» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2916012

obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Výstřižek z deníku III. ::

Verity von Leatri	publikováno: 25.09.2012, 22:00


	14. 9. 2012 Krev. Životodárná tekutina, která nám umožňuje žít. Hučí mi v uších, kdykoliv se na tu couru podívám. Mám chuť skočit mezi ně a vyškrábat jí oči. Místo toho jen sedím doma a koukám do kouta, kde se hemží pavouci. Zblázním se z toho. Pořád na něj musím myslet. Nemůžu zapomenout. Na jeho slova a úsměv. Proč? Proč mě musel opustit? Proč mi dal naději a potom mě pohřbil? Blázním a nikomu to nevadí. Nikdo mi nezbyl. Nemám rodinu a ani přátele. Jsem jako kůl v plotě. Už nechce poslouchat, co pro mě znamená. Proklínám tě!!! Nenávidím tě!! Bolí to. Moc to bolí. Pokaždé, když na to myslím mám chuť vzít do ruky obrovský kuchyňský nůž a vrazit jí ho do srdce. Nemůžu. Místo toho končím ve vaně plné vařící vody a řežu do sebe. Už po tisící obnovuji rány na zápěstí a nacházím v tom zvrácené uspokojení. Kdykoliv kápne první kapka do vany osvobozuje mě. Obnovuje moji sílu, abych se z toho opravdu nezbláznila. Když se voda zbarví do červena přichází úleva, aspoň na chvíli. Vyplavuje mi starosti z celého těla. Pořád musím myslet na to, jak jsme se poprvé potkali. Jak se naše oči poprvé střetly, aby ten jeden jediný pohled zažehl něco čemu nerozumím. Jak jsi ke mě přišel a ptal ses na moje jméno. Seděli jsme spolu v parku několik hodin a povídali si. Nezávazně, přátelsky, jako bychom se znali celý život. Jako kdybychom si byli souzení. Nikdy jsme se spolu nehádali a i s tvým divokým bratrem jsem měla dobrý vztah. Kamarádili jsme se spolu několik let, když si mi dlouze pohlédl do očí a řekl si mi, že už nechceš být jen přítelem. Když si mě prvně políbil a řekl mi, že mě miluješ. Jak si mě držel v náručí při naší společné noci. Šeptal si mi sladká slůvka. Říkával si, že jsem to nejlepší, co tě v životě potkalo. Kam se najednou tvoje city ztratily? Kam se poděla tvoje něha? Zmizela s první fackou co si mi dal? Nebo ji pohřbily až moje slzy? První krev, která kapala před tolika lety do vany? Vždyť si to byl ty sám, kdo mě tenkrát dohnal k tomu zoufalému řešení. Věděl si to. Věděl si, co pro mě znamenáš. Byl jsi můj celý svět. Můj středobod vesmíru. Můj princ na bílém koni. A teď? Stal si se pro mě prokletím. Jsi první koho vidím, když se ráno probudím a poslední na koho myslím, když jdu večer spát.To ze spaní volám tvoje jméno, když mě straší noční můry. Říkal si, že nikdy nikomu nechceš ublížit. Tak proč si tak moc ublížil mě? Proč si zlomil moje srdce, které jsi nosil na rukou a zahodil si ho jako bezcennou hračku. Vždycky jsem k tobě byla upřímná, ale ty si mi je neustále lhal. Proboha, jak si mi to mohl udělat?


celkové hodnocení autora: 90.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

zahradník	01.10.2012, 20:20:55

Silné emoce a podrobný vhled do trpící duše. Čtenář to zažije a pocítí na vlastní kůži, až z toho mrazí. Škoda občasných chybek si/jsi apod. Kdo ublížil, nestojí vůbec za to, aby se na něj vzpomínalo a už vůbec ne za to, aby si ta dívka kvůli němu ubližovala. Je mnohem lepší prostě jít dál, nebyl to jediný kluk na světě, určitě někde čeká spousta jiných a hodných! Pro jedno kvítí slunce nesvítí.

Kelinda	01.10.2012, 19:52:23

Dle mého názoru, je tento úryvek barvitým pojetím trýzně osoby, která je svým způsobem duševně narušená, jelikož vidí v řezání jistou úlevu, která ji osvobozuje od situace, která by se dala vyřešit jiným způsobem. Na můj vkus se v textu objevuje až moc teček mezi větami, sice nevím, zda přemíra čárek je lepší, ale na první pohled vypadají lépe. Co se obsahu týče, mě osobně velice nadchl, jelikož čtenář nedokáže předvídat, co se v dalším odstavci odehraje, což je dle mého názoru největší chyba všech autorů románů (Rosamunde Pilcher), kdy od samého začátku tušíme, jak celý příběh končí. To oceňuji, dál dál dál piš dál!!! :-)

Šíma	25.09.2012, 21:59:33

Zdravím. Při čtení zamrazí, stejně jako u druhé části. Hrdinka se dostala na rozcestí. ON zlomil JEJÍ srdce a ona jej za to nenávidí. Možná ještě netuší, jak to v životě chodí. Třeba je naivní a nemyslí "dospěle", třeba věří, že život a svět oplácí dobro dobrem, kdo ví? Nejednoho čtenáře zřejmě napadne, že se dočista zbláznila a namísto aby hledala chyby i u sebe, nachází je pouze u druhých. Sebeklam, obviňování, vytvoření si z předmětu své lásky "vlastnickou věc", která patří jen dané osobě. Každý, kdo stojí na "opačné straně barikády" je proti NÍ. Možná by se měla léčit. Jako bych vyčetl mezi řádky i onen určitý "emo styl" (kdy se vyznavači tohoto kultu vyžívají v sebepoškozování a přílišnému prožívání jisté "pocitové stránky", jako by se svět točil jen pro ně a byl buďto s nimi, nebo proti nim, viz vyžívání si v bolesti, pocitech zmaru a podobně). Uvidíme, jak zareagují další čtenáři. Chybek (či pomyslných kaněk) jsem si příliš nevšiml, zaujalo mne hrdinčino uvažování a její způsob nazírání na sebe a svět okolo. Hezký den a psaní zdar.


ze dne 25.09.2012, 22:07:02
Šíma: P.S. Napadlo mne, zdali je ona krátkost (co do rozsahu textu) pro celkové vyznění "příběhu" napsaného prostřednictvím deníkových zápisů přínosem. Nebyl by pohled "z druhé strany" (kupříkladu očima ostatních hrdinů, o kterých je zde zmínka) jistým orámováním celého povídání v kontextu s hrdinčinými poznámkami, aby čtenáři mohli získat hlubší znalosti nejen o celkové situaci, ale i "duševnímu" stavu naší hrdinky? Zatím jde jen o pohled z jedné strany (a to strany naší dívčiny, která si libuje ve svých pocitech a snaží se uniknout týráním sebe sama). Cožpak neexistuje jiná cesta? Svět se točí dál. Pro jedno kvítí slunce nesvítí... Není zcestné poukazovat pouze na dívčiny problémy a neukázat je ve světle pravdivé reality, která není "zabarvena" pohledem hrdinky, která není schopna oddělit pravdu od lži (viz sebeklam) a vidět realitu takovou, jaká skutečně je? Utápět se ve vlastních komplexech a sebeklamech je lehké, což takhle vykročit z onoho pomyslného kruhu? Co na to ostatní lidé, kteří onu dívku znají a žijí s ní? Rodina? Přátele a podobně?