robinovi nezbylo v rukách nic jiného, než mrtvé tělo Aliho, žoldáka pirátské lodi. Robin nebyl schopný dát ruce z jeho krku pryč, věděl, že už ho nezachrání, ale ani nevěděl, co má dělat právě teď. Najednou se všechno ostatní zdálo nedůležité a on sám neznamenal nic. Snad příliš mladý na to, aby dostal takovouto lekci.
Žoldáci prohlídli okolí a nenašli nic, kromě rozstříleného těla Tossanského válečníka, ze kterého kapala rudá krev. Tossanské tělo bylo hubené a vysoké. Sen každé moderní ženy. Barva z větší části modrá závisela na peří, které Tossané měli. Jejich elastické oblečení pak obvykle kopírovalo jejich barvy. Tossanští muži byli právě takto barevní, ženy pak barevně jenom nevýrazně. Kapitán zamířil ke kovovým přetechnizovaným bednám. Na každé z nich byla jakási obrazovka - terminál. První, ke které se dostal, byla ta, na které pracoval Tossan, který se stal jejich první obětí, jeho tělo mělo v sobě více děr než masa a nešlo ani bezpečně poznat, že jde o Tossana. Kapitán začal pracovat na terminálu bedny a zjistil, že se Tossan snažil marně uzamknout všechny bedny a právě tuto nestihl.
Kapitán si promnul ruce, prokřupal jejich klouby a velice opatrně začal psát do terminálu bedny. Nebylo jasné, jestli věděl tak dobře, co dělá nebo si byl pouze sebejistý. Každopádně po chvilce snahy udělaly všechny bedny několik zvuků, kterými kapitána uspokojily. Bylo to odemknutí západek na jejich víku. Pak přistoupil kapitán k bedně z druhé strany a menší námahou nadzvedl víko. Robin jen zahlédl, jak kapitán najednou strnul a jeho zorničky se náhle zúžily. Zůstal takto asi minutu a pak zlehka zavřel bednu. Vzápětí zavolal vysílačkou pilotům: „Tady kapitán, zavolejte na loď, ať okamžitě pošlou všechny volné síly a přepravní lodě. Vy přestaňte prozkoumávat a přileťte sem. Musíte tu ihned něco naložit. Proboha. Vzkažte na Baziliška, že tady máme asi 40 beden Tarrazitu, cítím v tom past. Přileťte ihned!“ Kapitán ještě jednou zvednul víko bedny a ujistil se, že její obsah je skutečně stále tam, poté se začal panicky smát a potichu si opakovat s malinkou beznadějí v hlase: „Jsme v hajzlu, jsme v hajzlu, jsme v hajzlu,..“
Robin se soucitným pohledem hleděl na kapitána, ale neměl tu odvahu se zeptat, co se děje a co je Tarrazit. Jen ta beznaděj se z kapitána přenášela i na něj. A jako by ho chtěl slovy ukonejšit, nadechl se, aby mu řekl něco povzbudivého. To se mu ale nepovedlo, kapitán se vzpamatoval dřív a zakřičel: „Okamžitě zabezpečte tyhle bedny! Žádný živý Tossan už na ně nesmí sáhnout!“ Kapitán začal rychleji dýchat a jeho obličej červenal. Vzal si oba kluky bokem k lesu a řekl: „Larry, nech tady svůj batoh. Půjdeš za Rudym k té dřevěné lodi, ten je z žoldáků nejdůvěryhodnější. Chci, abys mu řekl, že…“
V tom se od beden ozvalo velice hlasité syčení. Jeden z žoldáků otevřel jednu z beden a z ní se vyvalil zelený oblak, který žoldáka okamžitě pohltil a ten začal nelidsky ječet. Oblak se ihned začal rozprostírat všude po okolí a všeho, čeho se dotkl, zanechával v bolestných křečích. Dřevo hnilo, když se jej oblak dotkl. „Šílený Max!“ zvolal kapitán a ihned chytil oba kluky za krky a hodil je do lesa: „Běžte! Odhoďte všechno a utíkejte!“ Sám ale také nezahálel a dal se do běhu do lesa. Oba kluci se jen pomalu vzpamatovávali, ale pořádná facka od kapitána je už dala do hromady a tak odhodil Larry svůj obrovský batoh a Robin lékařskou brašnu a dali se do útěku s kapitánem.
Při takovémto běhu o život se najednou začal les jevit plný překážek. Spadlé stromy se daly přeskočit jediným skokem, avšak obyčejnému zakopnutí o nevýrazný drn trávy se nedalo vyhnout. A tak se Robinova pohybová energie nedokázala vyrovnat s náhlým zastavením a on zakopl. S námahou se škrábal na vlastní nohy. Podíval se za sebe a tam byla stále hustá hnědá clona plynu rychle se šířící k němu. V tom hustém oblaku se všechno rozpadalo, nic nezůstávalo zelené. Do toho šly slyšet zvuky padajících stromů a křik lidí, patrně umírajících lidí.
Robina chytla ruka. Larry ho chytil mlčky a snažil se ho postavit na nohy. Robina nikdy nestálo více námahy vstát, než právě teď. Clona se neustále šířila a nic nenasvědčovalo, že by měla zpomalit. Naštěstí se Robin dokázal postavit a dal se s Larrym ihned do běhu. Před sebou viděli kapitánova záda, když se ho snažili dohnat. Kapitán je měl stále na dohled a občas se ohlédl na běžící kluky.
Se hřměním proletělo těsně nad stromy nákladní letadlo, letící z Baziliška. Robin se na chvilku zamyslel, jaké to teď může být na jeho palubě, snad bezstarostné. Hnědý mrak polevoval na síle a tak i on mohl zvolnit a na chvilku se zasnít, jaké by to mohlo být na palubě. Ve skutečnosti to na palubě toho malého nákladního letadla nebylo o moc lepší. Letadlo prolétlo výpary z hnědého oblaku a jen těsně dokázal pilot udržet minimální výšku nad stromy. Výpary dokázaly naleptat i samotný kov, škody však napáchal jen u trysek. Letadlo proletělo nad obrovskou dírou v zeleném lese, vypadající jako hnědé oko velikého zvířete. V tom oku nebyly žádné stojící stromy a pouhé nadechnutí by stálo člověka život.
Když už oba kluci nemohli a oblaka je téměř pohltila, kapitán zpomalil a počkal na ně. Jak ho doběhli, chytil je a tlačil kupředu, aby neztráceli vůli a sílu běžet dál. „Pokud tady zastavíte, tak oba zhebnete.“ řekl kapitán a kluci nepochybovali o tom, že to je pravda.
Nakonec se kapitán zastavil. Při pohledu zpět už nebyl vidět hnědý oblak, rozplynul se tak rychle, jak se objevil. Kapitán pokleknul a vydýchával tento běh o život. Stejně tak chlapci se ihned skáceli k zemi, posledních pár desítek metrů už běželi z posledních sil. Robin viděl, jak se kapitán zastavil. Za nimi už nebyl žádný všepožírající mrak, padnul tak s neuvěřitelným pocitem euforie. Po chvíli Robin aspoň zvedl hlavu a viděl kapitána, jak tam klečí a těžce oddychuje. Kolem něj padalo listí a proti němu svítilo ostře naoranžovělé světlo ze slunce. Vše vypadalo tak krásně.
V ten okamžik projela kapitánovým tělem jehlice a vyletěla z druhé strany pryč, do neznáma. Kapitán se ihned složil k zemi. Z jeho vysílačky se ozvalo šumivě: „Kapitáne, vašim směrem se pohybují četné Tossanské oddíly. Nevíme, kde jste, ale počkejte!“ zněl nesmlouvavý hlas. Přitom ještě kapitán z posledních sil špitl: „Trošku pozdě, chlapi.“ Přiložil ruku na svoji ránu a bezmocně vyčkával, co jed v jeho ráně bude dělat. Slyšel o mnoha jedech, které používají Tossané na své střely. Jsou tu pekelně bolestivé jedy, jedy způsobující slepotu a hluchotu zároveň, jedy ničící nervovou soustavu a desítky dalších.
Robin hned sklopil hlavu a dělal to, co mu přikázalo jeho podvědomí i vědomí, tedy dělat mrtvého. Nevšímal si okolí, jen měl pevně zavřené oči, a celý se tiskl břichem dolů k zemi tak moc jak jen dokázal. Když pak uslyšel kroky kráčející k němu, naprosto znehybněl. Jen si tak ležel a zadržel dech. Kromě asi desítky párů noh opatrně našlapující na lesní půdu posypanou listím nebylo slyšet naprosto nic. Robina někdo chytil za rameno a obrátil ho na záda. Robin sám věděl, že jeho imitace mrtvého není příliš přesvědčivá, s jistotou věděl, že několikrát pohnul rukou.
Předstírat mrtvého, jako dělal Robin, však asi nehodlal dělat Larry, aspoň od této chvíle. Když ho ruka Tossana chytila a přetočila, zazněl hrom a Larry vystřelil. Robin vytřeštil oči a pohlédl vedle sebe, kde dlouhá postava modrého Tossana poskakovala na jedné noze, ze které tekla krev. Dva Tossané ihned zamířili svýma dlouhýma šedýma puškama na Larryho a vytřelili. Neozvala se žádná hlasitá rána, pouze krátké, hlasité zahvízdnutí vzduchu. Z hlavně vystřelila jehlice a ta okamžitě projela Larryho hlavou.
Robin se zahleděl vytřeštěnýma očima na Tossana, který se nad ním skláněl a držel ruku na jeho rameni. Tossan měl postavené peří na krku a hlavě, jako kohout při zápasu. Jeho obličej byl zploštělý, oči veliké a trochu více od sebe, než je zvykem u člověka. Místo nosu jen díra v lebce. Ústa veliká a rty tvrdé. Lebku měl trochu protáhlejší, zvětšil se tak počet postavených barevných per na temeni jeho hlavy.
Robin se nechtěl loučit se životem, ještě chtěl žít, ale odtušil, že po tom, co udělal Larry, ho určitě naživu nenechají. Vrtěl hlavou, z očí mu tekly slzy a prosil o život. Pak mu přimáčkli hlaveň pušky k čelu. Kruhový otvor studil. Robin zavřel oči a vydechnul.
Jeden z Tossanů ho začal prohledávat stejně, jako to dělávají policisté při zadržení. Prohmatali mu oblečení a nic nenašli. Tlak hlavně pušky zeslábl, když Tossané pochopili, že Robin není hrozbou. Robin měl zavřené oči celou dobu, dokud neslyšel jejich kroky, jak odcházejí. Připadal si, jako by celou dobu vůbec nedýchal a tak, když už slyšel jejich kroky za sebou, se zase zhluboka nadechnul a nikdy mu předtím neudělalo nic větší potěšení, než vehnat vzduch zhluboka do svých plic. Velice se mu ulevilo. Malinko otevřel oči. A v tom se ozvala střelba, hromový zvuk z lidské zbraně. A bylo to několik zvuků téměř současně, jakoby někdo pálil ze zbraně s více hlavněmi.
Kapitánovi se třásla ruka, když v ní držel pistoli a snažil se jí držet v rovině. Seděl tam opřený o kmen stromu s rukou nataženou a krvavou ránou v břiše. Při mačkání spouště pistole se v jeho obličeji mísily bolestné grimasy s těmi nenávistnými. Jeho pětihlavňová pistole střílela ze třech předních hlavní a tak mohl mít celkem tři výstřely ze tří hlavní, dokud mu nezůstane poslední kulka a kapitán si to dost dobře uvědomoval. Tři Tossané se po kapitánově výstřelu zřítili k zemi a ostatní se rychle otáčeli a snažili se zamířit puškami. V tom kapitán vystřelil znovu a zasáhl pouze jednoho z nich. Zbývalo jich však ještě dalších pět.
Jeden z Tossanů nechtěl nic meškat a aniž by mířil, tak vystřelil od pasu, což mu ušetřilo několik drahocenných setin a kapitána zasáhl do pánve. Kapitán tak bolestí skrčil ruku a v bolestivé křeči zmáčkl spoušť a vystřelil do vzduchu.
Když další tři Tossané už stihli zamířit na kapitána, strhla se kakofonie smrti a žhavé kulky lítaly kdesi z lesa a trhaly těla Tossanů přímo před kapitánem, který konečně položil svoji ruku na zem a stisk jeho dlaně povolil ze sevření rukojeti své pistole. Celá tato akce trvala přesně šest vteřin.
Robin měl slzy v očích a rukama si kryl hlavu. Když pak střelba ustala, ještě chvíli ležel se zavřenýma očima, které si tiskl k sobě, jak jen mohl, a obličejem zabořeným do hlíny. Po chvíli ticha pohlédl vzhůru a rozbrečel se, když mezi zašpiněnými žoldáky uviděl ženu s modrou kůží, která když ho spatřila, dojatě se usmála. Doktorka O’Shien pak gestem ruky naznačila, aby chvíli počkal, že se mu bude věnovat, až ošetří kapitána, ke kterému ihned přispěchala.

„Velice ráda vás zase vidím, kapitáne.“ dojatě řekla doktorka a podle jejího šťastného výrazu tváře bylo bez pochyby, že to tak skutečně myslí. Přitom už ale otevírala svoji brašnu a hledala obvazy a protijedy.
„Doktorko, neumíte si představit, jak moc to bolí. Zastřelte mě, nebo mi na to rychle něco dejte. Ale ať je to rychle.“ prosil kapitán, přesto by člověk vůbec neodhadl, že ho něco bolí. Snad jenom kromě obličeje, který měl zkřivený pod údery bolesti. Doktorka přitom kontrolovala jeho oči, prstové polštářky a krk, podle čehož se obvykle dá poznat Tossanský jed a následně použít správný protijed. Kapitán měl zmodralé prsty a vyrážku za krkem, což znamenalo jeden z výjimečných jedů útočící zejména na srdce.
Doktorka vytáhla velikou a tlustou injekční stříkačku, pusou sundala plastový kryt na jehle, který ihned vyplivla. Pak mu roztrhla košili tam, kde měl hruď a přímo do srdce vrazila jehlu. Kapitán sebou cukl a zhluboka se nadechl, doktorka k tomu utrousila: „Na protáhnutí dutin není nic lepšího, než adrenalin s protijedem, kapitáne.“
A pak kapitán vykřikl bolestí a bědoval: „Proboha, dejte mi něco na tu bolest! Bolí to ještě víc než předtím.“ Doktorka málem zpanikařila, když ji takto kapitán okřikl, ale ihned nahmátla další injekci, kterou píchla do žíly kapitánovy ruky. Naštěstí byl kapitán chlap ze železa a tak, i když ho svíraly bolestivé křeče, svoji ruku držel klidně, aby doktorka mohla vpíchnout injekci. Kapitána se konečně zhostila úleva.
Zatímco doktorka obvazovala kapitána, tak k nim přistoupil jeden z žoldáků v tmavé uniformě planetárního systému Antarus. V obličeji mu kromě několika jizev a zelených očí pod prořídlým obočím nešlo vidět nic, protože mu značnou část obličeje zakrýval černý šátek, ale z toho co šlo vidět, se zdál být mladý. Dřepl si ke kapitánovi a ten, stále vsedě, vložil ruku na Rudyho rameno, pak řekl chraplavým hlasem: „Rudy, díky že jsi přišel. Málem bylo pozdě. Ale musím tě požádat ještě o něco. Šílený Max se už určitě rozplynul. Musíš se tam dostat. Dostaň se tam a…“ kapitán na chvilku vynechal. Anestetika měla i své stinné stránky, trošku zatemňovala mysl. Ale ještě dokázal domluvit: „Půjdeš tam a zabráníš jakémukoliv Tossanovi, aby se zmocnil těch beden. Ty bedny mají největší prioritu. Vezmi si žoldáků, kolik potřebuješ, ale tvoje četa ti asi nebude stačit. Pokud to tady byla Tossanská past…“
„Rozumím, kapitáne, ale past to asi nebyla. Tossanské síly se kolem sice hemží, ale nevidíme v tom žádný připravený plán. Zdá se, že jsou zmatení stejně jako my. Už došlo i ke střetům.“ zazněl Rudyho hlas monotónně a těžkopádně.
„Půjdu s tebou a..“ řekl kapitán, ale doktorka ho ihned přerušila: „Kapitáne, my vás vezmeme na naše stanoviště u té dřevěné lodi.“
„Zajistěte ty bedny, Rudy. Naložte je do letadel a neotvírejte je! Hodně štěstí.“ řekl kapitán a poplácal Rudyho po rameni. Ten na to jenom přikývnul hlavou a vydal se se svojí četou žoldáků vstříc zničenému a zamořenému lesu.
Asi čtyři další žoldáci zůstali s kapitánem, jeho rány už byly ošetřeny a jehla v pánvi vyndána. Dva jej vzali za ramena a nesli jej na ono stanoviště, další dva šli s nimi jako ochranka.
Doktorka prošla, kolem zastřeleného Larryho a od pohledu mohla říct, že jemu se nedá pomoci. Konečně došla k Robinovi, který seděl skrčený a s žádným z žoldáků nehodlal mluvit, dokud k němu nepřijde doktorka. „Tady jsem pro tebe.“ řekla laskavě a s úsměvem.
Robin si stále držel kolena u prsou a zíral do země, když ho ale doktorka pobídla znovu, už se neovládl a vrhl se na ni, objal ji rukama a pevně ji tiskl tak, až z toho samotná doktorka nemohla popadnout dech, ale nechala ho a taky ho objala svýma rukama. Pak tiše zašeptala: „Možná bychom už měli jít – “ „Ještě ne.“ vyhrkl Robin. Doktorka rukou naznačila kapitánovi a žoldákům, že můžou jít a mají je tady nechat, tady uprostřed lesa, uprostřed krveprolití a na okraji oka zelené bestie.
Za chvíli se doktorka konečně odtrhla a řekla Robinovi: „Budeš si muset vyvléci kalhoty, trošku to tady už zapáchá.“
„Pro-promiňte, paní O’Shien.“ zněl Robinův hlas rozpačitě a kdyby ve tváři nebyl červený už předtím, teď by byl určitě rudý jak paprika.
„V pořádku, jen by to chtělo další kalhoty tvojí velikosti.“ řekla doktorka a porozhlédla se kolem sebe. Její zrak spočinul na mrtvém těle Larryho. Zvedla se a začala Larrymu vyslékat kalhoty.
„To ne! To si nemůžu vzít! To je přece..“ nedokázal Robin najít to správné slovo.
„Špatné? Zvrácené? Ty budeš kalhoty ještě potřebovat. On už bohužel ne.“
„Zachránil mi život. Když jsem spadl, tak mi pomohl.“
„Nepůjdeš posraný do tábora!“ řekla doktorka a na tento argument se už nedalo diskutovat. Odevzdaně udělal tak, jak mu řekla.
Když bylo dokonáno, vydali se oba směrem k táboru. „Nechceš mi o tom všem říct, co se tady stalo?“ zeptala se doktorka a pohladila Robina po hlavě.
„Chci.“

Jeden z chytře vypadajících žoldáků právě psal něco do svého minipočítače. Zrovna seděl uprostřed paloučku, který by byl vlastně ideálním k tomu, aby se člověk zasnil a užíval si pohody. Lehnout si do zelené trávy, která tu všude rostla, pozorovat obrovskou dřevěnou loď a sledovat naoranžovělé Slunce, které se sklání k západu. Celou tu scenérii hyzdila asi stovka žoldáků po krajích celé této louky střílející do lesa a možná taky trochu i mrtví a zranění, jejichž křik podbarvoval jinak krásný šum listí stromů ohýbajících se ve větru.
Ten chytře vypadající žoldák - technik mu říkali - právě přikázal opevněné protiletecké stanici, která stála vedle něj, aby zničila neznámý objekt letící jejich směrem. Technik zmáčknul to velké červené tlačítko na jeho přístroji a relativně malá letecká stanice obházená pytlíky s pískem vypálila raketu. Modrobílá raketa se oprostila od pout, které ji skýtala protiletadlová stanice a s rudou září za ocasem se vydala vstříc podobně tvarovanému a stejně velkému objektu letícímu k louce. Za raketou zůstávala čára dýmu a zvuk toho, jak sviští vzduchem, hvízdal po okolí. A pak se oba tyto objekty střetly.
„Co se to k čertu stalo?“ zvolala doktorka, když uviděla záblesk na obloze a když se zvuk výbuchu rozlehl krajinou.
„Právě jsme sestřelili projektil letící na nás. Ti parchanti to na nás zkouší střelami poté, co jsme jim sestřelili jednu stíhačku!“ vysvětloval kapitán, který seděl ve velitelském stanu, protože odmítl odpočívat nebo odletět zpátky na Baziliška.
„Ale tohle bylo zatraceně blízko!“ vytýkala doktorka, když se lehce skrčila a Robina přitáhla opět k sobě.
Hlavní stan byla vlastně jen zelená plachta chránící před deštěm rádiovou stanici, stůl a pár počítačů. Nic okázalého a hlavně nic, co by se nedalo nahradit, čímž jsou myšleni, i všichni lidé kromě kapitána. Když se pak doktorka podívala ven, viděla zlatý popílek, jak lehce padal k zemi všude nad loukou. Do tohoto popílku se navíc ještě promítalo naoranžovělé světlo ze slunce, čímž se zatřpytil ještě víc. „Stává se tohle normálně? Je to hrozně krásné, ale to nebezpečné věci bývají často.“
Kapitán se odbelhal k doktorce a na chvilku se zakoukal: „To se občas stává, ale jinak by to mělo být bezpečné.“
„To uklidnilo. Asi bych se měla vydat ošetřovat zraněné.“
Kapitán se vrátil ke své židli a promnul si svoji čerstvou ránu nad pánví, postěžoval si: „Člověka bolí sezení a bolí ho i stání. K tomu všemu ho bolí zadek, i když leží, co mám tedy sakra dělat?“ Podíval se na lhostejnou doktorku a dodal: „Ne, půjdete si promluvit s domorodci. Mluví Tossansky. Budeme si aspoň jistí, že tak mluví, až si s nimi promluvíte vy. Navíc do té lodi není žádný vchod a scan prokázal, že je dutá. Absolutně nic v ní není. Ranění se zatím dokážou postarat o sebe navzájem. Jen nám tady dejte protijedy a my je pak pošleme jim.“
„Jak si přejete, kapitáne. Robine, pojď se mnou.“ Malého Robina doktorka ani nemusela pobízet, šel by sám a možná i proti zákazu.
Procházeli skrze louku směrem k obrovské dřevěné lodi, jenž převýšila všechny stromy. Cestou potkávali malé kluky Robinova věku. Všichni byli opásaní střelivem a v rukou drželi bedýnky se střelivem či výbušninami. Byla to velice krutá práce, pro kterou je kapitán před třemi lety vybral. Když tehdy, před třemi lety, rabovali na jedné z farmářských planet nevýznamného hvězdného systému, ze školy se zrovna vracela třída školáků – kluků- na planetě měly dívky zakázáno chodit do školy. Bohužel se vraceli do vesnice, která byla vydrancována, a pravděpodobně nikdo nepřežil. Kapitán není a nebyl žádný lidumil, ale zároveň to není člověk, kdo vraždí bezdůvodně. Chlapce vzal na svoji loď, kde je čekal osud asi mnohem horší, než jaké by je čekalo na té bezvýznamné planetce. Na každé lodi však každý má nějakou práci a tito kluci nemohli dělat prakticky nic jiného, než dělat poskoky žoldákům a důstojníkům.
Z lesů se občas ozvaly výstřely. Někdy jednotlivě a někdy celá kakofonie. Tam právě malí kluci šli. Cestu jim zkřížil malý Sirka, který zrovna v obou rukou nesl jakýsi kufřík s neznámým obsahem, ovšem podle opatrnosti, kterou tomu kufříku Sirka věnoval se šlo lehce dovtípit, že se bude jednat o něco výbušného nebo drahého. Sirka si náhle všimnul Robina a ihned se zastavil, usmál a zvolal: „Tak ty žiješ!“ Opatrně pak položil kufřík a šel si s Robinem podat ruce.
Být dozorcem nad skupinou malých kluků na pirátské lodi je těžká práce. Udržovat je práceschopné, aby se nezabili jindy, než při akci. A i při akci měl zamezit nešťastným náhodám zapříčiňující smrt. Nejdůležitější jeho poslání však bylo, aby se střelcům doneslo jejich střelivo, bez kterého zase oni nemůžou vykonávat svoji práci. A tak, když tento dozorce viděl, jak jeden z jeho chráněnců odložil kufřík s tříštivými raketami, kdy jedna stojí několik tisíc kreditů, jen tak na zem, zamrazilo ho.
Sirka si ani nestačil s Robinem podat ruce a už mu přistála pěst na obličeji od jeho dozorčího a Sirka to ustál jen proto, že už byl na něco podobného z dřívější doby zvyklý. Dostal k tomu seřváno: „Ty malej parchante, naposledy jsi tady položil ty tříštivé rakety! Vezmi je a dones je na severní stranu!“
Však dříve, než stihl Sirka cokoliv říct, se do dozorčího obula doktorka: „Copak ve vás neexistuje špetka lidskosti? Nechejte to dítě na pokoji!“
„Něco takového mi může říct člověk. Člověk je ten s normální kůží. Modrá není normální!“ říkal rozzuřeně dozorčí s hrozným přízvukem sedláka, kdy žmoulal prakticky každou samohlásku v puse, jako by právě žvýkal flákotu masa.
Doktorka si jen povzdechla, tohle pro ni byla už jen rutina. Právě proto zůstávají Sariani jen na své planetě a necestují jinam mezi lidi. Jenže když už je tady, musela se obrnit a slovní obhajování svého práva na život se pro ni stala rutinou. Řekla: „Jsem stejně tak člověk, jako jsi ty. Jen tak mimochodem, není tvůj přízvuk náhodou z nějaké agrární planety? Jo už to mám! Ty jsi planety Mythia. Jste skutečně pověstní vývozem hnoje do všech koutů galaxie.“
„Nesnáším namyšlené cizáky, kteří si o sobě myslí, že si budou nadávat do těžce pracujících lidí! Běž do háje modrásku!“ v dozorci pomalu narůstal vztek a už i Sirka se raději pomalu vzdaloval a nečekal, jak tato pře dopadne.
„Nebyla jsem to náhodou já, kdo tě ošetřila, když tě ti ta divoká kočka poškrábala záda? Tehdy ti byla modrá doktorka dost dobrá?“ snažila se doktorka mluvit rozumně, ale i ona měla občas urážlivé tendence.
„Záda mě bolí doteď, to jste mi je asi neopravila dost dobře!“
„Nemáš si do postele vodit ženský s takhle velikými nehty. Můžeš si za to sám.“
„Abych si brzo neosedlal tebe, Šmoulinko.“
„A dost! Asi bychom měli jít každý svou cestou, než budeme muset volat kapitána!“ prohlásila doktorka a vydala k dřevěné lodi, kde byli spoutaní domorodci.
„A myslíte si snad, že kapitán je do vás nějákej udělanej? Ani on, elegán, se vás nezastal, když jsme o vás mluvili, ještě se k nám přidal! Neměla jsi náhodou i něco s Tossany?“ A následoval hrdelní smích dozorčího, žoldáka, tedy sedláka.
Na to neměla doktorka už co říct. Je pravda, že jí to zarazilo a ona zpomalila a dostala chuť malinko postrašit dozorčího se svojí pistolí, dokonce už i šáhla k pasu a uvolnila pouzdro od pistole. Prsty si pohrála se zdrsněnou rukojetí zbraně a pak ji uchopila. Ale vzpamatovala se! Hrála si s myšlenkou na pomstu až příliš a odrazilo se to i v jejich činech. Sundala ruku z pistole a protáhla si prsty. Pak jen zapnula pouzdro od pistole a šla dál. Jenom ta myšlenka ji postačila a bylo ji zase dobře.
Souhvězdí Sarian s fialovou hvězdou byl úžasný objev pro celé lidstvo. Nejenže byl na planetách nalezen život naprosto se vymykající všem doposud známým principům života známým ze Země a podobně se opakujícím na do té doby objevených světech. Bylo to také místo, na němž se lidé začali poprvé významně lišit od svých pozemských předků. Fialová záře hvězdy a mnohagenerační odříznutí od spojení s ostatními planetárními systémy způsobilo, že po několika generacích se mezi obyvatelstvem rozšířil modrý pigment kůže. A i když byly rozšířené zvěsti o genetické manipulaci se Sarianským obyvatelstvem, které mělo být zmanipulováno a přeměněno na „modré lidi“, Sariané byli při svém znovuobjevení opět přijati mezi lidstvo.
Nic se nevyrovná prvnímu setkání člověka, který nikdy ani neslyšel o jakýchsi modrých lidech, s pravým a nefalšovaným modrým Sarianem. Doktorka byla přece jenom zvyklá. I když je to asi sto let poté, co byl Sarian znovuobjeven, existuje spousta lidí, kteří o modrých lidech neslyšeli. Ale tito domorodci vypadali skutečně vyděšeně. Zvláště, když si s nimi tato modrá osoba lidského vzhledu začala povídat Tossansky, ani nepočkala, než se vzpamatují ze samotného zjevu doktorky. Změti ťukání, mlaskání a pro člověka nezvykle pospojovanými souhláskami Robin nerozuměl, ale doktorka se v této řeči očividně vyžívala. Domorodci pak s náčelníkem jako mluvčím odpovídali.
Po chvilce šlo vidět, že opatrnost opadla a doktorka si získala jejich důvěru nebo to tak aspoň vypadalo. Ještě je znervózňovala přítomnost dvou stráží, které měli nad domorodci dohled, ale i tento fakt se při rozhovoru s pěknou ženou patrně stírá. Robinovi však nezbylo nic než jen zírat, když totiž člověk nerozumí slovům, těžko se mu odhaduje průběh konverzace v cizí řeči. A pak, jako když doktorka končila hovor nebo aspoň jedno téma hovoru, se Robin netrpělivě zeptal: „O čem to teda mluvíte?“
„Vlastně jen o nich, kdo jsou a jak se tady vzali.“ řekla doktorka s úsměvem a nespustila oči ze skupinky domorodců.
„A co řekli?“
„Že tady žijí už od nepaměti. Ale nezamlouvá se mi, jak o Tossanech mluví jako o svých bozích.“
„Bozích? Vážně bozích?“
„Tak jsem to pochopila, ale ledacos by to vysvětlilo. Snaží se svým bohům napodobit a tak nejen mluví jejich řečí a oblékají se jako oni, ale snaží se stavět i podobné nebeské koráby, jako bohové samotní.“ řekla doktorka a Robin se na to snažil ještě něco namítnout, ale doktorka se ihned zabrala opět do hovoru s domorodci. Někteří se dokonce i upřímně zasmáli a doktorka s nimi.
„Teď se mě zeptali.“ začala doktorka opět mluvit, „Že jestli jsem Tossanka nebo mám s Tossany něco nemám společného. Odpověděla jsem, že jsem stejný člověk jako oni. Nevím, čemu se smějí.“ dodala ironicky.
Jejich rozhovor pokračoval dále a zdálo se, že pokračuje ke stále vážnějším tématům, svázaným domorodcům zvážněl hlas a všichni nechali už mluvit jenom svého náčelníka. Náčelník už nekomunikoval jenom řečí, ale i svýma svázanýma rukama. Jeho rozmáchle obrazy, které tvořil pohybem rukou, znepokojovaly stráže hlídající domorodce, a dávaly to najevo nespokojeným poklepáváním na své zbraně, které drželi celou dobu v rukách.
Náčelník takto mluvil dlouho a i když mu nebylo rozumět, díky jeho zvláštnímu hlasu byla jeho řeč působivá. Navíc když náčelník ztrácel elán při vyprávění, vhodně položená otázka od doktorky dokázala v náčelníkovi znovu nabudit elán a on se rozpovídal znovu s vervou. A čím dál více mluvil, tím více se doktorka usmívala, což samozřejmě potěšilo i Robina a očekával dobré zprávy.
„Musíme zajít za kapitánem, Robine, určitě ho bude zajímat, co jsem zjistila.“ řekla doktorka a vydala se opět zpátky do hlavního stanu, Robin ji samozřejmě ihned následoval.
Když se rychle vraceli přes travnatou louku, střelba se ozývala ze všech stran, i když stále dostatečně daleko. Nejvíce však šla střelba i výbuchy, slyšet z daleka. Z místa, kde kapitán našel podivné bedny s jakýmsi Tarrazitem. Až teď si Robin vzpomněl na to, co dokázalo i kapitána vyvést z míry a přimělo ho chovat se jako hlupáka.
Když došli do hlavního stanu, uviděla doktorka kapitána, který bezstarostně stál a aktivně chodil, jako by nebyl zraněný dvěma průstřely Tossanských jehel. K tomu vydával energicky rozkazy a k tomu se vztekal nad vývojem bitvy. Zrovna říkal jednomu svému nižšímu důstojníkovi: „Pošlete další četu na pomoc Rudymu!“
Mladý důstojník se snažil namítat: „Ale pokud vyšleme další četu, kapitáne, nutně se tím sníží naše obranyschopnost zde, na louce. Budeme muset zmenšit náš obranný perimetr a..“
„Ale to je jedno! Potřebují tam další četu a jestli se jim dostanou do ruky ty bedny, jsme v hajzlu tak jako tak. Pošlete další četu, tady se nějak ubráníme. Už začali odlétat lodě naložené bednami Tarrazitu a oni tam musí vydržet, dokud je neodvezou všechny.“ řekl kapitán rozhodně a podíval se svým nejhrůznějším pohledem, jaký u něj kdy doktorka viděla. Mladý důstojník tak neměl na výběr a se svými rozkazy odešel.
V tom se ale doktorka vrhla na kapitána a výskla radostí: „Máme tady Tarrazit!? Víte co to znamená? Tohle by mohla být vaše vstupenka zase zpátky na Zemi! A pro celou vaši posádku. Jsem hrozně ráda.“ Prohlásila doktorka a pak, po pár vteřinách ticha jí došlo: „To ale taky znamená, že jsme pěkně v hajzlu. Když Tossané chtějí používat Tarrazit na léčbu jejich neplodnosti. Nebudou se ho chtít vzdát.“
„To bych bez vás nevěděl, doktorko.“ řekl kapitán s menším náznakem nadsázky.
„Ale určitě vás potěší, co jsem zjistila já!“ prohlásila doktorka rozverně.
„To jsem teda zvědavej.“
„A já se vám nedivím, kapitáne. Takže místní domorodci berou Tossany jako své bohy. Oblékají se jako oni a mluví jako oni. Tu loď postavili poté, co jejich bohové odletěli, chtěli je tím přivolat zpátky. Nechápu, jak si kdokoliv z nás mohl myslet, že by dřevěná loď mohla létat. Každopádně si myslí, že se jim povedlo přivolat Tossany zpátky. Jenom to podle jejich slov nejsou ti, které chtěli. Napadlo mě, že tihle Tossané, se kterýma bojujeme, nejsou regulérní armádou. Možná jsou to stejní piráti. Nebo prostě jenom sledují své zájmy.“
„To jsou opravdu dobré zprávy. Tedy pokud to tak skutečně je. Rozhodně však proti nám neposílají armádu.“ řekl kapitán se zaujatým pohledem.
„Jde o to, že kdysi to byly Tossanští válečníci, kteří s domorodci mluvili. Dnes to jsou, podle jejich slov „Šamané“, tedy patrně vědci nebo technici, kteří navíc s domorodci nechtěli moc mluvit.“
„Takže tu budou mít někde i základnu nebo aspoň domy, stanoviště.. cokoliv!“
„Podle domorodců je někde za tím hřebenem kopce, pod zemí.“
Kapitán si dlaněmi promnul spánky, na chvíli zavřel oči a zavrtěl hlavou. Řekl: „S tím stejně nic nenaděláme. Do podzemí za nimi nepolezeme. Je to všechno?“
„Ještě snad něco. Ti domorodci si nikdy předtím ani nepředstavili, že by lidé mohli žít někde jinde, než tady. Podle jejich slov tady žijí „od nepaměti“. A tak mě napadá, že jsou stvořeni Tossany. Možná nějaký experiment. Ale nemůžu si být jistá.“
„Takže si Tossané udělali na takové hezké planetce lidi. Nějaký genetický experiment?“
„Je to moje domněnka. Podle toho mála co vím, nemohu určit víc.“
„Tak dobře doktorko. Tu dřevěnou loď zničíme, nenecháme tady žádný Tossanský pomník. Jděte ošetřovat zraněné, už jste potřeba více než dost.“
„Mám jít za Rudym, kapitáne?“
Kapitán se na chvilku odmlčel. Byla to taková chvilka, která by u člověka znamenala mezeru mezi větami, ale u kapitána dosti nezvyklá. Řekl: „U Rudyho není potřeba doktora, doktorko. Tady vás aspoň využijeme.“
„A nemám se podívat na vás, jste až nebezpečně živý, kapitáne.“
„Já vás nepotřebuju, doktorko!“ odbyl kapitán doktorku dosti hrubě.
Z vysílačky se v tu chvíli ozval důstojník Katsura hlásící: „Kapitáne, právě se na orbitě objevila Tossanská loď. Jakýsi nový model, ale bojová přímo nebude. Pokoušejí se o spojení.“
Na to kapitán už vyháněl doktorku z hlavního stanu a ona neměla na výběr nic jiného, než tak udělat. Vzala si svoji brašnu z hlavního stanu a vydala se vstříc střelbě a zkáze, společně s Robinem.
Těsně předtím než došli na konec louky, tam, kde měl začínat les, ale nyní byl více vyplněn prázdnotou, pařezy a spadanými stromy, je zastavil jeden ze žoldáků, který držel v ruce malou krabičku s jedním velikým červeným tlačítkem. Ten řekl: „Doktorko, zraněné máme sto metrů na sever, máte jít tam. Ale nejprve vám můžeme ukázat něco FAKT velkýho!“ Právě z onoho bývalého lesa vyběhlo několik udýchaných žoldáků, kteří se navíc náramně smáli: „Uvidíte vážně NĚCO, doktorko!“ následoval další záchvat smíchu, který doktorka ani Robin nechápali, ale něco je nutilo se smát taky.
Když přiběhl poslední z žoldáků, všichni přítomní se skrčili a doktorka s Robinem to zopakovali. Žoldák s oním zařízením v ruce, zmáčkl červené tlačítko. Nenásledoval žádný oslnivý výbuch podobný výbuchu pumy. Spíše postupné zažehnutí několika desítek litrů napalmu rozmístěného po lese. Celý úsek lesa začal hořet neuhasitelným ohněm, spalujícím všechno živé i mrtvé. Někdo zvolal: „Tohle je za Šíleného Maxe, vy parchanti! Počkat, nezůstal tam náhodou Lionel?“ Žoldáci se na chvilku zamysleli a pak, jako by si uvědomili, že je jim to úplně jedno, se začali opět smát.
Protože doktorka nesdílela jejich nadšení ani lásku k ohni. Vydala se na sever, kde by měla být podle slov žoldáka více nápomocna. A taky měl pravdu. Z louky zde do lesa vybíhal skalnatý palouček, ve kterém leželi všichni zranění ze dvou stran louky. Ze severní strany a trochu ze západu šla slyšet střelba. Ale na severní části měli žoldáci rozhodně větší zbraně, kromě ohromného hluku, které jejich střelba vydávala a šlo i slyšet, jak kácí stromy.
Doktorka přistoupila k prvnímu zraněnému, který si se svojí chybějící nohou očividně nedělal starosti. Doktorce už něco připadlo podezřelé. Neslyšela žádné naříkání, žádný křik. Tento žoldák s ustřelenou nohou může být rád za to, že má stáhnutou nohu opaskem, aby nevykrvácel. Nikdo jim nemohl dávat anestetika. Zeptala se: „Dával ti někdo něco proti bolesti – ?“ „Ne, nikdo mi nic nedal. Doktorko, můžu jít zase bojovat? Nevím, proč mě sem zase poslali, chci těm modrým zmetkům nakopat zadky!“ odpověděl žoldák s úsměvem. „Máte čas vojáku. Odpočiňte si.“ řekla pak doktorka, položila mu ruku na rameno a pomaličku pokračovala dál. Čím procházela kolem jednotvárných zranění, většinou ti s amputovanými končetinami nebo které se budou muset amputovat. Velice málo průstřelů jehlicí, ti mají menší šanci na přežití bez protijedu. Ale nikdo z těch vojáků netrpěl bolestmi, které by musely být strašlivé. Právě to doktorce probíhalo hlavou, která ji začala třeštit při přemýšlení, skoro jako po opici.
„Něco se tady děje, Robine, ale nemůžu vymyslet co.“ zazněla doktorka zoufale.
„Na to přijdete, Shien.“ chlácholil doktorku Robin.
„Když přemýšlím, hrozně mě bolí hlava. Nevím co se to děje. Jak že jsi mi to řekl?“
„Vaším jménem, jmenujete se tak přece, Shien.“
„To je jméno z otcovi strany O‘Shien.“
„Nechtěla by jste být pryč odtud, Shien?“
„Chci, ale co mám dělat, musím tady ošetřovat. Ale nevím jak.“
„Pokud bychom utekli, už by nás nic nebolelo. Chci pryč, Shien.“
„Co se to děje? Bolí mě ta zatracená hlava, když chci léčit.“ Doktorka si klekla a mnula si dlaněmi spánky. Hlava pro ni byla najednou velkým zraněním, které si musela neustále mnout, aby nebolela. Ale pociťovala i slasti, které přicházely, když se přestala snažit přemýšlet.
„Shien, půjdeš se mnou?“
„Já nemůžu, mám tady… mám tady práci.“
„Já půjdu. Půjdu pryč. Daleko od pirátů, daleko od lidí. Už nechci být poskokem.“ řekl Robin až příliš dospěle. Pak se vydal po palouku k lesu.
Doktorce chvíli trvalo, než si to uvědomila. Pak ale zareagovala: „To nesmíš! Nesmíš jít k Tossanům! Zastřelí tě!“ volala doktorka a vydala se za ním, snažíc se zastavit takovouto pošetilost. Dostihla ho na konci palouku, tam kde už nebyl nikdo jiný, kromě pár žoldáků stahující se k ostatním na louku a doktorku s Robinem vděčně ignorovali. „Zastav!“ okřikla doktorka Robina a on zastavil.
„Robine, něco se tady děje, prosím věř mi to. Tohle bys normálně neudělal! Prostě se mě teď chyť za ruku a půjdeme zpátky za kapitánem, odletíme na Baziliška a zase bude všechno při starém.“
„Ale já nechci, aby to bylo při starém. Já trpím tam na té lodi. Trpěl jsem, už když jste mě vzali z mojí planety. Nevím už snad, ani jak vypadá. Prosím, nechte mě jít.“
Stáli od sebe asi čtyři kroky a dívali se na sebe, zatímco všichni ostatní mizeli. Zranění byli odnášení na louku a i samotní žoldáci se stahovali. Slunce se již napůl zmizelo za kopcem a červená záře na západě kontrastovala s temně modrou na východě. Nejeden pár Tossanských očí navíc sledoval, ty dva. Podivnou modrou osobu, tvarem podobnou člověku a lidské mládě u vojenské výpravy naprosto nevídané.
„Zabijí tě a zabijí i mě, pokud odtud rychle nevypadneme. Musíme jít, Robine.“
„Já půjdu. Do lesa. Nezabili mě tehdy, nezabijí mě ani teď. Když jsem tam nahlížel smrti do tváře, chladná puška mi mohla prostřelit hlavu. Neudělali to! Nechali tady žít tyhle domorodce. Jsou mnohem lepší než my, Shien.“
„Takhle jsi mi předtím neříkal, říkal jsi mi podobně, ale ne takto. Co se to s námi stalo?“
„Měníme se. Nebo se spíše ukazujeme takoví, jací jsme, Shien.“
„Robine, ty tam nepůjdeš. My jsme lidé, oni ne.“
Robin se otočil a se slovy: „Naslhedanou, Shien. Byla jsi ke mně hodná.“ Odcházel.
Doktorka bezmyšlenkovitě vytáhla svoji pistoli a vystřelila nad Robina. Stranou zbraně jsi promnula spánek a řekla: „Něco vymyslím, něco, co nám oběma pomůže, jen mi dej čas. Nechoď.“ Ale Robin šel dál. Přesně dvě vteřiny poté, doktorka bezmyšlenkovitě vystřelila, ale na Robina. Robin se v tu ránu skácel bezvládně k zemi. Doktorka se k němu pomalu přibližovala. Už ani nedýchal. Průstřel měl přímo v hrudníku.
„Robin zemřel. Robin mi zemřel.“ říkala si pro sebe doktorka, poté dodala: „Tak proč zatraceně nic necítím? Necítím nic teď a kromě zpětného rázu jsem necítila nic ani při výstřelu. Oh, moje hlava!“ Chytila se opět za hlavu a v tom jí to došlo.
Doktorka rozpačitě otevřela svoji brašnu a prohledávala, ignorovala vše, kromě injekcí s protijedy. Hledala dlouho, dokud nenašla ten její správný s modrým proužkem. Sedla si na jeden z velkých kamenů a opatrně si vpíchla jehlu do jedné z mnoha naběhlých žil. Vehnala protijed do svých žil a nechala ho dělat svoji práci. Vytáhla si injekci z ruky. Po chvilce ji rozbolelo celé tělo a okamžik na to jí něco vehnalo slzy do očí: „Zabila jsem Robina.“


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.09.2012, 22:40:42 Odpovědět 
   Zdravím.

Předně musím napsat, že se textík drží své laťky (tedy minimálně kvality předchozí části), s tím však přicházejí i stinné stránky tohoto textu: tytéž chyby (alespoň co se gramatiky týče) a některé nedostatky ve stylistice (viz přílišná ukecanost na nesprávném místě). Nesmím také zapomenout na odstavce, které již zmínil u minulé části kolega Chemik (m2m), trochu jsem na ně zapomněl, přestože to bylo zjevné...

Ovšem, nevěš hlavu, ono to vypadá, že něco v tobě je, jen to nezakřiknout. Časem se vypíšeš a najdeš svůj styl a časem přijdeš na to, jak je dobré text co nejlépe dopilovat a vychytat mu všechny "blechy", nejen v zájmu čtivosti, ale také přehlednosti textu (aby se k němu rádi čtenáři vraceli).

Se stylem také jde ruku v ruce určitá sečtělost (čili slovní zásoba), proto také hodně čti, abys neměl problém napsat to, co vidíš před očima (čili svým vnitřním zrakem). Nemysli si, občas mají i vypsaní autoři problém něco ze sebe dostat a aspoň z části přiblížit čtenáři to, co mají zrovna v hlavně, nebo na co mysleli. ;-)

Dnes jen ve zkratce:

- jak už bylo řečeno, pozor na přílišný důraz na již známá fakta (není nutné vše omílat dokola, někdy to stačí napsat rovnou a neráchat se v tom, opravdu není vždy více), na druhé straně by to chtělo čtenářům přiblížit některá fakta (pokud by však ony informace neprozrazovaly budoucí děj), kupříkladu osvětlit něco o zmiňovaných rasách, slunečních soustavách a podobně. Ty to víš, máš to před očima a v hlavě, čtenáři nikoliv, do hlavy ti nevidí,

- pozor na stále stejné chybky v textu, jak jsem uvedl výše, ať už jde o nesprávnou interpunkci na konci přímé řeči a návaznost uvozovací věty na tu či onu přímou řeč (jukni do pravidel, nebo do kterékoliv knihy s krásnou literaturou - bez ohledu na žánr - uvidíš, jak to s psaním přímé řeči je),

- je dobré také (pokud to jde a přímá řeč nenavazuje na popisný text - kupříkladu po dvojtečce) odsadit vždy novou přímou řeč na nový řádek (třeba zase nejen kvůli oné přehlednosti, čtenář který se neztrácí v textu sleduje děj a těší se na každý nový řádek),

- pozor na překlepy a nedoklepy (pomůže jak kontrola pravopisu, tak další pár očí - čili betareader), není-li k dispozici kamarád, můžeš nechat text na chvíli uležet a zase se k němu vrátit (s o to větším elánem a silou - po odpočinku),

- co se děje týče, ano, možná jsem Ti v předchozí části malinko... Jak se to řekne... Nebyl jsem spravedlivý, protože jsem neznal všechna fakta. Tedy co se týče oněch domorodců a velké dřevěné lodi. Teď už to vím. Když jsme u děje, napadá mě, všichni (nebo skoro všichni) chlapci jsou mrtví (a to včetně Robina), jak moc byl potom Robin pro příběh důležitý? Kam se bude děj ubírat se zatím neodvažuji spekulovat, přestože nějaké scénáře by tu i byly (stát se může vždy cokoliv a co se děje týče, čtenář je vždy v nevýhodě a musí proto fabulovat), o to více se pak i těší na další část, zaujal-li jej příběh do té míry, že se rozhodl jej dočíst do konce.

Takže... Místy ses nechal (opět?) unést. Některé pasáže bych provětral a zkrátil, či napsal výstižněji. Další údaje (pokud by to nebylo kontraproduktivní, čili na škodu příběhu) bych dopsal. Ovšem zde musím říci, že jde o můj osobní názor na věc. Jen můj pohled na samotný příběh není důležitý! Alibismus? Ani ne...

Nechám se překvapit, zda další částí příběh skončí, nebo bude po nějaké té nečekané zápletce pokračovat. Zkus svému textu věnovat více péče, nejen po stránce gramatické, ale i stylistické a typografické (viz celková úprava textu - odstavce, rozvržení textu a podobně). Co je důležité, pokud to se psaním myslíš vážně? Aby u Tvých textů chrochtali čtenáři blahem (vyjádřeno velmi expresivně). O nic víc nejde, než o spokojené čtenáře. Takže ať se daří, psaní je běh na dlouhé trati, jejíž konec se vždy zdá být v nedohlednu. A vo tom to je...

Brou noc.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
Filip
(7.3.2020, 20:07)
obr
obr obr obr
obr
S láskou Mili
Chci jen něco sdělit
O volbe
Theseus
Seznamy
Marek Bouchal
obr
obr obr obr
obr

Co je vám po tom?
Repulsion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr