» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."

F. Caballero

počet přístupů: 2915229

obr

:: Na SASPI.cz je právě 39281 příspěvků, 5723 autorů a 389257 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Variace na milostné téma ::

ruvenkohen	publikováno: 24.10.2012, 23:29

Jedná se o kompletní básnickou sbírkou lyrické poezie a textů


	V ZÁŘÍ Po špičkách přitančil podzim. V cárech soumračné mlhy. Pršelo v noci. Mraky se bezhvězdným nebem plazily. Vzduch prosycený steskem. Půlnoční déšť. Stromy se chladem chvěly. Potkávám tě v parku. Vidím tě, jak vcházíš do zahrady. Tence doznívá ptačí zpěv. Skelný třpyt měsíce se prodírá mraky, máš mokré šaty. Běžel jsem za tebou. V zrcadlech se polámaly paprsky a v nekonečnu se pospojovaly. V našem nekonečnu. Objímám tě plaše, stydlivě. Kolem nás vlaje ztlumený noční svět. Vzlíná mou duší slastná, teskná melancholie. Láskou či zimou se třeseš v mé náruči? V něžném přítmí se dotýkáme jeden druhého. Hřejeme se navzájem něhou těl. Vzpomínám na první polibek. Cíp oblohy se odkryl. Nekonečna se kolem nás rozevlála. Smutný deštivý večer v něm dva hlasy tiše šeptali vyznání nejčistší lásky. Kořeněné vůně podzimu přináší vlahý vánek. Listí stromů setřásá tichý smutek. Láska je podzimu nejsmutnější píseň. Už neumírám v osamocené zahradě opuštěný a sám. Obklopen pustými krajinami v melancholickém šeru chytám vířivou a šumnou tříšť hřejivého tepla. V ŘÍJNU Bylo to v podzimním podvečeru. Šel jsem smutný. Ladné křivky boků, něžné zaoblení ňader, lehounké chmýří ještě příliš tě mám v náruči. Dnes poprvé od tebe odcházím obtížen polibky, obtěžkán dotyky, horké rty ještě i teď pálí. Nad modravý obzor tiše vychází bílý Měsíc. Krajina se halí mlžnými závoji, obzor hýří barvami nachu a lehounce růžové. Pospíchám městem, jsem najednou sám, opuštěný pták bez křídel. Vzlétnout v tom přízračném, choulostivém a neurčitém podvečerním svitu. Ještě jednou se vrátit za tebou. Uchopit zvláštní křehkost. Vzít tě do náruče v milostném objetí. Hudba vzdálená hraje, tak tiše hraje a doznívá ve ztraceném echu. Vzduch šedne a chvěje se. Valí se, valí podzimní chlad odevšad. Město mlčí, utišuje mysl a všechna ta nedokončenost, snění, touha náhle proniká všemi směry zjihlé, okřídlené duše. Ve slastné závrati jsem se ti oddával v krouživém okouzlení, líbal tě celou. Tvou krásu. Byla jsi roztoužená prsty rozehraná. To my hráli v nejhlubší tónině v basovém klíči. Hořely všechny svíce v odrazu otevřených oken a záclony vlály divoce a za okny plál celý svět. Krajinou nekonečně jemnou, navěky neznámou, v přednesu líbezné hudby. Nahá těla ve vznášivém aróma kořeněných olejů. Chci se vrátit. Znovu uchopit neuchopitelné enigma. Rukou hladit ladné křivky stvořené nejskvělejšími umělci sochaři nejzručnějšími. Líbat a dotýkat se. Milovat. Odevzdávat to nejsilnější v sobě. Podlehnout ti, zas a znova. Ještě jednou tvořit uprostřed nejnebezpečnějších, zvířených propastí, nad nimiž už vlaje vše mizející. Chytit a polapit, zachytit hřejivou intimitu dnešního odpoledne. Jdu příliš osamocen. Vyprcháváš, esence nejdražšího oleje, vzácná a tajemná, v pozdním podvečeru, nechci ztratit jediný smysl mé existence. Vrátím se a budeš mne čekat, už vím… V LISTOPADU Dny s rány i podvečery mlhou prosáklé, neklidně spěchám ve zkaleném skle nízkého nebe. Svět plný je žlutého listí. Obrysy mdlých, mátožných stínů, tak ticho je najednou venku. Spěchám zlákaný mihotavým svitem. Krajinou podzimní v mlhách přízemních se k tobě tesklivě nazpět toužím navracet. Vždy hloub a níž ve splývavém osamění podzimních podvečerů a ranních soumraků. Bledé šednoucí obrysy pod zčeřenými mraky. Noci i dny chladnoucí, lhostejné mne přikrývají zvolna, tak zoufale pomalu. Melancholický smích bez polibku, bez pohlazení. Jdu mlčky, v průhledné mlze, hebounce třpytném oparu v kraji tichém, umlčeném. Dovol, prosím, dovol mi tě znovu zadržet tak nepostihnutelnou v básni či jen v jediném slově. Opět navrátit vonné soumraky, jimiž končily tak skvostné, nezachytitelně vychutnané chvíle. Ještě jednou tě zadržet navždy se vzdalující v mlhavém soumraku. Již nebýt jen umdlený odlesk touhy a snu. Chtěl bych zachytit onen prchavý okamžik svítání, kdy se vše šedé v jediném okamžiku promění v barevnou krásu. V PROSINCI Potkávám sebe osamělého v ulicích, v odrazech výkladních skříní, mihotavý záblesk stinné postavy. Vzdušný odlesk. Pára vydechnutá z úst. Znovu se tě dotknout. Políbit řasy. Pohladit hebkou tvář. Zašeptat ti do uší: „Miluji tě…!“ Co všechno jsem poztrácel od chvíle, kdy jsme se v náměsíčném uchvácení něžně otírali horkými rty v tanci lačného laskání. Chybíš mi. Svět noční oblohy těsně před rozbřeskem. Jiskřivé kmitání ve zřítelnici horkých očí. Imaginace nechtěného – rozbouření. Vzít tě ještě jednou do dlaní. Zažít ten vznešený pocit, když myšlenky protékají, dlaněmi a ústy zbavených pout. I já mívám stejné sny jako ty. Ptám se, tiše a plný bezmocného zoufalství: jak jen ošálit nevlídné odloučení? Cosi zasněného, vyplašeného mě spoutává. Bolest osamění, slábnoucího, vzdalujícího se Slunce. Město usíná. Průzračné, přízemní mlhy se valí ulicemi. Vidím tvou tvář, mizíš v dálce. Ve stmívání rána mnou proniká trpké procitnutí podzimní melancholie. Chybíš mi – jemná vůně tvé pleti. Subtilní jemnosvit svádivě bledé nahoty. Hravé prsty. Dnes se ještě nechvěji zimou a chladem. Obzor na východě bledne šedými paprsky. * Chceš vymazat hříchy všechny pouštíš po těle hedvábném horoucími polibky rty něžnými tempy v půvabném šeptáš mi v dychtivém tanci ústa vášně chuť zakouší nejhlubší strunou jsi zněla a já žil stín tvého těla A já žil stín tvého těla roztroušený svit noční tmou prsty půlnoci zjizvená zvášnělá jazyka jen hrou byla jsi extáze dávno malovaná rty na plátno nahá - planoucí Amorem lkavý sten vášně obzorem Lkavý sten vášně obzorem Měsíc žhne slzou po tvářích čeřivým nebe odrazem zřím cestu ve starých snářích podzim do města vtáhl větru van teskný přitáhl ve chvění snění záchvěvu polibky v tichém úsměvu * VÁŠEŇ toužím tě, toužím, představuji si, co všechno bych s tebou nejraději dělal. obrázky střídám, rysy a náčrty, těším se průniku srdcí. těším se na rty. kypré rty kdo tebe miluje, vábivou bohyni krásy. pohlazením horkou dlaní, krev mou plamenem vznítila. ber si mě prosím, ber v prachových peřinách. na lůžku nevinně nazí odevzdaní, polibkům plaché vášni. na lůžku v milování je nejprostší lidství, slíbu tě celou, celičkou tvou krásu chmýří lehounce zavoní, jazykem snění pálí, tvůj úsměv bledolící do noci vlahé tak prostě svítí, a mračna jdou, noční tmou, tmou tajemnou, vtisknu se do tebe celý, ty nahotou snovou mě obejmeš. na lůžku třpytí se perletí. spěcháš mým rtům naproti. k ránu odcházíš, já znavený láskou již netoužím být sám, znovu chci slyšet tvůj vzrušený hlas, jako bys šelestem větvoví byla, v zahradě stíny a němý hlas mě vítá. * OSAMĚNÍ opuštění umlčuje dávná a míjivá láska hoře zoufalství zpytuje už mrtvá je plavovláska průzračnou těla hrou tíhou keře růží léty řídnou ve spánku unášená vstříc smrti jasem chladnoucích svic * MALÍŘ sbírá tichem nahou neúplnou a neumí napsat tesknou báseň vtírá něhu těl extázi vonnou čiré formy euforie sen smýká jazykem po vlhkém těle skrz chmýří zatočí se a zmizí prchá melancholií malíře vždy z jiného rohu vzdušné dálky – už čeká na vítr vlahý dávný – slunce napne splihlé plachty bárky a pro všechny vzduté vlny v moři pro vše, co se plaše tiše vlní vypluje ti obzoru naproti * NEŽ PŘIJDEŠ vzlínám názvukem mollového akordu vzdušným tichem prchavého stesku vzlínám světlem ladím kytaru vyhlížím nedočkavě východ nočního Slunce * MILUJEME SE hudbou noci odemykáš rty až kam jsi rozehraná prsty stromy ševelí němé noty noc tiše hraje do rytmu melancholie * PŘIJDEŠ? dnes víc než kdy jindy za tebou ve vzpomínkách pospíchám tichem šedavým soumrakem za tebou na druhý břeh dnes víc než kdy jindy netoužím být sám - město usíná modravý opar nachoví za oknem za staženou žaluzií noc co noc tě vyhlížím rozsvěcím lampu - mihotavý plamínek že z dálky uvidíš věřím * MILOVÁNÍ S TEBOU nahá hrej v zátiší s jablky svádivě krutým jsi mučidlem miluj mě prosím bez pomlky buď na straně sebe polibkem nahých těl krouživé ladění zranění něhou se přemění lahodný čirý lesk křišťálu pijeme doušky a pomalu * ODEŠLA JSI navlékám pocit na provázky vět prstem tě stočit rtem na rtu se chvět na zkřehlé prsty navlékám slzy promrzlou zimou zvonivě lednou * NĚKDO SE DÍVÁ temný nájezdník - nad hlavou hvězdník a dálka snivá duši tmou splývá vzdálený pocit - slzou se zronit noc tiše sténá někdo se dívá - ze snů tě vznítit vzdálenou blížit duší, jež snívá * OPUŠTĚNÁ LÁSKOU tady se nikdo neptá tebe ani nikoho dalšího ty jsi mrtvá trpce neslyšná tichu neukřičená v křiku tebe se nikdo neptá nezajímáš okolo stíny kráčejícího a v nehluku trpěná ty smíš jen žít v nezvuku samota rozleptává tebe se nikdo neptá * PŘED USNUTÍM hebkou vůní vláčné noci vysoko nad mraky tančíš pohlazená sladkou mocí výšky nebojíš se, vznášíš přívětivou hebkou tváří na zemi mráz ztichlé snáší bělostná křehká jiskření sněžné vločky kolébají tisícem zářných zasklení neboj se výšky potají * TOUHA šaty vzpomínek trpce proniká studený pocit a nostalgie a nůž bolesti hladce proniká duší na vlnách melancholie točí se svět ve vířivém prázdnu pevný bod mizející nenajdu zapomínáním se mě dotýkáš klíčem snu v nicotě odemykáš svět tažený za provazy smutku * ŽENA PODZIMU závoje mlh v poli tiché se vznáší přikryly zorané brázdy a meze ticho se mlžnou scenérií snáší vítr z nebe bílé pápěří třese něha, vrásky na čele maminčině oběti lásky a v pokorné dřině nad hrobem sněhem zavátým tiše lkám v srdci polí zůstává lítosti šrám * TRPÍŠ ZA PTÁKY když mrazy jim vzaly křídel zpěv za zpěvným létem odlétají zimou, stříbrně chladným leskem oči – slzou pláčou potají nitky motají skelným nebem v prašném soumraku hejny krouží padá listí, vzdouvá podzimem - v zahradě, kterou se díváš sny sám a nejistý v nekonečnu – nabíráš tichem všemi zvuky a kámen svěží parfém vzduchu tvaruje snění osamění * DÁVNO záhadným svitem loď zjihlá odplouvá vzdálené dětství hvězdnou hlubinou se mihla vůně květů lip a třešní vítr i nám čechral vlasy déšť létem promáčel šaty zpěvů her památka zmizelá mámivá pozlátka veselá * V PRÁZDNÉM POKOJI ztracenou ozvěnou léta se prodírají měsíční paprsky na vlnách řeky za oknem tisící třešeň kácí za stuhou dýmu pernatým smutkem ostré vůně podzimu bezradné hvězdy zvonivě studí z utkaných šatů kouře * PODZIM ptáci pospíchají do nehybné dálky krouží lehce, skromně, odevzdaně, tiše z opouštěných hnízd v plačtivém dešti mlhy vítr nasbírá klestí jemnými prsty mračen prachového kouře jemné tíže léto uprchlo do ztracené krajiny * KDYŽ SLYŠÍM VRÁNY keře svírá pavučina mrazu tiše spí popínavých růží sad v zimním levituje obzor svitu ve zmrzlé trávě jinovatky šat v kalném podvečeru v černém hávu kráká krajinou divé hejno vran severáku přivál tulačky van růží sad krutou zimou nocí rván já Měsíce září hejnem vran zván zlé zimní královny na hostinu * STARÝ AKTÉR jsi herec všedních dní nahý před zaprášeným zrcadlem v kameni věky rozpadlém kostelem tu hnije svět mdlý nebe tváří zataženou jsi orel bitý prázdnotou stíny hodin z duše serval život a smrt křídla sbíral hořký pocit herce stesku a odevzdaný zrcadlu sám život v letmém dotyku vnímají tě jen v odrazu mezi tahem jsi interval mezi slovem jsi umíral jen herec všedních dní nahý * U HROBU dechy mrtvých zvou tebe večerem hřbitovem lnou se záchvěvy světla stromy šatí se mlžným éterem zima se duchovým stínem vpletla do kola prázdna nicoty chvění do kruhu žalu teskného snění vysvoboď tělo modlitbou prostou sic cesty ti ke hrobu zarostou * V PODŘEPU SBÍRÁ PODZIM LISTÍ cáry mračen pod mokrým nebem střípky hodin říjen strhává z dálky chvění zimy už zebe přichází, pocit tě spoutává deště obzorem rozevlály čas svatých dějů rituály kosmické pamětí svítí pel unášená vírem černých per hudba dávná houslí létavá a duše havraní prchavá * ŠEŘÍ SE bezbarvým snem zjizvený skřehot havranů nad městem teskným říjnem sivý zpěv krkavců matným Měsícem strženým okapem v podzimní rzi samoty studeným pláštěm mosty břeh spíná vzdálené nad řekou bledne Slunce neslyšně trhá šero a prolamuje ticho * PRÁVĚ TEĎ zátiší za světlem za prolomenou září nebe splavným pocitem mračen brána otevřená svádivým soumrakem lovíme sebe střídavým dotykem * VNÍMÁM TĚ spící nocí… třepotavým svitem tišila dálka zmámeným tichem za vyhaslým oknem za mlžným soumrakem splývavým ránem vykroužená byla jsi včera dnes chladivou vůní jsi steskem krouží vítr mezi stíny mlha se nad římsou sklání lampy hoří * V ZAHRADĚ vánek noční mrzne prokřehlé prsty větví v dotyku a šustivě spouští listy pestrobarevnými dešti ojíněný záblesk mlhy, naslouchám nahý v nezvyku tajemství zahrady měsíce svit v pavučinách snění lehounké vanutí třepotání netopýřích křídel vznáším se zahradou a noční chlad studí do chodidel ovoce dozrává v odlesku času, uniká marnost prožité roky a ve stálém rytmu dálka i blízkost * 12. PROSINCE sníh prudký severák naprášil, trnou stromy v náručí zimy trávou jako by někdo tančil zastudí chlad v polích ozimy kraj nemá vyhnutí před zimou koho jen paže mé obvinou? dotknutí mihotavě teskné v průzračném vzduchu slzou leskne


celkové hodnocení autora: 100.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	24.10.2012, 23:28:13

Zdravím a vítám na SASPI. Omlouvám se za zpoždění, ale tento textík je pěknou sbírkou poezie a prózy (tedy spíše poezie v próze). Mezi námi, více se mi líbí texty "prozaické" než poetické (avšak to bude nejspíš proto, že povícero publikuji právě povídky a delší texty, zatím co do poezie zabrousím jen občas, přestože ani jí nepohrdnu a rád se začtu do pěkných veršů). Už se mi nevybavuje, zdali jsem měl tento text první v rukou já sám, nebo jej do prózy přehodil někdo z kolegů. Ono je to vlastně jedno, přestože zde převažuje ona poetická stránka, zda je text vložen do "poezie" či do "prózy" (někdo by však mohl namítnout, že právě ona poetická stránka zde převažuje, pokud by tato sbírka měla být vložena právě mezi poezii, dalo by se to zařídit - netvrdím, že by se tak stalo hned, redaktoři nemají práva na přehazování textů, jen na publikaci, musel bych "zaťukat na dveře svým nadřízeným"). Vraťme se však k samotnému obsahu... Líbí se mi, jednotlivé "kusy" i "celek" zároveň (přestože je každý text - zde báseň či poezie v próze - zcela osobitý, svým obsahem by mohl být vložen do společného měšce, čili sbírky s náladami točícími se nejen kolem variací na milostné téma, ale i pohledem na dobu - či čas - které se to týká). Ať už jde o sychravý podzim, nebo studenou a jiskřivou zimu - nic z toho není schopno zchladit skutečnou lásku (pokud nejde jen o poblouznění, které časem vyprchá). Ne nadarmo se říká, že čas ukáže, jsou-li ony city skutečné, nebo si někdo z těch dvou jen "tak hraje". Nebudu hodnotit každou báseň (či text) zvlášť, je jich zde požehnaně a nic by se nestalo, i kdyby byly všechny "dílka" publikována zvlášť. Ono může být i takto přednesená sbírka "pěknou porcí" pro čtenáře. A mezi námi, každý text musí být čten pomalu a patřičně zpracován a procítěn, jinak se míjí účinkem, pak může pročítání celého textu čtenáře patřičně unavit a stát se malinko nestravitelným (i přes svou krásu a obraznost). Někdy je méně více, nežli více. Všiml jsem si několik "věcí" (nechci napsat rovnou nedostatků), přestože může jít o věc názoru, každému čtenáři vadí něco jiného, popřípadě si ze svého pročtení odnese "to své", zatímco jiný se může pozastavovat nad každou maličkostí a dumat nad tím, jak to, že to mohl autor právě tak a tak napsat (a ne jinak). Ono toho zase tolik není, spíše jde skutečně o maličkosti. A co se poezie týče, určitě se zde najdou poetové, kteří básně do této sbírky vložené properou více a třeba i "fundovaněji". Co se mé osoby týče, působily na mne verše spíše pozitivně, byť se točily kolem společného tématu "viz výše". Co mi padlo do oka: ============= V ZÁŘÍ -- Pršelo v noci. Mraky se bezhvězdným nebem plazily. Vzduch prosycený steskem. -- (slovosled je nejspíše záměrně utočen, aby vyniklo to či ono, ale osobně bych to popřevracel, aby se textík četl ladněji a lépe - nejsem však autorem a proto remcám) -- V noci pršelo. Mraky se plazily bezhvězdným nebem. Vzduch byl prosycený steskem. (já vím, věc názoru) -- Smutný deštivý večer v něm dva hlasy tiše šeptali vyznání nejčistší lásky. -- šeptaly (zřejmě TY hlasy, jde-li o hlasy, jinak by si ONI šeptali, trochu jsem si povzdechl, jak dlouho jsem si s nikým nešeptal vyznání, třeba jsou dneska holky jinačí) V ŘÍJNU -- Ladné křivky boků, něžné zaoblení ňader, lehounké chmýří ještě příliš tě mám v náruči. -- (vrazil bych čárku před "ještě", aby i to lehounké chmýří vyniklo a nebo to napsal docela jinak) -- Ladné křivky boků, něžné zaoblení ňader, lehounké chmýří... Ještě příliš tě mám v náruči. -- (ono mi to malinko splývá, jako by se hrdina obracel právě na ono "chmýří" a ne na předmět svého zájmu - tedy celou ženu) VÁŠEŇ - u této básně bych se vykašlal na interpunkci, nebo do veršů vložil jen čárky, ony tečky na mne působí poněkud rušivě (pokud tam nemají nějaký speciální úkol a docela zvláštní význam, po čárce čtenář čeká pokračující myšlenku, po tečce může dojít ke změně, ale kdo ví) Tož tak... U dalších textů (básní) jsem nenarazil na nic, co by mne bouchlo do očí... A hodnotit každou zvlášť už z nedostatku času není technicky možné, jsou tu i jiní autoři... Ať se daří.