obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Amercký sen ::

 autor Veronikass publikováno: 23.10.2012, 18:34  
I.díl Zamilovaná
 

„Jedno espresso, prosím!“ požádala jsem slečnu s černými vlasy, staženými do culíku, o svůj ranní příděl energie. Doufala jsem, že mi káva dodá třeba i trochu odvahy navíc.
„Jistě, hned to bude!“ odpověděla ta slečna bez jakéhokoli zájmu.
Všude kolem byl hluk a shon. Baristé při rychlých pohybech cinkali hrníčky, rychle zapisovali objednávky a snažili se přesně dopočítat částek účtovaných zákazníkům. Lidé ve frontách nervózně pošlapovali, dívali se na hodinky, telefonovali nebo si povídali mezi sebou, jejich hovorům však nebylo možné rozumět.
Stála jsem stranou, abych příliš nezavazela, dokud nebyla moje káva připravena. Rychle jsem popadla papírový kelímek, ze kterého stoupala horká pára, a na pult položila kovové peníze. S přivřenými víčky jsem si jemně přivoněla a poté kávu ochutnala. Když jsem na jazyku ucítila známou hořce kyselkavou chuť, na chvíli ze mě spadly každodenní obavy. Pomalu jsem vyšla na ulici a zastavila se před kavárnou, abych si svou kávu mohla v klidu dopít.
Byl tak krásný den. Sluneční paprsky mi dopadaly na čelo a nos a nutily mě přivírat oči pod tíhou ostrého světla. Snažila jsem se na nic nemyslet a vychutnávat si tuhle báječnou chvilku. Usmála jsem se, když jsem polkla poslední doušek.
Najednou mi začal zvonit telefon. Vyhodila jsem kelímek do koše a začala v tašce telefon hledat. Než jsem hovor přijala, podívala jsem se, kdo volá…
S povzdechem jsem si telefon přiložila k uchu. „Dobrý den!“ pozdravila jsem paní Parkerovou.
„Zdravím, Mio! Doufám, že už jste na cestě, mám pro vás spoustu práce. Ani nevím, jak to dnes všechno zvládneme.“ Chrlila na mě jedno slovo za druhým má zaměstnavatelka.
Paní Parkerová byla zralá žena, která však na svůj věk vůbec nevypadala. Přistěhovala se do New Yorku před pětadvaceti lety z Venezuely a provdala se tu za charismatického režiséra s prokvetlými skráněmi, Pana Parkera. Nyní už měl vlasy prošedivělé úplně, ale byl stále tak charismatický a troufla bych si říct, že i sexy. Ani na paní Parkerové se čas nijak negativně nepodepsal. Byla to velmi energická žena s lesklými platinovými vlasy a snědou pletí. Její oči byly tak tmavé, že se v nich občas ztratily i samotné panenky. Každý den překypovala novými nápady a nadšením a sex-appeal z ní přímo tryskal. Muži po ní šíleli, ale ona si jich vůbec nevšímala, ačkoli si byla své popularity mezi nimi patřičně vědoma. Žila jen pro svého manžela a jejich společnou práci.
Já byla pravým opakem tohoto úspěšného páru. Před dvěma lety jsem dostudovala střední školu a teprve před nedávnem jsem si našla práci asistentky. Odmala jsem toužila být herečkou. Představovala jsem si, jaké by to asi bylo střídat kostýmy a povahy ztvárňovaných osob. Mohla bych být kýmkoli a obléknout si cokoli. Ta představa mě nesmírně lákala. Pravda ale byla taková, že když jsem přišla na casting pro jednu z rolí nově natáčeného filmu a předstoupila před paní Parkerovou, nebyla jsem schopná ze sebe vydat jediné slovo. V té době byl vyhlášený také inzerát na práci asistentky a paní Parkerová si, zřejmě díky mému nedostatku schopnosti se projevovat, myslela, že jsem přišla kvůli němu a práci mi dala. A tak se stalo, že jsem začala pracovat v zákulisí svého snu a jen zdálky jsem pozorovala svět na jevišti před kamerou a tiše záviděla ostatním hercům. Vlastně nevím, co jsem si tenkrát myslela. Že by snad o mě mohli mít zájem, i když jsem herectví nikdy nestudovala, neměla jsem s ním žádné zkušenosti a popravdě mi chyběly i veškeré vlohy a předpoklady? Jistěže ne…
Občas jsem si přála být malým dítětem, které by se mohlo schovat za nohy své maminky a pevně je obejmou, tak jako to děti dělávají, když se stydí před cizími lidmi. Ano, tak zlé to se mnou bylo.
„Jistě, paní Parkerová, za chvíli budu u vás.“ Pohotově jsem mávla na taxík, který právě projížděl. Okamžitě zastavil.
„Seventh Avenue, prosím!“ šeptla jsem směrem k řidiči. Přikývl a ihned se rozjel.
„Dnes přijedou hlavní hrdinové připravovaného filmu. Potřebuji, abyste jim zařídila ubytování, včetně stravy. Dále bude potřeba vyzvednout kostýmy a obstarat nové mikrofony, ty dosavadní už úplně přestaly fungovat a chtěla jsem vás požádat, abyste celý den zůstala na place a sledovala situaci, kdyby náhodou bylo něco třeba. Viďte, že se na vás mohu spolehnout, Mio?“
V duchu jsem zaskuhrala při představě, co všechno mě dnes čeká, ale navenek jsem to na sobě nedala znát. „Samozřejmě, zařídím to!“ ujistila jsem ji a s dalším povzdechem hovor ukončila.
Pohlédla jsem z okénka.
„To máme dnes krásné počasí, že?“
Otočila jsem se k řidiči a střetla se s jeho pohledem ve zpětném zrcátku. Slabě jsem se usmála a přikývla.
„Tak proč vypadáte tak smutně?“ vyzvídal ten cizí muž. Cítila jsem se najednou hrozně nepříjemně, když jsem na sobě cítila jeho pohled.
Zavrtěla jsem se na sedadle a přála si, aby se kolona před námi zase rozjela a řidič na mě přestal zírat.
„To se vám jen zdá,“ odpověděla jsem stroze a opět se zahleděla z okénka.
Řidič pokrčil rameny a dál se naštěstí nevyptával. Úlevně jsem si oddychla.
Zavřela jsem oči a představovala si, že jsem někde úplně jinde. Na dřevěné houpačce, kterou mi vyrobil tatínek, když jsem byla ještě malá. Trávila jsem na ní dlouhé hodiny, větrem jsem si nechala čechrat vlasy a užívala si toho příjemného pocitu v břiše. Byl to podobný pocit, jako ten, který zažíváte, když se vám děje něco pěkného, třeba když se do někoho zamilujete a nečekaně se střetnete s jeho pohledem…
„Tak jsme tady!“ pronesl řidič do opojného ticha.
Trhla jsem sebou, otevřela oči a pohlédla z okénka. Na chvíli jsem úplně zapomněla, kde jsem a co tu dělám, když jsem spatřila toho vysokého muže v dobře padnoucím šedém obleku. Čas jako by se náhle zpomalil, abych měla čas si ho prohlédnout. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se usmíval na člověka, který mu podával kufry a vložil mu spropitné do dlaně, jak ladně vystoupal schody do budovy a pokýval hlavou na pozdrav vrátnému, nebo jak si vjel rukou do vlasů, které mu rozkošnicky vlály ve větru. Byl tak dokonalý, že jsem z něj nedokázala spustit oči. A pak si mě, chci říct mého vtíravého pohledu, všiml a usmál se na mě.
Zmateně jsem odtrhla oči od zaprášeného okénka vozu, když se řidič začal dožadovat placení. „Jistě, hned to bude!“ Rychle jsem se vzpamatovala a podala mu peníze. Poté jsem otevřela dveře taxíku a spěšně vystoupila.
Vzhlédla jsem k budově s prosklenými dveřmi, ale toho muže už jsem nezahlédla. Vystoupala jsem tedy po betonovém schodišti a vešla dovnitř. Usmála jsem se na vrátného Bernarda a on můj úsměv opětoval. Byl to takový milý chlapík v černé uniformě se světle modrýma očima a lehce prošedivělými vlasy. Zvykla jsem si na něj a docela se mi líbilo každý den ho tu potkávat.
Pak jsem pozdravila recepční, postarší dámu se světlými vlasy stočenými do drdolu, a zapsala jsem se do knihy příchodů.
„Už jste viděla toho fešáka, co dostal hlavní roli?“ ptala se mě recepční Debra. „Právě přijel!“
Cítila jsem, jak blednu.
„Takže ten muž v obleku je Damian Clinton, ten nový herec?“ ptala jsem se horlivě.
„Ano, paní Parkerová už si ho odvedla do kanceláře.“
„Aha! Už taky musím jít. Hezký den!“ Rychle jsem se rozloučila.
„Vám také, Mio!“
Cestou do kanceláře jsem si upravila límeček u košile a sukni, která se mi při chůzi neustále přetáčela. Těstě před dveřmi jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Když jsem zaklepala na dveře, rozbušilo se mi srdce.
„Vstupte!“ uslyšela jsem hlas paní Parkerové.
Pomalu jsem dveře otevřela a nenápadně vklouzla dovnitř. Kancelář paní Parkerové byla malá místnost se zdmi ozdobenými fotografiemi herců, především mužů, se kterými spolupracovala. Visely tu také staré kalendáře s fotografiemi z filmů. Na stole leželo spoustu papírů a složek, na policích byly vyskládané katalogy a kazety s nahrávkami. Zem byla pokryta měkkým kobercem, barvy cappuccina a naproti jejímu stolu stály dvě židle s černým koženým potahem. Na jedné z nich seděl zády ke mně ten muž v obleku.
Začala jsem být velmi nervózní.
„Mio, dobré ráno. Jsem tak ráda, že vás vidím. Nevím kam dřív skočit,“ zdravila mě paní Parkerová, jako obvykle.
Usmála jsem se. „Dobré ráno i vám. Hned se pustím do práce!“ ujistila jsem ji. „Jen jsem si přišla pro nějaké materiály.“
„Jistě! Všechno jsem vám už nachystala,“ řekla a prstem ukázala na hromádku papírů a katalogů s telefonním seznamem nahoře.
Pokývala jsem hlavou a složila si ty věci do náruče.
„Ještě než odejdete, musím vám představit tolik očekávaného Damiana.“ Usmála se a pokynula rukou k tomu muži.
Podívala jsem se na něj a slabě se usmála. Podala jsem mu ruku a on ji bez zábran přijal. Usmál se na mě stejně krásně, jako před chvíli, když jsem ho zahlédla poprvé.
Sklopila jsem oči, neboť mě pohled na něj uváděl do rozpaků.
„Mia!“ řekla jsem tiše.
„Damian, těší mě!“ řekl zdvořile a potřásl mi rukou.
„I mě!“ Znovu jsem se usmála a urovnala si věci v náruči. „Tak já už raději půjdu. Zatím nashledanou!“
Vyšla jsem z kanceláře paní Parkerové a vydala se do jevištní místnosti, kde byl touhle dobou zatím stále klid. V rohu místnosti stál malý dřevěný stůl, u kterého jsem většinou pracovala, když mě zde paní Parkerová potřebovala. Někdy jsem také pracovala z domu a jindy jsem vyřizovala různé záležitosti ve městě. Vlastně se mi ta práce moc líbila. Byla různorodá a naučila mě samostatnosti. Také jsem potkávala spoustu zajímavých, vlivných a známých lidí a paní Parkerová na mě byla moc milá. Snad to mohlo být tím, že jsem její úkoly plnila vždy do puntíku, ale líbila se mi představa, že si mě váží i jako člověka. Věděla jsem, že kamarádky se z nás asi nikdy nestanou, ale bylo mi příjemné, že jsme spolu vycházely zadobře. Přesto jsem nedokázala být tak úplně šťastná. A protože jsem to nedokázala moc dobře skrývat, dokonce i řidič taxíku si toho všiml.
Položila jsem na stůl všechny ty papíry a katalogy a posadila se. Natáhla jsem se na okraj stolu, abych rozsvítila lampičku, neboť místnost byla bez oken. Poté jsem si otevřela diář, v telefonním seznamu nalistovala kontakty na hotely v největší blízkosti filmového studia a začala rezervovat pokoje hercům.
Postupně jsem plnila všechny úkoly, které mi pan Parkerová udělila dnes ráno, včetně běžných každodenních úkolů, které s mojí prací souvisely. Každou chvíli mi však myšlenky utíkaly k Damianovi. Připadala jsem si tak hloupě. Nebyla jsem přeci žádná malá holka a on nebyl můj spolužák, abych se do něj mohla jen tak zakoukat. Během několika příštích měsíců jsme se měli stát prakticky kolegy. Náš vztah musel být čistě profesionální. Já měla být profesionální a místo toho jsem se do něj platonicky zamilovala.
S povzdechem jsem zabořila tvář do dlaní, když jsem si tu skutečnost přiznala. Nevím, jak dlouho jsem v té pozici setrvala, protože jsem si nevšimla, že mezitím někdo přišel. Upozornilo mě na to až jeho zachraptění.
Polekaně jsem vzhlédla a na chvíli oněměla, když jsem před sebou spatřila Damiana.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit!“ řekl rychle na svou obranu.
„Chtěl jsem se jen porozhlédnout po place, Evelyn musela jít zařizovat něco do města.“
Slečna Parkerová se od herců, které zaměstnávala vždy nechávala oslovovat křestním jménem. Mě to ale nikdy nenabídla a vlastně mi i více vyhovovalo oslovovat ji příjmením, i když ona sama mě jím neoslovovala.
„Aha!“ řekla jsem pouze a vstala ze židle.
„Nechtěl jsem vás ale vyrušit,“ omlouval se.
„Ne to je v pořádku!“ zarazila jsem ho a začala urovnávat papíry na stole. „Vlastně už mám všechno téměř vyřízené,“ zalhala jsem.
„Vážně? Tak to byste mi mohla poradit s textem,“ navrhl nadšeně.
Přestala jsem rovnat věci na stole a pohlédla mu do tváře. Měl nádherné tmavě modré oči. Vypadaly jako studánky uprostřed noci. Korespondovaly s jeho světlou pletí a ladily s černými vlasy.
Najednou se na mě usmál a mě se opět rozbušilo srdce.
„Víte je tam taková část, která mi dělá trochu problém a moje herecká kolegyně dorazí pravděpodobně až pozdě večer. Její let měl zpoždění,“ vysvětlil.
Odhrnula jsem si vlasy z ramenou a nechala je spočinout na zádech. Dělala jsem to vždycky, když jsem byla nervózní.
„No já nevím, jestli bych vám byla nápomocná. V textech se moc nevyznám,“ opět jsem zalhala. Za dobu, po kterou jsem tu pracovala, jsem napsala už mnoho scénářů, ale všechny jsem si ukládala takzvaně do šuplíku. Bála jsem se je komukoli ukázat. Především jsem to nechtěla přiznat právě Damianovi. Věděla jsem, že bych neměla být v jeho blízkosti za takových podmínek, a sice takových, že se mi líbil. Začínala jsem být velmi nervózní.
„Ale jste přeci žena, takže byste si s tím měla vědět rady,“ namítal.
Zamrkala jsem, vyvedená z míry. „Co prosím?“
Scénář k filmu, který se připravoval a do kterého byl obsazený jsem doposud nečetla, a tak jsem nechápala o čem mluví.
Místo vysvětlování si sundal tašku na dlouhém koženém popruhu z ramene, postavil ji na stůl a vytáhl z ní ohmataný sešit. Nalistoval příslušnou stranu a pozorně se na ni zadíval.
„Tady, už jsem to našel,“ řekl po chvíli a podíval se na mě.
Trpělivě jsem vyčkávala a pozorně si ho prohlížela.
„Jde o to, že podvedu svoji přítelkyni, se kterou jsem zasnoubený a budu se to před ní snažit utajit. Ona to však zjistí, protože mě prozradí výmluvná gesta.“ Posadil se na kraj stolu a zadíval se mi do očí.
„Jaká gesta by to pole vás mohla být!“ zeptal se a čekal na moji odpověď.
Byla jsem naprosto překvapená jeho chováním. Byl tak spontánní a milý. Usmíval se na mě a prohlížel si mě těma překrásnýma očima, jak si nervózně pohrávám s vlasy a tvářil se při tom, jakoby přesně věděl nad čím přemýšlím. A mě bylo najednou úplně jasné, že jsem se do něj opravdu zamilovala.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 23.10.2012, 21:42:09 Odpovědět 
   Zdravím,

nevypadá to špatně, i když to zavání tzv. červenou knihovnou. Chybek jsem si moc nevšímal, i když pár překlepů mi praštilo přes nos:-)

Co se týče střídání kostýmů a ztvárnění postav. Není to žádný med. Otočit za den třeba čtyři kostýmy a v každém ztvárnit jinou postavu-klaďase, hajzla, blba nebo drsňáka (mluvim z vlastní zkušenosti).

Za příběh bych dal tak1-.
 Nancy Lottinger 23.10.2012, 18:34:12 Odpovědět 
   Zdravím a vítám tě na saspi!

Na úvod bych chtěla napsat, že moje známka, kterou udělím jako redaktor, je jen orientačí a na tvé hodnocení nemá žádný vliv.

Co se týče toho, jak je text napsaný, vypadá to, že už nějakou tu zkušenost se psaním máš (to je kompliment). Ale pár připomínek, které mi v textu padly do oka, potom až k příběhu:

- V nadpise je překlep, což není zrovna moc reprezentativní ;)
- S přivřenými víčky jsem si jemně přivoněla a poté kávu ochutnala (vyšinutí z větné skladby, přivoněla ke kávě, ale ochutnala kávu, zde bych přeformulovala)
- zvládneme.“ Chrlila na... (za zvládneme čárka a následují uvozovky a malé písmeno, úplně ke konci to tak máš, ale předtím se několikrát opakuje takhle, zrovna tu bych to nezvolila...)
- jsem si našla práci asistentky. Odmala jsem toužila být herečkou (Jak tyto dvě věty spolu souvisí? Chci být herečkou, proto jsem asistentka? Chmh, tady tedy nevím... Vysvětlení přijde až později, trochu bych si tady pohrála s chronologií.)
- pevně je obejmou (obejmout)
- „Seventh Avenue, prosím!“ šeptla jsem (šeptla s vykřičníkem? :-))
- Nevím kam dřív skočit (chybějící čárka, ještě na pár místech chyběla, ke konci je věta, kdes je snad úplně ignorovala ;))
- občas se objevilo nějaké klišátko (oči jako studánky ;)), při čtení ruší, nutí člověka se pousmát
- sem tam zahapruje mně/mě, ji/jí
- Uniká mi smysl věty „Jaká gesta by to pole vás mohla být!“

Teď k samotnému příběhu: Je těžké hodnotit první část, ale pokusím se. Zdá se, že se bude příběh vyvíjet jako takové to "ženské" čtení (víc se z toho vydedukovat zatím nedá) v prostředí velkoměsta (vzhledem k tomu, kolik takových příběhů, ať už seriálových, knižních nebo filmových, existuje, docela si zahráváš, ale to není snaha tě zastrašit, naopak je to výzva a zároveň otázka, jak se s tím popereš...).

Shrnuto podtrženo, text je psaný svižně, nikde se zbytečně nezastavuje (přestože někde bych ocenila víc popisů, lehce jsem se ztrácela, kde se v budově nachází naše hrdinka, kde herec, uf), nějaké formální nedostatky by se našly. Příběh není možné zatím hodnotit, pravděpodobně se bude jednat o to, jak se tito dva lidé budou sbližovat, jestli bude bojovat o jeho srdce nebo on o její, kdo ví. Ovšem oříšek je, jak se popereš s popisy prostředí tohoto odvětví (zatím to vypadá, že se orientuješ), takže uvidíme. Moje známka je orientační a na tvé hodnocení vliv nemá, ale dát ji musím :)

Hodně múz přeju, budu se těšit na další díl.

Nancy
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Barvy života
Domíí
Plyšová panda a...
Samareth
Jahody a krém I...
Velocci
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr