|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 9. ::
| KAPITOLA 9. Rodinné zálěžitosti |
| |
|
|
Zbavená smyslů se dívala na místo, kde před chvílí zmizelo tělo někoho, kdo se jí pokoušel zabít. Pořád dokola omílala „Zabila jsem člověka.“ Vteřinová ručička na hodinkách na jejím zápěstí se za tu dobu nepohnula. Musela přece, aspoň jednou! Ale pravda to nebyla. Čas se pro ní zastavil. Až když si plně uvědomila, co se stalo, přestala vystrašeně koukat na lesní porost a dala se do běhu. Jednou se otočila, snad, aby si místo navždy uložila do vzpomínek, ale pak už se rychlostí blesku hnala stále kupředu.
Do lesa začalo prosvítat pořádné denní světlo. Stromů ubývalo, dokud nevyběhla na silnici. Zorientovala se. Ocitla se kousek od vesnice. Pot z ní tekl proudem a tváře jí hořely. Okamžitě chtěla uzavřít to, před čím právě utekla. Chtěla se dostat domů, do sprchy, sdrhnout to ze sebe, pořádně se najíst a spát, spát a spát. Už se nikdy nechtěla vrátit do školy, už se nechtěla účastnit výcviků. Nechtěla mít žádné stupidní nadání. Chtěla vůbec ještě žít? Když si položila tuhle otázku, smetla ze stolu všechno, co před chvilkou zavrhla. Nesmí na sobě dát nic znát. Třeba ten kluk ani neměl rodinu a nikdy se nepřijde na to, že zmizel. Vždyť ani tělo neexistovalo! Mohl prostě odcestovat a svět na něj prostě zapomene. Jenže pak se naskýtala další otázka. Byl to vůbec člověk? Mohl to být nějaký míšenec démona s člověkem a ona vlastně udělala dobrou službu. Tedy alespoň pro členství. Ty jeho oči… Byly člověka? Ne, nemohly být, jinak by mě takhle nezhypnotizovaly. A co když to bylo jen jeho nadání? A tím se zase dostala k otázce: Nadání nebo prokletí?
Když se celá splavená dostala do vesnice a míjela kolemjdoucí, všichni se na ní s opovržením koukali. Sáhla si na čelo, ale žádnou ceduli s nápisem vrah tam nenašla. Nechtěla už dneska s nikým mluvit. Svět se jí prostě zbortil jako domeček z karet. Rychlou chůzí se přibližovala k bytovkám. Na pískovišti před nimi si hrálo několik jejich mladších kamarádů. Ano, i ona si s nimi občas zablbnula. A proč ne? Dneska ale měla jiné starosti. Oddychla si, že nikde neviděla její oblíbenou partičku. Musela by je všechny umlčet. Vplížila se mrtvolně, bledá až na kost a unavená, do vchodu. V tu chvíli si přála, aby tam radši nevkročila. V kroužku tam postávalo několik stejně starých lidí.
„Á, dneska nějak pozdě,“ ušklíbl se její soused Petr. Nesnášela ho. Bydlel o dvě patra níž v bytě po Evě. „Copak, měla jsi něco důležitého na práci?“ zajímal se. Z kapsy vytáhl krabičku s cigaretami a zapalovač. Nabídl ostatním a buzerativně si chtěl zapálit.
Jana se zastavila. Zase jí ovládal ten nápoj. Ač nechtěla vyvolávat potíže, věděla, že si neuleví, dokud je ze vchodu nevyhodí. Co tu měli co dělat?
„Zapal si a budeš toho litovat,“ zašeptala, ale akustika v domě donesla slova až k jejich uším. Pobaveně se na sebe podívali. „Vykucháš nás? Nebo si na nás uděláš panenku voodoo?“
„No, něco na ten styl. Dneska už toho mám dost. Zapal si to a já pak zapálím tebe.“
„To bych chtěl vidět,“ obdivně se na ní podíval, ale pak se začal nehorázně smát. „Mě to ták strašně baví.“ Škrtl, oheň se rozhořel a přiblížil se k cigaretě.
Jana se na něj lítostně podívala. „Je mi to líto, ale teď si mě doslova nasral.“ V hlavě jí explodovalo. Tak nádherný pocit po tom všem, co se za dnešek přihodilo. Teplo se jí rozlévalo do každičké částečky v těle. V bříšku jí létali motýlci a třepetáním křidélek způsobovali vlnu euforie, co se Janě proháněla tělem. Už to nebylo jen ve fyzické schránce, ale dostávalo se to i do té psychické. Na jazyku cítila, jak se jí rozplývá ta nejlahodnější čokoláda. Musela čerpat z něčího neštěstí. A to neštěstí mělo být Petra.
Jak do sebe natáhl, evidentně si to náramně vychutnával. Jana ho sledovala. Neslyšela nic, jen si domýšlela. Petrovy oči začaly vlhnout. Cigareta neslyšně dopadla na zem a ohořená část přeměněná v popel se rozprášila kolem. Chlapec se chytl za průdušky a začal se dusit. Parta to nejdřív pochopila jako ironický žertík. V poslední chvíli si uvědomili, co se děje. Jana scéně přihlížela. Nepřítomně přihlížela. Opravdu se pocit štěstí a naprosté euforie zvyšoval, jak se Petrovi stav zhoršoval. Ušklíbla se a nepozorovaně odešla do patra, zatímco někdo volal záchranku. Petr začal zvracet krev.
Jana se doma uvelebila k počítači a po krátkém zvážení si pustila Systém of a down. Hodně nahlas. Už ji ani nenapadlo, že by si napustila vanu plnou horké vody. Už si vlastně ani nelámala hlavu nad tím, co se stalo v lese. Vždyť se jen bránila. A navíc mohla pochybovat o původu té osoby.
Venku uslyšela houkat sanitku. Domýšlela si, kolik lidí teď asi kouká z okna a ptá se, co se stalo. Měla Petrův život v moci. Nechá ho vyzvracet vnitřnosti, nebo se nechá nadále obtěžovat? Měla by si to rozmyslet rychle, kdy asi přestane působit ten nápoj? Pak už by nemohla dělat vůbec nic. Pokud tohle byly ty vedlejší účinky, tak dva životy možná zachrání a dva životy sprovodí ze světa.
Neměla bych se učit na zkoušku? Mihlo se jí v hlavě. Když slyšela se sanitku vzdalovat, hnulo v ní svědomí. Nemůže jen tak někoho zabít. Pane bože, co jsem to provedla? Euforie pomalu odpadala, jak se Jana snažila napravit, co právě udělala. Nesměla toho litovat, jinak by se zhroutila. Zapnula si modem, musí se trochu odreagovat. Poslední týden byl pěkně nanic.
Teď už se evidentně Pavlovi ulevilo. Minimálně si pár dní poleží v nemocnici a pak mu bude lépe. Ale aspoň ví, že se vrátí živý. Kde je teď asi Eva? Co s ní dělají? Už ji získali zpátky? Proč o ni vůbec někdo stál? Kolikrát vůbec od doby, co nastoupila do výcviku, přemýšlela, co přesně slovo členství znamená? Uvědomovala si vůbec, co je jejich práce?
Poprvé začala přemýšlet nad slovem magie. Magie… Výcvik, zbraně, zbroje, boje, zabíjení. Dnes se poprvé podívala do části budovy, kam se moc jedinců nedostalo. Proč to tam bylo tak ukrývané a střežené? Kvůli pár starým zbraním?
Zadala heslo na ICQ. Někdo jí napsal. Zpráva byla od Evy. Jak stará? Na ICQ dlouho nebyla. Že by už byla doma?
„Ahoj Jani jsi tu?“ „Asi ne. Potřebuju ti něco říct, vím, že už je asi pozdě, ale musíš to vědět.“ „Až si to přečteš ozvi se mi.“ Zprávy byly pár dnů staré. Z pátku. Ztratila chuť si s kýmkoliv povídat. Komu by psala? Spolužačce, které se nechce sedět vedle toho úchyla Medvídka? Pak ale přešla znovu do uvažování o členství. Proč jí o Evě neřekly ani fň navíc?
Nestačila se ani zabrat do přemýšlení, když uslyšela v zámku klíč. Máma? Tak brzo? Řekla přece, že půjde na večeři s jejím otcem. Doufám, že nemyslela ho pozvat na večeři k nim. Nebo spíš na pozdní oběd.
„Ahoj,“ pootevřela dveře Janina pokoje. „Hádej, kdo tu je?“
Jana se chytla za hlavu. „Mami, řekla jsem, že ho nechci vidět.“
„Ne, je tu Lukáš,“ opravila ji matka. „Pár dnů tady bude spát. A hádej, kam ho nastěhujem?“
„Ne snad ke mně do pokoje?“ přecházela Jana do hysterie.
„Jistě, že k tobě. Může spát na gauči nebo s tebou v posteli. Pořád je to tvůj bratr.“
„Nevlastní bratr, mami, nevlastní.“ Lukáš byl první syn jejího otce. Táhlo mu na osmnáct a chodil na domažlickou obchodní akademii. Nemohl s ní sdílet pokoj, jak se bude věnovat práci? Už chtěla něco namítnout, když ale uviděla svého staršího bratra, málem jí vypadl zrak. Viděla ho naposledy, když šel do druhého ročníku a viditelně se od té doby změnil. Vypracoval si svojí ne příliš štíhlou postavu, vyrostl o deset čísel, začal nosit kontaktní čočky a obarvil si vlasy nahnědo. Vypadal andělsky.
„Wow… Nazdar, sluší ti to,“ ocenila jeho dílko a vypnula obrazovku u počítače.
„Pěkný vybavení, kolik to stálo?“ Jakmile uslyšela jeho hlas, splaskla. Mluvil velice povrchně a ledabyle.
„Hodně, tak moc, že ty by sis to nemohl dovolit,“ ušklíbla se Jana a otočila se od návštěvy a mámy.
„Chovej se slušně,“ okřikla ji matka. „Jdu vám udělat oběd. Jak bylo ve škole, Jano?“
„Jako obvykle, nuda.“
„Dneska?“ vložil se do hovoru Lukáš. „Úplně skvěle. Dostali jsme velmi inteligentního třídního. Opravdu jsem si ho oblíbil.“
V Janě se zase zvedala vlna vzteku. Jenže tentokrát se musela ovládat. Svého milovaného bratříčka nesnášela odjakživa. Proč by se to teď mělo měnit? A jak bude pracovat? Co když ji povolají? Průšvih. Nejdřív ji napadlo, že by mohla spát u kamarádky, ale protože tu měla přespříliš důležitých věcí, zamítla to. Dneska se nevyspí.
„To je dobře. Jen mi řekni, Lukáši, máte zítra od osmi? Já jen kvůli buzení.“
„No, máme od devíti.“
Sakra, tak to budu muset zůstat doma. Jestli se mi bude hrabat ve věcech, tak se tady něco pěkně provalí.
„Dobře. Tak si nastav budík. Půjčím ti náhradní klíče. U oběda ti všechno vysvětlím, jdu ho uvařit. Jo a Jano, co se tady dneska stalo? Zaslechla jsem, že Petra odvezli sanitkou do nemocnice.“
„Jo? Slyšela jsem, ale nevím, nekoukala jsem z okna jako celá vesnice.“
Když matka naštvaně odešla, nastalo hrobové ticho. Prolomil ho až Lukáš. „Tak co tady všechno máš? Co posloucháš za hudbu, nějaký disko?“
Kdyby pohled dokázal zabíjet, nejspíš by tu už Lukáš nebyl. Když si uvědomila, že nápoj pravděpodobně ještě účinkuje, raději se odvrátila. Pohled dokázal zabíjet, jen ten někdo musel vědět, jak na to. Vždyť už dneska bez dotyku zabila. Otřásla se. „A co posloucháš ty, Šmouly?“
„No rozhodně, to mám po tobě.“
„Hele, tamhle si sedni a šoupej nohama. Pořád tady bydlím já a je to můj pokoj. Budeš spát na gauči a když se něčeho budeš chtít dotknout, tak se mě nejdřív zeptáš. Pochopil?“
Lukáš se rozvalil na gauč a sebral ovladač. „Tak co tu máš za filmy? To víš, já si takovej komfort nemůžu dovolit.“
„Můžeš se tam kouknout na Pilu.“
„Nějakej dětskej horůrek pro takový jako seš ty?“
„Když myslíš. No, teď mě neruš, musím se učit. Na řidičák.“
„Slečna si dělá řidičák na motorku? To už je ti šestnáct?“
„Jistě.“ Jana už ho nevnímala. Otevřela si skutečnou knížku, ze které se začala šrotit. Jenže ji to přestalo bavit, jakmile je matka zavolala k obědu.
Do večera se Lukáš koukal na filmy a Jana surfovala po internetu. Neustále ale musela myslet na to, jestli už se s Evou vrátili. Proč se jí neozvou? Přece to nemůže trvat tak dlouho. Kde má vlastně mobil?
Začala se po něm shánět. Na stole nebyl, v kapse u kabátu ho neměla, nenašla ho ani v pokoji. „Lukáši, nepůjčoval sis můj mobil?“ zeptala se, když se na ni šibalsky pousmál.
„Ne, proč?“
„No asi proto, že ho nemůžu najít. Tak mě prozvoň, prosím tě.“ Nadiktovala mu své číslo. Lukáš si telefon přiložil k uchu. „Máš ho vyplej.“
Jana zděšeně zkonstatovala, že jí musel vypadnout někde cestou z dnešního dobrodružství. Jelikož na něm měla velmi cenné informace, musí se po něm porozhlédnout. A ačkoliv v noci nebylo vidět, vypadalo to, že se tam bude muset vydat ještě dnes.
„Lukáši, nešel by sis zašermovat?“ Navrhla Jana. Musí ho unavit a s mečíkama rozhodně zacházet neuměl.
„Jo, proč ne,“ přikývl evidentně z nudy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 43 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 66 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
