|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 6 ::
|
 |
|
:: Dárek k narozeninám ::
 Ekyelka |
publikováno: 23.11.2006, 22:42
|
|
| |
|
|
Chodba se přede mnou táhla do nekonečna, temná, studená a páchnoucí smrtí. Kdysi hustý tmavomodrý koberec zčernal zaschlou krví, cákance v šíleném výbuchu vraždění pokrývaly i stěny a strop. Těla, vlastně už jen části těl se válely všude kolem, zohavené k nepoznání a degradované na ohlodané zbytky strašlivé hostiny.
„Jsi v pořádku?“ zašustil Eskirův plášť, když si čaroděj přidřepl vedle mě.
„Je tady. Někde vepředu, možná v tanečním sále. Živí se.“
Z nastavené dlaně mu vystoupila malá koule bledého světla. Nepatrně se zvětšila do velikosti kokosového ořechu, zamihotala se jako plamínek svíčky, pak se v ní objevila tvář kapitána Belteriana:
„Lorde čaroději?“
Vojákův hlas byl zkreslený vzdáleností i vším tím kamením, kterým musel přenosový paprsek proniknout, přesto mně ještě dokázal pohladit po duši. Kapitána Belteriana byla pro službu v královské gardě věčná škoda; vydělal by si mnohem víc a bezpečněji jako minstrel. Ovšem to by zároveň nesměl být tím typem mužů, co milují své Poslání.
„Jsme v prvním patře, severní konec hlavní chodby. Démon je někde před námi. Jsou vaši muži připraveni?“
Trvalo mi celé první dva roky našeho společného života, než jsem si Eskira vychovala, ale všechny ty hádky a uražené syčení stálo za to. Pokud vím, byl můj milenec jediným lordem čarodějem, který se účastnil i tak nebezpečných podniků, jako bylo pronásledování masových vrahů, stopování uprchlých démonů nebo lov šedých tygrů. Proto teď také dřepěl vedle mě a ne ve svém domě na opačném konci města.
No, možná za to tak trochu mohla i obava o mé zdraví; jsem sice neobyčejně rychlá, ale ten démon se taky zrovna neloudá.
„Čekají na váš rozkaz,“ zavlnil se obraz v zářící kouli, jak se kapitán nevědomky vypnul do předpisového pozoru.
„Hodní chlapci,“ ušklíbla jsem se. Nic proti armádě, ale radši používám svůj než cizí mozek.
„Ať začnou strhávat okenice na jižní straně.“
„Ale,“ zaváhal kapitán, když mě zaslechl, „to ho vyštveme přímo na vás!“
Tuhý límec uniformy mu tedy nezaškrtil všechen přívod krve do mozku. Přesto jsem znechuceně zavrčela; teď nebyl čas na lekci ve strategii lovu!
„Kapitáne Belteriane, koberec tady v chodbě je tak nasáklý krví, že čvachtá při každém kroku. Navíc máme před sebou minimálně dvacet místností, dvacet neprozkoumaných místností, abych byla přesná. Jestli se chcete zapsat na démonův jídelníček, klidně vám přenechám své místo, jinak okamžitě začněte likvidovat to bednění!“
„Splňte rozkaz, kapitáne,“ přikývl Eskir a zrušil komunikační zaklínadlo.
„Nebyla jsi na něj trochu tvrdá? Nezapomeň, že mu Chevar přikázal nás chránit,“ narovnal se do své úctyhodné výšky metru devadesáti, při tom mu plášť zavířil kolem nohou a postříkal mě jemnou sprškou srážející se krve. Až tady skončíme, dám si pořádně dlouhou koupel.
„Nás? Plýtvání silami,“ zavrčela jsem do vzdáleného rachotu. Královští gardisté právě začali kdesi na opačném konci domu strhávat bednění z oken.
„Máš Bewin slunovratový likér?“
Krátce přikývl:
„Nemusíš to dělat. Všichni vědí, že nikdo nepřežil.“
Povzdechla jsem si. Skoro celou noc jsme mluvili o tom, co jsem měla v plánu, dokud se mi Eskira nepodařilo přesvědčit – tedy myslela jsem si to. Očividně si však o mně dělal mnohem větší starosti, pokud za to nemohla příliš krátká paměť. Radši budu doufat v to první.
„Lord Dorwin navíc patří k premagianům.“
„Díky,“ zavrčela jsem, „moc mi to neulehčuješ.“
Premagianské hnutí vzniklo hned po Druhé magické válce. Jeho filozofie byla vcelku jednoduchá – žít bez pomoci magie a zaklínadel, aby k podobným zvěrstvům už nedocházelo. Byla v tom ale jedna potíž: radikální zastánci – a těch byla naneštěstí většina – si usmysleli, že se pro takový život hodí jen svět očištěný od všeho, co jen trochu zavání magií. V minulém století dokonce došlo na severu k několika pogromům na městské elfy a čaroděje, než byli premagiani v následné občanské válce skoro všichni vybiti. Těch pár přeživších se stáhlo do ústraní, ale hnutí stále nějak přežívalo. A já teď měla v plánu oživit jednoho z nich. Magií.
„Chci ti v tom zabránit,“ ozval se zase Eskir, ještě naléhavěji než předtím. „Je to příliš nebezpečné. I pro tebe.“
Už jsem nestačila odpovědět, musela jsem se soustředit na blížícího se démona. Vytrvalý rachot a ustupující šero v něm probouzely zuřivost, která se vzápětí vyšplhala až kamsi za vražedné šílenství, jakmile vycítil naši přítomnost. Útok nejspíš bude hodně rychlý a naprosto nečekaný, úplně jiný než pomalé plížení, kterým dostal lordovy hosty.
Mě si ani nevšiml. Proletěl chodbou – tři metry svalů, slizké kůže, drápů a jedovatých slin – rovnou na Eskira, stojícího kousek za mnou. Neviditelná stěna ochranných zaklínadel zpomalila démona jen minimálně, ohnivé střely a jedovaté šípy mu také moc nevadily. Aspoň zpočátku, než jsem mu vyskočila na hrbatá záda a zaťala drápy do páchnoucí kůže.
Musela jsem démonovu životní energii odčerpávat postupně, aby měl Eskir dostatek času vypátrat jeho tvůrce. Nebylo to nic jednoduchého, protože struktura toho ohavně polovičního života byla neuvěřitelně propletená. Démonův stvořitel očividně chtěl, aby se bestie rozpadla na elementární protoplazmu při první pořádné ráně – cákanec hnijícího fujtajblu není zrovna dobrým materiálem pro vyhledávání stop.
„Past,“ sykl Eskir. Také si toho všiml, vzápětí změnil strukturu svých zaklínadel. Chtěl démona zkrotit, nebo ho aspoň znehybnit, i když to pro nás oba znamenalo mnohem větší riziko. A mně si dovolil dávat kázání!
Nakonec jsem našla správnou cestu. Natáhla jsem se po nejbližší bludné duši – královští mágové na mou žádost palác zapečetili už včera navečer při prvním démonově útoku, takže se zemřelí ještě stále drželi v okolních zdech – a zpětnou vazbou mezi myslí a tělem jsem našla zbyteček původní tkáně. Nic moc, ale démon i já jsme oba měli dostatek síly, aby se cár masa změnil v pletenec svalů, ze kterého bleskově vyrostlo celé nové tělo.
„Eskire!“ křikla jsem varovně.
Zmatená dívenka, nejspíš služka z kuchyně, se ocitla ve sněhové závěji venku před palácem, než se stačila pořádně rozhlédnout. Eskirova magie někdy pracuje zatraceně rychle! Co jsem si stačila všimnout, bledé hubené tělo kouzla zahalila do teplých šatů z jemně česané vlny a brokátu, což asi bylo víc, než co mělo to nebohé dítě kdy na sobě i v největším mrazu.
Další mrtvý, tentokrát jeden z lordových hostů: pár třísek, které zbyly z rozdrcených kostí. Lady Newelle: cákanec krve na zdi a chomáč blonďatých vlasů. Jejich nejmladší syn: zapomenutý paleček v krví zrudlých peřinkách. Další host, ctěný magistr Yensirak: brýle, zbytky dlouhého bílého vousu, půl paže a levá noha. Sám lord Dorwin skončil v démonově žaludku celý; musela jsem se přehrabovat v natrávených zbytcích, abych našla aspoň pár neporušených buněk. Nechutná záležitost!
Méně významní hosté, sluhové a ozbrojenci dopadli řádově lépe. Většinou je démon jen zabil a těla nechal na místě, nanejvýš si tu a tam kus uhryzl, pro chuť. Eskir mne radši vpustil do koutku své mysli, abych mohla čerstvě oživené sama posílat do bezpečí. Jakmile jsem totiž jednou našla cestu k démonově životní síle, bezostyšně jsem ji využívala, až se mi bestie začala pod tlapkami měnit. Démon se zmenšoval a rozpadal přímo před očima, ale zajatý Eskirovou vůlí s tím stejně nemohl nic dělat. Naposledy zařval a rozcákl se.
Seskočila jsem Eskirovi do náruče, než jsem se mohla zřítit do louže zbývající protoplazmy, zavánějící víc než týden stará ryba.
„Jsou všichni?“
„Skoro. Myslím, že by mi lord Dorwin nepoděkoval, kdybych oživila i jeho pradědečka,“ zívla jsem. „Nejspíš ani netuší, že se věhlasný Marsial Trolobijec po své hrdinské smrti na Neharijské pláni usadil právě tady i se svou milenkou.“
„Uh?“ vytřeštil Eskir oči. Je to zlatíčko, ale měl by si častěji povídat s mrtvými – aspoň by se dověděl pár zajímavých věcí.
„Zapomeň na to.“
Zapomněl, aspoň na čas, protože jakmile jsme vyšli ven, přihrnul se k nám lord Dorwin. Cože? Předpokládáte, že nám samou vděčností za záchranu svého života i své rodiny snesl k nohám všechny poklady světa i modré z nebe a prach z nejkrásnějších hvězd? Očividně jste se s ním nikdy nesetkali. Stál v nejhlubší závěji vedle příjezdové cesty jen v odpoledním obleku, rudý vzteky, že se mu po zahradě promenáduje tolik cizích lidí, ale zapomněl dokonce i na všechny přítomné čaroděje, jen zahlédl nás dva.
„Vy!“ zamířil přímo k nám.
Seskočila jsem Eskirovi z náruče na zem a ještě ve vzduchu jsem se proměnila, abych rozzuřenému lordovi trochu zamotala hlavu. Zatím jsem potkala jen jediného muže, který dokáže přemýšlet i při pohledu na mé nahé lidské tělo, ale Eskir si za ty roky společného života už vypěstoval určitou míru imunity, takže se vlastně nedá mezi mé obvyklé oběti počítat.
„Lorde Dorwine,“ uklonila jsem se, že by mi ani hlavní královský ceremoniář nemohl nic vytknout, a vděčně jsem se zahalila do Eskirova kožešinového pláště. Nahota je skvělá věc, když ji umíte používat, ale ne v mrazu a před očima slintajících gardistů, o královských čarodějích nemluvě.
„Co je to?“ hlesl po chvíli.
„Lady Anfira z Mlžných hor, má snoubenka,“ ozval se Eskir.
Snoubenka? Večer mi bude mít co vysvětlovat!
„Jedině jí vděčíte za životy všech ve vašem domě. I za váš,“ zazněla v Eskirově hlase skrytá hrozba. Normální člověk by si jí nevšiml, ale zvykla jsem si vnímat i nejjemnější rozdíly v zabarvení lidského hlasu. A lord Dorwin také, protože jen stál na místě, doutnal vzteky a naprázdno zatínal ruce v pěst.
„Včera za soumraku na palác zaútočil mocný démon, vyslaný některým z vašich nepřátel. Jeho Veličenstvo král Chevar nás osobně požádal, abychom vraha našli.“
Ani slovo o mém zásahu, díky němuž tu stál a chystal se nás navěky proklít. Správně, jen ať mu to dojde samo! Pozorovala jsem zapřísáhlého premagiana, jak se mu v očích mísí znechucení, děs, úleva, podezření i čiré zděšení – to se objevilo ve chvíli, kdy k němu přistoupila jeho okouzlující žena, zahalená do vypůjčeného pláště, v náruči vrnící uzlík s lordovým nejmladším synem.
„Když jsme vstoupili do domu, naživu nebyl nikdo,“ přikývl Eskir vážně. Další kámen na pohřební mohylu. Ještě pár a milý lord se nám zhroutí. Budu to muset zarazit.
„Lorde Dorwine. Palác byl na mou žádost magicky zapečetěný tak, aby nic nemohlo uniknout. Nic. Vaše následné… navrácení do původního stavu bylo jen otázkou správného rozložení energie. Má magie spravila, co ta vrahova zničila.“
„A když nás teď omluvíte, mylorde, vrátíme se ke své práci,“ odtáhl mne Eskir dříve, než jsem se mohla zmínit o několika velmi zajímavých detailech, týkajících se lidí z jeho domácnosti.
„Někdy jsi zatraceně nebezpečná, Anfi,“ zavrčel ve vstupní hale, jakmile jsme byli z doslechu případných svědků.
„Zvykej si. Konec konců jsem tvoje snoubenka,“ ušklíbla jsem se. S lidskou tváří to jde mnohem snáz, takže jsem vystřídala hned několik grimas, než mě Eskir požádal, abych toho nechala. Když pracuje, není s ním vůbec žádná legrace.
„Kde je ten slunovratový likér?“ otřásla jsem se krátkou vlnou intenzivního chladu. Dříve bych po tak náročném směrování energie prospala několik dní, ale Bewin zázračný likér z dvou set třiceti sedmi bylin, esencí a ostatních přísad mne dokázal spolehlivě udržet vzhůru i několik týdnů.
Náhodou jsem na to přišla před rokem – během oslav zimního slunovratu došlo k sérii brutálních vražd. K vyšetřování nás samozřejmě přizvali až po pěti dnech krve, kostí a vnitřností roztahaných po celém městě, když byli v koncích i královští mágové a všechny zatím shromážděné důkazy zničil požár. Navíc už během první hodiny našeho oficiálního pátrání se sám Eskir málem stal další obětí, nebýt duchaplnosti Lostris Léčitelky, která čaroděje zmrazila, dokud jsem se nevrátila z průzkumu městských stok.
Bewa tehdy výjimečně zapomněla na svou nenáladu a v neuvěřitelně krátkém čase uvařila celý kotel slunovratového likéru podle tajného receptu po své prabábě. Vím to, protože jsem jí asistovala – neměly jsme potřebných padesát let na kvašení, opakovanou destilaci a konečné zrání v sekvojových sudech, takže jsem celý proces mírně urychlila. Od té doby mám k naší kuchařce nevýslovný respekt; nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak může být vaření nebezpečné.
Eskir mi s přehnaným povzdechem podal opletenou láhev, než ustoupil stranou, aby měl dostatek místa k čarování. I bez dlouhého pláště vypadal úchvatně. Oblečený do tmavě modrých šatů z prvotřídního sukna a s dlouhými blonďatými vlasy spletenými do pěti copů vypadal jako šlechtic ze Severních ostrovů, ale nepřehlédnutelná aura Moci nenechávala nikoho na pochybách, že má mnohem větší sílu než nějaké princátko od Ledového moře. Tvář se mu napjala soustředěním, dokonce nepatrně přimhouřil rozzářené oči, když pozvedl ruce k zaklínání.
Radši jsem se k němu otočila zády a odlomila pečeť z hrdla láhve. Teď zrovna nebyl ten nejlepší čas na tyhle myšlenky. Opatrně jsem polkla malý doušek slunovratového likéru – dokonce ani Daraxir není schopen vypít bez trvalých následků víc než malou číšku naráz – a se zavřenýma očima jsem nechala tělo, aby si samo poradilo se zkapalnělým sluncem. Mnohem bezpečnější by to sice bylo u země na všech čtyřech, ale nejspíš tam stejně skončím, jestli to s likérem přeženu.
Samozřejmě jsme to nemuseli dělat. Svou práci jsme odvedli dokonale, dokonce s prémií v podobě vzkříšené kompletní domácnosti lorda Dorwina. Na zahradě čekala celá smečka netrpělivých mágů, až budou moci do paláce vstoupit, nemluvě královských gardistech a lordovu služebnictvu, ale tohle byla věc cti. Naší cti.
Všichni aspoň trochu soudní čarodějové, zaklínači a podobná havěť včetně tkulských nekromantů dobře ví, že si s námi nesmí zahrávat, pokud se nechtějí osobně seznámit s Bledou paní. Na celém kontinentu by se našli možná dva mistři magie, kteří by v záchvatu sebevražedného šílenství riskovali střet s Eskirem Nebevládcem Dračím, o mé maličkosti nemluvě. Dokonce i menší bohové se velmi rychle naučili našemu domu vyhýbat, když jsem jich už pár poslala tam, kam obvykle zapomenutí bohové odcházejí. Město bylo už sedm let pod naší ochranou, to byla známá a respektovaná věc.
Přesto si někdo drze nakráčel do Dorwinova paláce a probudil krvavého démona. Nic proti nájemným vraždám – každý se musí nějak živit – ale obyčejní lidé nemají proti magii téměř žádnou šanci. Před rokem nám dalo dost práce, abychom uklidnili město, a někdo nám teď křehký mír mezi lidmi a čaroději chtěl zase narušit! Vraždou – a jako by to nestačilo, rovnou vraždou váženého premagiana! Tlak se mi zvedal už při pouhé vzpomínce na únavná jednání, která jsem musela minulou zimu absolvovat, a hlavně na možnost, že to byla zbytečná práce.
Pravda, ten tlak se mi zvedal i účinkem slunovratového likéru. Zapomněla jsem se ve vzpomínkách na dny uprostřed loňské zimy, vibrující napětím a předzvěstí občanské války, a nepozorovaně jsem vypila obsah celé láhve. Znechuceně jsem se zašklebila, až se zrcadlo na stěně proti mně viditelně zachvělo a vzápětí prasklo.
Normálně nemám tolik Moci, ale řekněme, že je Bewin likér neobyčejně silný v mnoha ohledech.
„Lord Dorwin je schopný nám to zrcadlo vyúčtovat, tak si radši dávej pozor,“ ozval se Eskir mírně zastřeným hlasem. Cáry surové magie kolem něj vířily v divokém tanci, který ho mohl při sebemenší chybičce pohltit, přesto si čaroděj ještě našel čas mě poučovat. Zasyčela bych na něj, ale zbytečně bych na sebe upoutávala pozornost bytostí z Mezery. A možná by to odnesla i další zrcadla v hale, o což jsem nestála. Chození bosýma nohama po střepech nepovažuji za právě nejlepší zábavu.
Eskir už nic dalšího nedodal, musel se soustředit. Chvíli jsem ho pozorovala, dokud se mi vzadu na krku nezačaly přebytkem magie ve vzduchu ježit chloupky. Nejvyšší čas věnovat se vlastní práci.
Jak jsem procházela jednotlivými místnostmi, Eskirův plášť mi na ramenou těžkl vsáknutou krví. Většina téhle nestabilní tekutiny se sice vrátila ke svým majitelům, ale ne úplně všechna, tak dobrá zase nejsem. Dokážu sice mrtvému masu navrátit původní podobu i životní energii – tedy pokud se duše potuluje někde poblíž – ovšem ani velká Semhet nemá tolik trpělivosti, aby oživovala každou drobnou buňku. To je mnohem jednodušší doplnit chybějící krev třeba proměnou části démonova těla.
V prvním patře jsem toho měla tak akorát dost. Nechala jsem plášť sklouznout do zvlášť velké kaluže tmavnoucí krve – stejně už byl téměř zničený – a soustředila jsem se na svou proměnu. Obvykle ji sice zvládám bez mrknutí oka, jenže to se měním z kočky v ženu nebo naopak. Teď jsem potřebovala kočičí rychlost a sílu i lidskou velikost a věřte, že najít rovnováhu mezi dvěma tak odlišnými póly je někdy zatraceně těžké!
Nakonec jsem našla vhodnou formu. Vědět tehdy před lety vrazi mých rodičů, kolik podob jsou kočkodlaci schopni přijmout, nejspíš by vypálili i Plamenici a okolní lesy na pět dní cesty, aby měli jistotu, že nikdo z naší rodiny neunikl. Jenže i když to nevěděli, stejně svůj příšerný úkol splnili téměř beze zbytku. Z našeho domu zůstala jen trocha popela a rodina…
Radši jsem se soustředila na proměnu. Slunovratový likér měl příliš velkou sílu, než abych se mohla spolehnout jen na mechanizmy nevědomé metamorfózy. Až tady skončíme, měla bych několik dní věnovat jeho podrobnému zkoumání, aby se už nemohla opakovat ta loňská nehoda. Nic proti gryfům, ale mají strašně nepohodlné tělo!
Konečně byla proměna u konce. Netrvá déle než pár prchavých okamžiků – nikdo není tak hloupý, aby na dlouhé vteřiny odhalil svá nejzranitelnější místa – ale v podobných případech subjektivní čas vždycky ubíhá mnohem rychleji. Je to pochopitelné, když v určitém momentu nejste ničím a zároveň můžete být vším, čím chcete.
Jen jsem klesla na všechny čtyři, těsně nad hlavou mi proletěl šedý cár napůl hotového zaklínadla a s hlasitým zahřměním prorazil protější stěnu. Další nepodařené kouzlo se chvíli motalo u stropu chodby, než se rozpadlo na neškodný dým z březových štěpin. Ostražitě jsem se přikrčila. Tohle nebyla Eskirova magie, ta příjemně šimrá kožich a navíc není takhle nepodařená. Očividně tu někde byl další čaroděj. A pěkně mizerný, jak jsem mohla usoudit ze struktury rozpadajících se zaklínadel.
Eskira jsem volat nemusela, sám cizí magii spolehlivě vycítil i na mnohem větší vzdálenost. Přiběhl jak vítr a znakovou řečí mi sdělil velmi zajímavou věc: nebyli jsme v paláci sami. Potlačila jsem nutkavý pocit kousnout ho do stehna, ale vzápětí mě přešel, když jsem pod silnou vrstvou zbabrané magie vycítila temný proud dokonale vypilovaných zaklínadel.
Další čaroděj? Rozhodli se snad všichni blázni, že si v paláci lorda Dorwina dají dostaveníčko kroužku sebevrahů? Uraženě jsem zaprskala směrem k Eskirovi, který znakoval, abych na něj počkala v bezpečí vstupní haly, a s uraženě zvednutým ocasem jsem vyrazila přímo do tanečního sálu, odkud vedly všechny nitky cizích sil. Už mne přestávalo bavit tohle hraní si na kočku a myš, zvlášť, pokud se mi někdo snažil vnutit roli myši.
Zažila jsem už dost divných i vyloženě šílených situací, aby mne jen tak něco nepřekvapilo, ale na prahu slavnostně vyzdobeného sálu jsem ztuhla jako Bewina vychvalovaná šlehačka. Uprostřed tanečního parketu stála asi desetiletá dívenka, obklopená hned několika vrstvami vlastní Moci, a nepřátelsky se mračila na svého dospělého protivníka v černém hábitu tkulských nejvyšších mágů.
„Lhal jste mi, pane!“ zaškaredila se na něj právě. Považovali byste to jen za roztomilé dětské gesto, jenže malá Sahela držela ruce dlaněmi dolů v základním zaklínačském gestu. Prsty sice měla nepřirozeně napnuté a příliš daleko od sebe – podobných drobností si začnete všímat, když nějaký čas žijete s čarodějem – ale měla ty správné instinkty. Lorda Dorwina dnes čeká ještě jedno pořádné překvapení!
„Slíbil jste mi pro otce tarkala, jaké nemá ve svých stájích ani Jeho Veličenstvo, a místo něj se z truhličky vyvalil ten ohavný netvor! Jste zlý a já vás už nemám ráda!“
„Rozmazlené hloupé děcko!“ zasmál se čaroděj chladně.
„Co mi záleží na tvém mínění! Lidé mi snadno uvěří, až se zkrvavený vypotácím z domu a napůl šílený hrůzou jim povyprávím, jak jsi úplně nepříčetná vzteky začala najednou čarovat! Všichni v domě přeci věděli, jak jsi žárlila na svého malého bratříčka, a dovědí se to i královští soudci!“
„Jistě je to bude velmi zajímat,“ poznamenala jsem neutrálně, „stejně jako vaše účast na tomhle nepodařeném útoku, mistře Skeldene, a vaše spojení s nepřátelskou mocností. Však se jim hned můžete vyzpovídat; v zahradě před palácem čekají mezi královskými čaroději i dva Tazatelé,“ vykročila jsem doprava podél stěny.
„Myslíš si, že mne vyděsíš materializací přerostlého kotěte, děvče?“ otočil se teď už bývalý městský zaklínač zpět ke znejistělé Sahele a pozvedl ruce k novému zaklínání.
„Spřádám vlákna Moci déle, než je naživu tvá matka! Jsi hloupější, než jsem doufal, jestli si myslíš, že mně vyděsí horská kočka s přiblblými poznámkami,“ začal se ve vzduchu vysoko nad jeho hlavou zhmotňovat kouřový démon. Velké zlé oči, hodně zubů, chlupů a drápů – přesně ten mix zvířecích a lidských rysů, co by vyděsil i královského gardistu, natož malou holčičku.
Sahela však nebyla jen tak nějaká malá holčička. Hrdě zvedla hlavu – v tom se svému otci podobala víc, než havraní černí vlasů a modrozelenými tůněmi velkých očí – a zlostně si dupla:
„Nejsem hloupé děcko, ty ošklivo! Jen tak nějakým bubákem mě nevyděsíš!“
Uvědomila jsem si, že Sahela neviděla, co její Mocí uvolněný démon provedl s ostatními lidmi v domě, a v duchu jsem za to poděkovala všem bohům, kteří se o to postarali. Jen velmi málo dospělých by se dokázalo vyrovnat s vědomím, že právě oni způsobili třeba i nevědomě takovou hrůzu, natož malé dítě. Šílenství by ji nejspíš zničilo a s ní možná i celou čtvrť; už jsem zažila řádění nepříčetného čaroděje a nebylo to nic příjemného, to mi věřte. Stejně jako následný zásah Kruhu, který nebohého Kirvalka navždy zbavil jeho Moci.
Kouřový démon začínal nabývat přesnějších obrysů, ale těsně před úplným zhmotněním se opět rozplynul do nevinného dýmu. Výborně, takže Eskir se konečně rozhodl zapojit do naší malé hry!
„Předpokládám, mistře Skeldene, že jste v posledních několika letech neměl zrovna čas poslouchat městské zpěváky,“ ozval se Eskir odevšad současně a ani v nejmenším se nesnažil v hlase skrýt pobavení, které jsem pociťovala i já, „protože jinak byste nepokládal mou snoubenku Anfiru za ochočeného mazlíčka lady Sahely.“
Co má pořád s tou snoubenkou? Napil se snad Bewina likéru, když měl láhev u sebe?
Dorwinova dcerka se viditelně nadmula pýchou, když ji nazval lady. Jejího otce ještě bude pořádně bolet hlava, než si ji odvede nějaký princ nebo hrabě, ale přála jsem mu to. Jiný rodič by byl patřičně hrdý, že má v rodě tak silnou čarodějku, ale ne lord Dorwin. Deset let nechal Sahelinu Moc zahálet, aniž pomyslel na následky, na bolest, kterou tím způsobuje své dceři. Až tady skončíme, pořádně si to s ním vyřídím!
„Kdo jsi?“ rozhlížel se mistr Skelden iracionálně po malovaném stropě sálu, jako by se Eskir mohl schovávat mezi okřídlenými fiarny a tarkaly, nebo za nadýchanými oblaky na pozadí malby.
„Eskir Nebevládce Dračí. O něm jste snad slyšel, ne?“ začala jsem se pomalu přibližovat. Nic nezneklidní vaši zamýšlenou oběť tolik, než když kolem ní přecházíte v pomalu se zužující spirále. Stále se držíte za pomyslnou hranicí, dost daleko, aby kořist neztratila jistotu, že má ještě stále čas uniknout, a najednou je na jakýkoliv pokus o útěk pozdě. Moje oblíbená metoda lovu.
„Lady Sahelo, myslím, že bychom měly pány nechat na chvíli o samotě,“ zastavila jsem se kousek od nesourodé dvojice.
„Proč?“ zareagovala holčička sice logicky, ale pro danou chvíli přímo nevhodně.
„Záležitosti mužů, lady Sahelo. Nudné, zdlouhavé a nezajímavé,“ snažila jsem se vložit do svého hlasu dostatek lhostejnosti, abych ji odradila od nápadu zůstávat ještě o trochu déle v přítomnosti dvou čarodějů, chystajících se k vražednému zaklínání.
„Dobře tedy,“ zatvářila se Sahela povýšeně, „půjdeme si vypít čaj do modrého salónku,“ rozhodla se vznešeností patnácti generací královských ministrů a vojevůdců. Usmála jsem se za jejími zády na mistra Skeldena, když kolem mne procházela – couvl před mými vyceněnými tesáky stejně rychle jako kterýkoliv prostý člověk bez magického nadání – a se spokojeným zamručením jsem ho nechala v Eskirově péči.
„Ty jsi taky čarodějka?“ nerozpakovala se Sahela chytit mého hřbetu, jen jsme byly venku ze sálu. Tady v chodbě zůstalo jen málo krve, ale dívenka měla očividně dost citlivé smysly, aby jí utrpení vsáknuté do zdí neuniklo.
„Něco na ten způsob,“ přikývla jsem. „Jak ses seznámila s mistrem Skeldenem?“
„Promluvil na mne před měsícem na ulici, když jsem utekla chůvě. Byl… Chtěl být mým přítelem.“
Na svůj věk byla až příliš vyspělá. Co si asi musela od otce vyslechnout kvůli svému nadání? Radši jsem o tom nepřemýšlela, abych ho dnes nemusela oživovat podruhé.
„Proč mistr Skelden tolik nenávidí mého otce?“ ozvala se najednou, když jsme v naprostém tichu sešly do haly. Velké modrozelené oči, které za takových pět let budou lámat všem mladíkům v dohledu srdce a ostatním dívkám zvedat žluč, dnes ztratily většinu nevinnosti. Nahradil je smutek a – bolest. Kolik může dětské srdce vydržet, když ztratí iluze o vlastním otci?
„Nevím, lady Sahelo. Někdy neexistuje pochopitelný důvod,“ tentokrát však byl, pomsta za mrtvé předky z rukou premagianů pro mne byla snadno pochopitelná, kdysi ve mně hořel stejný hladový plamen, „pro nás pochopitelný. Buďte ráda, že je to za vámi,“ poradila jsem jí, než jsme bok po boku vyšly hlavními dveřmi ven.
Říci, že lord Dorwin nesl tak veřejné odhalení černé skvrny na svém štítu přemagiana nelibě, je hotový eufemismus. Sahelu ještě stále obklopoval závoj její Moci, místy potrhaný únavou a nesoustředěním, ale viditelný pro všechny, kdo vědí, jak se dívat. Část královských čarodějů se začala pobaveně smát – tahle smečka kolem mistra Ninwera nikdy netrpěla předsudky a společenskou výchovou, proto si je také Chevar vybral do svého konventu – tři z nich rovnou zaútočili na rozčileného lorda, jak si dovolil zatajovat Sahelino nadání. Pobaveně jsem sledovala ten mumraj, dokud mě tichý vzlyk zleva neupozornil, že mám ještě práci.
„Otec se zase bude zlobit,“ škytla Sahela decentně mezi jednotlivými vzlyky. Po tváři se jí koulely velké slzy a zanechávaly za sebou jasnou cestičku na dýmem umouněné kůži.
„Tentokrát ne, zlatíčko,“ zavrněla jsem konejšivě.
„Vidíš ty čaroděje? Jsou královým hlasem ve věcech magie. Velmi se na tvého otce zlobí, protože ti nedovolil učit se používat Moc, a Chevar se také bude zlobit. Možná ještě víc,“ prohodila jsem, přestože bych si nejradši hned ukousla jazyk. Jen to totiž Sahela uslyšela, seběhla jako vítr ze schodů přímo doprostřed hloučku hádajících se mužů a s bojovně vystrčenou bradou se postavila před znechuceného otce, aby ho bránila vlastním tělem:
„Zmizte, zlí čarodějové! Neublížíte mému otci!“
Smích rázem ustal. Zůstala jsem sice sedět na schodišti u vchodu, ale i na tu dálku jsem cítila, jak se při Saheliných slovech pohnul vzduch. Snad nechce přivolat na pomoc bytosti z Mezery? Instinkty měla dost silné, aby to dokázala i bez pečlivé průpravy a mnoha let studií, na která byli odkázáni skoro všichni přítomní čarodějové, vládnoucí stejnou Mocí.
„Sahelo!“
Napětí rázem pominulo, zůstal jen strach.
„Okamžitě odejdi za matkou! O tvém nevhodném chování si promluvíme později!“
Chtěla jsem na něj brát ohledy kvůli tomu, co si Sahela v posledních hodinách vytrpěla, ale tohle už bylo příliš i na mou trpělivost. Díky Bewině likéru jsem seběhla ze schodů rychleji, než jsou lidé schopni postřehnout, a postavila jsem se přímo před nadutého lorda:
„Ty pitomče!“ zasyčela jsem na něj, až se kolem nás vytvořil úctyhodně velký kruh, „aby tě bohové na místě proměnili v prase! Copak jsi tak zaslepený svou nicotnou důležitostí, že jsi schopen zničit vlastní dceru?“
„Lady Anfiro,“ nadechl se kterýsi z přihlížejících čarodějů, ale nedovolila jsem mu říci už nic jiného. Eskir mne naučil víc Pohledů, než kolik znali všichni čarodějové ve městě dohromady, a v těle pumy fungovaly ještě lépe než s lidskou tváří.
„Vůbec si ji nezasloužíš. Chtěla ti dát k narozeninám dar hodný samotného krále, ale tvoje zaslepenost ji málem zničila! Mistr Skelden ji sprostě využil ke své pomstě, sahající až do minulého století, kdy premagiani vyvraždili téměř celý jeho rod, a ty jí chceš vyčítat vlastní chyby? Jsi ubohý, Dorwine! Sahela jednou bude vládnout větší Mocí než všichni přítomní čarodějové dohromady, a já se postarám, aby se svým nadáním mohla nakládat svobodně!“
„Nemáš právo, démone!“ zaječel lord uraženě, až se jeho dcera polekaně přikrčila.
„Ona zatím možná ne, ale já ano, Dorwine z Červených kopců,“ ozval se za mými zády dobře známý hlas. Jak se Chevar tak rychle dostal z paláce, když se čarodějové v zahradě nezmohli ani na překvapené zalapání po dechu? Nepatrné zašimrání magie na špičce ocasu mi ihned odpovědělo – Eskir už vyřídil Skeldena a teď číhal na správnou příležitost, aby se postaral o Chevarovo vskutku královské uvedení na scénu. Komedianti, jeden jako druhý!
„Sahela z Červených kopců je od této chvíle mou chráněnkou. Dostane se jí veškerého potřebného vedení, aby se naučila bezpečně používat svou Moc, protože její rodina toho očividně není schopna. Jste ostudou svého rodu, lorde Dorwine. Svévolně jste rozhodl o osudu své dcery, bez ohledu na důsledky a nebezpečí, které jí jako necvičené čarodějce hrozilo,“ klesal Chevarův hlas až do arktického chladu, takže jsem náhle byla vděčná za huňatý kožich.
„Můj pane, prosím, to ne!“ prokázala lady Newelle více odvahy než všichni muži dohromady, když se před něj postavila.
„Neber mi Sahelu! Ne takhle!“
Lord Dorwin sice vládl svému domu pevnou a krutou rukou, ale v rozhodujících momentech se mu jindy tichá a poslušná manželka dokázala k vlastnímu překvapení postavit. V duchu jsem připsala lady Newelle bod – Chevar se umí zlobit vskutku královsky. Konec konců se svého času toulal se smečkou komediantů po celém kontinentu a pochytil od nich víc, než jen pár karetních triků.
„Paní, nechci ti ji brát. Až přijde čas, sama se rozhodne, jestli svému otci odpustí a vrátí se domů, nebo si ponechá titul svého rodu a volnost svobodné čarodějky,“ změřil si Chevar dlouhým pohledem malou dívenku, která mu jen se stínem strachu v uplakané tváři pohled oplatila.
„Lady Anfiro? Ujmete se prozatím lady Sahely, dokud pro ni nenajdu vhodné pěstouny?“ otočil se pak Chevar přímo na mne a krátkým zamračením mi dal najevo, že by se mnou radši jednal v lidské podobě. Drze jsem na něj vycenila zuby: ať si trhne levou zadní! Nejsem jeho poddaná, abych mu plnila kdejaký vrtoch!
„Proč by nemohla zůstat u nás? Eskir patří k nejlepším žijícím čarodějům a zaklínačům a Bewa by aspoň měla důvod vařit každý den ty úžasné palačinky s jahodovou marmeládou,“ mrkla jsem na Sahelu.
„Protestuji!“ zbrunátněl lord Dorwin, který se rázem vzpa-matoval ze šoku, „důrazně protestuji! Nesvěřím svou dceru tomuhle stvoření!“
„Protestuj si, jak chceš, lordíku,“ odsekla jsem dřív, než mne Eskirova ruka na šíji stačila uklidnit.
„Lady Anfira má pravdu, lorde Dorwine. Vy jste právo zasahovat do Sahelina osudu ztratil ve chvíli, kdy jste se rozhodl popřít její přirozenost. Lady Sahela zůstane v domě Eskira Nebevládce a lady Anfiry, dokud nedospěje, nebo dokud jí nenajdu lepší opatrovníky. I když o tom pochybuji,“ prohodil s napůl škodolibým úšklebkem. Jako druhorozený královský syn si paradoxně žil svobodně a volněji než většina jiných šlechtických potomků, takže dodnes nesnášel všechny, kdo se druhým snažili sobecky omezovat a ovládat život. Lord Dorwin si to u svého krále pěkně pokaňhal.
Tak se tedy stalo, že jsme se odpoledne domů vraceli tři. Eskir byl tak hodný, že přivolal tarkaly zapřažené do vozíku z perleti a drahých dřevin – projížďce takovým kočárem by odolalo jen velmi málo holčiček. Dal předem vědět i Bewě a Torquelovi, takže naše dvojčlenná domácí armáda už čekala, když jsme se lehce snesli na bílý písek příjezdové cesty. Kuchařka, tak nepřátelská ke všem návštěvám, se vystrašené Sahely ihned ujala s bezmála mateřskou laskavostí, a zavedla ji do svého pečlivě střeženého království. Později se budu muset té malé lištičky zeptat, čím Bewu očarovala, že ji pustila do kuchyně – to se nepodařilo dokonce ani mně!
„Lord Dorwin na své letošní narozeniny jen tak nezapomene, jak jsem slyšel,“ prohodil Torquel, když jsem se kolem něj protahovala do domu.
„Dostal ten nejlepší dárek, jaký si zasloužil,“ odsekla jsem a otřásla jsem se náhlým chladem. Rázem jsem byla ráda, že se o Sahelu zatím může postarat Bewa, Eskir a Torquel, o smečce virindirských vlkodavů v psinci za domem nemluvě. Pro pár příštích dnů nechci vidět nic než svoje víčka zevnitř. Oživit celou domácnost nevděčného lorda mě totiž stálo více sil, než mi mohl slunovratový likér navrátit, a teď jsem to cítila ve všech svých chlupech. Nejvyšší čas zapadnout do postele, aspoň na zbytek dne.
Zítra mám totiž narozeniny já.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 44 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
