obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915784 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392933 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Caligo - 6. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Caligo
 autor Miky publikováno: 31.12.2012, 10:04  
Trochu delší po stejně dlouhé odmlce - snad nezklame.
 

Daniel ho - bez toho, aby přikládal odpovědi jakoukoliv důležitost - provedl skrz místnosti a halu s vrtem až k východu. Nejen že mu celá situace začínala být značně podivná, uvědomění si, že právě s mnoha lidmi přežil havárii letadla v naprosté pustině, kde pravděpodobně na kilometry daleko dlouho nevkročila a nevkročí lidská noha, s komplexem zvláštních budov a dírou do země, ho začínalo znepokojovat. Cítil v zádech jakýsi zvláštní pocit, ne nepodobný tomu, který cítil, když se díval na vzdouvající se sklo operační místnosti. Zdálo se mu, že pokud by se otočil a pohlédl na halu zvenčí, viděl by, jak jsou její stěny postaveny z milionů očí, takových, které patřívaly lidem a teď slouží jen jako obyčejný stavební materiál, to, co mívalo hodnotu, ji dokonale ztratilo. Nádech lidskosti zde neměl žádnou cenu, vše bylo serváno z kůže a ponecháno v tom nejsyrovějším stavu, bylo to jako vkročit do zatuchlého, léta nevětraného řeznictví – ale nebyl to nos, který zachycoval ten zápach; byl to mozek, jeho zvláštní část, citlivá na všechny ty věci, které si lidé marně snaží léta vysvětlit. Ta část, která uchovává některé z nejstarších otázek lidstva. Některé mozky si ji nepřipouštějí, některé ji bezhlavě přijímají, některé nad ní přemýšlejí a hledají odpovědi nebo alespoň další otázky. A pak občas přichází to, co znají všichni. Spí to v troskách a pomalu se vkrádá do všech, zatím nic netušících myslí. Dostihne nás všechny. V tu nejnevhodnější chvíli.
„Heleno?“ zavolal Daniel směrem k siluetě u brány. Posadil muže ke zdi jednoho z domů, do kterého již dříve vstoupili, a zamířil k východu z areálu. „Co tam vidíš?“ zeptal se, když se k Heleně přiblížil a viděl, že rukama svírá mříže brány a hledí z pahorku směrem k pláni. Nepotřeboval odpověď; směrem od trosek letadla k nim mířila dlouhá řada lidí. Táhli zavazadla, někteří podpírali příbuzné a spolucestující. V čele, jak Daniel poznal, šla mladá žena, která si během letu četla onu knihu s kostlivcem, a muž menšího vzrůstu s vlasy pomalu se ztrácejícími z čela.
„To ne,“ hlesl a pomalu se otočil k Heleně. „Sem nesmí.“
„V tom jim nezabráníme, je to jediná budova široko daleko, doufají, že odsud zavolají pomoc.“
„Tak… tak jim řekneme, že odsud to nejde. Tady nemůžou, nevíme, co tady je. Není to bezpečné.“
Pohlédli na sebe tak, že oběma bylo jasné, co má Daniel na mysli – ten zvláštní okamžik tam uvnitř u skla, který skončil stejně rychle a nečekaně, jako začal. Daniel netušil, jestli ani jeden z nich nemá odvahu přemýšlet nad tím, co to bylo, věděl ale, že nemá v plánu nechat ostatní, aby to zažili a vystavit je tak strachu.
(plížil se s nimi)
„Možná,“ zapřemýšlela Helena, „možná bychom mohli říct, že ta hala je zamčená a… jít všichni do té první budovy? Rozházený nábytek se zdá bezpečnější než díra do země.“
„Jo, máš pravdu. A co… co on?“ ukázal na muže sedícího u zdi budovy.
„Budu… budu se o něj muset postarat.“ Daniel si nebyl jistý, jestli si Helenin výraz vyložil správně, ale zdálo se mu, že se jí v obličeji zrcadlil jistý odpor, který mu k jejímu vzezření příliš neseděl.
„A jo, je to můj… taťka. Slyšela jsem, jak se ho ptáš. Jak otevřeme tu bránu?“ zeptala se, když se zhluboka nadechla, jako by přeťala předchozí téma.
„Nijak,“ odvětil Daniel a přelezl ji o něco obratněji než poprvé. Seskočil na druhé straně a pomalu se ze svahu vydal dolů, vstříc ostatním. Mžoural očima a hledal své rodiče, až je konečně uviděl skoro u konce. Než se k nim však dostal, zastavila ho mladá žena, která šla v čele skupiny. Její podivně tázavý pohled ho zarazil.
„Slyšeli jste to, co my?“
„Slyšeli co?“
„Ten… ten hluk. Slyšeli jsme ho dole u letadla, znělo to, jako by přicházel ze země. Jako by nám hučel pod nohama.“
„Ne,“ hlesl Daniel a snažil se nemrkat. „Nic jsme neslyšeli… našli jsme prázdnou budovu, kde můžeme zůstat, než přijde pomoc.“
To už se kolem něj shromáždila větší skupina lidí a zdálo se, že ho všichni se zájmem poslouchají. V náručí jedné z žen plakalo malé dítě ovinuté v několika vrstvách látky. Danielovi připadalo jako zhmotnění bezútěšnosti celé krajiny, které je obklopovala a jejíž obzor se táhnul, kam až dohlédli.
„Co je celý ten komplex?“ ozvala se jiná žena a Daniel si až po zlomku vteřiny uvědomil, že je to jeho matka. „Můžeme tam zavolat pomoc?“
Všichni jej probodli pohledem a jemu to v tu chvíli přišlo až úsměvné – hledí na něho skupina ztroskotanců, na jednoho z nejmladších členů skupiny, a čeká, že najde řešení, že najde fungující telefon, zvedne sluchátko a zavolá policejní stanici vzdálenou pár set metrů, pak zavolá do nemocnice a po rozbředlé půdě přijede plně vybavená sanitka, a aby toho nebylo málo, objedná taky nějaké jídlo – pizza bude stačit.
Padesátkrát quatro formaggi, neznámo kam.

„Já nevím,“ rozhodil rukama a cítil, jak jeho trpělivost mizí někde v dáli. „Je to opuštěný barák, nic v něm není, jen zdi a staré harampádí, ale je to jediné místo, kam můžeme jít. Volal už pilot o pomoc? Kde vlastně je?“ rozhlížel se kolem sebe a hledal jasně bílou košili.
„Pilot je mrtvý,“ řekla mladá žena, která šla v čele skupiny. Ostatní kromě ženy a Danielovy matky se mezitím znovu dali do chůze a mířili do svahu.
„Cože? Vždyť… vždyť s letadlem přistál.“

Když o dvě hodiny později seděl opřený o chladnou stěnu místnosti s rozházeným nábytkem, do které se všichni vměstnali, snažil se v duchu najít alespoň malou, nepatrnou souvislost mezi pilotem, který před několika hodinami dokončil svůj poslední let, a zvláštním pocitem, kterému říkal ‚ten u skla‘. Zdálo se však, že jej nervy odmítají poslouchat a jakékoliv dráhy mezi nimi byly v tu chvíli naprosto vyloučeny.
„Kde máš rodiče?“ ozval se hlas, který přesto, že jej vylekal, přinesl uklidnění. Helena se posadila vedle něj, pokrčila nohy v kolenou a obemkla je rukama.
„Šli s ostatními posbírat zásoby jídla,“ rozhlédl se Daniel po místnosti. „Co taťka?“
„Ten doktor mu dal prášek na bolest a teď usnul, ta ruka… prý bude v pořádku.“
„To je dobře,“ kousl se Daniel do jazyka, když se mu z úst chtěla vydrat otázka, proč se to vlastně stalo. Tak obrovský nával zlosti a nenávisti od tak jemně vyhlížející dívky nikdy neviděl a ani ve snu by jej nečekal. Teď, když seděla vedle něj s napůl zoufalým výrazem ve tváři, zdálo se mu, že to není ona. Nemohla být.
„Nikdo tady nemá signál,“ řekla Helena potichu a vypadalo to, jako by se ještě víc schoulila. „V mobilech docházejí baterky a bez toho pilota nevíme, jak zavolat z letadla… jestli teda vůbec přístroje fungují.“
„Ptal se někdo letušky? Mohla by něco vědět.“
„Ptali se… je v šoku, není schopná skoro ničeho. Vypadlo z ní jen to, že těm věcem v letadle nerozumí.“
Její slova přerušilo ticho, když všichni z přítomných zvedli zraky a pohlédli ke dveřím. Stál v nich udýchaný mladý muž, opřený dlaněmi o kolena a snažil se popadnout dech. Za skleněnými výplněmi dveří se začínalo stmívat a on vypadal, jako by právě před něčím utekl.
„Druhý pilot…“ vydechl zhluboka, „je taky mrtvý. Měl… nejspíš se praštil hlavou o přístrojovou desku, byla na ní krev a… byl na ní on, neměl… neměl šanci.“
S posledními slovy se mu protočily oči a zhroutil se na zem. Seběhlo se k němu několik lidí, podložili mu hlavu a během několika vteřin se jim podařilo ho probrat. Daniel s Helenou seděli nezúčastněně u zdi, téměř – aniž by si to uvědomovali – opřeni jeden o druhého.
„Tak to je nejspíš odpověď na otázku, kdo umí ovládat ty přístroje,“ hlesl Daniel a snažil se, aby to neznělo příliš zoufale – při pohledu na lidi v místnosti to však byla zcela nepochopitelná snaha. Uvědomovali si zoufalost tak či tak, nepotřebovali, aby se jí on bránil.
„V té místnosti s obrazovkami… byla tam elektřina. Musí tady být něco, čím zavolat pomoc. Sám to víš,“ otočila se Helena na Daniela s naléhavým pohledem.
„Neměli bychom tam chodit.“
(přišel s ním)
„Třeba je to naše jediná šance.“
„Nebojíš se?“
„Ne, toho ne. Bojím se tady zůstat. Všichni se bojíme tady zůstat.“
Daniel se zvedl z podlahy a oprášil si kalhoty. „Dobře, půjdeme. Ale ne sami.“
Zamířil – jistý si tím, za kým přesně jde – do protějšího rohu místnosti. Seděla tam mladá žena, kterou viděl v letadle začtenou do knihy. Teď ji držela v ruce. Když se k ní Daniel přiblížil, zvedl oči.
„Můžete jít prosím se mnou?“ zeptal se šeptem. V obličeji mu proběhl záblesk zoufalosti a naléhavosti.

Když všichni tři vešli do prostoru u schodiště a hlasy ostatních trochu utichly, řekla Helena ženě vše, co se v místnosti u haly stalo. Nejdřív se Daniel obával, že jim žena nebude věřit a bude je mít za blázny, ukázalo se však, že i ona zaznamenala něco podivného – ten zvláštní zvuk vycházející z hlubin pod jejíma nohama tehdy u letadla. Chvíli po sobě všichni tři navzájem těkali pohledy a pak beze slova vyšli ven z budovy. Slunce se schovávalo za obzor a stíny se prodloužily.
„Potřebujeme tedy najít něco, čím zavolat pomoc,“ zopakoval Daniel ve strachu, že by snad někdo z nich zapomněl, proč znovu míří do haly. Sám si uvědomil, že mu víc než o to jde znovu vejít na to místo.
(to místo)
„Jsem Jana,“ sykla žena bez toho, aby se na ně otočila a zmizela za kovovými dveřmi haly.
Odhrnuli těžký závěs a do plic nasáli těžký vlhký vzduch. Zdálo se, jako by je zdi svíraly a chystaly se je přiklopit na věčnost. Jana popošla k zábradlí a mírně se přes něj nahnula.
„No do háje,“ prohlásila. „Je to… důl?“
„To nevíme,“ řekla Helena a zamířila na druhou stranu od kontrolní místnosti. Hmatala po vlhké chladné zdi, až narazila na ještě chladnější kovovou krabici. Při prvním pokusu ji otevřít si ulomila nehet a na špičce prstu se jí objevila kapka zářivé krve (nedala to však nikomu znát). Na druhé zatažení se krabice otevřela a ukázala další množství tlačítek, spínačů a kontrolek. Díky mírnému světlu, které dovnitř vnikalo skulinou závěsu a z okna kontrolní místnosti, rozeznala veliké červené tlačítko se symbolem žárovky. Položila na něj ruku, otočila pohled do prostoru haly a stiskla jej.

V prvním okamžiku se ozvalo mohutné zahučení, Daniel s Janou se chytili zábradlí a Helena se přitiskla blíž ke zdi. V další chvíli se obrovské reflektory podobné těm, které bývají na operačních sálech, jen mnohonásobně větší, rozsvítily jasným bílým světlem. Několik jich zpočátku problikávalo, pak se ustálily a naplnily celou halu světlem srovnatelným s denním.
Všichni tři se zatajeným dechem hleděli na kráter před sebou. Helena se přiblížila k zábradlí a po očku sledovala Daniela a Janu. Když po vzájemných pohledech shlédli dolů, viděli, co vše do té chvíle tma skrývala.

Široký kráter se postupně zužoval, jeho stěny byly zpevněny drátěnými konstrukcemi, které mířily do hloubky, kde už byla příliš tam na to, aby bylo něco vidět. Tam také končila viditelná část vrtáku, který procházel prostředkem mostní konstrukce a mizel ve tmě pod jejich zraky. Při pohledu dolů se jim zatajoval dech, Daniel se pustil zábradlí a ustoupil o několik kroků dozadu ke zdi; slabost mu zastřela zrak a hlava se mu několikrát zatočila. Nikdy by nečekal, že hloubka vyvolá stejné pocity jako výška – ta mu během jeho relativně krátkého života přinesla nemálo nepříjemných situací. I let, pokud se to tak dalo nazvat, na tohle místo byl pro něj zpočátku strachem zrcadlícím se mu v očích.
„V pořádku?“ zkontrolovala ho pohledem Jana a s otevřenými ústy popošla k patě mostu. Jednou nohou na něj vstoupila.
„Je to bezpečné?“ ozvala se Helena z druhé strany haly.
Jana beze slov vkročila na most a krok po kroku došla až k jeho středu.
„K čemu to zatraceně je?“ pronesla zadumaně při pohledu dolů. Prohmátla kapsy v kožené bundě, až v poslední našla, co hledala. V ruce měla malé zrcátko, natáhla paži nad propast a rozevřela dlaň. Zrcátko se zablýsklo a po několika okamžicích zmizelo v temnotě.
Všichni bezdyšně čekali na zvuk dopadajícího skla v dokonalém tichu, to však přerušilo až zavrzání kovu nesoucí se z propasti.


Muž v uniformě aerolinií klidně procházel odbavovací halou. Let, na který mířil a který měl za necelou hodinu začít, měl už v malíčku a občas měl pocit, že by jej zvládl i poslepu – aspoň tak o tom byl zvyklý vyprávět svému synovi. Sebastian se narodil před rokem, v horkém a parném červenci loňského léta, ženě tehdy praskla voda v polovině večerní telenovely, kterou sledovali v obývacím pokoji nového domu (dalo by se říct, že z chlapského hlediska byl za to rád – s radostí vyměnil starost o rodící manželku za nepochopitelné útrapy televizních postav).
Po šťastném narození a několika dnech, které strávil tím, že v nemocnici se svým synem a manželkou trávil každou volnou chvíli a dokonce si vybojoval volno v práci, však přišlo to, čeho se bál – matka jeho manželky se rozhodla přijet podívat na svého vnuka.
Rozhodně se nedalo říct, že by s ní nevycházel, to ne. Bohužel však zjistil, že ačkoliv celý život tvrdil, že rozdíly v politických nebo náboženských názorech nemůžou ohrozit lidské vztahy (za předpokladu, že se obě strany snaží), nedokázal se s tchýní shodnout na zdánlivě banálních věcech; a to na tom, jak by náboženství, na kterém si rodina jeho ženy velice zakládala, mělo ovlivňovat život celé rodiny a tím pádem i – čehož se bál nejvíce – budoucí život čerstvého potomka.
Nakonec, po pečlivém uvážení, souhlasil s nápadem nechat Sebastiana pokřtít – to přece nemohlo být nic špatného. Skutečnou nechuť však cítil, a dával značně najevo, když měli rodiče jeho manželky už v tak útlém věku, v jakém se jeho syn nacházel, naplánováno, že půjde do křesťanského sboru a stane se součástí všech ceremonií, které se v katolickém kostele, který považovali za „svůj“, odehrají. Malovali si vnukovu budoucnost a občas se jeho otci zdálo, že na tak krásné, jemné a na dotek příjemné plátno používají zatraceně levné a nesmyslné barvy.
Při oslavě narozenin jeho ženy, kdy bylo jejich synovi 9 měsíců, se názorová rozdílnost dostala na hranici nenávisti a rozpoutala hádku, ve které křičeli všichni kromě kojence, který se brzy rozplakal a zavolal tím k sobě svou matku.
Pilotova tchýně 3 dny po narozeninách své dcery zemřela – mozková mrtvice, řekl doktor.
To gesto, pro něj nepochopitelné, přesto uctívané, dodržované a opakované, bylo jednoduché – na každý let od té doby měl s sebou přibalenou malou Bibli.
„Romane!“ ozval se mu za zády dobře známý hlas. V momentě se otočil a spatřil svou manželku, jak rychlou chůzí míří k němu; v duchu se znovu podivil její schopnosti tak rychle chodit na vysokých podpatcích.
„Něco sis zapomněl,“ vydechla a vytáhla z kabelky knihu vázanou v hnědém látkovém přebalu. „Byla na nočním stolku, myslela jsem… však víš.“ Očima zabloudila někam za něj; do minulosti.
„Děkuju,“ usmál se a políbil manželku na tvář. V první chvíli jej napadlo říct jí, že toto nebylo třeba; v zápětí si to však rozmyslel a s úlevou stiskl knihu ve veliké dlani. „Budu muset jít, je třeba se připravit.“
Znovu ji políbil a po spěšném rozloučení zmizel v postranních dveřích určených pro personál. Žena tam zůstala ještě chvíli stát, pak se otočila a stejně ladně, jako přišla, zmizela v davu valícím se k terminálům.
Bylo to naposledy, co svého manžela viděla.

On, tak neochvějně, ve chvíli, kdy by to vůbec nečekal, držel hnědou knihu v rukou. Vzhlížel k ní jako k jediné poslední možnosti, neviděl nic jiného, neviděl dál. Ta kniha, přestože jím samotným nepochopená, byla pro něj ztělesněním toho, co ztratil (ano, už v této chvíli si to uvědomoval). Něco mu říkalo, že z toho místa se živý nedostane.

Torzo vrtáku několikrát zavibrovalo a zaneslo pohyb až nahoru k mostu. Celá konstrukce vydala několik podivně skučivých zvuků, jako by se k nim snažila promlouvat, neschopná najít slova. Jana se několika kroky dostala z mostu zpět k okraji propasti a zůstala stát s pohledem upřeným na chvějící se vrták.
Zdálo se, že se blíží.
(ne, ještě není čas)
Vše ustalo a halu znovu naplnilo ticho.

„Musíme odsud vypadnout,“ hlesla po několika vteřinách Helena bez toho, aby učinila jediný pohyb. Stála u zdi, zírala na Daniela a Janu a zdálo se, že poprvé za celou tu dobu ji skutečně přemohl strach.
„Přišli jsme sem zavolat pomoc -“
„Něco tam dole je!“ vykřikla Helena a prstem mířila do temnoty. „A my nevíme co. Oni nás najdou, musí podle radaru zjistit, kde jsme!“
„A co když ne?“ řekla Jana. „Co když ztratili spojení dřív? Co když se radar porouchal? Co se vlastně stalo, proč letadlo spadlo? Nemůžeme spoléhat na to, že nás někdo najde. Teď je to na nás.“
S posledními slovy se přiblížila k Heleně a soucitně ji pohladila po rameni.
„Všichni máme strach.“
Hlas se jí třásl.
„Danku?“ otočila se přes rameno. „V pohodě?“
„Jo,“ řekl rozhodně. „Co ty dveře támhle?“ ukázal za Helenu. Ve zdi byly široké kovové dveře s kolejnicemi nahoře. Přešel k nim a zatáhl za jejich levé křídlo; povolilo až překvapivě lehce. Otevřel jednu stranu úplně a ucítil, jak k němu dolehl umělý zápach směsi kovu a různorodých chemikálií – okamžitě se mu vybavil kabinet chemie.
Všichni tři zůstali stát ve dveřích a prohlíželi si to, co bylo za nimi.
Místnost, na jejímž pokraji stáli, byla vysoká asi jako hangár a rozlohou se podobala školnímu fotbalovému hřišti, jen s tím rozdílem, že byla podélnější. Z železné konstrukce u stropu viselo v řadách mnoho lamp; světlo pronikalo dovnitř pouze zašlými luxferami ve zdích, zčásti navíc zakryté těžkými závěsy. Strop podpírala dvojice sloupů uprostřed.
Hlavní pracovní část tvořily stoly – dlouhé, plné pracovního náčiní podobajícího se laboratorním pomůckám. Stoly byly celkem tři a stály po celé délce haly vedle sebe, s uličkami mezi sebou.
Daniel přešel ke kraji nejbližšího stolu; povalovalo se na něm několik tužek a papírů s tabulkami označenými azbukou. O kousek dál stál mikroskop a krabička se vzorky různých druhů hornin. Co jej však upoutalo, nemělo s vědou nic společného – za mikroskopem ležel krucifix, ledabyle pohozený mezi petriho miskou a zaprášenou pipetou.
„Proč je tady… kříž hned vedle vědeckých pomůcek?“ přemýšlel nahlas.
„No,“ ozvala se Jana z druhé strany stolu, kde v rukách třímala velkou složku plnou tabulek, „i vědci mohli být věřící. Hele, poslední datum v těchhle denních výkazech je… desátého června devadesát tři,“ řekl právě ve chvíli, kdy chtěl Daniel vzít kříž do ruky. Místo toho vzhlédl a zamyslel se.
„Umíš rusky?“
„Čísla jsou arabsky,“ vysvětlila. „Ale ano, něco málo rusky zvládnu.“
„Skvěle, protože… v té kontrolní místnosti, vzadu za halou, byl na podlaze deník, možná je v něm popsáno, jak zavolat pomoc… mohla by ses na něj podívat.“
„Haló?“ Ozvalo se zpoza dveří do haly, ještě než stihla Jana zareagovat. Otočili hlavy k východu; Danielovi připadal hlas povědomý.
„Tady jsme!“ zavolal a popošel pár kroků blíž ke dveřím. O několik okamžiků později se v nich objevil mladík, se kterým se už setkal – byl to ten, který seskočil z rozlomeného trupu letadla. A pokud si Daniel dobře vzpomínal, během letu seděl vedle té dívky, z níž si nejlépe pamatoval její výrazně modré oční stíny.
„Co se tady stalo?“ vyhrkl. „Slyšeli jste to taky? Ten hluk, stejný jako předtím, ještě tam dole.“
S posledními slovy pohlédl na Janu a potom přejel pohledem k náčiní na stolech. „Je to… laboratoř?“
„Není to laboratoř.“ Ve dveřích stála Helena, v rukách držela deník z kontrolní místnosti a Daniel si uvědomil, že vůbec nezpozoroval její odchod. „Nebo teda, tahle místnost ano. Ale to hlavní… je to geologický vrt. Přeložila jsem si pár anglických vět, které jsem tam našla.“
Helena podala deník Janě. „Zbytek je na tobě, jsou to ručně psané zápisky azbukou.“
„To video,“ vyhrkl Daniel. „Měla ta kazeta datum?“
„Nepamatuju si.“
„Řekne mi někdo, o co tu vlastně jde?“ přerušil je mladík. „Slyšel jsem od ostatních, že jste šli hledat, jak zavolat pomoc… o jaké kazetě to mluvíte?“
„Vzadu za tím vrtem je kontrolní místnost, našli jsme v ní videokazetu s nahrávkou, jak se celý ten vrták zasekl…“
„To je celé?“ zeptal se mladík udiveně.
„Ne, není,“ ujala se dál vysvětlování Jana. „Když jsem dolů hodila kapesní zrcátko, ozvalo se to, co jsi slyšel. Ten hluk, šel odtamtud.“
„Stejně jako u letadla,“ doplnil mladík.
Po jeho slovech zůstali všichni stát v tichu. Každý koukal jinam, jen občas se jejich pohledy střetly a oči všech vysílaly nejistotu smíšenou s těmi nejpodivnějšími myšlenkami, jaké kdy měli.
„Musíme se rozdělit. My,“ zavelel mladík a podíval se na Daniela, „půjdeme pro kazetu a vy se podíváte po téhle… laboratoři a zkusíte najít cokoliv, čím zavolat pomoc.“
Beze slova se rozešli svými směry, Helena s Janou zamířily podél stolů hlouběji do laboratoře a Daniel s mladíkem se přes halu s vrtem vrátili do kontrolní místnosti.
„Jak se vlastně jmenuješ? Jsem Dan.“
„Erik,“ představil se a začal sbírat videokazety ze stolů a rovnat je do komínku. „Kde je ta kazeta, kterou jste pouštěli?“
„Tady,“ ukázal na jednu ležící na stole; připadalo mu to jako věčnost od chvíle, kdy ji Helena vytáhla z přehrávače. Erik ji vložil zpátky, stiskl tlačítko pro přehrávání a o krok od obrazovky odstoupil.
Znovu se přehrála ta stejná událost – vrták se zasekl, pracovníky zachvátila značná nervozita přerůstající v paniku u jednoho, který zběsile mával do kamery. V další sekundě záznam skončil a obrazovku pohltil černobílý šum.
„Na něco narazili, ale proč zastavili ten záznam? Nedává to smysl,“ přemýšlel Erik nahlas s pohledem upřeným na zrnící obdélník. V další chvíli toho zalitoval.
Něco tam bylo.
Obraz se znovu vrátil zpátky a ukazoval stejné místo; vrták se netočil. Na obou koncích mostu stáli dva muži v laboratorních uniformách. Oba hleděli směrem ke vchodu do laboratoře, odkud po chvíli vyšel třetí pracovník. Na první pohled se zdálo, že přichází s nářadím. Když však přistoupil blíž, v rukách se mu jasně zjevil krucifix; jak se blížil k propasti, odtahoval ruce od těla dál a dál a přibližoval se k zábradlí propasti. Když byl od okraje na dva kroky, zastavil se; ruce se mu začaly třást a i přes nekvalitní záznam bylo vidět, že se kříži něco stalo – rozpadl se vedví přesně v místě spoje ramen. Muž jej však neupustil, s hrůzou v obličeji na obě poloviny hleděl a pak se to stalo.
Zdálo se, jako by jej jakási neviditelná síla zatáhla za ruce; jeho tělo se smýklo dopředu, až narazilo na zábradlí. Krkem dopadl přesně na železnou tyč, hlava mu bez páteřní opory klesla na rameno jako hadrové panence a síla ho vlekla dál; tělo se protáhlo zábradlím a po chvíli zmizelo ve tmě.
Oba muži stáli vyděšeně u zdi, neschopni jediného slova.
Stejně jako Daniel a Erik.
„Co to do hajzlu je?“ rozkřikl se Erik a nemohl spustit oči z obrazovky.
„Musíme… musíme říct holkám, ať tam odtud vypadnou,“ zamumlal Daniel a pomalu se přiblížil ke dveřím.
„Heleno?! Jano!“
Žádná odezva. Vyšel do malé chodby, na jejímž konci viděl okraj propasti obehnaný zábradlím. Pomalými kroky se blížil k hale a znovu zavolal.
„Heleno!“
Už byl téměř v hale, když uslyšel kroky směrem od laboratoře.
„Běžte ven, hned!“ zavolal naslepo. Ujistil se, že je mu Erik v patách a bez toho, aby se ohlížel za sebe nebo jakkoliv strnul pohledem na čemkoliv v hale, vyběhl dveřmi skrytými za těžkým závěsem.
„Co se děje?“ zeptala se Jana, jakmile stáli všichni čtyři venku; ocelová šeď na nebi začínala nabírat ještě temnější odstíny a bylo jasné, že co nevidět se zešeří.
„Ta kazeta, na kterou jsme se dívali… měla ještě pokračování. Musíme pryč a musíme to všem říct.“
„Co říct? Co jste tam viděli?“


Nad plání se pomalu stmívalo; stíny budov celého komplexu se prodlužovaly a vítr, který nad rovnou plochou vál celý den, byl teď ještě studenější.
Všichni přeživši se usadili ve velké místnosti ubytovací budovy. Několik z nich vyčistilo krb a jako podpal použili zbytky starého nábytku, který se povaloval různě po budově. Při její prohlídce zjistili, že v patře budovy bylo několik jednoduše zařízených pokojů – v každém našli postel, skříň, stůl a dvě židle.
Vše vyvolávalo pocit, že obyvatelé odešli. Náhle, bez toho, aby se za sebou ohlédli.
V některých skříních našli staré oblečení, nefunkční rádio, strojky na holení a několik černobílých fotografií rodin nebo dětí. V posledním pokoji na konci tmavé chodby se povalovaly dvě pracovní helmy a montérky.

Jakmile se Daniel s ostatními připojil ke skupině, usadili se u krbu a většinu času jen mlčeli a sledovali dohady ostatních o tom, za jak dlouho se objeví pomoc nebo jak ji mohou zavolat oni. Jana napůl zkroušeně a napůl vystrašeně sdělila, že oni žádné komunikační zařízení nenašli; nezapomněla zdůraznit, že nemá smysl, aby kdokoliv do ostatních budov znovu šel.
Po chvilce někdo vznesl dotaz, jak je případná pomoc najde, když trosky letadla opustili. Muž, který se dříve dostal do sporu s Janou a teď seděl sám na staré matraci u dveří, připomněl, že ještě s dalšími lidmi nechali u trosek několik odkazů na to, kam se odebrali.
„Co dělá jeho ruka?“ zeptal se Daniel a hlavou pokynul k Heleninu otci, který seděl u protější zdi, a hlava mu pomalu padala na rameno; doktor mu naordinoval velkou dávku prášků proti bolesti hned poté, co mu ruku prohlédl a násilím vrátil kloub zpět na své místo.
„Bolest po těch prášcích prý ustoupila a ten doktor říkal, ať ho nechám prospat. Snad bude spát co nejdýl,“ utrousila Helena a zakousla se do jablka, které jí Daniel dal. Neměl na jídlo ani pomyšlení.
„Neměli bychom to ostatním říct?“ ohlédl se i na Janu a Erika, kteří seděli poblíž, zároveň dával pozor, aby ho neslyšeli ostatní.
„Jste si jisti tím, co jste viděli?“ opáčila Jana jako by se snažila sama sebe přesvědčit o tom, že co slyšela, není pravda. V rukách držela stejnou knihu jako tehdy v letadle. Kostra stále vykukovala zpoza rohu zahalena v hávu. „Nemohla být ta kazeta nějak… zničená?“
„Běž se klidně podívat sama,“ zavrčel Daniel nervózně a zívl. Až teď mu došlo, jak příšerně je unavený. Jeho rodiče seděli na jedné matraci, otec měl zlomenou nohu zpevněnou a marně se snažil najít aspoň trochu signálu na mobilu.
„Navíc, ten kříž v laboratoři jsme viděli všichni,“ přidala se Helena. „Nebyl tam náhodou.“
Náhle proběhl Danielovi hlavou táhlý, nízko položený zvuk; obraz celé místnosti se mu začal rozplývat před očima a on pocítil, jak upadá do příjemného, uklidňujícího spánku. Hlava se mu sesunula na bok a pak vše zmizelo v temnotě.

Černou tmu prosvítilo světlo – pomalu se v ní objevilo, několikrát lehce potemnělo a nakonec se ustálilo; Daniel natáhl ruku a snažil se jej dotknout – ve tmě nedokázal odhadnout, jak daleko od něj je. Udělal několik kroků po kluzkém povrchu a narazil do něčeho tvrdého.
Světlo se rozrostlo a osvítilo celý prostor.
Stál v rozlehlé černé místnosti s nízkým stropem a žádnými okny. Většinu plochy vyplňovala obdélníková nádrž s vyvýšeným, kamenným okrajem, plná temně zabarvené, odporně kalné vody. Daniel se zatřásl. Světlo se vznášelo nad středem nádrže, jejíž povrch byl naprosto klidný a nečeřila ho jediná vlnka.
Náhle získal pocit, jako by jej k sobě z pod hladiny něco táhlo; udělal krok zpět, načež světlo zareagovalo mírným potemněním. Ustoupil ještě dál a jakmile byl od okraje nádrže vzdálený na několik kroků, celý výjev se změnil.

Planina, na níž stál, se až příliš podobala té, na kterou se zřítilo jejich letadlo. Byl úplně sám, neviděl další lidi, ani trosky letadla, po obzoru se netáhly hory – travnatá plocha končila na horizontu kamkoliv se otočil.
V ruce držel lopatu.
Věděl, že je mu v zádech, blíží se a nehodlá se zastavit. Jednou přece musel přijít a už je to značná doba, co jej nechal v letadle. S neochvějnou rozhodností zabořil lopatu do vlhké půdy, zarazil ji nohou ještě hlouběji a začal kopat.
(není jiná možnost)
Když byla jáma dost hluboká, zabořil lopatu do hromady, kterou vytvořil vedle. Klekl si na okraj jámy, ruce položil na kolena a zhluboka dýchal; měl pocit, jako by mu něco tlačilo na plíce. Po chvilce si všiml, jak se jáma plní jeho strachem. Bylo to to jediné, co mohl v tu chvíli udělat. Musel jej tam nechat a jít dál.
(ta nádrž)
Čeká.
Stál na nádvoří komplexu mezi budovami. Uši mu krvácely nepřirozeným tichem, když v tu chvíli jej protrhlo silné, tlumené zavrčení za jeho zády.
Otočil se a viděl, jak v otevřených vratech svítí dva reflektory terénního auta. Džíp se rozjel přímo proti němu a zrovna ve chvíli, kdy měl do něj udeřit, se Daniel znovu objevil v místnosti s nádrží plnou kalné vody. Tentokrát stál na jejím vyvýšeném okraji a zapřeně hleděl na hladinu, ve které se odráželo světlo.
V tu samou chvíli si uvědomil, že je ve snu – vnímal dění kolem sebe, ale vůli nechal odloženou někde daleko za sebou. Nepoužil ji, nechal se unášet něčím, co vedlo jeho pohyby.
Klekl si na vyvýšený okraj nádrže, předklonil se a natáhl ruku. Prstem se dotkl klidné hladiny; od konečku prstu se rozeběhly kruhy a místo toho, aby vzdáleností ztrácely na síle, roztříštily se o stěny nádrže jako mořské vlny o útesy. Kdesi za zády se mu prohnal studený vítr, což ho při uvědomění si, že je místnost uzavřená, poprvé za celou dobu vyděsilo.
Chtěl pryč.
Marně se snažil přesvědčit vlastní mysl, aby se ze snu probudila a aby znovu seděl v místnosti s ostatními. Připadal si jako ve svěrací kazajce, kde mu před očima byly promítány všechny ty výjevy.
Právě v okamžiku, kdy si myslel, že sen končí, celá místnost zmizela a on byl znovu na planině; klečel u jámy, kterou vykopal, ruce měl položené na kolenou a jediné, co cítil, byl podivný pohyb jeho vlastních vnitřností. Vyzvracel se přes okraj. Bez toho, aby si jakkoliv otřel ústa, se znovu postavil, sebral lopatu a hlínu začal vracet zpět na své místo.
Z koutku úst mu vytekla nepřirozeně hustá slina a smáčela mu rukáv.
Otevřel oči.
Zalapal po dechu a přitáhl tím pozornost Heleny, která stále seděla vedle něj.
„Jsi v pořádku?“
„Jo... byl to jen zlý sen,“ opáčil Daniel a pokusil se o milý tón. „Jak dlouho jsem spal?“
„Asi půl hodiny. Tvoji rodiče taky usnuli,“ ukázala na pár schoulený k sobě na matraci kousek od nich. Jak nezvyklé, pomyslel si jejich syn.
„Nějaká známka pomoci?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Ne,“ zavrtěla Helena hlavou. „Před chvílí se vrátili dva chlapi, co byli obhlídnout letadlo. Po nikom ani stopy. Jediné, co přinesli, byla zakrvácená Bible – nejspíš patřila jednomu z pilotů, byla v kabině.“
„Bible?“ zarazil se Daniel.
„Jo... skoro jako by se tu začaly sbírat náboženské předměty,“ přitakala Helena a utvrdila Daniela v tom, že myslí na totéž – kříž ležící v laboratoři.
„Byl se někdo podívat v té budově naproti? V té se širokými vraty.“
„Pokud vím, tak ne. Řekli jsme všem, že už není nikde co k nalezení, aby tam nešli.“
„Je tam auto.“
„Cože?“
„Zdálo se mi o něm... je tam terénní auto. Celá ta budova jsou garáže.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Nevím, myslím si to. Dávalo by to smysl.“
S těmi slovy vstal, potichu prošel kolem svých rodičů, a zamířil z budovy ven.
Mezi stavbami se proháněl studený vítr a nápadně mu připomněl sen odehrávající se na planině. Pohřbívat své vlastní zvratky? Něco je s tebou v nepořádku, pomyslel si. Nebo to byl strach? Dávalo by to smysl. Nikdo mu to neřekl, ani on sám si tím nebyl jistý, ale někde vzadu v hlavě měl při kopání té jámy pocit, že se chystá zbavit svého strachu – toho, který prve nechal v letadle a který se pak za ním plazil; těžko říct, jestli pustou planinou, nebo záhyby jeho vlastního mozku. Jedno však věděl jistě.
Potřeboval se ho zbavit a to taky udělal.
Prošel prostorem mezi dvěma budovami; ke kupoli napravo ani nestáčel pohled – její mohutnost mu ve vyhasínajícím slunci naháněla hrůzu. Zastavil se před vraty. Byla dost široká na to, aby jimi projela i větší auta – skutečně jsou uvnitř, nebo si jen jeho hlava pohrávala s touhle možností?
Bez jakéhokoliv náznaku strachu zabral za kliku. Nepovolila. Marně dveřmi zalomcoval, ty se však ani nepohnuly. Rozhlédl se po stěně budovy dál a všiml si, že o kousek dál jsou do zdi vsazená nachlup stejná vrata.
Udělal s nimi totéž a zachvěl se mírnou radostí, když jedno křídlo povolilo. Zevnitř ucítil zatuchlý vzduch smíšený s typickým zápachem benzínu nebo dalších provozních kapalin. Otevřel křídlo dokořán a nechal dovnitř proudit alespoň trochu mírného světla. Mohl klidně vejít dovnitř, než to ale udělal, otevřel i druhou část vrat.
„No to snad ne,“ ozvala se mu za zády Helena, která jej nejspíš celou dobu mlčky pozorovala. „Měl jsi pravdu!“
Skutečně – asi čtyři metry od vrat stál zaprášený, časem zašlý džíp – a nebyl jediný. V ohromné garáži, která se rozlohou rovnala laboratořím ve vedlejší budově, jich Daniel napočítal šest.
„Jak jsi to věděl? Už se ti to někdy stalo?“ hlesla s podivem Helena a vstoupila do místnosti.
„Ne,“ zavrtěl Daniel hlavou a zahnal myšlenky na pohupující se kostelní lustr. „Nikdy.“
Části některých džípů byly zakryty velikými plachtami z pytloviny. Kolem nich se povalovaly náhradní pneumatiky, u stěn stály přiraženy staré stoly s množstvím nářadí na každém z nich a uprostřed celé haly byl hydraulický zvedák umožňující opravy spodků aut.
„Copak celá tahle místnost sloužila jen jako... garáž?“ podivil se Daniel.
„Ne,“ ozvala se Helena, která se mezitím dostala na druhý konec garáže. Stála u části stěny, která byla vystavěna z velikých skleněných tabulí, rozdělena na dvě části a po kolejnicích ji bylo možno otevřít. Tím by se ve stěně objevila díra velká od podlahy až ke stropu. „Byl to i hangár.“
Když se Daniel přiblížil ke skleněné výplni, všiml si za ní vybetonované plochy čtvercového tvaru se zašlým písmenem H uprostřed. Sloužila jako heliport.
Jeho konec byl pravděpodobně zarovnaný s útesem padajícím dolů, protože za ním nebylo vidět vůbec nic kromě velikého jezera obklopeného bezútěšnou, prázdnou krajinou. Nebylo divu, že si heliportu ani jezera nevšimli při cestě nahoru – ze strany od brány byly skryty za ostatními budovami.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 31.12.2012, 10:03:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Tenhle díl má v sobě spousty otázek a jen málo odpovědí. Částečně to jsou otázky a odpovědi příběhové, které jsou žádané pro další vývoj děje, ale zároveň narážím i na otázky, které spíš odvádějí od děje.
Jednou z nich je třeba pro mne nepochopitelné chování Danielových rodičů. Spadne letadlo. Ok, chápu, že otec má zlomenou nohu a matka se o něj stará, ale skutečně by nějaký rodič nechal své dítě na tak dlouhou dobu odejít neznámo kam, v cizí krajině, navíc v okamžiku, kdy se na něj nemůže dovolat ani mobilem? Navíc celý ten jejich vztah je divný, když se Daniel i poté, co jsou všichni přeživší pod střechou, drží s Helenou a ne u rodičů. Tahle otázka odcizení, důvody a příčiny, jsou jednou z věcí, co mi během čtení vrtala hlavou (a částečně odváděla pozornost).
Další věcí bylo povytažené obočí v okamžiku, kdy teprve doběhl muž se zprávou, že i druhý pilot je mrtev. Cože? Copak se všichni jako ovce zvedli a odťapali od letadla, aniž ho celé prohlédli? První věcí přeci je prozkoumat přímo samotné letadlo, zjistit funkčnost přístrojů (vysílačka není zase tak složitá na ovládání, stačí trocha selského rozumu a všeobecné povědomí, případně trpělivost s hledáním správné frekvence), zajistit zraněné, odepsat mrtvé (tedy zjistit, zda jsou skutečně mrtví). Takže: proč ten týpek doběhl až nyní se zprávou, která měla být známá dřív, než zdraví vůbec opustili místo havárie?
Pokud byl druhý pilot naživu, když odcházeli, pak se za předchozí otázky omlouvám, v předchozích textech jsem to při projíždění nepostřehla.

Je to stejně kompaktní text jako předchozí díly, ale začínají se tady objevovat drobné nedostatky, které kratší texty postrádaly (nebo se v nich nestačily naplno rozvinout). Příliš dlouhá souvětí jsou především v okamžiku, kdy se má děj posunout rychleji kupředu, na obtíž. Navíc některá souvětí hlavně v první třetině textu na mne působila, že by klidně mohla tvořit i dvě kratší samostatná souvětí či věty. Je znát, že ses za ten rok ve svém stylu posunul (při srovnání s předchozími díly), ale trochu to vyvážit by chtělo, kvůli návaznosti.
Stále přemýšlím, jak popsat pocit, získaný během opětovného čtení. Textu jako by něco chybělo, jakési přiblížení se čtenáři, které by ho vtáhlo ne do děje (to se už minimálně z části podařilo), ale blíže k příběhové realitě. Pokud je to záměr, pak se vydařil, nicméně prozatím mám pocit jakési hluchoty - postavy se sice pohybují jako dosud, jednají stejně a stavíš je před nové záhady, ale už se aspoň u mne vytratil pocit, že s postavami i dýchám. Nepřijdou mi tak skutečné jako předtím.

Tohle jsou ovšem jen mé osobní postřehy - text sám je napsaný dobře, bez chyb, s drobnými výhradami k délce některých souvětí.
 ze dne 01.01.2013, 13:37:50  
   Miky: Zdravím, moc děkuji za publikaci.
Ty výtky, které se našly - jsem si jich vědom. Nemám v úmyslu se jakkoliv vymlouvat, ale měl jsem období, kdy přes hlavu plnou nápadů mi ta řemeslná stránka psaní zkrátka "nešla". Netuším, čím to bylo, ale pevně doufám, že se to zase rychle zlepší.

Danielův vztah s rodiči je divný, ano. Mrzí mě, že to dokázalo odvést od čtení, ale určitě tuhle "záhadu" vysvětlím.
Druhý mrtvý pilot - samozřejmě - doufám, že dostatečně - vysvětlím také později.

Co se týče dlouhých souvětí, jsem z nich trochu nešťastný - vždy mám chuť vyjádřit tolik myšlenek, že z toho nakonec vznikají sáhodlouhá souvětí, které se mi nějak nedaří rozsekat.

Ohledně oné "hluchoty" a neschopnosti se s postavami ztotožnit - mým záměrem bylo, po úvodu, které každého vtáhne, ukázat celou tu situaci z trochu méně zaujatého hlediska, stejně chladného, jako je pro všechny postavy právě ono místo. Myslím, že hned v další části se to zase změní.

Přeji úspěšný nový rok!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Moje nejoblíben...
pilot Dodo
Brněnský Drak.
lada34
2.kapitola-V za...
Hooky
obr
obr obr obr
obr

Má píseň jako jepice
jiřička
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr