obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Mladík a vlast ::

Příspěvek je součásti workshopu: Má vlast!
 redaktor čuk publikováno: 29.11.2006, 17:06  
Povídka-úvaha do workshopu Má vlast!
 

Mladík a vlast.
Mladík pootevřel oči. Vidí nad sebou tvář ženy v bílém stejnokroji ošetřovatelky. Znovu upadá do snů ve stavu podobném bezvědomí. Jeho sny jsou divoké, skládající se z kaleidoskopu scének protkaných otázkami psanými na rudém rychle mizejícím promítacím plátně paměti. Snaží se dohrát scénky do konce, pochopit jejich smysl a otázky zodpovědět. Příliš se to nedaří, ruce z nevědomí ho stahují do černých hlubin nebytí.
Teď kráčí krásným podzimním lesem s vybarvenými listy stromů. Před ním zlehka našlapuje jeho o tři roky starší nejlepší kamarád Jarda Menclů. Jde obezřetně, občas se rozhlédne. Šeptem pobízí mladíka k většímu spěchu. Ano, to je přece on, Jan, Honza Měřičků.
Dlouhé hodiny mlčení. Honzovi se perou v hlavě myšlenky jako myšky rejdící v kleci s kolem, které pohánějí.
Stojí na stupínku, dobře si to pamatuje, stalo se to před pár dny. Profesor češtiny na něho křičí:
„Buďte rád, že takovou provokaci okamžitě zničím!“ a trhá dva bílé listy domácího slohu na téma „Moje vlast“. „A ještě si vypůjčit jméno našeho tajemníka strany pana Jeřábka! To je vrchol drzosti! Sednout!“
Jan zvedá sklopené oči, dívá se poněkud drze a jde si sednout. Vlastimil Palivec, vedle kterého sedí, se mu směje. Vlastimil je cokoliv jiného než milovník vlasti. Lump. Kterému všechno projde díky jeho otci.
Ano, v tomto okamžiku se vydal před tím tak pokojný oktaván Jan Měřička na počátek trnité cesty vzdoru a hledání odpovědí. Co to tehdy napsal? Snad stačí přeslabikovat začátek.
„Je jaro roku 1945, na plácku za jejich městečkem leží z košile vysvlečený německý voják, s tváří zabořenou do země ve velké kalužině krve. Řezník pan Jeřábek po něm dupe nohama, holič pan Cvikl mu stahuje vysoké boty z ještě teplých nohou, důchodce Janďourek zakrývá krvavou hlavu mrtvého velkou cedulí s nápisem „Odplata za vlast.“
Dav kolem přihlíží. Malý špunt Honzíček slabikuje nápis a ptá se tatínka: „Co je to vlast? A proč ten pán tam leží?“ Tatínek neodpovídá, mlčel při celé scéně ubíjení vychrtlého mladíčka v uniformě německého vojáka, jen zakrýval rukou oči svého synka.
„Proč ten pán tak křičel a naříkal a proč teď mlčí? Nemá košili, nebude mu zima?“ vykoukne Honzík zpoza dlaně.
Tatínek táhne klučinu pryč, jen pryč, už se vynadíval, raději domů. Jenom synkovi opakuje:
„Ty tomu nerozumíš, nemůžeš ještě rozumět.“
Honzíček neví proč, ale nechce jíst žádné maso od toho vztekle dupajícího řezníka Jeřábka.
Tahle scénka se Honzíčkovi stala obsesí, pronásledující ho ve spánku i někdy za pošmourných dnů. Minulý týden, když se z ní chtěl vypovídat na papír, a tím se jí zbaví a ona od něho uteče, tak přijde tenhle malér. Za který ho vyloučí ze školy. Když ne učitel, tak Vlastík ho udá.
Když se o pár let později po tom incidentu s německým vojákem, asi v roce 1952, svěřil strejdovi a žádal vysvětlení pojmu „vlast“, nedostalo se mu uspokojivé odpovědi. Vybavuje se mu, co strejda řekl: „Když reješ do hlíny, na place nosem do země nebo v dole jako trestanec, kterýho hlína zavaluje, je země stejně nepřátelská ke každýmu bez rozdílu národnosti.“
Pak se strejda rozesměje chraplavým hlasem: „A dokonce „Moje vlast!““
A povídá už dost omšelou historku: „Den osvobození jsme oslavili v stoje. Nahnáni do místnosti pro osvětovou práci jsme museli vyslechnout Smetanovu Mou vlast. Krásná hudba, jenom nevím, jestli poručík Bílek byl lidumil nebo sadista. Když někdo z muklů omdlel, dostal ještě naložíno pendrekem a dva dozorci ho odtáhli ven, aby nerušil. Zrovna hráli Vyšehrad. Důstojný hrad důstojných vládců. Tehdy.“
Strejda nechtěl nic vysvětlovat, prej až bude Honzík větší. Nedostal se k tomu. Za pár měsíců po návratu z lochu, a to měl štěstí, že ho tak brzo pustili, kvůli nemoci, říkal tatínek, za těch pár měsíců plných pokašlávání a choulení se u teplých kamen, stejda umřel. Dva týdny po rozhovoru s Honzíkem.
Jarda Mencl a Jan prošli lesem a chvíli se brodili potůčkem. Nebyl to nic příjemného v tuhle roční dobu.
Potůček zurčel dost podobně jako pramínky Vltavy ve stejnojmenné symfonické básni. Smetanův cyklus se Honzíkovi podařilo koupit z uspořeného kapesného brzy po strýcově smrti. Často si desky přehrával a vzpomínal na strýce. Hudba leccos naznačila, ale na otázky neodpověděla. Otce už se neptal. Nějak se odcizili, jakoby mu v duchu vyčítal, že když tam stál a díval se na lynčování německého mladíčka, neřekl ani slůvko.
S pojmy „Vlast“ a „Naše vlast“ se setkal, když ve škole probírali národní obrození. Čeští vlastenci s červenobílými trikolorami tančí národní tance. Šroubovanou češtinou si říkají: My jim ukážeme, my naší vlast nedáme.
Tehdy objevil to zázračné slůvko Oni. Nepřátelé Oni. Samozřejmě to byli Němci. Ale mysleli si to i nuzáci, taky Češi, kteří museli u Němců sloužit a od pánů Vlastenců se jim dostalo jen pár mincí, když ztratili práci a pokoušeli se žebrat na ulici?
Honzovi se zjevuje závojnatý přízrak, snad anděl a slyší hlas: „Netrap se s tím pojmem. Když počkáš pár desítek let, už ztratí význam. Místo něj se bude říkat: tato zem. A pojmu národ se zmocní hrstka vyholenců.“
„Ale paní andělko, vesničani, ti milují svůj rodný kraj, krajinu, svou vlast…“
Hlas se směje: „Kde je jim konec, těm tvým idylickým vesničanům?“
Honza na lůžku trvá na odpovědi. Otázky už zapomněl. Je jich příliš mnoho.
Hlas mu odpovídá: „Vrať se do doby Karla IV.“ Říkali mu přece „Otec vlasti““.
Pozvedl českou zem, ano tehdy to bylo totéž jako vlast, ale Karlovo království bylo mnohem větší než naše kotlina mezi horami. Choval se k těm nečechům hůř? Učili se o tom, že se obklopoval českými pány, ale byli to ve skutečnosti jenom Češi? Dostalo se jim výhod. Těm chudým v podhradí hradů, oplývajících sály s honosnou výzdobou a vybranými krměmi, těm se asi příliš výhod nedostalo. A spravil by to trochu tlustší krajíc chleba! Ale možná, že jim stačil ten okoralý, když je hřál pojem „moje vlast česká. A jistěže tady budou v pozadí zase nějací Oni.
Ani teď není Jan spokojen.Vrací se ve vzpomínkách zpátky, zmateně a úryvkovitě. Po únoru 1948 přišli ti, kteří později říkali: „naše socialistická vlast. S výrazem jako by byla jen jejich, jejím vlastnictvím. Vykrystalizovali pojem Oni a My. My jsme dělníci a rolníci s chvostem pracující inteligence, naše jest vlast. Oni, to jsou ti ostatní, nepřátelé vlasti. Mezi ně patřila i jejich rodina. Opatrný tatínek se dopracoval docela slušného obchodu s látkami všeho druhu, o který samozřejmě přišel. Kvůli lidu, který obývá „Naši vlast“. „Naši socialistickou vlast.“
Jarda a Jan se teď prodírají houštím. Jarda kleje do hrsti: „Škoda, že to listí už nás zakrývá jen málo.“
Janovi se při této čerstvé vzpomínce smysly opět matou. A hlas shůry mu radí: „Prozkoumej si slovo „my“ a slovo „moje“ a slovo „naše“.“
Už to Jan má! Pochopil!
Slovo „my“ je štítem, za který se můžeme schovat, za kterým jsme silnější, za kterým cítíme oporu a určitou oprávněnost. Heslo „Za vlast“ dodávalo odvahů k oběti. Obětovat sebe, ale i obětovat jiné. Nejen štít. Ale i berličky! Poklop jímž se zakrývá smrdutý obsah popelnice. A obušek.
Jan Měřička netuší, že až uběhnou roky, se místo „Za vlast“ bude křičet „Za Spartu“ a těmi nepřáteli označenými slůvkem „Oni“ a které je nutné bít po hlavách budou ostravští fanoušci. Opět se míhají šklebící se obličeje udělaných mužů v nápodobě uniforem, to už jsme na nějaké manifestaci, které policie jen klidně přihlíží. Nebo záběr: jiná manifestace krutě rozháněná.
Jo, jo. Slova „Naše vlast“ i slovo „Oni“ mění svůj obsah, všechno plyne, všechno se vyvíjí. Oni už nejsou Němci, teď jsou našimi téměř chlebodárci. I naši „My“ se už skryli pod jinými jmény. Jiná jména mají surovci v euforii poválečného osvobození, jiná přisluhovači komunistů, jiná jejich nepřátelé. A přece téměř všechna stejná, jak se přelévají ze skupiny chudší do skupiny s tučnějšími sousty. Bože můj, nějak se to pomíchalo: „My“ a „Oni“, už pomalu nevíme, kdo je kdo.
A kdo dnes mluví o vlasti, moji vlasti, ten získá od druhých pohled cezený skrz prsty. Hleďme ho, nějakého klišovitého pathetistu. Pozor na něj, chce si přihřívat svou polívčičku na odkazu dějin. A další tahanice o pojem „naše vlast“ zdárně či nezdárně pokračuje
Jarda a Jan pořád jdou, stále hustším lesem, nyní mnohem obezřetněji, nedbají výstražných tabulek. Jarda se ob dva kroky rozhlíží.
Dobře, říká si Jan ve chvíli, kdy se probere k vědomí, nechme zmatenost pojmu „ naše vlast“, vždyť na světě jsme za sebe, takže mohu říkat „moje vlast“.
Ale je i tatínkova, co umí ohýbat záda před těmi i oněmi, a nakonec to bylo málo platné, a maminčina, co ohýbá zády před tatínkem. Ano, otcova vlast a matčina vlast, obě jsou moje vlast. Ale ta má vlastní a osobní je mi bližší, jako je košile bližší kabátu.
„Co je to ta tvoje vlast?“ ptá se hlas ve spánku, jako při zkoušce ve škole.
„Má vlast, má vlast. No ano, místo kde jsem se narodil, vyrůstal, moje městečko, i když tam žili i zlí lidé. Ulička, kde jsme pořádali bojové nájezdy na indiány. Zákoutí mé první lásky. Šumění stromů v lesích navzdory nelítostnému kácení. Pohlazení travou, objetí vodou v rybníku, byť tam sypou oražení spoluvlastenci kdejaký šmejd a plavou tam občas mrtvé ryby.
Proč jsem si, safriš, sundal kouzelné brýle mládí?
Ne, chlapče Honzíku, nejde o povrch a dojem krásy borů, lučin a vod po skaliskách. Přemýšlej, i když ti myšlenky třeští.
Spustil se trvalý déšť, snad ty dva bloudící lesem alespoň trochu skryje. Jan někde ztratil čepici a hlava mu mokne..
A zase si v ní hrají otázky na honěnou. Je vlast snad pojem souvislosti? Přenášení odkazu dějin? Jsi na hrotu proudu, pokračuj, vlastenče! Ale byl ten odkaz dějin čistý? Krvavý hrdina Žižka? Komenský, který poznal, že labyrint světa je všude, a že ráj srdce leží mimo kulisy krajiny a domova ? Přilhávající Palacký a Jirásek? Možná, že ti četní neznámí, kteří pokládali životy za pojem vlast , v hlubokém a čestném přesvědčení o její hodnotě, sami proti přesile, u hradby obory nebo za mřížemi a dráty koncentráků, možná, že by se trochu obrátili ve svých hrobech a rány by je opět začaly pálit. Kdyby dnes prohlédli.
Sami proti přesile. Tím se kdysi budívala národní hrdost. Ale prstíček zádrhelu klepe na čelo. Přesilu tvořili nejen Oni, ale i Naši v maskách! I ti, co si masku nenasadili, stačilo sklonit hlavu a zapomenout na slovo „vlast.“
Jan se na chvíli probouzí a mluvi nehlučně:
„Není pojem vlast, něco jako náboženství, jako převlečený Bůh? Když stojí za tebou, duše sílí. Ale opustíš-li je, nezahyneš. Máš je skryty v sobě, ač o nich nemluvíš. Nelze je vyrvat, jen umrtvit, a jsi-li silný sám sebou, i přetvořit. Ale smutek, smutek je v člověku vždycky, a ten dostane jméno touhy po cestě zpět.
Pane profesore, je to přece i jinak! Takhle byste neměl mluvit, někdo vás může poslouchat!
Já, Jan Měřička, si myslím tohle, právě teď: moje vlast, to je něco, co se na mne nalepilo jako med na prsty, něco, co je spojeno s mým zrodem, rodiči, dětstvím, mým domovem, mým povědomím i vědomím. Nejenom stromy mají kořeny. Ale strom se dá přesadit a kořeny si bere sebou. Narodit se jinde, mluvil bych jinou řečí a city bych vztahoval k jiné krajině, jiným dějinám. Moje vlast by byla jiná vlast než ta, kterou se rozhoduji opouštět. Jiný med, teď cizí, by byl mým medem.
„Přesadit se do jiné půdy se nemusí vždycky podařit“ říká nějaký jiný hlas, snad maminčin, když zahradničila, než jim zahrádku zabrali.
Pan profesor neodpovídá. Zmizel. Zbyl po něm jen šelest. Jako když se někdo plíží v nízkém porostu.
Opět snová vzpomínka.
Jaroslav prostříhává dráty, prolézá, Jan za ním. Ještě pár kroků, přitištěni k holé zorané zemi, poslednímu zmrzačenému kousku toho, čemu se říká vlast. Ozve se dávka ze samopalu. Možná, že ten, kdo stiskl spoušť, se považuje za vlastence. Možná že si vzpomněl na verš: opustíš li mne, zahyneš.
Jaroslav leží bez hnutí, na maskovací bundě se objevuje rudá krev. Jardo! Jardo!! Jan se jí dotýká gestem krvavého pozdravu na rozloučenou. Pro Jaroslava už není cesty zpátky ani vpřed. Ani pro Honzu není cesty zpět. Musí jen vpřed. Kulky jej míjejí, proleze otvorem, který Jarda stačil prostříhat, než se vztyčil a pak ta salva… Jan se překulí se do rokliny v cizí zemi. Jeho vlast mu zůstala za zády s posledním pozdravem ocelovými včelkami.
Jeden pozdrav ho přece jenom zasáhl. Slyší kroky, přibíhající z jeho nové ne, vlast nebo otčina, to se nedá říci, z jeho nové, nové…
.Poslední Janova otázka je neodbytná, vrací se i když odpověď už byla řečena. Bude ta zem tady jeho opravdovou vlastí?
Pak se vše rozplyne v mlze, která zčerná.
Po několika dnech se Jan probírá k vědomí, leží na nemocničním lůžku. Tatáž žena v bílém jako v jeho snech.
Hladí mu čelo, a říká útěšliva slova. O štěstí a svobodě, o štěstí ve svobodě. Mluví česky s německým akcentem.
Říká: „ Měl jste pech. Budu se o vás starat. A budu vás učit německy. Znáte ji asi trochu ze školy, ale tady je jiná, tady je všechno jiné než..,“nedopoví slova „doma“ nebo „ve vlasti“.
„Doufejte, že se,“ pauza hledání slova, už jej našla, „tam vrátíte. Jistě. Někdy.“
Jan si myslí: za jak dlouho? A kam to vlastně bude? Plete se mu souzvuk slov: vlastně, vlast, vlastnit. Máme, vlastníme vlast? Vlastní ona nás? Nebo jsou to jen zastírací manévry frází?
Slova nemocniční sestřičky jsou laskavá. Na dně očí však vidí Janův horečkou zbystřený zrak skrytou hlubokou melancholii.
Jan si pro sebe šeptá: měl jsem štěstí v neštěstí. Jakou bude mít příchuť. A vidí před sebou cizí roky. Ještě lze slízávat sladkost přilepeného medu, když cizí úly jsou zdrženlivé až necitelné. A kořeny stromů budou cítit ve svých kostech mráz. Janovi se z rozčílení zvyšuje teplota. Neví, kde se v něm vzala myšlenka:
„Jenom tažní ptáci se vracejí zpět, aniž by je cosi zabolelo. A poznají hnízdo odkud vylétli.“
Snad to řekl příliš nahlas.
Ta hodná sestřička se taky zamyslela. Pohladí ho, zapomene se a řekne: „Was? Alles wird gut sein.“
K horečce se přidává zimnice. Řekla to ta žena špatně nebo špatně slyšel?
Není to hlas jeho maminky, ach bože, proč zemřela? Ještě slyší její slova nad tatínkovým hrobem: „Pravou cenu něčeho poznáme, až když to ztratíme.“
Jan přežije. Můžeme předpovědět, že se po mnoha létech vrátí. Domů? Nepoznává ho. On, Hans Meritschka. A povzdychne si. Oh! Můj , jak se to řekne, Vaterland. Nesetře si slzu, když obrací svůj mercedes zpět, k blahobytné rodině v bývalém Rajchu, směr: západní hranice. Ani ta už není taková, jakou si ji mlhavě pamatuje. Jaksi zmizela, kdysi tak hrozivá a tragédie přinášející. Ale na hrob kamaráda Jardy už si vůbec nepomyslí. Píská si cizí slova na zapomenutý český lidový nápěv. A pak si pouští přepychové radio. Přeladí zprávy, česká řeč, ano, ale raději zpět k té jeho oblíbené rozhlasové stanici, jmenuje se mein… ne… nicht, mein Radio… moje Rundfunk.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 40 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 leafe 30.12.2006, 3:52:43 Odpovědět 
   Moc pěkné, zvláště ty přirovnání a taky celokvý příběh. Dobře ses zamyslel nad pojmem Vlast, Má vlast, a co s ní souvisí. Plynule se to četlo. Konec byl genialní skoro mě zamrazilo. No takové smutné, co se s něho stalo.
 Anquetil 30.11.2006, 22:39:30 Odpovědět 
   Skvělé čuku, píšeš o věcech, které je nutné připomínat, aby nikdy nebyly zapomenuty... A píšeš moc dobře! :o)
 Maura 30.11.2006, 21:01:20 Odpovědět 
   krásná věc. Moc se mi líbí tvoje psaní. Tvoje povídka má zajímavý děj.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Na ceste za sno...
Mon
Tea Caddy under...
Wysch
JEZERNÍ
Janir Killman
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr