|

|
:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392932 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
:: Variace na milostné téma ::
Jedná se o kompletní básnickou sbírkou lyrické poezie a textů |
|
|
|
V ZÁŘÍ
Po špičkách přitančil podzim. V cárech soumračné mlhy. Pršelo v noci. Mraky se bezhvězdným nebem plazily. Vzduch prosycený steskem. Půlnoční déšť. Stromy se chladem chvěly. Potkávám tě v parku. Vidím tě, jak vcházíš do zahrady. Tence doznívá ptačí zpěv. Skelný třpyt měsíce se prodírá mraky, máš mokré šaty. Běžel jsem za tebou. V zrcadlech se polámaly paprsky a v nekonečnu se pospojovaly. V našem nekonečnu. Objímám tě plaše, stydlivě. Kolem nás vlaje ztlumený noční svět. Vzlíná mou duší slastná, teskná melancholie. Láskou či zimou se třeseš v mé náruči? V něžném přítmí se dotýkáme jeden druhého. Hřejeme se navzájem něhou těl. Vzpomínám na první polibek. Cíp oblohy se odkryl. Nekonečna se kolem nás rozevlála.
Smutný deštivý večer v něm dva hlasy tiše šeptali vyznání nejčistší lásky.
Kořeněné vůně podzimu přináší vlahý vánek. Listí stromů setřásá tichý smutek. Láska je podzimu nejsmutnější píseň. Už neumírám v osamocené zahradě opuštěný a sám. Obklopen pustými krajinami v melancholickém šeru chytám vířivou a šumnou tříšť hřejivého tepla.
V ŘÍJNU
Bylo to v podzimním podvečeru. Šel jsem smutný. Ladné křivky boků, něžné zaoblení ňader, lehounké chmýří ještě příliš tě mám v náruči. Dnes poprvé od tebe odcházím obtížen polibky, obtěžkán dotyky, horké rty ještě i teď pálí. Nad modravý obzor tiše vychází bílý Měsíc. Krajina se halí mlžnými závoji, obzor hýří barvami nachu a lehounce růžové. Pospíchám městem, jsem najednou sám, opuštěný pták bez křídel. Vzlétnout v tom přízračném, choulostivém a neurčitém podvečerním svitu. Ještě jednou se vrátit za tebou. Uchopit zvláštní křehkost. Vzít tě do náruče v milostném objetí. Hudba vzdálená hraje, tak tiše hraje a doznívá ve ztraceném echu. Vzduch šedne a chvěje se. Valí se, valí podzimní chlad odevšad. Město mlčí, utišuje mysl a všechna ta nedokončenost, snění, touha náhle proniká všemi směry zjihlé, okřídlené duše. Ve slastné závrati jsem se ti oddával v krouživém okouzlení, líbal tě celou. Tvou krásu. Byla jsi roztoužená prsty rozehraná. To my hráli v nejhlubší tónině v basovém klíči. Hořely všechny svíce v odrazu otevřených oken a záclony vlály divoce a za okny plál celý svět. Krajinou nekonečně jemnou, navěky neznámou, v přednesu líbezné hudby. Nahá těla ve vznášivém aróma kořeněných olejů. Chci se vrátit. Znovu uchopit neuchopitelné enigma. Rukou hladit ladné křivky stvořené nejskvělejšími umělci sochaři nejzručnějšími. Líbat a dotýkat se. Milovat. Odevzdávat to nejsilnější v sobě. Podlehnout ti, zas a znova. Ještě jednou tvořit uprostřed nejnebezpečnějších, zvířených propastí, nad nimiž už vlaje vše mizející. Chytit a polapit, zachytit hřejivou intimitu dnešního odpoledne. Jdu příliš osamocen. Vyprcháváš, esence nejdražšího oleje, vzácná a tajemná, v pozdním podvečeru, nechci ztratit jediný smysl mé existence. Vrátím se a budeš mne čekat, už vím…
V LISTOPADU
Dny s rány i podvečery mlhou prosáklé, neklidně spěchám ve zkaleném skle nízkého nebe. Svět plný je žlutého listí. Obrysy mdlých, mátožných stínů, tak ticho je najednou venku. Spěchám zlákaný mihotavým svitem. Krajinou podzimní v mlhách přízemních se k tobě tesklivě nazpět toužím navracet. Vždy hloub a níž ve splývavém osamění podzimních podvečerů a ranních soumraků. Bledé šednoucí obrysy pod zčeřenými mraky. Noci i dny chladnoucí, lhostejné mne přikrývají zvolna, tak zoufale pomalu. Melancholický smích bez polibku, bez pohlazení. Jdu mlčky, v průhledné mlze, hebounce třpytném oparu v kraji tichém, umlčeném. Dovol, prosím, dovol mi tě znovu zadržet tak nepostihnutelnou v básni či jen v jediném slově. Opět navrátit vonné soumraky, jimiž končily tak skvostné, nezachytitelně vychutnané chvíle. Ještě jednou tě zadržet navždy se vzdalující v mlhavém soumraku. Již nebýt jen umdlený odlesk touhy a snu.
Chtěl bych zachytit onen prchavý okamžik svítání, kdy se vše šedé v jediném okamžiku promění v barevnou krásu.
V PROSINCI
Potkávám sebe osamělého v ulicích, v odrazech výkladních skříní, mihotavý záblesk stinné postavy. Vzdušný odlesk. Pára vydechnutá z úst. Znovu se tě dotknout. Políbit řasy. Pohladit hebkou tvář. Zašeptat ti do uší: „Miluji tě…!“ Co všechno jsem poztrácel od chvíle, kdy jsme se v náměsíčném uchvácení něžně otírali horkými rty v tanci lačného laskání. Chybíš mi. Svět noční oblohy těsně před rozbřeskem. Jiskřivé kmitání ve zřítelnici horkých očí. Imaginace nechtěného – rozbouření. Vzít tě ještě jednou do dlaní. Zažít ten vznešený pocit, když myšlenky protékají, dlaněmi a ústy zbavených pout. I já mívám stejné sny jako ty. Ptám se, tiše a plný bezmocného zoufalství: jak jen ošálit nevlídné odloučení? Cosi zasněného, vyplašeného mě spoutává. Bolest osamění, slábnoucího, vzdalujícího se Slunce. Město usíná. Průzračné, přízemní mlhy se valí ulicemi. Vidím tvou tvář, mizíš v dálce. Ve stmívání rána mnou proniká trpké procitnutí podzimní melancholie. Chybíš mi – jemná vůně tvé pleti. Subtilní jemnosvit svádivě bledé nahoty. Hravé prsty. Dnes se ještě nechvěji zimou a chladem. Obzor na východě bledne šedými paprsky.
*
Chceš vymazat hříchy všechny
pouštíš po těle hedvábném
horoucími polibky rty
něžnými tempy v půvabném
šeptáš mi v dychtivém tanci
ústa vášně chuť zakouší
nejhlubší strunou jsi zněla
a já žil stín tvého těla
A já žil stín tvého těla
roztroušený svit noční tmou
prsty půlnoci zjizvená
zvášnělá jazyka jen hrou
byla jsi extáze dávno
malovaná rty na plátno
nahá - planoucí Amorem
lkavý sten vášně obzorem
Lkavý sten vášně obzorem
Měsíc žhne slzou po tvářích
čeřivým nebe odrazem
zřím cestu ve starých snářích
podzim do města vtáhl
větru van teskný přitáhl
ve chvění snění záchvěvu
polibky v tichém úsměvu
*
VÁŠEŇ
toužím tě, toužím, představuji si,
co všechno bych s tebou nejraději dělal.
obrázky střídám, rysy a náčrty,
těším se průniku srdcí.
těším se na rty. kypré rty
kdo tebe miluje, vábivou bohyni krásy.
pohlazením horkou dlaní,
krev mou plamenem vznítila.
ber si mě prosím, ber v prachových peřinách.
na lůžku nevinně nazí
odevzdaní, polibkům plaché vášni.
na lůžku v milování je nejprostší lidství,
slíbu tě celou, celičkou tvou krásu
chmýří lehounce zavoní, jazykem snění pálí,
tvůj úsměv bledolící do noci vlahé tak prostě svítí,
a mračna jdou, noční tmou, tmou tajemnou,
vtisknu se do tebe celý,
ty nahotou snovou mě obejmeš.
na lůžku třpytí se perletí. spěcháš mým rtům naproti.
k ránu odcházíš, já znavený láskou již
netoužím být sám,
znovu chci slyšet tvůj vzrušený hlas,
jako bys šelestem větvoví byla,
v zahradě stíny a němý hlas mě vítá.
*
OSAMĚNÍ
opuštění umlčuje
dávná a míjivá láska
hoře zoufalství zpytuje
už mrtvá je plavovláska
průzračnou těla hrou tíhou
keře růží léty řídnou
ve spánku unášená vstříc
smrti jasem chladnoucích svic
*
MALÍŘ
sbírá tichem nahou neúplnou
a neumí napsat tesknou báseň
vtírá něhu těl extázi vonnou
čiré formy euforie sen
smýká jazykem po vlhkém těle
skrz chmýří zatočí se a zmizí
prchá melancholií malíře
vždy z jiného rohu vzdušné dálky
– už čeká na vítr vlahý dávný –
slunce napne splihlé plachty bárky
a pro všechny vzduté vlny v moři
pro vše, co se plaše tiše vlní
vypluje ti obzoru naproti
*
NEŽ PŘIJDEŠ
vzlínám názvukem
mollového akordu
vzdušným tichem
prchavého stesku
vzlínám světlem
ladím kytaru
vyhlížím nedočkavě
východ nočního Slunce
*
MILUJEME SE
hudbou noci
odemykáš rty
až kam jsi
rozehraná prsty
stromy ševelí
němé noty
noc tiše hraje
do rytmu melancholie
*
PŘIJDEŠ?
dnes víc než kdy jindy
za tebou ve vzpomínkách
pospíchám tichem
šedavým soumrakem
za tebou na druhý břeh
dnes víc než kdy jindy
netoužím být sám -
město usíná
modravý opar nachoví
za oknem za staženou žaluzií
noc co noc tě vyhlížím
rozsvěcím lampu -
mihotavý plamínek
že z dálky uvidíš věřím
*
MILOVÁNÍ S TEBOU
nahá hrej v zátiší s jablky
svádivě krutým jsi mučidlem
miluj mě prosím bez pomlky
buď na straně sebe polibkem
nahých těl krouživé ladění
zranění něhou se přemění
lahodný čirý lesk křišťálu
pijeme doušky a pomalu
*
ODEŠLA JSI
navlékám pocit
na provázky vět
prstem tě stočit
rtem na rtu se chvět
na zkřehlé prsty
navlékám slzy
promrzlou zimou
zvonivě lednou
*
NĚKDO SE DÍVÁ
temný nájezdník -
nad hlavou hvězdník
a dálka snivá
duši tmou splývá
vzdálený pocit -
slzou se zronit
noc tiše sténá
někdo se dívá -
ze snů tě vznítit
vzdálenou blížit
duší, jež snívá
*
OPUŠTĚNÁ LÁSKOU
tady se nikdo neptá
tebe ani nikoho
dalšího ty jsi mrtvá
trpce neslyšná tichu
neukřičená v křiku
tebe se nikdo neptá
nezajímáš okolo
stíny kráčejícího
a v nehluku trpěná
ty smíš jen žít v nezvuku
samota rozleptává
tebe se nikdo neptá
*
PŘED USNUTÍM
hebkou vůní vláčné noci
vysoko nad mraky tančíš
pohlazená sladkou mocí
výšky nebojíš se, vznášíš
přívětivou hebkou tváří
na zemi mráz ztichlé snáší
bělostná křehká jiskření
sněžné vločky kolébají
tisícem zářných zasklení
neboj se výšky potají
*
TOUHA
šaty vzpomínek trpce proniká
studený pocit a nostalgie
a nůž bolesti hladce proniká
duší na vlnách melancholie
točí se svět ve vířivém prázdnu
pevný bod mizející nenajdu
zapomínáním se mě dotýkáš
klíčem snu v nicotě odemykáš
svět tažený za provazy smutku
*
ŽENA PODZIMU
závoje mlh v poli tiché se vznáší
přikryly zorané brázdy a meze
ticho se mlžnou scenérií snáší
vítr z nebe bílé pápěří třese
něha, vrásky na čele maminčině
oběti lásky a v pokorné dřině
nad hrobem sněhem zavátým tiše lkám
v srdci polí zůstává lítosti šrám
*
TRPÍŠ ZA PTÁKY
když mrazy jim vzaly křídel zpěv
za zpěvným létem odlétají
zimou, stříbrně chladným leskem
oči – slzou pláčou potají
nitky motají skelným nebem
v prašném soumraku hejny krouží
padá listí, vzdouvá podzimem
- v zahradě, kterou se díváš sny
sám a nejistý v nekonečnu –
nabíráš tichem všemi zvuky
a kámen svěží parfém vzduchu
tvaruje snění osamění
*
DÁVNO
záhadným svitem loď zjihlá
odplouvá vzdálené dětství
hvězdnou hlubinou se mihla
vůně květů lip a třešní
vítr i nám čechral vlasy
déšť létem promáčel šaty
zpěvů her památka zmizelá
mámivá pozlátka veselá
*
V PRÁZDNÉM POKOJI
ztracenou ozvěnou
léta se prodírají
měsíční paprsky
na vlnách řeky
za oknem tisící třešeň kácí
za stuhou dýmu
pernatým smutkem
ostré vůně podzimu
bezradné hvězdy
zvonivě studí
z utkaných šatů kouře
*
PODZIM
ptáci pospíchají do nehybné dálky
krouží lehce, skromně, odevzdaně, tiše
z opouštěných hnízd v plačtivém dešti mlhy
vítr nasbírá klestí jemnými prsty
mračen prachového kouře jemné tíže
léto uprchlo do ztracené krajiny
*
KDYŽ SLYŠÍM VRÁNY
keře svírá pavučina mrazu
tiše spí popínavých růží sad
v zimním levituje obzor svitu
ve zmrzlé trávě jinovatky šat
v kalném podvečeru v černém hávu
kráká krajinou divé hejno vran
severáku přivál tulačky van
růží sad krutou zimou nocí rván
já Měsíce září hejnem vran zván
zlé zimní královny na hostinu
*
STARÝ AKTÉR
jsi herec všedních dní nahý
před zaprášeným zrcadlem
v kameni věky rozpadlém
kostelem tu hnije svět mdlý
nebe tváří zataženou
jsi orel bitý prázdnotou
stíny hodin z duše serval
život a smrt křídla sbíral
hořký pocit herce stesku
a odevzdaný zrcadlu
sám život v letmém dotyku
vnímají tě jen v odrazu
mezi tahem jsi interval
mezi slovem jsi umíral
jen herec všedních dní nahý
*
U HROBU
dechy mrtvých zvou tebe večerem
hřbitovem lnou se záchvěvy světla
stromy šatí se mlžným éterem
zima se duchovým stínem vpletla
do kola prázdna nicoty chvění
do kruhu žalu teskného snění
vysvoboď tělo modlitbou prostou
sic cesty ti ke hrobu zarostou
*
V PODŘEPU SBÍRÁ PODZIM LISTÍ
cáry mračen pod mokrým nebem
střípky hodin říjen strhává
z dálky chvění zimy už zebe
přichází, pocit tě spoutává
deště obzorem rozevlály
čas svatých dějů rituály
kosmické pamětí svítí pel
unášená vírem černých per
hudba dávná houslí létavá
a duše havraní prchavá
*
ŠEŘÍ SE
bezbarvým snem
zjizvený skřehot havranů
nad městem
teskným říjnem
sivý zpěv krkavců
matným Měsícem
strženým okapem
v podzimní rzi
samoty studeným pláštěm
mosty břeh spíná vzdálené
nad řekou bledne Slunce
neslyšně trhá šero
a prolamuje ticho
*
PRÁVĚ TEĎ
zátiší za světlem
za prolomenou září nebe
splavným pocitem
mračen brána otevřená
svádivým soumrakem
lovíme sebe
střídavým dotykem
*
VNÍMÁM TĚ
spící nocí…
třepotavým svitem
tišila dálka
zmámeným tichem
za vyhaslým oknem
za mlžným soumrakem
splývavým ránem vykroužená
byla jsi včera
dnes chladivou vůní jsi steskem
krouží vítr mezi stíny
mlha se nad římsou sklání
lampy hoří
*
V ZAHRADĚ
vánek noční mrzne prokřehlé prsty větví v dotyku
a šustivě spouští listy pestrobarevnými dešti
ojíněný záblesk mlhy, naslouchám nahý v nezvyku
tajemství zahrady měsíce svit v pavučinách snění
lehounké vanutí třepotání netopýřích křídel
vznáším se zahradou a noční chlad studí do chodidel
ovoce dozrává v odlesku času, uniká marnost
prožité roky a ve stálém rytmu dálka i blízkost
*
12. PROSINCE
sníh prudký severák naprášil,
trnou stromy v náručí zimy
trávou jako by někdo tančil
zastudí chlad v polích ozimy
kraj nemá vyhnutí před zimou
koho jen paže mé obvinou?
dotknutí mihotavě teskné
v průzračném vzduchu slzou leskne
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
100.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
|
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|