obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915724 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39858 příspěvků, 5812 autorů a 392638 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Femme fatale ::

 autor Dandy518 publikováno: 19.11.2012, 12:08  
Napsáno při mém citovém rozpoložení, kdy jsem byl v tak sklíčeném stavu, že jsem měl myšlenky i na smrt.
Tip: povídka snad nabude většího dojmu, jestliže si současně poslechnete píseň Skyscraper od Demi Lovato.
 

Femme fatale aneb Kde končí realita a začíná iluze?

Většina lidí by mě považovala za duševně chorého člověka, jenž si neváží svého bytí. V podstatě mě jinak nazvat nelze. Šílenost, k níž mě dohnaly nešťastné okolnosti a kterou pokládám za jediné racionální řešení z mé téměř bezvýchodné situace, by se dalo soudit, že to nemám v hlavě v srovnaný. A flaška na čtvrt prázdného absintu mi na zdravém rozumu nepřidávala.

Zachvěju se zimou a roztřesená kolena přimknu k sobě. Okolo mě se přežene chladný vítr. Zavrtím se na lavičce opuštěné zastávky, kterou pohltila černočerná noc. Přihnu si z lahve a jako studený oheň se mi rozlije do žil a já pocítím blahodárný účinek. Pomůže to částečně otupit moji mysl a prozatím zastřít špatné vzpomínky, zároveň ale potlačit sílu a podnítit ke spánku.

Odložím si flašku a ovinu paže kolem hrudi a třu rukama v rukavicích o kabát, v jehož barvě splývám s tmou. Přitom se zachumlám do šálu a zády opřen o kovovou konstrukci chatrné zastávky, jejíž vysypané sklo nebudí celkově dobrý dojem, rozjímám nad svým životem, pro mě již známé, dosud probírané téma.

Láska, štěstí, sláva, peníze a v neposlední řadě zdraví. Pět faktorů, bez kterých by byl život pouze prázdnou nádobou života. Současně fungují jako zprostředkovatel takřka neomezeně spokojené existence, ale já moc dobře vím, že ne všechno v životě je takové, jaké bychom si mi smrtelníci, mohli přát.

Zdraví se rozumí jako stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci.

Ještě donedávna jsem byl zdraví. Neznal jsem pojem deprese, pocit méněcennosti, zkrátka být v takové psychické krizi, kdy je člověk schopen snížit se absolutně k jakémukoli činu, který by mu dopomohl usnadnit jeho trápení.

Měl jsem vlastní kvartýr, slušné zaměstnání s uspokojivou mzdou a skvělé přátele, kteří se hledají jen těžko. Ke štěstí mi scházel pouze jeden faktor. Nebyla to sláva. Nikdy jsem po ní netoužil. Abych měl za zády paparazzii a objevoval se v bulvárních novinách, to mi nešlo pod nos.

Kdybych tušil, že poslední činitel, po kterém jsem dychtivě toužil, bude můj začátek konce, nepřestal bych jej vyhledávat.

Bez lásky se nedá žít. Nikdy. Je to totiž lidský cit, jejž nelze vyjádřit jinak. Proto když jsem po něm pátral, nevědomě jsem hledal smrt. Smrt, skrytou v rouše nevinné lásky.

Zima začíná být až nepříjemně vlezlá. Zahryzává se mi do kůže a cit v rukách se ztrácí. Třesu se jako osika a stěží znova přitisknu hrdlo lahve ke rtům. Klíží se mi víčka. Na chvíli si zdřímnu, pomyslím si a položím hlavu na zchátralou lavičku, není delší jak jeden metr.

„Můžu si přisednout?“ ozve se čísi mému uchu půvabný hlas, třebaže mi to nepřijde sebedivnější, vím, že ležím na odlehlé zastávce, široko daleko žádná stopa po lidské existenci.

Otevřu oči, nepřítomně pokynu a uvolním komusi místo.

Naše oči se na okamžik střetly. Slečna oplývá nevyslovitelnou krásou, s jakou jsem se setkal pouze jedenkrát. V čistě bílém bavlněném kabátě vypadá jako osamocená hvězda na noční obloze. S blaženým úsměvem usedává vedle mne.

Zelená víla sice odbourala stud, nicméně tak jako vždycky u mne nepřicházejí okouzlující slova v přítomnosti nádherné ženy, tak ani nyní tomu nebylo výjimkou.

Vítr čechrá její lákavé lokny na dlouhých kaštanových vlasech. Ona se snaží ponořit do sněhobílého šálu a přitáhnout si kabát víc k sobě, aby jí nebyla zima, avšak zřejmě to nepomáhá, klepe se totiž o nic víc než já.

Vzpomenu si na jeden citát od Ingrid Bergmanové, který vystihuje tuto situaci: „Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč (v tomhle případě jak přerušit trapné ticho), když už jsou slova zbytečná“. Myslím však, že nejsem v postavení, ve kterém bych se k tomuhle mohl schýlit.

„Na co či na koho tady čekáš?“ náhle se zeptá se zájmem.

„Mám tu schůzku. Velmi podstatnou schůzku,“ odvětím, aniž bych se k ní otočil.

„Taky tu na někoho čekám,“ spokojeně opáčí, nejspíš v domnění, že není sama, kdo na někoho vyčkává, „Mohu?“ se zalíbením se zadívá na láhev se sytě zelenou tekutinou.

„Ovšem,“ předám jí alkoholický nápoj a pozoruji její divukrásnou tvář, které by mohla závidět i kdejaká miss krásy.

„Měla jsem přítele,“ lokne si a vzápětí se oklepe, „Ta ale píše!“ vrátí mi zpola prázdný absint a pokračuje velmi smutným hlasem: „Sluníčko moje zlatý. Nevěřil, že jej tolik miluji jako nikoho jiného na široširém světě. Strašný skeptik!“ odmlčí se a ponoří hlavu do dlaní a patrně zpytuje své svědomí. Začíná vzlykat.

Pokývám hlavou v souhlasném gestu, i když vůbec nechápu, proč mi o tom vlastně povídala. Snad se potřebovala někomu svěřit, vylít si srdce, možná… Koneckonců, může mi to být jedno, avšak nechci se zachovat jako necita.

Chci uchlácholit její zlomené srdce, ale sentimentální řeči by asi nebyly to pravé. Obejmout ji a zahřát – to pravděpodobně potřebuje, ale nejsem si tím jist. S holkama mi to prostě nejde. Na druhého Casanovu můžu jednoduše zapomenout. Zatraceně…

Znovu se, ač nechci, ale nic jiného mi nezbývá, pohroužím do svých černých vzpomínek. Nic pěkného jsem neprožil, nic na co bych mohl vzpomínat s úsměvem na tváři. Jsem to jen já - životem zničený se špatnými vzpomínkami.

Zasním se. Femme fatale a její nadpřirozená vnější i vnitřní krása mě vždycky dokázala očarovat. Její tvář mám živě před sebou. Stále na ty společná setkání vzpomínám, jako by to bylo dnes. Ta šance na získání jejího srdce tam byla, cítím to! Možná jsem to příliš uspěchal. Šel jsem do toho po hlavě a nekoukal napravo, nalevo. Přál bych si, abych mohl čas vrátit zpátky a pokusit se o to znovu, teď už ponaučen, ale taková schopnost není v mé moci. Obraz se rozplyne.

Ta bolest je den ode dne nesnesitelnější, nedokážu se přes ni přenést. Cítím, jak se mi srdce svírá žalem, brzy pukne!

V dálce ke mně začalo doléhat zatím slabé rytmické dunění. Slast pro moje uši! Vykoupení je blízko. Konečně!

Naposledy se otočím na politováníhodnou slečnu a propadnu hrůze a zděšení při představě, že to není ta, za kterou ji celou dobu pokládám! Všimnu si něčeho, co mi předtím unikalo. Při pláči se jí nechtěně odkrývaly zápěstí. Ačkoli jsou podřezané, nevytéká ani krůpěj krve!

Pochopím tu krutou pravdu, kterou mi chtěla sdělit, ale neměla dost sil. Její přítel na tomhle místě spáchal sebevraždu, očividně v domnění, že mu holka zahýbala. Choval k ní tak silnou citovou vazbou, že to neunesl. Nejspíš muselo dojít k nedorozumění. Nějak si to špatně vyložil.

Nedokázala s přítelovou smrtí žít, a proto si vzala život, přesně na tomhle místě. Sedí vedle mne duch skonalé dívky, jež v noci (evidentně přesně v tu dobu kdy zesnul) vyráží na zastávku truchlit a čekat jestli se náhodou její milý neobjeví ve snové podobě.

Ono typické dum-dum… dum-dum bylo stále intenzivnější.

Zatnu pěsti. Všechna krev se mi hrne do hlavy. Život mě srazil na kolena, bylo pouze na mně, jestli se zvednu nebo zůstanu klečet. Spoléhal jsem na pomocnou ruku, jenže nepřišla a já byl sláb. Ztratil jsem totálně všechno, nebylo proč žít.

Už musím jít, chtěl bych říct a rozloučit se s dívkou v bílém. Přejet jí rukou po vlasech a konejšivě oznámit: „Tvůj milý jednou dorazí, buď trpělivá,“ naznačit, že s ní soucítím, ale na to nebyl čas!

Dopiju absint na ex a s nenávistivým řevem jej hodím v dál. Řvu do nebe jako člověk postižený lykantropií při proměně.

„Díky ti, zelená vílo! Posloužilas dobře! Bez tebe by to nebylo tak snadné!“

Hlavu začínám mít jako střep. Dopotácím se ke kolejím, jak nejrychleji to můj stav dovoluje. Padnu do kolejiště. Zazubím se s pomyšlením na věc, že se s onou dívkou snad shledám a společně budeme na zastávce truchlit. To bude bezva!

Najednou uslyším hlas. Zatraceně povědomý hlas! Zvednu hlavu a podívám se před sebe. Hrkne to ve mně! Na palouku osvětleném měsíční září stojí moje láska a volá mě! Vrátila se pro mne! Slzy mi kanou štěstím. Musím jít a vysvětlit jí, že jsem byl hlupák! Miluji tě jako nikoho jinýho!

Pronikavě mi houká v uších. Osvítí mne bílé světlo. Vidím v něm zhoubu. Snažím se vstát. Svět se točí!

„JÁ NECHCI!“


 celkové hodnocení autora: 70.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Govrid 23.03.2013, 14:00:12 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Govrid ze dne 22.03.2013, 21:03:30

   Proč z toho komentu cítím sebeurážející ton? Já si pakaždé říkám - když se mi něco nepovede a to se mi stává často - že mam alespon co opravovat a snažím se zlepšit. Zkrátka hledej vždy to pozitivní... :D Ale je dobře, že to zkoušíš dál a nekončíš. Měj se.

Govrid
 Govrid 22.03.2013, 21:03:30 Odpovědět 
   Zdravím,

je to pro mě těžký, ale zkusim zde něco napsat... Nejprve bych chtěl pohovořit o stylu a o všem co s ním souvisí: Zdá se mi, že ten dárek který jsi tak pečlivě uložil do krabice, zabalil a hodil na něj mašli, se ještě snažíš více ozdobit. Píšeš v první osobě, a tak mě napadlo, že by nebylo od věci psát tak, jak hlavní hrdina mluví. Takzvaně, jak mu zobák narostl - ale nemyslím vyloženě jenom sprostě. :)

Odstavce - to jsou oddělené části textů, které by měli na sebe navazovat příběhově. Například: V jednom odstavci budeš popisovat hrdinovy pocity a myšlenky, poté se tam objeví ona žena a v druhém odstavci budeš popisovat ji. Atd. Nejde o to, aby text byl rozdělen náhodně, ale aby nebyl v jednom celku pohromadě a měl nějaké ty odstavce. (Takhle to tedy chápu já.)

Příběh - snažíš se zaútočit na city. Dobrá, ale zdá se mi, že si toho využil jenom poskromnu. Mohlo to být více citově zaměřený. Mohl jsi pospsat třeba tu ženu a její trápení - mimikou těla ukázat, jak jí je - jenom takový nápad. Ale jinak v tom vidim určitou jiskru, kterou si mohl více rožhavit. Zkrátka, špatný to není, jenom si s tím chce nějak pohrát.

Govrid
 ze dne 23.03.2013, 12:33:49  
   Dandy518: Děkuji, že sis přečetl tragický příběh skýtající v sobě plno začátečnických chyb. Momentálně znova a znova pracuji na jeho zlepšení a jen tak nehodím flintu do žita.
 Kaunaz Isa 25.11.2012, 21:10:05 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaunaz Isa ze dne 22.11.2012, 23:05:01

   Měl jsem na mysli rozčlenit do odstavců, nikoli odenterovat, kdekoli. Takhle to příliš nedává smysl.
 Kaunaz Isa 22.11.2012, 23:05:01 Odpovědět 
   Takže. Opakovat Šímova slova by bylo zbytečné. Proto si dovolím být o něco stručnější.

Primárně bys mohl rozčlenit text do odstavců. Nejenže to lépe vypadá, ale čtenář se tak lépe orientuje. S tím přímo souvisí i pozornost, kterou může člověk věnovat celé povídce. Navíc platí, že gramatické, stylistické a logické chyby tomuto moc nepomohou.
Ale nemusíš hned věšet hlavu - stačí si text po napsání několikrát přečíst a na nějakou dobu ho nechat uležet (všichni máme po dopsání falešný pocit, že jsme právě dokončili něco neskutečně úžasného). Výtečné je taktéž dát vlastní dílo přečíst nejprve několika betačtenářům. Získáš tak jiný pohled na text.

Tvá povídka nemusí mít vždy originální námět, aby byla dobrá. Přesto je dobré čas od času se o nějakou tu netradiční myšlenku pokusit. V rámci zvýšení atraktivity příběhu pochopitelně.

Nechci, abys nabyl dojmu, že se Tě snažím odradit od psaní. Chraň bohové, to ne. Ovšem ještě Tě čeká dlouhá cesta, než se propracuješ do fáze, kdy budou Tvé texty opravdu hodně dobré. To je v pořádku, všichni tady se teprve psát učíme. Takže piš a piš.

Hodně štěstí.
 ze dne 23.11.2012, 21:20:11  
   Dandy518: Děkuji, že sis ukrojil trochu tvého času na přečtení této nikterak bravurně napsané povídky.

Myslíš, že to nebude moc přehnané, když text ještě víc rozčlením do odstavců? Už takhle se mi zdá, že je to akorát. Aby to pak nedopadlo, že dvě věty jeden odstavec.

S tím falešným pocitem máš pravdu. A takhle je to pokaždé. Vždycky se pak musím přemáhat, abych to na saspi neposlal k publikaci.
 Šíma 19.11.2012, 12:06:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Eky je delší dobu nepřítomna, tak jsem se rozhodl, že Tvůj textík vystřelím sám, ať nečekáš (příliš) dlouho. Mrkl jsem na nadpis a čekal jsem rovnou „brutální Nikitu“, naštěstí na mne ona ženština nevyjukla, ale i tak nebyl tento text nezajímavý, ovšem... všechno má své „ale“. Myšlenka zajímavá, zpracování poněkud "horší", ale nepředcházejme!

Trochu jsme si Tvůj textík přehazovali jako horký brambor, protože takřka nikdo v redakci netušil, jak na tento text vlastně zareagovat. Ono, když se dá jeden do rozboru, dá to hodně práce a ta sežere spoustu času. Nestačí si jen textík pročíst, ale člověk se musí zadumat i nad jeho obsahem, stavbou a podobně (nehledě na gramatiku). Chybek jsem si všiml také, ale ne vše jsem vypisoval, už tak je můj komentář dost dlouhý...

Takže? O čem celé vyprávění je? O zpackaném životě? O neschopnosti jít dál? Náš hrdina je na tom tak bídně, že se rozhodne vzít si život? Dobře, věřím tomu, stává se to (vidíme to dnes a denně – a pomoc mnohdy není k mání, není snadné probíjet se životem, život je pes). Přemýšlel jsem, jak že se tam náš hrdina vůbec dostal? Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, že jde o zastávku „železniční“ a ne autobusovou. Ona dívka měla být zřejmě určitým varováním (Nebo něčím jiným? Objevila se tam jen náhodně? Potkal ji stejný osud? Proč se zabíjet kvůli jedné nešťastné lásce, když je vůkol tolik kvítí? V moři je hodně ryb. Také jsem jiným dívkám zlomil srdce a nejedna dívka jej zlomila i mně. Kdo neublížil, nikdy nemiloval. Celkové vyznění se může zdát poněkud pateticky laděné, spíše jako bys chtěl zaútočit právě na city (a pocity) svých čtenářů. V textu schází více reality, ať už na tom místě, kde se hrdina nacházel, tak ve vzpomínkách. Kulisy mi připadaly poněkud snové, pokud to nebylo Tvým záměrem. ;-) Setkání „s duchem“ je docela zajímavé, ale přidal bych více mystiky (třeba i jako varovný hlas, nebo ukázku toho, jak může náš hrdina dopadnout). Ono „osudové ženy“ s našimi životy (s námi muži) často dost zamávají a není lehké to pak rozdýchat! ;-)

Takže když to vezmu kolem a kolem, celkové vyznění je poněkud nemastné a neslané, ale nedej (prosím) jen na můj názor, uvidíme, jak zareagují další čtenáři, třeba Ti přinesou i podnětné rady a připomínky. Nakonec, můj komentář není písmo svaté!

Dovolil jsem si něco málo vypsat, tak, jak jsem Tvým textem procházel. Tak, držme si klobouky, jedeme z kopce!!!

Nepoužívej příliš dlouhá souvětí, pak se stane, že všechna slůvka nemají ten správný „slovní“ tvar a něco pak v onom souvětí neladí – jako když se snažíš do hodinek narvat kolečko, které tam nepatří (pak to zbytečně drhne). Mezi námi, i mé maličkosti se stává, že když se příliš rozjedu a začnu psát příliš dlouhá souvětí (z několika dlouhých vět), zapomenu, o čem jsem psal na začátku a výsledný efekt je pak mizivý (musím se vracet a opravit co se dá, aby mne vlastní hanba nezfackovala). Šotci totiž mají autorovu nepozornost rádi a dokáží této skutečnosti lehce využít. Takže, nespěchat a přemýšlet nejen nad tím, jak se co píše, ale i o tom, vo čem to je a jak má souvětí vyznít.

Příklad:

– Šílenost, k níž mě dohnaly nešťastné okolnosti a kterou pokládám za jediné racionální řešení z mé téměř bezvýchodné situace, by se dalo soudit, že to nemám v hlavě v srovnaný. – (přečti si tuto pasáž vícekrát, něco tu neštymuje) – Z šílenosti … by se dalo soudit … (tečky znamenají vynechaný text)

– Pomůže to částečně otupit moji mysl a prozatím zastřít špatné vzpomínky, zároveň ale potlačit sílu a podnítit ke spánku. – (co ten chlast nedokáže, pro mne je toho tady až příliš, nejspíš bych celé souvětí formuloval jinak, připadá mi umělé, nemůžu si pomoct, ale může jít jen o můj názor, viz ono „složité vyjadřování“ – zjednodušit, užít i kratší věty)

– Láska, štěstí, sláva, peníze a v neposlední řadě zdraví. Pět faktorů, bez kterých by byl život pouze prázdnou nádobou života. Současně fungují jako zprostředkovatel takřka neomezeně spokojené existence, ale já moc dobře vím, že ne všechno v životě je takové, jaké bychom si mi smrtelníci, mohli přát. – (život jako prázdná nádoba života? + my smrtelníci, zapřemýšlej, cos chtěl říci, ano, toužíme po lásce, štěstí, slávě, bohatství a zdraví – ne vždy se nám toho dostává, chybí-li nám toho více, pak nežijeme, ale přežíváme)

– Zdraví se rozumí jako stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci. – (Poněkud krkolomné vysvětlení, co je vůbec zdraví, tělesná a duševní svěžest? Absence nemoci? Sám nevím... Když jsme šťastní a spokojení a nic nám nechybí? Kdo ví...)

– Ještě donedávna jsem byl zdraví. Neznal jsem pojem deprese, pocit méněcennosti, zkrátka být v takové psychické krizi, kdy je člověk schopen snížit se absolutně k jakémukoli činu, který by mu dopomohl usnadnit jeho trápení. – jsem byl zdravý (tento odstavec je jako dort od Pejska a Kočičky, jsou sice v něm samé dobré věci, ale jíst se to nedá, nemixuj pojmy dohromady a když o nich píšeš, zkus se více rozepsat a hlavně, pozor na logiku, ať to neskřípe)

– Kdybych tušil, že poslední činitel, po kterém jsem dychtivě toužil, bude můj začátek konce, nepřestal bych jej vyhledávat. – (Pozor na užitý zápor, přestal, nebo nepřestal bys jej vyhledávat? Nejspíš přestal, kdybych to býval tušil, nehledal bych to či ono... Nejde o příklad, jen nahlas uvažuji...)

– Bez lásky se nedá žít. Nikdy. Je to totiž lidský cit, jejž nelze vyjádřit jinak. – … nelze vyjádřit slovy (slovy, můžeme o lásce mluvit celé dny a stejně o ní víme kulový, musí se prožít)

– „Můžu si přisednout?“ ozve se čísi mému uchu půvabný hlas, třebaže mi to nepřijde sebedivnější, vím, že ležím na odlehlé zastávce, široko daleko žádná stopa po lidské existenci. – (vcelku bezchybný text, jen to chce více „sebe sama“ a nekombinovat, napiš to lehčeji, mluv jak ti „zobák narostl“, ať to nevyznívá uměle a vykonstruovaně)

– Vítr čechrá její lákavé lokny na dlouhých kaštanových vlasech. Ona se snaží ponořit do sněhobílého šálu a přitáhnout si kabát víc k sobě, aby jí nebyla zima, avšak zřejmě to nepomáhá, klepe se totiž o nic víc než já. – (Musela být kočka, že jo? ;-) Klepala se zimou stejně jako náš hrdina, nebo ještě více? Zkus ten konec napsat jinak, takto vyznívá logicky jako nesmysl.) – … klepala se totiž stejně jako já. – nebo – … i ona se třásla zimou. – (pozor na střídání času) – Snažila se ponořit do sněhobílého šálu a přitáhnout si kabát více k tělu, aby jí nebyla zima, ale bylo jí to houby platné, třásla se zimou stejně jako já. (jdu dál, než se do toho zamotám)

– jukni na dialog obou hrdinů:

„Na co či na koho tady čekáš?“ náhle se zeptá se zájmem.
„Mám tu schůzku. Velmi podstatnou schůzku,“ odvětím, aniž bych se k ní otočil.
„Taky tu na někoho čekám,“ spokojeně opáčí, nejspíš v domnění, že není sama, kdo na někoho vyčkává, „Mohu?“ se zalíbením se zadívá na láhev se sytě zelenou tekutinou.
„Ovšem,“ předám jí alkoholický nápoj a pozoruji její divukrásnou tvář, které by mohla závidět i kdejaká miss krásy.

(Opravdu by ti dva takhle spolu mluvili? Kdesi na zastávce „na konci světa“?)

„Můžu se zeptat, čekáš na někoho? Nebo na něco?“ zeptala se náhle.
„Mám tu schůzku. Důležitou schůzku,“ odvětím, aniž bych se k ní otočil.
„Taky tu na někoho čekám,“ řekla v domnění, že není sama, kdo na někoho vyčkává. „Hele, to je absint? Dáš mi loka?“ podívala se na láhev se sytě zelenou tekutinou.
„Jasně...“ předávám jí flašku a pozoruji její překrásnou tvář, kterou by jí mohla závidět i kdejaká královna krásy. Vypadala jako anděl, ovšem, pijí andělé alkohol?

(Těžko se něco vymýšlí, takhle z patra.)

– „Měla jsem přítele,“ lokne si a vzápětí se oklepe, „Ta ale píše!“ vrátí mi zpola prázdný absint a pokračuje velmi smutným hlasem: „Sluníčko moje zlatý. Nevěřil, že jej tolik miluji jako nikoho jiného na široširém světě. Strašný skeptik!“ odmlčí se a ponoří hlavu do dlaní a patrně zpytuje své svědomí. Začíná vzlykat. – (mi to vyznívá poněkud pateticky a nereálně, holka se napije něčeho ostřejšího a už se rozpovídá, a tomu člověku, kterého vlastně ani nezná, poví kde co, byť je to níže vysvětleno)

– Znovu se, ač nechci, ale nic jiného mi nezbývá, pohroužím do svých černých vzpomínek. Nic pěkného jsem neprožil, nic na co bych mohl vzpomínat s úsměvem na tváři. Jsem to jen já - životem zničený se špatnými vzpomínkami. – (těch vzpomínek je v textu až příliš, pozor na točení se v kruhu ;-))

– Zasním se. Femme fatale a její nadpřirozená vnější i vnitřní krása mě vždycky dokázala očarovat. Její tvář mám živě před sebou. Stále na ty společná setkání vzpomínám, jako by to bylo dnes. Ta šance na získání jejího srdce tam byla, cítím to! Možná jsem to příliš uspěchal. Šel jsem do toho po hlavě a nekoukal napravo, nalevo. Přál bych si, abych mohl čas vrátit zpátky a pokusit se o to znovu, teď už ponaučen, ale taková schopnost není v mé moci. Obraz se rozplyne. – (hodně jsi toho o ní řekl, ale na druhé straně vlastně i nic podstatného, mám pocit, jako bys byl politikem, řekl to, cos říci měl, bez ohledu na to, zdali to voličům vůbec něco dá, co takhle napsat, žes prostě potkal úžasnou holku, která byla překrásná nejen vzhledem, ale i vystupováním a také měla i něco v hlavě, prostě byla příjemná a tak dále, připadá mi Tvé vyjadřování malinko strojené, ale nechci být za bubáka a hnidopicha – viz taková schopnost není v mé moci)

– Naposledy se otočím na politováníhodnou slečnu a propadnu hrůze a zděšení při představě, že to není ta, za kterou ji celou dobu pokládám! Všimnu si něčeho, co mi předtím unikalo. Při pláči se jí nechtěně odkrývaly zápěstí. Ačkoli jsou podřezané, nevytéká ani krůpěj krve! – (Chceš čtenáře vyděsit? Napiš to jinak.) – Naposledy se k ní otočím a propadnu čiré hrůze. Dojde mi, že ona dívka není tou, za kterou jsem ji celou dobu pokládal. Všimnu si něčeho, co mi před tím unikalo. Z anděla se stal démon. Její krása náhle povadla, aby ukázala krutou pravdu. Má pořezaná zápěstí, avšak z ran nevytéká ani krůpěj krve. Co když není živá? Pokud ano, jak je možné, že ji vidím? A pokud je tomu tak, co když jsem mrtvý i já sám?

– Nedokázala s přítelovou smrtí žít, a proto si vzala život, přesně na tomhle místě. Sedí vedle mne duch skonalé dívky, jež v noci (evidentně přesně v tu dobu kdy zesnul) vyráží na zastávku truchlit a čekat jestli se náhodou její milý neobjeví ve snové podobě. – (musím se smát, promiň, ale trochu ses zapletl ve svých vlastních myšlenkových konstrukcích, evidentně to bije do očí, nespěchej, popřemýšlel a piluj)

– Zatnu pěsti. Všechna krev se mi hrne do hlavy. Život mě srazil na kolena, bylo pouze na mně, jestli se zvednu nebo zůstanu klečet. Spoléhal jsem na pomocnou ruku, jenže nepřišla a já byl sláb. Ztratil jsem totálně všechno, nebylo proč žít. – (pozor na to, aby Tvůj text nevyzníval příliš pateticky – viz přílišný důraz na onu pocitovou stránku věci, aby si čtenář nepřipadal jako v nějaké telenovele, ono i závěr povídky vyznívá všelijak, důležité je to, nač chceš položit svůj důraz, nad čím se mají čtenáři zamyslet a podobně, není třeba jim všechno dopodrobna vysvětlovat, čtenáři to pochopí, pomůže i více obraznosti, detaily na správném místě, ubrat plyn a pokusit se nastolit tu správnou atmosféru, možná je to Tvým stylem – prosím, nezlob se na mne, ale připadá mi, že je konec trochu „ujetý“, přestože hovoří o vážných věcech – smrt je většinou o vážných věcech a pokud si chce člověk vzít život, je to smutné a varující)

Tož tak... Co bych si dovolil doporučit? Víc si s textem pohrát. Splnil text svůj účel? Netuším. Jsem na rozpacích. Nechci, aby to vyznělo, že si myslím, že jsi špatný autor, možná jdeš do všeho příliš hrr (se vší vervou). Psaní je i o tom, zahloubat se nad textem, pohrát si s myšlenkou a zapřemýšlet nad jeho celkovým vyzněním. Já nevím, jak to napsat, abys to pochopil... Zkus prolézt internet, nebo se poohlédnout po kurzech tvůrčího psaní. Myslím to vážně a v dobrém. Ber na vědomí, že psaní je dřina, která však stojí za to! I plavat se člověk musí naučit, přestože ne z každého bude mistr světa, proč si neplavat třeba jen tak pro radost a pro zdraví? Neber se příliš vážně, ani své psaní a pořád pokoušej své múzy. Chce to tréning a také hodně čti. Hodně... ;-)
 ze dne 20.11.2012, 18:10:19  
   Šíma: Zdravím.

Nač ten "ublížený ton"? Ne, nezželel!!! ;-) Na známce jsem se shodl ještě s kolegyní Nancy (Eky by Ti dala určitě minimálně za tři, protože je přísnější). Tento textík je trochu "jiné kafe" (než Tvá dosavadní tvorba), ale pořád to není ono. Takže piš dál! Cokoliv. Povídky, úvahy a zamyšlení, fejetony (a to na různá témata a žánry). Prostě dál pokoušej své múzy! Jinak to nejde... Ať se daří.
 ze dne 20.11.2012, 16:48:09  
   Dandy518: Zdravím.

Ani se nedivím, že bys ode mne nečekal nic jiného než text plný násilí, krve, vražd a já nevím co ještě. Takže z toho můžu soudit, že jsem tě příjemně překvapil změnou žánru?

Výčet chyb je dost obsáhlý, tudíž korekce nebude žádný med, a jelikož mám v plánu tenhle text někomu věnovat, musím si dát extra záležet.

Přestože jsem se oprostil od dvou podstatných bodů, které jste mi nesčetněkrát vytýkali (nepublikovat texty vytržené z kontextu a nevěnovat se pořád stejnému druhu povídek), výsledná známka je ten můj prokletý průměr. A teď vážně. Ohodnotil si mou povídku za lepší průměr, protože byla napsaná, tak jak byla, anebo jsem se ti zželel?

Díky za zveřejnění a hodnocení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
obr
obr obr obr
obr
Hovory k sobě
Ronnie
Podskalské příb...
Ronkar
Hrad
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Antihrdina
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr