obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: V jediného boha věřit budeš! ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 23.11.2012, 20:33  
Tento příběh je fikcí zasazenou do budoucností. Vychází ze současné politické a ekonomické situace. Stejně tak situace náboženské. Příběh je jen hrou na to, co by se stalo, kdyby... Za případné šotky se předem omlouvám!
 

„Není špatného náboženství, jsou jen lidé, kteří si víru obracejí tak, jak se jim to zrovna hodí. Přes všechnu rozdílnost lidstvo spojuje jedna jediná víra, že existuje jen jeden bůh, ať už má jakékoliv jméno. Je však ironií osudu, že právě tato víra dokázala po celou existenci lidstva zahubit miliony lidí...“

                  neznámý autor

Prolog

      V březnu roku 1945 podepsalo smlouvu o vzájemné obraně a pomoci v Káhiře sedm arabských států: Egypt, Irák, Jemen, Jordánsko, Libanon, Saúdská Arábie a Sýrie. Vznikla Arabská liga.

      V roce 2013 měla tato liga již dvaadvacet členů. Tyto země zabíraly nejen blízký východ, ale i celou severní část afrického kontinentu, včetně Indonésie.

      V roce 2014 vyhrála volby většinovým podílem v Egyptě ultrapravicová islámská strana. Během několika týdnů padla v této zemi demokracie. Byly zbořeny všechny kulturní památky a cizincům byl do země zakázán vstup. Nová vládnoucí garnitura zakázala vše západní a nastolila tvrdý režim, včetně striktního dodržování zákonů Šaríe. Heslo: „islámský stát jen pro muslimy“ vyděsilo všechny tehdy demokratické společnosti.

      V roce 2016 se k této lize přidaly i ostatní muslimské země. Ve všech se tvrdě trestalo cokoliv, co by se jen od pohledu blížilo západnímu způsobu života, včetně demokracie, vědy a umění. Pozorný pozorovatel by mohl spatřit nezvykle zčeřenou hladinu nejen veřejného mínění, ale i víry a náboženství. V muslimských zemích nebylo náboženství externí složkou života, bylo jeho součástí a zasahovalo nejen do kultury, ale i politiky a ekonomiky všech těchto zemí. Evropa a západ se stal pro ně semeništěm bezvěrců a západních psů. Jen Asie byla ušetřena. Čína stála tvrdě nejen na své neutralitě, ale i politickém přesvědčení, kde nebylo pro víru místo. Japonsko a ostatní země, kde se vyznával hinduismus a budhismus (včetně různých odnoží) byly také přehlíženy. Přeci jen, jiná barva pleti a šikmé oči se nehodily do učení o jediném bohu a jediné víře...

      O rok později uvalila liga embargo na všechny země se západní demokracií, ať už šlo o Evropu, Asii či Severní a Jižní Ameriku. Nastal hlad po plynu a ropě. Ani Spojené státy či Rusko, které měly vlastní zdroje těchto surovin, nestačily pokrýt svou poptávku. Lety přes oceán byly zastaveny, začalo nelítostné drancování druhotných nerostných surovin v podobě uhlí a lokálních ložisek plynu, které se do této doby užívalo jen v tepelných elektrárnách. Svět se opět propadl do století páry. Lidé začali trpět dýchacími problémy a většina měst se obalila smogem z poletujícího popílku, který zakryl vše ve svém dosahu. Málokdo by si nevzpomněl na Anglii dvacátého století po válce, kdy se Londýn ztratil v našedlé mlze, ze které nebylo úniku.

      V roce 2024 byla všechna naleziště po celém světě vyčerpána. Lodě, letadla a automobily využívající palivo v podobě benzínu či nafty už nějakou dobu nečinně stály. Jen Rusko a Spojené státy využívaly svou vlastní produkci ve prospěch obrany. Jenže, provozování letectva a námořnictva bylo příliš nákladné a náročné, a tak většina vzdušné a oceánské flotily zůstala na zemi či v přístavech. Obchod skomíral. Silnice opět zaplnily vozy tažené koňmi a dobytkem. Dálnice zely prázdnotou, zatímco cesty vedoucí okolo měst a vesnic se zaplnily povozy. Jediné oblasti v lidské činnosti, které se dařilo, bylo pohostinství a na každém kroku bylo možné spatřit nějakou tu hospůdku nebo knajpu, včetně noclehu a stájí pro unavený dobytek.

      V roce 2025 došlo k první válce mezi muslimy a křesťany. Kdo ji vyprovokoval jako první, není známo. Vatikán vždy dementoval všechny případné zprávy o tom, že by křesťanský svět kdy vůbec podnikl nové křižácké výpravy do muslimského světa. Ztráty na obou stranách se vyšplhaly do miliónů. Když padl Izrael, kde kdo myslel na onen pověstný Armagedon, který se však nekonal. Svaté město bylo v troskách. Nastal nový exodus a Evropou začal kolovat nový strašák v podobě islámu. Nepomohly modlitby ani oběti. Vatikán byl v koncích a křesťanské náboženství v krizi.

      O pět let později byly zdroje západní civilizace vyčerpány do té míry, že se veškerý průmysl zastavil. Víc jak dvě třetiny lidstva se rázem propadly o několik stovek let do minulosti, do dob středověku. Veškerá lidská technologie byla rázem k ničemu. Věda zemřela na úbytku surovin. Přicházela nová éra. Celá města se stala šrotišti v podobě rezavějících automobilů, vlaků, letadel, ale i továren. Televizory, počítače i mobily byly rázem k ničemu. Z nádraží a továrních hal se staly ubytovny. Kolejnice lokálních tratí byly rozebrány a pražce spáleny v pecích. Zůstaly jen hlavní tratě spojující jednotlivá centra Evropy, po nichž tu a tam jezdily parní vlaky.

      V roce 2034 podnikly islámské země rozsáhlou invazi do Evropy a Asie. Každý, kdo se nepodrobil a nepřešel (nekonvertoval) na novou víru a náboženství, byl buďto zabit, nebo přemístěn do koncentračních táborů. Křesťanský bůh padl. Alespoň ve starém světě. Země na obou amerických kontinentech si prozatím zachovávaly zdání neutrality. Nehledě na to, že cesta přes oceán byla nad jejich síly. Spojené státy sice ještě vlastnily flotilu letadlových lodí a křižníků na atomový pohon, ale námořnictvu se nedostávalo paliva pro sekundární zbraně v podobě letadel, člunů a vozidel pěchoty. Zdálo se, že se příští válka povede opět na koních. A kdo ví, možná pušky a samopaly znovu vystřídají chladné zbraně využívající sílu lidských paží.

Intermezzo

      Rok 2040, současnost, kdesi v Evropě.

      Lidé živoří v ruinách měst. Křesťanské kostely jsou pobořeny. Stejně tak židovské synagogy. I pravoslavná církev v Rusku přišla o své svatostánky. Všude, kam oko dohlédne, se tyčí úzké věže minaretů a vůkol nich se rozléhá hlas novodobých muezzinů svolávající věřící k modlitbě. Lidé se mohou začlenit do dvou skupin, buďto mezi ty, kteří se podvolili a přešli na islám, nebo ty, kteří živořili v záchytných táborech, kde čekají na svůj nejistý osud. Přeci jen se vždy mohou obrátit, ať už jde o křesťana, žida, nebo kohokoliv jiného vyznávajícího jiné náboženství. Co na tom, že pro všechny existoval vždy jen jeden bůh, jedno nebe a jedno odpuštění. A peklo, ten ohnivý a nenasytný chřtán, stále čekalo s nekonečnou trpělivostí na svou příležitost...

      U plotu z ostnatého drátu se setkala nesourodá trojice mužů. Bylo už šero a zataženo. Z nebe padal drobný špinavý déšť. Slunce patrně již zapadlo kdesi za horizontem, ale díky těžkým temným mrakům nebylo takřka poznat, je-li den či noc. Svět se proměnil v tragikomické divadlo, jehož hlavním dějstvím byl souboj dvou či více náboženství. Jakoby nestačilo, že se vedou války pro peníze a moc, lidé se musí vraždit pro svou víru s nadějí, že právě za nimi stojí ten pravý a jediný bůh.

      „Zdravím,“ pokynul hlavou nejvyšší muž z trojice. Rukama se opřel o plot díval se, jak kolem dvojitého plotu obcházejí vousaté stráže s fezy na hlavě. U pasu se jim houpaly zakulacené meče. „Jako bychom se ocitli někde ve středověku!“

      „Tehdy neznali plot z ostnatého drátu,“ pousmál se smutně menší, zavalitější a zarostlejší muž.

      „Svět se zbláznil,“ souhlasil třetí, také byl neoholen, ale byl naopak hubený, takřka kost a kůže.

      „Vyznává tu někdo jejich víru?“ zeptal se posměšně nejvyšší z mužů.

      „Děláte si srandu?“ zeptal se jej vousáč. „Stačí, aby nás někdo z nich jen zaslechl, či pojal podezření, že se tu slučujeme za účelem vzpoury či jiných nepřístojností, a skončíme na kříži, nebo po krk zahrabáni v zemi a budeme rádi, pokud nás rovnou neukamenují...“

      „Nebo nenabodnou na kůl,“ zamračil se hubeňour.

      „Pochybuji, to nám rovnou useknou hlavu, je to nejjednodušší způsob, ale budou-li mít chuť na divadlo, záminku si i tak najdou...“ řekl jim dlouhán.

      Kus od nich se zastavil jeden z mužů na stráži. Měřil si je pichlavým pohledem. Připadali jim, že se snaží odezírat ze rtů, naštěstí hovořili řečí, kterou podle nich příliš neovládal, alespoň si to mysleli. Několik vteřin všichni muži na obou stranách plotu zkameněli. Jako kdyby se zastavil čas. Pak se znovu rozběhl, stráž si odplivla do prachu a pokračovala ve své obchůzce.

      „Ještěže tu nemají psy,“ řekl si hubeňour. „Připadám si jako za druhé světové, naštěstí jsem ji nezažil... Tehdy prý také existovala spousta táborů...“

      „Kolik vám je? Druhá světová proběhla takřka před sto lety... Vy si myslíte, že válka mezi křesťany a muslimy byla v něčem lepší? Ani na jedné straně nebyli bráni zajatci!“ řekl mu vousatý tlusťoch. „A když jsme u toho... Mohu se zeptat, jak se jmenujete, pánové?“

      „Stačí jména, příjmení nikomu nic neřeknou,“ pokynul dlouhán hlavou. „Jmenuji se Thomas a pocházím z Velké Británie.“

      „Ta prý ještě odolává,“ zamyslel se tlusťoch. „Já jsem Solomon a...“

      „Jste žid,“ pousmál se hubeňour. „Thomas je určitě protestant a já... Byl jsem pravoslavný... Jsem...“

      „Tak to jsme pěkná směsice,“ zakabonil se Thomas. „Anglie už není tím, čím kdysi bývala. Bůh na královnu zapomněl...“

      „I na nás,“ souhlasil Solomon a rozhodil ruce. „Jakoby na nás zanevřel. Jen se podívejte, kde to žijeme?“

      „Moc se těma pazourama nerozhazujte, nebo jsme všichni na samotce, nebo rovnou mrtví,“ varoval jej Thomas. „Ten chlap nás stále pozoruje, co si asi myslí? O čem přemýšlí?“

      „Nejspíš, jak zemřít hrdinskou smrtí, aby mohl jít do nebe k huriskám a být tam s nimi na věčnosti... Začínám pochybovat, zdali nebe vůbec existuje. Tenhle svět je...“ řekl jim hubeňour.

      „Je peklem,“ souhlasil Thomas. „A nejen pro nás. Vážně si myslíte, že se těm muslimům podaří ovládnout celý svět?“

      „Amerika... Obě, Severní i Jižní, prý ještě odolávají...“ řekl jim Solomon. „Být židem bylo vždy těžké, být židem v této době je o to těžší...“

      „Nemůžete změnit svou víru?“ zamyslel se Thomas. „To asi nikdo, kdo by konvertoval na islám? Podívejte, on se tím baví? Ale... Jsme jen tři, nejspíš nic nepodniknou...“

      Thomas se nenápadně rozhlédl. Dlouze popotáhl z jediné cigarety, kterou si uškudlil za poslední týden. Takřka se již odnaučil kouřit, ale i tak si říkal, že na něco umřít musí, a ať je to raději nemoc, než aby měl natáhnout bačkory pod rukama těch barbarů, kteří se ohánějí jediným bohem a jediným náboženstvím. Kolem plotu neustále obcházeli strážní a také ve čtyřech věžích na rozích plotem uzavřeného prostoru stáli další muži s očima na šťopkách. Každý, kdo nebyl muslimem se stal nedobrovolným vězněm. A stačilo tak málo, zříci se své víry...

      „Včera večer našli na druhé straně tábora nějaký provizorní oltář...“ řekl Solomon tiše. „Nevím, jestli byl křesťanský nebo židovský, ale všechny z okolí vyvedli ven a sťali jim hlavy. Bylo to nechutné divadlo, vzali i ženy a děti... To si říkají věřící? Jsou to ještě lidé?“

      „Ve jménu boha se přeci vždy děly ty nejšpinavější věci,“ odfrkl si Thomas. „Stačí se vrátit v čase do dob španělských dobyvatelů, kteří vyplenili Jižní Ameriku a pozabíjeli snad všechny Inky a vzali jim zlato...“

      „Nebo na divoký západ,“ pousmál se smutně hubeňour. „Indiáni v Severní Americe byli také takřka vyhubeni. Jako zvěř... Lidské dějiny jsou plné genocidy! Tehdy to však byli křesťané, kteří vydrancovali oba americké kontinenty...“

      „Zapomněli jste na křižáky a jejich tažení do svaté země a do Jeruzaléma...“ řekl jim Solomon. „Bez ohledu na to, v kterého boha věříte, vždy se najde někdo, kdo poblázní celý národ!“

      „Pravda, třeba Rusové si s Tatary také dost užili...“ souhlasil hubeňour. „Muslim jako muslim... Když jsem u toho, nepřipadá vám to naše klábosení poněkud absurdní?“

      „Absurdní?“ zeptal se jej Solomon. „Věci týkající se víry nejsou nikdy absurdní...“

      „Vžijte se do naší situace,“ bouchl se hubeňour do čela. „Kde to jsme? Jak jsem na tom? Měli bychom se starat, kde složíme svou hlavu a co vložíme do svých úst! Zda nezemřeme žízní, nebo nás jen tak z rozmaru ti psi neubijí k smrti...“

      „Jak vám vůbec říkají?“ upřel na něj Thomas oči. „Myslíš si, že jsme byli my Angličané horší, než Španělé a Portugalci? A co Francouzi?“

      „Já jsem se nepředstavil?“ podivil se hubeňour. „Jmenuji se Ivan a jsem z Moskvy.“

      „Ale Rusko se prý ještě taky drží...“ zapochyboval Solomon. „Okolní státy prý padly, ale Moskva se odmítá vzdát. Prý se do toho vložila i Čína a tak si dali muslimové odchod...“

      „Drží, ale bydlel jsem na Ukrajině...“ pokrčil Ivan rameny. „Připadám si jako kdysi, kdy Tataři plenili Evropu, kradli a znásilňovali... V čem je to dnes jiné? Škoda, že nemám více informací o rodině...“

      „Všichni jsme o někoho přišli! A co se jiné doby týče, tehdy neměli naši technologii...“ řekl mu Thomas. „Já vím, jsem tvrdý, ale realita je také pěkně tvrdá a bůh ví, zda se odtud dostaneme ze zdravou kůží! A pomoc od nikoho čekat nemůžeme...“

      „Technologii? Kde jsou naše letadla, tanky a lodě?!“ odplivl se Ivan a očima zůstal viset na strážném, který je stále pozoroval a hrál si s jílcem svého meče. „Co když si myslí, že mluvíme o něm? Nebo o nich? Co když sem vtrhnou a všechny nás pozabíjejí?“

      „Čekal jsem Kalašnikovy nebo tak něco,“ zamračil se Thomas. „A namísto toho tady pobíhají s meči a směšnými kostýmy, kterým říkají uniformy...“

      „Podívejte, někoho vedou...“ kývl Solomon hlavou k jednomu ze vchodů. Skupinka strážných táhla k bráně do tábora bezvládnou lidskou bytost. Šlo o polonahého muže, který byl zbit do bezvědomí. Hodili jej do prachu a zavřeli za sebou vrata. Strážný si všiml, že si trojice zvědavě prohlíží, o koho že to jde. Zmláceného muže však nepoznali. „Hajzlové, to je jejich odpuštění a láska!“

      „Váš bůh je mrtvý!“ řekl jim muslim čistou angličtinou přes plot. „A vy budete brzo taky!“

      „Cože?“ zůstal Thomas stát jako opařený. „Vy rozumíte anglicky?“

      „Byl jsem... Na tom nezáleží,“ řekl jim muž na stráži, „už vás chvíli sleduju... O co vám jde? Co plánujete?“

      „Nic, jen si povídáme, to se také nesmí?“ opáčil Ivan. „Řešíme tu vaše milosrdenství a péči, s jakou se o nás staráte!“

      „Víte dobře, že nemáte sebemenší šanci! Přejděte na naši víru a budete svobodní,“ řekl jim vousatý muž s mečem. „Je to jednoduché...“

      „Vy byste zradil svého boha?“ zeptal se jej Solomon.

      „Já? Proč? Je jen jediný bůh a Mohamed je jeho prorokem,“ řekl jim a zazubil se. „Já věřím, že po smrti půjdu rovnou do nebe, kam půjdete vy?“

      „Tam kam vy určitě ne...“ zamračil se Ivan.

      „Správně,“ přikývl strážný. „Půjdete do pekla jako všichni nevěřící... Ale náš bůh je plný lásky a slitování, stačí se jen k němu obrátit čelem!“

      „My máme svého boha!“ řekl mu Solomon.

      „Váš bůh je mrtvý... Křesťané a židé... Jedni na svého boha čekají, druzí jej nechali ukřižovat... Nebo to bylo naopak?“ uchechtl se strážný. „Náš bůh je živý a je tu s námi!“

      „Nemá cenu se s ním bavit,“ řekl Thomas ostatním mužům.

      „Já vás sleduji,“ řekl jim strážný a šel si dál svou cestou.

      „Už jsem si myslel, že na nás vlítne...“ oddechl si Solomon. „Viděli jste to, jak s námi ten chlap mluvil? On je vážně přesvědčen, že je bůh na jeho straně!“

      „A nejen on... Proč mít strach, když může být smrt vykoupením?“ zeptal se jej Ivan.

      „Takhle by měl myslet spíše náš kolega Solomon. Copak vy pravoslavní?“ zeptal se jej Thomas.

      „O čem byla poslední válka, přátelé? Šlo přeci o boj náboženství... O malý konec světa!“ řekl jim Solomon. „Náš stát, bohem zaslíbená země, už neexistuje. Armagedon se stal skutečností, ale konec světa nenastal...“

      „To je pravda,“ souhlasil Thomas. „V co máme potom věřit? Co když bůh není?“

      „To vás učí na vaší protestantské škole?“ zazubil se Solomon. „Židé křesťanského boha nezabili...“

      „Zabili jen Ježíše,“ souhlasil Ivan. „Možná by bylo lepší, kdyby bůh nebyl... Takhle rozdílnost ve víře a náboženství přináší do světa jen chaos a utrpení...“

      „Ne, víru a novou naději...“ řekl mu Solomon. „Věřím, že se pravý bůh co nejdříve projeví...“

      Všichni se otřásli chladem. Rozpršelo se. Strážní se ukryli pod stříšky a sledovali, jak se lidé v ohrazeném prostoru snaží nacpat do děravých stanů s malými pícky. Kdysi se jim říkalo piliňáky, ale i tak nebylo čím topit. Nebylo na čem vařit a co se jídla týče, vězni dostávali jen suchý chleba a vodu. Třikrát denně, aby se neřeklo... Od latrín ze středu tábora se k nim linul známý zápach lidských výkalů. Nebude trvat dlouho a přeberou. Copak se naši věznitelé nebojí nemocí? Ptali se v duchu obyvatelé tábora. Ponížení a bezmoc byly znát na každém kroku. Nebylo snad ženy, dítěte nebo muže, který by nenáviděl islámské motivy, ať už vyobrazených na stěnách okolních budov, pronášených prostřednictvím místního rozhlasu, nebo zpěvu věznitelů.

      „Zmokneme,“ řekl suše Thomas.

      „Jsou jako mor,“ zabručel Solomon. „My přeci nevnucujeme druhým svou víru a nedáváme jim na výběr...“

      „Řekněte to jim,“ kývl Ivan hlavou ke strážnému, který na nich už mohl půl hodiny oči nechat. „Koukejte na toho kreténa, třeba je teplej!“

      „To asi těžko, spíš si chce vydobýt dovolenou,“ odplivl si Thomas znechuceně tak, aby to dotyčný muž na stráži viděl. Ten se jen uchechtl a zavrtěl hlavou. Jakoby mu všichni tři rozuměli: Ještě ne, ještě nenadešel váš čas, holenkové!

      „Je to beznadějné... Co se vzbouřit?“ navrhl Solomon.

      „A vlítnou na nás nejen s meči, ale i samopaly, psy a bůh ví čím...“ řekl mu Thomas. „Vědí, že by to bylo poslední, co bychom udělali. I když, psy jsem ještě neviděl, ale automatické zbraně prý mají... Ve skladu, ale ten je bohužel pro nás nepřístupný!“

      „Tak proč žijeme?“ zeptal se jej Ivan a otřásl se zimou. „Někde jsem tu viděl sud, ve kterém hořel oheň... Pojďme se ohřát. Nemůžeme nic dělat a všechny naše řeči jsou jen akademické...“

      Muži se vydali hlouběji do stanového tábora. Byl jedním z mnoha v tomto rozbořeném městě, které už ani nemělo své jméno. Kam jejich oči dohlédly, tyčily se ruiny výškových budov, kostelů a továren. Věže svatostánků byly strženy a polámané kříže zanechány osudu, jako znamení všem pokořeným.

      „Jednou se to změní,“ řekl Ivan, když si hřál ruce nad dohořívajícím ohněm v plechovém sudu.

      „K lepšímu?“ zapochyboval Solomon. „Kdo ví, co bude zítra...“

      „Nebaví mne jen tak stát a nechat se věčně ponižovat!“ řekl Thomas a vydal se zpět k plotu.

      „Co chcete dělat?“ zavolal za ním Solomon.

      „Hodím do toho hajzla kamenem...“ řekl Angličan a posla ke strážnému kámen. Netrefil se. Muž s mečem u pasu jej pobaveně sledoval. Věděl, že útočník nemá sílu dohodit až k němu.

      „Jednou... Jednou si vás podrobíme všechny a v celičkém světě bude jen jedno jediné náboženství a jedna víra! Ta naše!“ zavolal na Thomase. „Alláh je velký!“

Epilog

      Snad by se tak i stalo, kdyby o týden na to, nedopadl do středu Evropy asteroid dostatečně veliký na to, aby srovnal zbytky lidské existence se zemí. Kde byl tehdy bůh? Čí bůh? Křesťanský? Židovský nebo muslimský? Co když mu to bylo jedno? Co když mu je jedno, zdali v něj věříme, či nikoliv? A co když žádný bůh není? Nebo jsou tyto řeči prachsprostým rouháním? Historie se prý opakuje. To, co se stalo, se může stát znovu a znovu. Lidstvo je neustále zkoušeno a záleží jen na něm, zdali přežije.

      Trvalo měsíc, než se usadil prach a popel. Ano, svět už dávno nebyl tím, čím doposud. Náraz smetl všechny invazní jednotky a zabil do posledního člověka všechny na starém kontinentu. Tlaková vlna srovnala zbylé ruiny měst a rozemlela je na prach. Oheň spálil i to málo vegetace, která ještě na starém kontinentu zbyla. A ti, kteří měli to štěstí, že přežili, zemřeli hladem a žízní. Nebylo už oč bojovat. Lidé dostatečně vzdálení od epicentra se stáhli do úrodnějších části Asie, Afriky a Tichomoří. Amerika zůstala i nadále odříznuta od okolního světa. Lidstvo přežilo. Bylo jedno, v jakého boha věří či nevěří. Zdecimováno vlastní pýchou. A jednou, jednou možná povstane docela jiné náboženství, které sjednotí celý svět. A ti, kteří přežijí, budou hlásat Jeho dobrotu, lásku a milosrdenství. Povstane nový bůh... Od té chvíle, kdy se tak stane, až do skonání světa. Budoucnost vše ukáže a záleží jen na prozřetelnosti, osudu a samotném lidstvu, jaká bude!


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 27 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 47 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 09.08.2014, 23:34:09 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dandy518 ze dne 09.08.2014, 23:23:13

   To určitě nebylo úmyslem, jen konstatováním. Od šímy jsem četl horší viz povídka Poslední rozkaz
 ze dne 10.08.2014, 1:20:31  
   Šíma: Občas se mi po sobě nechce číst ani vlastní starší dílka... O.O ;-)
 Kondrakar 09.08.2014, 23:33:38 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dandy518 ze dne 09.08.2014, 23:23:13

   To určitě nebylo úmyslem, jen konstatováním. Od šímy jsem četl horší viz povídka Poslední rozkaz
 Dandy518 09.08.2014, 23:23:13 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 09.08.2014, 23:05:13

   Urážíš neurážíš, ze zprávy jasně čiší výsměch.
 ze dne 10.08.2014, 1:19:29  
   Šíma: On to nejspíš, Dandy, myslel tak, že na to nemáš "žaludek"... Také se nedívám na vše a nečtu vše (pokud nemusím)... Tady nejde o urážení a Kondrakara už také nějaký ten pátek znám (jak autora tak kritika) a určitě Tě nechtěl urazit...
 Kondrakar 09.08.2014, 23:05:13 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dandy518 ze dne 09.08.2014, 23:00:46

   Neurážím. Šímu mám přečteného z cca 98% ale měl jsem na to několik let, ne dva měsíce. Nevidím tedy důvod to číst znovu. A ač u některých není můj komentář, neznamená to, že nemám přečteno.
 Dandy518 09.08.2014, 23:00:46 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 09.08.2014, 20:01:55

   Neurážej mě! Zkus si přečíst odspodu první sáhodlouhá Šímova díla a poctivě se prokousej až úplně na vrcholek k poslednímu dílu. Pokud to zvládneš za dva měsíce, pak mě nazvi slabochem, ale dřív ne!
 Kondrakar 09.08.2014, 20:01:55 Odpovědět 
   No, přelouskal jsem to. Dandy je slaboch, když to nedal :-D

No, je to tvůj styl. Rozvláčné, nic moc říkající, bez akce a jen s jakýmsi náznakem humoreu, byť šibeničního.

P.S.Tím asteroidem si to krásně "zabil" :-D
 ze dne 09.08.2014, 22:43:46  
   Šíma: Todle je spíše "psychologické drama"! ;-))) Dík za zastavení a komentik.
 Dandy518 01.08.2014, 2:34:59 Odpovědět 
   31. 07. 2014
Promiň, Šímo, ale tohle číst nemůžu. Je to jako číst hieroglyfy.
 ze dne 01.08.2014, 12:42:59  
   Šíma: Nevadí, dík za zastavení...
 salvator 04.12.2012, 10:53:25 Odpovědět 
   Nazdar Šímo, jeden se u tebe začte, ani neví jak.
Pomalu jsem si začínal myslet, že píšeš o přítomnosti, tak mě to vzalo.
Nemá to chybu a má to náboj.
U všech všudy, Šímo, to se ti povedlo.
Zdraví tě, Dalimil.
 ze dne 04.12.2012, 11:14:17  
   Šíma: Děkuji! ;-)
 Siggi 30.11.2012, 13:02:07 Odpovědět 
   Dost šílená prognostika budoucího vývoje. Ale docela reálná. Jen, pokud by dopad asteroidu byl opravdu tak rozměrný, jak popisuješ, tak by se prach usazoval roky. Nastala by "jaderná zima".
 ze dne 30.11.2012, 16:16:41  
   Šíma: Zdarec.

Záleží na velikosti asteroidu, ale máš pravdu, byl by to děs a trvalo by to minimálně měsíce, než by se prach usadil... Naštěstí je vše jen čistá fikce (i s nadvládou muslimů)! ;-) Dík za zastavení a komentík.
 Apolenka 27.11.2012, 17:26:12 Odpovědět 
   Ježiši, to mě skoro zdrtilo. Aspoň, že lidstvo přežilo, snad tomu tak i bude... kdo ví. A že si člověk v každé době bude hledat modlu, které by mohl věřit, je víc než jasné.
To tvoje dílko, Šímo, má vysokou úroveň. A nejen to... navzdory nechytlavému tématu je převelice čtivé. Nepustilo ani Apolenku.
 ze dne 27.11.2012, 20:13:03  
   Šíma: Děkuji, jsem rád, že líbilo. ;-)
 Dědek 25.11.2012, 15:47:49 Odpovědět 
   Dobře se mi četla, pitvat se mi nechce.
 ze dne 25.11.2012, 17:26:26  
   Šíma: Díky, Dědku! ;-)
 Jarda 24.11.2012, 11:51:42 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jarda ze dne 24.11.2012, 0:13:43

   Odpověď: Hezky jsi to podal. Souhlasím s tebou. Člověk nemá nacházet víru pasivním posloucháním řečníků na kazatelnách, ale tichým procházením skrytých zákoutí ve svém nitru. Jenže toho se nejvíce bojíme. Co když tam objevíme pravdu o sobě? Chci-li mluvit s Bohem, k tomu přeci nepotřebuji prostředníka.
Děkuji za odpověď.
 ze dne 24.11.2012, 12:35:39  
   Šíma: Jop, také říkám, že bůh není jen v kostelích, synagogách a mešitách či jiných chrámech, ale pšt, bo mne ještě někdo vezme za slovo a udělá z mé maličkosti novodobého kacíře! Joj... Ovšem není nad to, když se spolu lidi (v dobrém) zase potkají, takže nejsem zásadně (či v zásadě) proti svatostánkům! ;-)
 Zdeněk Kopřiva 24.11.2012, 9:58:30 Odpovědět 
   Tvá slova se zdají být velmi prorocká. Stejně jako existují mnohá jiná proroctví o tom, jak muslimové jednou ovládnou Evropu a ani bych se tomu moc nedivil, že už se to začíná dít. Stačí jen pravidelně sledovat co se děje v současnosti na Blízkém východě.

Vždy bylo pro mne naprosto nepochopitelné, že se lidé zabíjeli pro jinou víru, jinou barvu pleti, či jiné názory. Jsem toho názoru, že vždycky existoval jen jediný Bůh, jediná víra, jediné náboženství a to je Láska, která nikdy nikoho nezabíjí, nýbrž pozvedá k Sobě sama k nejvyšší možné dokonalosti, která je jí vlastní.

A ve světle tohoto respektuji všechna jiná náboženství, sekty, ismy či různé názory lidí. Uvědomuji si, že každý je hledajícím člověkem, který prochází mnoha stádii uvědomování si, pochopení, porozumění. A tak i muslim nebo kdokoliv jiný se mi může stát bratrem, pokud on sám mi ponechá svobodu vyznávat svou vlastní víru na základě mého vlastního vnitřního přesvědčení.

Text je úžasný, vnímavého čtenáře dokonale pohltí svou hloubkou a propracovaností a také svou přirozenou čtivostí.
 ze dne 24.11.2012, 11:29:31  
   Šíma: Díky, jsem rád, že se líbilo. Trochu mě to děsí, jak si někteří radikálové berou víru a učení po svém (tařka přes "mrtvoly") a berou písmo za slovo (do slova a do písmene). A tam, kde je náboženství součástí každodenního života (je s ním velmi úzce spjato), to může být nebezpečné. Islam jsem nestudoval, občas mám koníček vrtat se v náboženstvích... Jen tak jako naprostý amatér. A co se týče tohoto textu, je to takový krátký obraz (střípek) co by, kdyby. Děsit samozřejmě nikoho nechci, ale... Uvidíme, budoucnost ukáže! ;-)
 kulička 24.11.2012, 7:26:38 Odpovědět 
   taková obžaloba lidské malosti... dobře se četlo. připomnělo mi to treblinské paktování.

no, zase kulička do růžencového rozjímání ;)
 ze dne 24.11.2012, 11:31:35  
   Šíma: Zdravím.

Na kabelovce jsem kdysi sledoval pořad o tom, jak vězni v koncentračním táboře (na baráku) - možná je ono "treblinské paktování" právě to, co jsem viděl - hovořili o bohu a o víře. Zdali je bůh s nimi, zdali žije, nebo je mrtvý (v přeneseném slova smyslu), jestli je už neopustil, nebo se od nich prostě neodvrátil... Naděje prý umírá jako poslední, tam kde není východiska ani filosofie nepomáhá. Zůstává už jen víra... Jsem rád, pokud se líbilo.
 Jarda 24.11.2012, 0:13:43 Odpovědět 
   Uff! Šímo pojímá mne hrůza. Doufám, že nejsi prorokem!

Ježíš pravil: Snad lidé myslí, že jsem přišel,
abych po celém světě rozestřel mír
a netuší, že přicházím
zasít rozpor a nejednotnost na tuto zemi-
oheň, měč a válku.
(Osho: Hořčičné semínko)
 ze dne 24.11.2012, 11:37:42  
   Šíma: Zdravím.

Také se mi zdá, že je tu na světě snad víra a náboženství jen proto, aby se rozvracely nejen rodiny, ale i společnosti (a aby onu společnou řeč lidé nenacházeli). Pak je to o hledání pravé víry. Ne všichni ji nalézají, cesta je to trnitá a mnozí ji zamítají, protože vidí, co se kolem děje ve jménu toho či onoho. Žáden pokoj, ale nesvár. Nač pak bylo řečeno: "Nebojte se, jsem tu s vámi od této chvíle až do skonání světa. Nebojte se a netřeste úzkostí..." Kde najít potom pravdu a ke komu se obrátit? K tomu, kdo vykřikuje a všude prohlašuje, že jen ta jeho víra je ta pravá? Třeba i silou a mocí. Ono je to zajímavé i vzhledem k filosofii a také k psychologické otázce. Vlastně i k prožívání, protože o tom všem, co se týká víry a náboženství lze diskutovat do aleluja, ale ve skutečnosti se to musí prožít. Jenže, lidé jsou lapání do sítí tradic a etnických kultur. Kdo se narodí jako žid, zůstane židem. Kdo jako muslim, zůstane jím. Stejně tak řesťané. Lidé nepřecházejí svou víru jako silnici. Musí být vnitřně přesvědčeni o správnosti svého počínání a svého svědomí, jenže, pravda je někde tam venku a jako lidé jsme snadno ovlivnitelní (třeba i soustavným opakováním již známých faktů, nebo toho, co dotyčná osoba či společnost chce prosadit jako své vlastní zájmy). A i svatá písma (bez ohledu na náboženství) lze upravit a popřevracet (jejich výklad) podle svého. Babo raď...

Hezký den a ještě jednou díky za zastavení! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Životní krůčky
Verru
Balada
Ezra Horwitz
Balada o pádu P...
guru
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr