obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915049 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38999 příspěvků, 5685 autorů a 387130 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Wiloki, mé prokletí - 2/2 ::

 autor Sakora publikováno: 25.11.2012, 17:53  
Pokračování... :-)
 

Probuzení rozšířilo řádku mých nejbolestivějších životních zážitků. Přítomné utrpení se zdálo mnohem horší, než když jsem si loni vlastní nešikovností - při studiu fyzikálních jevů plamene - popálil ohněm předloktí. Anebo když jsem si učené pojednání o filozofii - v latině a vázané v trojité kůži se zlatým hřbetem – při studiu upustil na palec u nohy. Hlodala ve mně myšlenka, zda podobná dobrodružství mají být vskutku mým osudem. Oč spokojenější bych byl v chladných a poklidných zdech univerzity, zcela ponořen ve svá bádání.

Zaúpěl jsem nenadálou bolestí, jakmile jsem se pokusil letmo pohnout krkem, a pak opatrně otevřel oči. Mé postavení se naštěstí nejevilo beznadějné. Přivázán jsem sice byl k širokému kmeni banánovníku nadmíru pevně, avšak nezdálo se, že by mi hrozilo nebezpečí.
Žádní domorodí divoši s pomalovanými tvářemi – jak si je pamatuji z grafických listů jednoho misionáře, jehož zápisky posmrtně vyšly v pestře barevném vydání – nekřepčili kolem mě.

Ba naopak. Slyšel jsem rodný jazyk!
Má záchrana se dozajista blíží! Vítr mým směrem přinášel slova vzrušeného hovoru:
„K čertu... říkal jsem vám, že mučením toho skřeta ničeho nedosáhneme.“
„Nejsme o nic blíž... poklad už...“
„Co... wiloki zhloupli a zapomněli mluvit? De Tusca, ten... připlul na ostrov před pěti lety, leccos se mohlo změnit, anebo...“
„Kromě... zatracených zemětřesení, vsadím se... nás o dva míň.“
„Maudí, ta svině... hlídat... běhá rychle jako ďábel. Skočil a...“
„Tak dost! Wiloki promluví až pozře... Maudího nepotřebujeme, máme Gavota.“

Nejsem si jist, zda jsem vše pochopil správně. Skoro to znělo, jako by se mnou měl kapitán své plány. Zdráhám se uvěřit takové proradnosti. Co mysleli tím: wiloki promluví, až pozře...?
Mé obavy se okamžitě naplnily. Obstoupilo mě jedenáct zachmuřených postav.

„Nu, Gavote, naše cesty se zde rozdělí. Popíšu vašemu mecenáši z St. Lambrechtu, jak hrdinně jste zahynul při zkoumání exotické zvířeny. Ráno jsme ulovili šavlozubou žíhanou šelmu na nízkých nohách. Dovezeme sebou kůži a vaším jménem ji předáme vévodovi. Jsem uznalý člověk,“ pokýval Fuster hlavou, zatímco rukama utahoval uzly mých pout.
„Nerozumím. Necháte mě tu napospas divé zvěři? Proč? Bůh vás vidí a...“
„Bůh? K čertu s ním,“ vykřikl kapitán a darges, vlekoucí mým směrem vytoužený exemplář neznámého zvířete, vypukli v hrozivý smích:
„Hej, učený panáku, máš tu společnost.“
„Pěkná není, spíš studená a škaredá, ale zuby má zdravý, ha ha ha.“
„A jak pevně se přitulí, až se setmí.“
„Samou láskou tě sežere, juno, máš se na co těšit. Prožiješ první vášnivou noc.“
„A taky poslední, ha ha ha.“

Přivlekli ke mně svázané žlutooké stvoření. Samička, měli pravdu. Z ran na tváři a bocích jí kapala krev, dlouhé průsvitné nehty měla ulámané a bledě zelená kůže se místy, kam dopadly pěsti darges, zbarvila do modra. Byla asi o dvě hlavy nižší než její věznitelé, ale přesto se jim neustále vzpírala. Kde se v tom tvoru, nyní více než jindy podobajícímu se předchůdci člověka spíše než opici, bere tolik síly?

„Přivaž potvoru ke stromu zezadu, ať neuteče, ale dosáhne na Gavota.“
„Kapitáne, zapřísahám vás, pusťte mě,“ zvolal jsem v posledním pokusu o záchranu, „odpřisáhnu, že zlá horkost vám způsobila přechodné pominutí smyslů a zapomenu na tento děsivý zážitek! Rod Pierinů se vám odvděčí.“
„Juno,“ odtušil Furtes pohrdavě, „nic nechápeš? Pět let čekání a shánění peněz na stavbu lodi, roky hledání de Tuscovy mapy. Máš ponětí, jak těžké bylo přesvědčit jeho dědice, aby mi ji vydal? Vlastně... nakonec mi ji cpal sám. Doufal, že mu ponechám aspoň druhé oko, hlupák. Žádný vděk se nemůže rovnat de Tuscově pokladu. A s tvou pomocí jej objevím. Jen co se wiloki nakrmí, prozradí mi jeho úkryt. Čert ví, kam ho ty bestie zelené zakopaly.“
„Nesmysl, věřte mi jako přírodovědci, když ne jako rozumnému člověku, zvířata nemluví! NEMLUVÍ!“ zaječel jsem a otřásal se hysterickým smíchem. Kapitán, důstojník, protřelí námořníci – a oni se chovají hloupěji než divoši. Jak si mohou myslet, že tvor...

Ech, a s kým já si to v lese vlastně rozprávěl? Je z vědeckého hlediska možné, aby ta slova byla jen výplod mé fantazie? Asi ne. Jenže můj zachránce hovořil, aniž by si předtím musel ze mě kousek uždibnout. Takže?
Pomalu a s hrůzou v očích jsem nyní otáčel hlavu dozadu, seč mi provazy dovolily. První, čeho jsem si všiml, byla pootevřená tlamka s dvěma řadami ostrých bílých zubů. Nemohl jsem od nich odtrhnout zrak. Hrůzou.

„Wiloki nejsou zvířata, ty nadutý juno, jedná se o potomky místních divochů,“ dal se kapitán do vysvětlování, zatímco zelené stvoření mlčenlivě zíralo před sebe a já se snažil nepomočit strachy, „žili si tu zatraceně spokojeně, teda kromě těch zemětřesení, dokud zde neztroskotala loď soudce de Tusca.“
„Než ho sežrali,“ zasmál tlustý darge.
„A zakopali jeho zlaťoučký poklad.“
„Mlčte,“ syknul Furtes, „de Tusca, zásadový, zbožný a především lakomý parchant je chtěl obracet na svou víru. Pak by si mohl ostrov nárokovat jako svůj majetek. Napovídal jim, že jejich bezbožnost zavinila ty časté otřesy půdy. Sliboval jim Boha – ochránce...“
„Ale asi ne dost jasně, protože ho domorodci pochopili špatně, ha ha.“
„Divoši nakonec zabili a snědli skoro celou posádku, jež přežila ztroskotání. Ani soudce neušetřili. De Tusca je před smrtí proklel. Což je s podivem vzhledem k tomu, za jak bohabojného se vždy vydával. Jediný z mužů z posádky se spasil útěkem a po několika týdnech strádání jej zde čirou náhodou objevila kolem plující loď.“
„S námi na palubě,“ potvrdil jeden z darges.
„Z domorodců-kanibalů se stali wiloki, monstra, víc zvěř než lidé. Nic nemají radši než lidské maso. Bez něj jsou to jen hloupé bestie. Nemyslící divoké šelmy. Dříve se požírali mezi sebou, až jich do dnešních dnů na ostrově zbyla jen hrstka.“
„Kapitáne, nemáme na to celej den, já do tý mrchy dloubnu, když se k ničemu nemá,“ zamručel holohlavý darge a vztekle popíchl prokletého lidožravce.

Odtahoval jsem se od stromu, jak nejdále jsem dosáhl, zatajil dech a zavřel oči v předtuše strašlivých událostí. Kdeže byl obdiv k podivuhodnému stvoření. Kde zůstala má badatelská vášeň? Jediné, na co jsem dokázal v té hrůze myslet, byla nenávist. A sebelítost samozřejmě. Co jsem provedl, že mě takto Bůh trestá?

Darges křičeli jeden přes druhého, ostrými klacky strkali do wiloki a ta po nich chmatala vyceněnými zubisky. Vrčela a sliny jí stříkaly na mou košili.
Otřásl jsem se odporem a pomyslel na nebezpečí přenosných chorob, když v tom okamžiku...
„Uááá!“
Opravdu mě kousla! Ta mrcha zelená se mi zahryzla do ramene! Pomoc! Škubal jsem sebou v zuřivém šílenství, ale docílil jen toho, že se mi pouta bolestivěji zařezávala do kůže.
„Ať přestane! Slyšíte, Fustere! Kousla si, to stačí, ne?“
„Málo. Dělej, wiloki, najez se. Tohle ti chutná, masíčko, toužilas po něm, tak si dej.“

Kapitán ignoroval mé prosby a věnoval se jen té žlutooké bestii. Darges ji s řevem popichovali noži a klacky, nezřídka bodli i do mě.
Mé zoufalství dostoupilo vrcholu. Nejsem žádný hrdina, žádný rek, který by jedním prudkým rozmachem svých paží rozerval pouta a přemohl hordu nepřátel. Čítal jsem o takových, čítal a snil, ale skutečnost?
Choulil jsem se do sebe, naříkal a zuby mi cvakaly hrůzou. Zhroucený jsem čekal na smrt. Kéž by byla rychlá a bezbolestná.

Jako na zavolanou se opět zatřásla země. Ó, jak vroucně jsem zemětřesení vítal. Zdálo se mou jedinou šancí na záchranu.
Stoleté kmeny se klátily s ohlušujícím praskotem, vzduchem létaly listy a kusy travin. Přál jsem si být takovým malým lehkým lístkem a plachtit větrem odsud do bezpečí. Marně. Aspoň jsem se skrčil a modlil se. Slova se mi však pletla, přeříkával jsem se, zajíkal a zapomínal verše.

Vítr ustal jako mávnutím ruky, ticho kolem se téměř dalo nahmatat. Pohnul jsem levou rukou, pravou, jedna noha, druhá, zdá se, že nejsem příliš zraněn. Ležel jsem zasypán zelenou hmotou, větve mě šťouchaly do tváře a na hrudi tlačil kámen...
... který se pohnul:
„Odporné maso, co přináší slova. “
Radost z přežití poněkud zkalilo zjištění, že na mě leží wiloki. Přímo se sklání svými ostrými, hladovými, lačnými zuby nad mým krkem a slintá na mou kůži a než se...
„Zabíjíš brouky?“
„Ne, nikoho nezabíjím! A nejím. Tedy žádné lidi, ehm, zvířata podobná lidem. No, zvířata jako taková ovšem... ale vždyť se chovají na maso, hloupé krávy, prasata... ehm, ale už nebudu, slibuji. Když mě nezabiješ,“ drmolil jsem páté přes deváté, zaplétal se do vlastních slov, snažil se najít odpověď, jež uspokojí podivného tvora.

Znovu mě země uhodila do zátylku a mé tělo se bezvládně začalo kutálet z mírného kopce. Wiloki mi zmizela ze zorného úhlu, tomu jsem byl rád, ale vzápětí mě uchvátily šlahouny lián a obtočily se kolem mého hrudníku a boků a krku. Nadechl jsem se, zachrčel, znovu nadechl, ale už to nešlo a ty mžitky před očima...

„Vstávej, škrabale!“
„Grr...?“
„Musíme najít lepší místo k přespání, v noci bude zima.“
„Kdo...? Noc?“ zmateně jsem zamrkal. Z oblohy na mě shlížely desítky netečných hvězd. A mezi nimi nejvíce zářily oči Maudího. Zuby mi jektaly, jak jsem se třásl chladem, nohy jsem měl bolestivě zkroucené v křeči a ohýbat krkem se zdálo zhola nemožným.
„Napij se, pomalu.“
„Je chvályhodné, že kuchař cestuje s dostatečnými zásobami a ve...“
„Drž hubu,“ pravil Maudí.

Přešel jsem onen výraz neúcty a obezřetně se rozhlédl. Tetovaný byl na rozdíl ode mě ozbrojen. Dleli jsme někde uprostřed džungle. Neměl jsem ani potuchy, jak daleko či jakým směrem od pobřeží. Jsem tomu člověku vydán na pospas.
Maudí mi pomohl vstát. Trochu mě podpíral, víc strkal před sebou, dokud mě nohy nezačaly poslouchat a nebyl jsem schopen normální chůze.

„Co se přihodilo? Pamatuji si, jak mě kapitán s darges zajali a donutili to vzteklé zvíře mě kousnout. Pak přišlo spásné zemětřesení a nyní jsem, díky tobě, kuchaři, zachráněn.“ Mluvil jsem za chůze klidně a rozvážně, abych nedal Maudímu záminku k neuváženému činu. Přeci jen jsem mu zcela nevěřil. No a také jsem musel šetřit s dechem.
„Na prokletém ostrově není záchrana pro nikoho, škrabale. Uzavřeme obchod. Pomůžeš mi pou-... najít poklad. Mám tušení, že tě budu potřebovat. Vryl sis přece vévodovu mapu do paměti, ne?“
„Och, mapu? Jak bych to řekl...“ zdráhal jsem se, ale pak mi to došlo, „Obchod? Co dostanu já?“
„Svůj život, škrabale, zatím žiješ. Tamten to štěstí neměl,“ ukázal Maudí kamsi rukou do temnoty lesa, odkud jsme přišli, „Co sis myslel? Že tě Furtes nenechá hlídat? Omdlel jsi, darges sbalili wiloki a vyrazili za pokladem, jen jednoho z mužů tu nechal kapitán na stráži.“
„Tak proč jsi je nestopoval? Ta žlutooká příšera jim zajisté prozradila, co chtěli. Vy, vy, zloději pokladů!“ rozčílil jsem se.
„Nemají takový náskok, wiloki potřebuje víc masa, aby se jí vrátila paměť. Když nic nenajdou, vrátí se pro tebe. Fuster je parchant, když nebude zbytí, nakrmí wiloki masem svého mrtvého druha. Ale až ráno. Noc je jejich... noc je váš nepřítel. V noci džungle svá tajemství nevydá.“
„Ne, to ne,“ hlesl jsem.
Hlava se mi hleděla rozskočit, nebyl jsem schopen pořádně uvažovat. Zjištěné poznatky nedávaly smysl. Pokud wiloki hovoří jen po pozření lidského masa, s kým jsem tedy mluvil já? K čemu je Maudímu honba za pokladem, vždyť sám proti přesile darges nic nezmůže a oni se dobrovolně zlata nevzdají? Z jakých pohnutek mě vlastně zachránil?

Naše trmácení naštěstí bylo u konce. Z mě nepochopitelného důvodu se jedno místo zdálo kuchaři pro přečkání noci vhodnější než jiné. Vděčně jsem se skulil do měkké trávy.
Vzpomínal jsem, jak nudné se mi zdály dny ve zdech univerzity. Jak jsem naivně snil o dobrodružstvích. Já hlupák. Ze samého zoufalství jsem se nakonec nepříčetně rozesmál. Až mi vytryskly slzy. Potají jsem je setřel a uložil se ke spánku, schoulen v hustých přízemních větvích rozložitého jehličnanu.
Maudí opodál seděl nehybně a cosi si monotónně pobrukoval.

Nadcházející den se rozezvučel zpěvem ptáků. Blahopřál jsem si, jak časně jsem procitl. Ihned jsem začal spřádat plány. Musím se osvobodit od svého šíleného zachránce, dojít v pořádku k lodi a přesvědčit její mužstvo, že je nejvyšší čas k odplutí.
Jedno po druhém.
Opatrně jsem se překulil, zvedl na čtyři, v šeru jsem ještě dokonale neviděl, ale dokázal jsem se pohybovat téměř neslyšně. První krok v přikrčeném postoji, pomalu narovnat záda, zapomenout na pulsující bolest v krku, druhý krok...

„Moře je opačným směrem, Gavote.“
„Ech, ano?“ Proč mi Bůh nedá ani malou šanci?
„Povím ti, co je tvá část obchodu. Stále toužíš po nevídané dobrodružství?“
„Možná,“ utrousil jsem a sjel Maudího pohledem, o kterém jsem doufal, že je sebejistý a dostatečně nedůtklivý.
„Tedy ujednáno.“
Záhy jsme vykročili na nejhorší cestu mého života. Prokřehlý chladem a unavený vysokou vlhkostí vzduchu jsem se vlekl za rychle postupujícím kuchařem. Maudí přede mnou zkušeně rozhrnoval větve, z kymácejících listů stříkaly kapky vody. Za chvíli jsem byl promočený až na kůži. Monotónně jsem kladl jednu nohu za druhou, levá, pravá, levá, pravá.
Po několika hodinách, ačkoli můj odhad těžko bude přesný, Maudí prudce zastavil. Předklonil se, zpozorněl. Jako včera při prvním průzkumu vnitrozemí. Vyčerpaně jsem se za ním sesunul k zemi.

A v okamžiku zdánlivého pohodlí mě dohonila ona myšlenka.
Jak je možné, že Maudí, obyčejný námořník bez znalosti mapy, zná cestu a neochvějně mě vede vpřed? To já měl vést naši výpravu. Ovšem za předpokladu, že bych tušil, kde se zlato nalézá. K čemu ty řeči o obchodu? Čeho chce ve skutečnosti tetovaný dosáhnout?
Nesnášel jsem ho, z celé duše jsem jej proklínal, ale zároveň jsem si hořce uvědomoval, že samotný v džungli nemám šanci na přežití. Musím hrát Maudího hru až dokonce a doufat, že mi bude Bůh nebo aspoň nějaký člověk nakloněn a můj osud se v dobré obrátí.

„Jsme na místě,“ pronesl Maudí rozhodně, jakmile se před námi rozhostila široká mýtina, které vévodil bílý, kůry zbavený kmen s vyrytými symboly, „tiše, wiloki jsou tady.“
„Cože? Kde? A co Furtes? Zapomeňte na poklad, Maudí, spasme se útěkem před těmi žlutookými bestiemi,“ šeptal jsem naléhavě. Naskočila mi husí kůže při představě hladových ostrých zubů a měl jsem co dělat, abych hrůzou neomdlel.
„Přišla tvoje část obchodu, škrabale, jdeme.“

Chtěl jsem nesouhlasně zaječet, ale z úst mi nevyšel ani hlásek. Obklopily nás totiž dvě desítky wiloki různých velikostí a mnoha odstínů zelené. Vystoupili z lesních zákoutí, zpoza kmenů stromů, seskákali po větvích z výšky. Žlutohnědé oči mě propalovaly ze všech stran. Ztuhl jsem, snad jsem i přestal dýchat. To bude můj konec!

„To je on, muž s mapou,“ ozvalo se zahuhňání.
Poznal jsem nešťastnou samičku, které bylo tolik ublíženo. Pro ni jsme jistě jeden násilník jako druhý, darges jako přírodovědec, všichni z jedné lodi. Nepřekvapilo by mě, kdyby si vybila hněv na mně. Poznal jsem ji, to ano, ale cosi na ní se zdálo jiné. Vzpřímenější držení těla? Či snad jasnější pohled? Srozumitelnější řeč?

„Hloupá, ty hloupá, ani lidské maso ti nepomohlo, spletla ses,“ zaskřehotal jiný wiloki, asi to měl být smích, a jedním skokem byl u Maudího. Nesměle jej ohmatával a očichával, sahal mu do uší a píchal prstem do dlaně a pak jej, světe div se, k sobě přivinul!
Již jsem nerozuměl ničemu.
Zmaten jsem přihlížel, jak jeden z tvorů přiskákal a podával Maudímu zažloutlý list papíru. Všichni na něm viseli pohledem. Strnulí v pohybu, tlamičky otevřené a oči plné očekávání. Kuchař si list přečetl a vítězoslavně se usmál. Vypukl sborový jásot.

Sotva se pozornost přestala upírat na mého průvodce, začali si žlutoocí opět měřit s hladovou nenávistí mě. Kruh kolem se stahoval. Přísahal bych, že jsem zaslechl cvakání čelistí. Najednou na mě někdo zaútočil zezadu a já se poroučel k zemi. Byl jsem přesvědčen, že udeřila má poslední hodinka.

„Je můj!“ zasyčela“ona wiloki“ a odehnala ostatní, „Pořád nezabíjíš brouky?“
„Ne,“ vydechl jsem.
„A co kanibaly, ty bys zabíjel?“
„Nemám zbraň. Nejsem vrah, já jen...“
„Proč jsi sem přijel? Myslela jsem, že ty jsi vyvolený. Muž s mapou. Mýlila jsem se. Náčelník poznal svého dávno zmizelého syna, to z jeho tetování mluví mapa, ne z tvých popsaných listů. Nezajímá tě poklad. Nic o nás nevíš. Proč jsi přijel na ostrov?“
„Zajímám se o botaniku, o studium flóry a fauny.“
„A my jsme co z toho?“
„Já... nerozumím,“ zašeptal jsem nešťastně. Lhát se mi protivilo, ale slova pravdy by mohla být mými posledními. Náhle mi nápad pojmenovávat zdejší zvíře či rostlinu jménem cizího šlechtice nepřišel až tak náramný, abych se jím chlubil.
„Vážně? Asi ti chybí jídlo.“
„Ani ne. Ty přece nemusíš pojídat lidské maso, hovořila jsi i bez něj. Tos byla ty, kdo mi včera pomohl, ne?“
„Nic o mně nevíš. Připadá ti odporné, že jsme snědli mé mučitele? A co bys řekl na to, že abychom mohli myslet a mluvit - já a pár vyvolených – bylo třeba každé tři úplňky ze svého středu vylosovat jednoho, kterého...“
„Ne, už ani slovo prosím,“ zašeptal jsem.
Zhrouceně jsem seděl s hlavou v dlaních. Toužil jsem po svém civilizovaném světě a v duchu střídavě litoval a bezmezně obdivoval ty, kteří žili ve zdejší divočině. Jak bych se já sám zachoval na místě domorodců?

Z letargie mě probudil příchod Maudího.
„Hej, Gavote, nemáš hlad? Vrátil jsem se domů a naším zvykem je pohostinnost.“
„Když nebudu podávaným chodem,“ zavtipkoval jsem, ačkoli mi do smíchu nijak nebylo. Podivuhodný osud – kuchař, co plul přes všechna moře světa, nakonec patří na tenhle Bohem zapomenutý ostrov.
„Nadešel den vítězství a pomsta je vždy skvělý důvod k oslavě. Furtesova zajatkyně dovedla celou bandu tam, kam si přáli. Ačkoli darges si jistě představovali jinou odměnu. Škoda, že jsem neviděl to zklamání v jejich tvářích, když místo zlata nalezli jen kus papíru ve skleněné láhvi,“ zašklebil se Maudí vesele.
„Mapu?“ tápal jsem.
„De Tuscův dopis na rozloučenou. Jeho kletbu. Když navždy změnila životy domorodců, nikdo ji už nedokázal přečíst. Až já dnes. Je čas oslavit novou budoucnost, je čas na hostinu.“
„Nemám hlad,“ odpověděl jsem pomalu. Došlo mi, co potkalo kapitána a jeho muže. Wiloki vypadali nadmíru spokojeně. Proto ta změna, lidské maso jim zjevně svědčilo. „A co čekáš ode mě?“
„Splníš svou část obchodu. Zlomíš prokletí a proměníš všechny z mého rodu v lidské bytosti. Já to provést nemůžu, mám v sobě stejnou krev jako oni. “
„Nerozumím. Furtes povídal, že kletba se zruší, když se wiloki nají lidského masa. Pak prý začnou mluvit a ukážou mu cestu k pokladu. Ostrovany měl proklít nějaký soudce, než jej zabili a snědli, když se mnou uděláte to samé, tak určitě ne...“
„Neměj strach, škrabale, nikdo tě nemá v úmyslu tě sníst.“
„Ne? Och, výborně, děkuju Bože.“
„Ty budeš ten, co pojí maso.“
„Cože?“
„Přidržte ho,“ vykřikl Maudí a zelení tvorové jej okamžitě poslechli.

Zmítal jsem se, škubal, chrčel a kopal nohama, všechno marno. Vytřeštěnýma očima jsem sledoval, jak si “ona wiloki“ vyřízla kus kůže a svalů z horní části paže a pak už mi stékala cizí krev do úst.
Plival jsem, dávil se, kdosi mi křečovitě svíral čelist a mezi zuby cpal kus horkého masa. Nakonec přišla rána do hlavy a objaly mne milosrdné mdloby.

***

Kdesi v moři leží čarokrásný ostrov, Isle de Pierin, nazvaný jménem významného vévody z St. Lambrechtu. Nač spojit své jméno s pouhým zvířetem či rostlinou, vysvětlil jsem šlechtici, když je možno nazvat důstojným rodovým jménem celý ostrov? Ona pevnina je sice divoká, nehostinná a nijak vhodná k osídlení, ale na mapách, na mapách bude zářit jméno Pierin jako skvost až do skonání věků.

A já? Já až do skonání života budu napůl patřit jednomu ostrovu a jeho obyvatelům. Stále je pro sebe nazývám wiloki. Někde tam daleko prochází mezi palmami nebo šplhá po stromech domorodá dívka s jizvou na paži.

Část mé duše nikdy z ostrova na palubě Ortany neodplula. Byl to dar či prokletí? Trest domorodců mohl skončit pouze tak, že cizí člověk pozřel jejich maso.
Oni jsou svobodní, kdežto ze mě se stal neobvyklý přírodovědný exemplář: kanibal.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 17.12.2012, 12:33:33 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: salvator ze dne 12.12.2012, 12:28:09

   Vlastně obojího, ale v případě tvého psaní, bych použil slova, jako, skvělá práce.
 salvator 12.12.2012, 12:28:09 Odpovědět 
   No to teda potěš...
 ze dne 13.12.2012, 12:17:39  
   Sakora: Tak doufám, ze je to výkřik překvapení a ne zděšení... :-D
 Apolenka 27.11.2012, 18:18:05 Odpovědět 
   Mám ráda dobré konce. Příběh jsem si moc užila... zavoněl dálkami a exotikou. A co je důležité - mám ráda i tvůj osobitý styl. Super, Václavko.
 ze dne 27.11.2012, 19:54:48  
   Sakora: potěšení na mé straně - moc děkuju :-)
 Šíma 25.11.2012, 17:52:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkné zakončení (mé druhé já čekalo víc, jenže... všem se nezavděčíš i kdybys po hlavě chodil ;-)). Čekal jsem, že našeho přírodovědce sežerou ony bytosti, byl však hlavním hrdinou a čekal jej jiný osud! Pěkná povídka plná zvratů (ne každý se dočkal toho, po čem toužil). Co dodat více? Dýchla na mne nejen vůně dobrodružství (odvahy nenapíšu, protože se náš hrdina třásl jako osika - být však na jeho místě, také bych cvakal zuby). Samotné zakončení malinko vyšumí do prázdna, přestože je všemu zlému konec a náš "přírodovědec" zakusil, jaké je to být kanibalem. S kletbami není žádná legrace a mnohdy je potřeba "čisté duše". Po technické stránce jsem na práci šotků (víceméně) nenarazil, snad jen tady (se vyřádili): „Neměj strach, škrabale, nikdo tě nemá v úmyslu tě sníst.“ (viz 2x "tě") Pozorné oko čtenářovo třeba najde ještě nějakou šotkovinu. Ode mne máš další docela bezvýznamnou jedničku. Díky za poutavé a takřka hororové počtení! ;-)
 ze dne 25.11.2012, 18:30:27  
   Sakora: ahoj - díky za zhodnocení

Já hlavní hrdiny většinou nechávám žít, ono je to kolikrát těžší :-) Schválně jsem postavila do hlavní role upjatého, bojácného a naivního člověka a nechala ho, ať prožije dobrodružství, které ho změní. Jsem ráda, že konec měl svá překvapení a souhlasím, že nebyl nijjak šokující, ale snad by se takový k mé hlavní postavě ani nehodil. :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Vita Velocci
Velocci
Anuran Agnus - ...
Dandy518
Intermezzo - 8....
Shanti
obr
obr obr obr
obr

Odjezd
Malíř
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr