obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti V: K. XV - Mimikry 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 01.12.2012, 23:09  
První část patnácté kapitoly. Hrdinové se dostávají na zámek Black Mirror, aby nalezli další netvory. Brzy je bude čekat další boj o holý život.
 

Další den vypadal stejně ohavně jako ten předchozí. Nekonečný liják a bouře, jakoby neměly už nikdy přestat. Noc byla kupodivu klidná a tak, jakmile si odpočinuli, vyrazili Samuel, Kasumi a Rachel na další cestu. Zbraně, jež byly bez munice, ukryli v domě, protože neviděli důvod se s nimi tahat. Vyhnuli se bažinám a poté již pomalu stoupali k Black Mirror. Zámek vypadal v tomto počasí obzvláště hrůzostrašně. Blesky šlehaly oblohou a dotvářely obraz děsu. V srdcích všech převládal strach z neznámých netvorů, kteří mohou být naprosto kdekoliv. Hlavní brána zámku držela stále na svém místě, ovšem malá branka vedle, byla vylomená z pantů.
„Co se tu mohlo stát?“ ptala se Rachel, ale ostatní neměli žádnou odpověď a tak mlčeli. Samuel je dovedl po schodech nahoru k zámku. Vypadal opuštěně a temně.
„Nejdřív bychom měli zajít do stájí pro Ralpha,“ řekla tiše Rachel. Kasumi na sobě nedala nic znát a Samuel se snažil o totéž.
„Dobře, tak dobře,“ řekl, aby nevzbudil podezření.
„Samueli!“ ozvalo se. Samuel náhle zpozorněl a rozhlížel se kolem sebe.
Kasumi si jeho podivného počínání všimla. „Co se děje?“ zeptala se.
„Copak jsi neslyšela?“
„O čem to mluvíš?“
„Já… nevím asi to nic není. Jdeme ke stájím.“ Obešli pomalým krokem plot kolem staré věže a naskytnul se jim pohled na budovu stájí zastíněný tmou. Samuel udělal pár kroků vpřed, ale pak náhle zkoprněl.
„Co s tebou je, Samueli?“ ptala se Rachel.
„Neslyšíte nic?“
„Co bychom měli slyšet? Jen déšť, vítr a bouře, jinak je ticho.“ Samuel ale opět zaslechl svoje jméno, otočil se a pomalu se vydal k zámku.
„Samueli, pojď za mnou. Pojď,“ řekl opět podivný, avšak přijemný hlas. Samuel to zaslechl a nejistým krokem šel dál.
„Samueli, co to děláš?“ ptala se Kasumi a vydala se za ním.
„Ten hlas… já… znám ho.“
„Samueli přestaň s tím. Nikdo tu není.“ Samuel ale nevnímal nebo spíše nechtěl vnímat. Sám si nebyl jistý tím, co se děje a Kasumi měla chuť být mu radši nablízku, ale Rachel byla už před stájemi a bylo jasné, že odtamtud neodejde, dokud nenajde Ralpha. Samuel vstoupil do zámku. Kasumi se tedy vrátila ke stájím, a doufala že se Samuel o sebe dokáže postarat. Nemůže přece hlídat oba dva najednou, když každý jde jinam.
Obě ženy vstoupily do budovy stájí. Kasumi nechtěla, aby Rachel měla nějaké podezření a tak předstírala, že také pátrá po Ralphovi. Byla teď zatraceně ráda, že odsud odnesla rozbitou Naginatu, protože kdyby ji tu Rachel našla, asi by se to neobešlo bez otázek.
„Možná se schoval do zámku,“ řekla Rachel, když prohledala celé stáje včetně seníku a stejně nic nenašla. Kasumi ochutnala pár svatebních koláčků a musela uznat, že jsou výborné. „Nemyslela bych si, že budeš jíst sladké,“ podivila se Rachel.
„Jsme v situaci, kdy neuškodí trochu cukru na zklidnění nervů. Nemysli si, že na mě to, co se děje, nijak nepůsobí.“
„Ten košíček byl plný, když jsme sem přišly, nemám pravdu?“
„Máš. Možná… Ralphovi nechutnaly.“
„Bojím se, že se mu něco stalo.“
Vyšly zase ven na déšť a pokračovaly k zámku. Najednou se Rachel zastavila a pro něco se shýbla. Na zemi v blátě ležela dvě malá hadrová tělíčka a také hlavičky. Rachel si je prohlížela a snažila se smýt z nich bláto. Kasumi raději couvla o kus stranou.
„Tohle patřilo Ralphovi,“ řekla Rachel. „Nikdy by ty panenky takhle nepohodil a už vůbec by jim neutrhal hlavičky.“ Rachel se otočila na Kasumi. Ta udělala ještě pár kroků vzad a sledovala Rachel. Vlasy slepené deštěm nedokázaly skrýt tvář plnou nejistoty. Její pohled pokládal otázky, na které by Kasumi raději neodpovídala, ale zdálo se, že nemá na vybranou. „Kasumi, řekni mi, že to udělaly ty zrůdy. Řekni, že s tím nemáš nic společného. To, že jste nás našli zrovna při svatbě, byla jen náhoda, že ano?“ Než stačila Kasumi odpovědět, Rachelinina tvář se změnila. Otevřená ústa a vytřeštěné oči dávaly tušit, že ji právě něco vystrašilo. Zvedla ruku a ukázala přímo za Kasumi. Ta se v okamžiku otočila a ve tmě zahlédla obrys postavy. Byla jen malý kousek od ní. Ozvalo se téměř až nepřirozené zavrčení plné nenávisti a vzteku. Kasumi pocítila, jak ji nějaký tenký předmět obmotal v rychlosti nohu. Poznala, že je to nejspíše bič a než stihla zareagovat, tvor strhnul Kasumi stranou. S výkřikem přepadla přes okraj studny, jež byla hned vedle.

Samuel vstoupil do hlavní haly zámku. Byla tu příšerná tma a on viděl sotva půl metru před sebe. Zastavil a zaposlouchal se do okolních zvuků. Téměř úplné ticho. Jediné, co slyšel, byl déšť zvenčí a občasná rána – hrom. Doufal, že zase uslyší ten hlas, co ho volá. Zdál se mu tak povědomý, tak známý, ale nechápal jak je to možné. Otevřel dveře do salonku a vstoupil. Okenice byly zakryté závěsy a tak sem neprosvítalo téměř vůbec žádné světlo. Dveře se za ním náhle zabouchly a to i přesto, že tu nebyl žádný průvan. Snažil se takřka poslepu najít v Adrianových zásuvkách jeho pistoli, nebo alespoň zdroj světla. Prohledal skříň s šuplíky i psací stůl, ale bylo to zbytečné. Jediné, co našel, byl jeho deník. Musel odhrnout závěs a jít s ním k oknu, aby vůbec dokázal něco přečíst a ujistit se, že je to doopravdy deník Adriana Gordona. Deník, který si psal asi půl roku. Samuel nedokázal odolat pokušení a tak si ho vzal s sebou. Později si ho přečte, pokud ovšem nějaké později bude… Otevřel dveře ven a vrátil se do haly. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že se nic nezměnilo a poté se vydal k jídelně. Tady byl jen velký stůl, několik židlí a police se zdobenými talíři a mísami. Skrze okna se díval na zadní zahradu, jež byla ponořena do temnoty, stejně jako vše okolo. Procházel kolem oken a pociťoval vzrůstající neklid. Nemohl se zbavit dojmu, že tu není sám. Přišlo mu, jako by byl někým nebo něčím sledován, ale kdoví… možná je to jen výplod fantazie. Nedalo mu to, aby se k jednomu z oken nenaklonil blíž. Bylo trochu zamlžené, což nebylo nic nečekaného. Dotkl se ho dlaní a pocítil chlad. Až teď si uvědomil, že v celém zámku je hrozná zima, možná větší zima než venku. Podivné… Očistil okno a pohlédl skrze něj ven. Větve stromů se ohýbaly pod silným větrem, ale to bylo vše, co uviděl. Byla příliš velká tma. Náhle se zablesklo a ve světle, které trvalo jen nepatrnou chviličku, zahlédl tvář. Něco se mu na ní nezdálo, ale viděl ji na tak krátký okamžik, že si ani nevybavil, jak vypadala. Polekaně ucukl a narazil zády na stůl. Tep se mu zrychlil a trvalo přes minutu, než se uklidnil natolik, aby se k oknu opět přiblížil. Tentokrát velice, velice pomalu. Byla zase tma a tak neviděl vůbec nic. Byl si jistý, že se mu to nezdálo, že za tím oknem někdo stál, ale… jak se o tom přesvědčit? A chce se vůbec přesvědčit? Byl tu naprosto sám a měl sto chutí se vrátit k Rachel a Kasumi. Proč jen se nechal vlákat dovnitř? Dveře na zadní zahradu byly hned vedle. Stačilo udělat dva, tři kroky a natáhnout ruku na kliku, jenže opravdu chce vyjít ven, když za těmito okny něco je? Pokračoval dál do kuchyně. Jednoduchá kuchyňská linka, stůl pro služebnictvo, poličky a šuplíky s nádobím a příbory, dveře do sklepa, které byly ovšem otevřené, což ho rozhodně neuklidňovalo a především malá komůrka s uskladněným jídlem a pár věcmi. Právě sem se pro všechny případy uschovávaly věci, které teď potřeboval. Bylo tu několik svíček, zapalovač a především petrolejka, kterou si vzal a zapálil. Věděl, že tak na sebe může snadno upozornit, ale jinak to opravdu nešlo. Když byli v hotelu, pohybovali se potmě, protože světlo zvenčí bylo dostatečné, ale tady to je jiné. Možná to je počasím, možná něčím horším, ale v zámku a jeho okolí byla ještě větší tma, než všude jinde. Nechtěl vycházet ven zrovna tady, když jsou ostatní na druhé straně zámku a tak se pomalu vydal zpět do haly. V jídelně si dovolil jeden krátký pohled na okna, ale neměl šanci něco spatřit, obzvláště když má v ruce lampu. Uvědomil si, že světlo bylo sice vítané, ale díky tomu si jeho oči nedokázaly tak přivyknout tmě. Kolem sebe dokázal bez problému rozeznávat veškeré předměty, ale co se děje o pár metrů dál, mohl jen odhadovat. Vyšel z jídelny do hlavní haly a podél zdi se vracel k hlavnímu vchodu. Dveře před ním se náhle rozletěly dovnitř do salonku, jakoby na ně z ničeho nic zapůsobil nějaký velký tlak. Před ním ale bylo čisto. Nikde nic. Nepokoušel se je znovu zavřít, místo toho se celý nesvůj přiblížil k vratům vedoucím ven a zabral za kliku. Nic. Ani se nehnuly, jakoby byly zamčené. „Jak je to možné?“ říkal si v duchu a zkusil pořádně zabrat. Nemělo to žádný význam. Otočil se zády ke dveřím a přemýšlel. Byl tu jako v pasti a Rachel s Kasumi stále nepřicházejí. Co tam venku mohou dělat? Vrátil se rychlým krokem do kuchyně, ale když zabral za dveře, opět zjistil, že s nimi ani nehne. Odhodlal se otevřít i dveře v jídelně, ale ani to k ničemu nebylo. Žádná šance, jak se dostat ven. Položil lampu na stůl, popadl jednu z židlí, pořádně se rozmáchl a třísknul s ní do okna. Dal by ruku do ohně za to, že se rozbije, ale místo toho se židli ulomila jedna z noh. Nevzdával to a bušil s židlí do skla tak dlouho, dokud mu v ruce nezůstalo jen opěradlo. Celý znavený ho upustil na zem. Opět vzal do ruky lampu a pořádně si posvítil na sklo, které se pokoušel rozbít. Nebylo na něm ani škrábnutí, prostě nic. Vrátil se do kuchyně a rozhodl se zjistit, jak se vlastně věci mají. Prošel dveřmi ke schodišti vedoucím do sklepa a po vlhkých a kluzkých schodech pomalu sestoupal dolů. Byla tu hrozná tma. Nebýt lampy, neviděl by si ani na špičku nosu. Police na lahve s vínem byly poloprázdné, ale rozhodně ne kvůli tomu, že Adrian tak pil. Většinu vína zničila voda poté, co byl uhašen požár na konci minulého roku. Samuel se naklonil nad studnu a pohlédl dolů. Neviděl vůbec nic, ale věděl, že studna vede do podzemí, kde je Černé zrcadlo. Přestože mu Adrian nabízel, aby se tam zašel podívat, tak to raději neudělal. Tahle díra ale nebyla ta, co Samuela zajímala nejvíce. Přistoupil k jednomu ze tří kanálů, co ve sklepě byly. Potěšilo ho, že mříž od něj je tam, kde má být a dodalo mu to naději. Chvíli nehybně čekal, jestli se z kanálu něco neozývá, ale jediné, co odtamtud vycházelo, byl nepříjemný zápach. Neměl v plánu sejít dolů. Místo toho pátral po něčem hodně těžkém, co by kanál zablokovalo. Ve sklepě byly dvě velké prázdné nádrže, do kterých se dříve napouštěla pitná voda. Jednu z nich přesunul přímo na mříž kanálu a doufal, že to zadrží to, co by odtamtud chtělo vyjít ven.
Vrátil se nahoru a plánoval se podívat do patra. Jestliže tu někde stále jsou Edward s Markem, tak nejspíše někde nahoře. Když vstoupil do jídelny, strnul hrůzou. Okenice před ním se změnily. Byl na nich červený nápis vytvořený patrně krví: „Jdu si pro tebe.“ Zašel zase do haly a marně se snažil uklidnit. Zhluboka dýchal a nedokázal se vůbec soustředit. Stále se rozhlížel kolem sebe. Věděl, že smrt na něj může skočit odkudkoli. Přišlo mu bezpečnější držet se co možná nejdál od portálu, a proto vyšel nahoru do patra. Napadlo ho, že by možná dokázal sešplhat z balkonu dolů, nebo v nejhorším zkrátka seskočí a bude doufat, že to přežije. Modlil se, aby se nestalo to, čeho se obával, ale jakmile zkusil zabrat za kliku, jeho naděje pohasly. Ani balkon nebyl přístupný a on si čím dál tím víc připadal jako v kleci. Vydal se chodbou do starého křídla a to právě v okamžiku, kdy se na balkonu objevila silueta postavy. Nevšiml si jí. Otevřel dveře a vstoupil do místnosti, kde před lety vypukl požár. Právě tady Catherin zůstala uvězněná a nebýt kuchařky Rebeccy, nikdy by se odtud živá nedostala. Po požáru se poničená zeď pokoje odebrala a tím se tato místnost spojila s chodbičkou, kde bylo schodiště na půdu. Dveře se za Samuelem však zabouchly, a když se otočil, aby zjistil, co se to zase děje, zahlédl Catherin. Byla před ním a on nechápal, co to znamená. Měla krásné zlatavé vlasy a hebkou mladou pleť nepoškozenou ohněm ani ničím jiným. Vypadala tak, jak si ji pamatoval, a zvláštní bylo, že na sobě neměla jediný kousek oblečení.
„Samueli,“ řekla a položila mu něžně ruku na rameno. Poznal, že to byla ona, kdo ho venku volal. Konečně po všech těch letech stála před ním a vnímala ho. Byl skutečný, stejně jako ona.
„Co… se to děje?“ zeptal se s obavami v hlase Samuel. Catherin se usmála. Její plné rudé rty a bílé zářivé zuby vytvářely tak nádherný úsměv, jaký měla jen ona.
„Miluješ mě, Samueli?“ Samuel se zadíval do jasných modrých očí, které zářily štěstím a touhou. „Tak miluješ mě nebo ji?“ zeptala se Catherin znovu.
„Ji?“
„Nedělej, že k ní nic necítíš, miláčku. A nemám na mysli jen lítost a soucit.“
„Rachel mě nezajímá, Catherin.“
„Já ale nemluvím o Rachel. Copak se mám o svého milého přít s někým jako je ona? Uráží mě už jen skutečnost, že ti na ní záleží. Jak můžeš mít rád ženu, která má na svědomí tolik životů?“
„Ale… já miluju tebe, Catherin.“
„Tak mi to dokaž. Polib mě. Polib mě tak, jak bys políbil milovanou ženu po pětadvacetiletém odloučení.“ Samuel se chvíli zdráhal, ale nedokázal odolat. Políbil ji, ale chuť jejich rtů byla odporná. Chtěl se odtrhnout, protože měl najednou v ústech něco tak hnusného, že měl pocit, že se pozvrací. Všimnul si, že Catherin má tváře nafouklé, jakoby měla ústa něčím přeplněná. Bylo tu nechutné. Náhle pocítil, jak do jeho úst poměrně velkou rychlostí proudí jakási hmota. Začal se dávit a vší silou se snažil Catherin od sebe odtrhnout. Nešlo to a tak na poslední chvíli chytil její dlouhé vlasy a snažil se jí zvrátit hlavu dozadu. Podařilo se a on se hned poté skácel k zemi. Rozkašlal se a snažil se ze sebe dostat to, co měl v ústech. Byla to krev smíchaná se zvratky. Ohlédl se na Catherin, které neustále tekla z úst krev a odporně vyhlížející kusy čehosi, a to velkou rychlostí. Přitom se hlasitě smála jako smyslu zbavená. „Ty už mě nechceš, Samueli?! Možná bys radši ji.“ Catherinina tvář se začala měnit a stejně tak i zbytek jejího těla. Kůže jí začala padat na zem, jakoby se sloupávala a pod ní zůstalo svalstvo a kosti. Ty se nejprve trochu měnily a poté se potáhly kůží novou. Samuel se na to nemohl dívat, a když vše skončilo, spatřil místo Catherin Kasumi. Postavil se a vytáhl nůž, protože už věděl, že to před ním není Kasumi ani nikdo jiný, ale další netvor. Litoval, že mu nůž nevrazil do srdce, už když ta věc měla podobu Catherin. Netušil totiž, jak moc si je netvor s Kasumi podobný a jestli umí to, co ona, bude to zlé.
„Zemřeš Samueli, už teď jsi mrtvý,“ řekla falešná Kasumi. "Mě nikdo nedokáže vzdorovat." Samuel se rozhodl ustoupit. Otevřel dveře na půdu a vyběhl nahoru. Neměl čas se rozhlížet kolem sebe, stejně tu kromě všelijakého haraburdí nebylo nic potřebného. Falešná Kasumi se však blížila stále k němu. Popadl lahev, co se povalovala v koutě a mrštil ji po Kasumi. Když uviděl, jak ji dokázala ve vzduchu zachytit, a opětovně hodit nazpátek, poznal, že jde do tuhého. Jen tak tak stačil před lahví uhnout stranou a ta se roztříštila o zeď. Samuel nečekal, otevřel dveře od věže a po točitém schodišti běžel nahoru. Vrata nahoře však byla zavřená. Několikrát s nimi zalomcoval, ale nebylo to nic platné. Pevně stiskl nůž a otočil se připraven bránit svůj život až do konce.

Kasumi spadla až na dno studny. Mohla děkovat bohům, že nebyla zase tak moc hluboká a že bylo na dně spoustu bahna a také asi metr vody. I přesto si ale pořádně sedřela kůži na zádech. Byla tu hrozná tma a především nechutný zápach moči a výkalů. Byla od nich celá špinavá, ale nebyla v tom sama. Přímo proti ní se o stěnu opíral vyhublý zakrvácený mužík s mrtvolně bledým obličejem. Měl zavřené oči a bylo vidět, že tu je už hodně dlouhou dobu. Ralph tu trávil již třetí den. Třetí den v místě, kde se není možné natáhnout a vlastně ani pořádně sednout. Třetí den ve špíně držen na životě pouze vodou stékající svrchu. Třetí den v hluboké díře, kam byl svržen právě kvůli Kasumi. Otevřel oči. Ralph a Kasumi na sebe hleděli. Pohled z očí do očí se zdál být nekonečně dlouhý. Stejně jako při jejich prvním setkání, tak ani tentokrát nedokázala rozluštit na co Ralph myslí, ačkoli podle toho, co mu provedla, předpokládala, co se bude dít dál. Bylo to pro Kasumi vůbec podivné, neboť oči a výraz ve tváři dokázal o lidech říci opravdu mnoho a ona v tom byla schopná číst jako v knize, avšak Ralph byl jiný. Kasumi také dokázala vytvořit ledovou nečitelnou tvář, která protivníky mate, ale ne za každých okolností. Vypjatá situace jaká byla tato, jí v tom bránila. Zatímco se soustředila především na Ralpha, pravou rukou jemně projížděla po stěně studny a hledala nerovnosti, po kterých by snad mohla vylézt. Stěny byly však kluzké kvůli dešti. Stříška nad studnou nedokázala zachytit všechny kapky vody a tak se studna stala pastí i pro Kasumi. Byla si jistá, že nedokáže vylézt po zdi. Poté dostala nápad, to když jí ruka sjela až k pasu a přesvědčila se, že má u sebe stále obě Džitte. Snad dokáže pevně zarazit dýky do spár mezi kameny. Bohužel má jen dvě, což bude dělat celý výstup velice náročným. Opatrně jednu dýku vytáhla. Ralph si toho všimnul. Jakmile zahlédl ostří, skočil po Kasumi a srazil ji pod vodu. Chytil ji kolem krku a vší silou se ji snažil utopit. Kasumi neváhala ani okamžik a bodla dýkou Ralpha do zad. Špinavá tmavá voda se začala barvit krví a Kasumi se zapřela a nohama od sebe Ralpha odstrčila. Zasténal bolestí, ale nepřestal na Kasumi útočit. Pokusil se jí vyrazit z ruky dýku, ale to se mu nepodařilo a dostal ránu pěstí. Spadl pod hladinu a Kasumi měla konečně dostatek času pro sebe. Bylo jí jasné, že Ralph stále žije a že se nejspíše zavčasu vzpamatuje a vrhne se na ni. Rozhodovala se, co s ním udělá. Mohla ho zabít, jenže když to udělá, Rachel se to dříve nebo později dozví a je otázka, jak na to bude reagovat. Na druhou stranu má se jím nechat ohrožovat? Zastrčila dýky, chytila Ralpha, který se pomalu zvedal, kolem krku a trhla, aby mu zlámala vaz. Poté bezvládné tělo pustila do vody. Uvědomovala si, jak je Rachel důležitá a že pokud zjistí, kdo je za to odpovědný, bude to hodně těžké, ale také si uvědomovala, že ten muž se jí už dvakrát pokusil vzít život a takovou věc nemůže opomenout ani v takto výjimečné situaci, v jaké se právě nachází. Opět si vzala dýky a připravovala se na dlouhý a především extrémně náročný výstup. Předpokládala, že někde a dně bude Ralphova sekera, jenže její ostří bylo příliš široké a tak jedinou možností zůstávaly dýky. Zabodla jednu do spáry mezi kameny kousek nad úrovní hlavy a další zabodla trochu výš. Byl problém si mezi kameny najít vhodné místo pro zasunutí dýky ale šlo to. Několikrát se zhluboka nadechla a poté se přitáhla k dýkám. Doufala, že čepel vydrží, ostatně, jinou šanci jak se odsud dostat nemá, takže to musí zkusit takto. Postupně zasouvala dýky výš a výš a přitom stoupala. Nejhorší na tom všem bylo to, že se ani nemohla zapřít nohama o kameny, protože byly strašně kluzké a tak musela takřka po celou dobu používat jen ruce a navíc mnohdy svou váhu držela pouze na jedné, protože tou druhou musela hledat vhodné místo pro dýku, což někdy trvalo nepříjemně dlouhou dobu.

Když se Kasumi konečně dostala až na povrch, převalila se znaveně přes okraj studny a spadla do smáčené trávy. Byla vyčerpaná, ale teď rozhodně nebyl čas na odpočinek. Postavila se zase na nohy a rozhlédla se okolo. Neviděla vůbec nikoho a nechtěla volat, aby tím nepřitáhla pozornost netvora. Zaběhla do stájí, kde se nejprve zaposlouchala do okolních zvuků, aby zjistila, jestli tady někdo není.
„Rachel?“ řekla tiše.
„Ka-kasumi? To jsi ty?“ ozvalo se ze seníku.
Kasumi pohlédla nad sebe a zpozorovala vyděšenou Rachel. „Dýcháš tak hlasitě, až se divím, že tě tu nikdo nenašel.“
„Nikdo sem nepřišel,“ řekla Rachel a slezla ze žebříku dolů.
„Tak, kde je ta věc? Viděla jsi, co to je?“
„Ne, vůbec nevím. Běžela jsem okamžitě sem nahoru, protože mi to přišlo jako dobrý úkryt.“ Rachel konečně přistoupila až ke Kasumi, ale hned zase ustoupila dál a zakryla si ústa a nos svými šaty. „Proboha, co to je za puch? Smrdí to jak…“
„Teď vážně nemám čas vysvětlovat, co se stalo, ale ano, máš pravdu… jsem celá od smradlavého bahna a ještě něčeho, co nebudu rozvádět.“ Kasumi vyběhla ze stájí. „Musíme najít Samuela, pospěš si a drž se u mě.“ Obě ženy pospíchaly k hlavnímu vchodu do zámku. Kasumi byla ostražitá a stále se ohlížela kolem sebe.
Jakmile stanuly před vchodem, zabrala za kliku, ale dveře se ani nehnuly.
„Co s tím je, do prdele.“
„Samuel musel jít jinudy,“ řekla Rachel.
„Ne, vždyť jsem ho viděla. Viděla jsem, jak vchází dovnitř těmihle dveřmi.“ Kasumi kousek poodstoupila a pohlédla vzhůru. „Počkej tady, Rachel, a kdyby se cokoli dělo, tak uteč. Taky nezapomeň, že máš ten nůž.“
„Eh, počkej, co chceš dělat?“
„Jdu pro Samuela.“ Kasumi vyšplhala po jedné z lamp, které byly před vchodem do zámku. Poté se chytila za okraj balkonu a vytáhla se nahoru. Přímo před sebou za okny zahlédla jakousi postavu, jak pomalu kráčí do levého křídla zámku. Zkusila otevřít dveře a vejít dovnitř, ale byly zamčené. Sklo vypadalo sice neporušeně, ale nezdálo se, že je kdovíjak pevné. Kasumi se postavila k oknům pravým bokem a vymrštila nohu přímo proti sklu. Počítala s tím, že ho prorazí, ale bylo neuvěřitelně pevné. Spadla až k zemi vyvedená z rovnováhy a držela se za bolavou nohu. Byla ráda, že si neudělala něco vážného. Vstala, snažila se přijít na způsob, jak se dostat do zámku. Vymlácená okna staré věže se zdála být snad jediná vstupenka dovnitř. Po obou stranách balkonů byly na zdi připevněny velké železné kříže. Vybrala ten vlevo a vylezla na něj. Aby nespadla, přidržovala se rohu budovy, ale i tak si uvědomovala, že to začíná být nebezpečné. Velice nebezpečné a bude ještě hůř! Malá věžička kousek nad ní měla v dolní části římsu a ta se zdála být jedinou možností, jak se dostat na střechu zámku. Zachytila se té římsy a pomalu ručkovala kolem věžičky. Poté se už celkem snadno vytáhla až na střechu. Střecha levého křídla končila zábradlím, které jí teď opravdu přišlo vhod, protože se nemusela tak moc obávat pádu. Přesunula se až k oknům staré věže a jedním se protáhla dovnitř.

Byl tu ohromný nepořádek a na zemi mezi hromadami papírů a knih leželo něčí tělo. Kasumi k němu přistoupila blíž a poznala, že je to muž, kterého viděla na svatbě. Tehdy pomáhal Rachel. Klekla si k němu a ujistila se, že dýchá. Mírně s ním zatřásla a on vylekaně ucukl.
„Kdo… kdo jste a kde se tu berete?“
„Jen klid, jsem Kasumi a vy budete…“
„Edward. Jsem komorník pana Adriana, ale vás jsem viděl na svatbě. Co jste mu provedla?“
„On…“ na dveře od věže právě někdo zabouchal a zatřásl s nimi.
„Proboha, to je ona.“
„Kdo?“
„Moje matka.“
„Vy se tu zamykáte před matkou?“ ptala se Kasumi a chystala se vrata odemknout klíčem, který v nich byl.
„Moje matka je už skoro osm let mrtvá,“ řekl Edward a Kasumi se zarazila.
„Máte tu nějakou zbraň?“
„Pánovu pistoli, jenže už nemám náboje a nevím, kde sehnat další. Pán možná měl nějakou skrýš, ale já o ní nevím.“ Kasumi otevřela dveře, přičemž v rukou měla už jednu dýku. Přímo za dveřmi zahlédla Samuela. Otočil se a jejich pohledy se setkaly.
„Jsi to ty?“ vykřikl Samuel a v rukou křečovitě svíral nůž.
„O čem to zase mluvíš, Samueli?“ řekla Kasumi.
Samuel za sebou uslyšel kroky a polekaně couvl do věže. „Takže… ty jsi… člověk?“
„A co jiného bych měla být?“ Samuel rychle zabouchl dveře a zamkl je. Rozhlédl se po místnosti, kde se o stůl opíral Edward. Když zahlédl Samuela, ukázal na něj, přičemž se mu třásla ruka. „To je ta věc.“
„Co blázníte?“ ptal se Samuel.
„Vzal na sebe podobu mrtvého pana Samuela, rychle, zabijte ho.“
„Ne. Musel bych být nahý. Ono to asi neumí měnit víc než své tělo.“
„Do prdele, může mi konečně někdo vysvětlit, co se to tu děje?!“ vykřikla Kasumi. Dveře do věže se náhle rozletěly a vypadly z pantů. Do věže právě vstoupila další Kasumi. Ta pravá Kasumi čekala všelicos, ale tohle opravdu ne. Zírala na svého naprosto přesného dvojníka s otevřenými ústy. Jediný rozdíl byl v tom, že falešná Kasumi na sobě neměla vůbec nic, což byl důsledek přeměny.
„Která je která?“ ptal se Edward tiše Samuela.
„Copak jste mě neposlouchal?“ řekl Samuel a vrhl se s nožem na falešnou Kasumi. Ta mu snadno zkroutila ruku, až z ní nůž vypadl a odrazila ho od sebe.
„Utíkejte!“ vykřikla pravá Kasumi a narazila svým tělem do té falešné, aby získala pro ostatní čas. Očekávala, že ji srazí ze schodiště dolů, ale místo toho tam skončila sama. Falešná Kasumi ji totiž velice snadno shodila dolů.
„Je konec, Samueli!“ řekla falešná Kasumi a vykročila k němu. To už Samuel prolézal oknem na střechu, kde byl Edward. Falešná Kasumi se však bez problému dostala na střechu taktéž. Kluzké tašky byly pro všechny tři velice nebezpečné. Samuel s Edwardem s tím však měli mnohem větší problém než falešná Kasumi a tak se k nim začala nebezpečně přibližovat. Šance na to, že stihnou nějak slézt, byla takřka nulová. Samuel dobře věděl, že jediná šance je balkon, jenže střecha nad ním je i tak příliš vysoko. „Nemáš kam utéct, Samueli, je po všem.“

Kasumi rozhodně neměla v plánu nechat svoji dvojnici, aby Samuela zabila. Ani v tom nejpodivnějším snu by si nepomyslela, že se někdy setká sama se sebou, ale teď to bylo tady. Vyběhla zase do věže a v rychlosti se protáhla oknem. Spatřila falešnou Kasumi, jak stojí sotva pár metrů od Samuela s Edwardem, kteří měli co dělat, aby se nezřítili dolů. Pohled na své vlastní tělo nebyl pro Kasumi nikterak příjemný, ale nenechala se ani na okamžik omámit. Rozběhla se k netvorovi a přitom udržovala rovnováhu, aby nespadla. Falešná Kasumi ji vůbec nezaznamenala a tak, když byla těsně za ní, chytila se rukama za zábradlí a kopancem srazila falešnou Kasumi dolů. Během pádu nevydala jediný výkřik, prostě vůbec nic.
„Zachránila jste nám život. Díky,“ řekl Edward.
„Jo, ale myslím, že budu potřebovat trochu času, abych se vyrovnala s tím, že jsem se právě tak snadno zabila. Trochu mě mrzí, že to nebyl pořádný souboj.“
„Uvědom si, že to nebyl člověk, tak si to nijak neber,“ řekl Samuel a pomalu se s ostatními vraceli do věže.
„Já vím, ale i tak. Už jen ta představa, že bych měla bojovat sama se sebou je… fascinující.“

Rachel zůstávala před zámkem. Dokud měla Kasumi na dohled, cítila se alespoň trochu bezpečně, ale jakmile zmizela ve staré věži, opět ji přemohl neklid a strach. Napadlo ji, že by mohla zkusit dostat se do zámku zadním vchodem přes kuchyni. Zahrada kolem pravého křídla však za tohohle počasí nevypadala nijak přívětivě. Velký suchý strom uprostřed vypadal zlověstně a vítr ohýbající větvemi okolních stromů jen umocňoval strašidelné představy, jaké Rachel měla. Došla až ke dveřím, ale než je stačila otevřít, zaslechla před sebou jakýsi smích. Chtěla se zeptat, kdo to je, ale slova jakoby utonula v obavách. Couvala zase před zámek. Z temnoty před ní vystoupila mladá žena s podivně zářícíma očima. Už na první pohled ale byla jasná jedna věc – nebyl to člověk, neboť tvář ženy byla převrácená a tak její oči byly tam, kde by měla být ústa a naopak. Uši měla rovněž otočené a to samé nos, jehož nozdry směřovaly vzhůru. Rachel měla chuť začít křičet hrůzou, ale ovládla se a když si všimla stočeného biče v levé ruce netvora, neváhala už ani okamžik a utíkala před zámek.
Když zde zahlédla ležící tělo, zděsila se a přiběhla až k němu. Sklonila se nad ním a obrátila ho tváří k sobě. Pak se teprve ujistila, že je to Kasumi. Byla živá.
„Proboha co… co se ti stalo a proč jsi… nahá?!“ ptala se Rachel a pomáhala Kasumi na nohy.
„Tam nahoře je netvor, který na sebe vzal moji podobu. Musím ho zabít a ty mi pomůžeš!“ řekla vztekle falešná Kasumi. Poté přistoupila ke dveřím, dotkla se jich rukou a Rachel zpozorovala, jak se v tu chvíli podivně rozsvítily. Falešná Kasumi vešla dovnitř a Rachel ji raději následovala.
„Jak je možné, že jsi ty dveře otevřela?“
„To teď není důležité,“ řekla falešná Kasumi a pokynem ruky se elektrická světla v hale rozsvítila, přestože proud byl stále vypnutý. Rachel z toho nebyla zrovna dvakrát klidná, a když spatřila na schodišti Samuela, Edwarda a další Kasumi, nevěděla, co si počít.
„Ustup od ní,“ vykřikla pravá Kasumi a rychle seběhla dolů do haly. Falešná Kasumi ale chytila Rachel kolem krku a pevně ji držela, aniž by se mohla hnout.
„Pusť ji. Tohle se jí netýká,“ řekla Kasumi.
„Ale týká, copak myslíš, že nevím, co nosí pod srdcem? Jdi mi z cesty nebo zemře,“ řekla falešná Kasumi.
„Bojíš se mě? Ty mi nesaháš ani po kolena, protože já bych se svému soupeři postavila a nesnažila se o takovou ubohost. Ty nejsi jako já. Jsi jen podlá a falešná čubka.“
Falešná Kasumi vztekle zavrčela a odstrčila od sebe Rachel. Ta spadla na zem a Samuel jí pomohl vstát. Kasumi vyskočila do výšky a kopla svoji dvojnici do prsou. Ta se jen zapotácela a hned poté chytila Kasumi jednou rukou za zápěstí, strhla jí ruku stranou a dala jí ránu do boku pod žebra. Kasumi vykřikla bolestí a poznala, že netvor v žádném případě není po fyzické stránce takový jako ona a to i přesto, že vypadají naprosto totožně. Falešná Kasumi měla podstatně větší sílu a Kasumi bylo už teď jasné, že nemůže zvítězit. Rychle dala falešné Kasumi tvrdou ránu loktem do nosu, načež její sevření povolilo a Kasumi mohla ustoupit o několik kroků dál. Věděla, že po takové ráně by sama skončila se zlomeným nosem, ale netvorovi se nic moc nestalo. Z nosu mu nevytekla ani jediná kapka krve a nezdálo se, že ho to byť jen trochu zabolelo. Proti člověku by něco takového nikdy neudělala, ale tohle člověk nebyl a tak Kasumi vytáhla obě Džitte a v mžiku je mrštila po falešné Kasumi. Ta nestihla zareagovat a tak ji jedna dýka zasáhla přímo do krku a druhá do očního důlku. Falešná Kasumi zařvala zlostí a veškerá kůže poblíž zasažených míst jí začala pomalu opadávat. Netvor rychle uchopil dýky do dlaní, a vztekle je vytrhl z těla ven, načež se ostří zlomila. Už to ale nebylo nic platné, neboť kůže se z těla sloupávala dál, až nakonec odpadla všechna. Kasumi se zhnusením sledovala sama sebe bez jediného kousku kůže. Být to kdokoli jiný, zase tak moc by ji to nesebralo, ale tohle pro ní bylo opravdu ohavné. Nedokázala se od toho odpoutat pohledem.
„Tohle není konec!“ křikl Samuel a popadl Kasumi za ruku. „Rychle do knihovny,“ zavolal na ostatní, kteří poslechli, neboť stejně neměli žádný jiný plán.
„Kasumi vyházej knihy v druhé polici svrchu v oddělení renesance. Je tam tajná schránka se zlatou rukojetí dýky a rubínem.“ Samuel mezitím prohledával sloup v rohu u vchodových dveří a snažil se nahmatat páčku, která otevírá tajnou chodbu.
„Ehh, nevidím tu ani na krok, tak jak mám poznat, kde tu je renesance?“ řekla Kasumi. Rachel pocítila příležitost být taky trochu užitečná, a protože dobře věděla, kde co je, začala rukojeť hledat sama. Během chvilky nalezla to, co Samuel potřeboval a předala mu to. Kdyby měli trochu více času, mohli by na rukojeti obdivovat dokonalé zdobení a jemné opracovaní, ale času teď měli zatraceně málo. Samuel nalezl mechanismus, který odklopil zámek a do něj zasunul rukojeť. Po otočení se sloup odsunul a otevřelo se úzké točité schodiště vedoucí kamsi do hlubin.
„Rychle, dovnitř!“ vykřikl, když se dveře do knihovny otevřely a mezi nimi byl obrys jakési postavy. Nikdo nevěděl, jakou podobu netvor nyní má, ale neměli v plánu to zjišťovat.

Seběhli až do sálu s mnoha do kamene vytesanými symboly a řetězem, jež vedl někam do hlubin. Samuel věděl, že tu kdysi byla voda, jež tvořila jeden z mnoha bezpečnostních prvků, které měli zabránit komukoli, aby se dostal k Černému zrcadlu. Adrian ale neviděl důvod nádrž zavírat nebo dokonce napouštět. Klec sloužící jako výtah zůstala dole a jediná šance, jak se tam dostat také byl řetěz.
„Tak a co teď?“ptala se Kasumi.
„Přímo pod námi je obrovská propast, která končí kdovíkde, pokud tedy vůbec někde končí. Když tu věc srazíme dolů, tak máme vyhráno,“ řekl Samuel.
Kasumi se opatrně nahnula nad propast a hleděla dolů. „Tam je ale nějaká plošina, je tam skála a nějaká… klec?“
„Ano klec, byl to výtah, ale mechanismus se rozbil.“
„A co když ta svině nespadne až dolů, co potom?“
„Nebylo by lepší počkat na toho… ehh tvora až dole?“ zeptal se Edward.
„Jenže, kde je jistota, že za námi sleze? Nebudeme tam jako v pasti?“ ptala se Rachel.
„V tom případě je to jasné. Já to srazím dolů a vy už tam budete připraveni, abyste tu svini shodili do propasti,“ řekla Kasumi. Samuelovi to nepřišlo jako dobrý nápad, ale nebyl čas vymýšlet něco důmyslnějšího. Začal pomalu slézat dolů a hned po něm lezl Edward.
Rachel se však příliš bála. „Já… já to nezvládnu.“
„To nevadí, zůstaň tady, ale dávej pozor, kam šlapeš. Stoupni si co nejdál za mě ke zdi,“ řekla Kasumi. Během pár vteřin do místnosti po schodišti sestoupil… Adrian. Už na první pohled bylo jasně patrné, že na sobě nemá žádné zranění, která mu způsobila Kasumi a dokonce měl i obě nohy v pořádku. Netvor by ostatně nedokázal vytvořit cokoli umělého, a tak aby mohl chodit, musel se přetvořit v Adriana z doby před jeho zraněním.
„Co takhle někdy ukázat svoji pravou tvář?“ zeptala se Kasumi.
„Moje pravá tvář je zpodobněna nad portálem v katakombách.“
„Až tě zabiju, ráda se na ni půjdu podívat,“ řekla Kasumi a vykročila k Adrianovi blíž.
„Dost!“ řekl a zvednul ruku. „Mám pro vás nabídku. Jakožto nejmocnější Samaelův strážce jsem dostal možnost chránit portál přímo pod Black Mirror a pro ten účel mi byly dány zvláštní schopnosti, které jiní bojovníci nemají. Umím na sebe vzít podobu těch, kteří někdy byli poblíž mého portálu a můžu získat i jejich znalosti a vzpomínky. Dokážu ale i mnohem víc – mohu mrtvé vrátit zpátky do života.“
„Jak?“ řekla s nadějí v hlase Rachel.
„Chtěla bys zpátky svého Adriana?“
„Samozřejmě, že ano.“
„V tom případě stačí udělat jediné a já se o zbytek postarám. Máš mé slovo, že ho opět přivedu do světa živých.“
„A co… co mám udělat?“
„Zabít své dítě.“
Kasumi neváhala už ani okamžik, shýbla se, podrazila Adrianovi nohy a srazila ho do propasti. Ten se se zařváním zřítil dolů a dopadl přímo na klec, ze které se svalil na okraj propasti a přepadl přes něj do hlubin.
Rachel zůstala nahoře stát jako opařená. „Cos to provedla?!“
„Zlikvidovala jsem další pekelnou zrůdu a zachránila tvé dítě.“
„Adrian se mohl vrátit, ty… tys ho zabila.“
„Snad nemyslíš, že by dodržel slovo, ostatně pochybuji, že vůbec mluvil pravdu. Kromě toho šlo o tvé dítě a to je pro nás velice důležité.“
„O čem to mluvíš?“
„Ehm, to si povíme později.“ Kasumi si uvědomila, že málem přestřelila. „Říkal, že je nejmocnější hlídač portálů? To není špatné,“ řekla pyšně.
Samuel s Edwardem se už vraceli nahoru. Kasumi jim pomohla a společně se vrátili do knihovny, kde Samuel zapálil svíčku u stolu, aby bylo alespoň něco málo vidět.

„Nakonec ani nebylo nutné jít tam dolů, ale stálo to za to. Co je to vlastně za místo a kdo ho postavil?“ ptal Edward.
„Neberte si to špatně, ale o těch prostorech by měli vědět jen Gordonové a to ještě jen někteří z nich. Nemůžu vám povědět, co to je,“ řekl Samuel.
„Mám pocit, že vím, co pod námi leží, Samueli,“ řekla Kasumi, která se o Černém zrcadle dozvěděla od Cye. „Důležitý je teď především výsledek a ten nám říká, že nám chybějí už jen tři hlídači.“
„Jeden je stále v katakombách pod zámkem,“ řekl Samuel.
„Ne už není. Tohle byl on.“
„Cože? Vždyť jsem tu mříž zablokoval. Když jsem tam přišel, byla mříž vedoucí ke katakombám stále zavřená a tak jsem ji zajistil.“
„Nenapadlo tě, že ji za sebou mohl zavřít? Tenhle parchant byl zatraceně chytrý,“ řekla Kasumi.
„Jeden netvor je stále u zámku,“ řekla Rachel, „je to nějaká mrcha s bičem. To kvůli ní spadla Kasumi do studny.“
„Tys spadla do studny? To proto jsi tak… špinavá?“ ptal se Samuel.
„Bohužel ano.“
„Mám v pokoji spoustu oblečení, potom ti nějaké najdu a… nebo ti ho radši najdu hned,“ řekla Rachel.
Obě zašly do bývalého salonku. Cestou jim neuniklo, že světla v hale už nesvítí a po netvorovi nezbyla nikde žádná stopa. Rachel se rozhlížela po pokoji a na mysl jí přišly vzpomínky.
„Když si uvědomím, že je navždy pryč, tak… je mi smutno, Kasumi. Když jsem ho před chvílí zase viděla je to ještě horší.“ Rachel se začala přehrabovat ve skříni s oblečením. „Máš nějaké zvláštní přání?“ ptala se.
„Pevné kalhoty a nějaké triko nebo košili. Čím tmavší, tím lepší a hlavně ať to je lehké a pohodlné. O nějaké rifle opravdu nestojím. To bych si radši nechala tohle.“
„Ech, no, myslím, že tu určitě něco najdu. Rozhodně se o to budu snažit.“ Rachel po pár minutách vytáhla tmavě červené kalhoty a poté přešla vedle, kde měl oblečení Adrian. „Co tohle, šlo by to? Koupila jsem to Adrianovi, ale nějak jsem neodhadla jeho vkus.“ Rachel vytáhla černou košili s obrázkem kostlivce s kytarou a nápisem: „Dead Metal žije navěky.“
„Proč ne. A ehh, podprsenku… ta tu asi nebude, co?“
„No, neuraz se, ale mám přeci jen větší velikost.“
„Nevadí, mě na tom nesejde, obzvláště ne v takovéto situaci.“ Kasumi se svlékla, jakoby se nic nedělo a oblékla si nabízené šaty. Rachel to dost šokovalo.
„Já… bych tě nechala o samotě anebo bych se otočila, stačilo počkat.“
„Víš, Rachel, já si na takové drobnosti nepotrpím, protože to absolutně nic neznamená a kromě toho… jste mě už nahou viděli. Úplně nahou.“
„Jo… to… máš pravdu. Musí to být strašné vidět sama sebe, že jo?“
„To tedy ano. Ten pohled na své vlastní tělo bez kůže… na to do smrti nezapomenu.“
Obě se vrátily zpátky do knihovny, kde Samuel prohlížel pistoli od Edwarda. „Kam jste to proboha střílel?“
„Zkoušel jsem rozbít ta okna a pak jsem taky zastřelil svoji matku nebo spíše to, co na sebe vzalo její podobu. Spadla na zem, ale když ani po pěti kulkách nebyla mrtvá, prchal jsem nahoru do věže a doufal, že mě tam nenajde.“
Rachel pohlédla podezíravě na Edwarda. „Pokud si dobře vzpomínám, tak ta zrůda říkala, že na sebe bere podobu těch, co se někdy v minulosti objevili poblíž portálu a zřejmě nezáleží na tom, kdy to bylo. Vaše matka tady někdy byla?“
„Moje matka tady v šedesátých letech pracovala jako kuchařka. Pak její místo převzala jistá Rebecca Michaelsová. Vím jen to, že se neměli moc v lásce.“
„Podívejte, je to všechno hezké, ale stále nemáme vyhráno. Navrhuji jít dál,“ řekla Kasumi. „Musíme najít ještě Marka a Ralpha. Edwarde, nevíte, kde jsou? Kam mohli jít?“
„Ehm, Marka jsem naposledy viděl, když jel s vámi do vesnice pro inspektora.“
„Poslala jsem ho poté na zámek, opravdu jste ho tu neviděl?“
„Ne. Netuším co s ním je a Ralpha jsem nepotkal vůbec. Zdá se, že někam utekl.“
„Neutekl,“ řekla Kasumi, která chtěla tuhle věc už konečně vyřešit, „Ralph je dole ve studni a je mrtvý.“
„Panebože, to… to nemůže být pravda,“ řekla Rachel a raději se usadila do křesla.
„Je to tak a… umřel kvůli mně.“
„Cože?!“ vykřikla Rachel.
„Nevím, jak se dostal do studny, ale zřejmě ho tam něco srazilo, a když jsem tam spadla také, vrhnul se na mě a chtěl mě utopit. Já… prostě jsem se musela bránit.“
Rachel se rozplakala. „Je mi to líto, paní,“ řekl Edward. „Kasumi, můžete mi vysvětlit, kde je můj pán? Pokud si dobře vzpomínám, byla jste na svatbě, takže víte, co s ním je.“
„Poslyšte, Edwarde, on… je mrtvý,“ řekl Samuel.
Edwarda ta zpráva velice zaskočila. „Pan Adrian že je… to nemůže být pravda. Co se mu stalo?!“
„Lidi, ke kterým Kasumi dříve patřila ho zavraždili.“
„Tak proč je tu ještě s námi?“
„Ne, vy to nechápete. Kasumi jimi byla podvedena a za všechno, co se tady kolem teď děje, mohou oni. Naštěstí je zabila a teď nám chce pomoct napravit, co se stalo, nemám pravdu?“
„Ano, to máš.“
„Takže vy jste na naší straně... Určitě?“
„Já jsem především na své vlastní straně a mým cílem je momentálně ochránit zbývající Gordony a zničit ty netvory.“
„A kolik jich tu je?“
„Ještě tři a nesmíme opomenout ani jejich vůdce. Už teď dopředu ti říkám Samueli, že jeho budu chtít vyřídit taky.“
„O jakém vůdci se to bavíte?“ ptala se Rachel.
„Až vyřešíme náš současný problém, tak si o tom promluvíme, Rachel. Samueli pojď, probereme něco o samotě. Za pět minut vyrážíme na Warmhill. Sejdeme se v hale.“

Samuel s Kasumi zašli do jídelny, aby byli sami. Samuel zjistil, že nápis na oknech je pryč, což ho trochu uklidnilo, ale vědomí, že někde poblíž je další netvor, nebylo moc příjemné.
„Myslíš, že bude lepší jí o tom ještě neříkat?“ ptal se Samuel.
„Myslím, že by ji to mohlo dost rozrušit a taky se mi nelíbí, když na nás bude mít takovou páku.“
„Páku?“
„To dítě je pro nás nezbytné, a když to ona bude vědět, má nás v hrsti. Prozatím bude lepší mlčet.“
„Pochybuji, že na nás něco bude zkoušet? Proč by to dělala?“
„Třeba proto, že jsme zabili jejího muže.“
„Nikdo kromě nás o tom neví, tak jak by se to mohla dozvědět?“
„Zapomněl jsi na Pietra?“
„Do hajzlu. Kde vlastně je?“
„To nevím, ale pokud je stále naživu, představuje pro nás veliký problém.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.12.2012, 23:07:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkné. Napínavé od začátku až do konce. A pořád ještě není všemu konec. ;-) Těším se na další porci této části. Pravá Kasumi, falešná Kasumi (a další postavy)... Strážci portálů se činí a zabít je všechny nebude určitě jednoduché. Na šotky jsem nekoukal, nebyl na to čas a také nemám potřebu je hledat, nic mne totiž nepraštilo do očí! ;-) Hezký zbytek večera přeji a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy - 2...
Anne Leyyd
Poslední z majá...
Stanislav Klín
Scénář
ABK
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr