obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39472 příspěvků, 5737 autorů a 390243 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Podivný příběh, kap 14, Schim ve starém hradu ::

 redaktor čuk publikováno: 29.10.2012, 18:47  
Jsme v roce 1776. V této kapitole se neobjeví ani Budoucňané ani Kosmičané. Potulný šlechtic Schim nalezl útočiště v chaloupce, kde žijí Zinia s dcerou Zářenkou, které mají na sobě kletbu, stárnou o pět let každý den. Poblíž je podivný hrad, který opustili jeho obyvatelé. Schim se tam vydal na průzkum.
 

Schim se podíval dolů. Soustava hrotů trčících vzhůru jemu v ústrety tam stále zvala ke smrtelnému pádu. Nebyl to sen.
Přitiskl se k vnitřnímu plátu dveří vedoucích do Hradu. Pravou rukou nahmátl štěrbinu co nejdál od těla, pravou nohou ukročil a postavil se na malý výstupek. Levá ruka pustila opasek a zaryla nehty do štěrbinky ve vratech. Slimáčím tempem se pohyboval nad smrtonosnou propastí stále vpravo a vpravo, neustále přitištěn ke stěně. Jeho vzdalování se od brány trvalo nekonečně dlouho, až narazil na příčnou zeď. Blízko rohu byl rám dveří. Odrazil se od zdi a proskočil jimi. Pokud jsou hroty rozesety všude pod propadající se podlahou, je ztracen.
Schim dopadl na prkennou podlahu, která se pod jeho vahou mírně zhoupla, ale nepovolila. Sláva! Prudce oddychoval, opřel se o zeď a foukal si na odřené špičky do krve rozedřených prstů s ulámanými nehty. Nůž si zastrčil za opasek, pouzdro od něho, které držel v zubech, vyplivl na zem.

Ve stroze zařízené místnosti s hrubě tesaným nábytkem: stolem, řadou židlí. lavicí a několika patrovými lůžky, vládl nepořádek. Na stole stála miska s nedojedenou polévkou, vedle ležel krajíc chleba. Vše bylo pokryto plísní zelené barvy. Místy už černala a odumírala. Schim odhadl, že tady začal pracovat zub času už před pěknou řádkou měsíců. Místnost vypadala jako by byla chvatně opuštěna. Ale ne k nějakému boji. Ve stojanech u zdi byly narovnány křesadlové pušky, ale i několik nových typů. Tyhle viděl Schim jen jednou. Jakýsi zbrojař, už zapomněl, jak si říkal, mu je ukazoval a pojmenoval, jakpak jenom…girandonky, ano. Jedna opakovačka ležela na lavici. Vedle byly stojany se šavlemi. Patrně se Schim ocitl v jedné z místností hradní stráže.

Prošel dveřmi na vnitřní nádvoří. Bylo rozlehlé, vydlážděné žulovými kameny.
V dolících byly zpola vyschlé louže. Prošel nádvořím k vlastní budově hradu. Okna v přízemí i patře byla zakryta okenicemi. Na ochozu stály květináče s uschlými vysokými exotickými rostlinami. Květy opadaly, hnědé svraskalé stonky se ohnuly, mnoho jich bylo zlomených.

Schim vyšel do prvních otevřených dveří. Za nimi se nalézala nevelká místnost se schodištěm vzhůru i dolů. Rozhodně ne slavnostní hala pro vítání přijíždějících hostů. Chvíli se zaposlouchal. Vládlo ticho, ozývalo se jen vrzání opuštěného nábytku, kdesi čas od času si zamlaskla kapka vody dopadající na kámen.

Vystoupal po schodech. Malé dveře se daly otevřít. Vešel, zřejmě bočním vchodem, do velkého sálu. Přejel očima po honosném dobovém nábytku a přistoupil k oknu, kterým pronikaly do sálu sluneční paprsky a závany větru. Okno byla vysoko nad zemí. Když se vyklonil směrem vlevo, otvíral se z něj pohled na Ziniino obydlí. Přímo před sebou viděl Temný les a za ním stoupající pahorkatinu. Za zeleným hřbetem, v jednom místě jako by prokousnutým dračí tlamou, se rozkládala poušť. Chvíli se Schim nechal okouzlit krásou výhledu. Okamžitě si vynadal za ztrátu ostražitosti. Počíná si nezodpovědně, jako by se octnul v pohádkové idyle ozdobené ošumělostí. A nikoliv v nebezpečném terénu. Ta ošumělost vskutku nebyla obyčejnou. V tichu se objevilo napětí. Jako by celému prostoru došlo zvláštní povědomí, že do něho vniknul vetřelec.

Z pootevřených dveří naproti oknu zazněl zvuk houslí. Opatrně je rozevřel a rozhlédl se. Hudba utichla. Stůl, židle pokryté prachem, houslista nikde. Vtom zpoza stolu vylezlo house s houslemi pod jedním křidélkem. Prudce ho zvedlo, i s houslemi, nezvykle vysoko, vzalo je do jedné nožky, napřáhlo je jako by k úderů a ťapkavě se rozeběhlo k Schimovi. Ten se dal na ústup a zabouchl za sebou dveře. Na dveře dopadla rána, ozvalo se křachnutí a následovalo lítostivé kachní kvákání a kvílení.
Schim promluvil konejšivým hlasem: „Nebul, zítra ti přinesu nové.“
Otřepal se a začal se peskovat. Mluvíš s němým zvířetem, slibuješ housle, které nevíš, kde seženeš, bereš za jisté, že sem zítra přijdeš zase. Úplně ti hrabe, Víte, Vítečku Schime. To je prostě neuvěřitelné.

Nahlédl do další místnosti. V rohu stála postava s hranatým tělem a kulatou hlavou. Oválné oči se na něho upřeně dívaly. Ozval se zvuk, jediný pronikavý vysoký tón, který zněl a zněl, snad nekonečně dlouho bez jediné změny. Také Schim se ani nehnul, byl jako přimražený, takhle stávali dlouhé hodiny čestné stráže u vítězné zástavy. Pak postava zmizela, jako by se propadla do zdi. Schim zíral, snad chtěl očima propálit zeď a přinutit ji, aby vydala tajemství.
Po dlouhých minutách pootočil hlavu. Postava stála v opačném konci místnosti. Okamžitě zmizela, Schim nepostřehl kam. Vyhlédl z okna. V dohledu na otevřené pláni nebylo po nikom daleko široko ani stopy.

Dodal si odvahy prohlédl si zeď. Byla kamenná, žádným kamenem se nedalo pohnout, všechny štěrbiny byly tvrdé, bez známky porušení. Schim usoudil, že ta příšera se asi pohybovala obrovskou rychlostí, a zmizela dřív než udělal pár kroků.

Schim se cítil velmi unavený, setřel si pot z čela a usedl na klubko zde zapomenutého lana. Musí se vydýchat, uklidnit, Má-li být zabit, nemá nejmenší šanci, ať stojí nebo sedí. Jako starý voják se styděl za tu malomyslnost. Otevřenými dveřmi pozoroval místnost, kde se onen tajemný zjev objevil a odkud zmizel. Nic.

Vstal a vešel do vedlejší místnosti. Okolo velkého sálu se podobných menších místností jistě nalézalo nespočet. Vládla v této části hradu zvláštní geometrie anebo už byl Schim dokonale popletený, se švidravýma očima.
Stěny tady nebyly kamenné, ale měly dřevěné ostění. Jako by těm hrůzám nebyl konec! Oproti oknu, z kterého mohl být také průhled k Temnému lesu, vyrůstaly ze dřeva zelené šlahouny, natahovaly se k oknu a vířily v průvanu. Listy na nich se svíraly a zase rozevíraly. Jako by ostění ožívalo, Schim měl pocit, že se chce staré dřevo stát znovu stromem.

Kde se tady vzal průvan? Někdo otevřel vstupní dveře do sálu, kudy přišel? Schim se neodvážil otočit se. Průvan rozhoupal obraz na stěně zobrazující postavu jakéhosi šlechtice. Pozvolna se uvolnil ze skoby a spadl na zem. Padal nekonečně pomalu. Obraz se roztrhl jakýmsi vnitřním pnutím, místo u jeho horního rámu se vyboulilo a hlava šlechtice vykoukla, vynořila se, oči se ještě více vypoulily, na bradě začaly přirůstat vousy. Obraz se převrátil lícem k zemi a začal se pohupovat na šlechticově nose. Teď pukla jeho zadní stěna a vyvalil se šlechticův zadek v rajtkách. Schim měl dojem, že se to hrozné torzo dokonce upšouklo.

Ucouvl, udělal několik zmatených pohybů, snad s očima zakalenýma strachem po místnosti tancoval podoben tarantuli. Náhle do něčeho měkkého vrazil. Otočil se. Voják v uniformě! V Schimovi, jehož rozum byl zcela zmaten, se probudil instinkt bojovníka, který přežil mnoho bitev. Zpoza tkanice spodků vytáhl nůž a vbodl jej vojákovi do hrudi. Ozval se zvuk párané látky, z figuríny se vyvalil prach a sláma, která začala do země zapouštět kořínky. Za ní vylezli tuční bílí červi, kroutili se a bobtnali.

Schim utíkal k vstupním dveřím sálu, kterými přišel. Zastavil se jako do země přibitý. Stála v nich postava, tentokrát se pohybující. Místo tváře měla pokroucenou černobílou šachovnici, údy ji povlávaly a vydávaly chrastivý zvuk. Příšera natáhla cosi, co mělo být rukou a pokynula Schimovi. To nebyl přátelský pozdrav. Kudy uniknout? Schim zacouval k oknu. Zakopl o klubko lana. Nepřemýšlel, odkud se tady vzalo, a neuvědomoval si, že by na něm seděl. V hlavě se mu mihla ozvěna jeho dávného úniku z okna jedné vdané frejířky.

Pod oknem zpozoroval vodorovnou tyč zapuštěnou do kamene. Snad k ní přivazovali psy, aby jim při hostině mohli hodující v pohodě házet kosti. Ve chvílích úzkosti má člověk v hlavě buď vymeteno, nebo vznikají nepředvídatelně absurdní myšlenky, Schim k tyči přivázal konec lana a klubko prohodil oknem. Začal šplhat dolů. Asi v půli cesty pohlédl vzhůru. V okně se objevil onen kostkovaný obličej, oči v něm světélkovaly, v pařátech třímal, ne dýku, ne, byla to neobyčejně silná kloubnatá ruka, a nedržela dýku, ale lano. Co se stane teď? Druhým spárem lano odřízne a Schim se zřítí na kameny rozeseté pod stěnou hradu.

Neodřízl. Schim sešplhal dolů, odvalil se stranou. Odvážil se pohlédnout vzhůru. Přízrak s tváří šachovnice, kristepane, ta tvář teď vypadala jako maskovací látka nepravidelně žlutozelených tvarů! Z ní se vynořil, ta hrůza, dlouhý jazyk a na Schima se vyplázl. Z hladu nebo rozpustilosti? Rty měl přízrak mrtvolně namodralé. Jeho ruka upustila lano, které s žuchnutím dopadlo vedle Schima. Konec lana odlétl směrem k našemu hrdinovi. Byl rozstřepený. Později Schimovi došlo, že se lano předřelo o ostrou okenní hranu, asi bylo v tomto místě zpuchřelé nebo prokousané od myší, a on pochopil, že ruka tajemné postavy po celou dobu Schimova sestupu lano držela. A tak mu zachránila život.

Je to divné, jako vše co dnes zažil. To byla Schimova poslední myšlenka než usnul a ponořil se v divoké sny, které bývají důsledkem intenzivních zážitků v kombinace se smrtelným vyčerpáním.

Do chaloupky se vrátil už za šera, jen ve spodkách, nyní ještě více umolousaných.
Zinia na něho starostlivě pohlédla, ale nic neříkala, asi věděla své. Zářenku zahnala do přístěnku, aby Schim neztratil před děvčátkem důstojnost. Pak z truhly vyhrabala své šaty, z doby jejího pokročilého stavu těhotenství a hodila je Schimovi. Poslala ho k potůčku za chalupu, aby se umyl. Mezitím připravila na stůl večeři.

Zářenka se na vymydleného Schima podívala a řekla udiveně:
„Proč se ti třesou ruce, strejčínku? A proč máš na sobě máminy šaty?“
„To je taková hra, Zářenko. Šaty, hejbejte se.“
„Já ji nemůžu hrát, já mám šaty malé.“
„Však budeš mít také velké, počkej až vyrosteš.“

V tom okamžiku se Zinia zajíkla, připomněla si, jak Zářenka během noci zestárla o pět let. Jako by Zinia předvídala další vývoj událostí.

Pak už nemluvili, a šli brzo spát, navzdory protestům Zářenky, žádající pohádku. Potupený a jako na ruby převrácený Schim zmizel v přístěnku. Zinia pohádku vyprávěla přeskakujícím hlasem a pletla páté přes deváté. Když Zářenka usnula, ustlala si Zinia vedle ní a přikryla dcerku. Ležela, oči upřené do stropu, s pevným přesvědčením, že tuto noc oka nezamhouří, aby se dověděla, co se bude dít. Jaká kouzla proniknou do chaloupky. Usnula však jako špalek a probudila se až za jasného úsvitu.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 06.11.2012, 10:19:05 Odpovědět 
   Hororová část, kdy barvité líčení husí kůži nahání.
Avšak, nevypadalo to, že Hrad skýtá pro Shima bezprostřední nebezpečí. Naopak, jakoby chtěl spíš promluvit.
Vyvodí z toho Shim nejaké závěry, až se vyspí?
 ze dne 06.11.2012, 11:27:00  
   čuk: Díky.Schim má skrytého ochránce. Uvidíme dál.
 Apolenka 01.11.2012, 16:12:35 Odpovědět 
   Zamýšlím se nejen nad tvým zdařilým dílkem... i tvůj komentík pod Adamem mě zaujal. Pokud je pravda, cos poznamenal, lituji, že jsem tě nemohla poznat dříve. Přesto si myslím, že věk může jen přidal k tomu, co už bylo naděleno. Tato kapitola, víceméně popisná, nepostrádá tajemno ani napínavý okamžik. Zas je to super. Díky.
 ze dne 01.11.2012, 17:30:05  
   čuk: Díky za komentík. Mluvím pravdu a platí přísloví: pes, který štěká, nekouše. Tedy vzhůru spolu do vesmíru, objeví se i v tom mém románku.
 Adam Javorka 31.10.2012, 22:15:56 Odpovědět 
   čuku, naozaj je to aj akčné a tým pádom aj zaujímavé, od začiatku do konca si to tak spravil a záver je milý a ty vieš písať!
 ze dne 01.11.2012, 7:58:55  
   čuk: Moc ti děkuji. Potěšil jsi mne, neb věk už mi toho tolik sebral.
 Šíma 29.10.2012, 21:07:24 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkně napínavá a akční část. Držel jsem Schimovi palec a jsem rád, že z toho vyvázl se zdravou kůži (snad ani nenastydl). Hezký večer a psaní zdar.
 ze dne 31.10.2012, 11:20:07  
   Šíma: P.S. Ano, ale trochu jsem se o něj bál! ;-)
 ze dne 31.10.2012, 8:16:16  
   čuk: Díky za přečtení. Vždyť ty jsi Schima vytvořil.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
I.
Marek Dunovský
ZRCADLOVÁ PLANE...
Danny Jé
VLAKOM ZA HRANI...
aegitalos
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr