obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915259 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39340 příspěvků, 5725 autorů a 389579 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti V: K. X - Váha slibu 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 23.10.2012, 13:00  
Druhá část desáté kapitoly románu. Zdá se, že na Kasumi se problémy lepí jak mouchy na mucholapku. Ale opravdu je to jen a jen její vinou?
 

Cy navštívil Kasumi přesně po měsíci od jejich posledního setkání a v tu dobu již byla Kasumi bez sádry a trávila spoustu času přípravami.
„Vidím, že nezahálíš,“ řekl Cy, když ho Kasumi vpustila do bytu. V rukou měla právě Nunčaku – dva dřevěné špalky spojené řetězem.
„Zdravím, Cyi. Tohle je skoro to jediné s čím můžu cvičit přímo tady v bytě. I tak se to už ale neobešlo bez několika nehod.“
„Tím myslíš támhlety praskliny v omítce?“
„Taky jsme museli nechat vyměnit jedno okno, ale to se stane. Se dvěma Nunčaky mě to zase tak moc nejde.“
„Nešlo by to cvičit venku?“
„Ale jo. Problém je v tom, že před sídlištěm je dětské hřiště a tak se všude okolo motá spousta spratků. Včera mi jeden z nich vběhl pod ránu a…“
„Proboha nechceš říct, žes ho zabila“
„Ne, stihla jsem tyč stočit stranou...“
„Uf, ještě že tak.“
„…a jenom jsem mu zlámala ruku.“
„Ehm.“
„Ta jeho rodina se teď na mě dívá trochu… divně a říkám si, jestli nebudou padat hlavy, když zase vyjdu ven. V tom baráku naproti jich žije snad deset a tak pro jistotu nevycházím z domu bez něčeho pořádně ostrého.“
„Možná by nebylo od věci požádat Ivana, aby chodíval s tebou. Nebavilo by ho sledovat tě, když se oháníš zbraněmi?“
„Kdybych při tom byla nahá, tak určitě ano.“
„Mám ho o to požádat já? Myslím, že neodmítne, když mu řeknu, že tě ohrožují nějací lidé.“
„Jak chceš, Cyi. Spíše mi ale řekni, jak to vypadá s naší věcí.“
„Je to skvělé. Samuel Gordon trčí ve vězení ve Skotském Aberdeenu a bude tam přesně tak dlouho, jak budeš potřebovat.“
„To zní opravdu skvěle. Víš, přemýšlela jsem nad těmi portály a vím, že půjde do tuhého. Ta noha mě pořád ještě trochu bolí a nemám v ní takový cit. Taky jsem pod Houskou přišla o katanu a…“
„O katanu?!“
„Jo je to velká škoda, ale co se dá dělat. Takovouhle nádhernou věc ale nikde jinde než v Japonsku neseženu a to je místo, kam nemůžu ani vkročit.“
„Šlo by tam poslat Ivana. Pověz mi, kde ji sežene a půjde to.“
„Bohužel ne, protože bych ji musela mít v ruce. Výběr takové zbraně, aby mi perfektně seděla, to prostě nejde udělat jinak než osobně. Krom toho jsem zvyklá na její dokonalé provedení a trvalo by mi dost dlouho se sžít s jinou. Podívej, asi takhle – žádný velký problém to není, protože toho tady mám pořád spoustu, ale potřebuji se s tím vším procvičit, protože jsem to už dlouho nedělala a nemůžu si dovolit nic podcenit.“
„Chápu, takže na jak dlouho to vidíš?“
„Desátého května, souhlasíš?“
„Jenom měsíc?“
„Cyi, já ty zbraně nedržím poprvé v ruce. V Thajsku jsem s nimi cvičila takřka neustále.“ „Trochu mě mrzí, že jsem u toho nebyl. Možná bych pak nebyl tak nervózní, když se proti tobě v Tibetu postavila ta žena. Rozhodně to pro mě byl zážitek, protože to, co jste tam obě předváděly, bylo neuvěřitelné, ale měl jsem o tebe šílený strach.“
„Chmm, Akira Watanabe... Netušila jsem, že mi půjde po krku přes tři roky, ale nebyla tak dobrá.“
„Ještě že tak. Ale abychom to dořešili. Pojedu hned zase zpátky a připravím propuštění Samuela přesně na desátého května. Přibližně koncem dubna se sem vrátím a spolu poté vyrazíme na Black Mirror. Zřídíme si základnu v tamním opuštěném bunkru. Bude to ideální skrýš.“
„To by měla být.“
„Sejdeme se s Pietrem právě tam a Samuela vyslechneme.“
„Fajn. Zdržíš se tu alespoň přes noc?“
„Promiň, ale rád bych byl co nejdříve zpátky. Ale mohli bychom si dát alespoň kafe, co ty na to?“
„No, proč ne.“

Hned druhý den vyrazila Kasumi ven. Tentokrát měla v plánu prozkoušet si několik technik s Naginatou - zbraní podobnou šavli. Její čepel byla asi tak dlouhá jako násada – necelý metr. Mohla sloužit poměrně jednoduše k sekání i bodání, ale díky těžišti, které bylo zhruba uprostřed zbraně, s ní bylo možné velice rychle točit a pokrývat tak zhruba metrovou vzdálenost od jejího uživatele. Předpokládala, že případní útočníci si pořádně rozmyslí něco provézt, když má v rukou něco tak dlouhého. Nechtěla zbytečně vyvolávat konflikty, takže poodešla od sídliště o značný kus dál než posledně. Na okraji parku byl dostatek prostoru bez překážek a tak se mohla pustit do provádění přesně nacvičených póz, výpadu, krytů a podobně. Pochopitelně se to nemohlo vyrovnat tréninku s jiným člověkem, ale byla přesvědčená, že by dost možná ani v celé zemi nenašla nikoho, kdo by to s Naginatou uměl, alespoň z poloviny tak dobře, jako ona. Zhruba po půl hodině k ní přiběhly tři malé děti, které nepochybně patřily k lidem, kterým předevčírem zmrzačila chlapce. Nenechala se jejich udivenými výrazy znervóznit, ale neustálé pokřikování, které přišlo vzápětí, již otravné bylo. Když ji jeden hlasitý výkřik tak vyvedl z míry, že si dala ratištěm přímo do zubů, rozzuřilo ji to. Zlostně se podívala na děti, které se mohly potrhat smíchy, ale dobře věděla, že to byla především její chyba. Nemůžu se přeci nechat vyvádět z míry takovými parchanty, říkala si v duchu, a dále se už soustředila jen na sebe a zbraň, kterou svírala v rukou. Dětem se rozhodně nedala upřít velká snaha o to, aby Kasumi opět vyvedli z míry. Pobíhali okolo, stále na ni pokřikovali a doufali, že se zase praští nebo si rovnou udělá něco vážného. Kasumi už se ale moc nepletla a když už chybu udělala, tak pouze v tom, že zkazila posloupnost a přesnost jednotlivých výpadů. Jeden z chlapců však dostal nový nápad, jak Kasumi přinutit udělat chybu a to tak, že ze země sebral malý kámen a hodil ho přímo na ni. Kasumi kámen zasáhl přímo do pravé tváře a ačkoli to nezanechalo víc než malou odřeninu, byl to pro ni důvod zasáhnout. Moc dobře věděla, které z prchajících dětí se jí pokusilo ublížit a klidně byla ochotná i zabíjet, protože stačilo málo a kámen ji zasáhl do oka. Rozzuřila se, okamžitě upustila Naginatu a v dlaních se jí takřka instinktivně objevil nůž. Záda prchajících dětí byla snadným cílem, ale uvědomila si, že není vhodné je zabíjet. Místo toho rychle sebrala jeden z kamenů, napřáhla se a vrhla ho po onom chlapci. Zasáhla ho do hlavy, přesně jak chtěla, a on se skácel na zem. Z rány mu vytékala krev a hlasitě brečel. Po chvilce se zvedl a utíkal, co mu síly stačily domů. Kasumi se vrátila pro Naginatu a vracela se domů. Přemýšlela, jestli jsou zde všichni děti tak zlí a nenávistní.

Krátce po poledni přišel do bytu Ivan. Na oběd většinou chodíval do nedaleké jídelny a vždy nosil jídlo i Kasumi.
„Čau, krásko, dneska máme vepřový řízek.“
„Díky, Ivane.“ Kasumi si od Ivana vzala ešus s jídlem a položila ho na jídelní stůl.
„Jo, nevíš náhodou, proč venku před domem čeká nějaký tlustý prase a dožaduje se toho, abys vyšla ven?“
„Asi tuším proč. Bude si ale muset počkat, protože mám docela hlad.“
Zatímco Kasumi obědvala, Ivan se posadil proti ní a snažil se zjistit, co se stalo. „Má to něco společného s tím klukem, cos mu zlámala ruku?“
„Dnes jsem dalšímu z nich roztrhla kůži na hlavě.“
„Ehm, neplánuješ zmrzačit celou rodinu, že ne?“
„Když to bude nutné… Podívej, já nedovolím, aby mi někdo ubližoval, a nerozlišuji, jestli jde o dítě nebo dospělého. Stejně tam mi je jedno, jestli je dotyčný, černý, bílý nebo žlutý. Vidíš tuhle ránu na tváři? Tak to je od jednoho z těch jejich parchantů.“
„No dobře, ale zase tak moc se nestalo.“
„No jasně a co bys řekl, kdyby mi vyrazil oko? Taky by se nic nestalo?“
„Na tom něco je, to máš pravdu. Já toho pořeza pošlu do hajzlu.“ Ivan vyšel na balkon a shlédl dolů, kde stál obtloustlý, špinavý čtyřicátník v obnošeném tílku. Mezi dveřmi v domu naproti byla většina jeho rodiny a zdálo se, že je zajímá, jak celá věc skončí.
„Tak podívej, ty pitomče,“ řekl Ivan, „zalez do svý špinavý díry, než se ti něco stane. Pamatuj si, že jestli tví spratci ještě jednou ublíží mý holce, tak s tebou vytřu podlahu.“
„Cože?! Ty bílá tlamo, já ti zuby vytluču z huby!“
„Jen do něj, Laco!“ ječela starší žena zpoza dveří.
„Ty se do toho neser, mámo,“ obořil se Laco na svou ženu, „tohle je chlapská záležitost!“
„A to myslíš, že budem čekat, až nám ta kurva děti pobije? Vem s sebou kluky a vlítni dovnitř, ne?“
„Drž hubu a neřikej mi, co mám dělat. Beztak seš furt ožralá jak prase.“
Kasumi vyšla na balkon také a když ji muž zpozoroval, pohrozil pěstí a okamžitě spustil. „Co?! Ty žlutá píčo jedna! Si myslíš, že mý děti mlátit budeš, ty rasistko zasraná?! Polez dolů a já ti ukážu, že na mou rodinu si vyskakovat nebudeš!“
Řvaní muže přilákalo pozornost dalších obyvatel sídliště, kteří vylézali na balkony nebo rovnou před domy a snažili se zjistit, co se děje. Po více než měsíci už všichni věděli, že Kasumi s Ivanem jsou sice zvláštní lidé, ale nevyhledávají žádné konflikty a chovají se nadmíru slušně. Kasumi, která uřvanému muži vůbec nerozuměla se tázavě obrátila na Ivana a očekávala, že jí to přetlumočí. Mezitím muž poodstoupil dál a opět začal křičet. „Všichni ste to viděli! Vraždí tady moji rodinu, svině cizácká! Já jsem slušnej člověk a mý děti jakbysmet a nikdo nám nebude srát na hlavu! Smrt té rasistické svini! Smrt té rasistické svini!“ Zatímco muž dole skandoval neustále dokola to samé a to společně s početnou rodinou, která vyšla před svůj dům, Ivan se mlčky otočil a byl připraven sejít dolů a bránit Kasuminu čest.
„Počkej, Ivane, co se to děje? Kam jdeš?“
„Jdu tomu tlustému prasákovi ucpat tlamu pěstí.“
„Tohle je moje věc a vyřídím si to sama. Pověz mi, o co mu jde?“
„Myslím, že to bys nechtěla slyšet.“
„Jen mluv.“
„Prý máš v plánu mu vyzabíjet děti a tvrdí o tobě, že jsi rasistická svině.“ Kasumi si k pasu okamžitě připnula dlouhý nůž. Neměla v plánu ho použít, pokud bude muž ochoten bít se čestně, ale o tom dost pochybovala. „Neblázni, Kasumi, vždyť jsi viděla kolik jich tam je. Půjdu s tebou.“
„Tak dobře, ale drž se ode mne dál a nezapomeň na pistoli. Pro jistotu.“
„Bez obav. Yarigin je na sedmnáct nábojů, takže i když se na tebe vrhne celá rodina, tak je zvládnu postřílet všechny.“
„Pokud jich v tom domě není ještě víc.“
„To snad ne, ačkoli… ruku do ohně bych za to nedal.“
Když Kasumi s Ivanem vyšli ven, Laco zbrunátněl a okamžitě vytáhl kapesní nožík. Kasumi na to reagovala vytažením téměř třikrát tak velkého armádního nože, který měla už řadu let. „Dej si pozor,“ řekl Ivan a poodstoupil kousek dál. K místu se blížili dva policisté, kteří zřejmě procházeli poblíž a zjistili, že se zde něco děje. Jakmile je zahlédla Lacova rodina, vrátili se ve spěchu do domu.
„Co se tu děje?“ ptal se jeden ze strážníků.
„Ta rasistická svině mi zmrzačila děti!“ řval Laco a ukazoval nožíkem na Kasumi.
„Máte na mysli tu zlomenou ruku? Máme osm svědků, kteří svorně tvrdí, že k tomu došlo mimo oblast dětského hřiště a že s tím tahle žena nemohla nic dělat, protože jí váš syn vběhl přímo pod ránu. Za své dítě jste zodpovědný vy, takže byste měl být té slečně nakonec vděčný, že stihla zareagovat a skončilo to jen zlomenou rukou. A mezi námi, měl byste být rád, že nemáme zájem prošetřovat vaší rodinu. Myslím, že by se toho našlo dost.“
Kasumi se obrátila připravena vrátit se do bytu, jenže v tu chvíli se na ni s nožem vrhl Laco. Byla na to připravená, takže se v mžiku otočila, vyhnula se noži a zabodla Lacovi svůj nůž ze strany do krku. V tu samou chvíli se ozvala rána z Ivanovy pistole a Laco se s dírou v hlavě a nožem v krku zhroutil k zemi. Oba policisté byli překvapeni tím, co viděli, a z několika okolních balkonů se ozval mohutný potlesk. Kasumi to docela překvapilo, protože její ani Ivanův výkon nebylo nic mimořádného, ale Ivan věděl, že lidé tleskají spíše tomu, jak to celé dopadlo.

Po incidentu s Lacem se situace na krátký čas uklidnila a několik lidí z okolních bytů dokonce přineslo Ivanovi a Kasumi pár lahví alkoholu a vyptávali se, jak dlouho tu budou bydlet. Když jim Ivan odpověděl, že jen pár týdnů bylo vidět, že je to mrzí a někteří se ho dokonce snažili přemluvit, aby zůstali déle. Po dvou týdnech se ovšem vše zhoršilo a Ivan moc dobře věděl, že by mohla vbrzku přijít msta. Těm lidem se nedalo upřít minimálně to, že drželi pohromadě jako lepidlo. Kasumi očekávala každým dnem nějaký konflikt a bez společnosti ozbrojeného Ivana už ani nevycházela z domu. Byla přesvědčená, že ti lidé nemají ani kouska cti a že by se na ni klidně vrhli s mnohonásobnou přesilou. Rostoucí napětí, čas od času vyprchávalo, když se v okolí objevily policejní hlídky ale ani ty neměli zájem situaci definitivně vyřešit. Celá záležitost byla o to podivnější, že policie neměla zájem ani důkladněji prošetřit okolnosti zranění obou chlapců ani smrt jejich otce, což ale Kasumi docela nahrávalo, protože problémy s policií by její pobyt zde mohly protáhnout. Přesvědčila se o tom, že trvalý život v blízké společnosti mnoha lidí pro ni není absolutně možný. Copak je pro ostatní tak těžké držet se od ní dál a nestarat se o ni? Kasumi bylo úplně jedno, jak se chovají druzí, dokud ji nezačali ohrožovat. Bylo to vůbec zvláštní, že lidé mají takovou snahu si dokazovat určitou nadřazenost nad ostatními. Občas se zamýšlela nad tím jak je možné, že její život je neustále protkán zabíjením, ale odpověď byla snadná – stále se jí někdo snažil ublížit, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu a ať už to bylo jakkoliv vážné, a zatímco mnoho jiných by takové záležitosti řešili mírumilovně, tak ona je řešila obvykle definitivně. Spoléhat se na to, že útočníka zmlátí a on ji poté nechá být, bylo v jejích očích velmi naivní. Určitě by se dříve nebo později našel někdo, kdo by se s porážkou nevyrovnal a vymyslel by účinný způsob, jak ji zabít a přitom neohrozit sám sebe. Je pravda, že lidé jsou často drženi v určitých mezích díky zákonům, jenže takováto hranice je snadno překročitelná. Zákony pro Kasumi neznamenali takřka vůbec nic. Neřídila se přikázáním druhých ale sama sebou.
Počátkem května přijel Cy, což byla pro Kasumi vítaná událost. K jinému než slovnímu útoku ze strany oné rodiny nakonec nedošlo a nic tedy nebránilo se sbalit a připravit na cestu do Británie.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.10.2012, 12:59:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Rómové (cikáni), že jo? Nejspíš jich nebylo plné celé sídliště, ale i tak dokázali nadělat pěkný nepořádek (a rozbroje). Chování policistů mne trochu zarazilo, ale řekl jsem si, že nechtěli píchat do vosího hnízda, spíš se jen sem tam ukázat, aby se neřeklo (Proč se smrt toho muže obešla bez vyšetřování a podobně, přestože byli oba policisté svědky celého incidentu? Bylo jasné, že šlo o nutnou obranu? Dva cizí státní příslušníci a zabijí před očima strážců pořádku nožíkem ozbrojeného chlapa... Kdoví... Většinou se kvůli tomu vedou vyšetřování a soudy, zdali nešlo o úmysl, ale o obranu... Nebudu spekulovat, nakonec, děj by kvůli tomu nejspíš na chvíli zamrzl na místě, proto je dobré, že od toho dala policie ruce pryč (Neděje se tak i jinde ve světě? Sídliště jako "ghetto?") Malinko jsem se nad dějem této části musel zamyslet, hlavně co se uvěřitelnosti týče, ovšem když se jeden podívá kolem sebe, co se děje v reálu! Docela zajímavý spojovací pasáž, už se těším na cestu našich hrdinů do staré dobré Anglie. Co se gramatiky týče, moc jsem šotky nehledal, stejně tak co se týče úpravy a rozvržení textů (všiml jsem si jen jedné neodsazené přímé řeči). A málem bych zapomněl:

-- Zákony pro Kasumi neznamenali takřka vůbec nic. -- neznamenaly (TY zákony)

Hezkýden a psaní zdar.
 ze dne 23.10.2012, 14:13:21  
   Lukaskon: Tady mi ta logika opravdu pokulhává. Možná, že kdyby k incidentu s oním romem, došlo třeba v USA, tak by se z toho žádná velká aféra nedělala - přeci jen šlo o zabití v sebeobraně (navíc se svědky z řad policie) ale tady v ČR by naše hrdiny zcela jistě čekaly mnohé peripetie a nakonec by možná skončili i ve vězení, což by ovšem naprosto zazdilo následující děj. Vím, že bych se měl podobným pasážím vyhýbat. No, snad to příště bude lepší :)
 ze dne 23.10.2012, 13:52:59  
   Šíma: Začínám se vyjadřovat jako nějaký šikmoočko: "Já dobře mluvit i psát česky!" ;-)))

(viz Docela zajímavý spojovací pasáž)

Šotkům zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Giulio a Vittor...
Lillian Bann
Orel 2- třetí k...
Sirnis
Myšlienka
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Svaté přijímání
Jindřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr