obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915413 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39584 příspěvků, 5748 autorů a 390739 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Snad... ::

 autor Fido publikováno: 24.10.2012, 16:09  
Dětská fantazie, nebo skutečnost?
 

´´Úsměv, děti! Řekněte sýr!´´ zasmál se fotograf na skupinku malých dětí sedících na lavičce po boku svých rodičů. Jejich pozadí tvořil malebné sídlo osázené množstvím květin a keřů.
´´ Verunko, usměj se přece trošku!´´ hubovala maminka jediné děvče z rodiny a maskovala modřinu, kterou mělo děvče na tváři. ´´ Přece nechceš na památeční fotografii vypadat jako morous.´´ utírala jí kapesníkem odřeniny na čele.
´´ No, tak se hezky usaďte já si vás ještě krapet urovnám a můžeme fotografovat rodinu, která dokázala vystavět tuto nádhernou vilu.´´ nervózně fotograf upravoval postavy na budoucím snímku.
´´ Verunko, Tomášku, Lukášku a Ondro, řekněte sýr!´´ postavil se za historický fotoaparát a v oknech nově postaveného sídla se blýsknul blesk…
´´ Slečno Anno, vstávejte!´´ rozrušil mě známý jemný hlas. ´´ Již je ráno! ´´ Ucítila jsem pronikající světlo skrz právě roztažené závěsy u okna.
Pootevřela jsem oči a hned jsem je zase přimhouřila. Pokoj byl najednou plný průzračného světla. Benátské zrcadlo, které bylo umístěno těsně u okna se blýskalo a budilo ve mě pocit krásného zimního dne.
´´ Slečno Anno, dnes opravdu není čas na polehávání!´´ Služebná Agáta se chopila mého polštáře až mi hlava tvrdě dopadla na matraci.
Byla to mladá holka v černých šatech s bílou zástěrou. Měla vlasy pevně sepnuté do copu po stranách doplněné vlásenkami. To bylo kvůli mojí matce, protože přece kvůli ní si tady hrajeme, že je osmnácté století plné vil, paniček a dvorních dam s přísně sepnutými účesy.
Konečně jsem se dokázala vybatolit z postele a postavit se na zaprášený Peršan.
V tom se rozletělo okno a do místnosti vstoupil chlad a vítr, který si pohrával s mojí bílou košilkou.
Milovala jsem zimu, vůni sněhu a ten klid, který mě pokaždé zahltil. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého i když studeného vzduchu a jen na okamžik jsem zavřela oči. Byl to krásný pocit, který trval jen chvilku.
´´ Omlouvám se slečno. ´´ urychleně Agáta zavírala vysoké okno. ´´ Je mi to opravdu moc líto, ale já jsem se ho ani nedotkla. Asi povolily západky.´´ vysvětlovala náhlou chybu, která se vyskytla v jinak vytopeném pokoji.
Neřekla jsem nic, ale Agáta moc dobře věděla, že mi to nevadilo.
Koberec hřál do studených nohou a já jsem se v bílé volné košili zastavila až před dominantním zrcadlem. Agátě se mezitím podařilo zavřít okno a okamžitě přispěchala a pročesávala mi dlouhé světlé vlasy hřebenem.
Ale v zrcadle jsem si všimla něčeho divného. Něčeho co jsem ještě neviděla.
Zdálo se mi, že za Agátou ještě stojí postava nějakýho malýho kluka a proto jsem se neobratně otočila.
Nikdo tam nestál a Agátě jsem vyrazila z ruky hřebem. Podívala jsem se ještě do zrcadla, ale už tam nikdo nebyl. Asi to byla jenom představa.
´´ Omlouvám se. Já jsem, ale nešika!´´ uvědomila jsem si co jsem provedla a ohnula jsem pro hřeben.
´´ To je v pořádku. S tím si nelamte hlavu. Já bych si ho sebrala, ale děkuju.´´ podala jsem jí hřeben.
Z nařízení matky jsem musela mít účes jako vystřižený z historické knihy.
Když se Agátě zdály moje vlasy dokonalé podala mi černé šatky s nažehleným límečkem a knoflíky. Nakonec mě opustila, protože jsem si nikdy nepřála, aby mě kdokoliv oblékal.
Byla jsem jenom figurka v matčině hře, ale co jsem mohla dělat?
Milovala historii a tohle byl ta chvíle proto, aby nás jí mohla deptat.
Dávno jsem pochopila, že po smrti mého otčína se naše matka stala dosti labilní osobou a nedalo se s ní normálně mluvit jako s člověkem… jen jako s vůdcem.
Vymyslela si pro nás speciální pravidla jak se máme chovat a tvrdě trestala jejich porušení. Musely jsme jí se s nevlastní sestrou vykat. Večerní zpěv, vybrané chování, modlitby a vzorné známky ve škole se staly běžnou neodmyslitelnou rutinou každého dne.
Já jsem byla sice tvrdě trestaná více než mladší Eliška. Matka jí milovala, protože na mě práskala a ona mě mohla trestat. Milovala, když mohla někoho trestat a ubližovat někomu bylo její hobby.
Kdo mohl ovšem tušit, co se v ní skrývá?
Ještě několik drobných úprav a směla jsem opustit pokoj. Zavřela jsem velké vykládané dveře a po kolosálních schodech jsem po špičkách (matka nesnášela, když jsme dupaly) sešla až do přízemí. Několika krátkými kroky jsem se dostala až do jídelny, kde už u dlouhého stolu seděla nejen matka, ale i Eliška.
Přišla jsem pozdě a navíc jsem byla bosá. Matka se netvářila příliš nadšeně. Věděla jsem, že teď příjde trest.
´´ Jdeš pozdě.´´ prohlédla si mě od hlavy až k patě a tiše dodala. ´´ Víš co teď příjde, viď.´´ rázně ukázala na železné dveře na konci místnosti.
´´ Mami, to ne! ´´ klekla jsem si na kolena a oči mi zalila povodeň slz. ´´ Já tam nechci!´´
Matka vstala a nelítostně mě táhla za vlasy k zrezlým dveřím. Křičela jsem bolestí a viděla jsem rozmazlenýho stpratka jak jen přihlíží a spokojeně jí.
Agáta byla na dětský křik zvyklá a proto nikdy nezasahovala. Studené stěny pohltily jakýkoliv neklid, který se odehrával v domě.
Matka vzala za bytelnou kliku a těžké železné dveře otevřela.
Bez milosti mě hodila do studeného a plesnivého sklepa.
Dopadla jsem hlavou na jeden ze schodů až vykřikla jsem bolestí.
´´Tady budeš dokud si nerozmyslíš svoje chování!´´ zavelela.
Dveře se pomalu zavíraly až se poslední paprsek světla ztratil úplně. Slyšela jsem rachotící klíč v zámku.
Bez světla, bez jídla, se slzami jsem bušila do dveří, které byly ze sklepní strany pokryté pavučinami a zašlým prachem.
Měla jsem strach ze tmy, ale neměla jsem na výběr. Posadila jsem se na třetí schod od vchodu.
Zakryla a jsem si obličej rukama a stírala jsem si potůčky slz.
Byla tu zima a já se brzo začala třást až musela párkrát vstát, abych se zahřála. Dýchala jsem si na ruce, které byly zimou už celé zkřehlé. I krev, která se mi objevila mezi vlasy po pádu na betonový schod, zmrzla a tvořila malé rampouchy.
Pozorovala jsem plesnivé zdi a temnotu ve které jsem se sama ztrácela.
Na chvíli jsem zavřela oči, necítila jsem žádnou bolest a hlava mi klesla do klína.
Najednou mi skrz oční víčka prošel pramen čistého a jasného světla.
Měla jsme chuť otevřít oči a podívat se ke zdroji, ale přišlo mi divné, že zdroj jde od hlubin sklepa.
Nemohla jsem to vydržet a musela jsem to ze zvědavosti prozkoumat.
Otevřela jsem oči a viděla jsem nekonečné a jasné světlo.
´´ Aničko, pojď si s námi hrát!´´ zněly všude kolem dětské hlasy.
Bylo to šílenství, ale já jsem i přes to udělala další krok směrem dolů. Opírala jsem se dlaněmi o vlhké stěny a neopracovaná zeď mi trhla kůži. Bolest jsem ignorovala, protože jsem chtěla za každou cenu potkat ty hlasy, které mi zněly v hlavě pořád dokola.
Neustále jsem následovala světlo vycházející od někud zdola
Bosé nohy po betonové podlaze narážely na kamínky s nánosy prachu. Zakopávala jsem o ně, ale dokázala jsme nespadnout.
Konečně jsem se jedním chodidlem dotýkala spodního prostoru pod schody. Potom jsem s opatrností položila i druhé chodidlo.
Zvedla jsem hlavu a na druhé straně malého sklepa stála skupinka dětských postav. Několik chlapců a jedna dívka. Všichni byli oblečeni do šatů nápadně podobných těm mým. Všechny byly bosé a špinavé.
Měla jsem z nich strach právě kvůli tomu jsem začala couvat a šplhat zpátky do schodů. Už jsem byla za rohem a pozpátku jsem s blížila k horním dveřím.
´´ Aničko, pojď si s námi hrát.´´ zaslechla jsem hlas, ale nevycházel ze zdola. Otočila jsem se a za mnou stál jeden z těch kluků. Lekla jsem se ho a obratně jsem se dostala až úplně nahoru kde jsem strachy bušila na bytelné dveře.
Na štěstí se dveře otevřely a já mohla proklouznout do světla reality.
´´ Pomoc! Tam dole jsou nějaký děti a mluví a… ´´ hysterčila jsem a pak jsem si uvědomila, že mi otevřela Agáta. Ta se mnou nechtěla nikdy mít nic společného a do trestání dětí se se nemotala.
´´ Klid. Klid.´´ utěšovala a objala mě. ´´ Tam dole už dávno nikdo nebyl.´´
´´ Ale jsou tam. Jsou!´´ vytrhla jsem se jí z objetí. ´´Kluci, holky, bosý, umazaný!´´
´´Jestli tedy chcete, tak se tam půjdu podívat…´´ odvážně se vydala do útrob sklepa.
Sešla na pátý schod a gesty naznačila, že tady nic není. Vrátila se a zabouchala masivní dveře.
´´ Slečno, opravdu tam nic není. Možná jste měla jen nějaké halucinace. Není Vám něco? Nemáte horečku?´´ dotkal se mého čela a čekala na odpověď
´´ Ne, nemám. Asi se mi opravdu jenom zdálo.´´ uklidnila jsem jí . Ona mě pohladila po ještě zkrvavených vlasech a šla si po svojí práci.
Já jsem očima přejela nástěnné hodiny. V tom sklepě jsem byla přes tři hodiny!
´´Asi se mi to fakt jenom zdálo.´´ přesvědčovala jsme svoje myšlenky, které byly zásadně proti.
Nemohla jsem spustit oči z těch sklepních dveří, vchodu do neznáma. Zaujal mě malý, nepatrný symbol na futru dveří.
Byl to maličký orel v kroužku s roztaženými křídly , na kterých byly čtyři zdobená písmena V, T, L, a O.
Měla jsem chuť snad i so to prohlédnout z blízka, ale to rychle přebyla bolest hlavy. Jako by moje tělo bylo proti tomu, ale fakt byl že se tady dělo něco divného.
Po chvíli jsem už vstala ze studené mramorové podlahy a namířila si to ke hlavním dveřím. Obula jsem si huňaté boty a přes záda jsem si přehodila kabát.
Musela jsme jít ven na vzduch, abych si dala dohromady několik skutečností.
V tichu, které bylo v domě jsem najednou zaregistrovala jakýsi zvuk. Dlouho jsme to nemohla k ničemu přirovnat, ale pak jsem to viděla. Ta holka ze sklepa stála u okna a nehty drápala po skleněné tabulce. Nehty pod kterými byla zalezlá špína ničily sklo a nechávaly na něm drobné rýhy.
Neviděla mě, ale já už jsem z toho byla myšlenkami trochu jinde.
Nestačila jsem ani vzít za kliku a dveře se rozletěly samy od sebe.
Vyběhla jsem ven na zmrzlou zasněženou pláň. Neohlížela jsem a jenom jsem běžela.
Čerstvý sníh mi křupal pod botami a mráz mi barvil tváře.
Už jsem nemohla dýchat ten ledový vzduch. Dusil mě.
Padla jsem do sněhu a rychle jsme vydechovala. Bylo mi jedno že mě sníh akorát ochladí, ale já jsem byla zasněná do nebe, které bylo jasné a průzračně modré. Nějakou chvíli jsme si užívala ten pocit, tu slast, kterou mi pohled na oblohu poskytoval.
Byla jsem nucena vstát díky ochabujícím svalům na celém těle. Rozhlížela jsem se po přírodě, po zasněžených stromech táhnoucích až do oblak a keřích krčících se těsně při zemi.
Zapomněla jsme proč jsem předtím vlastně tolik panikařila, když tady bylo tak krásně. Nabíjela jsme se pozitivní energií a pravidelně jsem si mnula ruce.
Byla jsem tolik zasněná až jsem nechtěně vrazila do paní Rajnyšové. Byla to naše sousedka, která tvořila menšinu hodných lidí v okolí.
´´Omlouvám se já jsme si Vás nevšimla.´´ Podala jsme jí ruku, aby se mohla zvednout.
´´ To je v pořádku. Nic se nestalo.´´ mile se usmála, ale ten úsměv jí náhle rychle zmizel z tváře. Důkladně si prohlížela hřbet mojí ruky a nechtěla mě pustit. ´´ Odkud to máš?´´ stiskla mi pevně dlaň.
´´ Au! To bolí půste mě!´´ vykřikla jsem nečekanou bolestí.
´´ Ten znak odkud ho máš?´´ hystericky zopakovala otázku. Teprve teď jsme si všimla, že mám na hřbetu ruky stejný symbol jako byl na futru i s písmeny. Byl vypálený do kůže, ale já jsme si nemohla vzpomenout, kde se mi tam vzal.
´´ Já nevím.´´ tiše jsem se vyjádřila.
´´To není nic pro děti jako seš ty… ´´ tajuplně rozčísla vzduch mezi námi.
´´ Co to tedy je?´´ položila jsme zvídavou otázku a společně s paní Rajnyšovou jsme pokračovaly v cestě dál od sídla.
´´ To ti nemůžu říct. Jsi na to ještě moc malá Aničko, aby si to pochopila.´´ pohladila mě po vlasech.
´´ Nechci plašit, ale myslím, že se tady v tom domě děje něco divného.´´ na chvíli jsem výrazně poklesla hlasem. ´´ Asi jsme se zbláznila, ale viděla jsem nějaký děti. Nehty škrábaly po oknech a ve sklepě opakovaly větu něco jako: pojď si s námi hrát….´´ svěřila jsme se chápavé ženě.
´´ Tak se vrátily.´´ dodala smutně.
´´ Kdo se vrátil?´´ potřebovala jsem to vědět.
´´ Oni. Ty děti!´´ řekla tichým a úzkostlivým hláskem. Sáhla si do kapsy a vytáhla z ní zežloutlou fotku. ´´ To jsou oni! Děti, které tu žili ještě předtím než jste se sem nastěhovali vy. Byly to sourozenci a jmenovaly se ..´´ ukazovala na fotce dětské tváře.
´´ Veronika, Tomáš, Lukáš a Ondra…´´ přerušila jsem, protože jsme si byla jistá, že už jsem tu fotku někde viděla, ale nevěděla jsem kde.
´´ Přesně tak. Jak to víš?´´ podivila se, ale i přesto ,že jsem jí neodpověděla, tak pokračovala. ´´ Hrály si jako normální děti. Udělaly si dokonce svůj spolek, který mě přesně tento symbol, co máš na ruce.´´
´´ a co se s nimi stalo?´´ dostal mě příběh, který se tu odehrál.
´´Jednoho dne prostě zmizely, beze stopy, všechny čtyři!´´ dodala tiše.
´´ Jak je to možné? Vždyť tady žily se svými rodiči a…´´ zarazila jsem se . ´´ Ona je zavírala do sklepa.´´ došlo mi.
´´ Cože? ´´ podivila se paní Rajnyšová a fotku rychle schovala zpátky do kapsy.
´´ Vždyť je to jasný! Měly silně labilní matku a ta je všechny mlátila zavírala do sklepa! ´´ povzdychla jsem a rozloučila jsem se.´´ Nahledanou!´´ Pomalu jsem se vrátila zpátky do domu. Shodila jsme ze sebe kabát a dlouhými kroky jsem zamířila do svého pokoje do prvního patra.
Na svojí cestě jsem bohužel potkala člověka, před kterým bych se nejraději zahrabala. Ano, byla to ona! Tyranizující matka, která se netvářila dvakrát příjemně. Věděla jsem, že mi v lepším případě vynadá za ty boty a v horším půjdu do sklepa.
´´ Anno, jak to , že nejsi ve sklepě?´´ založila si ruce. ´´ Ještě sis ani neodpykala první trest a už zase hřešíš?´´ vrazila mi facku až jsme se skutálela z dřevěných schodů.
Sotva jsem se dole postavila na vlastní nohy a setřela si krev z čela už byla zase tady a okamžitě mě chytla za vlasy a táhla až ke sklepu. Křičela jsem, ale matka byla jako vždy neúprosná, skopla mě do sklepa a okamžitě mě zbavila přídělu světla.
Ještě jsem slyšela jak říká: ´´ Dnešní mládež vůbec neví jak se má chovat! Musí proto tvrdě vychovávat!´´ zamkla na dva západy.
Bylo mi čím dál hůř, ale tma mě už neděsila, protože jsem se rozhodla pokračovat dál do ní. Byla jsem rozcuchaná, ale odhodlaná dojít až na dno. Brala jsme schody po dvou až jsem stála na tvrdém betonovém podloží.
´´ Aničko, chceš si s námi hrát?´´ konečně jsem zaslechla holčičku, která by se podle všeho měla jmenovat Verunka.
´´ Chci, Verčo! I klidně se všemy tvými brášky!´´ prohlásila jsem s kapkou odvahy. Šilhala jsem do tmy a čekala na to až se někde objeví.
´´ Ty mě znáš?´´ rozjasnil se přede mnou obraz malé holčičky.
´´ Znám a jsem ráda, že mě taky znáš…´´ usmála jsem se.
´´ Tak pojď, ale už se nebudeš moc nikdy vrátit…´´podávala mi ruku, aby jí následovala.
Chvíli mi trvalo než jsem se úplně rozmyslela, ale následovala jsem jí.
Co mi mohlo chybět? Matka, setra, nebo snad Agáta?
Kdo by pohrdnul možností všechno zlé zahodit a vejít do světa jenom to dobrého? Asi nikdo…
Možná je to příběh jenom obyčejného šílenství, ale co když je to pravda? Co když je to tak a dětská fantazie je opravdová a nekonečná? Představte si, že i děti můžou mluvit pravdu…


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.10.2012, 16:08:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Docela pěkný příběh plný tajemství s lehkým nádechem hororu. Úvod bych oddělil od vlastního "těla" povídky, aby byl textík "srozumitelnější" (viz ona pasáž vyprávějící o focení dětí). Stačil by i prázdný řádek... Ano, děti prý vědomě nelžou, ale není tato jejich vlastnost s vývojem lidské civilizace a výchovou "ulice" (protože rodiče nemají čas, nebo se chovají ke svým dětem macešsky) potlačována? Učíme se lhát už od raného věku, protože se nám může žít lépe a snesitelněji. Naše hrdinka je dílem až příliš přísné výchovy zavírána do sklepa, kde se setká s nimi (s dětmi, které zde občas straší - nebo si hledají další kamarády). Byly utýrány hladem a žízní? Po tom, co byly surově zbity? Jaká síla je převedla do jiné reality (popř. jiného světa)? Kdo ví... Pointa se proměňuje v určité prozření, kdy strach vystřídá radost a ulehčení. Obecně svět dobro zlem oplácí, zde je tomu naopak. Po obsahové stránce poměrně čtivý text, nebýt dalších gramatických a typografických nedostatků, které ruší při čtení. Koukneme se na to...

- čárky - v souvětích Ti schází moře čárek (spočítej si slovesa, popřemýšlej nad stavbou souvětí, jukni do pravidel, jak to s těma čárkama je, něco najdeš i na webu),

- uvozovky - když se jeden dívá na ty jednoduché uvozovky vložené za sebou - vždy po dvě - na každé straně přímé řeči, má pocit, že se točí na kolotoči a jeho realita se stala jedním širokým a rozmazaným obrazem, může to rušit při čtení, pokud Tvůj editor nezvládá uvozovky "nahoře a dole", použij jen ty nahoře, viz "Přímá řeč.",

- interpunkce - když jsme u přímé řeči, neužívej na konci přímé řeči tečku, pokračuje-li text uvozovací větou a to rovnou slovesem, použij čárku (viz "Přímá řeč," uvozovací věta začínající slovesem. - "Pojďme si hrát," řekly děti.),

- pozor na správné užití zájmen, kupříkladu ji/jí (zkus si dosadit za to či ono zájmeno tvar: TU či TÉ - TU dívku či TÉ dívce - vzhledem ke kontextu té či oné věty - nějaký příklad jsem uvedl níže).

Snad jsem na nic nezapomněl. Hezký den přeji a psaní zdar.

P.S. Co mi padlo do oka:

-- ´´ No, tak se hezky usaďte já si vás ještě krapet urovnám a můžeme fotografovat rodinu, která dokázala vystavět tuto nádhernou vilu.´´ nervózně fotograf upravoval postavy na budoucím snímku. -- (schází čárka před "já" + pozor na interpunkci na konci přímé řeči) -- "No, tak se hezky usaďte, já si vás ještě krapet urovnám a můžeme fotografovat rodinu, která dokázala vystavět tuto nádhernou vilu," upravoval fotograf nervózně postavy na budoucím snímku.

-- Matka jí milovala, protože na mě práskala a ona mě mohla trestat. -- ji (TU dívku matka milovala)

-- ´´ Jdeš pozdě.´´ prohlédla si mě od hlavy až k patě a tiše dodala. ´´ Víš co teď příjde, viď.´´ rázně ukázala na železné dveře na konci místnosti. -- (opět pozor na interpunkci) -- "Jdeš pozdě," prohlédla si mě od hlavy až k patě a tiše dodala: "Víš, co teď přijde, viď?"

-- Křičela jsem bolestí a viděla jsem rozmazlenýho stpratka jak jen přihlíží a spokojeně jí. -- spratka (milý překlep, šotkům zdar)

-- ´´Tady budeš dokud si nerozmyslíš svoje chování!´´ zavelela. -- (pozor na čárky) -- "Tady budeš, dokud si nerozmyslíš svoje chování!"

-- Měla jsme chuť otevřít oči a podívat se ke zdroji, ale přišlo mi divné, že zdroj jde od hlubin sklepa. -- (zkus zde zapracovat na stylistice - viz opakováni o zdroji hluku + z hlubin sklepa?) -- Měla jsem chuť otevřít oči a podívat se ke zdroji, ale přišlo mi divné, že se hluk ozývá z hlubin sklepa.

-- ´´ Klid. Klid.´´ utěšovala a objala mě. ´´ Tam dole už dávno nikdo nebyl.´´ -- "Klid, klid..." utěšovala mě ve svém objetí.

-- ´´ Ne, nemám. Asi se mi opravdu jenom zdálo.´´ uklidnila jsem jí . -- (interpunkce + ji - TU ženu či dívku) -- "Ne, nemám. Asi se mi to opravdu jenom zdálo," uklidnila jsem ji.

-- Byla jsem tolik zasněná až jsem nechtěně vrazila do paní Rajnyšové. -- (vrazil bych čárku před "až") -- Byla jsem tolik zasněná, až jsme nechtěně vrazila do paní Rajnyšové.

-- ´´Omlouvám se já jsme si Vás nevšimla.´´ -- (opět bacha na čárky) -- "Omlouvám se, já jsem si vás nevšimla. (nač Vás ???, užívá se spíše v dopisech)

-- ´´ To je v pořádku. Nic se nestalo.´´ mile se usmála, ale ten úsměv jí náhle rychle zmizel z tváře. -- (interpunkce, popřípadě velikost písmene na začátku věty) -- "To je v pořádku, nic se nestalo." Mile se usmála, ale ten úsměv jí náhle rychle zmizel z tváře.

-- ´´ Au! To bolí půste mě!´´ vykřikla jsem nečekanou bolestí. -- (vrazil bych čárku před "pusťte) -- "Au! To bolí, pusťte mě!"

-- ´´ Oni. Ty děti!´´ řekla tichým a úzkostlivým hláskem. Sáhla si do kapsy a vytáhla z ní zežloutlou fotku. ´´ To jsou oni! Děti, které tu žili ještě předtím než jste se sem nastěhovali vy. Byly to sourozenci a jmenovaly se ..´´ ukazovala na fotce dětské tváře. -- (zde bych v obou případech zaměnil "oni" za "ony" - pokud se skutečně baví o těch dětech - viz TY děti, ale pokud jde o chlapce a dívky, pak bych ponechal "oni", záleží na kontextu + jmenovali se + tři tečky) -- "To jsou oni! Děti, které tu žily ještě předtím, než jste se sem nastěhovali vy. Byli to sourozenci a jmenovali se ..." ukazovala na fotce dětské tváře. -- (jmenovali se a byli -- pokud jde o dívky i chlapce - viz začátek příběhu)

-- ´´ Přesně tak. Jak to víš?´´ podivila se, ale i přesto ,že jsem jí neodpověděla, tak pokračovala. ´´ Hrály si jako normální děti. Udělaly si dokonce svůj spolek, který mě přesně tento symbol, co máš na ruce.´´ -- přestože (dal bych za "pokračovala" dvojtečku) -- "Přesně tak. Jak to víš?" podivila se, ale i přestože jsem jí neodpověděla, pokračovala: "Hrály si jako normální děti. Udělaly si dokonce svůj spolek, který měl přesně ten symbol, co máš na ruce."

-- ´´ a co se s nimi stalo?´´ dostal mě příběh, který se tu odehrál. -- (pozor na velikost písmen) -- "A co se s nimi stalo?"

-- ´´ Vždyť je to jasný! Měly silně labilní matku a ta je všechny mlátila zavírala do sklepa! ´´ povzdychla jsem a rozloučila jsem se. -- (ke konci přímé řeči by to chtělo něco udělat s textem, máš tam jen tak dvě slovesa vedle sebe) ... a ta je všechny mlátila a zavírala do sklepa!"

-- Ještě jsem slyšela jak říká: ´´ Dnešní mládež vůbec neví jak se má chovat! Musí proto tvrdě vychovávat!´´ zamkla na dva západy. -- (interpunkce + stylistika) -- Ještě jsem slyšela, jak říká: "Dnešní mládež vůbec neví, jak se má chovat! Musí se proto tvrdě vychovávat!" A zamkla na dva západy.

(snad jsem do svého komentáře také nenasekal nějakou tu šotkovinu)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
PetitAte
(13.1.2020, 09:49)
Marcela41
(10.1.2020, 09:22)
Banik
(2.1.2020, 09:56)
Lunar
(14.12.2019, 14:16)
obr
obr obr obr
obr
Scházíš
Ema Májová
Vzduchem bez kř...
micromys
Žížala z Holand...
petulin
obr
obr obr obr
obr

Arogance představ
Stín
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr