obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Poslední rozkaz ::

Příspěvek je součásti workshopu: Mravenec
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 23.11.2012, 20:33  
Co dodat? Hrdinové žijí mezi námi, naskýtá se však otázka, co je hrdinství a co nutnost? Jaké to je stát se hrdinou proti své vůli, přestože v hloubi svého srdce cítíme pravý opak? Za případné šotky se omlouvám... Snad nebudete zklamaní (či zklamáni), věřím, že klamáni nebudete určitě... ;-)
 

      To ráno jsem se probudil s hlavou jako střep. Nevěděl jsem, kde jsem, co tu dělám a vůbec... Nevěděl jsem ani to, kdo jsem. Uznejte, být takhle na šrot, to musí být umění. Ano, jednou z mála věcí, které jsem uměl na jedničku, bylo ožrat se jako prase.

      Vlastně jsem byl probuzen. A to docela násilnou formou. Kýbl vody by mi byl milejší. Zrovna se mi zdálo o pěkné kočce, pláži a sluníčku, když mne nešetrně probudil desátník Nebojsa. Lomcoval se mnou snad dobrých pět minut. On to bral jako rozcvičku, já bych jej za to nejraději zabil.

      „Vstávat a cvičit!“ houkl mi do ucha a zazubil se na celé kolo.

      „A proč?“ vydal jsem ze sebe mátožně. Měl jsem pocit, že jej vidím alespoň třikrát.

      „Protože je ráno!“

      „Ale já mám ještě noc,“ řekl jsem a chystal se otočit na druhý bok.

      „Vstávej, ožralo,“ zamračil se. „Poručík Holohlav s tebou chce mluvit. Proč jsi nebyl dneska v noci ve službě? Za dezerci je smrt, nebo doživotí, popřípadě galeje, víš to moc dobře, ale tobě je to asi jedno...“

      „Nemám se rád,“ pokrčil jsem rameny. „Nemám rád tenhle svět a...“

      „A nemáš rád nikoho okolo sebe,“ povzdechl si Nebojsa. „Ty seš dokonalý cvok, měl bys zajít k psychiatrovi!“

      „Není to polehčující okolnost?“ zamyslel jsem se nahlas.

      „Je, a to je tvé jediné štěstí!“ řekl Nebojsa a chystal se k odchodu. „Ne, že zase budeš chrápat!“

      „Já vím, Holohlav čeká!“ řekl jsem a vstal z postele.

      Vlastně... Postel se tomu nedalo říkat ani náhodou. Až do teď jsem podřimoval na samotce. Přesně... Zabásli mě. Zavřeli do díry na celý den, abych vystřízlivěl. V celém Městě snad nebylo nikoho, kdo by se dokázal takhle ztřískat.

      „Pohyb, vojáku!“ bouchl mne Nebojsa do ramene. „Vem to přes dvůr a trochu se rozcvič a nadýchej čerstvého vzduchu, vypadáš děsně!“

      „Pane, ano pane!“ řekl jsem předpisově a pomalým krokem vyšel ven. Prošel jsem chodbou, která několikrát zahýbala různými směry (dělalo se mi zle z toho neustálého stoupání, klesání, zatáčení a bůh ví čeho). Míjel jsem jednu křižovatku za druhou a na všech místech jsem potkával tytéž obličeje. Byl v nich nejen vztek, ale i pohrdání.

      To je ten ožrala! Jako bych to slyšel dnes a denně. Vyvrhel společnosti. K čemu nám je? Proč tu ještě otravuje vzduch a ujídá z našich společných zásob?

      Po pěti minutách jsem se po krátké přestávce na čerstvém vzduchu, díky kterému jsem div nevyplivl plíce a nepřišel o zrak, zapanáčkoval u poručíka Holohlava a předpisově se zahlásil: „Pane, vojín... Hlásím se na váš rozkaz!“

      „Vy ani nevíte, jak se jmenujete, vojáku!?“ zahromoval.

      „Pane, ne, pane!“ pokrčil jsem rameny.

      „Vy máte tak prochlastaný rozum, že tam ani žádný rozum nemáte, co tam potom máte, vojíne?“ pokračoval poručík. Měl jsem pocit, že mu má maličkost docela chyběla a že si tu buzeraci patřičně užíval.

      „Pane, ano, pane! Bůh ví, kde mám rozum, pane!“ postavil jsem se do pozoru, jak nejlépe jsem uměl.

      „Hrajete to dobře,“ řekl mi po chvíli už tišším hlasem a poplácal mne po rameni, až se ve mně hnulo nejen svědomí. Todle nevypadalo dobře. Tak hodný na mne už nebyl ani nepamatuju. „Chcete to uhrát na paragraf padesát pět?“

      „Pane? Ano, pane!“ souhlasil jsem, přestože jsem neměl tušení, která bije.

      „Ale podle doktorů zase takový blázen nejste, abychom vás zprostili služby, vojíne! Nebo vás omrzel život?“ zamyslel se.

      „Pane, ne, pane!“ řekl jsem. „Dovolte mi promluvit!“

      „Ještě ne,“ mávl rukou. „Víš, chlapče, sleduju tě už pěkně dlouho a pořád nemůžu pochopit, o co ti vlastně jde. Která bije...“

      „Je ráno, pane, něco kolem desáté, pane!“

      „Nešvejkuj a zavři zobák!“ zakabonil se jako zamračené nebe.

      „Provedu,“ špitl jsem.

      „Protože tu ve Městě revoltuješ jako by měl nastat konec světa, rozhodli jsme se... Byl jsem pověřen vedením, abych... Prostě ti dám jeden velmi nebezpečný úkol!“ zazubil se pro změnu a mne napadlo, kdo že z nás dvou je větší psychopat.

      „Pane?“ povytáhl jsem obočí.

      „Půjdeš na průzkum!“ pokynul mi hlavou. „A možná, dá-li bůh, bude z tebe hrdina!“

      „Hrdina?“ zapochyboval jsem.

      „Ano, hrdina,“ řekl pyšně. „Prý tě život u nás ve Městě stejně nebaví. Kolují neověřené klepy, žes chtěl dokonce dezertýrovat!“

      „Pane, ne, pane!“ odmítl jsem rázně tyto nepotvrzené zprávy. „To je lež, jako věž, pane!“

      „Možná ano, možná ne...“ řekl zamyšleně. „Takže? Bereš?“

      „Co?“ pokusil jsem se ze sebe udělat krapet nechápavého, jakože mám pomalejší myšlení a tak podobně.

      „Na to ti nenaletím,“ bouchl mne do ramene. „Kdybys nebyl tak dobrej, už bys byl dávno mrtvej!“

      „Ano, pane,“ řekl jsem rázně. Ovšem na druhé straně, malinko jsem jej nechápal.

      „Tak dobře, tady je mapa a text rozkazu... Nějaké otázky?“ pousmál se. Nejspíš čekal, že se z tohohle malého dobrodružství nikdy nedostanu živý...

      „Ne, pane,“ řekl jsem, jen co jsem si přečetl celé znění a podíval se na mapu, která mi až na pár maličkostí nic neříkala.

      „Služba!“ zakřičel do dveří.

      „Ano pane?“ přiběhl jeden z jeho pobočníků a tázavě se na poručíka podíval.

      „Dohlédněte, aby dostal veškeré možné vybavení, výstroj a zbraně!“

      „Ano pane!“ zasalutoval a kývl na mne, že je připraven.

      „Tak zlomte vaz, vojíne!“ řekl ni a otočil se k oknu, aniž by nám věnoval sebevětší pozornost. Tím to bylo vyřízeno a já pořád netušil, k čemu že jsem se to dobrovolně zavázal.

      „Pane, dovolte mi odejít!“ zasalutoval jsem.

      „Běžte!“ mávl rukou.

      A tak jsem šel. Venku svítilo slunce jako prase. Nebe bylo bez mráčku. Lehký vítr ševelil v korunách stromů a ve vysoké trávě. Kdesi nedaleko zurčel potůček, no prostě idyla jako hrom. Tedy... Byla by byla, kdyby nebylo toho protivného rozkazu. Pařez. Sedl jsem si na kámen a několikrát si ve stínu Města pročetl rozkaz. Nebyl jsem z něj příliš moudrý. Mapa mi toho řekla už o trochu více. Poznal jsem hlavní topografické body, ale další hromada značek mi jen zbytečně mátla rozum. Tedy, pokud jsem v té hlavě opravdu rozum měl...

      „Takže jsi to přeci jen vzal?“ vyrušil mne medový hlas mé kamarádky. Vlastně jsem měl přátel velmi málo. A s touto osůbkou jsem se znal poněkud více, než by bylo několika dalším milé. Ona to vlastně byla kočka jako hrom a já do dnes netušil, co že ta holka na mne vidí. I jako milenec jsem stál za starou belu...

      „Copak?“ zapitvořil jsem se.

      „Poručík Holohlav...“

      „Takže se to už rozneslo?“ zachmuřil jsem se. „Je to cesta bez zpátečního lístku?“

      „Tak nějak,“ pokrčila rameny. „Je mi to líto!“

      „To nemusí,“ řekl jsem po pravdě. „Jestli se nevrátím, řekni mi... Cos na mne celou tu dobu viděla?“

      „Tys to nevěděl?“ zasmála se zvonivým smíchem, až se v pase prohýbala. „Milovala jsem tě!“

      „A už... nemiluješ?“ nadhodil jsem.

      „Jsi děsný ochlasta, flákač, chlubil a sprosťák...“ řekla. „Ale právě takové typy mne přitahují. Jenže...“

      „Desátník Kopýtko, že ano?“ pousmál jsem se. „Má hodnost, jistý postup a budoucnost...“

      „Tak nějak,“ řekla a políbila mne na tvář. „Pro štěstí... Pokud se nevrátíš, zapálím za tebe svíčku!“

      „Dokud na mne nezapomeneš,“ řekl jsem věcně, sbalil mapu, rozkaz, dal se do kupy a pohladil ji po hlavě. „Byla jsi moje tajná láska, kterou jsem si nikdy nezasloužil.

      „Ano, dokud na tebe nezapomenu...“ řekla se vševědoucím pohledem a na několik minut mne zatáhla do trávy. Co vám budu povídat. Myslel jsem, že odbila má poslední vteřinka. Ale kuráže mi to dodalo jako nic jiného na světě. „Abys sis nemyslel, že jsi mi byl lhostejný... Kopýtko o tom nemusí nic vědět!“

      „Nemusí,“ souhlasil jsem. Jednou nohou jsem byl v Nebi a druhou v Pekle. „Děkuji...“

      „Nemáš za co,“ pousmála se. „Sbohem!“

      „Sbohem,“ řekl jsem a vydal se na cestu. Kdybych řekl, že jsem se ani neohlédl, lhal bych. Ohlédl jsem se asi třikrát a ona tam celou dobu stála a dívala se na mne.

      Zamával jsem jí a pak, když už z ní byla jen malinká tečka, skoro jsem se rozplakal jako malé dítě. Můj život se změnil. Najednou jsem ji dostal i ztratil zároveň. A co mi zůstalo? Cesta do neznáma s možností, že se už nikdy nevrátím do rodného Města. Nakonec, co na tom záleží? Stejně jsem to tam neměl rád. Ty stejné tváře, tytéž ksichty, myšlenky, řeči a tak podobně. A dřina.

      Copak jsem otrok? Copak jsem někoho zabil? Odněkud se ozvalo tiché zahřmění. Nejspíš se pomalu blížila bouřka, ale nebe bylo stále blankytně modré. Měl bych si najít úkryt, nebo mne odnese voda, řekl jsem si. Do půl hodiny lilo jako při druhé potopě Světa. Chudák Noe, prý byl také pořád nalitý, že jej i jeho vlastní rodina měla plné zuby. Nakonec musel být rád, že jej neshodili přes palubu.

      Bouřka odešla stejně rychle, jak se objevila. Jen cesta byla o to těžší. Nezpevněné vozovky se proměnily v bahnité tankodromy a já měl za chvíli nohy obalené blátem, jako dítě, které si hraje na pískovišti a neví, kdy přestat.

      „Tak přece...“ uslyšel jsem. Otočil jsem se po hlase a uviděl Sleponě. Dneska měl hlídku na předsunutém stanovišti. Pousmál jsem se. Kolikrát jsme se oba zpili do němoty a nevěděli, zda je den nebo noc.

      „Odkud to víš ty?“ zeptal jsem se ho a zastavil se na kus řeči. Kdo ví, možná je to naposled, co s ním mluvím.

      „Klepy se nesou rychlostí blesku,“ řekl mi. „Máš všech pět pohromadě?“

      „Ne,“ pokrčil jsem rameny.

      „To vidím...“ zachmuřil se a podrbal se na hlavě. „Neměl jsi na výběr, že ano?“

      „Ne, neměl,“ souhlasil jsem. „Nakonec, jsem přece postradatelným!“

      „To my všichni obyčejní vojáci,“ zazubil se. V očích však měl smutek.

      „Já víc,“ pokynul jsem hlavou. „A díky...“

      „Za co?“ nechápal.

      „Za to, že jsi mi byl vždy dobrým kamarádem, sbohem!“

      „Sbohem a třeba se ještě uvidíme, jeden nikdy neví,“ zamával mi na rozloučenou. „Nikdy neříkej nikdy. Budu na tebe myslet a co ta kočka?“

      „Která kočka?“ zasmál jsem se, přestože mi do smíchu nebylo. Minul jsem poslední stanoviště a přede mnou bylo území nikoho. Docela cizí svět, ve kterém můžu přijít o život, aniž bych jen mrknul okem.

      „Nikdy na tebe nezapomenu!“ doneslo se mi k uším, než mi i Slepoňův post zmizel z očí.

      Jo. Jenže jak dlouhá je naše paměť? Zítra si na mne už ani nevzpomene a bude chlastat zase s někým jiným. Takový je Svět. Byl jsem na pochodu celý den. Viděl jsem tolik nových věcí, jaké jsem nespatřil za celý svůj život. Připadal jsem si jako Alenka v Říši za zrcadlem. K večeru jsem rozdělal oheň a utábořil se v takovém príma údolíčku, které se dalo docela lehce ubránit. Usnul jsem až hodně pozdě v noci s pohledem upřeným na nebe posetém spoustou hvězd. Která je ta má?

      Ráno bylo chladno. Oheň vyhasl a přestože okolo mého dočasného bydliště bujel život jako nikde jinde, neměl jsem žádné problémy. Jo, mravenec nemá lehký život. Naposledy jsem se podíval na rozkaz a hodil jej do popela vyhaslého ohniště. Stejně tak mapu. Nebudu nic z toho potřebovat. Tam kam jdu, mi bude jedno i druhé k ničemu. A pokud se ptáte, co že stálo v onom rozkazu, pak si jej dovolím citovat: „Vojíne, vojenský soud vás za vaše viny odsoudil k trestu smrti, který byl díky vaší chrabrosti v boji zmírněn trestem vyhnanství. Ovšem ani to neomlouvá vaše smýšlení, činy a postoje k našemu společenství. Odejděte na sever a již nikdy se nevracejte!“

      Jaké viny? Rozvracení morálky? Připadal jsem si, jako bych všechny zradil. Byl jsem jen jiný. A jsem jiný. Můj trest se stal vlastně paradoxně mým vysvobozením. Co na tom, že můžu zemřít kdykoliv a kdekoliv? Ve Městě to nebylo jiné. Žili jsme jen s falešným pocitem bezpečí. Jeden nikdy neví a život mravence je přeci tak krátký a svět tak krásný a pořád je v něm co objevovat.

      Vzhůru do dálek za novým dobrodružstvím! Sbohem lásko! Sbohem přátelé!

      Kráčel jsem neúnavně celý den vstříc nejistým dálavám. Jedl a pil jsem jen zřídka. Nepotřebnou výstroj jsem nechal v místě svého posledního pobytu. V onom dolíku. Stmívalo se. A nejistá budoucnost mne znovu uhodila do tváře. Dny se zdály být kratší a kratší. Ale to byl jenom klam. To jen přehršel dojmů mi nalhávala do tváře, že je času tak málo. Byl jsem hrdý na to, čím jsem. Mravencem, který se nepoklonil, ale hrdě kráčel dál vstříc nejistým vyhlídkám. A kdo ví, jednou... Jednou možná najdu svůj nový domov, ať už bude kdekoliv!


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 28 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 53 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 SiLK 10.08.2014, 8:48:03 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: SiLK ze dne 09.08.2014, 21:48:34

   Vždyť píšu, že nehodnotím dílo, ale ten nesmyslný komentář! :-)
 ze dne 10.08.2014, 12:26:49  
   Šíma: ;-)
 SiLK 09.08.2014, 21:48:34 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 09.08.2014, 21:29:46

   Alespoň takhle doplněno je to OK, ale mít zalíbení v dlouhém, únavném a nezajímavém díle je hodně zvláštní chuťovka...:) Samotné dílo nehodnotím, zaujaly mě komentáře...:)
 ze dne 09.08.2014, 22:47:03  
   Šíma: Nepíšu jako pánbůh, ale stejně... Ty mi dáváš! ;-)
 Kondrakar 09.08.2014, 21:29:46 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: SiLK ze dne 09.08.2014, 20:38:18

   Čí? Má? I to je možné. Šímu čtu už hodně dlouho a jsem na jeho styl zvyklý, což ale neznamená, že se mi vše od něj líbí. Tohle dílko je rozvláčné, utahané a plytké, bez akce a hlubší myšlenky, přesto se mi svým způsobem líbí. Múzám ahoj a ať se daří. Taky přijdu na návšťevu.
 ze dne 09.08.2014, 22:46:31  
   Šíma: Ne vše, co napíšu se musí líbit všem. Otázkou je, zdali se šímovi líbí vše co napíše... Todle mělo být asi o mravencích...
 SiLK 09.08.2014, 20:38:18 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 09.08.2014, 19:48:05

   Spíš blbost...
 ze dne 09.08.2014, 22:45:52  
   Šíma: Třeba měl autor slabou chvilku, když todle psal... ;-)
 Kondrakar 09.08.2014, 19:48:05 Odpovědět 
   Souhlasím s Dandym, ale i tak se mi to líbilo. Paradox, co?
 ze dne 09.08.2014, 22:45:23  
   Šíma: Možné je všechno... ;-)
 Dandy518 01.08.2014, 2:34:47 Odpovědět 
   31. 07. 2014
Dílo mi přišlo dlouhé a únavné, jelikož nebylo takřka vyplněno ničím, co by mě zaujalo.
 ze dne 01.08.2014, 12:45:15  
   Šíma: Co by si každý autor přál? "Zavděčit" se všem čtenářům (toto je však otázkou vkusu a chuti čtenáře), ale to - bohužel - nejde! Díky za zastavení...
 Apolenka 29.11.2012, 14:05:13 Odpovědět 
   Přiblížení vojenského cvrkotu nebylo marné... i když z vyprávění pamětníků o něm ledacos vím. Dialog s poručíkem mě opravdu pobavil a že jde o mravence, to byla ta nejlepší trefa. Líbilo.
 ze dne 29.11.2012, 18:04:13  
   Šíma: Děkuji! ;-)
 Cyrano 28.11.2012, 18:38:19 Odpovědět 
   Vypadá to jak parodie na americké filmy okořeněná ideou One way ticket 4 superman. A pak náhle ten překvapivý obrat a ten závěr okořeněný nadějí...;o)
 ze dne 28.11.2012, 21:02:57  
   Šíma: Jop, trochu si se čtenáři zahrávám! ;-) Dík za zastavení a komentík! ;-)
 VanillaSky 28.11.2012, 15:32:39 Odpovědět 
   Tak na šotkov pozerať nebudem, lebo češtinu zase na toľko neovládam :). Ale príbeh sa mi páčil. Ono to už v živote tak chodí, že tých čo sú niečím iní od ostatných sú niekde na "okraji". Či už medzi zvieratami, alebo ľuďmi.
 ze dne 28.11.2012, 16:11:58  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! ;-) Pravda o mravencích je někde tam venku a zbývá už jen autorova a hlavně čtenářova fantazie! ;-)
 čuk 27.11.2012, 14:59:32 Odpovědět 
   Byl jsem na vojně dva roky, vy měkkoty, za Čepičky. Šíma se hodně strefil. Vzpurný mravenec je dobré téma, ale hodně se rozepsal do šířky. Vhled do mravenčího života a paralely mohly být ostřejší. Rovněž i pointa plastičtější. Dobře se četlo.
 ze dne 27.11.2012, 16:17:14  
   Šíma: Díky, čuku! ;-)
 Ramones 26.11.2012, 14:22:32 Odpovědět 
   for šíma: sem podepsal civilní službu z který sem wodsloužil jen devatenáct dní, protože sem měl tehdá sotva padesát kilo a v nemocnicích kam mě stát věčně posílal si službu wodkroutit mě nikdá nechtěly, poněvadž bych ty pacienty co padaj z postelí nezved. takže to byly šťastný chvíle. vyčůral sem s vojnou i s civilkou. těch devatenáct dní sem sázel stromky. veget.

dílko se mi četlo v poho. slušnej příběh. zdraví Ramones
 ze dne 26.11.2012, 18:58:38  
   Šíma: Dííííky! ;-)
 mylencz 24.11.2012, 2:01:34 Odpovědět 
   To je zvláštní...
1. Nikdy by mě nenapadlo pojmout téma takhle, klobouk dolů před tou myšlenkou.
2. Ve chvíli, kdy to čtu, řeším velmi podobný problém, ač pít mi stačí málo :-)... a ten úsměv tam moc nepatří, pravda. Čili rozumím a bouchám jedňuchu ;-).
3. Z téhož důvodu momentálně odmítám být protivná a vypisovat chybky :-D
4. Šotek publikační je pěkná krysa :-(
 ze dne 24.11.2012, 11:25:03  
   Šíma: Zdravím.

Díííky moc! Ano, co se práce šotků týče, vidím to nejen u jiných autorů (jako redaktor), ale i u sebe, snažím se jak blázen, používám kontrolu pravopisu jak ve Wordu tak v prohlížeči (firefox), snažím se nezapomenout na čárky a správné tvary (slovní) abych si nedělal ostudu, a i tak mi něco uteče. Proč? Protože autor má vždy pocit, že svůj text zná nejlépe a on ty chyby evidentně přehlíží, netuším, zda jsou takto "postiženi všichni autoři" (viz autorská slepota), protože i psát bez chyb se dá prý naučit. Já jsem postižen ještě fyzicky (jsem přisleplý), takže mám aspoň částečné alibi...

Ještě jednou dík za zastavení a komentík! ;-)
 Jarda 23.11.2012, 23:19:13 Odpovědět 
   Hezké. Pěkně se ti podařilo popsat pocity hlavního hrdiny. Z pohledu na tvá předchozí díla, jsou zde více rozvedena do detailů. nemám pravdu?
Tuším, že Šíma zde použil své zkušenosti z vojny, až na to :"Pane!" Tenkrát to bylo: "Soudruhu."
Šotek? Netroufám si na něj ukazovat. Až na jeden, je to hovorová čeština.
Tuším dobře, že je toto dílo "workshoppředkrm"?
 ze dne 23.11.2012, 23:59:57  
   Šíma: Zdravím.

;-) Já mám, prosím, modrou knížku! ;-)

Tento textík byl vypuštěn s jiným (malinko omylem), šéfové trochu spěchali, ale já se nezlobím a beru jeho publikaci jako "předkrm"! ;-)))

Dík za zastavení a komentík.
 Kalip 23.11.2012, 21:50:47 Odpovědět 
   Tak nevím, jestli mám dát jedničku nebo dvojku. Trochu mi v textu nesedí to lidské "nemravenčí" přemítání (přirovnání a tak) a závěr je na můj vkus příliš uspěchaný. Sem tam i nějaká chybka. Zkusím to přečíst ještě jednou a uvidím.
 ze dne 23.11.2012, 23:58:39  
   Šíma: Zdravím. Klidně sem práskni i dvojku! Nebo trojku, pokud si to zasloužím! ;-) Šotkové nikdy nespí!!! ;-) Dík za zastavení a komentík.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr