obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915049 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38999 příspěvků, 5685 autorů a 387130 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Wiloki, mé prokletí - 1/2 ::

 autor Sakora publikováno: 20.11.2012, 20:43  
Objevitelská plavba na neznámý fantasy/stický ostrov, který odkrývá svá tajemství...
(Žoldnéři fantazie 2012 - 12. místo)
 

První pohled na jižní zátoku, tak klidnou a vstřícnou jak otevřená ženská náruč, mi nikdy nevyvane z mysli. Ráj, učiněný ráj.
Jako by se samo moře před lagunou ostýchalo a tlumilo svůj obvyklý hněv. Po nekonečných týdnech, kdy nás trápilo bouřemi a plachty trhajícím větrem, ukázalo svou vlídnou tvář a vlny naši loď něžně provedly mělčinami. Ortana zakotvila a část posádky včetně mě nasedla do člunů a zamířila ke břehu.

Kapitán Fuster seděl na přídi člunu, šedivé vlasy mu vlály ve větru a celá loďka jako by plula přímo za jeho orlím nosem. Pro případ útoku domorodců mířili k břehu i jeho darges. Desítka ke všemu odhodlaných námořníků, kteří s Fusterem brázdili moře již mnoho let. Spoléhal na jejich úsudek, odvahu i zdatnost v boji a oni prý vykonali každý jeho rozkaz.

Já osobně jim nedůvěřuji. Tím méně oni mně. Pro divoké darges, pyšnící se silou a necitlivostí k bolesti, jsem nanicovaté juno. Nudný patron, upjatý učenec, jedním slovem: přítěž. Zdálo se zcela nemožným vysvětit jim, v čem tkví má dychtivost objevitele a přírodovědce. Ač jsem zatím neviděl ani třicet jar, troufám si říci, že v mnoha oblastech vědění jsem již uznávaným badatelem.
Kapitán mi naštěstí zůstával nakloněn. Ačkoli si uvědomuji, že jistou roli v jeho ochotě sehrála i finanční částka, kterou můj zaměstnavatel z rodu Pierinů vložil do stavby Ortany.

Osvícený vévoda Otto Pierin z St. Lambrechtu byl loňského podzimu tak uchvácen mým líčením objevných plaveb jistého španělského dobrodruha, že se rozhodl podpořit nové zámořské cesty. Vévoda netoužil po bohatství, sám jej měl nadbytek, dychtil však pojmenovat svým jménem neznámé zvíře či aspoň úžas budící květinu nového světa. A v tom právě tkvěl můj úkol – nalézt dosud nepopsaného tvora či rostlinu, pečlivě je prostudovat, nakreslit a především jeden exemplář dopravit zpět do vlasti.
„Gavote,“ říkával mi často, „ve vašich rukách dlí budoucnost jména našeho rodu.“
Zajisté přeháněl, vždyť budoucnost pokolení závisí především na naplněném svazku manželském, jak se říká. Rozmary mocných jsou však rozličné a mně nepřísluší je soudit. Já však, přiznávám, nesmírně toužil po vévodově vděku, vlivu a prostředcích, jež by mi zajistily klidný život badatele. Snad i nepatrně marnivosti bylo ve mně, touhy po uznání a světské slávě.

Kapitán přede mnou hovořil o vévodovi z St. Lambrechtu vždy s úctou. Což se ovšem vůbec nedá říct o těch proklatých darges. Zlořečená sebranka dokonce vyslovila podezření, že se můj pán rouhá, když touží dát jméno božímu tvoru. Netuším, kde se v myslích těch neznabohů vzaly podobně kacířské úvahy.
A možná jsem jejich řeči plně nepochopil. Často si ze mne totiž tropí žerty a vysmívají se mi. Stěží poznám, kdy mluví vážně.

„Co říkáte ostrovu, mladý muži?“ obrátil se na mě kapitán Fuster. Jím zvolený kus pevniny z dálky vypadal jako rozkošný zelený knoflík uprostřed modrého pláště oceánu. (To přirovnání si musím zapsat a zopakovat vévodovi.)
„Vybral jste velmi příhodné místo. Musím přiznat, že jsem zcela uchvácen krásou pobřeží.“
„Dávejte pozor, Gavote, aby vás naopak ve vnitrozemí neuchvátil nějaký domorodec.“
„Ode dne vyplutí se modlím za zdar naší výpravy,“ pochlubil jsem se, ačkoli jsem tušil, že si za upřímnost vysloužím jen posměch. Nemýlil jsem se.
„Divoši se také modlívají,“ zavolal jeden z darges, „aby bylo maso zajatců dostatečně měkké. Vsadím se, že zde žijí kanibalové.“
„Ha, ha, juno by mohl některého chytit a pojmenovat, ne?“
„Dost už,“ krotil muže ledabyle Fuster, „čím tišeji přistaneme, tím spíš nepozorovaně pronikneme do vnitrozemí. Zdejším ostrovům se neříká “prokleté“ pro nic za nic.“
Vděčně jsem na něj kývl, ale zdálo se, že mě nevnímá a očima se soustředí pouze na okraj džungle, která se rozprostírala za pásem žlutého písku. Zadíval jsem se též tím směrem.
Ale zatímco kapitán hledal v neproniknutelných huštinách stopy možných nepřátel, já jsem prahl po spatření zástupce vzácné a nevídané fauny či flóry.


První den jsme se neodvážili nijak hluboko do hloubi... pralesa. Nevím, jak přesněji nazvat staleté společenství tisícerého rostlinstva rozličných tvarů a velikosti, které ve mně vzbuzovalo současně bázeň i bezmezné nadšení. Palmy kokosové, střapaté kasuariny, banánovníky či pandany se spletenými kmeny.
Nemohl jsem se vynadívat na majestátní velikány s mohutnými kmeny, košatými korunami a vějíři listů roztodivných podob. Na úrovni kořenů, mnohde se vypínajících z černé hlíny a trčících do výšky jako paže tonoucího, tvořily porost těžko prostupné houštiny, kapradiny a liány, které uchvacovaly svou délkou.
K mému překvapení se na světlo draly i květy, po většinou pestře a nepřehlédnutelně zbarvené. Nachová červeň, zářivá žluť a ohnivá oranžová. Odstíny barev si nic nezadaly s neuvěřitelnou rafinovaností tvarů okvětí. Některé baculaté jak nadýchané prachové polštáře, jiné ježaté se stovkami chvějících se tyčinek nebo šklebící se jak vyplazené jazyky.

Neprodleně jsem z batohu vyjmul skicář a tuš a jal se zvěčnit nejzajímavější botanické druhy. Pero vydávalo charakteristický škrabavý zvuk, jak jsem rychlými tahy vykresloval podobu prvního z květů. Plně zaujatý svou prací jsem zapomněl sledovat námořníky. Ještě před chvíli se tři darges opírali o vyvrácený kmen severně ode mě, ale nyní?
Nikde nikdo. Zanechali mě zde samotného? Schovali se v houští a čekají na mou slabou chvilku, aby se mohli pobavit mým strachem?
Když tu jsem postřehl rychlý pohyb vpravo ode mne. Nadechl jsem se a potlačil nával paniky. Jak jsem mohl být tak neopatrný? Jistě se zde potuluje divoká zvěř.

Sňal jsem pušku z ramene a pevně ji sevřel. Koneckonců se nečeká, že obzvlášť útočný exemplář zvířete přivezu vévodovi živý.
A vskutku! Ze záplavy kapradí s úzkými špičatými listy na mě hleděly poněkud šikmé žlutohnědé oči.
Tvor, ač jistě přikrčený, zdál se malé postavy a bledé tváře. Více se mi spatřit nepoštěstilo, neboť hluk přicházejícího kapitána, jenž s obavami volal mé jméno, divné stvoření vyplašil. Neodbytně jsem se dral na místo, kde se zvíře schovávalo, ale v měkkém rostlinném podrostu se nezachovaly žádné stopy.
Srdce mi sevřela ohromná radost – našel jsem neznámý zoologický exemplář!

Mé objevitelské nadšení při zpáteční cestě k pobřeží vystřídaly pochyby. Je žlutooké stvoření vůbec hodno jména slovutného vévody Pierina? Ach, je neskonale těžké být přírodozpytcem a zároveň se vyznat v diplomacii. Ovšem jedním jsem si byl jist – o svém objevu musím zatím před Fusterem i všemi darges pomlčet. Udržet tajemství se mi jevilo jako nutná oběť mé badatelské vážnosti.

Do člunů jsme nasedali až s houstnoucím soumrakem, jež pokryl mořskou hladinu kovovým leskem. Nocovali jsme v bezpečí Ortany, rozhodnuti zítra podniknout náročnou výpravu do neprobádaných končin ostrova.
Fustera, který se zavázal vévodovi být mi za všech okolností nápomocen v bádání, pevnina uprostřed oceánu zajímala pro možnost doplnění zásob vody a čerstvého masa. Nadšení darges mu dávali za pravdu. Zřejmě se těšili na lov. Pro své pobavení přede mnou vykládali historky o krvelačných bestiích, chránících ostrov. Beztak se mi tím jen pokoušeli nahnat strach. To se jim, bohužel, místy povedlo.

Únava brzy vyhnala většinu námořníků spát. Jen kapitán se svými deseti nohsledy dlouho do noci rokoval ve své kajutě. Slyšel jsem kroky a vzrušený hovor, ale naslouchat cizím hovorům se mi jevilo jako nedůstojné čestného muže. Usínal jsem s pocitem spokojenosti a radosti ze svého zajímavého objevu.

Červánky na východě věstily šťastné ráno. Sbalil jsem potřebnou výbavu a nedočkavě popoháněl kapitána, ať již zavelí ke spuštění člunů a odplutí do zátoky. Z lesnaté krajiny na pevnině stoupala pára a nad vrcholky stromů poletovala hejna ptáků. Ó, jak jsem se na tajuplný ostrov těšil.

Vstříc dobrodružství jsme vyrazili v malé skupině, čítající všehovšudy třináct osob. Většina námořníků zůstala na Ortaně. Do mysli se mi vloudily neblahé myšlenky, vyplývající z onoho pochmurného čísla, ale odolal jsem touze požádat kapitána o vyslání dalšího muže. Musel jsem sám sebe pokárat – badatel nesmí popřávat sluchu pověrám.
Ač jsem drobné postavy a nevládnu velkou silou, ke břehu jsem mezi ostatními pádloval urputně, až voda vystřikovala nad hladinu. Vítr nám byl nakloněn, foukal do zad a malé vlnky laškovně čeřily hladinu podél boku plavidel.
Brzy jsme přirazili a vyvlekli čluny na mělčinu. Poněkud překvapen jsem sledoval, kolik výzbroje si darges nesou sebou, ale nepochyboval jsem, že pouze plní Fusterovy rozkazy.

Stojíc v písku, zavřel jsem na okamžik oči a vdechoval omamnou vůni mořské pěny, kterou jen za pár okamžiků vystřídá hutná zemitá vůně džungle. Velmi mocně jsem vnímal přítomné pachy. Zdály se mi lákavější než všechny ženské voňavky a olejíčky dohromady.
„Hej, juno, zapustils tu kořeny?“
„Ukládám si do paměti důležité vjemy,“ opáčil jsem.
„Gavote, držte se hned za mnou,“ rozkázal kapitán a netrpělivě mi pokynul.

Brzy naši výpravu pohltila džungle. Och, jak úchvatné místo! Vzdáleně se za námi ozývalo šumění moře, aby uvnitř zeleně přešlo v kakofonii pískotu ptáků, vyplašených nezvyklou návštěvou. Všelijaké šustění křídel, skřípání kmenů a pleskání listoví doprovázelo naše prodírání se hustým porostem.

Cestu prosekávali ti první pomocí širokých nožů.
Zcela vpředu šel Maudí, tetovaný muž tmavé pleti. Na lodi zastával práci kuchaře, ale pyšnil se též pověstí výborného stopaře a znal mnohé země světa. Darges nad ním opovrhovali nos, to já poznám, ale on jim nikdy nedal příležitost mu něco nekalého provést. Spletité linky, vytetované na jeho hrudi, mě stejně fascinovaly, jako odpuzovaly. Podivný rozmar, tohle bolestivé zdobení těla.
Za zády Maudího kráčela první pětice darges, pak Fuster a já a za mnou zbylí námořníci. Přes všechnu nechuť jsem se cítil poctěn, že kapitán tolik dbá o mou bezpečnost. Jeho po zuby ozbrojená desítka bojovníků by jistě přemohla i přesilu domorodců.

„Podle mapy, jež stála vévodu celé jmění, bychom měli asi po hodině cesty narazit na řeku, protínající ostrov,“ informoval jsem úslužně Fustera.
„Máte snad sebou tu mapu?“ houkl na mě nezdvořile holohlavý darge, jež šel v mých stopách.
„Ehm, nikoli,“ ošil jsem se, „ale vryl jsem si podobu vnitrozemí přesně do paměti.“ Mrzelo mne nesmírně, že jsem v tomto ohledu nedokázal pána z St. Lambrechtu přesvědčit. Jeho zaujetí umění tím bylo vino, že onen důležitý dokument si raději ponechal ve své sbírce.
„Tak? A kromě jakési klikaté čáry značící tok vody si pamatujete i něco jiného?“
„Pohoří na severní straně. Dle kartografa nepříliš vysoké, nemusíme si dělat starosti. Pak rozeklané pobřeží na západě. Jeho okraje ční jako zuby, zakusující se do těla oceánu,“ přednesl jsem důrazně.
Pravdou bylo, že jsem mapku vnímal spíše jako umělecké dílo. Obraz krajiny úžasných dobrodružství, která jsem dosud prožíval jen ve svých snech. Ale jakou cenu by mělo svěřovat se těmhle divochům?

„Když jsem se ptal na vnitrozemí,“ holohlavý supěl a vztekle odsekával jednotlivá slova, „měl jsem na mysli, u všech čertů, pevninu. Kopce, lesy, hory, řeky, močály. Možná taky osady domorodců, pohřebiště, rozpadlé chrámy. No? Co z toho bylo na mapě?“
„Ehm, stromy, všude samé stromy, jedná se o téměř neprobádané území. Avšak řekou jsem si jistý,“ zamumlal jsem. Nebyl jsem dost odvážný, abych přiznal svou chybu nahlas. Stud, že ač znamenitý badatel, mnohým značkám na mapě jsem neporozuměl.
„Tiše,“ zašeptal Fuster a posunkem upozornil ostatní za mnou.
Zastavili jsme jako jeden muž a já se vyklonil, abych dohlédl až k Maudímu. Tetovaný stál nehybně v nahrbeném postoji, jako by se chystal vyrazit v běhu.

Rozhostilo se ticho a v něm záhy vynikly temné zvuky pralesa. Vzduch, těžký a horký, byl omamně cítit pachem tlejících rostlin.
A tehdy jsem žlutooké stvoření spatřil podruhé.
Schované za kmenem kasuariny asi ve výšce mých očí. Jen jedinkrát jsem zamrkal –všudypřítomný pot mi stekl a zaštípal v oku – a můj vytoužený exemplář byl ten tam.
Ač jsem původně ke slávě vévody Pierina chtěl nazvat jeho jménem majestátný strom – mnohé mají bizarní listy, dosud nepopsané a graficky nevyvedené v žádném z mně známých atlasů – před tajemností zvířete se zelenkavou kůží jejich význam bledl. V mysli jsem již sumíroval první poznatky: tvor drobného vzrůstu, končetiny uzpůsobené ke šplhání zrovna jako k pohybu na zemi, okrově zbarvené zornice a bystrý zrak.

„Ááá...“ ječivý výkřik rozťal ticho.
Ke svému zahanbení musím přiznat, že byl můj. Na okamžik se na mne kapitán káravě otočil a já otevřel ústa ve snaze se ospravedlnit, ale pak... cosi mi znovu podrazilo nohy. Zemětřesení?
Dole bylo nahoře, světlo se stalo tmou, země se vzpínala a vlnila. Jen zelená masa křovin a kapradin mne obklopovala se stejnou náruživostí. Po pravdě – i ona se změnila. Místo vlahé něžné náruče se přetvořila v dusivé vězení. Výhonky stromových lobelií se mi draly pod košili, liánovité provazy se zaplétaly do vlasů a ruce uvěznila měkká mlaskající hlína.
Popruhy batohu s náčrtníkem a psacími potřebami se zachytily na lepkavých listech kapradin. Škubal jsem sebou, trhal, ale zdálo se zhola nemožné se vyprostit.

„Ka- kapitáne, co to... pomoc,“ hekal jsem.
Odpověď nepřišla. Coby zbožný člověk jsem se jal v duchu modlit, avšak pochyboval jsem, zda mě odtud bůh uslyší. S vypětím všech sil se mi podařilo nadzvednout hlavu. Na krátký okamžik, tak letmý, že mohl být jen utkvělou představou, jsem zahlédl Maudího. S rukama vzpaženýma se komíhal do rytmu zdivočelých stromů a hlasitě se smál.

Kuchařovo veselí jsem nesdílel. Zeleň džungle, ještě před pár hodinami čarokrásná krajina, se změnila v mých představách v učiněné peklo. Půda pode mnou se houpala, liány se vymršťovaly do vzduchu a točily se jako zběsilé, kmeny stromů ohavně vrzaly a korunami se nakláněly na jednu a hned zas na druhou stranu.
Odtud zdola to byl strašidelný pohled. Och, jak jsem si připadal maličký. Přísahal jsem, že si tuto zkušenost zapamatuji a co budu živ, nikdy nezašlápnu brouka či jiné nepatrné boží stvoření.
„Brouka?“ ozvalo se nedaleko ode mě.

„Eee, co?“ lekl jsem se - zřejmě jsem své myšlenky před chvílí mumlal nahlas – ale současně jsem se zaradoval. Kéž je mi nablízku Fuster či Maudí! No, ve skutečnosti bych byl rád i za kteréhokoli z darges.
„Co to znamená – zašlápnout brouka?“
„Přece, když... cože?“
V řeči neznámého zazníval zvláštní přízvuk, jenž ji měnil na huhňání. Hlas jsem nepoznával. Zlehka mne zamrazilo, avšak srdnatě jsem úzkost potlačil. Mým hlavním cílem bylo vymanit se ze spárů lepkavých listů kapradin a z uzlů, jež kolem mých rukou obtočily provazce lián. Jedno po druhém – nejdřív pravá ruka, levá, trup, nohy... až pak se budu zabývat podružnými starostmi. Například s kým konverzuji, aniž ho vidím.
Vystavěl jsem svůj plán na iluzi, žádný div, že ztroskotal.

Jakmile jsem ze sevření vytrhnul jedno zápěstí, s mlasknutím se kolem druhého semkly kožovité listy a uvěznily jej ještě pevněji. Zbaběle jsem skučel bolestí a strachem.
„Zabíjíš brouky?“
„Ne, ne, nikoho nezabíjím! Pomozte mi! Prosím,“ škemral jsem, prosil a neviděl koho. Kéž to není starostlivý kanibal, jenž se ujišťuje, že natrefil na vhodný druh polední krmě!
„Přestaň dýchat. Snadné. Kdo nedýchá – nežije. Stromy nejí mrtvé. “
„Ale já zrovna... tak dobrá.“ Rezignoval jsem a zadržel dech. Za zavřenýma očima jsem si přestavoval, že padám do hlubin oceánu a pálení v plicích je jen malá cena za život. Po chvíli se už bolest jevila nesnesitelnou. Pod víčky se mi míhaly rudé mžitky, cítil jsem, že omdlím. Dospěl jsem na konec svých sil, nadechl se a zařval. Pěsti se mi samy vymrštily dopředu, jako bych bojoval v rohovnickém stylu. Nikdy již...
... nikdy již nebudu propadat beznaději – vždyť jsem vyvázl! Stojím, ač na roztřesených nohou, volně hýbu celým tělem, zázrak. Zdráhavě jsem zapátral po svém zachránci. Myšlenka na kanibalismus se mě držela pevněji než dotěrný hmyz.
„Haló? Kde jste? Děkuji.“
Ovšem nic než třepotání lístků ve větru se nepohnulo, ba ani neozvalo. Ať to byl, kdo chtěl, zmizel bez rozloučení. Žádná odpověď, žádný kanibal. Sice nevděčně, ale oddychl jsem si.

Bohužel jsem, kam jen mé oko v džungli dohlédlo, neobjevil ani jediného z mých námořnických druhů. Jako by se do země propadli. Upravil jsem si popruhy na zádech a pevně sevřel pažbu pušky. V mém nitru se svářela euforie z přežití se strachem ze samoty a v tomto rozpoložení jsem se vydal na zpáteční cestu k lodi.
Nebo jsem si to aspoň myslel.

Šumění, které jsem přisoudil vzdálenému moři, a za jehož ševelícím hlasem jsem spěchal, se ukázalo jako ze skaliska padající vodopád uprostřed vnitrozemí. Obávám se, že své schopnosti zapamatovat si mapu v míře dokonalé jsem poněkud přecenil. Místo k vytouženému břehu jsem strastiplnou cestou doputoval ke zmiňované řece.

Přes všechnu mrzutost nešlo přehlédnout krásy okolní přírody. Nad zpěněnou vodou, řítící se ohromnou rychlostí do kamenitého řečiště, stoupal opar a klenula se duha. Sluneční záře rámovala scenérii jako skvostný obraz. Nádhera toho okamžiku mi dala zapomenout na propocený a zablácený oděv, krvácející oděrky na pažích a svědící bodance od všudypřítomného hmyzu.

Velmi obezřetně jsem postupoval až na samý okraj útesu - na kluzkých kamenech by stačil k neštěstí jediný neopatrný krok – a zahleděl se dolů. Radostí jsem vyjekl. Dole jsem spatřil lidské bytosti! Co víc – neomylně jsem rozeznal bílý klobouk kapitána Fustera. Zvažoval jsem výstřel, jenž by námořníky spravil o mé maličkosti, ale rozhodl jsem se šetřit náboji. Kdo ví, jaké nebezpečenství mne ještě čeká.

Ke štěstí mi nyní chyběla jen maličkost, slézt ten hrozivý kopec skrz nepřístupnou vegetaci.
Klouzal jsem a padal, odíral se o kameny a stále zakopával o kořeny spadlých ztrouchnivělých stromů. Nohy se mi zaplétaly do šlahounů vlhkomilných křovin a podoben spíše opici než člověku, škrábal jsem se ze svahu dolů po čtyřech, prsty se křečovitě držíc ostrých, ale pevných travin. Putování se zdálo nekonečným a hřmění vodopádu se z podmanivé melodie změnilo v nenáviděný hluk.
Co když se mí druzi, zatímco nešikovně sestupuji za nimi, odeberou za svým cílem a zmizí mi z dohledu?

Můj strach přetavil tíseň v nedůvěru. Mou mysl otrávila zášť, pramenící z nejistoty. Nemluvě o blouznění a šálení smyslů – vždyť čím jiným mohl být huhlavý hlas, jenž mě záchranil ze škrtícího sevření šílených rostlin? Jen horečnatým snem.
Skutečně se předtím jednalo o obyčejné zemětřesení? S jakým záměrem se kapitán a ostatní vlastně vydali k řece beze mě? Postrádali mě vůbec? Hledali? Možná jim křivdím, ale bolest těla a trápení duše jsou vinni tím, že se ve mně usídlil hněv a zaplavily mě výčitky.

Po zdlouhavém pochodu jsem se již blížil k širokému korytu řeky, kam mezi balvany ohlazenými vlnami spadaly provazce vody. Natahoval jsem krk ve snaze dohlédnout co nejdál. Váhal jsem. Nakonec jsem přidřepl a přitiskl se ke zvrásněnému kmeni stromu. Darges postávali nedaleko, přeli se a pokřikovali, hukot vodopádu mi však nedovolil rozumět slovům. Kapitán dlel uprostřed znesvářené skupinky a živě gestikuloval se svým pověstným kloboukem v ruce. Po chvíli se muži přeskupili a já mezi nimi spatřil svůj vytoužený přírodovědný exemplář.

Och, já jim v duchu spílám a oni zatím v můj prospěch ulovili jedinečného zástupce místní fauny! Zastyděl jsem se do hloubi duše a vylezl ze svého úkrytu.
„Ani nevíte, jak rád vás vidím, přátelé!“ zahlaholil jsem radostně.
„Co k sakru...“
„Gavote?“ strnul Fuster.
„Juno? No to mě podrž.“
„Který čert ho sem zanesl?“
Jejich mluva je obhroublá, ale já toho nedbám, jistě se již velkou měrou obávali o můj život. Ke svému smutku jsem mezi nimi marně hledal Maudího. Ztráta kuchaře je vždy mrzutá věc. A stopaře tím spíše.

Zálibným pohledem jsem spočinul na žlutookém stvoření. Posuzován takto zblízka, řadí se pravděpodobně do rodu menších lidoopů. Nemile jsem nesl spoutání zvířete. Jeho drobné horní končetiny s drápy, připomínajícími spíše dlouhé nehty pro svou průhlednou barvu, byly svázány k sobě hrubým provazem. Vůbec zvíře vyhlíželo v zajetí velmi žalostně.
Ale no tak, přinese jen malou oběť na oltář vědy a poznání. Prohlédnu jej, popíšu, nakreslím a opět bude světlooký volný a bude se moci vrátit do džungle. Ač jsem původně plánoval jinak, nyní se mi bytostně příčilo tvora nemilosrdně zabít.

„No, Gavote, přál jste si ulovit pro vévodu parádní kousek, ne?“ v Fusterově hlase zaznělo ulehčení.
„Vřelé díky, kapitáne, jsem vám zavázán. Jak se vám jen odvděčím?“
„O něčem bych věděl...“ zamručel kdosi z darges za mými zády.
A to bylo poslední, co si z onoho setkání pamatuji. Záhy se pro mne všude rozhostila tma.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 12.12.2012, 12:24:27 Odpovědět 
   Ahoj. Ten kuchař by mne také zajímal, nejspíš si jde po svém. A kuchaři, ti byli vždycky podivíni. Jinak, příjemně psáno. Dík za počtení. Kromě toho, ještě jsem si stále vědom, že jsem se k některým tvým předešlým dílkům nedostal, napravím, jak jen to půjde.
Měj se, prozatím.
 ze dne 13.12.2012, 12:15:04  
   Sakora: Jó, kuchaři už nejsou, co bývali... :-)

Díky za ochotu si přečíst má dílka, potěšilo mě to - a moc.
 Apolenka 27.11.2012, 17:59:45 Odpovědět 
   Příběhy napsané tvojí vyzrálou autorskou rukou jsou vždy velice čtivé. Zde jsem kromě poutavého děje ocenila i krásné popisy přírodních scenérií. A protože příběh nepostrádá napětí, jdu si hned pochutnat na druhém dílu.
 ze dne 27.11.2012, 19:53:09  
   Sakora: Apolenko, děkuji za zastavení a komentář. Přírodní krásy jsem psala tak, jako bych sama na tom ostrově byla. A že by mě to lákalo ;-)
 Šíma 20.11.2012, 20:42:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý a poutavý příběh plný exotiky, barev a vůně dálek (i dobrodružství). Líbilo. Tak nějak jsem na konci této části nabyl dojmu, že je náš pan přírodovědec pro kapitána (byť dal svému pánovi slib, že na toho vědátora dá pozor), a vlastně i pro posádku, nadbytečným (jakousi přítěží). Vlastně za tím cítím nějakou tu čertovinu, ale uvidíme v dalším díle. Ještě jedna maličká otázka, na kterou také (zcela jistě) dostanu v pokračování odpověď: "Kdepak zmizel kuchař?" Hezký den a psaní zdar.

P.S. Několik drobností "k přetřesu" (aby nebylo, že jsem nečetl tento text pozorně, on se četl takřka sám):

-- Stojíc v písku, zavřel jsem na okamžik oči a vdechoval omamnou vůni mořské pěny ... -- Stoje (náš hrdina mužského rodu stál v písku, viz přechodník od slovesa stát - stoje = mužský rod j.č.; stojíc = střední a ženský rod j.č.; stojíce = tvar pro všechny rody v množném čísle - nemýlím-li se - viz tvorba přechodníků) + tady je odkaz: http://interval.cz/clanky/hrichy-pro-sileneho-korektora-jak-vyzrat-na-prechodniky/

-- „Přestaň dýchat. Snadné. Kdo nedýchá – nežije. Stromy nejí mrtvé. “ -- (mezera navíc na konci přímé řeči)

-- No to mě podrž. -- (vrazil bych čárku za "No") -- No, to mě podrž.

Tož tak...
 ze dne 20.11.2012, 21:46:45  
   Sakora: Milý Šímo, moc děkuji za okamžitou publikaci, komentář i hodnocení. 5ěí Těší mě, že se ti povídka dobře četla. Jinak tvé dojmy ohledně hrdiny jsou spravné a zmizení kuchaře a jeho význam pro děj se osvětlí v druhé části.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Vita Velocci
Velocci
Anuran Agnus - ...
Dandy518
Intermezzo - 8....
Shanti
obr
obr obr obr
obr

Odjezd
Malíř
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr