obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915490 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39731 příspěvků, 5764 autorů a 391412 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Inzerát ::

 autor Karel Fialka publikováno: 01.10.2012, 12:26  
Je to o tom, jak to může dopadnout, když si budete chtít najít novou práci. Prostě bacha na to.
 

„ To byl moc hezky Markusi a upřímný. Věřím, že se opravdu jednou opět vrátíš ke svým pejskům.“ řekla naše skupinová psycholožka Anežka.

Cítil jsem, že to dnes asi pro mě bude těžké. Zbývala ještě hodina na naši „terapii“ a Anežka pokračovala směrem ke mně:
„Tak Pavle, teď jste na řadě Vy. Pověste nám, co Vás sem přivedlo.“

„Není to zajímavý.“ odvětil jsem.

„To nechte na nás, my si to rádi poslechneme.“ odpověděla psycholožka za všechny.

„To je mi jasný a pak strašně rádi se v tom budete rochnit, abyste měli pocit, že někdo žije i ve větším srabu. I když víte co, já vám tu radost udělám, ale jenom proto, abyste mě nenudili těmi svými kecy o hárajících pejscích.“

„Děkujeme Vám Pavle, jak to tedy začalo? Jak jste se dostal sem na protidrogovou léčebnu se zvýšenou ostrahou?“

Citlivá psycholožka mi tím letmo připomněla mříže v oknech a obří zdravotní sestru stojící za mými zády. No co, tak jim to řeknu, ať mají v noci taky nějaký pořádný důvod k tomu se probouzet a řvát hrůzou. A začal jsem své vyprávění.

...

Tenkrát, psal se rok asi 2018, jsem šel, jako každý jiný den, do hospody s chlapy ze stavby. Za těch pár peněz, co jsem dnes dostal, jsem si mohl koupit jen pár piv na uhašení mé neukojitelné žízně. Ale vám to můžu říct upřímně, chodili jsme se slít jak hovada. V té době mi přišlo, že jediný, co z toho života máme, je jen to, že teda jako nějak žijeme nebo lépe přežíváme.

Dnes jsme měli ale extra zajímavý program. Bořek si koupil noviny. Nikdo by do něj ani neřekl, že umí číst. Vlastně možná ani neuměl a koukal se jen na obrázky. Ke konci večera, kdy už se většina osazenstva válela pod stolem, jsem se také k nim dostal. Z umaštěných, částečně politých a poslintaných listů mě zaujala stránka s inzeráty se zaměstnáním.

Vždy jsem rád snil, že se stanu jedním z manažerů, budu dostávat pravidelný plat, oblíknu se do voňavého saka, a všichni mi budou podlézat. Ale tušil jsem, že bych asi konkurzem neprošel. Řeknu Vám to zjednodušeně. Nebyl jsem zrovna nejchytřejší. Dalo by se říct, že v té době jsem měl inteligenci asi jako ten náš senilní prezident.

Jeden inzerát mě však zaujal nadmíru:
„Cítíte se ve vašem životě diskriminováni? Jste osočováni z toho, že máte podprůměrnou inteligenci? Dalo by se říct, že máte až příliš rádi alkohol? Pak právě Vás hledáme! Můžeme Vám nabídnout zaměstnání na plný úvazek ve vědecké oblasti se zcela nadstandardními zaměstnaneckými výhodami!“

To bylo přesně, co jsem hledal. Chtěl jsem to nadšeně oznámit ostatním, ale náhle jsem se zarazil, opsal si adresu z inzerátu, vytrhl příslušnou stránku a na místě jsem ji snědl. Nemohl jsem si dovolit mít tak silnou konkurenci, jakou jsem spatřoval ve svých kolezích.
Nazítřek jsem už nešel na stavbu a rovnou jsem se vydal do sídla společnosti z inzerátu. Bylo to až na samé okraji města. Zvenku to vypadalo na starší tovární halu. Prošel jsem dveřmi a uviděl jsem recepci. Nechtěl jsem vypadat jako nějaký tupec, proto jsem přímo oslovil recepční:
„Přišel jsem na ten inzerát, co jsem včera četl. Nejsem asi nejchytřejší, ale úplně blbý taky nejsem.“

„Hm, působivé. Pojďte prosím se mnou.“ odpověděla recepční a já se za ní vydal.

Jeli jsme výtahem a prošli chodbou, párkrát zabočili, až jsme se dostali ke dveřím se jmenovkou: „prof. PhDr. Ivan Balta, CSc.“

Ty tituly mě vyděsili. Ten člověk nebude normální. Recepční nás představila. Byl jsem vybídnut se posadit. Nabídku jsem přijal.

„Takže Vy máte zájem pro nás pracovat?“ zeptal se profesor.

„Ano.“ odpověděl jsem. Pomyslel jsem si, že když jsem došel až sem, tak by to byla škoda vracet se s prázdnou.

„Dobře tedy. Přečtěte si tyto dokumenty a dole to podepište.“

Byl toho štos. Nikdy mě to čtení moc nebavilo, tak jsem to jednoduše podepsal. Děj se vůle pana profesora.

Tomu, co bylo dál, jsem tak úplně nerozuměl. Brali mi krev, pak jsem musel jet na rotopedu, něco na mně měřili. Následně jsem si musel jít lehnout do temné místnosti. Dostal jsem něco, aby se mi prý lépe usínalo.

Od té doby pak si na nic nevzpomínám až do teď, kdy mě přivedli sem. A to byl alespoň rok. Prý, když mě sem dovedly, tak jsem byl zdrogovaný a říkal nesmysly.

Vše se však změnilo včera ráno, kdy se mi začala vracet paměť. Takže teď už Vám můžu říct, co mi ti parchanti včele s tím profesůrkem provedli!

Takže bylo to tak, že po tom usnutí v temné místnosti jsem se probudil u sebe doma. Jako by se nic nestalo. Slabá bolest hlavy postupně během dne odeznívala a se mnou se začaly dít změny.

Nejprve sem přišel včas na stavbu. Chlapy byly zcela zaražení. To se ještě nestalo. Pak jsem zjistil, že ten most, co stavíme, by s 93% pravděpodobností během šesti let vlivem zvýšeného korozivního stárnutí ocelových výztuží, při multiplikačním koeficientu 2,7, spadl. Začal jsem mít problémy. Šéf mě chtěl kvůli tomu vyhodit, že rozvracím morálku. Řekl mi, ať si jdu raději domů lehnout, že jsem nějaký divný.

Šel jsem tedy domů. Pěšky to trvá asi hodinu, ale počítal jsem, že zvýším rychlost svoji chůze na 7,2 km/h a budu doma za 51 minut. Nohy mě začaly v pravidelných intervalech lehce brnět. Nejprve jsem to dával za vinu zvýšené rychlosti a nedostatečnému chlazení organismu, ale pak mi to došlo. Zastavil jsem se a zavřel oči. Náhle jsem to ucítil.

To zrovna Měsíc se dostal do konjunkce s Venuší a napříč sluneční soustavou Saturnem. Bylo to jen jemné gravitační šplouchnutí, ale mnou to projelo celým tělem. V myšlenkách se mi najednou začalo vše spojovat. Vystoupal jsem nad naší republiku, nad kontinent, nad solární systém nad mléčnou dráhu, nad galaxii, a výš a výš až… „Huuu“ zatroubilo auto. Byl jsem uprostřed silnice. Rychle jsem se vytratil, abych neměl problémy.

Nové vylepšení jsem si užíval. Bylo to něco výjimečného. Já jsem byl výjimečný. Celý týden jsem si jen užíval nové informace, které se ke mně dostávali, a když to šlo, tak jsem jich i patřičně využil.

Až po týdnu u mého domu zastavilo černé SUV. Zrovna jsem vycházel z ven. Z auta vylezl muž v obleku a vstoupil mi do cesty.

„Pane Pavle, nastal Váš čas dle naší pracovní dohody. Nastupte si prosím do auta.“

Jeho nabídku nešlo odmítnout. Sedl jsem si do auta. Proti mně byl onen muž v obleku a vedle něj seděl profesor, kterého jsem viděl při pohovoru.

Zeptal jsem se: „ O jakou práci vlastně jde?“

Profesor se na mě podíval trochu nechápavě: „ To přece víte. Ve vaší smlouvě je to §205“

Nechtěl jsem vypadat hloupě, tak jsem odpověděl: „Jistě ano, vím. Ale teď si to nějak nedokážu vybavit.“

Profesor se podíval na svého kolegu a ptal se ho něco ve smyslu, jestli vůbec procedura proběhla tak, jak měla. Ten mu odpověděl, že si je takřka jist.

Profesor se vážně na mě zadíval a pak řekl, že mi příslušnou část ocituje:
„ Zaměstnanec se zavazuje, po získání nadstandardního benefitu uvedeného v §328, splnit požadavky zaměstnavatele, které jsou uvedeny v příloze smlouvy číslo 12.“

Pak se odmlčel a vytáhl přílohu číslo 12:
„Příloha 12 je specifikací požadavků zaměstnavatele, které jsou bezpodmínečně platné, bez možnosti odvolání se na zákony s vyšší právní silou. Uvádí se v ní, že zaměstnanec, při tomto druhu zaměstnání, má pouze dvě povinností. Plnit úkoly a pokusit se co nejdéle přežít.“

Pravda, tohle jsem nečekal. Každopádně jsem tu druhou povinnost cítil i bez této smlouvy. Bohužel jsem začínal tušit, jaký druh činnosti se ode mě bude chtít.

Vyhodily mě na poli. V dáli jsem viděl nějakou vesnici. Když odjely, rozhodl jsem se, že půjdu tím směrem. Hádal jsem tu vzdálenost tak na 14254 m. Cesta mi hezky ubíhala, jak jsem si tak přeříkával číslo pí.

Když tu ke mně přiběhla skupina vlků. Vypadaly hladově. Bylo jich 13. Ihned jsem začal zvažovat své možnosti. Skolit bych dokázal maximálně dva. Každého do jedné ruky a pak udusit. To bylo ale pekelně málo. Dostal jsem však nápad. V posledním týdnu se u mě projevily záliby, které jsem dříve vůbec neměl. Například jsem se díval na přírodopisné pořady.

S vlky jsem nemohl bojovat, to bylo jasné. Proto jsem se rozhodl dostat se do jejich smečky. Stoupl jsem si na všechny čtyři a sklonil hlavu. Vůdčí samec ke mně přišel a oblízl obličej. Byl jsem přijat a zachráněn.

Bohužel jsem však musel svoji roli hrát, dokud se celá smečka nevydala za nějakým hejnem ptáků, které odvedlo pozornost ode mě.

Pokračoval jsem dál až do vesnice. Vypadala opuštěně. Spíš to byl takový malý statek. Uprostřed byla velká stodola. Vešel jsem do ní.

Dveře se samy zabouchly. Celá budova se pohnula a začala se měnit. Místo, na kterém jsem stál, začalo klesat dolů. Stěny se začaly přesouvat tak, že vytvořily jaké si bludiště, ve kterém jsem byl uzavřen. Strop se z boku nasunul. Rozsvítila se světla a ozval se hlas:

„Vítejte Pavle! Nacházíte se na první úrovni. Vaším úkolem je najít východ.“

Raději nechtějte vědět, co jsem v té chvíli zanadával. Mé obavy se potvrdil, měl jsem být testovací krysou.

První kolo nebylo těžké. Bludiště jsem po chvíli rozluštil a dostal se dál. Pak přišly logické hlavolamy, skákání, vyhýbání se plamenům, laserům, motorovým pilám. Úkoly se stále opakovala. Cítil jsem, že dříve nebo později tady zdechnu.

Mezi každými úrovněmi jsem byl zavřený v malé místnosti. Během té doby, se zbytek předělával na mé další testování. Vymyslel jsem plán útěku. V podstatě to bylo jednoduché. Musím se dostat ven, když ještě není nachystaná nová úroveň a je vidět až na povrch.

Ano, nečekaně, podařilo se mi to. Nahoře však už čekal profesor se svou ochrankou. Byl jsem odveden do sídla společnosti, kde to vše začalo.

Přivázali mě k židli. Profesor si sedl naproti mně a začal velmi suše:

„Váš útěk byl vážným porušením pracovních povinností. V podstatě teď máme právo Vás eliminovat. Doufám, že si to uvědomujete a jste na to připraven.“

„Na to Vám kašlu. Stejně bych tam zdechl.“ odpověděl jsem.

„To možná máte pravdu, ale mohlo jste posloužit naším vyšším účelům. Stát se jedním z těch, kdo jednou zachrání lidstvo. Vždyť k čemu jinému si myslíte, že náš výzkum směřuje? Četl jste vůbec tu pracovní smlouvu, kterou jsem Vám dal? Chceme přeci vytvořit nové možnosti pro lidi, rozšířit jejich paměť, zlepšit jejich logické uvažování. Víte vůbec kolik práce a peněz stojí ten kognitivní čip, co jsme Vám implantovali?“ rozmluvil se profesor.

„Už se budu opakovat, na to vám kašlu. Možná byste si to měl napsat, abych to zas nemusel říkat.“ odpověděl jsem.

Na profesorovi bylo vidět, že byl zklamán. Asi ho to opravdu vzalo. Skoro mi ho bylo líto, tak jsem řekl:
„Neberte si to tak, já Vás chápu. Myslel jste to dobře. Copak se nemůžeme rozejít v dobrém?“

„ Vy si ze mě děláte srandu, že? Tohle je Váš konec. Zítra Vám čip odstraníme, a pokud to přežijete, tak se z toho stejně zblázníte.“odpověděl.

A to je vlastně všechno. Akorát teď sám nevím, jestli se to fakt stalo, nebo jestli nejsem blázen už od mala. Věřte lháři, který říká, že lže.

...

„Nic si z toho Pavle nedělejte. Řekl jste to moc hezky a upřímně. Však ono se to zpraví,“ řekla naše skupinová psycholožka Anežka.

Rozešli jsme se. Šel jsem si lehnout a v tichosti jsem přemítal o korelaci počtu písmen „a“ ve jméně australského ministra obrany a velikostí ozónové díry.


 celkové hodnocení autora: 96.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Disorder 27.10.2012, 15:47:51 Odpovědět 
   Ahoj!
Skvělej námět povídky, spousta zajímavých momentů a celkově na mě textík udělal dojem. Je tam sice pár kousků který mi nějak nesedí, nějaký ty chybky působí rušivě (teda, ne že já bych je nedělala) a chybí mi tam nějaký ty pocity... nicméně musím říct, že jsem si to užila. A za to Ti díky, Dis.
 Jarda 01.10.2012, 20:31:24 Odpovědět 
   Četlo se my to dobře. Pravopysné chibi? ...kdo je nedělá, ať hodí kamenem. Dobrí námět.
 zahradník 01.10.2012, 19:17:38 Odpovědět 
   Mně se Tvůj styl líbí, opět jsem se výborně pobavil. Ten překotný styl vyprávění tomu dodává svěžest. Absurdita všech situací skvěle podaná. Jen škoda těch zbytečných hrubek i/y atd.
 ze dne 03.10.2012, 11:47:30  
   Karel Fialka: Děkuji! Radost to slyšet. Je vidět, že máš dobré názory:) Musím si od Tebe něco přečíst.
Jojo ty hrubky, ostuda.
 Nancy Lottinger 01.10.2012, 12:26:12 Odpovědět 
   Zdravím,

nápad povídky mi přijde zajímavý, ale samotné zpracování poměrně odfláknuté, klouzající po povrchu a bez náznaků hloubky (na ty jsem možná narazila, když ses rozvášnil u popisu čipu, počítání toho, kdy by mohl spadnout most apod.) Myslím, žes zvolil špatný úhel pohledu vyprávění - pokud člověk něco převypravuje ostatním (na tom sezení), nikdy do toho nemůže dát tolik, když je to jen v přímé řeči. Veškeré detaily se pak vytrácejí. Napadá mě zběžně, co tomu třeba chybí, jak se u toho náš hrdina cítil? Co prožíval, když se setkal s vlky? Jak na tom byl v baráku, když proti němu byly motorové pily, lasery... Jak se vůbec dostal pryč, jak utekl, jak se ocitl na sezení? Popisuješ to naprosto bez emocí, detailů, atmosféry a pro čtenáře je to neuvěřitelné. Nežeru mu to. Což je škoda, protože by z toho nakonec mohla být zajímavá povídka. Ještě si musím rýpnout u přímé řeči (v dnešní době skutečně není problém otevřít jakoukoliv knížku a odkoukat to, nebo si to nastudovat na netu), shoda přísudku s podmětem (i/y) a interpunkce (tam těch chybek zas tolik nebylo). A překlepy. Text by si zasloužil víc péče, i kdybys neměnil stylistiku, určitě by to bylo o stupínek lepší, kdyby tam nebylo tolik chyb.

Tohle nepíšu, abych ti nějak ublížila (moje známka vůbec nic neznamená, ale dát ji musím), ale abys mohl třeba zapřemýšlet. Vůbec se mnou nemusíš souhlasit a můžeš můj komentář jednodušše ignorovat.

Přeji hodně úspěchů v dalším psaní a samé dobré nápady.

Nancy
 ze dne 02.10.2012, 7:44:42  
   Karel Fialka: Ahoj Nancy,
díky za rady. Přístě si dám větší pozor na pravopis a zkusím jít i více na hlubinu.

Karel
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Anjel so zašíva...
Beduín
Smysly
Paggie
Arn Dresko II. ...
jindra
obr
obr obr obr
obr

Ty jsi ten déšť
lucinda
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr