obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39651 příspěvků, 5807 autorů a 392671 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Štítná Ž. a jiné problémy ::

 autor Saprin publikováno: 23.10.2012, 14:38  
Život mladé dívky, která koliduje mezi "moderní" dobou a dohledem svých staromilných rodičů. Příběh je zasazen do České republiky a sleduje dívčin vývoj s jejími eskapádami od základní školy až po rannou dospělost a osamostatnění.
 

ŠTÍTNÁ Ž. a jiné problémy

I. kapitola

Odjakživa jsem Žaneta, což dá rozum, když jsem se narodila s tímhle jménem, kterým mě však nikdo neosloví, když zaslechne mé příjmení. Jsem prostě Žláza. Nemá cenu se tím zabývat. Určitě je hrozný spát v zimě na ulici anebo jet v horku v narvaném autobuse ale stejnak mi nejde neukápnout slzu nad svým údělem potřebného i proklínaného orgánu, (v případě tloušťky) tedy mým jménem.
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že mi bude zoubková myška dávat za moje vytrhaný malý zoubky korunu. Jediný co se splnilo, byly ty vytrhaný zuby, a že to bolelo a pod polštářem zaštepovaný prostěradlo.
Když jsem byla v pubertě, líbil se mi jeden kluk z devátý třídy. Já tehdy byla v sedmý. Skoro každou přestávku jsem chodila tam, kde byl on. Měla jsem to vyčíhnutý, abych ani na okamžik nepropásla možnost vidět ho a doufat, že si on všimne mne. Jenomže on to byl prostě deváťák, nebyl nic moc, ale mně se líbil, měl takový kouzlo ….. a to byly jeho nohy. Z tělocviku jsem viděla, jak maj všichni kluci chlupy na nohou a vypadaly jako rosomáci a on měl nohy hladký. Teď vím, že si je holil, byl to prostě budoucí metrouš. Asi si ne přílišnou krásu kompenzoval holýma nohama. Byla jsem blbá a myslela si, že je jinej, nějak jinak vyvinutej, že měl tak hladký nohy.

Jednou měsíčně jsem měla sváteční den a mohla jsem si i vybrat jaký den v měsíci to bude. Tak jsem si vybrala úterý, protože to jsme měli odpoledku. Mohla jsem se konečně po 29 nebo 30 dnech (to byla muka o ten jeden den) naložit do vany. Protože jsme měli karmu, šetřilo se teplou vodou. Tak jsme se striktně všichni museli sprchovat. Protože otec ze zásady nakupoval šetrně, naše mýdlo sice vždycky dlouho vydrželo, ale nevábně vonělo. Takže jsem každý den ve třídě kromě úterý v měsíci, voněla nejčistěji ze všech, ale všichni poznali čím. Dokonce když byla zima a nevětralo se, celá třída načichla vůní našeho mýdla.
Proto byl můj den tak sváteční. Sice jsem se umyla mýdlem, ale vždycky jsem potajmu mamce vzala jeden někdy i dva vanilkové cukry a rozpustila je ve vodě a potom to tam tak krásně vonělo a já jsem se nechala provonět a modlila se, aby ta vůně vydržela do zítřka rána. Abych "zametla" stopy, po vykoupání jsem vanu a umyvadlo polila Savem a honem utíkala do svého pokoje. Matka se kolikrát zamýšlela nad tím, proč jí každý měsíc chybí vanilkový cukr, měla je totiž spočítané, jako všechno. Prášek do pečiva, prášek do perníku, pudingy, skořicový cukr, želírovací cukr, mouky, rýži apod. Všechno měla v úhledných přihrádkách, aby se v tom vyznala a zároveň věděla, kdy má otce poslat nakupovat. V naší rodině totiž všechno nakupoval otec a matka se přepečlivě starala o domácnost. Dokonce i spodní prádlo jsem musela kupovat s ním. To mi kupoval bílé, abych nebyla při převlíkání na tělocvik provokativní.
Do školy jsem zásadně chodila v šatech, měla jsem troje. Prý v kalhotách chodí jenom kluci. Moje šaty ale ani zbla nevypadaly žensky, protože je kupoval můj otec a při vybírání mě vždycky přemluvil. Měla jsem sice troje šaty, ale byly to ty nejlevnější šaty široko daleko. Ať bylo léto nebo zima, všechny měly tříčtvrteční rukáv, abych nevzbuzovala nahýma rukama zájem chlapců a aby splnily svůj účel: užití kdykoli.
Byly dlouhé skoro až na zem. Jenom na jedny se mi podařilo otce přemluvit, byly dlouhé asi patnáct centimetrů pod kolenama a to už bylo něco. Jedny měly děsnou zelenou barvu s hnědýma kytkama, druhý byly tmavě modrý a vzadu měly cedulku s malými písmeny: fandím Česku. A třetí, ty s patnácti cenťáky pod kolena, byly růžový, to je moje oblíbená barva, ale s nápisem Mike a vedle malá fajfčička. Otec zjevně nevěděl, že to má být napodobenina značky Nike. Jemu se asi líbilo, že nemají anglický nebo sprostý název, možná si na konec slova Mike dal Š a zavzpomínal na dětská léta.
Nemohla jsem si vybírat tak jsem se alespoň všemožně snažila, abych každý den vypadala jinak. Jednou jsem si uvázala kolem krku mámin šátek, jindy jsem si vzala tyhle náramky pak druhé, pak všechny. Musely být snad z dřevotřísky, protože při psaní bouchaly hrozně o lavici, ale já jsem si myslela, že alespoň rámusem upoutám zájem chlapců. Ale účinek to měl opačný, kluci si mě sice všímali, ale nadávali mým náramkům, že jsou to podkovy a ať jim jeden dám pro štěstí.
Do školy jsem zásadně nosila tašku plnou učebnic, ačkoli jsme mnohé předměty vůbec ten den neměli. Když jsem si jí totiž nasadila a šla, šaty se postupně zvedaly a byly mi alespoň trochu vidět nohy.
Po čase se vytratila jak barva na šatech tak i moje fantazie jak je vylepšovat. Tak jsem se rozhodla, že je rozstříhám na kusy a sešiju každý kus od jedněch šatů s kusem druhým anebo i třetím. Svým výtvorem jsem byla nadšená, musela jsem zachovat délku, ale takové šaty jako jsem měla já, opravdu nikdo neměl. Otce i matku málem ranila mrtvice, když viděli, co jsem s nimi provedla, ale protože byla zásada nosit věc, dokud se nerozpadne, smířili se s tím. Když jsem poprvé v takto upravených šatech přišla do školy, holky mi řekly, že jsem dobrá jako hippies. Ovšem kluci mi říkali, že mám vlajky států třetí země.







II.kapitola

Ale co bylo na základce ze všeho nejhorší, byl tělocvik. Jako všechna dospívající děvčata i já jsem měla chlupaté nohy. Háček byl v tom, že mi matka zakázala se na základní škole holit. Proto jsem i v létě nosila tepláky a trička s dlouhými rukávy. Ale holky to stejně viděly a pověděly to klukům. A ti nám pak pořád lezli do šaten, aby zjistili, jestli je to pravda.
A to nemluvím o plavání. Na tělocvik jsme měli učitele. Měla jsem sice plavky, byly po mámě. Vešla jsem se do nich, jenom ten prostor pro prsa ohraničený kosticemi se mi ne a nepodařilo vyplnit. Za žádnou cenu jsem se nechtěla před učitelem zesměšnit, tak jsem se dvakrát měsíčně vymlouvala na periodu nebo že se mi motá hlava, na bradavice, nebo na to, že nemám plavky a za to už jsem dostala poznámku.
Jednou jsem ale přece musela do bazénu, protože byla klasifikace a já neměla žádnou známku z plavání. Matka se zásadně neholila, takže u nás neexistovalo něco jako žiletky v násadě jenom žiletka samotná v bílém umělém čtverečku. Tím si matka dělala obočí. A otec si nechával vousy, které si zastřihoval nůžkami na šití. Žádný epilátor nebo depilátor ani vosk. Nezbývalo tedy nic jiného než vzít tu žiletku a zkusit se zbavit nějak těch ohavných chlupů. Šla jsem teda do pokoje a začala. Zprvu jsem si podržela každý chlup a uřízla ho žiletkou, ale to trvalo věčně. Udělala jsem si takhle pravý lýtko, ale pak jsem toho měla dost ani jsem nešla na večeři. Měla jsem úplně fobii ze zítřejšího dne. Tak jsem si řekla to ne, když už zkracovat tak nůžkami.
Ale jak jsem to mohla provést, když šití bylo ve skříni v pokoji naproti kuchyni? Tak jsem našla tu nejdelší noční košili, co jsem měla a po zeptání a dlouhém vysvětlování, že si potřebuju něco zašít, ale že mi to zašije mamka, jsem do rukávu strčila nůžky a vyběhla do pokoje, na postel a začala stříhat. Horní chlupy šly ale stehna vespod ne. Ty chlupy tam byly snad přilepený, říkala jsem si a v tom mě napadlo, že si můžu vzít tu tátovu širokou lepenku, co se s nima lepí pusy v detektivkách lidem, aby nekřičeli, nalepit ji na stehna a odlepit. Když mě tohle napadlo, rodiče už spali.
Pokradmu jsem se vplížila do kumbálu s tátovým vercajkem a baterkou a vylovila tu lepenku. Okamžitě jsem letěla do pokoje a začala. Nalepila jsem si jí na stehno, pořádně přilepila a potom strhla. Vyjekla jsem tak nahlas, až matka utíkala nahoru ke mně do pokoje. Já zhasla baterku, dala pod peřinu lepenku a nůžky a dělala, že spím. Matka rozsvítila a snažila se mě probudit a říct mi, že to byl jenom zlý sen. A on to taky byl zlý, ale ne sen, ale skutečnost. Pak když matka viděla, že dál klidně spím, odešla. S hrůzou jsem se podívala na své stehno. Měla jsem tam červený pruh bez chlupů. Cítila jsem radost i bolest zároveň. Zkusila jsem to asi ještě třikrát, ale to už jsem řvala do medvídka, jmenoval se Benji, jako ten pes ve filmu.
Už jsem na to ani neviděla, měla jsem ubrečený oči a chtělo se mi spát. Na zítřek jsem měla tu zkoušku. Vzala jsem si matčiny plavky s prázdnými košíčky a šla jsem vpřed. Neměla jsem ani tušení, jak vypadají moje nohy, ke dnu mě táhly prázdné košíčky od plavek, které se nalívaly vodou. Odbyla jsem si svou zkoušku, trochu se nalokala bazénový vody a ani netušila, jak se mi ti dva učitelé smějou. Měla jsem totiž nohy jako pruhovaný pyžamo. To bylo moje první a zároveň poslední plavání na základní škole.






III.Kapitola

Když mi bylo patnáct, musela jsem se rozhodnout, na jakou školu půjdu. Ale pro rodiče to bylo jednoduché rozhodování. Na výběr byly 3 školy. Integrovaná střední škola, Obchodní lyceum a Gymnasium. Rodiče mě nikdy k ničemu nevedli, takže jsem neměla ani ponětí, jestli mám vůbec nějaké vlohy zvládnout střední školu. Nakonec jsem šla na Obchodní lyceum. Pro rodiče to byl nejspíš velmi zajímavý název školy. Za jejich dob se tahle škola jmenovala Ekonomická škola. Takže když mě přinutili vyplnit přihlášku, pořád mi říkali, že na lyceum se jen tak někdo nedostane. Ale nároky od budoucích žáků rozhodně nepředčily název školy. I přijímačky byly velmi jednoduché, šlo jen o průměr ze základní školy. A ten jsem měla.
Ve třídě nás bylo 30. 14 holek a 16 kluků. Když jsem se to dověděla, rozsvítila se ve mně malá jiskřička započnutí nějakého vážného vztahu. Myslím s klukama, anebo aspoň s jedním. Moje představy nebyly nijak náročné. Protože jsem měla nejlepší průměr ze třídy, myslela jsem si, že mě budou všichni obdivovat a chtít být se mnou kamarádi. První sprcha přišla tehdy, když jsem zjistila, že jsem nejvyšší ze třídy a že se nevejdu do lavice. Měla jsem strašně dlouhé nohy a v kuse jsem s nimi bouchala o spodek lavice. K mému neštěstí jsem seděla s nejtlustším klukem ve třídě. Pořád funěl, jak byl tlustej, strašně se potil a byl blbej.
O matyce jsem se snažila zakrývat svoje výsledky rukou. Jenomže jsem měla tak tenké ručičky, že stejně pokaždé vyhrál. Pak už jsem ho nechala být a tak měl vždycky stejné známky jako já. Učitelům to pak bylo ale podezřelé, protože při zkoušení nevěděl ani mrně. A já abych si tu jeho blbost vychutnala, natáhla jsem svoje dlouhý nohy a protože měl velký sešlapaný bačkory a tak tlustě se potácel, tak jsem mu na ně šlapala a jednou chudák hodil masku. Ale to měl za to, že klukům říkal, že jsem žirafa a že prozradil, že nosím do školy velký svačiny. Ty jsem totiž potajmu jedla na chodbě nebo jsem si z těch většinou dvou chlebů uštipovala kousky, aby to nebylo poznat, jak velkou mám svačinu a ještě jsem chodila na obědy.
Druhý šok přišel tehdy, když jsem si po čase všimla, že chodím nejhistoričtěji oblíkaná. Holky nosily bokovky a ty sprostý kalhotky jenom se šňůrkou přes zadek až jim byl vidět a průsvitný trička a pod to černou nebo rudou podprsenku a já jako jeptiška, nosila mrkváče a čekala velkou vodu a trička po sestřenici, která byla o devět let starší než já, ale protože jsem byla vysoká, všechno mi po ní na neštěstí bylo. Tak jsem neměla v šatníku nic novýho nebo aspoň nic co by se mi líbilo.
Prvák byl pro mě hrozný utrpení. Všichni si mě dobírali jako exota a neustále mi kopali do mojí téměř moly rozežraný tašky, kterou jsem se snažila vylepšit po vzoru holek nějakým plyšákem, tak jsem panence Jiřince utrhla hlavu a přivázala si jí na tašku. Tak jsem potom kromě exota byla taky lidožrout, protože se mě všichni ptali, kam se podělo tělo od panenky.
Jednou jsem přišla domu a nechala tašku dole a šla do svýho pokoje. Potom jsem přišla dolů, tam na mě čekala s přísným pohledem matka a se zlým pohledem otec. Někdo mi totiž do tašky hodil prezervativ. Rodiče samozřejmě nenapadlo nic jiného než to, že už v 16 s někým spím, a kdybych jim to dlouhosáhle nevysvětlila, byli by mě už za imaginárního kluka provdali. Od malička mi totiž bylo vštěpováno, že s tímhle můžu začít až ve dvaceti. Prý v tolika letech si taky otec našel mou matku. Chodili spolu asi šest let a pak se vzali. Jenomže otec jezdil na montáže, takže se s matkou nevídali tak často, tak jednou za týden. Pro firmu pracoval asi 10 let, pak dostal invalidní důchod po pracovním úrazu. Potom byl už konečně čas na děti. Tak jsem se tedy narodila já.






IV. kapitola

Po prázdninách, než jsem šla do druháku, jsem se rozhodla, že musím nutně najít brigádu a oblíknout se podle svého vkusu. Nakonec jsem si našla, že můžu dělat maskota na Bebe Brumík. Bylo to v Praze. Když jsem se dostavila, pohledy lidí, co vybírali, se na mne upřeně zadívaly. Na pár vteřin jsem si myslela, že jsem neodolatelná se zvláštním kouzlem a že budu okamžitě přijata. Byla jsem poprvé v Praze a měla jsem za to, že tam je všechno dovoleno a všechno se tam nosí. Ať už to je hnusný nebo hezký, přitažlivý nebo odpudivý, zmuchlaný nebo vyžehlený, Made in China nebo české.
Prostě jsem si z toho, co si na sebe navleču, nedělala žádnou starost, ale při mé velikosti a dospělým pohledem v očích jsem se musela změnit v nahoře urostlou dívku. Takže jsem se proplížila k mámině skříňce se spodním prádlem, vytáhla jednu podprsenku a pak už stačilo ji jenom něčím vycpat. Tak jsem pro změnu šla k tátovi do skříňky s ponožkama a vybrala ty největší a nejchlupatější ponožky, nebylo to tak těžký, když měl všechny stejný. To asi jak je v důchodu, tak mu mrznou nohy z toho vystávání v garáži na betoně.
Spěšně jsem odkráčela do svého pokoje, svlíkla jsem se a nasadila si máminu podprsenku a narvala do ní ty tátovy ponožky. Měla jsem až nenormálně veliký prsa. Ale jak zajistit, že mi nic nevypadne? Nasadila jsem si župan a šla jsem si do šitíčka pro jehlu a niť. V pokoji jsem pak všelijak přišívala ponožky k té podprsence, ze všech stran. Když bylo hotovo, měla jsem opravdu radost. I když jsem měla prsa daleko od sebe, takže by se tam vešla jednou moje hlava, ale zato jsem je měla pěkný a držely. Ještě mě napadlo lepidlo, ale to by mohlo být nebezpečné a též nezvratné. To by rodiče poznali, že se s jejich prádlem něco stalo. No nic, dál jsem to neřešila, navlíkla jsem si močálově zelený triko s hnědýma puntíkama, ohrnutý kalhoty a kšandy a odjela do Prahy.
Než stačili v agentuře něco říct, pověděla jsem jim historku, kterou jsem si cestou v autobuse vymyslela. Že mi rodiče zemřeli, že žiju jenom s babičkou, která co nevidět zemře. A že když píšu úkoly nebo se učím, že musím jenom do osmi večer, že nám nejde už půl roku elektřina. Že ze svýho oběda, který dělám sama živím i osmiletou kočku, která nemá kvůli podvýživě ani koťata. Že dostávám jenom babiččin důchod a s tím musíme vyjít na celý měsíc, že máme v domě zimu takovou, až nám mrzne voda v záchodě. A že tu brigádu potřebuju, abych si mohla koupit nový boty na tělocvik, že mají u nás v obchodě "Vše za 39" nádherný růžový a že kromě toho potřebuju koupit babičce Tena Lady.
Nevím jakým zázrakem, ale tu brigádu jsem dostala. Chodila jsem po Praze v chlupatým teplým převleku za medvěda. Strašně jsem se potila a z toho horka se mi dělaly mžitky před očima. Začínala jsem vždycky v devět ráno a končila v pět odpoledne. Vydržela jsem to tři dny a čtvrtý den asi v půl jedný jsem omdlela a upadla, celej košík s Brumíkama se mi rozsypal a já tam ležela omdlelá a zazipovaná v obleku medvěda. Když jsem se asi po necelých pěti minutách probudila, byli Brumíci pryč i s košíčkem a asi mě počůral pes, protože jsem cítila na hřbetě mokro a čůránky. Tenhle poslední den jsem měla vrátit převlek a dostat 4 000 korun. Tak jsem šla na veřejný záchodky, kde mě chtěla „záchodová paní“ poslat na WC pro muže, svlíkla jsem se a kožich šel pod kohoutek. Vzala jsem kus mýdla a snažila jsem se ten počůranej flek vyčistit, tak aby aspoň nesmrděl. Co jsem ale nevěděla, bylo to, že medvěd byl jenom na jedno použití a že z něj jakýmkoli čištěním sleze barva. To byla moje smrt, nejdřív si přivedu málem otřes mozku, okradou mě o Brumíky a o košíček, vykoná si na mě potřebu pes a naposled měl medvěd mým čištěním bílej flek na hřbetě.
Musela jsem ten flek nějak zamaskovat. Nic mě nenapadalo. Před záchodkama ale byla velmi špinavá louže tak jsem v ní míšu vymáchala, pro jistotu cestou do agentury jsem ho vláčela po zemi a bylo to.
Když jsem přišla do agentury, byla jsem celá rozcuchaná, mokrá a kožich medvěda byl tak zadělanej, že jsem měla co dělat vysvětlit co se stalo. Řekla jsem jim, že mi jedno dítě podrazilo nohu, další dvě mě okradly o košíček a že po mě ty zlořádi házeli kostky uhlí a že jsem to chtěla umýt, ale že to nešlo a že to není moje vina. Asi mi to zbaštili, ale za zničený kožich mi dali jenom 3 000 korun. Byla jsem nesmírně šťastná.






V. kapitola


Tolik peněz jsem v životě neviděla, teda viděla, otcův plat, ale aby byly moje, to ne.
Holky říkaly, že chodí někam do nějaký pasáže, tak jsem si to našla. Jmenovalo se to Flora. Tak jsem se vyptala, kde to je, zaplatila jsem příšerně drahou jízdenku na metro a vydala se vstříc novým zážitkům.
Jela jsem asi pět stanic a pilně jsem pozorovala, jak to v tý Praze chodí, nevědouce, že jsem taktéž pozorována. Viděla jsem holku, co si asi četla skripta. Japonce s mnoha zavazadly. Zamilovanej pár, co se strašně nahlas líbal, až to bylo hnusný a babku obutou do pánských letních pantoflí co měla málo vlasů, ale měla v nich plno spon a jednoho bezdomovce, kterej smrděl jako popelák ale měl boty Adidas. Zatímco jsem se bavila nad rozmanitostí lidí v metru, všimla jsem si, že na mě ňákej úchyl kouká, ale myslela jsem si, že to bude asi tím, že mám tolik peněz, že to mám snad napsaný na čele.
V metru jsem pustila jednu paní si sednout, ale to jsem neměla dělat. Dala se se mnou horlivě do řeči, strašně křičela a klepala se jí jedna noha, a když mi vypověděla, teda nám všem v metru, co dneska dělala, něco jí přeskočilo asi v hlavě, možná to bylo tou nohou a začala opakovat: "taky vás někdo honí?". A strašně jí z pusy táhlo pivo. Takže mě neustále omračovala svým odérem.
Já coby slušná dívčina jsem poslouchala samo naoko a snažila se otáčet proti směru hodinových ručiček. Pak paní vystoupila, a aby toho nebylo málo, strčila do mne a řekla: "to bylo taky dost, že jsi zvedla ten svůj tlustej zadek a pustila mě." Říkala jsem si: „ty babo jedna škaredá, myslíš si, že mi zkazíš den, ale to se pleteš.“
Konečně jsem vystoupila, vyjela po jezdících schodech, na kterých jsem stála jako přikovaná, už vkročení na schody byl pro mě oříšek, zkoušela jsem to třikrát, jednou jsem si málem přiskřípla nohu, pak jsem se na ně pokoušela vyskočit a nakonec jsem strašně natáhla nohu na první schod, došlápla druhou nohou a jela. Madla jsem se držela, jako přilepená ale ono nejelo společně se schodama. Tak se mi stávalo, že mi ruka jela dřív než tělo. Poprvé jsem se strašně bála ruku odlepit a jen taktak, že jsem neshodila ostatní za sebou. Pak už jsem dělala frajerku a dokonce jsem schody vyběhla, pro moje nohy to nebylo těžký, když je mám dlouhý jako špagety.
Jakmile jsem vstoupila, ucítila jsem vůni pečiva. Jmenovalo se to Fornetti. Celej den jsem nic nejedla tak jsem si naporoučela, pět jahodových, čtyři borůvkový, šest se špenátem, čtyři s pizza náplní a když se to zvážilo, málem jsem udělala rozštěp, stálo to 200 Kč. Vzala jsem si svůj pytel Fornet a vyjela po dalších schodech nahoru.
Nahoře byl Mc´Donald. Tam jsem si snila, že se tam půjdu jednou najíst. Tak jsem se tam okamžitě vrhla. Koupila jsem si Big sadu pro děti i s Íjáčkem, kde byla kola, velkej masovej hamburger, hranolky s tatarkou a kečupem. Měla jsem takový hlad, že jsem to snědla asi během sedmi minut. Pak jsem dostala chuť na ty ovocný Fornetti tak jsem si jich dala asi pět, koupila si ještě jednu kolu a šla jsem.
Měla jsem plán koupit si něco na sebe. Byly tam obchody H M, Kenvelo, Benneton, C A a Orsay a plno parfumerií. Prošla jsem všechno, ale pod 600 Kč tam nic neměli. A já bláznivá jsem si myslela, kolik si toho nekoupím. V Orsay se mi líbilo nejvíc, měli tam totiž věci i za 300Kč. Po jídelním záchvatu mi zbylo asi 2 700kč, 500kč jsem musela přinýst domu, zato, že mě rodiče pustili samotnou.

Prohlížela jsem si, zkoušela a pak, když už jsem měla skoro vybráno, přišla na mě potřeba záchodu a to velká. Ve zmatku jsem prošla s jednou halenkou přes alarmy. Utíkala jsem po patře najít WC a ani jsem si neuvědomila, že mě honí místní ostraha. Těma svýma velkýma nohama jsem skákala z jezdících schodů z patra do patra a ostraha mě nemohla dohonit. Když jsem si uvědomila, že něco držím v ruce a že na mě neustále někdo křičí zloděj, vyhodila jsem to ze schodů někomu do kafe a utíkala.
Tři patra, já už to měla málem v kalhotách tak jsem radši přestala běhat. Uklidnila jsem se a vrabčím krokem, strnulým výrazem ve tváři jsem došla dolů k tomu obchůdku s Fornetti a zeptala se, kde je WC. WC bylo ve druhém patře, tak jsem stála na schodech. Zadržovala jsem zadek a těšila se na záchodovou mísu ale ani v téhle těžké chvíli mě neopustil smysl pro humor. Představovala jsem si, jak tam budu sedět a jako ta baba v metru povídat co jsem všechno snědla, že tu sedím.
Když už jsem se blížila k WC, vrhla se na mě ostraha a chtěla mě někam odvést ale já se vyvlíkla a pštrosíma krokama utíkala na ten zpropadenej záchod, na kterým jsem strávila asi hodinu a tam jsem si sama se sebou popovídala.






VI. kapitola

Po odchodu ze záchoda jsem chtěla opět zavítat do Orsay ale bála jsem se, že mě poznaj a budou vyslýchat. Tak jsem se vrátila na záchod, vlezla do kabinky, sundala jsem si podprsenku i s těma přišitýma ponožkama a nechala si jenom tričko s kalhotama. Všechno jsem narvala do igelitky z Delty, vlasy jsem si dala za triko a vyšla ven. Jak to tak vypadalo, nikdo z ostrahy mě nepoznal asi proto, že jsem neměla prsa.
Do Orsay jsem se už nemohla vrátit, tak jsem šla do prvního obchůdku, který jsem uviděla. Obchod vypadal luxusně. Umanula jsem si, že tam si něco koupím, utratím plno peněz a odejdu jako baronka. Moc dlouho jsem nevybírala. Šmátla jsem po prvním, na čem mi ulpěl zrak. Byla to saténová sada. Taková modrá noční košilka, spíš to bylo tričko na tenký ramínka a k tomu lehoučký kalhotky. Ani jsem se nekoukla, kolik to stálo. Když mi řekla cenu (800 kč) asi tři vteřiny jsem na ní koukala s vykulenýma očima a pak vytáhla svojí tenkou peněženčičku s 2 100 korunami a zaplatila.
Ještě se mě zeptala, jestli to nechci pro maminku zabalit. Já řekla ne, protože jsem se bála, že vysolím další stovku a utekla jsem z obchodu. Sedla jsem si na lavičku a koukla jsem se, co jsem si to vlastně koupila. Začala jsem to tam rozbalovat, zkoušet si to. I jsem si na to stoupla, abych věděla, jestli mi ty kalhotečky budou, koukala se na sebe ze všech stran a radovala jsem se. Okolo chodili lidi a já si ani nevšimla, jak na mne zírají. Pro ně to asi byla běžná věc nakupovat takové věci, ale já jsem byla nadšením bez sebe. Nenapadlo mě, že by to mohlo divně působit, když si to tam budu de facto na sobě zkoušet. Radši jsem toho nechala, co kdyby mi to někdo ukradl.
Když jsem jednou prohledávala máminou skříňku se spodním prádlem, úplně vzadu jsem viděla to nejnecudnější spodní prádlo, který bych si na mámě ani nedokázala představit, myslím, že ho ani nenosila, protože nebylo zapraný od našeho mýdla. Byly to krajkovaný kalhotky s malou nohavičkou a růžovou mašličkou a na cedulce bylo made in Italy.
Zbylo mi 1 300 korun, a abych splnila slib koupit si něco praktickýho, tak jsem přece jenom zašla do toho Orsay, kde se mi líbilo tolik věcí. Schovávala jsem svůj obličej, pořád jsem chodila se sklopenou hlavou aby mě nebylo poznat a koukala se po tom hezkým šedivým tričku, jenomže ono mělo anglický název U.S. Navy. Ale když mně se tak líbilo, tak jsem si ho koupila a takový bokovky s prošívanýma dírama pod kolenama. Dohromady jsem zaplatila něco málo přes tisícovku a odjela domů.
Rodiče mě okamžitě zkasírovali o tu pětistovku a ještě chtěli to co mi zbylo a honem vybalit, co jsem nakoupila. To spodní prádlo jsem jim nemohla ukázat, tak jsem se do něj před odchodem z Flory navlíkla. Máma vytáhla ty rifle a táta to triko. Oba se na chvíli odmlčeli a pak začal táta. Nejdřív se zeptal, kolik stálo to triko a kolik ty kalhoty. Nemohla jsem jim říct skutečnou cenu, chtěli vidět lístečky, ale vymluvila jsem se na to, že mi je nedali.
Když jsem řekla, že triko stálo 400 korun a kalhoty 1 700 Kč, v očích táty jsem viděla, jak by se tam nejradši sám rozjel a šel to vrátit. Já jsem si ale stále mlela svou. Vypověděla jsem jim, co se mi stalo, když jsem chodila za toho hnusnýho medvěda a že mi ještě strhly za kožich tisícovku. Zvlášť jsem zdůraznila, jak jsem omdlela a jak mě počůral pes. Rodiče by v baráku nesnesli žádné zvíře, právě proto, aby se jim nic takového nestalo a mámě se zželelo, že jsem omdlela, přemluvila tátu a tak mi to dovolil nosit. Byl to nejšťastnější den v mém životě.
Hned 1. září, to jsem šla do druháku jsem si vzala ty kalhoty a to triko, nosila jsem to každý den a když to náhodou do rána neuschlo, šla jsem v mokrým.
Takhle jsem to dělala asi do poloviny listopadu a pak jsem strašně nastydla už předtím jsem pokašlávala a chodila do školy s rýmou, ale mě to nevadilo ani to, že mi lidi ve škole říkali, že nic jinýho na sebe nemám. Nejdřív jsem byla asi tři týdny doma a pak asi měsíc v nemocnici. Od tý doby mám nemocný ledviny, a co jsem byla doma, musela jsem za každého počasí nosit teplou bavlněnou košilku, která byla dlouhá málem až na paty.
Ve škole jsem hodně zameškala, tak jsem řekla tlusťochovi, aby mi dal opsat sešity, on už se radoval, že nepřijdu, že mu nebude moc kdo šlapat na paty, ale to se zmýlil. Vrátila jsem se a ze svojí zkušenosti jsem se stejně neponaučila. Rodiče už začali brát, že jsem tvrdohlavá a že si jen tak něco nedám vymluvit, takže jsem stále nosila svoje bokovky s trikem U.S. Navy, ale zato jsem chodila až do března v těžkým, vlněným kabátě do áčka, kterej smrděl naftalínem. Měla jsem ho prý schovanej na to, až budu dospělá.
Do března jsem se potila v teplým kabátě a pak až do června bez něj.
Tenhle červen jsem chtěla na vysvědčení zabodovat. Protože jsem věděla, že budu mít vyznamenání, musela jsem si vzít něco speciálního. Tak mě napadlo, že si k tý ošklivý proužkatý silonový černý sukni vezmu ten vršek z toho spodního prádla. Podprsenku jsem nenosila, protože jsem byla plochá dráha, takže to nebyl problém. Než jsem odešla z domova, vzala jsem si na sebe k tý sukni červenej svetr, kterej jsem měla sepnutej až u krku, jako že dbám na svoje ledviny, ve škole jsem ho dala do igelitky a do třídy jsem vešla jenom v tom saténovým tílečku. Divila jsem se, že k mému oblečení neměl nikdo připomínky a tak jsem si počkala až na předávání vysvědčení. Po vysvědčení jsem se ale reakce dočkala. Ke klukům se shlukly holky a začali si spolu něco šuškat, pak to ale jeden kluk nevydržel a zakřičel na mě: „ ty ses zapomněla převlíct co? Nebo sis cestou šlápla?“ Absolutně jsem nechápala, co tím šlápnutím myslel. To první byla asi narážka na moje oblečení ale to druhý? Když jsem šla domů, vyndala jsem si svůj červený svetr, zapla si ho až ke krku a celou cestou dumala nad tím, co to šlápnutí znamená.
Pak, když uběhl asi týden prázdnin, nemohla jsem to vydržet, zavolala jsem si mamku do pokoje a zeptala jsem se jí, co to znamená, když si jde někdo šlápnout. Matka nebyla zvyklá si se mnou otevřeně povídat. Ani se přede mnou nepřevlíkala nebo nechodila v horku doma jenom v triku. Tohle byl pro ni evidentně šok. Viděla jsem jí to na tváři, trochu se styděla a zakoktávala se.
Ale co jí nejdřív zajímalo a u toho se nezakoktávala, bylo, kde jsem na ten výraz přišla. Řekla jsem, že jsem na zemi viděla kousek časopisu a že to tam bylo napsaný, ale zbytek věty chyběl. Tak se rozhodla mi to povědět. Chodila okolo toho jako kolem horký kaše. Řekla mi: "No víš, na světě nejsou jenom cudné ženy jako my ale i necudné" a já "prostě prasata", "no takhle jsem to říct nechtěla, ale v podstatě máš pravdu, některé ženy totiž nemají jednoho manžela, ale mají jich víc". A já řekla, „jednou si řekla o té paní, co šla před náma s nákupem, že je to lehká žena, je to ono?“ „ Ano“, odvětila mamka. A já na to, „takže to jsou fuchtle a poběhlice, viď mami?“
„ Kde jsi to slyšela?“, řekla máma a já na to, „no oni si takhle říkaj holky ve škole“. Bylo to poprvý, kdy se mnou máma mluvila o něčem tak sprostým. Pak mi ale konečně došlo, co mi vlastně ten kluk řekl a strašně jsem brečela. Myslela jsem, že to bude sváteční, když se to tak lesklo a vůbec mi nevadilo, že to patřilo ke kalhotkám, nějak jsem tu souvislost nedomyslela. Fiasko, říkala jsem si, tohle už si na sebe nikdy nevezmu, udělám z toho panence Aleně župan a zbytek si nechám. Třeba se mi bude hodit v manželství, když je to tak hedvábný, můžu z toho manželovi ušít kravatu a z těch kalhotek udělám pro svoje děti polštářek.






VII.kapitola

Jednou jsem měla příležitost jít na střední na párty. Námětem byla zvířata. Já šla za berušku.
Matka byla starý ročník, neboť to byla pozdní rodička a já byla její jediný dítě. Tak jsem vyhrabala nějaký šminky, byly starý a smrděly, ale měly nepřeberné množství různých křiklavých barev. To bylo něco! Nejdřív jsem se snažila je nějak vydesinfikovat, ale pak jsem se na to vybodla a napatlala se vším, co by alespoň vzdáleně připomínalo berušku. Měla jsem na sobě asi deset barev smíchaných do sebe. Upřímně, kdybych si neudělala ty velký černý puntíky na obličeji, málokdo by poznal, že jsem beruška.
Nikdy jsem neměla fantazii, což se odrazilo také na mém kostýmu. Vzala jsem si máminy silonový výrazně červený šaty, navlíkla poslední čistý ponožky a křidýlka jsem si udělala ze starýho gumovýho ubrusu. Táta měl v garáži zbytek červené barvy. Kdykoli totiž nabyl dojmu, že by se naše příšerné auto mělo trochu přetřít, asi to byla obsese, vzal barvu a natřel ho. Nabarvila jsem tedy ubrusová křidýlka tou červenou barvou a puntíky něčím mazlavým. Strašně to páchlo. Neměl mi, kdo pomoct, tak jsem si ta křídla připíchla špendlíkama z mamčiny velké, málem skříně, na šití.
Strašně jsem pospíchala, musela jsem to totiž provést dřív, než přijdou rodiče. Chodili jako obvykle každou sobotu k matčině tetě, která už skoro umírala, ale měla prý velký majetek po svém manželovi, on byl prý nějaké velké zvíře, aspoň takhle to říkávala matka. Nevím, jestli se tím jenom chlácholila, aby si připadala trochu důležitější. Dosud nevím, jestli ten obraz nad manželskou postelí, kde už téměř rok ležela teta sama, je opravdu podobiznou mého prastrýce. Matka mě horlivě přesvědčovala o tom, že to je určitě on ale podle mne si ani ona nepamatovala, jak přesně strýc vypadal. Ale určitě nevypadal tak důležitě, jako ten muž na obraze, protože když jsem tetu jednou z donucení navštívila a viděla nábytek a všechno, ty peřiny, záclony, koupelnu a pokoj pro hosty moc se nelišily od našeho zařízení doma. Nevím, kde měla teta schovaný ten MAJETEK.
Tak jsem se vydala v matčiných botách s obrovskými podpatky na tu párty. Když jsem přišla, polila mě horká sprcha. Holky měly mini trička a na nich výjevy nějakého zvířete, kluci měli masky a tygří kostýmy. Děvčata byla třeba za víly, motýly, hady, kočky, zajíčky. Já jsem tam byla asi jediná navlečená do oblečení a ještě jako infantilní dívenka za berušku, která vypadala podle údivu všech asi blbě. Jo, abych nezapomněla, strašně jsem čpěla asi těma barvama a nejednoho jsem ušpinila svými křídly.
Byla jsem tam nezvaný, smrdutý host. Ale já se nedala, a když už jsem nezapadla kostýmem, tak jsem se aspoň pořádně opila! Pamatuju si jenom, že mě domu hodili ti dva oškliví kluci ze třídy a vyklopili mě na trávník před domem, protože nechtěli dostat vynadáno od mých rodičů. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, celá zmazaná od těch barev. Ležela tam ta nejpitomější beruška na světě.
Ale nějak jsem se domů dostala. To jsem se dověděla až od rodičů. Prý mě objevila naše sousedka odnaproti. Taková semetrika, od který utekl manžel a ona zůstala zatrpklou šedesátnicí, co všem všechno záviděla a každý večer si brala takový malý dalekohled a koukala, co máme k večeři.
To se ví, dostala jsem od rodičů strašně vynadáno, měla zakázáno koukat 2 týdny na televizi a musela jsem přečíst Psohlavce od Jiráska a napsat o tom referát, pro rodiče, kteří stejně z toho nic neměli, protože tomu moc nerozuměli. Každý den pro mne otec jezdil do školy, aby mě vyzvedl. Podle mne mi chtěl udělat ostudu, protože naše auto se podobalo spíš hrnci na zavařování a ta barva, no hrůza.






VIII. kapitola

Já jsem si tak vždycky vážila toho, když jsme měli teplou večeři, ty chleby s máslem a sýrem, pravidelně tím stejným, protože tátovi chutnal jenom tenhle, mi lezly krkem. Měla jsem ráda, když jsme měli to, co zbylo od oběda. A to se stávalo žel málokdy. Protože to vždycky všechno snědl táta.
Jak někdo může mít hlad, když je v invalidním důchodu? On je pořád doma nebo dělá, že každý den v garáži na něčem neodkladném pracuje. Podle mne tam spí. A jak potom takový lidi bez pohybu toho můžou tolik spořádat?
Ta sousedka, co nám pořád čumí do okna, když jíme, je ještě lačná vědět, co jíme, tím víc, když nemáme obvyklej chleba. Když jsem šla jednou ze školy, ňákýmu dítěti něco vypadlo od klíčů, vypadalo to jako nábojnice. Když jsem to doma prozkoumala, zjistila jsem, že je to laser. A toho se naše sousedka moc bála. Bála se totiž, že jí nějaký sniper chce odstřelit a ani se tim dalekohleďáčkem nemohla podívat, kdo to je. Občas jsem jí takhle škádlila a svítila jí třeba na hlavu, na plech před oknama, do bytu na lustr, sedačku a tak.
To měla za to, že viděla naší teplou večeři. Když jí tam svítím, strašně pobíhá po baráku. To je bomba jí vidět. Když takhle Ječná pobíhá, nejdu se ani kouknout na Velmi křehké vztahy, který mě stejně nebaví, protože je to imitace Rodinných pout a ty mě taky nebavily, protože jsem neměla náladu neustále řešit vyumělkovaný problémy jedný velký rodiny. Ale když jsem se chtěla alespoň trochu odreagovat šla jsem dolů a koukala se, spíš jsem sledovala ty pruhy, co běhaly po naší obrazovce.
Ječná má hrozně velkej barák, ale aby měla kdykoli přehled o tom, kde se co šustne, bydlí jenom v přízemí. Tam ani nikdo původně neměl spát. Normálně je to chodba ale trochu větší. Jednou mi rodiče vyprávěli, jak si Ječná stěhovala nábytek dolů. Prý, když si sundávala postel z prvního patra dolů, byl to rachot, jako stěhování národů, až to slyšela celá ulice. Pak si přitáhla nějaké skříně, stůl a židle. To byla tenkrát po rozvodu a byla pěkně tlustá. Všechno si dělala sama. Nikdy by nedovolila, aby jí někdo vlezl do baráku. A když se jí zanesl komín, vlezla v šatech na střechu a kluci jí koukali pod sukni, vzala si štětku od záchodu, kterou měla přivázanou na koště a takhle si sama pomohla.
Její barák měl asi 6 místností i s kuchyní. Dole velká šatna, tu nepočítám, nahoře kuchyň, jídelna a obývák. A v druhým patře ložnice dětský pokoj a pracovna. To si pamatuju ještě z dětství, když byla ještě s manželem, že nás pozvali na buchtu a Ječná se vychloubala, jak má zařízenej barák a já za máminu ruku musela s ní.
Od tý doby, co je sama, značně pohubla, zestárla a zošklivěla na těle i na duchu. Je jako FBI. Proto jí v ulici nikdo nemá rád, jenom tehdy, když jednou za rok vyhazuje nábytek k popelnici. Samo, že táta se vždycky postaral o to, aby většina nábytku přišla k nám, takže i postel s vystřelujícíma pérama, na který spím, je od Ječný. Proto nás asi tak Ječná pozoruje. A myslím, že by nás zabila, kdybychom její nábytek dali pryč. Takhle ho měla stále na očích.
Ječná si pravidelně kupuje Blesk a tv program. Nekouří a pije. Jednou za měsíc chodí do takový hospůdky, vezme si pet lahve a nechá si do nich natočit pivo, ale chodí, až když už zavíraj nebo spíš zamykaj, tam si ještě naporoučí pizzu a tu jí tak urputně, až má celou zapatlanou pusu, aby nikoho ani nenapadlo, že si byla pro pivo, který za sebou táhne v káře.
Jednou ale takhle k večeru upadla a z kárky se jí vyvalily ty petky. Jedna sousedka jí chtěla pomoct a byla tuze zvědavá, co že jí to vypadlo, Ječná pohotově přišla s kuriózní lží, že to má namočíno zítra k doktorovi na ledviny. Bylo to sice divný, protože ty petky měly pěnu, ale dalo se to spolknout. Já tomu ale nevěřím, protože se jí zvětšuje nos a má ho červenej.
Když se chci Ječný opravdu pomstít, začnu na "její" posteli skákat tak, aby to bylo slyšet, a u toho vykřikuju "král Ječmínek" a mám přitom zamknutej pokoj, aby mě rodiče nepeskovali.
To jsem jí udělala potom, co k nám přišla návštěva, a měli jsme hostinu. To si vylezla na takovou malou stoličku a poprvé otevřela takové malé okýnko, co měla nad normální okenicí, strašně se s tím dalekohledem nahýbala, aby k nám viděla, až málem vypadla.
Nikdy nevětrala, aby jí nebylo vidět do baráku, určitě tam musela mít puch. Jednou jsem se v noci vyplížila ale úplně v noci z našeho baráku a přilepila jsem jí na okno vzkaz: "Ďábel nikdy nespí", protože jsem věděla, že se dívá na horory a ty já z duše nenávidím. No jo já vlastně ani nevím, jak takovej horor vypadá. Jednou jsem koukala s tátou na Záhada Blair Witch ale to mě táta stejně v polovině vyhnal jít spát, že je to pro mě moc drastický.
Ječná neměla děti, takže k ní nikdo nechodil, jenom pošťačka jednou za dva měsíce a to jí přinesla pokaždý velkej balík. Všichni v ulici, včetně mne, a určitě i rodičů, i když dělali, že je to nezajímá, jsme dumali nad tím, co v tom balíku je. Za mlada dělala v JZD, tak možná nějaký jídlo.
Ale jídlo to stopro nebylo, protože to by aspoň trochu přibrala, ale ona byla pořád stejně hubená. Ta krabice byla vždycky v černý tašce, takže jsme neměli šanci přijít na to, co v ní vlastně je. Ale jednou přece. Šla jsem okolo jejího baráku. Měla stažený rolety, ale byla tam malá škvírka a já uviděla to tajemství. Ječná si zkoušela šaty a to ne ledajaký. Musely být hodně mastný, protože byly hrozně hezký a moderní a na posteli jich měla nejmíň šestery. Oblečená se na sebe koukala do zrcadla a něco si mumlala pod fousy. Na zemi ležel roztržený balík a měl na sobě velké razítko "France". Takže to všechno je z Francie. Jen jsem koukala a tiše záviděla. Takový já nikdy mít nebudu. Ale pak jsem odlepila čumák od jejího okna a řekla si "taky budu mít takový a ještě lepší, budu bohatá a oblíbená".





IX. kapitola

A byl přede mnou třetí ročník. Absolutně jsem nevěděla, co od něj čekat. Ale hrdě jsem přišla 10. září do školy. A proč 10.? Byli jsme totiž na dovolený, poprvý v mým životě. I když moje představa o krásný dovolený se té naší ani zdaleka nepodobala. Byli jsme někde, na nějakým Krku. Blbější název tomu nemohli dát.
Taky, že jsem musela nahlas říct, kde jsem byla na dovolený před všema, a když jsem řekla „na Krku“, hned jeden rýpal řekl a na čím? Tím mě totálně vykolejil. Ačkoli jsem si řekla, že když ani neví, že téměř čtvrtka republiky jezdí na dovolenou zrovna tam, musí to být vážně hňup, jako bych to už dávno nevěděla, že jsem nejchytřejší ze třídy.
Třeťák provětral krapet osazenstvo naší třídy, jelikož se všichni museli tvrdě připravovat na maturitu a to se mnohým nechtělo, možná do školy chodili jenom proto, aby se mi mohli vysmívat a dojeli na to. Ředitel školy je za přesmíru absencí vyhodil. Neříkám, že to pak byla pohodička, protože zbytek špatného jádra třídy zbyl a ten se sblížil více, než kdy předtím.
A chovali se jako hyeny. Stačilo, aby se mi něco nepovedlo, něco mi spadlo nebo měla rozeplý zip, polepenej obal od sešitu na účetnictví Hanah Montana (měla tak krásný vlasy a obličej), hned se mi vysmívali. Ale za to jsem jako jediná mohla chodit ze školy dřív, tedy opouštět hodiny, kdy se opakovalo, protože jsem byla strašně chytrá a všechno jsem uměla.
Abych se vrátila k Hanah Montana, taky mi to bylo zprvu trapný si to i jít koupit, protože to je pro puberťáky a ne pro mě a ještě je mladší než já. Jo a taky jsem je koupila bez svolení rodičů. Nikdy by na takovou dětinskost nedali. Tak jsem to vzala z peněz na obědy. Chybělo stejně asi jenom 35 korun. A protože jsem na škole měla výtečnou pověst, když jsem řekla, že to přinesu příště, uvěřili mi. A příště jsem mámě řekla, že o ňákej ten pěťák zvedli obědy, dala mi o těch 35 korun víc, i když se příště divila, že jsem po ní ty peníze navíc nechtěla. Trochu mě podezřívala, jestli jsem si nekoupila Dívku nebo Bravo ale z toho omylu jsem jí okamžitě vyvedla, když jsem jí řekla, že takový mravnost ubírající časopisy bych si nikdy nekoupila, že to bych si snad koupila blbý infantilní samolepky s Hanah Montana a strašně jsem se začala zalykat smíchy.
Ani nevím, proč jsem se Hanah Montana nechala zlákat, když jsem to ani nikdy neviděla. Ale když jsem se po posměšcích lidí ze třídy musela nad sebou zamyslet, zjistila jsem, že jí závidím, že se furt usmívá, je oblíbená a je o ní tak postaráno, děti jdoucí s taškou do školy, na kterých byla ona, všechno mě tak ovlivnilo, že jsem si jí taky pořídila, tedy alespoň samolepky. Tak trochu jsem si představovala, že jsem to já.
Třeťák byl pohodička, zbylo nás jenom 22, 18 holek a 4 kluci. Ne teda pohodička ve složení třídy ale, že už jsem nemusela bojovat proti celýmu „kolosu“ ale jenom proti trošce. Začala jsem být trochu uvolněnější a nechodila do školy tak „na jehlách“. Ale někdy jsem to trochu přehnala a to mě zase spolehlivě, jako švýcarský hodinky nahodily zpátky holky ze třídy.
Už jsem si myslela, že jsem svobodná tak jsem si cestou do školy a ve škole falešně zpívala bez špetky studu. Taky jsem trochu popustila uzdu svý řeči něco jako: „Tý vago, to je fakt hustý, tady páchnout ještě 15 minut, když už toho tady moc nepoděláme“. Reakce byly samozřejmě negativní.
Místo, abych zapadla, se na mě koukali jako na divnou, co se mi to stalo s jazykem nebo s mozkem. Takže zase zpátky, mluvit co nejmíň a co nejneutrálnějc.
Ale jednou se mi stalo, že když jsem šla z budovy do jiné budovy v rámci přechodu na jinou hodinu jsem si ve školní zahradě utrhla jablko ale pak jsem zjistila, že je plesnivý a hodila ho za sebe, ale to jsem nevěděla, že za mnou jde jedna holka z mý třídy, protože s sebou neměla obvyklý kroužek, byla potichu a to jablko jí vletělo přímo do obličeje. Jo to bylo něco, řekla mi, že zemřu a že si na mě počká po škole a škola měla jenom jeden východ. Strašně jsem se bála a naneštěstí se ten den nic neopakovalo tak jsem musela zůstat ve škole do konce. A ona mi celou zbývající hodinu ukazovala pěst a ty tři okolo ní taky. Fakt jsem se málem počůrala strachy. Ale musela jsem něco vymyslet, přece se nenechám zmlátit.
Jakmile zazvonilo, vyběhla jsem jako postřelená ze třídy, ani jsem se nepřezula a utíkala jsem směr domov. Jak jsem si tehdy přála, aby přijel otec s hrncem na zavařování (naším autem).
Takže jsem utíkala a celou dobu křičela, že se omlouvám a že už to nikdy neudělám, ať mi to promine, ale ony se pořád blížily, spíš ty tři, protože ona sama byla tlustá, tak se jí špatně běhalo a taky se jí určitě dřela stehna o sebe, ale měla věrné tři kamarádky, které by za její pozornost udělaly všechno. Tak mě honily a já pak utekla do místa, kde jsem neměla, kam jít. Takže mě dohonily a chtěly mě zmlátit, tak jsem jim říkala, že si zato ukousnu jazyk a umřu, ale ony nechtěly.
Tak se na mě vrhly, a já jsem se poprvé v životě opravdu prala. Kousala jsem je, švihala bačkorama, trhala jim vlasy, škrábala a plivala na ně svýma drahýma chytrýma slinama, radši jsem je měla vydražit, než jima plýtvat na ně, ale musela jsem se bránit vším. Rvačka trvala necelých 15 minut, protože pak jsme byly všechny tak unavený, já zboulovaná, rozcuchaná oni pokousaný, poškrábaný. Mrchy měly umělý nehty ale mýma to bolelo víc, protože jsem si je nervozitou vo hodinu vokousala a ani jsem je nezarovnala, aby pořádně škrábaly...
Zvláštní ale bylo, že mi ani jednou neřekly sprostý slovo, toho jsem si vážila, protože to nesnáším, když mně sprostě nadávaj. Za prvé kolikrát nevím, co to znamená a za druhý si připadám pak taková špinavá.
Nadávaly teda, ale podle mne i proto, že je to ode mne dost bolelo a myslely si, že se Štítná sama neubrání.
No stejně jsem z toho nevyšla bez úhony, měla jsem modřiny na stehnech jednu na bérci, červený obtisky ruky tý tlusťošky na tváři, propleskla mě asi 3x, a roztrhlý ty močálový šaty, což mě těšilo.
Než jsem vyšla na ulici, upravila jsem si vlasy, vrátila se do školy pro boty a zašila si tu díru na šatech ale hnusně, abych je už nemohla nosit. Měla jsem totiž pro případ nouze matkou sbaleno šitíčko a to měla ve skřínce.
Když jsem se jakžtakž dala do kupy a vypadala tak trochu normálně, šla jsem domů.
Jinak si ale nemůžu stěžovat. Na to, že jsem exot, jsem si už zvykla a že jsem nejchytřejší taky. Takže "Im Westen nichts neues".
Ale co fakt nevím je, kam půjdu na školu po střední. Jde mi všechno, ale že by mě něco strašně bavilo to ani ne. Učitelé mi už teď plánují jít na VŠE nebo Karlovku. Ale to se mi nechce. Tam chtějí všichni, co vyjdou z obchodky. Chci něco, co by mě bavilo, ale co, když můj život zpestřuje pouze osm věcí a to: moji téměř staří rodiče a jejich antropologické názory, Ječná, šikana, Hanah Montana, moje jméno a Benji s laserem? No nic, to nechám až na čtvrťák. Musím se doučit těch pár nových věcí a budu to mít celé za chvíli za sebou.





X. kapitola

Čtvrťák uběhl jak voda a byl poměrně klid, protože ta zbývající hrstka fakt chtěla dokončit školu.
Bavilo mě sledovat jejich blbost, když se učitelka ptala na Cyrila a Metoděje nebo na Havla. Opravdu jejich hlava neznala mezí jak být ještě blbější. O to víc jsem se bavila tím, jak každou přestávku držela ta telata sešity a učila se a zkoušela se navzájem, až jsem jim tu solidaritu trochu záviděla. Na chvilku jsem si posteskla, proč nejsem prostá děvečka od chlíva, ale to jsem okamžitě zapudila, představujíce si smrad z chlíva a taky, že by se mi kliďánko mohlo stát, že bych byla nejblbější a znala věci jenom ze zemědělství. Uf to se mi ulevilo, když jsem se vrátila do reality.
Jednou se mi ale stalo, že za mnou přišli a chtěli pomoct. Opravdu jsem byla v šoku a nevěděla, jestli si to někde nenatáčí, aby to mohli dát na internet, jak se žirafa tedy exot raduje z toho, že za ní někdo přišel a jakpak asi bude reagovat? No hodila jsem předsudky stranou a snažila se co nejsložitěji odpovědět, aby u mě byli ještě dlouho a říkali, jak to nechápou, že jsou blbý. No splnilo se mi, co jsem chtěla a ještě jsem se dočkala konstatace, že jsem fakt dobrá holka, ale že předtím jsem nebyla, že jsem byla taková zaražená a odtažitá. Takže podle nich jsem si za svoje tříleté neštěstí mohla sama. Opravdu odvážné tvrzení!
Přišla maturita, opravdu pohodová situace, ale problém byl, co si na sebe vzít. Protože moje oblíbené rifle se nehodily natož triko s nápisem U.S. Navy to né a můj šatník byl tak uboze na nic, tak fádní, prostej a hlavně prázdnej. Přinutila jsem se k slzám a šla za mámou se smutkem, že si nemám co vzít na sebe na maturitu.
Moje máma chvíli brečela se mnou, což mě vůbec netěšilo. Pak ale řekla: „Víš co, něco mě napadlo“ aha tohle věstilo nějakou přešívačku nebo sestřenici Krinolínu tak jsem jí říkala, protože byla fakt krkroun nad krkouny a jmenovala se Karolína, ale já ji říkala Krinolína a ona samozřejmě nevěděla, co to je tak byla naštvaná.
Fakt jsem si nepřála ani jedno ani druhý. Chtěla jsem něco novýho, neunošenýho, nepřešitýho, nic nesmrdícího naftalínem a hlavně nic zelenýho, protože ta barva mě fakt děsí už kvůli ní ani nemám ráda trávník, mech, pampeliškový listy a vlastně od uchvácení zelenou přírodou mě dělí velký balvan zeleného maršmalovu v mé mysli. Doprovázela mě celou střední a vzít si něco zelenýho i na maturitu to bych fakt už pak ocenila i bílé střevíce po Ječný s dlouhou špičkou obarvenou na žluto a do nich žlutý tkaničky.
Ale co se nestalo, mamka mi řekla, že celý čtyři roky šetřila, aby mi mohla koupit opravdu moderní sako s halenkou a sukní a lodičky. Ale nemohla si odpustit, že kdybych otěhotněla, že by to obarvila na zeleno a nechala pro mou dceru!
Opravdu jsem v tu chvíli tak mámu milovala, že se vžila do mý kůže, a že poprvé v životě udělala něco podle mého, protože já asi nebudu po ní.

Na maturitu jsem se tedy krásně oblékla a tak ponořená do své krásy jsem vykročila z domu a okamžitě sebou praštila, protože jsem nikdy nechodila v lodičkách a z pusy mi vyletělo: druhá odmocnina z osmi jsou dvě. Prostě jsem jiná ani jsem nenadávala. Asi fakt budu z jiný planety, nebo mě máma měla s Červeným trpaslíkem.
Když jsem dorazila a podruhé spadla, uvědomila jsem si, že jsem si nevzala ani jeden sešit na opakování. Takže jsem si ve škole opakovala v mysli. Spolužáci si mysleli, že jsem zapomněla a měli pravdu, ale já se opřela o lavici a mumlala jsem si pro sebe, co je to marketing, kolik musí mít kapitálu spol. s r. o. atd.
Když jsem přišla na řadu, z ekonomiky jsem si vytáhla management, na který jsem se doma ani nekoukla, z češtiny renesanci a humanismus, z angličtiny Anglii a reálie. Samozřejmě jsem všechno zvládla a stačila jsem se i taktně pohádat s předsedou, že to co říkám já, je pravda.
Dostala jsem vyznamenání, jak jsem předpokládala jenom teda s jednou dvojkou a to z účetnictví, kde se mi hospodářský výsledek po veškerém dobrém zaúčtování vyloupl o 1 000 000 větší, než měl být. Nicméně vyznamenání bylo v kapse.
Měla jsem jít na vysokou, ale rodiče by to neutáhli tak jsem nastoupila do práce jako operátorka call centra v Praze. Měsíc jsem dojížděla a pak jsem si tam zařídila ubytování. Práce mě hrozně baví. Nikdo z volajících mě nevidí, takže mi nikdo nemůže nadávat kvůli mému vzhledu. Po zkušební době jsem třetí nejlepší operátorka z celýho call centra a taky jsem se přihlásila na vysokou školu na jazyky na angličtinu, italštinu a španělštinu. Mám to trochu napresovaný, ale zvládám to dobře. Na vysoký mě nikdo nešikanuje, nechala jsem se ostříhat a každý měsíc za oblečení utratím v průměru tak 3 000 Kč. Chodím pravidelně na p-shine, do fitka a v ložici mám domácí kino s obrazovkou i na 3D. Už jsem byla na 7 večírcích naší firmy a z toho 2 moderovala. V práci po mě koukaj asi 3 kluci a šéfky syn, který ji občas zastupuje. Teď to vypadá, že budu asi povýšená na team leadera, tak se připravuju na zkoušky.
Ale přeci jenom mi něco nedá spát. Jednou na základce jsme měli o hudebku puštěný video a pár lidí přineslo na kazetě nahranou písničku, co se jim líbila. Poprvý jsem viděla Backstreetboys a Briana Littrelliho (jméno jsem si zjistila od holek). Byl to šok ale jeden kluk z vedlejší třídy se mu vážně podobal. Takovým typům říkám "medvídci", protože podle mne mají medvědí oči a miloučkej obličej a jsou takový čistý.
Ale pak přišla další písnička "I feel lonely" od Sashi. Pamatuji si ženu, byla docela pěkná a nejspíš toho kluka okouzlila. A co bylo důležitý: měla na sobě tílko a přes to bílou, rozepnutou košili. A najednou jsem zaslechla, jak si tu písničku někdo lehce vydupává nohou. Byl to další "medvídek" ale tenhle mě nesnášel, proto jsem o něm ani moc nepřemýšlela. Jenomže pak druhý den si tu písničku dokonce u šaten zpíval. No nic naplat. Já se musela prostě stát tou okouzlující ženou s tílkem a bílou košilí přes to.
Jak to ale udělat, když jsem žádné tílko tedy tričko na úzký ramínka neměla? Ale jako vždy, něco mě napadlo. Vida mám přece plno košilek na bolavý ledviny tak si jednu vezmu a obarvím jí. Tak jsem jako obvykle šla k mámě do kuchyně a hledala prášek na obarvení té košilky. Máma měla plno barev ale já si vybrala oranžovou. Asi za dva dny měli jít rodiče večer na návštěvu k tátovu starému kamarádovi z práce.
To byl čas pro mé obarvování. Tak jsem se do toho dala. Vzala jsem si velký hrnec, napustila jsem do něj vodu, ohřála až se vařila a dala jsem do ní ten prášek. Pak tam jela i ta košilka. Pod nosem se mi vyloudil úsměv, jak jsem z košilky udělala předmět k dobytí srdce nebo alespoň ke změně z nenávisti v originalitu nebo nejlépe, tu ženu z toho klipu.
Tak jsem vařila a vařila až jsem dovařila. Potom jsem hrnec vylila a umyla umyvadlo, aby nebylo nic poznat a svoje nyní už tričko z úzkými ramínky vyšplouchala ve studené vodě. Ale muselo nějak a někde uschnout. Tak jsem zapla ždímačku, namočila špinavý věci a spolu s tím tílkem jsem to všechno vyždímala. Tílečko bylo skoro suché a honem jsem s ním upalovala dát ho na topení. Naštěstí bylo topení částečně i za velkou skříní, takže si nikdo ničeho nemohl všimnout.
Když se máma vrátila a viděla mokré věci na šňůrách a radovala se, že jsem vyprala. Ale to já nikdy. Nenáviděla jsem, že všichni maj automatickou pračku a my pračku Romo a ždímačku, takový ponížení a ještě prát! Ale po pečlivém ohledání mokrých věcí matka zjistila, že to oblečení je špinavé. Takže jsem to musela všechno vysvětlit.
Tak jsem řekla, že jsem vlastně chtěla prát ale v ruce. Tak, že jsem to oblečení namočila ale když jsem tam chtěla dát prášek na praní uvědomila jsem si, že mám záděrku a že by mě to vlastně moc bolelo, tak jsem to jen vyždímala a pověsila. Dobře jsem to vymyslela a ještě mě matka politovala a pochválila.
Další den jsem se vypravila vstříc novým zážitkům a neproniknutelným pohledům. Vzala jsem si tu košilku a na to bílou košili. Bílou košili mám v záloze na slavností příležitosti, které stejně nikdy nepřišly. Na to jsem si vzala svetr a šla jsem. Když jsem se blížila ke škole, sundala jsem si svetr a až u šatny nastala má šance. U šatny jsem dělala, že něco potřebuju v tašce natolik blízko tomu klukovi jak to jen šlo a začala jsem si pobrukovat "aj fíl lounly, lounly, lounly, lounly. Jó d ván ounly..." atd. Výsledek se ale kýženému přání ani nepřiblížil. Kluk si odbyl v šatně svoje a odkráčel do třídy. Jenom mi jedna holka řekla, že mi to sekne. Já se ale nevzdala. Když už se nelíbim tomu klukovi tak aspoň budu okouzlující, jak to nejvíc půjde. A tak jsem tuhle kombinaci nosila pořád a pořád do roztrhnutí. Košilka totiž byla vetchá. Takže to moje předvádění moc dlouho nevydrželo.
A to bylo všechno. Od střední jsem toho kluka viděla jenom jednou a to v autobuse. Sice mi zamával ale to bylo všechno. A ten druhý z vedlejší třídy? No v necelých 20 letech jsem už byla natolik vzdělaná informační technologií, že jsem si ho našla na "Spolužáci" a párkrát jsem mu napsala ale nic se k ničemu nemělo. Tudíž jsem došla k závěru, že to musím vzít do vlastních rukou. Tak jsem vzala telefon a zavolala mu jestli si mě nechce vzít. Kluk byl nejspíš hodně překvapený ale to mi nevadilo, já to prostě musela vědět.
Pak mi řekl "sorry jako fakt, ale to ne" a tak jsem se ho zeptala, kde je. Byl na zabíjačce a k tomu ještě s přítelkyní. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem prostě utřela. Ale poslední slova si fakt pamatuju: "tak se nažerte těch jitrnic a ať je tvoje holka ztloustne". A zaklapla jsem to. Když jsem dovolala, začla jsem brečet. Co jsem si to myslela? Nejsem padlá na hlavu? Co když to někomu řekne? No ale abych se z toho dostala, zadala jsem si do vyhledávače na internetu otázku: "Co když se ztrapním před klukem, kterýho mám ráda?" a tam mi tolik lidí odpovědělo, tak jsem alespoň věděla, že nejsem blbec jenom já ale i jiný a i mnohem starší.
Od té doby jsem ho viděla jen jednou ale on mě nepoznal a byl samozřejmě s přítelkyní ale zase jinou. Byla jsem nakonec ráda, že si žiju svůj život v jisté anonymitě před svým dávno minulým životem na základce.






Ale teď už jsem jinde, na lásky z dob "X" vzpomínám jen s mírnou melancholií a upínám se k tomu, abych byla ve všem dobrá jako doposud a užívám si pohledy jiných a i svým způsobem hezčích a movitějších kluků










a už vůbec mi nevadí, že se jmenuju Štítná Žaneta


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Saprin 23.10.2012, 15:16:28 Odpovědět 
   děkuju za vydání a chyby si budu pamatovat ale tečky jsou můj problém, s tykáním nemám problém a jsem ráda, že se docela líbí, je to můj první počin, díky m2m
 m2m 23.10.2012, 14:38:02 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na Saspi.

Předem se rovnou omlouvám za trochu delší komentář, mám asi nějaký problémy se vyjadřovat písemně ve zkratce :)


Zároveň, protože nevím tvůj věk, jsem se rozhodl ti hned zpočátku tyknout, přijde mi, že velkej věkovej rozdíl mezi náma nebude, respektive z textu jsem si odvodil pár věcí, které by asi patnáctiletá slečna neudělala, stejně tak jako padesátiletá paní :)
Třeba se pletu.


Ale pojďme na to.


Hned na začátku si řekněme o čtenářích jednu věc:
Jsou líní.

-> 1) doporučuju vkládat kratší texty, delší texty rozdělené na části atp., neboť čtenář rozklikne a uvidí sáhodlouhý text a bezelstně se vrátí si přečíst něco kratšího.
2) totéž s odstavci, pokud se náhodou čtenář v odstavci ztratí, musí se vracet na začátek toho dlouhého bloku textu. Což velice často nedělá, jen tak nějak očima přejede a nepřemejšlí.


A dále:
× Vždy tři tečky. Ne pět, ne šest, ne čtyři, ne dvě. Vždy tři. (Pokud nemá bejt jen jedna, že jo.)
× ... a začala opakovat: "taky vás někdo honí?". => ... a začala opakovat: "Taky vás někdo honí?"
(Velké Té, zmiznout tečku za uvozovkami. Toto je přímá řeč, cos napsala, takže bez té tečky a s velkým písmenem, prosím.)
× Pak ale řekla: „Víš co, něco mě napadlo“ aha... = Pak ale řekla: "Víš co, něco mě napadlo." Aha...
- atd.
× ji / jí (2. a 4. pád = JI, 3. a 6. pád = JÍ), hovorová čeština nehovorová
× představujíce = představujíc (ženský tvar je skutečně -íc)
× v závěru začíná chybět až moc čárek




K "příběhu" samotnýmu asi nemám ani co říct, jedná se víceméně o klasickou variaci autobiografickýho vyprávění s nadhledem, ale za klíčovej považuju fakt, že se ti podařilo u monitoru udržet i kluka, kterej si tak nějak taky zavzpomínal na svoji základku (eeh, nosil jsem s chutí mikiny po svý starší ségře a džíny jsem měl jen jedny) a tak vůbec.

Upřímně asi po literární stránce se o žádný veledílo nejedná, ale vyprávění je psaný s nadhledem a vhledem a vtipem, takže bych to asi ukončil takhle nějak:

Bavil jsem se.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
III. kapitola
Eryalin
Kde slunce nesv...
Gabriel Kataur
...A znovu básn...
jiřička
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr