obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915923 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5841 autorů a 393365 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti V: K. XIV - Pojídači masa 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 16.11.2012, 16:25  
První část čtrnácté kapitoly románu. Nad Black Mirror se stahují mračna a všem začíná jít o život. Nadpřirozené bytosti pustoší kraj a zdá se, že není nikdo, kdo by je dokázal zastavit.
 

Samuel, Cy a Kasumi mířili nejkratší cestou k bunkru. Blesky bičovaly oblohu a prosvítaly mezi stromy jako náhlý paprsek světla. Vše bylo tmavé a temné. Drželi se pohromadě, protože sami viděli sotva na pár metrů. Záře blesků alespoň na malou chvíli pomohla určit správný směr. Burácející vichr jim kradl další smysl – sluch. Postupovali mlčky, ale v srdcích všech stále narůstal zneklidňující pocit nejistoty. Když náhle vezmete lidem jejich nejpřirozenější smysly, kterými poznávají okolí, cítí se jako bezbranné vystrašené děti. I Kasumi pociťovala neklid a stále se ohlížela za sebe ve snaze svýma bystrýma očima proniknout závojem tmy a zjistit, jestli jim v patách nekráčí… smrt. Nejistota se prohlodávala do duše, jako když vrták provrtává slabé ztrouchnivělé dřevo. Nevěděli, co přesně vystoupilo z portálu v jeskyni a nevěděli ani, jestli se tomu podařilo překonat propast, ze které raději odstranili žebřík i lávku. Neměli žádné zbraně a Kasumi na tom nebyla zdravotně zrovna nejlépe, a tak věřili, že je lepší se schovat. Utéct a schovat se, ale před čím vlastně? Bylo těžké zůstávat v nejistotě a nepoznat skutečnou hrozbu, ale snad to tak bude lepší. Ne vždy se však dá utíkat a pak nezbude než se otočit a stát tváří v tvář neznámu. Jediný Samuel znal lesy na Black Mirror alespoň tak, aby dokázal v tomhle počasí, bylo-li to vůbec počasím, najít přibližný správný směr, když už ne nějakou pěšinu nebo stezku, která by je k bunkru dovedla. Blesky neúnavně drtily oblohu svojí mocí a tu a tam si našly cestu i sem do lesů. Již dvakrát zaslechli děsivou ránu a následný pomalý pád vzrostlého stromu. S žuchnutím dopadl na zem, zlomený a zničený. Samuel vedl ostatní po příkrém kamenitém svahu dolů do údolí. Vinou stálého deště byl svah zablácený a pod nohama značně nejistý. Cy uklouzl a nebýt včasného Samuelova zachycení, mohl skončit až dole v temnotě, do které není dobré vstupovat sám. Temnota je jako rozpínající se šero. Jeden člověk, jedna svíčka ho nezastaví a bude pohlcena, ale když je svíček víc a víc, musí šero ustoupit.
„Tohle se mi líbí čím dál tím míň,“ řekl Cy, „už abychom byli odsud co nejdál.“ Cesta po svahu byla dlouhá, rozhodně delší než za běžného dne nebo noci, ale tohle nebyla běžná noc. Konečně stáli dole, připraveni pokračovat dál. Děsivá rána a mohutné zaskřípání sotva pár desítek metrů od nich je však přiměla okamžitě se otočit. Blesk zasáhl strom rostoucí přímo na úpatí svahu a obrovský kmen se převrátil. Příkrost svahu pomohla v jeho rozpohybování a jako valící se lavina se řítil dolů, přímo na ně. Samuel i Cy se okamžitě rozprchli každý na jinou stranu, snažíc se vyhnout smrtonosnému kmenu. Kasumi se rozhodla pro jiný úkryt a uskočila směrem k úpatí svahu. Vysoké strmé kameny posloužily jako odrazový můstek a valící se kmen na ně dopadl. Ve své setrvačnosti se vymrštil do výšky a s ohromnou ránou dopadl na zem dobrých osm metrů od úpatí svahu. Svou vahou zapadl do půdy a konečně se zastavil. Samuel se vracel zpátky a doufal, že ostatní jsou také v pořádku. Když ho Kasumi zahlédla, byl už těsně u ní. Tma byla opravdu neprostupná, jakoby ani nebyla přirozená…
„Kde je Cy?“ ptala se, „není s tebou?“
„Ne, běžel na druhou stranu, někam tam.“ Samuel ukázal směr, kudy viděl Cye utíkat, ale pak mu ruka klesla zase k tělu, jakoby si nebyl jistý směrem. „Musel by se přece už vrátit,“ řekl nejistým hlasem. Rychlým krokem se vydali za ním. Samozřejmě mohli ho zkusit zavolat ale neutuchající vítr, silný déšť a jejich vlastní sklíčenost jim v tom bránila. Ušli sotva pár desítek metrů, když uviděli klečící siluetu ve tmě. Kasumi se k ní rozběhla, protože její strnulost a postoj vypovídal o tom, že něco není v pořádku. Zdálo se jí, že čím víc se blíží, tím větší tma je všude kolem. Přibližovala se, ale i když byl předtím vidět alespoň obrys těla, tak teď nerozpoznala nic. Jak je to možné? Připadala si jako slepá. Konečně se před ní opět vyjevilo lidské tělo. Bylo k ní otočené zády se sklopenou hlavou. Měla zato, že je Cy jen vyčerpaný, koneckonců už má svůj věk. Přestože byla tak blízko, stále nedokázala rozeznat sebemenší detaily.
„Cyi,“ řekla a jemně se dotkla jeho zad, aby mu dala najevo, že je nablízku, že je tu s ním. Její ruka místo pevných zad narazila na něco měkkého a poddajného. Čím více projížděla rukou dál, tím lepkavější a jemnější látku nacházela. V rychlosti ucukla rukou a vyndala ji z té… věci. Na ruce cítila pohyb. Zvláštní mravenčení, či co to bylo. Přiblížila ji k očím tak, aby na ni vůbec viděla a zděsila se. Kolem prstů se proplétaly desítky malinkých červů a brouků. Vítr částečně utichl a do nosu se jí dostal nechutný zápach tlejícího masa. Hnilobný puch štípal do očí a stále sílil. Temnota okolo se rozestoupila a ona konečně poznala, co má na dosah ruky – shrbenou hmotu hnědého uhnívajícího masa, prolezlého všemožným hmyzem. Z útrob těla vylézali bílí tlustí červi a s tichým plesknutím dopadali na zmáčenou zem. Vinou deště vypadalo celé tělo téměř tekutě, ale plné života. A to doslova. Hlava toho podivného těla, doposavad otočená a sklopená, se začala ke Kasumině úděsu pohybovat. Spatřila zbytky lidského obličeje zbaveného očí. V bezzubých ústech spočíval velký útržek čerstvého masa. Jeho podstatná část visela z úst ven a mnohými otvory v prohnilých tvářích vylézali červi a pomalu ho ohlodávali. Z levého očního důlku vylezla dlouhá černá housenka s bezpočtem malých kmitajících nožek. Prolezla k masu a zmizela v ústech, nesouce si s sebou jeho malou část. Kasumi ještě nikdy v životě nepotkala nic z čeho by se jí tak zvedl žaludek. Vydržela se bez problému dívat na svíjející a trpící umírající, dokázala někoho fyzicky i psychicky mučit dlouhé hodiny, aniž by to na ní zanechalo jakoukoli nechuť a zvládla i pohled na rozsekané kusy těl, ale kombinace tohoto bylo i na ni moc. Nesnesitelný zápach a vědomí, že ta odpornost je živá jí do úst vháněly obsah žaludku, který jen těžko dokázala potlačit. Konečně sklopila zrak níž a pronikla tmou. Na zemi v podmáčené zemi uviděla toporně ležet tělo Cye. Jeho tvář byla roztrhaná a zdeformovaná. Hruď se zdála být otevřená a visely z ní cáry masa a kusy vnitřností, hlavně střev. Kasumi ztěžka polkla, aby zahnala potřebu zvracet. Díky mrtvému příteli rychle zahodila odpor a v jejím srdci převládl hněv. Oběma rukama chytila hlavu té hnijící stvůry a snažila se zabořit jí prsty dovnitř. Věřila, že to, co ji pohaní, je mozek, nebo spíše to, co z něj zbylo. Dlaně jí až po zápěstí zmizely ve spleti masa a červů a snažila se nahmatat a zničit to důležité uvnitř. Až doposavad klidný tvor urychleně změnil své jednání a rukama, nebo spíše podivnými pahýly, v rychlosti odstrčil Kasumino tělo pryč. Náraz to byl neskutečně silný a Kasumi odlétla několik metrů vzad, kde dopadla zády na bahnitou zem. V dlaních jí zbyly kusy shnilého tmavého masa. Samuel, který po rozestoupivší tmě vše s hrůzou a z povzdálí sledoval, konečně zareagoval. Pomohl Kasumi na nohy a snažil se ji uklidnit a odvléci stranou, protože hnijící tvor se začal věnovat opět Cyovi.
„Nech mě!“ zařvala Kasumi a vztekle se vrhla zpátky.
„Kasumi, počkej. Nech to radši být!“ Bylo to marné. Kasumi se vrátila k tomu, co uměla velice dobře a už v běhu přešla do výskoku ukončeného kopem přímo do hlavy tvora. Kopanec oddělil téměř polovinu hlavy a srazil ji k zemi. Z jejího zbytku okamžitě vylezli stovky malých broučků a snaživě nosili maso kousek po kousku na své původní místo. Mezitím se tvor rozhodl nadobro přestat s hostinou, dokud nevyřeší otravného útočníka. Ačkoli měl jen spodní polovinu hlavy, postavil se a pomalým pohybem se ke Kasumi přiblížil. Rozšlápl zbytek své hlavy, jakoby to nic neznamenalo, nebo jakoby věděl, že díky svým pomocníčkům se dříve nebo později vrátí tam, kde původně byla. Kasumi, přesvědčená, že když rozseká tělo na kusy, nebude se moci zase složit, provedla ze stoje kop vedený přímo na hruď. Očekávala, že ji doslova vykopne ze zbytku těla, ale místo toho nechápavě sledovala, jak jí noha prošla tělem skrz a opět se objevila na druhé straně. K ještě většímu zděšení zjistila, že ji nedokáže vytáhnout. Rovnováhu stále držela, takže se pokusila tělo dlaněmi odstrčit a končetinu uvolnit, ale místo toho jí ruce zajeli do prsou svého protivníka, kde zůstaly uvězněné trčet. Nemohla s nimi ven a ani dovnitř. Samuel, který mezitím odběhl, aby u svahu pobral několik větších kamenů, se konečně vrátil a sledoval, že Kasumi teď vypadá, jako by byla součástí toho tvora. Měl v plánu ho zasypat kameny a tím ho snad roztrhat na kusy. Nevěřil, že by se mu to opravdu mohlo povézt, když měl kamenů jen pár, ale doufal, že ho to alespoň zastaví. Teď měl ale strach, že zasáhne Kasumi. Čím dál tím víc v ní viděl důležitého spojence a udržet ji naživu mohlo znamenat mnoho. Svoji nenávist musí odložit. Tvor opět podobným způsobem vymrštil paže a udeřil s nimi Kasumi. Následně z něj velkou rychlostí vylétla a to přímo zády k nedalekému kmeni stromu. Narazila do něj a s bolestivým výkřikem spadla dolů. Kolem rukou měla stále maso, které z tvora vyletělo i s ní. Samuel neváhal, protože tvor tentokrát neměl v plánu přestat a věnovat se něčemu jinému. Postupně na něj hodil všechny kameny, ale výsledek byl jen ten, že oddělil zbytek hlavy a část levé paže. Ať tu věc drželo naživu cokoli, hlava to nebyla. Ani jako bezhlavý se nemínil zastavit a Kasumi rozhodně nevypadala na to, že se dokáže zvednout a utéct. Samuel k ní rychle přiběhl a pomáhal jí na nohy, které se ale stejně podlamovaly a on si ji nakonec musel vzít do náruče a vší silou utíkat pryč. Tichý protivník kypící životem, ale nebyl vůbec pomalý. Nebýt bláta, které ho výrazně zpomalovalo, by je jistě dostihl.
„Pusť mě,“ řekla Kasumi, když ztěžka oddychující Samuel únavou výrazně zpomaloval. Uběhl s ní velkou dálku, ale vždy když v rychlosti otočil hlavu dozadu, viděl temný obrys smrtícího nepřítele. Samuel Kasumi rychle položil a doufal, že se udrží na nohou sama, což se potvrdilo, ale místo toho, aby utíkala dál, se zastavila a otočila.
„Co to děláš? Musíme pryč.“
„Já ho zabiju.“
„On už mrtvý je. To, co ho drží pohromadě, jsou především ty odpornosti v něm. Nemůžeš ho dostat.“ Kasumi věděla, že má pravdu, že proti němu nemá šanci. Navíc po tom všem se cítila hrozně potlučená a slabá. Vlastně se sotva držela na nohou, ale smrt posledního člověka, který ji měl alespoň trochu rád ji zasáhla více, než čekala. Před ní se ze stínu vyvalil on. Hnilobou prosáklá věc stále neměla hlavu, ale i tak věděla, že ho nezvládne zabít. Musela by ho rozsekat nebo roztrhat na kusy a ani pak by to nejspíše nebyl jeho definitivní konec. Zpočátku pomalým krokem couvala, ale pak se přeci jen otočila a utíkala pryč za Samuelem.

Běželi, co jim síly stačily několik dlouhých kilometrů a až když Kasumi padla k zemi se Samuel zastavil. Nejprve se rozhlédl okolo a s úlevou, avšak stále s neklidem zjistil, že ohnilec, jak ho začal nazývat, tu není. Kasumi byla na kolenou a bylo jasné, že už toho všeho má dost. Vlasy deštěm slepené, tělo pokryté bahnem a kusy ohnilcova těla, odporný pach a k tomu těžké sípavé dýchaní. Vypadala hrozně a nyní opravdu představovala snadný cíl pro kde koho. Samuel se přistihl, jak přemýšlí, jestli ji tu nemá nechat nebo dokonce něčím utlouct. Čím více se blížili k bunkru, tím větší hrůza a zlost na něj padala. Opravdu mu ještě může být ku pomoci, když je na tom takhle? Má cenu ji brát s sebou? Přemýšlel nad tím dlouho a bylo mu jasné, že i ona ví, co se mu honí hlavou. Nevydala ze sebe ani hlásku a ani nezvedla hlavu, aby se mu podívala do tváře. Šetrně se dotkla svých žeber a snažila se zjistit, jak na tom jsou. Tlak na ně ji hodně bolel, ale zlomené snad nebyly. Žebra ale rozhodně nebyla to jediné, co jí způsobovalo bolesti. Cítila se špatně, a čím více nad tím přemýšlela, tím to bylo horší. Ivanovy rány se ozývaly čím dál tím víc a náraz do stromu, včetně vyčerpávajícího běhu dokončili dílo zkázy. Věřila, že je to definitivní konec. I kdyby Samuel překousl smrt syna, tak teď už se pro něj stává zbytečnou zátěží. K bunkru je to ještě kus cesty a její, pro Samuela dříve výhodná přítomnost se mění v omezující závaží. Samuel to ale viděl jinak a podepřel ji, aby mohla vstát.
„Možná se pletu, ale… myslím, že to co právě teď dělám, pro tebe znamená hodně.“ Kasumi chtěla něco říct, ale z úst se jí vydral jen sípot. Samuel ji už rozhodně nemohl vzít do náruče nebo na záda, takže risknul pomalý pochod k bunkru. Kasumi se mu držela kolem ramene a myslela jen na to, aby ho co nejméně zdržovala. Samuel byl značně nervózní při sebemenším zapraskání větví, či jiného neobvyklého zvuku. Snažil se z hlavy vytěsnit myšlenky na to, co by dělal, kdyby ho teď ohnilec překvapil. Vlastně by byla jen jedna možnost a věděl, že kdyby bylo rozhodování na Kasumi, tak to bez výčitek udělá. Jenže na rozdíl od ní Samuel nežil jen přítomností a uvědomoval si, že pro něj může být cenná, ovšem pokud to oba přežijí. Nakonec ji musel skoro vléct a tak se dostali k řece. K bunkru to bylo jen pár stovek metrů, ale sám nevěděl, na kterou stranu se vydat, aby došli k mostu. Řeka tu byla příliš široká a měla silný proud. Po chvilce rozmýšlení pokračovali proti proudu. Zdálo se mu to nejlepší, protože přibližovat se k Willow Creek rozhodně nebylo nejbezpečnější.

Vítr se zase začal zvedat a stromy se mocně ohýbaly. Oba byli už celí promočení, ale díky tomu se z Kasumina těla alespoň smýval zápach a zbytky masa. Samuel strnul, když k němu vichr zanesl táhlé vytí vlka. Zdálo se, že je sám, ale sázet se na to nedalo. Samuel přidal do kroku. Druhý břeh se najednou zdál být mnohem více než předtím. Stal se jakýmsi nejistým útočištěm, které rozhodovalo o životě a smrti. Vytí zaslechl znovu a mnohem silnější než prve. 'Jak daleko to může ještě být?' ptal se v duchu sám sebe. Každý metr, který ušli, úpěnlivě sledoval břeh před sebou a doufal, že tam konečně uvidí most.
„Musíme si pospíšit,“ řekl, „můžeš běžet?“
„Ech, možná…“ odpověděla tiše. Samuel vrhnul rychlý pohled za sebe. Neviděl nic, ale k uším mu dolehlo tiché vrčení. Rozeběhl se a vlekl za sebou Kasumi, která se přemáhala, aby vůbec dokázala držet krok a neupadla. Neměli šanci utéct, ale neviděli jinou možnost. Konečně v dálce zahlédli něco, co překračovalo řeku. Nebyl to ale most, jak si zprvu mysleli. Až když přiběhli k tomu, zjistili, co to doopravdy je – padlý kmen stromu. Překonával velkou část řeky, ačkoli po něm nebylo možné přejít až na konec. Výrazně zvolnili, i když za sebou stále slyšeli blížícího se vlka. Opatrně vkročili na kmen. Samuel šel vpředu a měl co dělat, aby neuklouzl do řeky. Pod sebou viděl několik malých, ale špičatých kamenů, které vyčnívaly z rozbouřené řeky. Pád dolů by mohl být to poslední, co zažije, ale zůstat na břehu bylo minimálně stejně nebezpečné. Drželi se za ruce a došli až na konec kmenu. Špička stromu se musela ulomit a skončila v řece. Na druhý břeh to ale stále bylo dobré dva metry. Když se Samuel nervózně ohlédl, spatřil tmavě šedého vlka, jak s vyceněnými tesáky a krví podlitýma očima opatrně stoupá po kmeni. Kasumi si stěží uvědomovala nebezpečí a vlka sledovala zmateným pohledem. Pro všechny tři znamenal jediný špatný pohyb pád a vážné riziko smrti. Samuel tušil, že Kasumi se nepřiměje ke skoku na druhý břeh, ačkoli by to zvládla. Vypadala ale naprosto omámeně, snad to bylo únavou nebo tou bolestí, těžko říct. Kromě toho ten vlk by to určitě skočil také, zase taková vzdálenost to nebyla. 'Kdyby jen ten břeh nebyl tak podmáčený a strmý', říkal si, a sbíral odvahu pro to, co chtěl udělat. Sundal si bundu a opatrně obešel Kasumi. Málem přitom uklouzl, ale nakonec se to povedlo. Hodil bundu přímo na vlčí hlavu, aby ho vyvedl z míry a zakryl mu alespoň na chvíli smrtící tesáky. Hned potom po něm skočil a snažil se ho strhnout dolů. Jeho váha s vlkem skutečně zacloumala a ten neudržel rovnováhu. Tlapy se mu smekly a se zakňučením se zřítil dolů. Táhlé kňučení se ozývalo ještě dlouho poté, co ho proud odnesl pryč. Pak utichlo, avšak ne kvůli tomu, že by už nebyl z doslechu, ale vinou ostrých kamenů, na které vlčí tělo naráželo a které mu způsobily smrtelná zranění. Samuel se přeci jen udržel na kmeni a odplazil se na břeh. Kasumi se vrátila opatrně za ním.
„Je jich tu víc?“ hlesla.
„Nejspíš ano, ten vlk byl dost mladý. Zkusíme jít ještě kus proti proudu. Někde tu ten most musí být.“ Samuel znaveně vstal a opět podepřel Kasumi, která na tom stále byla špatně. Ušli sotva tři sta metrů, když s úlevou dorazili k mostu. Nebyl v dobrém stavu, ale unesl je. Teď už oba dobře věděli kudy se nejrychleji dostat k bunkru, takže neváhali ani okamžik a šli. Předpokládali, že před ním najdou na stráži Pietra, ale ten tu nebyl.

Když vstoupili dovnitř bunkru, Samuel si hlasitě oddechl. Zavřel dveře a spolu pokračovali do hlavní části k vratům. Právě z nich vycházel Colliere s plakající Rachel, která jen stěží chápala, co se doopravdy stalo.
„Cože?! řekl Colliere překvapeně, když zahlédl Samuela a namířil na něj svoji pistoli.
„Uklidněte se, Colliere,“ řekl Samuel, o kterého se opírala Kasumi.
„Viděl jsem to uvnitř,“ řekl Colliere, „a… je to vaše práce. Stejný podpis jako kdysi.“
„Ne, to není moje vina. Já už jsem čistý. Svému synovi bych nikdy neublížil.“
„Ta vedle tebe, že ano?“ řekla Rachel a hlas jí klesl, „viděla jsem ji na svatbě.“ Samuel se zadíval Kasumi do očí. Má říct pravdu? Stačilo na ni ukázat prstem a zřejmě by to stačilo, aby ji Colliere zastřelil. Vždyť Rachel nevěří, že tu hrůzu způsobil on. Ať už jí Adrian o kletbě vyprávěl cokoli, tak se zdálo, že to na ní něco zanechalo. Správně tušil, že Rachel ho ani v nejmenším za vraha nepovažuje. To, co předvedl na Black Mirror ji přesvědčilo, že Adriana má rád a nikdy by mu neublížil. Kasumi se pomalu vzpamatovávala a opět se dostávala do své obvyklé ráže. Poodstoupila od Samuela.
„Tak co?“ řekl Colliere, „kdo je za tu hrůzu tam zodpovědný?“ Nastalo ticho, které po chvilce přerušil zase Colliere. „Vy, Gordone, jste vrah tak či tak a za to zaplatíte. A co se týče vás, slečno, tak s námi půjdete na stanici.“
„Samuel za nic nemůže,“ řekla Rachel.
„Jak to myslíte? Vždyť je to zrůda. Zabil pět lidí a přestože byl mrtvý je zase naživu.“
„On za ty vraždy nemohl,“ řekla Rachel.
„To ale ve výsledku nic nemění. Zaslouží si smrt víc než kdo jiný.“
„Řešíme tu banality a přitom konkrétně po vás dvou,“ Kasumi ukázala na Samuela a Rachel, „jdou síly daleko větší, než si dokážete představit.“
„Má pravdu. Řekni mi popravdě, Rachel. Jsi těhotná?“ zeptal se Samuel.
„Ano ale…“
„Je to Adriana?“
„Jistě.“
„Do prdele!“
„Co je? Co to s tím má společného?“ vyzvídala Rachel.
„Jsi v nebezpečí. Jdou ti po krku.“
„Nevím o čem mluvíš. Já chci hlavně vědět, kdo mi zabil muže? Milovala jsem ho, milovala!“ řekla Rachel a opět se rozplakala.
„Nevím, co na ni zkoušíte, ale jestli od vás Gordone uslyším něco jiného než jméno vraha, tak vás na místě zastřelím!“
„Ivan,“ odpověděl Samuel už bez váhání. Schválně koutkem oka sledoval, jak to zapůsobí na Kasumi, ale na její tváři nevyčetl nic.
„Ivan byl ten muž, co Adriana odvedl ze svatby,“ řekla Kasumi, „to, co se stalo byla jeho práce. A to, co se tam venku teď děje je také jeho vina. Jeho a dalšího muže, který je už ale také po smrti.“
„Také? Takže ten muž, ta zrůda už je po smrti?“ zeptala se Rachel.
„Ano je. Patřila jsem k nim, to je pravda, ale nevěděla jsem, co přesně plánují. Ošálili mě a zašlo to příliš daleko, tak daleko, že už jsem nemohla jen tak sedět a nečinně přihlížet. Věci, co se teď potulují venku, přivolali oni a já jsem je zastavila bohužel až příliš pozdě.“
„Podle toho, co máš na těle, to vypadá, že to nebylo snadné,“ řekla Rachel.
„Taky nebylo, ale to teď není podstatné.“
„Vyšetřování určitě ukáže víc,“ řekl Colliere, „už jsem poslal Zaka do vesnice pro vybavení. Oba jste podezřelými a nemyslete si, že té vaší báchorce věřím.“
„Je mi jedno čemu věříte, ale pochybuji, že se k vyšetřování stihnete dopracovat. Stále opomíjíte to tam venku,“ řekla Kasumi.
„A co tam má jako být? Myslíte bouřku? Ta je tady u nás v Anglii běžná, slečno.“
„Na panství se vám momentálně pohybuje šest podivných stvoření a až je uvidíte, tak pochopíte, že existují temné síly, které…“
„Já jsem muž vědy, ostatně těžko bych mohl dělat tuhle práci, kdybych věřil na nějaké nadpřirozeno.“
„Ta bouřka není normální, inspektore. To vám přeci musí být jasné,“ řekla Rachel.
„Upřímně řečeno začínám litovat, že na panství už nemáme blázinec. Copak to opravdu všichni považuje za důkaz nějakého nadpřirozena? Nepřijde vám to směšné? Je to jen silná bouřka.“
„Tak dost!“ řekla Kasumi, „nemáme čas na zbytečné řeči.“ Z hluboké šachty se ozvalo mohutné zavrčení, které rozhodně nepřipomínalo žádné zvíře, které na panství žilo. Všichni se otočili tím směrem a strnuli.
„C-co je to?“ ptala se vyděšená Rachel.
„Ta šachta se určitě nějak napojuje na doly a tím i na podzemí pod Warmhill,“ řekl Samuel. „Další z nich,“ řekla Kasumi. Jako ozvěna se celým sálem začalo ozývat nepřirozené funění a vrčení, které stále nabývalo na síle.
„Leze to sem,“ řekl Samuel, „rychle dovnitř.“
Všichni zaběhli do hlavní části bunkru, ale než stihli vrata zavřít, vyskočilo z jámy obrovské bílé cosi. Tělo vysoké jako člověk připomínalo spíše nějakou šelmu. Čtyři mohutné nohy ukončené silnými drápy byly smrtící, ale to co všechny zaujalo nejvíce, byla hlava. Dvě velké rudé obrovské oči byly posazeny po obou stranách hlavy. Z tlamy vycházely desítky neustále se svíjejících chapadel. Tvor se rozběhl přímo proti nim, zatímco oni prchali do zadní místnosti. Colliere několikrát vystřelil, ale kulky se od tvora odrazily, jakoby nedokázaly proniknout neuvěřitelně tvrdou kůží. Colliere a Rachel zaběhli do místnosti s nádržemi jako první a hned nato se sem dostal Samuel. Kasumi tak rychlá nebyla a tvor jí byl v patách. Proti jeho rychlosti neměla šanci.
„Dělej, pojď!“ povzbuzoval ji Samuel s rukou na uzavíracím tlačítku, protože věděl, že jestli to vůbec stihne, bude to těsné, hodně těsné. Ta věc byla velká a silná a nebylo jisté, že se nějak do místnosti nedostane. Colliere s pomocí Rachel rychle vypáčil železnou tyčí jeden hák ze zdi a přivázal k němu řetěz. Moc dobře věděli, že jediná šance je roura vedoucí do kanalizace. Samuel přimáčkl tlačítko na panelu v okamžiku, kdy jimi proskočila Kasumi a dveře se se skřípotem uzavřely. Narazilo do nich tělo toho tvora a to takovou silou, až se prohnuly. Collierovi se povedlo zaháknout hák o okraj roury a právě pomáhal Rachel vylézt. Dveře zapraskaly pod dalším nárazem.
„Pospěšte, rychle,“ poháněl ostatní Samuel, „ta věc se sem dostane. Stěny jeho nápor nevydrží.“ Colliere byl už nahoře. Po další ráně zůstala mezi popraskanými dveřmi a omlácenou stěnou velká mezera. Věděli, že tohle nestihnou a tak Kasumi udělala něco, co by Rachel asi jen těžko vydržela sledovat. Nožem, který tu stále zůstal po mučení, odřízla Adrianovo tělo a s pomocí Samuela, který chápal, že to je nezbytné, ho provlekla dírou ven. Nabídla ho tak té potvoře a doufala, že ji to zbrzdí. Rychlost s jakou se celé tělo náhle vcuclo otvorem byla nečekaná. Zatímco se z vedlejší místnosti ozývalo mlaskání a chřoupání, Samuel s Kasumi vyšplhali nahoru. Společně se sešli až v kanalizaci u roury.
„Neměli jsme tam Adriana nechávat,“ řekla Rachel, aniž věděla, jak vlastně jeho tělo skončilo.
„Adrian už je mrtvý a my bychom se měli hlavně starat o to, abychom nedopadli stejně,“ odvětila Kasumi.
„Co to proboha je?“ ptal se Colliere naprosto vyvedený z míry. Nikdy by si nepomyslel, že uvidí něco takového.
„Podobných věci je teď na panství šest. Jsou to…“
„To není důležité,“ přerušil Kasumi Samuel. „Určitě je možné ty věci zabít?“ zeptal se.
„Jo. Jen to není vždycky snadné,“ odpověděla Kasumi.
„Kam tohle vede?“ zeptal se Colliere a ukazoval přitom na temnou chodbu, jedinou, kterou se mohli vydat.
„Stará kanalizace táhnoucí se pod panstvím. Adrian říkal, že se tudy dá dostat jedině k hotelu. Jiné cesty jsou nepřístupné,“ řekl Samuel.
„Až k hotelu?“ řekla s údivem Rachel, která si uvědomila, že to je několik dlouhých mil.
„V té tmě to nebude nic snadného,“ řekl Colliere.
„Chcete tu snad zůstat?“ ptala se Kasumi, ale odpovědi se jí nedostalo.

Kanály byly kromě tmy a nepříjemného zápachu, plné krys. Přesto jim to ani zdaleka nepřišlo tak hrozné, jako to, co bylo dole. Cítili se tu sice stísněně, avšak bezpečně. Úkryt, kam se jen těžko někdo dostane, byl ideální. Roura nebyla tak velká, aby se jí monstrum dole mohlo protáhnout, což jim dávalo momentálně velice vzácný pocit bezpečí. Stále k nim ale doznívalo vzteklé vrčení toho tvora. Dorazili až k mříži, blokující cestu. Nebyla tak velká a ani příliš těžká, aby se nedala zvednout. Samuel s Collierem se o to postarali, aby mohli ženy prolézt. Z druhé strany pomohly Samuelovi mříž podržet, zatímco Colliere prolezl a následně Colliere s Kasumi umožnili průchod i Samuelovi. Kanalizace se začala nepříjemně větvit. Drželi se pospolu, aby se neztratili, ale chvíli zabralo, než si v hlavě ujasnili, kudy dál. Trvalo dlouhé hodiny, než se dostali k vůbec prvnímu výlezu z kanálů. Cesta dál vedla ještě k jednomu dalšímu a tím to končilo. Žádný jiný východ tu nebyl. Samuel vybral ten první, vyšplhal po žebříku a opatrně nadzvedl poklop. Venku byla tma, ale rozeznal hotel. Byl kousek před ním na parkovišti, takže ke vstupním dveřím to bylo jen pár metrů. Chystal se vylézt ven, když tu se k němu začal přibližovat zvuk kopyt běžícího zvířete. Zprvu vůbec nechápal, co to má znamenat, ale dusot byl čím dál tím blíž, což ho znepokojovalo. Před sebou spatřil od řeky přibíhajícího mohutného černého koně. V rychlosti vrátil poklop na místo a slezl dolů.
„Slyšel jsem dobře?“ ptal se Colliere, „kůň?“
„Ano,“ odpověděl Samuel.
„Nikdo na panství nemá koně,“ řekl Colliere.
„Tak co to tedy je?“ ptala Rachel, na kterou to vše působilo opravdu děsivě. Celý tenhle den je jen nesnesitelná noční můra a ona už několikrát prosila Boha, aby to všechno byl jen sen a aby se konečně probudila vedle svého Adriana.
„Kam vede ten druhý poklop?“ ptala se Kasumi.
„Řekl bych, že někam do hotelu,“ odpověděl Samuel.
„V tom případě není co řešit,“ řekl Colliere a vydal se k němu. Samuel šel opět vpředu a už na první pohled poznal, že tento poklop rozhodně není nijak běžný. Ze spodní strany byla malá páčka, a když za ni zatáhl, ozvalo se cvaknutí. Poklop se odemkl a Samuel ho odstranil, aby mohl ven. Nějaká tvrdá látka mu v tom však zabránila. Snažil se nahmatat otvor nebo alespoň zjistit, co to nadzvedl, ale marně.
„Kasumi, podej mi nůž.“ S ním už nebyl problém zábranu rozříznout a zjistit, kde to vlastně jsou. To, do čeho právě dělal otvor, byl obyčejný koberec, ale trvalo mu to značnou chvíli. Ne proto, že by mu to nešlo, ale když si uvědomil, co to drží v ruce a jak to znělo ve chvíli, kdy ostří dopadalo na tělo jeho syna… nedokázal ty vzpomínky vyhnat z hlavy.
„Chceš pomoct?“ ptala se Kasumi.
„Co? Ne, ne. To je v pořádku,“ odpověděl jí. Konečně vytvořil dostatečný prostor. Už zbývalo jen odtáhnout postel, která poklop blokovala, a následně mohli všichni vylézt do tmavého pokoje.
Mizivé světlo zvenčí ho nedokázalo dost dobře osvítit. Kasumi dostala zpátky svůj nůž a Samuel se pokusil otevřít dveře. Marně. „Murrayi!“ zařval.
„Murrayi, hej! Tady jsme!“ přidal se k němu Colliere. Několikrát zalomcovali dveřmi, ale k ničemu to nevedlo. Až po nějaké době k nim konečně dolehly zvuky blížících se kroků. „Murrayi? Jste to vy?“ ptal se Samuel.
„Co když to je něco jiného?“ řekla poděšeně Rachel. Kasumi byla s nožem připravená u stěny hned za dveřmi, aby případného nepřítele překvapila. Rachel v ní už nějakou dobu viděla určitou oporu. Ačkoli bylo na první pohled jasné, že na tom není zdravotně nejlépe, vážila si jí čím dál víc.
„Áá,“ vykřikla Rachel poděšeně.
„Co je?“ ptal Samuel
„Já nevím. Mám pocit, že po mě něco leze. Nějaký hmyz asi…“ Začala se ošívat a rychle se snažila najít důvod toho svědění. Pohledy Samuela a Kasumi se setkaly a oba v nich navzájem poznali porozumění a vzpomínky. Ve dveřích něco zacvakalo a náhle se rozletěly. Kasumi hned nepoznala, kdo to je, ale necítila žádný odporný zápach, takže to musel být člověk. V rukou měl baterku a kuchyňský nůž. Kasumi mu okamžitě přiložila svůj nůž ke krku a mírně mu zvrátila hlavu dozadu. Z jeho roztřesených rukou obě věci vypadly a baterka zhasla.
„Kdo jste?“ ptala se.
„M-murray,“ odpověděl.
„Nech ho být, Kasumi,“ řekl Samuel a sbíral za země baterku, byla rozbitá.
„Co se tu děje? Kdo jste?“ ptal se vřeštivým a vystrašeným hlasem Murray.
„Teď není čas na vysvětlování, Murrayi,“ řekl Colliere. Rozsviťte alespoň někde. Mám už té tmy po krk.“
Murray ho poznal po hlase a řekl: „To půjde těžko, inspektore – proud je vypnutý. Jsem tu úplně odříznutý a to, co je tam venku mi doufám vysvětlíte.“
„Co je tam venku?“ ptala se Rachel.

Murray zavedl všechny ke schodišti do patra, kde bylo spousta chodeb přehrazených, zřejmě nebyly vůbec rekonstruované. Zamířil do svého pokoje, kde je pobídl, aby se podívali z okna. Zvuk hromu a četnost blesků se povážlivě zvýšila a každou chvíli místností projelo oslnivé světlo. Déšť bušil na okenice a venku zavládla hustá mlha. Spatřili obrovského černého vraníka. Ještě nikdy nikdo z nich neviděl tak mohutného koně. Jeho oči žhnuly rudým světlem a na hřbetě mu seděl jezdec. Měl na sobě starou jezdeckou uniformu, ale místo hlavy byla holá lebka s prázdnými očními důlky, ze kterých vycházelo podivné tlumené rudé světlo. Kroužil po prostoru před hotelem a čas od času se kůň vzepjal, postavil se na zadní a hlasitě zaržál. Jezdec máchal sem a tam mečem, jakoby chtěl rozvířit šedou mlhu.
„Vidí nás?“ šeptla Rachel.
„Co to proboha je?“ ptal se roztřesený Murray.
„Nevím, já…“ hlas se Samuelovi jen ztěžka dostával z úst. Cítil se zoufalý.
„No nic, dojdu alespoň pro svíčky, když jste mi musela zničit baterku,“ řekl Murray a zlostně se podíval na Kasumi.
„Nikam nejdete,“ řekla, „žádné světlo dělat nebudeme.“
„To tu budeme po tmě? Jdu pro světlo,“ zkusil to znovu Murray a chystal se odejít.
Kasumi ho chytila za košili. „Jestli tady zapálíš svíčku nebo ho nějakým jiným způsobem upozorníš, že tu jsme, tak toho budeš litovat.“ Murray ještě vyděšenější odstoupil a odešel co nejdál od Kasumi.
„Má pravdu, musíme se skrývat a přečkat do rána,“ řekl Colliere.
„Nejde mi o to čekat až do rána, ale teď si musím už opravdu odpočinout. Je tu vedle nějaký jiný pokoj?“ ptala se Kasumi.
„J-jo,“ řekl Murray, "hned dveře vedle. Pokojů je tu vlastně spousta a jsou celkem vybavené, tak si vyberte. Musím ale zajít dolů pro klíče.“ Kasumi chtěla vyrazit s ním, ale Samuel ji zadržel.
„Půjdu tam. Nemusíš dělat všude hlídače.“

Sešli dolů do haly a Samuel přemýšlel nad bezpečností dveří.
„Kolik je sem vchodů, Murrayi?“
„Myslíte, že mám chuť se zrovna s vámi bavit? Doneslo se mi, že vás inspektor chytil a také, že jste mu utekl. Jaká škoda... ačkoli možná z vás bude úžasná atrakce pro turisty.“
„Chci vědět, kolik sem vede cest, chápete? Řeknete mi to nebo mám té ženě, co vám tak hezky vysvětlila, že nemáte svítit, povědět, že jste udělal něco nepěkného?“
„Jen jeden a ten je řádně zabezpečený, jak vidíte.“ Vstupní dveře skutečně byly zajištěny stoly, křesly i židlemi, aby se nikdo nedostat dovnitř.
„Pokud si vzpomínám, tak se do budovy dá dostat ještě přes kotelnu.“
„Už dávno tomu tak není a to kvůli bezpečnosti. Jak říkám, do hotelu vede jen tahle jediná cesta a tou nikdo neprojde.“ Samuel si tím jist nebyl. Už viděl tři pekelné bojovníky a minimálně jeden z nich by dveřmi prošel jako nic. Došlo mu, že Kasumi zbytečně přeceňuje, vždyť jak by mohla ty věci zastavit, když veškeré vybavení zůstalo v bunkru. Jediné, co mají je nůž a Collierova pistole a ta bude fungovat možná tak na toho koně. Vrátili se nahoru a Murray rozdal všem klíče od jejich dočasných úkrytů.
„Musíme zůstat na hlídce,“ řekl Colliere.
„To rozhodně,“ odvětil Samuel. „Murrayi, běžte si na chvíli do pokoje a nechte nás tu samotné.“ Murray, ač zprvu nerad, odešel a ostatní zůstali sami na chodbě. „Jemu moc nevěřím,“ řekl Samuel, „vlastně nevěřím ani vám.“
„Chm, myslím, že teď je třeba odložit neshody, ať jsou jakékoli. Prozatím bude lepší držet spolu,“ řekl Colliere.
„Asi máte pravdu. O hlídky se tedy postaráme my a Rachel.“
„Proč ne ona?“ ptal se Colliere.
„Kasumi necháme být. Je na tom dost bídně a potřebuje si odpočinout.“
„No dobrá. Začnu jako první a po třech hodinách mě vystřídáte.“ Samuel kývnul a Colliere se vrátil do pokoje k Murrayovi.

„Musíme si spolu promluvit,“ řekla Kasumi, „jen my tři.“ Když přišli do Kasumina pokoje, usedli na pohovku. „Není třeba to dál tajit, spíše naopak. Ty věci jdou především po Samuelovi a tobě Rachel, respektive po tom, co neseš v sobě.“
„Adrianovo dítě?“
„Přesně. Nevím, co mají v plánu, ani jak jsou chytré, ale musíme je jednoho po druhém zabít.“
„Ty to dokážeš, že jo?“ ptala se s nadějí v hlase Rachel.
„Udělám, co bude v mých silách.“
„Mám strach hlavně o Ralpha a Edwarda. Musíme jim pomoct.“
„Hrad je teď ve velkém nebezpečí,“ řekl Samuel.
„Jsou tam další?“ ptala se Rachel
„Minimálně jeden bude přímo uvnitř. Možná…“
„Proboha. To je strašné. Co Edward a Ralph?“
„Máme určitou naději, že se nedostal přímo do zámku, ale v prostorách pod ním je určitě.“
„Musíme tam zítra jít. Možná… bychom měli ještě dnes…“
„Ne,“ řekla Kasumi, „já… už nemůžu.“
„Promiň, já vím. Ještě jsem ti ani nepoděkovala. Jsem hrozně ráda, za to co jsi udělala, že ses jim všem pomstila, ale… nemělo to skončit takhle.“
„Ti lidé zradili i mě. Nevěděla jsem, že udělají tohle. Původně chtěli jen moji ochranu, ale nevěděla jsem, že to má být ochrana před tím, co je teď venku. Vyvolali to, aby zjistili, co se vlastně stane, a od Adriana požadovali informace. Věděl toho o zdejším kraji a jeho tajemstvích hodně. Čekali nějaký vděk od těch tvorů, nějakou výhodu, moc.“
„Takže tě najali, jako… jako žoldáka? Za peníze?“
„No… ano. Za peníze. To ale neznamená, že nemám určité zábrany. Jsou věci, které bych neudělala nikdy ani za miliony.“
„Ne, já to takhle nemyslela. Nenaznačuji, že nás můžeš zradit, kvůli vyšší nabídce, to… to vůbec ne, promiň, jestli jsi to tak pochopila. Spíše chci… chci nějakou jistotu, rozumíš. Ty… jsi v tom, co děláš dobrá, že ano? Umíš zabíjet a tak… a všechny je zabiješ, že ano? Všechny do jednoho.“ Samuelovi se přestávalo líbit, kam rozhovor směřuje. Rachel evidentně měla příliš velký strach a nejradši by slyšela, že Kasumi vyrazí hned teď ven a všechny je bez problémů zlikviduje. Věděl, že bude lepší udržet ji v realitě.
„Rachel, myslím, že uděláme nejlépe, když už půjdeme.“
„Jo, promiň, potřebuješ si odpočinout, já… já vím.“
„Samueli, zůstaneš tu ještě na chvilku?“ ptala se Kasumi.
„Dobře, chvilku ještě ano.“ Samuel vyprovodil Rachel do jejího pokoje a vrátil se zpátky.
Usedl na postel vedle ležící Kasumi. „Ty ale umíš lhát,“ řekl.
„Nedělám to ráda, ale bude to tak lepší.“
„To bude… mimochodem, jak bys jí na to vlastně odpověděla?“
„Já nevím. Nemáme vůbec nic a proti nám stojí šest monster, přičemž každé je jiné a jinak zranitelné. Kromě toho vůbec nevíme, jestli se dokážou dorozumívat, čeho se bojí a co všechno dokážou. Ale… chci ti hlavně říct, že… mně těší, co jsi pro mě udělal, Samueli. Moc ti za to děkuju.“
„Ty bys to ale neudělala, že ne? Nechala bys mě v lese napospas vlkům nebo něčemu horšímu a v tom bunkru bych na tvém místě sledoval, jak se mi před očima zavírají dveře, že ano?“ Kasumi mlčela a Samuel dobře věděl, co to znamená. „Na tebe se nedá spoléhat, pokud to předem neoznámíš. Myslíš jen na sebe. Nepřijde ti to jako zbabělost?“ Stále mlčela. „Nediv se, že nemáš nikoho, komu by na tobě záleželo, když nejsi ochotná se ani trochu obětovat pro druhé. Nevidí v tobě žádnou hodnotu kromě toho, co dokážeš. Respekt a úctu u ostatních si buduješ jen fyzickými schopnostmi a strachem, který to v lidech vyvolává. Chápu, že nechceš riskovat a držíš si odstup, protože zrada je hrozná, ale pořád jsi jen sama. Bohužel ani ten nejlepší nemůže stát proti všem ostatním a přijde čas, kdy chtě nechtě poznáš sílu děsivé samoty a bezmocnosti. Věř mi, protože vím, o čem mluvím. Vím to z vlastní zkušenosti. Pokud tohle všechno přežijeme, skončíme jako osamocené trosky ploužící se světem a nikdo po nás ani nehlesne. Zmizíme, tak jak jsme se objevili, protože si to dost možná zasloužíme. Záleželo ti někdy na někom? Mě ano a byl jsem to já, kdo je od sebe odvrhnul. Nikdo mě nechápal, protože to nezažili a nezbyl nikdo, s kým bych svůj smutek mohl sdílet. Nikdo, kdo by mě mohl pomoci ani nikdo, kdo by mi byl schopen porozumět. Také v sobě dusíš děsivou minulost a snažíš se ji vytěsnit z hlavy, nemám pravdu? Nebyla jsi vždycky taková. Něco se stalo, něco bolestivého, co změnilo tvůj názor na svět, že? Neříkám, že názor je to špatný, ale není dokonalý. Vždycky se dá najít chyba, na každém, na všem. Děláš všechno proto, abys ji nehledala, ale občas se tomu nedá vyhnout. Občas vzpomínáš a říkáš si, jak to všechno mohlo být, kdyby se nestalo tohle a tamto. Tohle je jeden z těch okamžiků.“ Viděl, jak jí po tváři stékají slzy a byl přesvědčen, že je to vzácná chvíle. Jemu se to stává častěji, když ve snech vídá svoji ženu za tím oknem, jak ji pohlcují plameny a ona buší na sklo a volá: „Samueli, Samueli.“ On klečí venku v blátě před hradem a ptá se sám sebe, proč to udělal, proč se to stalo? Je tam venku zoufalý a opuštěný. Nemá sílu něco udělat, přestože tu možnost má. Potřásl hlavou, aby přestal vzpomínat, protože toho bylo víc, mnohem víc a on se za to styděl. Bál se toho, až dnes ulehne k spánku a až se mu hlavou začne honit Adrianovo umírání. Umírání, za které také cítí vinu. A ta jeho tvář, když ho zabíjel. Na tu tvář nezapomene nikdy. Bál se samoty a spánku. Díval se na ni, jak tiše pláče a přemýšlel, na co asi vzpomíná ona. Poví mu to? Hleděli si do očí a jeden druhému se snažili proniknout do duše a zjistit, co je uvnitř. Samuel jí jemně položil ruku na hruď, ale nepřestával jí sledovat oči plné bolesti ze vzpomínek. Nahnul se k ní blíž. Byla celá špinavá a páchla, ale to nebylo důležité. Nebylo ani důležité to, co udělala s jeho synem, protože ji chápal. Zdálo se mu to strašné, ale bylo to tak. Jak ji může vinit z něčeho takového, když by se na jejím místě zachoval podobně? Tedy ne, že by svého případného vraha řezal na kusy. Podstata však byla stejná. Adrian byl jeho syn a ne její. Ona k němu necítila vůbec nic. Položila svoji ruku na tu jeho a přimáčkla ji k tělu. Pocítila sílící bolest, ale pomohlo jí to.
„Začalo to už v dětství. Narodila jsem se do dělnické rodiny. Žili jsme v chudinské čtvrti na okraji Jokohamy. Otec byl přístavní dělník, původně pocházel z Thajska, matka prodávala origami.“
„Ehh?“
„Skládanky z papíru. Nebylo to nic moc, ale uživili jsme se, dokud… si matka nespálila obě ruce. Nemohla s nimi ani hýbat a léčba přišla draho, hodně draho. Neměli jsme ani na jídlo, ale lékaři tvrdili, že se z toho dostane, že se jí do rukou vrátí cit a že bude jako dřív. Otec se zadlužil, aby jí pomohl, ale… nebylo to k ničemu. Byli jsme na dně a tehdy za námi přišel muž v drahém obleku a něco po otci chtěl. Nevěděla jsem, o co mu šlo, ale po pár dnech se vrátil a nabídl otci obrovskou sumu peněz za… mě. Ten den to bylo naposledy, co jsem viděla rodiče. Bylo mi devět. Odvedl mě k jiným lidem a tvrdil, že to je všechno jen nějaká dovolená. Že se zase za pár dnů vrátím k rodině a že matka bude zdravá, protože jí pomůže a že už nebudeme muset žít v chudobě. Přišlo mi to jako zázrak, ale ze dnů se staly týdny, z týdnů měsíce a z měsíců roky. Dostávala se mi výchova a vzdělání. Říkali mi, jak svět funguje, jak to všechno chodí, na co si musím dávat pozor, co je důležité a co ne. Přišlo mi to správné, protože jsem byla sama. Celou tu dobu jsem vídala jen pár lidí a ven mě nikdy nepouštěli samotnou. Prý kvůli mé bezpečnosti a já jim věřila. Tvrdili, že svět venku je špatný a zlý, že všechno musí mít svůj řád, že je třeba mít disciplínu, úctu a respekt před svými pány, za které se oni považovali.“ Zvedla pravou ruku a ukázala Samuelovi prázdné místo po malíčku. „Každá chyba si má zasloužit trest, jako vzpomínku na neúspěch a varování. Pomůže to dosáhnout dokonalosti, tak to říkali. V patnácti mě převezli jinam. Skončila jsem v odlehlém komplexu někde na severu Hokkaidó. Bylo tam pusto a už první den tam jsem pochopila, že ti „hodní“ nejsou tak hodní a že jim nikdy nešlo o mě jako o člověka. Chtěli ze mě mít stroj na zabíjení a… povedlo se jim to. Bylo nás tam deset, všechno dívky v mém věku a s podobnou minulostí.“
„Ale proč ne muži? Vždyť pro roli zabijáka by byli daleko vhodnější.“
„Ženy se dají ovládat mnohem snáz a přímo v akci představují potenciálně slabšího protivníka. Oni nechtěli vytvořit silné bojovníky, ale někoho nenápadného, někoho od koho se nic moc nečeká a díky tomu je mnohem nebezpečnější. V těch prostorách jsme podstupovaly velice tvrdý výcvik. Učily jsme se znát lidskou anatomii a ovládat bojová umění, hlavně Ninjutsu a zlepšovat se po fyzické i psychické stránce. Trénovali nás se zbraněmi i bez nich. Zkoušeli jsme ovládat a využívat takzvanou sílu Ki. Byly to nekonečné dny plné běhání, posilování, bojování,… ale nešlo jen o tohle. Bylo to také o poznání a sebeovládání. Žádné z nás to nepřišlo divné, věřily jsme jejich představám a lžím. Brzy jsme se navzájem spřátelily a pomáhaly jsme si, jak jen to bylo možné. Celé ty dlouhé roky jsme při přesunu po komplexu procházely kolem obrovské železné klece. Byla uprostřed hlavní haly a nikdo z nás nevěděl, k čemu má sloužit. Některé si myslely, že se dříve používala na zvířata, jiné tvrdily, že nás to má jen psychicky deptat a je pravda, že na nás ta klec skutečně tak působila. Ta klec byla jako symbol našeho spoutaného života a toho, že už nebudeme svobodné. Nikdy nám neřekli, k čemu přesně ta klec slouží, až do toho dne. Pamatuju si ho celý od začátku do konce. Ten den, bylo mi tehdy devatenáct, nás nahnali do klece, zavřeli a řekli, že ven pustí jen tu poslední, co zůstane naživu.“
„Jakže?“
„Také jsme zprvu nechápali, a trvalo víc než hodinu, než první z nás pochopily, co je tím myšleno. Začínala se uzavírat spojenectví. Spojenectví, o kterých všechny věděly, že musí skončit, že to je vše jen naoko. Jen dočasně a to na tak krátký čas, jak jen se to bude hodit. Bylo nás deset, všechny jsme se znaly po čtyři dlouhé roky. Byly jsme stále spolu a teď to muselo skončit. Ten den jsem vůbec poprvé zabila člověka a ne jednoho. Šest.“
„Šest?!“
„Slibovaly jsme si, že se nikdy nepodvedeme, že budeme stále spolu, držet za jeden provaz a… ono to najednou nešlo. Vzpomínám si na každou z nich. Vím, jak přesně skončily. A jedna z nich, ta poslední, mě prosila… prosila, abych ji nechala být. Ležela na zemi v koutě, byla celá od krve a prosila mě. Připomínala mi ty společné chvíle, všechno to, co jsme spolu zažily a já… nevnímala. Měla jsem před očima nepřítele, kterého musím zabít za každou cenu. Nebránila se, ale… musela jsem to udělat. Poté mě přesunuli do Tokia, k muži jménem Tokutaro, který za celou touhle 'zkouškou' stál. Oficiálně jsem se zařadila mezi členy Yakuzy a stala jsem se Tokutarovým nástrojem pomsty. Stačilo mu na někoho ukázat a já jsem mu přinesla jeho hlavu, někdy doslova. Zpočátku to bylo těžké, ale už během pár měsíců se mne mé oběti báli. Někteří mne na kolenou prosili, aby to bylo rychlé a pokud možno bezbolestné. Tehdy jsem ale začínala chápat, že svět není tak jednoduchý, jak to vypadalo. Ptala jsem se sama sebe, proč mám být smrtícím nástrojem a proč ti lidé mají umírat mou rukou, přestože jsem k nim necítila nenávist? Proč si zaslouží smrt, když mě nic neudělali? Postupem času jsem začínala svým obětem poskytovat určité výhody. Chtěla jsem jim umožnit se bránit a zprvu zákeřné vraždy se proměnily ve zdánlivě spravedlivé souboje. Ne proto, že bych k nim cítila lítost, ale proto, že mi to nepřišlo tak zbabělé. Moje sympatie k Tokutarovi a jeho lidem ochabovaly a já se čím dál tím víc sbližovala s jeho synem, se kterým jsem občas pracovala. Zamilovala jsem se do něj a šlo to velice rychle, protože mi to přišlo jako něco neznámého a krásného. Otěhotněla jsem, ale krátce na to se ukázalo, že to bylo Tokutarovým plánem. Zjistil, že se začínám měnit a že už mu nejsem tak věrná jako dřív. Nechal mě porodit a řekl mi, abych své dítě zabila a ukázala mu jeho hlavu na důkaz mé oddanosti a věrnosti. Neměla jsem být víc než oddaný služebník, pes který štěká jen a jen pro svého pána – pro něj. Neměla jsem mít vlastní názory ani nějaké city. Jen dokonalý stroj na zabíjení.“
„Předpokládám, že jsi utekla a začala nový život.“
„Kdyby to bylo tak snadné… Měl mě v hrsti a neposlechnout bylo jako spáchat sebevraždu. Souhlasila jsem, že své dítě zabiju, ale mě se narodily dvě. Chlapec a dcera. Tokutaro to nevěděl a já jsem mohla dát jednomu z nich život. Jenže kterému? Neumíš si představit to rozhodování, ta muka. Nevěděla jsem podle čeho volit ale věděla jsem, že nějak se rozhodnout musím. Vzpomněla jsem si na sebe a na můj zničený život a zabila holčičku. Chlapce jsem rychle dala nějakým lidem a věřila, že se o něj postarají. Udělala jsem ale chybu a čas od času jsem ho navštěvovala, abych viděla, jak vyrůstá. Vždycky, když jsem otevřela dveře do jeho pokoje, bylo to jako přijít do jiného světa. Svět, který mi byl po celý život odepřen – svět radosti a štěstí. Ale oni to nějak zjistili a jednou, když jsem vešla k těm lidem, našla jsem je mrtvé v kalužích krve a to všechno kvůli mně. Otevřela jsem dveře do pokoje a na nich z druhé strany… našla své dítě… ukřižované.“ Kasumi se silně rozplakala a Samuel si ji vzal do náruče a dlouho ji utěšoval, dokud se neuklidnila a neusnula.

Poté ji nechal o samotě a tiše vyklouzl z pokoje. Překvapilo ho, že se mu tak otevřela a byl za to opravdu rád. Život se s ní rozhodně nemazlil a on se dokonce přistihl, jak ji lituje. Lituje ženu, která zabila jeho syna a vyvolala všechny ty věci, co se teď prohánějí venku. Zvláštní… Zašel do haly, kde hlídal Colliere. Seděl zamyšleně na židli hned vedle kanceláře.
„Mám ještě více než hodinu, copak mě už jdete vystřídat?“ ptal se, jakmile zahlédl Samuela.
„Myslím, že spánek ještě odložím. Klidně můžete jít.“
„Hmm, tak dobrá.“ Colliere vstal a pomalu odcházel.
„Počkejte, nechcete mi tu nechat pistoli? Jen tak pro jistotu, chápete, ne?“
„Zrovna vám budu dávat další prostředek, jak někoho zabít? Máte mě za hlupáka?“
„Před pár hodinami jste tvrdil, že nadpřirozeno neexistuje. Řekl bych, že jste už změnil názor, tak co se trochu zamyslet nad moji vinou? I Rachel vám potvrdila, že jsem za ty vraždy nemohl, že v tom hrála roli kletba.“
„Pistole zůstane u mě, Gordone. Jediný v koho tady mám alespoň trochu důvěry je ta… ehm… Kasumi.“ Colliere vystoupal po schodišti a Samuel osaměl.
Připadal si tu jako v pasti. Opatrně se přiblížil k velkým oknům, skrze které prosvítalo měsíční světlo. Čas od času zahlédl jezdce, jak se prohání po okolí. Jediné, v co mohl doufat je, že o nich neví. Liják za okny a časté údery hromu dotvářely společně s netvorem hrůzný obraz beznaděje. Raději se zase vrátil zpátky a snažil se přijít na nějaký plán. Přibližně po čtyřech hodinách, během kterých se naštěstí nic neudálo, vystoupal nahoru k pokoji Rachel a vešel dovnitř. Rachel spala a byla celá zabalená v přikrývce, jakoby si myslela, že ji to může pomoct. Opatrně s ní zatřásl, aby ji vzbudil. Lekla se a málem vykřikla hrůzou.
„Jen klid. Máš hlídku.“
„Já?!“ řekla vystrašeně.
„Podívej, stačí, když budeš dole v hale a kdyby se cokoli dělo, tak mě nebo Colliera vzbudíš, ano?“
„Dobře, ale…“
„Za chvíli se bude beztak rozednívat, tak to nebudeš mít nijak těžké.“ Zatímco Rachel opatrně sestupovala po schodech do hlavní haly, Samuel zašel do svého pokoje s výhledem před hotel. Bál se sice usnout, ale věděl, že si musí alespoň na malou chvíli odpočinout. Věnoval jen krátký pohled skrze zamlžená okna, a když zjistil, že jezdec stále neúnavně krouží okolo, raději ulehl.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.11.2012, 16:24:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavý a čtivý díl. Ono, pěkně si hraješ se čtenáři, Kasumi je na umření a sotva se vleče a ty ji a další přeživší hrdiny necháš pronásledovat tím úmrlcem a vlky! ;-) Panství se stalo na čas místem beznaděje a bolesti, protože Kasumi s ostatními otevřela brány Pekla. Zatím jako jediná ze vše zúčastněných přežila (Samuela nepočítám, ten vstal z mrtvých a bůh ví, zdali je skutečně naživu). Ráchel spolu s inspektorem se ke všemu dostali nedopatřením, ona sama si svého manželství dlouho neužila (nechtěl bych být Tvou románovou postavou). ;-) Uvidíme, co se stane dál. Zabít všechny příšery se Kasumi a ostatním zřejmě nepodaří a na pomoc shůry čekat nemůžou (nejspíše nebude v lidských silách toto řádění zla zastavit - ledaže by měl Vatikán nějakou extra silnou a tajnou zbraň). Hezký den a psaní zdar.

P.S. Co mi padlo do oka?

-- Také jsme zprvu nechápali, a trvalo víc než hodinu, než první z nás pochopily, co je tím myšleno. -- nechápaly (šlo přeci jen o samé ženy)

-- Zpočátku to bylo těžké, ale už během pár měsíců se mne mé oběti báli. -- bály (TY oběti)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
jeník
(7.12.2021, 01:25)
lucy11
(26.11.2021, 18:28)
obr
obr obr obr
obr
A kdo může za t...
Hugozhor
Krvavá stezka: ...
Nirtyn
Kalich života: ...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Hrdinka bez písmene
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr