obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915294 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti V: K. VII - Vražedné běsnění 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 02.10.2012, 14:17  
Druhá část sedmé kapitoly románu. Našim hrdinům začíná jít o život. Co asi naleznou v podzemí pod Houskou a dostanou se odtamtud živí nebo se temné prostory stanou jejich hrobem?
 

Ivan vstoupil do dlouhého tunelu. Po stěnách byly v několikametrových intervalech rozmístěny hořící pochodně. Jejich záře prosvětlovala úzkou cestu dál. Chodba se všelijak kroutila, ale stále mírně klesala. Už nespěchal, aby na sebe neupozornil. Tiše nakračoval a stále hleděl do dálky před sebe. Pátral po čemkoli zajímavém a po nějaké době skutečně něco objevil. Po levé straně byl ve skále další otvor, který po pár metrech končil prostornější místností. U zadní stěny bylo naskládáno několik dřevěných beden a krabic. Zběžně je prohlédl a zjistil, že obsahují knihy o satanistických rituálech, svíce různých tvarů a velikostí, zapalovače, zásoby jídla, lahve s pitnou vodou a několik zdobených nádob. Nic co by teď uvítal, snad až na ten zapalovač, který by mohl posloužit ve tmě. Když odcházel, zakopl o nějaký kus kamene a málem spadl na zem. Posvítil si zapalovačem, aby pořádně viděl a nalezl tajnou přihrádku ve stěně těsně nad zemí. Kámen, o který zakopl, byl jeden z těch, co skrýš chránily. Uvnitř nalezl knihu. Neměl moc času a tak ji prolistoval jen zběžně a zjistil, že je plná poznámek o nějakých obřadech. Udivilo ho, že jsou všechny texty v anglickém jazyce. Ve skrýši muselo být ještě něco, tím si byl jist a ten kdo to odsud vzal, měl jistě naspěch. Teď ale neměl čas nad tím přemýšlet - musí jít dál.

Netrvalo dlouho a zaslechl z dáli ozývající se zvuky. Připadalo mu to jako hlasy, ale nerozeznal žádná slova. Zrychlil krok, protože věděl, že je blízko. Před ním se chodba rozšířila a vedla do obrovského prostorného sálu. Svíčky rozložené všude možně po zemi i na svícnech však neosvětlovaly stěny tohoto místa, takže skutečnou velikost mohl jen odhadovat. Na druhém konci byl oltář a u něj hlouček lidí. Napočítal šest mužů v černých hábitech, kteří stáli v kruhu. Poznal, že uprostřed stojí další postava, ale neviděl, kdo to je. Stínil mu totiž Jaromír naštěstí otočený zády k němu. Měl vytasenou pistoli a mířil s ní na ostatní. Často měnil svůj cíl, ale Ivan netušil proč. Všichni byli teď tiše, ale určitě ne proto, že by si Ivana všimli. Ten byl totiž naprosto nehlučně skrytý ve stínu. Opatrně položil lahev alkoholu, která by mu teď stejně jen překážela, a vyčkával.
„Tak dozvím se to už konečně?! I ta vlezlá štětka je ukecanější než vy!“ zařval Jaromír. Jeden z mužů, který představoval kněze a jako jediný měl hábit s rudým bafometem, nakonec neochotně promluvil.
„Jaromíre, pochop, že to nebyl náš nápad a…“
„Drž hubu!“ přerušil ho Jaromír, „podvedli jste mě!“
„No tak zkus to pochopit.“
„Ale hovno pochopit! Chcete ho jen pro sebe!“ Ze tmy vystoupila zcela nahá světlovlasá žena. Jaromíra to zaskočilo.
„Soňo?!“ řekl s překvapením.
„No co koukáš? Bez živého oltáře žádný obřad nevyjde. Vždyť si to sám říkal.“
„Zradila jsi mě?!“
„Ne, Jaromíre. Já tě stále miluji, ale mám obavy, jestli ty miluješ mě. Poslední akce jsou všechny jen pro tvoje vlastní potěšení. Eda zabíjí jen pro tebe. Před půl rokem to byl tvůj kamarád, co ti dlužil prachy, před dvěma měsíci tvůj bývalý šéf, před týdnem dokonce tvoje matka a včera… vždyť víš. Promiň nám to, ale říkáme si, jestli jsi opravdu tak nenahraditelný, jak jsi tvrdil.“
„Jistě, že jsem. Eda poslouchá jen mě a navíc jen v případě, že mám tu kouli. To, že provedete obřad, nebude stačit. Všichni tu riskujete životy a to úplně zbytečně. Mám o tebe strach Soňo a o vás ostatní samozřejmě taky. Dořešíme to potom, teď máme na starost jiné věci.“
„Už jsem myslela, že jste na mě zapomněli.“ Ivan moc dobře poznal Kasumin hlas, ale už předtím byl přesvědčený o tom, že tu je.
„Co je to vůbec za člověka?“ ptala se Soňa „Ty ji znáš?“
„Ani ne, ale začíná se mi líbit. Co tady vlastně hledáš?“ ptal se Jaromír.
„Především tu kouli.“
Jaromír se usmál. „Zajímalo by mě, odkud o ní víš?“
„Do toho ti nic není.“
„Víš vůbec k čemu ta koule slouží?“
„Vím o ní mnohem víc než ty a protože ji hledám už dost dlouho, těší mě, že jsem ji konečně našla. Vezmu si ji a půjdu.“
„Kde bereš tu sebejistotu?“
„Odlož pistoli a já ti to ukážu.“
„To bych musel být vůl.“
„Copak si ani trochu nevěříš? Je vás tu osm, což je jasná přesila nebo ne?“
„Nebav se s ní Jaromíre a skoncuj to,“ řekla Soňa.
Ivan už dál váhat nemohl. Rozběhl se a skočil na Jaromíra, čímž ho srazil k zemi. Chvíli se na zemi převalovali a Ivan se vší silou snažil vzít Jaromírovu pistoli, což se moc nedařilo. Jaromír vytáhl nůž a seknul s ním Ivana do tváře. Pak ho od sebe odstrčil, rychle se odvalil stranou a vstal. Ivan se držel se za krvácející ránu a pomalu se zvedal. S pistolí kousek od hlavy se mu nechtělo dělat žádné rychlé pohyby.
„Tak vás tu mám oba, vy všiváci,“ řekl Jaromír. Ivan rozevřel dlaň a s úšklebkem ukázal zásobník, který se mu ve rvačce o pistoli podařilo uvolnit.
„Smůla, co?“ řekl.
„Ani ne. Jeden náboj je stále v komoře. Bude mi stačit.“ Poslední zoufalá naděje byla pryč a Ivan teď už mohl jen čekat na smrt. „Já tě ale nechci zabít. Možná vás dokonce nechám i odejít, koneckonců jste ideální kandidáti na vrahy všech těch lidí, ale pod jednou podmínkou.“
„Poslouchám,“ řekl Ivan.
„Tady ta tvoje šikmooká kočička, na oltáři, tady a teď. Víš, co myslím.“
„Jaromíre?!“ řekla překvapená Soňa.
„No co? Ty se na tom oltáři rozvaluješ pokaždé, tak nebuď sobecká a uvolni pro jednou místo tady té… Kasumi, že ano. Třeba se od ní něčemu přiučíš, ne? Tak co, jdeme na věc nebo ne, a nezapomeň vzít v potaz svého přítelíčka. Pořád mu můžu vystřelit mozek z hlavy.“ Kasumi se s pobavením dívala na Ivana, který naprosto ztratil veškeré naděje a už jen čekal na popravu. Mohla ho ještě chvíli deptat, ale nebyla vhodná doba.
„Jo, jdeme na to. Doufám, že se nebudeš před tolika lidmi stydět.“
„Panejo, ty jsi už pořádně rozpálená, co? No jo je tu dost horko, to kvůli těm svícnům.“ Kasumi si pomalým pohybem vracela katanu do pouzdra a Jaromír vykročil k ní. V mžiku katana opsala oblouk a čistým pohybem usekla Jaromírovi ruku i s pistolí. Zůstal mu jen krvácející pahýl zakončený nad loktem. Držel se za něj s vytřeštěnýma očima a celé tělo se mu klepalo. „Horko teprve bude,“ řekla tiše. Všichni ostatní s úděsem sledovali celou scénu a poté se s dlouhými noži vrhli na Kasumi. Jediná Soňa se držela stranou a přispěchala k Jaromírovi, který se snažil ostatní obejít a dobelhat se k oltáři. Kasumi byla obklíčena šesticí mužů. Pevně stiskla katanu, zvedla ji do výše ramen, otočila se a okamžitě usekla jednomu muži polovinu hlavy. Ze zbytku vystříkla krev a mozek. Skrčila se a přešla do kotoulu, aby se uhnula muži, který se ji zezadu snažil probodnout. V pokleku zůstala a podsekla muži, u kterého skončila, nohy. Sek vedený katanou byl neskutečný. Obě nohy přesekla jako nic a tělo se s děsivým zařváním zhroutilo na zem. Muž sledoval vytékající krev a v záchvatu beznaděje se marně snažil zastavit krvácení. Kasumi mu nevěnovala pozornost, protože pro ni už nebyl hrozbou. Již stála a další z mužů byl tak blízko, že se pokusil zabodnout jí nůž přímo ze strany do hlavy. V mžiku se prohnula a katanu zasunula hluboko do břicha toho muže. Pomohla si nohou, kterou se zapřela o jeho klesající tělo, aby katanu vytrhla ven. Společně s ní vylétlo několik kusů masa a z těla vytekla střeva. Vykryla nůž vedený rukou dalšího muže, poodskočila stranou, aby si vytvořila prostor, švihla katanou a odsekla mu zápěstí i se zbraní. Pootočila se na bok, švihla znovu a to seshora, až rozsekla muži hlavu po krk. Zbylí dva polekaně ucouvli stranou a Kasumi se naskytla možnost přiblížit se k oltáři, o který se opíral Jaromír. Klečel na kolenou a byl otočený zády k ní. Přešla do výskoku, který ukončila přesným sekem přímo na jeho krk. Ozvala se skřípavá rána, Kasuminými dlaněmi a posléze i celým tělem projel třas. Jaromírova hlava se skutálela z oltáře dolů, tělo se svalilo na bok a jí se dostal kratičký pohled na zlomenou čepel katany, která praskla nárazem do dokonale tvarované černé koule, jež byla stále pevně držena v Jaromírově ruce. Zbylí dva muži pocítili šanci a vrhli se na Kasumi, každý z jedné strany. Rozeběhla se proti tomu, co byl blíže u ní. Vyhnula se noži, kterým se ji muž snažil zasáhnout, a pravou ruku mu obtočila kolem krku. Postavila se těsně vedle něj a druhou rukou mu podepřela záda, aby si vytvořila oporu. Prudce mu zatlačila hlavu do záklonu a pak dolů až se ozvalo křupnutí. To vše proběhlo v takové rychlosti, že muž neměl sebemenší šanci zareagovat. Obtočila se kolem bezvládného klesajícího těla a vyšvihla nohy do vzduchu, aby jimi zasáhla posledního muže, který právě přibíhal. Po nárazu mu z ruky vypadl nůž a skácel se na zem. Zvedal se, když mu Kasumi zezadu probodla nožem krk. Chytil se za něj, dlouze zachrčel a skácel se k zemi. Sálem se ještě stále rozléhal křik muže bez nohou, ale pomalu utichal. Kasumi stála nad všemi těmi těly celá zakrvácená jako nějaký děsivý nástroj samotné smrti.
„Jsi na řadě,“ řekla k Soně, která se skláněla nad zmrzačeným tělem svého milence. Postavila se a v očích se jí objevila nenávist.
„Jsi pořád jen člověk z masa a kostí. Můžeš umřít a já se o to postarám. Zpřelámu ti konečky prstů, rozdrásám ti tvář, vypíchnu obě oči a zlámu vaz, a to všechno za to, co jsi udělala jemu!“
„Takové řeči nemám ráda. Budeš jich ještě litovat,“ řekla s naprostým klidem Kasumi. Soňa sevřela ruce v pěst, až si nehty zaryla do kůže a vrhla se na ni. Napřáhla se a její ruka vystřelila přímo na Kasumin obličej. Jaké však bylo její překvapení, když její pěst skončila v Kasumině dlani sevřená jako ve svěráku. Ta s ní trhla k sobě, čímž Soňa ztratila rovnováhu a předklonila se. Toho Kasumi využila, přiskočila blíž a zasáhla ji pěstí zespodu přímo do čelisti. Soně se hlava zvrátila mírně dozadu a ze zakrvácených úst vypadlo několik zubů. Kasumi využila toho, že je její protivnice stále zmatená, uchopila ji prsty na obou rukou a zprudka s nimi trhla směrem nahoru. Soňa zařvala bolestí, zapotácela se a poodstoupila stranou. Kasumi za chůze k ní rozevřela prsteníček a prostředníček na pravé ruce a vši silou je zabodla přímo do Soniných očí. Okamžitě je vytáhla, načež začaly prasklé oční bulvy vytékat ven a druhou rukou jí nehty přejela po tváři, až se na ní objevily krvavé škrábance. Soňa stěží vnímala sama sebe a jediné na co se v záchvatu šílenství a nesnesitelné bolesti zmohla, bylo rozběhnout se co nejrychleji dopředu přímo na Kasumi. Ta to očekávala, shýbla se a opětovně se narovnala, až když Soňa přepadávala přes ni. Kasumi jí stiskla jednou rukou krk, druhou ji podepřela břicho a zvedla ji do výše. Krátce poté ji spustila dolů a přešla do podřepu. Soňa narazila zády přímo na její koleno a ztěžka vydechla. Kasumi ji shodila ze sebe a dupla jí na krk, čímž jí zlámala vaz. Ivan sledoval děsivá jatka a byl rád, že dnes ještě nic nejedl. Krev, kusy těl a všelijaké vnitřnosti byly všude kolem. Hrozný pohled.

„Osm lidí, osm lidí! Netrvalo ti to ani tři minuty.“
„A mělo by jich být devět! Je to jen další ukázka toho, že člověk se nesmí spoléhat na druhé!“
„Promiň, tohle jsem vážně zvoral.“
„Kde je ta holka? Doufám, žes ji tam nenechal!“
„Bohužel… byla to nehoda a… je mrtvá.“
„Výborně. Tím líp.“
„Já ji zabil, Kasumi.“
„Tvůj jediný opravdu užitečný příspěvek k tomu všemu.“
„Nějak nedokážu sdílet nadšení. Jen si představ to dítě. Přišlo o čtyři příbuzné, včetně otce a matky. Kromě toho je teď samo a…“
„To ale není naše starost, Ivane. Co je mi po tom, co s ním bude? Důležitá je tahle koule.“ Kasumi ji z oltáře vzala a dlouze si ji prohlížela. "Zasáhla jsem ji katanou a zatímco ta je k ničemu, tak koule na sobě nemá ani škrábnutí. To je úžasné.“
„Myslel jsem, že pátráme po té bráně a tu tady nikde nevidím. K čemu nám je koule?“
„Je to klíč. Klíč k portálu.“
„Musíme odsud zmizet a taky si potřebuji nějak zašít tu ránu. Půjdeme ven.“
„Ani náhodou. Portál musí být blízko. Najdeme ho.“
„Ty jsi je neslyšela? Bavili se o nějakém vraždícím tvoru. Vzpomeň si, co udělal těm lidem.“
„Je to hlídač portálu a bude-li to nutné, zabijeme ho.“
„Hlídač portálu! Nechceš mi náhodou ještě něco říct? Cy se o žádném hlídači nezmiňoval.“
„Asi nepředpokládal, že bys mu mohl věřit. Musíme jít dál, někde tu určitě bude cesta.“
„Právě jsme unikli smrti a vidím, že je ti to líto. Ten chlápek mluvil o tom, že toho tvora ovládá. Je to tou koulí?“
„Já nevím, ale rozhodně vím, že ho můžeme zabít, takže se připrav.“ Ivan si vzal zpátky svoji pistoli a také jednu z pochodní. Prohlédl stěny celého sálu a poblíž oltáře nalezl strmou stezku vzhůru.

„Počkej ještě chvilku. Našel jsem tuhle knihu. Než vyrazíme, možná bychom měli zjistit, jestli v ní není něco o té věci.“
Ivan podal Kasumi knihu, ona se na něj podívala zlostným pohledem a řekla: „Co to jsi za idiota? Vážně myslíš, že když neumím česky ani slovo, že to přečtu?“
„Asi bych ti na to řekl něco 'pěkného', ale po tom všem vážně nemám na žerty náladu. Je to psané v angličtině, takže to snad zvládneš, ne?“ Kasumi v knize začala pomalu listovat, zatímco on dával pozor na cestu dál.

2. 6. 1993
Neuvěřitelné. V lesích jsme nalezli tunel vedoucí někam pod hrad. Spousta lidí o něm slyšela, a přesto nevěří v jeho existenci. Trvalo dlouhé měsíce odklidit všechny ty balvany, ale povedlo se. Jsem zvědav, co tu objevíme.

3. 6. 1993
Z podzemí nás vyhnaly nějaké zatraceně děsivé zvuky. Jediné, co jsem nalezl je dokonale tvarovaná koule. Netuším k čemu je, ale je štěstí, že si toho ostatní nevšimli. Určitě bude mít velkou cenu.

4.6. 1993
Vypadá to, že se věci kolem našeho spolku dávají do pohybu. Začal jsem si proto psát tento nový deník, protože tohle vážně vypadá na novou éru. Vzhledem k tomu, že většina těch pitomců neumí anglicky ani slovo, bude nejbezpečnější psát to takto. Teď ale k věci - Satan skutečně existuje a my ho vyvolali! Vrátil jsem se sám do podzemí, doufaje, že naleznu víc těch černých koulí, ale místo toho jsem narazil na démona, na pravého démona! Celé ty roky provádíme rituály a myslíme si, jaká to není legrace a on tu je najednou živoucí důkaz existence Pekla. Stál jsem přímo před ním a hleděli jsme na sebe. Tedy, vlastně nevím, jestli mě viděl, protože nemá žádné tělo ani hlavu, ale přesto ke mně promlouval. Chtěl tu kouli a vyhrožoval zabitím. Asi bych už tohle nepsal, kdybych mu neřekl, že ji můžu zničit. Polekalo ho to, ačkoli to nebyla pravda. Pocítil jsem šanci, jak toho využít.

14. 8. 1993
Trvalo dost dlouho, než jsem se o svém objevu podělil s ostatními, ale nebyla jiná možnost. Toho netvora jsme pojmenovali Eda a já osobně mám pocit, že ho můžu využívat. Stačí pohrozit, že zničím tu kouli a on se ke mně připlazí jako štěně. Nechápu, jak může být služebník Pekel takový idiot. Rozhodli jsme se provádět rituály tady, ale ostatní chtějí vědět, čím to, že mě ten tvor poslouchá. Nevím, co jim říct.

24.8. 1993
Dnes jsem musel s pravdou ven. Pověděl jsem jim o té kouli a přesvědčil je, že jako vedoucí všech těch obřadů mě Eda uznává za svého pána. Hlavně musím dát pozor na tu kouli. Ukrývám ji i s deníkem tady, protože doma by mi na ni určitě někdo přišel. Nikdo se ale nesmí dozvědět, že v ovládání Edy nehrají moje „schopnosti“ žádnou roli. Nechci přece, aby ho někdo mohl použít proti mně.

4. 9. 1993
Dnes proběhla Edova první akce. Až doposavad se držel uvnitř katakomb poblíž takového zvláštního kruhového portálu. Vysvětlil jsem mu, co po něm chci a on souhlasil. Do obřadu, který jsme provedli, jsem zakomponoval pokyn pro Edu a ten následně vyrazil ven, aby ho splnil. Vrátil se zpět a přinesl s sebou mrtvolu Hrůzovic čokla. Konečně bude od toho věčně štěkajícího zmetka pokoj. Teď jen vymyslet, kam tu zdechlinu strčit. S Edou bude ještě legrace.

26. 10. 1993
Vymysleli jsme pro Edu další úlohu a během obřadu ho poslali na akci. Pavel potřeboval trochu postrašit svého kamaráda Radima, ale Eda to zřejmě pochopil jinak a tak Radima k ránu odvezl pohřebák.

28. 10. 1993
Eda nejspíše umí jen zabíjet a je dobře, že to víme včas. Daleko horší je událost s Pavlem. Naznačil nám, že kvůli smrti Radima uvažuje o odchodu a prý nás možná práskne poldům. Takže tu máme další Edův cíl. Obřad provedeme ještě tuto noc.

2. 11. 1993
Všiml jsem si, že Eda umí víc, než předvádí. Od té doby, co ho čas od času pouštíme ven se na některých místech v okolí objevuje zvláštní mlha zřejmě nadpřirozeného původu. Ještě jsem ji nepotkal, ale chlapi v hospodě mluví o podivných událostech, které se v jejím středu stávají. Jenže proč to Eda dělá?

3. 11. 1993
Promluvil jsem s Edou a zkusil z něj dostat příčinu těch mlžných zjevení. Jeho odpověď mi vyrazila dech. Tvrdí, že chce vyhnat lidi v okolí, aby odsud odešli a on se mohl volně potulovat po okolí. To, že nechce být spatřen mu schvaluji, ale s volností ať nepočítá.

4. 2. 1994
Dlouho jsem nic nezapisoval, protože to ani nestálo za řeč. Proběhlo pár akcí výhradně v mojí režii, ale vypadá to na problém. Eda byl dnes velice naštvaný a vyhrožoval mi. Zdá se mi, že už ho nevydržím ovládat dlouho. Chce tu kouli vrátit a jeho vztek se odráží na četnosti mlžných zjevení. Je to zlé, protože tím na nás jen upozorní. Nevím, jestli je stále bezpečné nechávat tu kouli zde, protože pokud ji Eda získá, bude všechno ztracené. Musím vymyslet, co dál.

7. 2. 1994
Dnes jsem načapal Karla, jak se mi doma přehrabuje ve věcech. Ten parchant pase po té pitomé kouli. Snažil se z toho vymluvit, ale moc dobře vím, o co mu šlo. Důrazně jsem upozornil Rudu, že si nepřeji, aby do domu pouštěli kohokoli z mých přátel. Zdá se mi, že v mé skrýši v katakombách bude má koule přeci jen lépe ukrytá. Pro jistotu si budu na Edu dávat mnohem větší pozor. Zatím nevím, co udělám s Karlem, protože mám starostí až nad hlavu. Kdyby na mě alespoň tak netlačila máti…

6. 3. 1994
Zítra proběhne akce s velkým A. Situace se ale komplikuje. Eda je čím dál tím naštvanější a na mě tlačí i Soňa. Nelíbí se jí, že o tom, co bude Eda dělat, už rozhoduji jen já. Opravdu nevím, co dělat. Možná vše ukončím a zametu za sebou stopy. Nějak zasypu vchod a Edu pohřbím. Doufám, že se k tomu odhodlám co nejdříve.


„Výborně,“ řekla Kasumi, když dočetla.
„Co jsi tam našla?“
„Už vím, jak ho ovládat. Můžeme jít.“ Kasumi si vzala svůj nůž, kouli a s Ivanem vyrazili dál. Stezka stále stoupala vzhůru a chůze byla čím dál obtížnější. Když se stěny zúžily natolik, že nemohli jít vedle sebe, vzala si Kasumi od Ivana pochodeň a šla jako první. Během cesty nenarazili na jediné světlo. V dáli zaslechli pravidelné cinkání v intervalu sotva dvou vteřin. Když dorazili blíž, rozeznali, o co se jedná. Ze stropu padaly dolů kapky a jejich dopad do louže na zemi vyvolával onen zvuk. Teď, když byli přímo na místě, rozléhal se kolem jako ozvěna. Chodba se brzy poté rozvětvila a nyní vedla dvěma směry – dál rovně a doprava. Zastavili se na křižovatce a poslouchali, jestli neuslyší nějaké zvuky. Bylo to ale marné. Jediný zvuk, co slyšeli, byla kapající voda z tunelu, odkud přišli. Kasumi se mlčky vydala dál rovně a Ivan ji následoval. Zhruba po sto metrech natrefili na další křižovatku, která tentokrát rozdělovala chodbu na tři další.
„Je to tu jak bludiště,“ zašeptal Ivan. Kasumi také došlo, že jim v těchto prostorech hrozí, že se ztratí a tak se rozhodla držet levé stěny. Odbočili, ale za okamžik stanuli na další křižovatce, která byla tvarově stejná jako ta, kterou právě prošli. Zahnuli opět doleva a šli dál. Stezka se pozvolna snižovala a díky tomu mohli pokračovat rychleji. Úhel sklonu byl však stále ostřejší a v jednom okamžiku Kasumi nedošlápla na pevnou zem a s výkřikem přepadla přes okraj propasti. Ivan okamžitě skočil k zemi a zachytil padající Kasumi za ruku. Sledoval, jak pochodeň padá někam dolů a poté zhasla. Všude okolo byla téměř neprostupná tma. „Dělej, chyť se mě druhou rukou a já tě vytáhnu.“ Kasumi mu ale nevěnovala pozornost. Místo toho se snažila dosáhnout na skalní výstupek, na kterém skončila koule. Věděla, že je právě tam.
„Spusť mě níž.“
„Vykašli se na to, Kasumi. Nestojí to za to.“
„Ne, já ji musím získat. Ještě kousek, kousíček.“ Snažila se co nejvíce natáhnout. Cítila, jak se jí dotýká, ale nedokázala ji uchopit. Ivanovi se ale čím dál tím víc potila dlaň a uvědomoval si, že mu Kasumi vyklouzává.
„Neudržím tě. Není čas, Chyť se mě.“ Kasumi se ale stále snažila dosáhnout na kouli. Dost možná je to jediná naděje, jak se dostat za portál. Nehodlala se vzdát. Byla dlaní stále blíž až v ní konečně uchopila ten zvláštní chladivý předmět. V dálce se zničehonic ozval tlumený řev, načež se Ivan polekal a cuknul rukou. Cítil, jak mu po prstech na dlaní sjíždí Kasumina ruka neschopná se zachytit. „Néé!“ zařval vyděšeně Ivan. Kasumi padala dolů bez jediného výkřiku jako by byla smířená s tím, co se stalo a stane.

Ivan ještě dlouhou dobu zíral dolů do tmy a doufal, že zaslechne něco, cokoliv, co by znamenalo, že je naživu, ale neslyšel nic. Vůbec nic. Za ním se ozval další řev a on musel jednat, nechtěl-li, aby ho netvor nalezl. Všude kolem byla tma a jediné čím si mohl posvítit, byl zapalovač. Zažehnul ho a pospíchal ven, co mu síly stačily. Věděl, že v takové úzké a navíc slepé chodbě nemá šanci uniknout. Když doběhl na křižovatku, cítil závan chladu přímo z chodby, co byla před ním. Neváhal a vběhl do chodby po pravé straně a stejně volil i na další křižovatce. Mířil co nejrychleji zpět do sálu s oltářem.
Když se sem dostal, překvapil ho právě narůstající mlžný opar. Nechápal, co to má znamenat a tak se zastavil, připravil pistoli a poté pozvolným krokem vykročil. Šeď všude kolem se jen stěží dala prohlédnout. Všiml si, že většina svící rozestavěných všude kolem byla pohaslá a ty zbylé sotva plápolaly. Zem byla zalitá krví, tak jako prve a těla zůstala na svých místech, ale cítil, že tu něco nehraje. Před sebou zahlédl nepatrný pohyb. Vypadalo to jako stín nebo spíše obrys lidské postavy. Nabýval na velikosti a přibližovat se. Soustředil se jen na tu věc před sebou, byl připraven okamžitě střílet, ale když se před ním z husté mlhy objevila Kasumi, užasl. Stála před ním, celá od krve, tak jako předtím a on nechápal, kde se tu bere. Nevydala ze sebe ani hlásku, místo toho pozvedla svoji pravou ruku a on si všiml něčeho hrozného. Už to nebyl jen malíček, co jí na ruce scházelo, ona neměla žádné prsty. Na zápěstí se jí objevily rudé skvrny. Poznal, že je to krev. Natáhla ruku až k němu a on si všiml, že jí začíná odpadávat kůže. Její rozpadající se ruka, na které byla už na několika místech vidět bělavá kost, se dotkla jeho pistole. Pocítil tlak, a zatímco až doteď sázel na to, že se mu to jen zdá, tak nyní si už tak jistý nebyl. Znervózněl a ruka se mu začala třást. Kasumi otevřela ústa a vycenila zuby, které se krátce nato uvolnily a postupně, jeden po druhém, se zachrastěním dopadaly na tvrdou zem. Zíral na ni a stále doufal, že se mu to všechno jen zdá. Zavřel oči, zatnul zuby a vystřelil. Pak znovu, znovu a znovu. Nastalo ticho. Bál se oči znovu otevřít a pistoli si takřka instinktivně přirazil k hlavě. Celý tento den byl jako noční můra a on už nemohl dál. Všichni kolem něj, vlastně úplně každý, koho dnes viděl, je mrtvý. Copak je tohle všechno možné? Během těch pár dní si Kasumi oblíbil, jako málokoho. Bavilo ho ji vytáčet, ale měl ji přesto rád pro její jedinečnost, nezávislost a do jisté míry i upřímnost. Otevřel v rychlosti oči a hned je křečovitě zavřel. Ležela na podlaze s několika malými otvory v těle, ze kterých proudila krev. Ztěžka polkl a začal si v duchu počítat. Pět, čtyři, tři,…

Otevřela oči a prudce vydechla. Byla tu tma, všude jen tma. Několikrát se zhluboka nadechla a poznala, že každý takový nádech způsobuje silnou bolest na plicích. Snažila se dýchat už jen krátce a velmi pozvolna, ale i tak cítila nepříjemný tlak. V jedné ruce stále křečovitě svírala chladivou kouli. Povolila stisk a druhou rukou se dotkla tváře. Projela si po temeni hlavy a nahmatala nějakou tekutinu. Věděla co to je, ačkoli tu byla taková tma, že nic neviděla. Prohmatala si tělo a byla ráda, když nenašla žádné další zranění. Pokusila se posadit, což sice bolelo, ale podařilo se to. Zvedla se na pravé noze, ale jakmile se došlápla na zem tou levou zhroutila se s bolestivým stenem a nepříjemným zapraskáním k zemi. Nezkoušela se znovu postavit, protože věděla, že by to nedokázala a urychleně se narovnala na záda, aby na nohu nepůsobil žádný tlak. Věděla, že má nejspíše zlomenou v lepším případě jen nalomenou stehenní kost. Na tomto místě to znamenalo téměř jistou smrt. Pokusila se dostrkat až k nějaké stěně, aby se mohla opřít a vymyslet, co dál. Sebemenší pohyb se zraněnou nohou vyvolával téměř nesnesitelnou bolest, takže ji potřebovala nějak znehybnit a srovnat. Konečně se jí podařilo dosáhnout stěny. Nahmatala kolem sebe spoustu úzkých podlouhlých předmětů různých velikostí i tvarů a teprve, když narazila na oválný dutý předmět s dvěma velikými otvory, poznala, o co se jedná. Vypadalo to, že nebude první, kdo tu skončí. Stále u sebe měla svůj nůž, se kterým si rozřezala oděv na několik úzkých pruhů, se kterými by bylo možné snadno přivázat nohu k nějaké dlaze, ale kde ji vzít? Kosti okolo zase tak dlouhé nebyly a většina byla už dávno rozpraskaná. Kromě toho musela neustále bojovat s nepříjemnou touhou zavřít oči a usnout. Nezbylo než pořádně improvizovat - zlomenou nohu mírně pokrčila, nadzvedla a tak pevně jak jen to šlo k ní přivázala tu druhou. Na chůzi sice mohla zapomenout, ale už na zlomeninu nepůsobila takovým tlakem, takže další pohyb byl snesitelnější. Kousek dál narazila na další kostru, tentokrát mnohem větší a bezesporu lidskou. Nahmatala kusy nějaké látky a mezi nimi i dlouhý nůž podobný těm, co měli sektáři. Když mezi ostatky nalezla i malou chrastící krabičku, málem radostně vykřikla. Bylo v ní ještě dost suchých zápalek. Během chvilky se místnost pokoušel osvítit malinký plamínek. Za pár vteřin byl pryč a ona stejně nevěděla nic o tomhle místě. Osvítila sotva část nerovné stěny, co měla za sebou a tím to končilo. Vzala velkou část oděvu, obmotala ji kolem holenní kosti, co nalezla a zapálila. Byla si jistá, že látka zase tak dlouho hořet nebude, ale světlo z provizorní louče konečně napovědělo víc o tom, kde je. Místnost to nebyla zrovna moc velká a jediné co tu bylo, byly dvě kostry. Jedna zcela určitě lidská, druhá jí přišla jako zvířecí, možná pes nebo něco podobného. Také si mohla pořádně prohlédnout nepěkný výstupek na noze, ale naštěstí nebyl zase tak velký a kost byla relativně srovnaná. Co bylo ale nejdůležitější – nalezla kousek od sebe tunel kamsi dál. Vzala si další kusy látky a začala velmi pozvolna stoupat. Jediné co mohla dělat, bylo se v sedu odstrkovat rukama a držet obě dolní končetiny v klidu, protože jakýkoli tlak na ně by byl velice bolestivý. Někde v dáli zaslechla ránu a pak ještě tři další v rychlém sledu. Muselo to být z velké dálky a tak neplýtvala silami a nesnažila se někoho volat. Cesta dál stoupala, což sice naznačovalo, že by mohla vést zpátky nahoru, ale každý pohyb byl čím dál namáhavější. Byla už vyčerpaná, ale odmítala se vzdát, obzvláště teď, když má alespoň nějakou naději. Zaslechla další ránu a to mnohem jasněji a hlasitěji než prve. Doufala, že přijde další, ať už to je cokoli, protože díky tomu věděla, že se přibližuje. Při posledních metrech se její výstup ještě více zpomalil a měla velké problémy se držet při vědomí.

Ocitla se na nějaké křižovatce, ale netušila kudy pokračovat. Zapálila další látku a pokračovala chodbou vlevo. Po chvíli cesty, během které stěží odolávala stále sílící bolesti a mrákotám se doploužila do prostorného sálu, odkud vedlo hned několik chodeb. Síly jí dodala vidina portálu. Byl připevněn ke skále a vedle něj byly zdobený zlatý sloupek. Věděla, že je konec, protože ven z jeskyně se nikdy nedostane. Přímo před ní byl její životní cíl a bezpochyby to bude to poslední, čeho v životě dosáhne, pokud vůbec. Umístila kouli do stojanu a s napětím sledovala, co se bude dít. Pomalu se jí zavíraly víčka. Snažila se opět zhluboka dýchat, protože doufala, že ji bolest udrží při vědomí, ale časem poznala, že to stejně moc nepomůže. Portál se stále ne a ne probudit k životu, a ona nemohla odehnat tu zvláštní touhu usnout. Dobře věděla, že naděje na to, že se ještě někdy probudí, je mizivá. Nechtěla umřít, vůle k životu byla jednou z věcí, které jí nechyběly ani v nejmenším, ale tohle už nemělo budoucnost… Portál byl evidentně rozbitý. V dálce zaslechla nějaký šílený řev plný vzteku. Vylekalo jí to a probralo, což bylo samozřejmě dobře, ale pocítila také naprostou bezmocnost vůči čemukoli, co by ji chtělo ještě více ublížit. S napětím se zaposlouchala do zvuků, které přicházely z jedné z chodeb. Připomínalo to vrčení vzteklého psa, ale zdálo se být něčím tlumené. Po chvilce zahlédla v chodbě obrys lidské postavy. Přišla až k ní na světlo a ona poznala, že to není člověk z masa a kostí, ale jakýsi tvor v černém mnišském rouchu. Na hlavě měl nasazenou kápi, ale zdálo se, že pod ní nic není. Žádný obličej, žádné tělo. Jediné co měl, byly dvě vrásčité ruce ukončené ostrými drápy. Kasumi se přitiskla zády ke stěně v zoufalé snaze dostat se od toho tvora co nejdále. Z jeho 'úst' vycházel nepříjemný chlad. „Tu kouli,“ řekl hlubokým hlasem bez jakýchkoli známek emocí. Kasumi zalitovala, že ji nemá u sebe, protože by s ní snad mohla toho tvora vystrašit, ale teď když koule zůstala na zlatém stojanu, bylo vše k ničemu. Nemá jak ho přesvědčit, aby ji nechal být a odešel. Zmohla se jen na to, že mu roztřesenou rukou ukázala na portál a stojan vedle něj. Tvor se k němu otočil a natáhl po kouli svůj pařát. Uchopil ji a zvedl do výše. Poté se otočil zpět na Kasumi, která už měla v rukou nůž a snažila se postavit, aby se alespoň mohla pokusit se bránit. Bolest, která projela jejím tělem, jí vehnala slzy do očí a tak zatnula zuby ve snaze ji nevnímat. Mnich přistupoval stále blíž a blíž a Kasumi se začala třást zimou, kterou ten tvor jakoby přinášel s sebou. Nebyla v situaci, kdy by mohla svému nepříteli úspěšně vzdorovat, a otázkou bylo, jestli to vůbec nějakým způsobem šlo, vždyť jak ublížit něčemu, co ani nemá pořádné tělo?

Do sálu se z vedlejší chodby náhle přiřítil Ivan. Zařval na netvora, který se obrátil jeho směrem. Hned potom se o strop těsně nad mnichem roztříštila lahev a většina alkoholu z ní potřísnila jeho černý plášť. Ivanova pochodeň švihla vzduchem a dopadla na mokrý plášť, který okamžitě vzplál jasným plamenem. Oheň se začal rychle rozšiřovat a mnich se zmítal v plamenech, přičemž ze sebe vydával nelidské výkřiky. Pohled na něj byl hrozný, ale zároveň přinášel úlevu. Netrvalo dlouho a po mnichovi zůstal jen popel a koule.
Ivan se shýbl a sebral kouli ze země. Zůstala naprosto neporušená. Hned poté klekl k opět ležící Kasumi.
„Jsi to ty, že jo?“
„Co?“ vydala ze sebe tiše.
„Nebýt té věci, tak jsem už ležel s kulkou v hlavě. Představ si, že ten parchant mi způsobil nějakou nechutnou vidinu, nebo co, ve které ses rozpadávala na kusy. Kdyby tam nepřišel a nevyrušil mě, tak…“
„Co… se stalo?“
„Přišel jsem na to, že kulky na něj neplatí a navíc se mi zasekla zbraň. Chtěl kouli a já ho poslal za tebou zpátky do jeskyní.“
„Tys… ho poslal sem… aby mě zabil?“
„Myslel jsem, že je po tobě, ale jsem rád, že jsem se spletl. Ještě štěstí, že ten hajzl nemá rád oheň. Můžeš vstát?“
„Ech, ne. Mám… něco s nohou. Asi je trochu… ech zlomená a… taky mě bolí hlava a...“
Ivan velice opatrně vzal Kasumi do náruče a vydal se co možná nejrychleji k východu.
„Musíš do nemocnice.“
„Ne! Půjdu… do vězení… kvůli tomu, co se stalo. Musíme odjet někam… pryč.“
„Ne, Kasumi. Nejseš na tom dobře a já nejsem žádný doktor. Nemám tušení, co všechno ti je, takže jedeme do nemocnice.“
„Budou… na nás mít důkazy… nechci jít sedět.“
„Myslím, že ten balvan, co je nad vchodem půjde shodit. Je dost uvolněný, takže tu jeskyni zavalím a pak už na nás nebudou mít nic.“
„Neměli by, kdybys… kdybys nebyl takový idiot a… nezabil tu… ženu.“
„Máš pravdu. Do hajzlu!“

Ivan konečně vynesl Kasumi ven na vzduch, položil ji opatrně do trávy a prohlédl si veliký balvan. Když spadne, ucpe vchod do jeskyně a těžko někoho napadne tady hledat. Věřil, že s nějakou pevnou dlouhou větví se mu ho podaří vypáčit a shodit dolů.
„Cy,“ vyhrkla ze sebe Kasumi.
„Co je s ním?“
„Může… nám pomoct. Je to vlivný člověk a… musíš ho najít.“
„Tak fajn, ale kde ho najdu?“
„Nevím. Jel do Říma, ale… já nevím, kde ho najít.“
„Takhle ale nemám šanci ho sehnat.“
„Počkej… má tam… má tam nějaké přátele zkus to… přes ně. Najdi je a…“
„Koho tam má?“
„Já… já nevím.“ Kasumi byla opět na pokraji bezvědomí ale bránila se mu, jak jen mohla.
„Kasumi, poslouchej mě, musím vědět, koho mám najít. Pověz mi, jak se ti jeho přátelé jmenují, alespoň jedno jméno.“
„On… se o nich… moc často nezmiňoval.“
„No tak. Vzpomeň si.“
„Počkej chvilku... jo myslím, že už vím. Najdi… najdi… Antoliniho. Najdi Alessandra Antoliniho.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.10.2012, 14:17:14 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkně napínavá část plná akce. Už jsem se o oba naše hrdiny začínal pomalu bát. Naštěstí měli víc štěstí než rozumu. Portál nefungoval, napadlo mne, zda mu ještě něco k provozu nescházelo (nebyla třeba ona koule "vybitá"?)... Kasumi přišla o zbraň (ano, katana není jako zbraň nezničitelná a při nesprávném zacházení se může zničit, ona koule je toho důkazem). Ivan, ruský chlubil a náfuka se v pátrání v Čechách projevil jako pěkný "blbec", zatím pokazil takřka vše, nač sáhl. Onen "satanistický" kroužek vysvětluje nejen "vylidnění vesnice", ale i podivné dění, kterého byli Kasumi s Ivanem svědky. Uvidíme v dalším díle. Dostane se Kasumi ošetření v nemocnici? Vymluví se na nezdařenou turistickou výpravu a pád do strže či propasti (kupříkladu ze skalní stěny). Nechám se překvapit. Ona koule nejspíš zůstala v katakombách, ale kdo ví. Podtrženo a sečteno, prozatím se hrdinům nedaří, našli sice kouli, ale portál neotevřeli. Na šotky jsem nekoukal (co se gramatiky týče). Text je čtivý, sice mu chybí ona tajemná stránka (jako u dějové linky s panstvím v Anglii či kde), ale příběh ještě neskončil a já jsem zvědav jak a kdy se všechny linky spojí, pokud vůbec. Nejspíš je příběh ještě v první půli, takže o spekulace zde nebude nouze a fabulovat nemá cenu. Ať se daří a přeji pěkný den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Tarois quer - V...
Nix Raven
Kouřová
yacht boy
Ateismem k trva...
Gustav Imbecil
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr