obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dva životy - Kapitola dvacátá ::

 autor Trenz publikováno: 05.10.2012, 12:18  
 

Kapitola dvacátá

22. prosince 2010

Ještě žádné probuzení se nezdálo být tak těžké jako tohle ráno, neboť věděla, že tento den se zapíše jako nejhorší nejen v jejím životě, ale všech, kteří Alexandra Harewooda milovali nebo byli jeho blízkými přáteli. Fakt, že bude muset vstát, obléct si černé šaty a jít na pohřeb muži, kterého si měla dnes brát, se nad ní vznášel jako přízrak, kterého denní světlo nezažene, ale naopak ho povzbuzuje a dodává mu sílu, aby mohl více trýznit již rozervané duše.
Slyšela, jak někdo otevřel dveře a nakoukl dovnitř, jestli je už vzhůru, avšak Tess nechávala oči zavřené. Ještě se necítila připravená na soucitné pohledy, za které nenáviděla každého, kdo na ni takto pohlédl. Ještě nechtěla předstírat, jak je vděčná za vyjádření lítosti nad ztrátou muže, kterého milovala a měla si brát. Ještě minulý týden mohla své štěstí rozdávat na potkání a nyní by zaprodala duši, aby se mohla vrátit v čase a vše změnit. Nebo aspoň dostat příležitost dát mu sbohem. Alex byl pryč a ona se s ním nemohla ani rozloučit. Říct mu, jak moc ho miluje a navždy si ho uchová v srdci.
Ten, kdo ji přišel zkontrolovat, zase odešel, zavírajíc za sebou dveře. Tess otevřela oči a převalila se na záda. Zírala do stropu a přemýšlela nad týdnem, který uběhl od Alexovy smrti. Myslela na to, jak ječela na Julii, že je to její vina. Kdyby jejich cesty znovu nesvedla k sobě, Alex by nešel do toho zlatnictví a nebyl by zastřelen. Myslela na bolest, kterou po těch slovech spatřila v jejích očích. A myslela na Michelle, která projevila neobvyklou statečnost a pustila se do příprav na pohřeb. Snad proto, aby neměla čas truchlit nebo proto, že Julie ani Tess toho nebyly schopné.

Julie se vracela po schodech dolů do haly, odkud zamířila do obývacího pokoje, kde seděli Phillip, Michelle, Charles a Tessina teta a tiše spolu hovořili. Byli u nich, neboť si Julie nedovedla představit, že by teď Tess zůstávala v Alexově domě. Děti dala na hlídání Maggie, neboť věděla, že ji zaměstnají, aby nemusela myslet na Alexovu smrt.
Julie se nebránila, když ji Tess obvinila. Snažila se ji chápat. Ona sama se téměř zhroutila, když se dozvěděla o Alexově smrti. Nad vodou ji držely děti. Velkou oporou jí byl Charles a snažila se šetřit kvůli té maličké, které uvnitř ní rostla. Upnula se k myšlence, že je to holčička, a i kdyby to nebyla pravda, teď na tom nezáleželo.
„Ještě spí,“ oznámila přítomným a posadila se vedle Charlese. Ten ji vzal za ruku a vyjádřil tím svou podporu.
„Pohřeb je za tři hodiny,“ promluvil Phillip při pohledu na hodiny.
„Půjdu ji vzbudit. Koneckonců jsem její teta.“
Chystala se vstát, když zazvonil zvonek.
„Otevřu,“ nabídl se Charles, pustil Juliinu ruku a zamířil ke vchodovým dveřím.
Když je otevřel, spatřil Vincenta v modrém svetru, v černých riflích a s příručním zavazadlem u nohou.
„Stihl jsi to,“ řekl mu Charles na uvítanou a snad i s údivem hlase. Když s Vincentem mluvil po telefonu a žádal ho, aby přijel, Vincent mu sdělil, že má hodně naplánovaných výletů a nerad by zklamal turisty, ale nakonec prohlásil, že se pokusí dorazit včas.
„Nemohl jsem v tom nechat Tess samotnou. Kde je?“
„Nahoře. Druhé dveře vlevo.“
„Půjdu se za ní podívat.“
Charles přikývl a Vincent sebral svoji zavazadlo ze země.
„Postarám se o to,“ navrhl mu Charles.
Vincent mu poděkoval, podal mu ho a vyrazil k pokoji, který obývala Teresa.
Stoupal po schodech a ve vzpomínkách se vrátil ke své cestě z Bangkoku do Londýna s mezipřistáním v Dubaji. Během letu přemýšlel o Tess a o tom, co ji potkalo. I když ho zanechala zmateného a nejistého ohledně toho, co k němu vlastně cítí, nikdy jí nepřál nic zlého. On sám si uvědomil, že ji i po mnoha letech odloučení stále miluje, avšak rozhodl se neplést do jejího štěstí s Alexandrem Harewoodem. Pokud to byl způsob, jakým ji učinit šťastnou, bylo to to jediné, na čem záleželo.
Když mu Charles zavolal a sdělil mu, že Harewood byl zastřelen, první, co ho napadlo, bylo, že by měl okamžitě odjet za Tess a být ji oporou, avšak posléze se mu to nezdálo jako příliš dobrý nápad. Nechtěl, aby si o něm myslela, že přijel zneužít její bolesti, aby ji získal pro sebe. Překvapilo ho, že Charles naléhal, aby přijel. Rozloučil se s ním se slovy, že má hodně práce a neví, jestli to stihne.
Celou noc strávil procházením se po okolí hotelu, ve kterém byla Tess ubytovaná, a ještě před východem slunce si zarezervoval letenku do Londýna. Nezáleželo na tom, jestli ho tam Tess přivítá nebo ho vyhodí. Chtěl být s ní. Věděl, že s ní musí být a podpořit ji, aniž by cokoliv čekal na oplátku.

Tess se oblékla do smutečních šatů připravena sejít dolů a připojit se k ostatním. Otevřela dveře a zarazila se. Před ní stál Vincent, ruku zvednutou, jak se chystal zaklepat.
„Vincente,“ vydechla Tess překvapeně a udělala několik koků zpět, aby ho nechala vejít.
„Co tady děláš?“ zeptala se ho stále v šoku z jeho přítomnosti.
„Přijel jsem na pohřeb,“ odpověděl a zavřel dveře.
Tess se posadila na postel.
„Jak to víš?“ byla to hloupá otázka. O Alexově smrti se psalo ve všech novinách.
„Charles mi volal. Říkal, že bych měl přijet.“
„Proč?“
„Myslel si, že bych ti měl být oporou.“
Tess na něj pohlédla.
„A co si myslíš ty?“
„Jsem tady. Na tom jediném záleží,“ odvětil jí poněkud vyhýbavě. Tess mlčky přikývla. Ani nevěděla, co přesně čekala za odpověď. Chtěla něco říct, omluvit se, že mu nedala vědět, avšak v hlavě měla prázdno a srdce plné žalu nad ztrátou milovaného.
„Je mrtvý,“ promluvila po chvíli do ticha, které se mezi nimi rozhostilo. Vincent se na ni překvapeně podíval. Řekla to, jako by si to teprve teď uvědomila. Možná až nyní pochopila, co to vlastně znamená.
Z očí jí začaly vytékat slzy a stékaly po tvářích, razíc si cestu přes slabou vrstvu make-upu. Vincent se odlepil ode dveří a dvěma dlouhými kroky stanul vedle Tess a konejšivě ji objal. Tess, plakajíc a uvolňujíc tak bolest, která svírala její hruď natolik, že jí zabraňovala zhluboka dýchat, se schovala v jeho objetí, doufaje, že tak zůstane ukryta před světem, který ji čekal za dveřmi tohoto pokoje.
Nevěděla, jak dlouho takhle stáli, když Vincent od sebe Tess trochu odtáhl. Oči měla zarudlé a pod očima rozmazanou řašenku.
„To není chytré líčit se na pohřeb, kde se prolívají potoky slz,“ poznamenal ve snaze situaci odlehčit. Vytáhl čistý kapesník a podal ho Tess. Ta ho vzala a na pár minut s ním zmizela v koupelně. Vincent nevěděl, co dalšího se od něj očekává, ale zůstal stát na místě.
Tess v koupelně pohlédla do zrcadla a zděsila se svého vzezření. Oči měla napuchlé a zarudlé. Rozmazaná řasenka dodávala jejímu vzhledu podobu šílenství. Namočila Vincentův kapesník a obličej si omyla. Proces několikrát zopakovala, dokud na něm nezůstala ani stopa po řašence nebo slzách. Až s přehnanou pečlivostí rozložila kapesník na topení a poté si osušila obličej.
Vyšla z koupelny a nejistě se na Vincenta podívala. Povzbudivě se na ni usmál.
„Čekají na tebe dole,“ promluvil Vincent.
„Já vím,“ odvětila Tess.
„Vypadáš dobře…vzhledem k situaci.“
Tess se smutně pousmála.
„Půjdeme. Ostatní na mě už čekají dost dlouho.“
Vincent přikývl a otevřel dveře.
„Vincente?“ zavolala na něj.
Ohlédl se, ruku položenou na klice.
„Jsem ráda, že jsi tady.“
Usmál se na ni.
„Taky jsem rád,“ řekl a vyšel z pokoje. Tess ho následovala.

Večer, když se smuteční hosté rozešli do svých domovů a Julie s Charlesem šli uložit děti do postele, stála Tess na verandě jejich domu a hleděla do dáli, ztracená ve svých vzpomínkách na Alexe. Přes černé šaty měla přehozený kabát, aby se netřásla zimou. Z nebes se pomalu začaly snášet sněhové vločky. Přemýšlela o svém životě. O tom, co teď bude dělat. Jakým směrem se bude dále ubírat její pouť. Ještě před třemi měsíci si nedovedla představit, že by s Alexandrem byť jen promluvila a v současnosti si nedokázala představit svůj život bez něj. A přesto tu stála s pocitem osamělosti a prázdnoty, která ji naplňovala a pohlcovala, až ji cítila v každé buňce svého těla. V tu chvíli věřila, že už nikdy nebude znovu šťastná a na světě neexistoval nikdo, kdo by jí to dokázal rozmluvit.
Někdo k ní přistoupil. Pootočila hlavou a spatřila Julii.
„Děti už spí,“ oznámila jí.
„Byly statečné,“ poukázala Tess na skutečnost, že na pohřbu nebrečely.
„Myslím, že ještě úplně nepochopily, co to znamená,“ odvětila jí Julie s povzdechem.
Stály vedle sebe mlčky, dokud se Julie neodvážila promluvit na téma, kterému se celý týden vyhýbala: „Mrzí mě to, Tessie.“
Tess se na ni nechápavě podívala jako by zprvu nevěděla, co Julii mrzí.
„Mrzí mě, že to takhle dopadlo.“
Tess chcíli trvalo, než si v hlavě srovnala, na co Julie naráží a než byla schopná zformulovat odpověď: „Není to tvá vina, i když jsem v záchvatu bolesti tvrdila něco jiného. Nikdy bych tě z toho nemohla skutečně obvinit. Nemohla jsi předvídat, co se stane. Nikdo nemohl.“
Julie Tess stiskla ruku a to pro ně obě znamenalo víc, než slova, která by bylo nutno vyřknout, aby se jim oběma dostalo odpuštění.
„Co budeš dělat dál?“
Tess pokrčila rameny.
„Nemám zdání. Nevím, jestli dokážu pracovat. Nevím, jestli se dokážu vrátit do svého bytu v Londýně i když jsem ráda, že jsem se rozhodla počkat s jeho prodejem až na nový rok. Je to aspoň možnost.“
„Můžeš zůstat u nás. Bude tu bydlet i Michelle a nemusíš se bát o soukromí. Pokojů je tu dost.“
Tess v tichosti zvažovala její nabídku a pak ji zdvořile odmítla.
„Budeš mít plné ruce s malou, až se narodí.“
„Nepřekážela bys,“ snažila se ji přesvědčit Julie, ale Tess trvala na svém. Nepomohlo ani poukázání na to, že se dítě narodí až za sedm měsíců. Tess byla přesvědčená, že obtěžovala už dost dlouho a rozhodla se následující den sbalit a odjet. Nenechala se ani přemluvit, aby tu zůstala do konce roku. Když o tom Julie před spaním mluvila s Charlesem, vyjádřil se o tom následovně: „Myslím, že teď nechce být nikde, kde pobýval Alex. Je to těžké pro nás pro všechny, ale pro ni nejvíc. Dej jí čas, aby se dostala z toho nejhoršího, a pak se k nám jistě zase vrátí.“ Julie se obávala, že by to nemusela být pravda, avšak Charles se jen usmál, políbil ji na rty a popřál jí dobrou noc.

Tess se procházela nočním Londýnem, který v těchto dnech, stejně jako ostatní města ve Velké Británii, žil jen Vánocemi. Lidé nakupovali poslední dárky, smáli se při společných večeřích a všichni vypadali tak šťastně, že si mezi nimi připadala jako vetřelec z jiné planety.
Gina Orson, šéfredaktorka časopisu Art, ve kterém Tess pracovala, jí umožnila vzít si dovolenou, až do konce roku, aby měla čas truchlit a nezatěžovat se prací, ale poté se bude muset vrátit nebo bude nucena za ni najít náhradu. Jelikož Tess neměla příliš mnoho našetřených peněz, věděla, že se bude muset vrátit do práce, aby měla z čeho platit nájem a za co nakupovat jídlo a další věci potřebné k životu.
Zastavila se před velkým vánočním stromkem stojícím na Traffalgerském náměstí.
„Už jsem zapomněl, jak je krásný,“ ozvalo se jí za zády.
Otočila se a spatřila Vincenta.
„Emma mi řekla, že tady někde budeš.“
Emma a Vincent se znali od doby, kdy Vincent randil s Tess a vždycky si spolu rozuměli. Vincent byl otevřený k Emmině orientaci a vždycky se jí zastal, pokud měl někdo problém s tím, že je lesba. Přestali se vídat, když Vincent odletěl do Thajska, ale psali si dál. Tess trochu mrzelo, že to před ní Emma držela v tajnosti, ale na druhou stranu se na Vincenta sama nezeptala.
„Chodím sem každý rok,“ vysvětlila mu, jak mohla Emma vědět, kde se nachází, když s ní nemluvila.
„Kde bydlíš?“ zeptala se ho, když na větu předtím reagoval jen přikývnutím.
„V Royal Garden. Je odtamtud pěkný výhled na Hyde Park.“
Přikývla na souhlas.
„Budu tady do konce roku a pak se vracím do Thajska,“ oznámil jí. Přijala to s mlčením.
„Říkal jsem si, jestli bys tam nechtěla jet se mnou. Nic nečekám. To by mě ani ve snu nenapadlo, ale myslím, že by ti změna prostředí pomohla.“
„A co bych tam dělala, Vinci? Pracovala na recepci?“
„Byla bys dobrá recepční,“ usmál se na ni Vincent.
Úsměv mu vrátila, ale byl smutný.
„Zůstanu tady a něco vymyslím. Ale děkuju za nabídku. Vážím si ji.“
„Kdyby sis to kdykoliv rozmyslela, stačí říct,“ řekl, aby ji utvrdil, že svá slova myslí vážně. Tess přikývla.
Vincent do ní lehce drcnul.
„Pojď. Vezmu tě na večeři.“
„O třech chodech?“
„Klidně i o pěti,“ odvětil jí s úsměvem. Ještě jednou pohlédla na vánoční stromek a poté se odebrali do restaurace.

Dva dny po Silvestru se Julie sešla s vydavatelem Alexových knížek. Ten samozřejmě věděl, kdo je skutečný autor, ale v rámci dobrého obchodu to tajil. Gerald Hawking se sházel s Alexem a Julií vždy v Alexově domě, aby zabránili cizím uším slyšet to, co nemělo být slyšeno, avšak tentokrát Gerald navštívil Julii u ní doma, neboť Julie nebyla připravena vstoupit do domu, kde jí všechno připomínalo bratra. Obdivovala Maggie, že tam zůstává a pečuje o domácnost, i když v ní nikdo nežije.
Když Gerald vyjádřil upřímnou soustrast, zeptal se, jak to vypadá s knihou, kterou měl Alex rozepsanou, když s ním mluvil naposledy.
„Není hotová. Koncept má napsaný, ale chtěl to propracovat do hloubky. Kdybychom to vydali v této podobě, znehodnotilo by to celou knihu.“
„Uvažovala jste o dopsání za něj?“
„Nemám jeho talent,“ namítla Julie.
„Ale jistě vám sdělil, co plánuje. Opravdu chcete, aby jeho poslední kniha zůstala nedokončená?“
„Jistě, že nechci, ale nevím, jestli to zvládnu.“
„Zatím na to nemyslete. Vezměte si tolik času, kolik potřebujete a jakmile budete připravená, zavolejte mi a já seženu lidi, co vám pomůžou,“ po těchto slovech se rozloučil a odešel.

Následující den probudilo Tess vytrvalé vyzvánění mobilního telefonu ležícího na jejím nočním stolku. Přijala hovor a rozespalým hlasem se zeptala, kdo volá. Chvíli naslouchala volajícímu a pak řekla: „Ve tři tam budu, nashledanou.“
Odložila telefon na místo, odkud ho vzala a položila se zpátky do postele. Volal jí Alexův advokát a žádal ji, aby přijela do jeho kanceláře v Eastbourne. Přišel čas na čtení závěti, do které byla zahrnuta.
Po chvíli vstala a začala se oblékat. Myslela na Vánoce, které strávila. Na Vincenta, Emmu, její přítelkyni Jennifer a jejich nyní už tříletého syna Timmyho, se kterými strávila 25. prosinec a Silvestr. Ti všichni, snad vyjma Timmyho, neboť ten ještě pro to neměl dostatek rozumu, se rozhodli, že ji v čase Vánoc nenechají o samotě. Obzvlášť, když by za jiných okolností trávila s Alexem líbanky na Novém Zélandě, kde právě teď bylo léto.
U právníka se dozvěděla, že v závěti, kterou Alex napsal, když se zasnoubili, jí odkazuje dva a půl milionu liber a k tomu ranč, se kterým může nakládat dle libosti, což v praxi znamenalo, že ho může buď prodat, anebo tam žít a chovat koně. K závěti byl přiložený dopis adresovaný jí. Tess se čtením počkala na doma a snažila se vstřebat fakt, že náhle zbohatla.
Večer si nalila skleničku vína, usadila do křesla a začala číst.
Má drahá Tess.
Nevím, kolik času uběhlo od chvíle, kdy jsem napsal tento dopis, avšak doufám, že jsme ten čas strávili spolu a byli šťastní. Pokud jsem zemřel příliš brzy, chci, abys peníze, které jsem ti odkázal, využila k cestování, neboť vím, že po tom jsi vždy toužila. Jestliže jsi už dosáhla uctihodného věku, jistě víš, jak s penězi naložit. Kdyby existovala možnost, že jsme již oba mrtví a tento dopis čte někdo z mých potomků, zvyš svou pozornost, neboť bych Ti rád oznámil, jak moc jsem tvou matku nebo babičku miloval.
S láskou Alex
Teprve tehdy, když kapky slz dopadly na papír, uvědomila si Tess, že brečí. Dopis rychle odložila, vzala skleničku a napila se vína. Tohle byl nejkrásnější dopis, který jí kdo kdy napsal.
Nevěděla, jak dlouho seděla v křesle, než se zvedla a šla k počítači, aby si rezervovala letenku a pokoj v hotelu na Novém Zélandě. Ales si přál, aby cestovala, a přesně to ona udělá. Procestuje celý svět a pak se rozhodne, co dalšího udělá se svým životem. Pokusí se být šťastná. Na mysli jí vytanul Vincent. A kdo ví? Třeba jednou bude opravdu znova šťastná.


Epilog

Milá Julie,
píšu Ti už asi sedmý dopis ze svých cest. Každý měsíc jeden, jak jsem Ti slíbila. Zrovna se nacházím v hlavním městě Indie a koupila jsem Ti moc krásné sárí. Charles z tebe bude celý paf, až si ho oblečeš. Doslechla jsem se, že už je malá na světě. Posílám velké gratulace a doufám, že jste obě zdravé. Rozhodla jsem se vrátit domů ke konci září. Do té doby ode mě pozdravuj ostatním a za dva měsíce se uvidíme.
Tvá drahá přítelkyně Tess.



 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.10.2012, 12:17:58 Odpovědět 
   Zdravím.

Obě linky se uzavřely. Jak se zdá, přes všechny tíživé osudy nedostala láska šanci, ale i takový bývá život. Dobrého je pomálu a starostí plný ranec. Tví hrdinové však hrdě kráčejí dál (byť se zdá, že je osud srazil na kolena). Ona linka z minulosti je právě tou knihou, která nebyla dokončena? (musel jsem se zeptat) Přes pochmurný a smutný závěr s sebou nese Epilog určité rozhřešení a "ono světýlko na konci tunelu", byť o dalších osudech Tess se čtenář již nic nedozví, mohou jen hádat a doufat, že ji nepotká nic zlého...

Našel jsem i několik šotků. A ještě mne napadlo, nemohl být dán dopis od Alexe do kurzívy, nebo oddělen prázdným řádkem, aby nebyl součástí popisného textu? Ale to jen na okraj.

Co mi padlo do oka:

-- Velkou oporou jí byl Charles a snažila se šetřit kvůli té maličké, které uvnitř ní rostla. -- která uvnitř ní rostla. (???)

-- Vážím si ji. -- jí (TÉ ženy)

-- Ales si přál, aby cestovala, a přesně to ona udělá. -- Alex (nejspíš jde o milý šotkovský překlep)

P.S. Nejspíš by si celý příběh zasloužil nějaké to shrnutí, že jo? Hm... Zatímco je "současná dějová linka" určitým psychologickým náhledem do života hrdinů a ukazuje na jejich nelehké osudy a vzájemné vztahy (tak jak je běžný život přináší, tedy bez příkras a zbytečných emocí či detailů), "historická linka" zavádí čtenáře do prostředí "staré dobré Anglie" (o několik stovek let dříve) a poukazuje na osudy několika postav, které se s ubíhajícím dějem postupně vybarvují, kdy je jejich minulost dostihuje a spolu s dalšími událostmi (viz kauzalita příčiny a následku) dotváří jejich životní osudy. Hrdinové buďto umírají, nebo se mění (vnitřně) a vydávají se vstříc svému dalšímu životu (podobně, jak tomu je v dějové lince ze současnosti). Ono prolínání obou linek jen poukazuje na fakt, že ačkoliv dotyční žijí v minulosti či současnosti, jsou stále konfrontování s realitou, svými činy, myšlenkami a pocity. Suma sumárum, zařadil bych tento příběh spíše do "psychologické prózy", přestože je děj odehrávající se v minulosti o mnohem akčnější a dobrodružnější, než ten současný (ovšem i zde hraje psychologie postav svou nezastupitelnou roli). A pokud se mýlím, nevadí... Tu a tam mohou čtenáři narazit na nějaký ten nedostatek (překlep, chybku a podobně), ovšem k délce textu se není čemu divit (zde pomůže betareader, pokud je na opravy autor sám - myšleno všeobecně - může se stát, že mu tu a tam něco unikne), na "kvalitu" příběhu to však nemá výrazný vliv, přestože případné nedostatky mohou čtenáře odvádět od děje. Takže něco kolem jedničky, byť na tom číselném hodnocení nezáleží. Obecně bych text mohl zařadit i jako "čtení nejen pro ženy", přestože jsem si v oné historické části dost liboval... Tož tak.
 ze dne 05.10.2012, 19:06:34  
   Trenz: Za to shrnutí ti hrozně moc děkuju. Je perfektní. Jsem ráda, žes to se mnou vydržel až do konce a snad se uvidíme u dalšího příběhu:-)

A ano. Ta linka minulosti je ona nedokončená kniha.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Ples příšer - 6...
Lizz
Skřetí spravedl...
Opretis
Návštěva banky ...
Lollo
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr