obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2916012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Po stopách únosce psů ::

 autor Čmuk publikováno: 04.12.2012, 23:25  
"Detektivní příběh" ze žurnalistického prostředí :)
 

Rychle jsem vyběhla po schodech do redakce, protože jsem jako obvykle měla zpoždění. Vážně nevím, jak to dělám, ale nikdy nikam nedokážu přijít včas, ať se snažím sebevíc… Když jsem otevřela dveře, ucítila jsem známou vůni kafe, kterou si s naším krcálkem (výraz „redakce“, který jsem prve použila, opravdu nebyl namístě) spojuji. „Ahoooj!“ pozdravila mě familiérně šéfredaktorka Jana, obtloustlá paní něco přes čtyřicet, taková ta typická „mamka“. Moje pozdní příchody už ji naštěstí nechávaly naprosto chladnou. „Ahoj, Jani!“ odpověděla jsem a vlezla jsem i do vedlejší místnosti, kde jsem houkla pozdrav sporťákovi Honzovi. Ten kývl, aby dal najevo, že zaznamenal mou přítomnost. Další dvě redaktorky, Simona a Romana, tam nebyly – Romana musela zůstat doma s nemocnou dcerkou a Simona dělala nějaký rozhovor v nedaleké vesnici. Obě vzhledem i povahou připomínaly naši šéfredaktorku. Působily dojmem, že si do redakce jen odskočily od plotny, na novinářky by je určitě nikdo netipoval, zato byly fakt hodné a občas přinesly do redakce koláče, buchty a tak, což mi docela vyhovovalo… Ještě tam pracovalo pár dalších lidí, Lenka, která měla na starosti inzerci, a taky Františka, u níž vlastně ani moc nevím, co všechno dělala – například jednala s rozezlenými babičkami, kterým ráno nepřišel deník do schránky, a taky jezdila každý týden fotit miminka do nedaleké porodnice do rubriky Narodili jsme se.

Ve svých pětadvaceti letech jsem byla téměř dvakrát mladší než ostatní členové redakce. A víte co? Mně to vůbec nevadilo. Vím, že spousta spolužáků z vysoké nedokázalo pochopit, proč jsem se zahrabala v regionálním deníku, jehož jméno ani nemá cenu zmiňovat, protože ho stejně nikdo nezná… Ale já tam byla docela spokojená. Vždycky mi chyběla ctižádostivost a dravost, byla jsem spokojená s málem. Proto když jsem po škole dostala práci tam, byla jsem ráda, že jsem se někde upíchla, a nechtělo se mi honit holuba na střeše. To, že jsem měla práci jen dvacet minut pěšky od domova, byl už jen příjemný bonus.
„Můžeš ke mně na chvíli zaskočit?“ zeptala se Jana.
„Vydrž chviličku,“ řekla jsem, zapnula si notebook, protože vždycky děsně trvá, než se rozběhne, a šla za ní.
„Tak co tam dneska dáme? Měla bys nějakej troják na jedničku?“
„Hmm… Jo, můžu tam dát ty koňský dostihy.“
„Paráda. Ten dvoják vedle mám já, dám tam kousek toho rozhovoru se starostkou, co bude na trojce. A na ten dvoják nahoru dám něco o tý výstavě koček, co byla v pondělí, něco nám pošle Romča z domova a Simča tam pak plácne ten rozhovor s malířem… Joo, ještě prosím udělej Událost dne, Dobrou zprávu a ty dva jedňáky na jedničce, jo? No a to bychom měli, něco budeme překlápět z Příbrami, taky tam bude ten speciál o medvědech, to už mám hotový, a pak ten rozhovor se starostkou, ten bude asi na celou trojku… No nic, než se s ní sejdu, ještě si skočím pro něco k obědu, chceš něco vzít?“
„Nene, děkuju, před chvílí jsem snídala,“ řekla jsem. Když se za Janou zavřely dveře, šla jsem si uvařit kafe.

Hmm, takže práce dneska skoro žádná, ale to vůbec nevadí, pomyslela jsem si a napsala na skypu příteli Pepovi - facebook jsme měli přísně zakázaný, vedení to prý nějak kontrolovalo, jestli tam nechodíme, ale nevím. Každopádně jistota je jistota, skype je prý bezpečný, říkala Jana. Aaa, Pepa se v práci taky už nudí, napsal. No jo, ajťák… Odepsala jsem mu, že si doma zapomněl oběd, co jsem mu večer uvařila, a jestli se pro něj nechce stavit, že jsem ho vzala s sebou. „A proč jsi mi ho nehodila ráno do práce?“
„Nestíhala jsem.“
„Hmm… Tak jo… Stejně tu nikdo není, tak nebude vadit, když na chvíli odejdu… Za chvíli jsem tam.“
„Ok.“
Pepa pracoval ve firmě sídlící nedaleko naší redakce. Sice jsme měli auto – no, auto… Spíš takovou skořápku - ale do práce jsme obvykle chodili pešky. Když jsem potřebovala někam zajet kvůli práci, vzala jsem si služební feldu, kterou jsme měli všichni v redakci společnou.

Než Pepa přišel, stihla jsem udělat většinu práce. Ten den jsem nemusela nikam volat ani jezdit, všechny materiály pro články jsem si předpřipravila už den předtím, takže docela flákárna… Pak jsme šli s Pepou ještě do nedaleké cukrárny. Nadával na svého šéfa, prý je to hrozný idiot. To já naštěstí takové problémy nemám, vlastně si ani nevzpomínám, že by mě Jana někdy něčím naštvala.

Když jsem se vrátila, Simona už byla zpátky. Měla sluchátka, přehrávala si rozhovor. Jakmile zaregistrovala, že jsem tam, sundala si je a povídá: „Ahoj, Adél, prosím tě, potřebuju poradit. Podívej se na to!“ vykřikla zoufale a ukázala mi fotku, na které byl nějaký značně podivně vypadající chlápek. „No, že vypadá jak nějakej feťák, že jo? Vlastně proč říkám jak? Určitě je to feťák… Vsadila bych se, že ty svoje patlanice tvoří, když je úplně sjetej, to by pak dávalo smysl. Tohle přece nemůžu dát do novin!“ bědovala.
„A nemáš ještě nějakou jeho jinou fotku? Nebyla by lepší?“ navrhla jsem, skrývajíc cukání koutků.
Měla jinou fotku. Lepší nebyla. Bylo mi Simony trochu líto, protože ten chlap vypadal fakt děsivě, ale na druhou stranu mi to připadalo docela vtipné. Nakonec tam jednu z těch jeho fotek dala, neměla na výběr…

Ještě jsem dopsala ty jedňáky a konečně jsem měla hotovo. Ten den by nebyl ničím zvláštní, nějak takhle probíhá většina mých pracovních dnů – tedy kdybych byla bývala vyrazila z práce o pár minut dřív nebo o pár minut později. To bych totiž neviděla to, co jsem viděla, a měla bych o pár hodně nepříjemných zážitků méně. Na druhou stranu, zase bych neudělala tu zatím jedinou fakt dobrou věc, která se mi v mojí dosavadní kariéře podařila…

Ale pěkně popořádku: Když jsem se blížila k domovu, bylo něco po půl šesté. Už byla docela tma. Bydleli jsme v domku na kraji města a s osvětlením to tam rozhodně moc nepřeháněli. Už už jsem odemykala vrátka, když jsem si najednou všimla, že někdo přelézá u sousedů plot. A v náručí drží jejich psa Bena! Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo si Bena půjčuje s jejich svolením. Rozběhla jsem se za ním, ale chlap i s Benem v náručí naskočil do auta a rychle odjel pryč. Naštěstí jsem zachytila SPZ. Rychle jsem si ji zapsala do mobilu a šla zazvonit na sousedy. Nebyli doma.

Zavolala jsem na policii, ale tam mě odbyli, že na žádného psa nemají čas, a kdo by proboha unášel psa, vždyť to je děsná blbost, určitě se to nějak vysvětlí, měla bych počkat, až se sousedi vrátí, a pořešit to s nimi, až potom plašit. Doma jsem o tom řekla Pepovi, ale ten byl taky toho názoru, že se to určitě nějak vyřeší, ať to nechám plavat. Ale to já nechtěla, myslela jsem si, že to fakt určitě byl únos, protože ten chlap vypadal podezřele a jakoby měl strach, že ho někdo uvidí. Nebyla jsem si jistá, jestli mě zaregistroval. Rozhodla jsem se, že hned druhý den musím zjistit, co se to stalo, jen jsem nevěděla, jak na to. Celou noc jsem nemohla usnout a přemýšlela, co s tím mám dělat… Až k ránu mě konečně něco napadlo a já mohla usnout, alespoň na dvě hodiny.

Ráno jsem historicky poprvé vyrazila do práce včas, protože jsem měla velké plány. Můj obličej zdobily temné kruhy pod očima. Po obvyklé ranní poradě jsem se zamkla na záchodě (jinde v redakci jsem totiž soukromí neměla) a vytočila číslo Martina, kluka, se kterým jsem randila na gymplu a který byl teď docela velké zvíře u městské policie.
„Ahoj, Martine! Tady Adéla Nová.“
„Jee, čau Adél! Ty jo, to je doba, co jsme se neviděli! To bychom měli napravit!“ křičel mi Martin radostně do ucha. Tak je pravda, co mi po třídním srazu říkala kamarádka – že po mně Martin koukal celý večer a že po mně určitě ještě pořád jede. No, tím líp…
„Jasně, něco musíme domluvit!“ řekla jsem až s přehnaným nadšením. „Hele, mám na tebe takovou šíleně velkou prosbu… Já vím, že je to blbý, ale strašně moc tě prosím, jestli bys mi mohl s něčím pomoct…“ řekla jsem potichu a pak mu vyložila, co se včera večer událo.
„Hele, já chápu, že to může bejt důležitý, ale tímhle my moc nemáme čas se zabejvat, prosím tě, nezlob se… Třeba po pár dnech, víš, až si promluvíš se sousedama, a až zjistíš, že se ten pes fakt ztratil, ale teď ti asi nemůžu pomoct, fakt se prosím tě nezlob.“
„No, já po tobě vlastně ani nechci, abyste se tím nějak zabývali, víš, já bych potřebovala něco jinýho… Mám SPZ toho auta, víš… Tak jsem se chtěla zeptat, nemohl bys mi prosím říct adresu na majitele? Jen bych se potřebovala ujistit, abych měla klid… Určitě se to nějak vyřeší, ale do tý doby fakt nebudu moct spát…“
„Adél, nezlob se, tohle já fakt nemůžu, to nejde…“ začal se Martin vykrucovat.
„Já bych to nikomu neřekla, přísahám, Martine, vždyť víš, že mně můžeš věřit, prosím.“
„No… Já nevím… Adresu ti fakt nemůžu dát, chápej… Možná jméno, to by snad šlo, pokud to teda nikomu neřekneš…“
„Jo, jméno by mi stačilo, Martine! To bys byl zlatej!“
„Tak mi řekni tu SPZ… pak ti pošlu zprávu. Ale mám u tebe panáka.“
Rádoby nenápadné pozvání na rande jsem postřehla, a zatímco jsem mu diktovala SPZ, přemítala jsem, jestli vůbec ví, že už jsem tři roky s Pepou, který chodil na gymplu do vedlejší třídy. Radši jsem řekla, že na panáka ho určitě co nejdřív pozvu, aby si to ještě nerozmyslel, a pak jsem čekala na SMS.

Mezitím jsem se snažila pracovat, ale vůbec mi to nešlo, nemohla jsem se soustředit. Naštěstí tam ten den byla už i Romana, takže jsem neměla moc práce (ostatně spíš nevím, kdy jsem naposledy měla fakt moc práce). Po chvíli mi od Martina přišla SMS: „Miroslav Chlup. Tak v patek zajdem na veceri, jo? Co do mexicky? A pak nekam na toho panaka, treba ke mne“
„Diky moc, Martine! Jsi zlatej! Tak se pak jeste domluvime,“ odepsala jsem a přemýšlela, jak se mu z toho pátku vymluvím. Ale to teď bylo vedlejší, potřebovala jsem v první řadě získat nějaký kontakt na Chlupa. Zkusila jsem zadat jeho jméno na facebook… A hele! Miroslav Chlup, od nás z města, a máme spolu hned dva společné přátele! A jedna z nich je spolužačka ze základky, jedna z mála, se kterou se ještě pořád zdravíme, když se potkáme na ulici. Tohle na malých městech fakt miluju, že každý tu zná každého.

Zavolala jsem Monice, která pracuje jako barmanka, holka je pěkný živel – pokud je Chlup nějaký zločinec, Monika by perfektně zapadala mezi jeho přátele, říkala jsem si. „Míra Chlup, no jó! Rozdal si to s tebou a pak se ti neozval, že jo? No jó, to je celej von!“
„No, to není ten důvod, proč ho hledám….“
„Ale prosím tě, mně nemusíš nic vysvětlovat, jen mu to nandej, zmetkovi! Zaslouží si, aby s ním jednou konečně nějaká pořádně zametla!“ povzbuzovala mě. Zřejmě s ním též měla nějaké nevyřízené účty… „Teď ho určitě najdeš v tý číně u koně, vaří tam. Pak mi řekni, jak to dopadlo – a dej mu facku i za mě, jo?“
„Ehm… Tak jo, díky moc, Mončo!“
„No nemáš zač, Adél, pokud mu jednu napálíš, budu děkovat já tobě!“

Jmenovaná čína byla pár kroků od naší redakce, tak jsem se rozhodla, že se tam vydám hned. Když jsem vešla dovnitř, zeptala jsem se číšnice, jestli tam je pan Chlup a jestli bych s ním mohla mluvit, že je to moc důležité.
„Jasně, je vzadu, hned vám ho zavolám.“
Po chvíli vyšel ven menší, podsaditý chlap, a mně hned bylo jasné, že je to ten, kterého jsem viděla, jak odváží Bena. Mohlo mu být tak třicet let. Měl oholenou hlavu a drsné rysy. Pokud to byl nějaký lamač dívčích srdcí, jak mi Monika vylíčila, nechápala jsem, co na něm holky mohly vidět. Působil poměrně nepřátelsky, docela mi vyschlo v krku, když jsem pomyslela na to, že se ho právě chystám nařknout z únosu sousedova psa. Ale pak jsem si vzpomněla na Benovy krásné, dojemné oči, což mi dodalo trochu odvahy.
„Dobrý den, jsem Adéla Nová z XY deníku. Mohla bych se vás, prosím, zeptat na pár otázek?“
„Jakejch votázek? Nemám čas,“ odpověděl Chlup nevrle.
„Můžeme jít na chvíli někam stranou? Je to docela diskrétní záležitost,“ zeptala jsem se a doufala, že mě nepošle do háje. Zvědavost mu to naštěstí nedovolila a odvedl mě na chodbu.
„Tak co je, co mi chcete?“ zeptal se nervózně.
„Co jste udělal s tím psem, kterého jste včera večer naložil do auta v Nerudově ulici?“
„Cože? Co to melete?“
„Viděla jsem vás, jak jste unesl Novákovic psa. Co jste s ním udělal?“ nenechala jsem se odradit.
„Tak hele, co je ti sakra po tom?“ přešel najednou do tykání a zněl ještě agresivněji.
„Tak co jste s ním udělal?“
„Do prdele, na co se to ptáš?! Já žádnýho psa neunes! Je to můj pes!“
„Není, znám jeho majitele.“
„Sakra, vždyť já vlastně v žádný takový ulici ani nebyl!“
„Viděla jsem vás. Mám vaši SPZ.“
„Ty vole, a co to jako znamená?! Já tam prostě nebyl. Tečka. A dej mi pokoj.“
„Pane Chlupe, já prostě vím, že jste tam byl. A říkejte si, co chcete. Napíšu o tom, že jste Bena unesl. Pokud mi k tomu nic neřeknete, stejně vám to nepomůže! A třeba to bude ještě horší.“
„Dej mi pokoj, krávo! Nazdar!“ zakřičel Chlup a utekl zpátky do kuchyně.
No, a co teď? Pomyslela jsem si. Ten mi nic neřekne, policie to nechce řešit… Fakt o tom musím napsat. Chlupa sice samozřejmě jmenovat nemůžu (nejlepší na tom je, že to pravděpodobně neví), ale mohlo by pomoct, kdybych tam dala Benovu fotku, třeba ho s Chlupem viděl i někdo další. Cestou z práce musím za Novákovými, vždyť oni ani nevědí, že někdo Bena ukradl! Určitě si myslí, že zase jen utekl, jak to dělává obvykle, a že se brzy vrátí… Dnes už to do novin nenacpu, ale hned zítra to tam musím dát! Čím dřív, tím líp!

Pospíchala jsem zpět do redakce, abych mohla s Janou ten článek co nejdříve domluvit. Nejdříve se jí můj nápad moc nepozdával, ale když jsem ji ujistila, že vím na milion procent, že ten Chlup Bena opravdu ukradl, a že rozhovor s ním mě v tom ještě utvrdil, nakonec souhlasila. Bude tam velká Benova fotografie, popis Chlupa a určitě dostanu z Novákových i nějakou zoufalou výpověď, abych trochu zahrála na city. Třeba nabídnou i finanční odměnu pro toho, kdo jim o Benovi přinese nějaké infomace…

Zůstala jsem v práci déle, ještě jsem musela dopsat pár článků a opravit Čtenáře – to je stránka, na kterou dáváme články od čtenářů, ale opravovat to, to je fakt za trest... Většina lidí naprosto ignoruje, že ve shodě podmětu s přísudkem se čas od času píše „y“, a ten zbytek ho píše tam, kam nepatří… Ale to není to nejhorší, co můžete ve článcích od čtenářů objevit. Když jsem to zabalila, už byla docela tma a venku hustě sněžilo. No paráda, pomyslela jsem si. Rozhodla jsem se, že půjdu rovnou za Novákovými, snad už budou tentokrát doma.

Rozloučila jsem se se sporťákem Honzou, který ještě čekal na výsledek nějakého utkání (kývnul, aby dal najevo, že zaregistroval, že odcházím) a vyšla jsem do opravdu vtíravého mrazivého počasí. Snažila jsem se jít co nejrychleji, protože jsem na sobě měla jen svůj slabý podzimní kabátek. Najednou jsem zaregistrovala, že někdo jde za mnou. Ještě víc jsem zrychlila – zrychlil též. Bála jsem se otočit, ale slyšela jsem jeho kroky. Dala jsem se do běhu – také se rozběhnul. Už jsem byla jen kousek od domova. Rychle jsem vyndala z kapsy telefon a zavolala na první číslo v seznamu – AA Pepa. Naštěstí to hned zvednul. „Pepo, pojď mi rychle naproti, někdo mě sleduje!“ šeptala jsem zadýchaně od telefonu. Jenže odpověď už jsem neslyšela, můj pronásledovatel mě dohnal a vyrval mi telefon z ruky. No jasně, Chlup…
„C-co si to dovolujete?“ rozkřikla jsem se na něj. Snažila jsem se skrývat ten obrovský strach, co se mnou lomcoval, ale moc se mi to nedařilo.
„Nic o mně ani o tom psovi psát nebudeš, je ti to jasný?!“ vykřikl, chytil mě za ramena a zatřásl se mnou.
„Pomooooooc!!!“ rozkřikla jsem se. Můj řev Chlupa zřejmě zaskočil – na ulici sice nikdo nebyl, ale mohl nás zaslechnout někdo z okolních domů. Zacpal mi rukou pusu. Pořádně jsem ho kousla, až jsem v puse ucítila pachuť krve.
„Au, ty svině!“ vykřikl a vrazil mi takovou facku, až jsem se zapotácela.
„Nech jí bejt, hajzle!“ zaslechla jsem známý hlas. Hned se mi ulevilo, když jsem viděla, jak naproti po chodníku běží Pepa. „Slyšíš?!“
„Nebo co?“ uchechtl se Chlup. V Pepovi, který měl tak o dvacet kilo míň než on, zřejmě neviděl žádné nebezpečí.
Bylo vidět, že Pepa dostal trochu strach, ale i tak se postavil před Chlupa s výrazem, který měl ukázat, že svou výzvu myslel vážně.
Chlup se rozpřáhl a uhodil Pepu pěstí do břicha. Pepa vykřikl a s vyraženým dechem upadl na zem. Chlup najednou z kapsy vytáhl skládací nůž! Tak to teda ne, Pepu mi ohrožovat nebudeš, pomyslela jsem si. Roztřásla jsem se - ne strachy, ale vztekem. Sebrala jsem veškerou sílu, přiskočila k Chlupovi a pořádně ho nakopla do rozkroku. Chlup se podle očekávání se skučením svalil na zem jak pytel brambor. V tu chvíli už pro nás bylo jednoduché ho zneškodnit. Pepa mu sebral nůž, dal mu ruce za záda a klekl si na něj, aby nám náhodou neutekl. Zavolala jsem policii.

Na policajtech jsme zkejsli asi dvě hodiny. Řekla jsem jim o všem, co se v následujících dvou dnech událo. Samozřejmě jsem ale vynechala svůj zdroj Martina – řekla jsem, že jsem Chlupa znala od vidění z té čínské restaurace. (No co, taková malá lež snad neuškodí, zvlášť když jde o ochranu zdroje informací. Stačilo, že jsem se s Martinem v pátek opravdu neplánovala sejít.) Ale když jsem se dozvěděla, co Chlup prováděl, byla jsem vážně ráda, že jsem do té inkriminované číny ve skutečnosti nikdy nechodila. On totiž ze psů a koček, které unesl, připravoval nejrůznější pochoutky pro návštěvníky restaurace… Pro Bena už sice pomoc přišla moc pozdě, přes den už si na něm nejspíš pár lidí hodovalo, ale alespoň se podařilo zachránit spoustu dalších psů a koček, kterých by se Chlup býval zmocnil, kdyby se nám nepovedlo ho odhalit.
„Tak co, nepůjdem ještě někam na večeři? Teda samo na něco vegetariánskýho,“ zeptal se Pepa, když jsme vycházeli z budovy policie.
„Zítra, jo? Dnes ještě musím dát dohromady článek, zítra ho dáme do novin. Ať se lidi z města co nejdřív dozví, na čem si to v číně tak pochutnávali…“


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jarda 06.12.2012, 19:11:06 Odpovědět 
   Brrr, zvedá se mi víko od kufru. Hezká povídka, krásně se mi četla. Měli jsme u nás ve městě také čínskou restauraci. Po městě se povídalo, že si suroviny obstarávají podobným způsobem. Díky bohu, že zkrachovala.
 ze dne 07.12.2012, 14:10:01  
   Čmuk: jojo, na pochybné restaurace pozor:-D děkuji!:-)
 angela25 05.12.2012, 5:19:05 Odpovědět 
   Jen tak dál - jednička za odvahu.
 ze dne 05.12.2012, 11:16:44  
   Čmuk: díky!:-)
 Nancy Lottinger 04.12.2012, 23:25:03 Odpovědět 
   Zdravím tě a vítám na saspi!

Předně bych chtěla napsat, že moje redaktorská známka je čistě orientační a nemá na tvé hodnocení žádný vliv. Pokusím se tu vypíchnout, co mi padlo při čtení do oka, zhodnotit příběh, zjednodušeně řečeno přidat svůj názor, protože tento komentář není žádným odborným rozborem :)

Předně musím uznat, že se to četlo s lehkostí, text je čtivý a svižný, žádné zbytečnosti navíc. Styl psaní mi poměrně sedl, vyhovovalo mi nezabíhání do zbytečných detailů, zase na druhou stranu bych se na některých místech vůbec nebála trochu přitvrdit, přidat víc popisů, především u těch dramatičtějších, aby atmosféra pořádně zhosutla, aby to nebylo jen takové až moc klouzavé na povrchu.

Co se týče nějakých chybek, tak buď tam prostě nejsou, nebo jsem je vůbec nevnímala.

Co mi na druhou stranu docela vadilo, je ten typický konec "a žili šťastně až do konce". Jen takové shrnutí na závěr. Je mnoho způsobů, jak zakončít povídku, tenhle nevyhledávám, neříkám, že je to špatně :), ale je to jeden z těch závánějících klišé a u detektivního příběhu by mohl jiný styl vyznít lépe. Popřemýšlej, jen návrh.

Celkově se mi povídka četla dobře, ovšem nějaké ty výhradky bych měla, proto to mínus :)

Hodně múz přeje Nancy
 ze dne 05.12.2012, 11:15:32  
   Čmuk: děkuji moc:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Broučkování - 1...
Kobliha
Dinodlak (6.čás...
alri
NIC KDE JE VŠEC...
Ronnie
obr
obr obr obr
obr

Intoxication
MrsSelfDestruct
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr