|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Cesta za bílou lodí - část 1 ::
 Annún |
publikováno: 24.11.2006, 12:51
|
| Něco pro romantiské dušičky. |
| |
|
|
Cesta za bílou lodí.
Předmluva:
V dobách , kdy svět ještě nebyl takový jaký jej známe teď, nazývali ho tehdejší lidé jménem Vanion. Byly zde pouze dvě pevniny obývané lidmi a pár menších obydlených ostrovů. Vezdejších mořích se nacházel i bezpočet maličkých opuštěných ostrůvků. Východní pevnina se jmenovala Lomydon a západní Ador.
Tyto dvě velké a rozsáhlé pevniny od sebe oddělovalo hluboké, širé a nedozírné Beriadské moře z jedné strany a z druhé o něco menší Linorské moře. Nemnoho lidí někdy zahlédlo či dokonce vkročilo na břehy druhé pevniny. Pouze námořníci a cestovatelé na velkých korábech přeplouvali vodní plochu Beriadu mezi Lomydonem a Adorem nebo obeplouvali celý svět Vanion po Linorském moři přes severní úžinu Firod do Beriadského moře. A odtud přes jižní úžinu Norod zpět do Linorského moře anebo naopak. Velké rychlé i pomalé lodě kotvily v krásných přístavech, kde vykládaly svůj náklad či pasažéry a naložily nový. Dováželo se především zboží, kterého bylo v jedné zemi nedostatek a v druhé nadbytek.
Na pobřeží Lomydonu bylo vystavěno mnoho malebných přístavů, ale jeden z nich se zdál být tím nejhezčí a nejzvláštnější . Je situován na západním pobřeží ve skrytém zálivu řeky Ereb a obklopen vysokými šedavými skalami ,kterým tamní lidé dali název Útesy nářku, neboť dříve než byly postaveny majáky, mnoho lodí skončilo svou dalekou pouť roztříštěním o rozeklaná skaliska. Na skalách , po obou stranách ústí zátoky řeky Ereb, teď stojí dva nádherné bílé kamenné majáky.Ty svými světly bezpečně navádějí lodě do malebného přístavu v klínu skalisek.
V tomto přístavu jménem Rimona žila mladá asi dvaadvacetiletá dívka Elena Bruniová. Bydlela v malém domečku na předměstí, který zdědila po svých rodičích. Nyní se starala jen sama o sebe a živila se jako květinářka, protože otce rybáře jí před lety, když byla ještě malá holčička, vzalo moře. Jednou vyjel se svou rybářskou bárkou na rybolov a už se nevrátil. Zmizel někde na moři. Nikdy se nedozvěděli, co se s ním stalo. Její matka ztrátu manžela velmi těžce nesla a nikdy se z toho úplně nedostala. Pak těžce onemocněla a zeslábla. Elena pečovala o svou nemocnou matku.Bohužel Elenina matka po dlouhém churavění na podzim předešlého roku, než do přístavu připlula bílá loď, podlehla zimní horečce.
Elena často prodávala své čerstvě řezané květiny na trhu v přístavišti a na podzim či v zimě zas vazby ze sušených květin.Téměř denně v podvečer chodila na procházku k Rimonskému majáku na útesu a hledívala na západ slunce.
Část 1.- Osud nebo náhoda.
Jednoho skoro letního dne při ranním rozbřesku, hnána severním větrem, připlula do přístavu Rimona nádherná bílá loď nevšedních krás. Její příď byla vytvarována do podoby mořské panny. Měla tři vysoké stožáry s modrobílými plachtami vzdouvajícími se ve větru. Na tom nejvyšším stožáru, nad strážným košem, plápolala modrá vlajka se znakem zlaté spirálovité lastury. Zábradlí ručně vyřezávané, loď byla ozdobena ornamenty vyrytými do dřeva a okna kapitánovy kajuty měla barevné vitráže. Proplula ústím zátoky a námořníci v hnědých kalhotách a modrých košilích začali svinovat plachty, až na jednu. Ta již byla dávno stažená, neboť byla poničená od větrné bouře. Pouhou setrvačností a díky zručnému kormidelníkovi dorazila ke kotvišti. Zakotvila u dlouhého dřevěného mola a spustila velkou kotvu, až voda při jejím dopadu vystříkla do vzduchu. Z paluby zpustili dřevěný můstek s lanovým zábradlím, po kterém sešlo několik zámožně oděných lidí. Následovali námořníci, kteří nesli jejich zavazadla. Na kamenné cestě před molem stály a čekaly bryčky na své budoucí zákazníky.
Poslední kdo po lávce sešel na molo byl kapitán lodě. Mohlo mu být něco málo přes třicet let. Měl mladiství vzhled, statnou vysokou a pohlednou postavu, byl pěkně opálený a ošlehaný slaným mořským větrem. Tvář sympatických rysů hladce oholenou, oříškově hnědé veselé oči a delší hnědé vlasy měl stažené černou sametkou na zátylku do culíku.Byl oblečen do vysokých kožených bot, černých plátěných kalhot a bílé haleny s výstřihem a s volnými rukávy. Přes halenu měl modrou sametovou vestu se zlatými knoflíky a vepředu, na levé straně hrudi, na ní byla zlatem vyšitá stejná lastura jako na vlajce. Na koženém pásku u kalhot mu v koženém pouzdře visela dýka. V rozhalence na krku měl zavěšený na kožené šňůrce žraločí zub pro štěstí a na prstě pravé ruky zlatý prsten s malou mušličkou. Na levém zápěstí měl kožený náramek spletený z několika tenkých proužků kůže a do nich byl v pleten obroušený kus perletě.
Rázným a svižným krokem sešel po můstku a pevným hlasem uděloval rozkazy, co všechno se má z lodě vyložit. Námořníci se bez řečí dali do práce. Když už stál na molu přistoupil ke skupince lidí. Dvorně se uklonil dámě v kloboučku a políbil jí ručku v bílé krajkové rukavičce. Rozloučil se s několika muži z jejího doprovodu, kteří s nimi cestovali na korábu přes Beriadské moře jako cestující.
Mladý kapitán lodě, zvané Mořská kráska, si směle vykračoval po molu mezi dřevěnými bednami a sudy, které byly připraveny k naložení na jiné, zde kotvící lodě. Rozhlížel se kolem sebe a pohledem svých oříškových očí zkoumal přístav.
Přístav byl rozlehlý a kotvilo tu hodně různých lodí. Nastalo krásné ráno a od moře vál svěží vzduch. Slunce se již vyhouplo vysoko nad obzor a nahlíželo do města přes šedavé útesy, jimiž byl přístav téměř ze tří stran obklopen. U prostřed přístavní hráze ústila do moře divoce bublající řeka. Přístavní město Rimonu totiž řeka Ereb rozdělovala svým tokem ve dví. Na levém břehu se nacházel přístav pro velké obchodní lodě a za mostem na pravé straně pak kotvily rybářské čluny a bárky.
Došel na přístavní hráz a vydal se po hlavní ulici, co vedla okolo celého břehu. V tomto přístavu kotvil poprvé, a tak neměl zdání, kde se zde nachází kovárna. Potřeboval mistra kovářského řemesla kvůli několika opravám na lodi a též musel vyhledat někoho, kdo by opravil plachtu, kterou jim potrhala na moři větrná bouře. Rázoval po dlážděné cestě a vždy, když míjel nějakou hezkou mladou, ale i starší ženu či dívku s úsměvem pokynul hlavou na pozdrav a ony se též nesměle usmály či se dokonce začervenaly. Kolem něho projížděly bryčky, povozy tažené koňmi a káry se zapřaženými mezky. Jejich kopyta na kamenné silnici při klusu klapala a kola povozů drnčela. Slyšel šplouchání vln, které narážely do kamenného nábřeží a to se mísilo s ruchem ulice a trhu, jenž byl na pravém břehu řeky v řemeslnické čtvrti v rybářském přístavu. Přešel dlouhý kamenný most, co se klenul přes řeku a spojoval oba břehy. Všude panoval čilý ruch. Rybáři hlasitě nabízeli své čerstvé úlovky a i ostatní stánky se prohýbaly pod nepřeberným množstvím různorodého zboží. Trhovkyně se nenechaly zahanbit a též svými hlasy vychvalovaly své výrobky a výpěstky. Služky a kuchařky nakupovaly zeleninu, ovoce, ryby a maso, aby měly z čeho vařit, na rozdíl od mladých paniček a slečinek v nabíraných šatech, které si zde vybíraly jemné látky a krajky, krásné šperky či výrobky zručných koželuhů a kloboučníků.
V té době se na trhu se svými květinami objevila i Elena. Dotáhla svůj dvojkolý vozík téměř až ke dřevěnému stánku, začala vykládat koše a ošatky s mnoha řezanými květinami. Některé měla připravené pro stálé zákazníky, kteří si je pravidelně u ní ráno vyzvedávali. Jiné byly určeny na prodej. Všechny květiny nádherně voněly. V koších byly růže, lilie, tulipány, karafiáty, kopretiny, modré zvonky a další krásné květiny, jejichž jména dnes už nikdo nezná. Při vykládání svého zboží se pozdravila s několika trhovci a trhovkyněmi, kteří se tu s ní denně setkávali. Ještě jí zbývaly sundat z vozíku dva velké koše a měla vše připravené. Vzala první z košů do náruče a vydala se ke stánku. Koš byl velký a květin v něm mnoho, takže přes něj pořádně neviděla na cestu. Pro jistotu volala jako upozornění."Pozor, pozor!" Myslela si, že se nemůže nic stát, vždyť ke stánku to od vozu bylo sotva šest metrů.
Kapitán si dlouhými kroky zamyšleně vykračoval kolem stánků a rozhlížel se zda někde nezahlédne vývěsný štít s nápisem kovářství či krejčovství. Tak dlouho se zadumaně rozhlížel po okolí a vůbec nedával pozor na cestu před sebou, takže přeslechl i varování ,které volal nějaký ženský hlas, když tu se z ničeho nic střetnul s velkým košem plným řezaných různobarevných růží.
Koš Eleně v leknutí, při nečekaném nárazu do neznámé překážky, vyletěl do vzduchu a celý jeho obsah se rozsypal po zemi, na které se ocitla i ona. I kapitán se po tom nárazu ocitnul na dlažbě. Rychle a svižně se postavil na nohy a oprašoval si černé kalhoty od prachu z ulice.
"Krucinál!" zaklel."Zatracený děcka bláznivý." zahartusil jeho mocný hlas. "Co pak neumíte koukat na cestu? Když na to nestačím, tak nebudu tahat věci, které neunesu." lamentoval dál zvučným barytonem ten muž.
To se Eleny velmi dotklo. Takový nafintěný pán se tu na ní bude utrhovat. On do ní bezohledně vrazil, plete si ji s dítětem a ještě jí bude spílat. 'Tak to teda ne. Tohle si líbit nenechám' pomyslela si.
"No, dovolte pane. Co si o sobě vůbec myslíte?" zaprotestovala Elena. "Jste snad hluchý a slepý?" zeptala se naježeně. "Kdybyste poslouchal, koukal na cestu a ne po tom, co kde lítá, musel byste si mě včas všimnout." hubovala naštvaně. "Měl jste dávat pozor, mohl jste té srážce předejít a vyhnout se mi." lamentovala Elena sedící na kamenné dlažbě.
Muž, který se oklepával se udiveně podíval před sebe, za tím milým něžným hlasem, který na něj přede všemi přihlížejícími lidmi tak zhurta hudroval. Na dláždění mezi rozsypanými růžemi seděla mladá žena a ne žádné děcko, jak se původně domníval. Hezký pravidelně tvarovaný obličej se teď na něho mračil. Pleť měla lehce opálenou od práce na slunci, černé lesklé vlasy vyčesané vzhůru a stočené do elegantního uzlu. Chrpově modré oči mu připomínaly vodu moře, které tak rád křižuje na své lodi. Hezké růžové plné rty měla zlobně stažené do úzké linky. 'Ústa má přímo k zulíbání.' pomyslel si kapitán. Kypré hezky tvarované ženské tělo měla oděné do modrých šatů a v útlém pase uvázanou bílou vyšívanou zástěru.
"Budete na mě dlouho zírat?" zeptala se. "Nebo mi pomůžete vstát." řekla rozčíleně.
Muž se vzpamatoval z toho malého překvapení a omluvně řekl:
"Promiňte paní." Přistoupil k ní, natáhnul svou opálenou ruku a pomohl dívce na nohy.
"Děkuju." odsekla rozmrzele a začala se oprašovat.
Když s očišťováním skončila, pohlédla na zem před sebe a teprve teď si uvědomila tu spoušť. Spráskla ruce nad tím nadělením.
"Bože, podívejte se na to, co jste provedl." vyčítavě řekla směrem k němu. "Sotva polovinu z nich budu moci prodat a to ještě za sníženou cenu." zabědovala. "Zbytek mohu rovnou vyhodit." pronesla nešťastně nad rozsypanými a polámanými růžemi.
Pak se sehnula a začala je sbírat. Ty, co byly jakž takž v pořádku vracela do koše a polámané dávala na kopičku vedle. Vůbec už si muže v modré vestě nevšímala a třídila rozházené růže. Když dávala do koše další stonek s poupětem, její ruka se střetla s jinou. Pohlédla před sebe a viděla, že muž, jenž ji porazil sedí v dřepu vedle ní a pomáhá jí sbírat kvítky. Byla tím překvapená a ještě víc, když jí bez požádání o pomoc vzal poslední koš z vozíku a odnesl ho až k jejímu stánku.
"Proč to děláte?" zeptala se ho nechápavě Elena a pohlédla něj svýma modrýma očima.
Muž se na ni mile, až trošku šibalsky, usmál a zahleděl se na ni svýma hnědýma očima.
"Nerad bych, aby se zde u vás říkalo, že kapitán lodě Mořská kráska je nezdvořák a nevychovanec." řekl jí na vysvětlenou. "Moc se vám ještě jednou omlouvám paní." pronesl upřímně omluvu. "Mohu vám tu škodu zaplatit." nabídl se kapitán Mořské krásky.
Elena se trochu zastyděla, neboť věděla, že na té srážce měla též určitou vinu.
"Ne, to je dobré. Svým způsobem jsem to též trochu zavinila." řekla nyní již mírným hlasem."Děkuji vám za pomoc kapitáne." poděkovala mu Elena.
Muž na ni upíral svůj pohled a znovu se usmál kouzelným odzbrojujícím úsměvem.
"Nemáte zač. Dovolte mi, abych se vám představil paní." maličko se před ní poklonil. "Jsem kapitán Daniel Kleim z lodě Mořská kráska, která dnes zakotvila ve zdejším přístavu." a jemně pokývnul hlavou jako na pozdrav.
"Těší mě kapitán Kleime." řekla modrooká dívka.
"Jak se jmenujete vy paní?" zeptal se jí Daniel na jméno.
"Jsem slečna, ne paní. Jmenuji se Elena Bruniová a jak jste si mohl všimnout, jsem místní květinářka." odpověděla mu mile na otázku Elena.
"I já jsem potěšen, že vás poznávám slečno Eleno." řekl a vzal její drobnou ručku a políbil ji."Sice naše seznámení nebylo zrovna nejšťastnější, přesto bych vás rád požádal o radu slečno." pravil svým mužným barytonem.
"A v čem byste chtěl ode mne poradit?" zeptala se ho Elena zvídavě.
"Jsem zde poprvé a neznám vaše město. Víte, hledám někoho, kdo by mohl opravit potrhanou plachtu a dobrého kováře." svěřil se."Však nevím, kde jej zde mám nalézt. Proto jsem do vás nechtěně vrazil, neboť jsem se rozhlížel po kovárně a krejčovské dílně." vysvětloval jí kapitán lodě.
Elena ho poslouchala a přitom rozmisťovala ošatky s květinami na pult svého stánku. Pak se na okamžik zamyslela a řekla.
"Ráda vám poradím kapitáne." usmála se a pohlédla na něho svýma modrýma kukadlama. Poté ukázala rukou na konec ulice a začala mu vysvětlovat kudy se má dát. "Jděte až na konec hlavní silnice a pak zahněte doprava do Kaštanové ulice. V pátém domě po levé straně najdete kovárnu mistra Tadeáše. Je to nejlepší kovář v celé Rimoně. Když půjdete dál, je tam též dílna krejčího Flynna. Ten šije plachty pro místní lodě, určitě si bude s vaším problémem vědět rady." pronesla laskavě k Danielovi.
Kapitán znovu vzal do své dlaně její malou, od práce trochu zhrublou, ruku a lehce ji políbil na hřbet.
"Velice vám děkuji za radu spanilá slečno Eleno. Jsem vaším dlužníkem." Pak se otočil k odchodu. Obešel stánek s květinami, zastavil se a pohlédl na ni. Měl pronikavý pohled, co vidí až na dno duše a dívkám vhání červeň do bledých tváří. "Víte co? Koupím pugét těch červených růží. Budou dva zlaťáky stačit?" zeptal se.
"Za dva zlaťáky byste mohl mít ty pugéty nejméně čtyři. Musím vám vrátit." odpověděla Elena.
"To nechte být." řekl a když mu kytici růží podávala odmítl je se slovy. "Ne, ty jsou pro vás, jako omluva a poděkování zároveň. Můžete si je nechat a nebo je věnujte místnímu kostelu. Naložte s nimi jak sama uznáte za vhodné." pronesl svým zvučným hlasem. Uklonil se na rozloučenou, otočil se na podpatku a vydal se na konec hlavní ulice. Elena za ním jen nevěřícně hleděla a v ruce držela svazek rudých růží.
Kapitán Daniel Kleim prošel skrz tržiště, pak zahnul doprava, aby vyhledal kováře a krejčího. Když se s nimi později dohodl ohledně oprav, bylo mu sděleno, že opravy budou trvat měsíc a půl. Bylo to sice déle než doufal, ale co se dalo dělat. Bez plně funkčního kormidla a bez jedné hlavní plachty by stejně moc daleko nedoplul. Mořská kráska zkrátka zůstane zakotvená v přístavu Rimona dokud nebude schopná opět vyplout na moře.
Naštěstí náklad, jenž měl vézt při zpáteční cestě do svého rodného přístavu Kortina v Adoru, nepodléhal zkáze. Tak nevadilo, že bude mít zpoždění. Alespoň si on i jeho posádka odpočinou po dlouhé cestě z přístavu Gavor ležícím na severu. Plavba odtud až sem do Rimony trvala pouhý měsíc, ale od opuštění rodného města na pobřeží západní pevniny Ador už uplynulo čtrnáct měsíců. Přes rok se plaví po mořích Vanionu a těší se na návrat domů. Na to, že opět uvidí svou matku, sestru a bratra.
Vrátil se na loď a oznámil posádce, že se nějaký čas zde zdrží, než budou dokončeny opravy. Námořníci se nad tou zprávou docela zaradovali. Po rozchodu se vypravili do první knajpy na korbel pěkně vychlazeného piva. I kapitán Kleim si na jeden korbel a na domácí jídlo zašel. Pozoroval, jak se jeho muži dobře baví a pěkné ženské sukně kolem prohánějí. Na výtečném jídle si v krčmě pochutnal a pak se na malou procházku po zdejším přístavu vydal. Procházel se po dlážděných ulicích mezi kamennými domy i po nábřeží. Prohlížel si zbylé lodě v přístavišti a pak se zahleděl na průliv do zátoky. Šedavé Útesy nářků tvořily jakousi přírodní bránu města ze západní strany. Na vysokých skaliskách, jenž lemovaly zátoku řeky Ereb, se z každé strany tyčily krásné bílé kamenné majáky, jež svými světly naváděly lodě do přístavu Rimona. Od východu tvořilo bránu do města koryto řeky Ereb. Město bylo opravdu velmi malebné a plné přívětivých lidí.
Obzvláště ta mladá květinářka Elena, s níž se ráno srazil na tržišti, mu nějak nešla z mysli. Byla moc hezká, i když na druhou stranu znal ženy daleko krásnější, ale přesto měla zvláštní kouzlo a pěkně proříznutou pusu k tomu. Ty nebesky modré oči ho zaujaly a její pěkná postava v těch šatech též nebyla k zahození. Měl rád ženy přiměřeně kyprých tvarů, když byly hezky vyvinuté na těch správných místech. Líbila se mu. Nebyl jedním z těch námořníků, co mají známost v každé přístavu. Samozřejmě, že po dlouhé plavbě si občas dopřál ženskou společnost. Většinou se spíš jednalo o společnice na jednu noc. Nikdy to nebyla žádná takzvaně slušná dívka, které by sliboval nehynoucí lásku. Takovou ženu zatím ještě nepotkal. Avšak ta květinářka by to mohla změnit, této dívce by své srdce dal hned, bez dlouhého rozmýšlení.
Když se přiblížil večer, vyšel si po vyšlapané kamenné cestičce až na vrchol útesu. Zamířil k majestátnému bílému majáku. Vrcholek skály byl porostlý nízkou sametovou trávou, mechem a drobnými žlutými, fialkovými a bílými kvítky. Dál se ubíral úzkou pěšinkou. Bílý kamenný maják byl velmi impozantní a plameny ohně pomocí zrcadel vydávaly jasné světlo,které bylo vidět už z dálky. Prošel okolo něj směrem k okraji útesu. Tam spatřil stát ženu v modrých šatech. Poznal, že je to ta květinářka, s níž se setkal ráno na trhu. Vypadala trochu jinak a přece jí to velmi slušelo.
Vlasy černé jako uhel teď měla rozpuštěné a dřevěnou sponou stažené do falešného ohonu. Slaný vítr, co vál od moře, si s jejími vlasy i šaty lehce pohrával. Pomalu šel blíž a pak zůstal stát vedle ní na hraně útesu. Krásný pohled se před ním otevřel. Útes mu pod nohama klesal do hloubky asi sedmdesáti metrů a tam se o něj tříštily zpěněné vlny Beriadského moře. Hladina moře se třpytila různými odstíny žluté, oranžové a nachově červené od toho, jak se v ní odráželo zapadající slunce. Rackové se jim vznášeli v poryvech větru nad hlavami a svými nakřáplými hlasy křičeli na své druhy, kteří seděli na skalách. Dlouho oba hleděli na tu nádhernou přírodní scenérii, tiše stáli a okamžik západu slunce si vychutnávali.
Poté Daniel pohlédl na mladou ženu vedle sebe. Měla půvabný obličej osvícený září posledních paprsků a černé vlasy plné měděných odlesků. Jeho pohled vycítila, měla pocit, jako by ji tím pohledem propaloval oblečení až na kůži, pak natočila svou tvář k němu. Jejich oči se v témže okamžiku střetly a navzájem se na sebe zadívali. Kapitán lodě Mořská kráska k ní promluvil.
"Zdá se, že se opět setkáváme, slečno Bruniová. Vypadá to, jakoby nás sám osud svedl dohromady." zazněl do podvečerního ticha jeho milý zvučný hlas.
"Možná to není osud," namítla, "jen pouhá náhoda co nás sem oba zavedla." odpověděl mu její přívětivý hlásek. "Přišel jste se pokochat pohledem na západ slunce, kapitáne?" zeptala se jej.
"Ano," souhlasil, "a vy Eleno? Chodíte sem často?" odpověděl otázkou.
"Téměř každý den." odpověděla. "Je to takový můj malý rituál. Slunce zapadá pokaždé na stejném místě a přesto je to vždy úplně jiné. Člověk na to může hledět denně a nikdy to neomrzí a nezevšední." řekla mu svou myšlenku a pohlédla zpět na moře osvícené usínajícím sluncem.
"Někdy mívám touhu nasednout na loď a plout za ním do té velké dálky. Vidět místa ,co jsem dosud neviděla a poznávat města a kraje, o nichž jsem zatím pouze slyšela." svěřila se mu se svým snem a vůbec nevěděla, proč to řekla. Toužebně se zadívala na obzor a zasněně povídala:
"Jednou se snad za moře podívám, teď zde v přístavu Rimona svůj život mám." povzdechla si.
Viděl tu touhu v jejích modrých jiskrných očích. Stejnou touhu, co i on sám nosí ve svém srdci. Touhu po volnosti, po svobodě, po mořských dálkách, po všem, co nabízí celý širý svět Vanion. Ale i touhu po domově, po rodném městě a rodině. Moc dobře to chápal a znal ten rozporuplný pocit. Jít, plout pryč do dáli anebo zůstat tam, kde je jeho domov. Po tomto jejím vyznání se mu líbila ještě mnohem víc. Něco zvláštního jej k ní přitahovalo. Připadal si, jako by byl očarován nějakým kouzlem , co z ní vycházelo, i když o tom vůbec nevěděla. Proto si usmyslel, že ji musí poznat blíž a zjistit, co ho na ní tak neuvěřitelně fascinuje. Vždy si myslel, že příběhy o lásce na první pohled jsou výmysly a povídačky pro děti, ale zřejmě se mýlil, neboť začínal mít pocit, že se do Eleny na první pohled zamiloval. To bylo pro něj nové, protože do teď ještě nikdy pravou lásku nepoznal.
"Mohu být tak smělý a na něco se vás zeptat?" osmělil se Daniel.
"Na co by jste se mě chtěl zeptat? Máte snad nějaký problém, s nímž potřebujete poradit?" dotázala se ho s úsměvem.
"Ne, jen pouhá zvědavost. Jak dlouho již v Rimoně žijete?" otázal se Eleny zdvořile.
"Od narození, celý svůj život. Dvaadvacet let ,co pamatuje svět Vanion." odpověděla mu.
"Jak dlouho vy křižujete mořskou hladinu, kapitáne Kleime?" zeptala se na oplátku ona.
"Pro vás pouze Daniel, slečno Eleno." řekl.
"Dobrá. Tak tedy Daniel." vyslovila jeho jméno svým něžným hlasem.
"Odmala miluji vodu i lodě, nejspíš je to tím, že jsem se na lodi dokonce i narodil. V patnácti jsem poprvé přeplul moře, od té doby uplynulo již šestnáct let a já obeplul celý svět Vanion několikrát tam i zpět." odpověděl ji na otázku Daniel.
Slunce pomalu zmizelo v dáli za obzorem a západ začal temnět počínající nocí. Rackové usedli na výstupky skal ke svým druhům a družkám a jejich skřehotavé hlasy utichly.
"I já bych si moc přála poznávat celý širý svět a obeplout jej tam i zpět." zhluboka se toužebně nadechla.
"Škoda, že nejsem mužem." povzdechla si smutně Elena.
"Mýlíte se Eleno, byla by to velká škoda, kdyby jste jím byla." namítl nesouhlasně Daniel.
"Nikdy bych vás pak nepoznal a nikdy bych své lásce šanci nedal." pronesl upřímně kapitán.
Trochu udiveně se na něj podívala a nakonec se mile pousmála. Daniel k ní přistoupil, po tváři hebké ji pohladil a něžně ji na rty sladké políbil. Objal ji kolem pasu a ona se ho zprvu snažila lehce odstrčit. Jeho stisk však nebyl vůbec pevný a snadno by se z něj osvobodila. Poddala se jeho něžnému polibku a klidně stála v jeho objetí. Ruce měla položené na jeho hrudi zahalené oděvem a pod dlaní cítila, jak mu duší srdce. Připadala si jak omámená, když ukončil ten dlouhý polibek, odtáhl hlavu a zahleděl se na ni. Stála pořád v jeho náruči. Oči měla přivřené, zhluboka dýchala a byla zaskočena tím, co se stalo.
Otevřela oči úplně a němě na něj hleděla. Pohled na ni se mu zdál krásný. Růžové rty se jí leskly od polibku, v očích měla zvláštní světlo, tváře jí roztomile zčervenaly vzrušením a jak zhluboka dýchala ňadra ,zakrytá látkou šatů , se jí zvedala a zas klesala.
"Jste nádherná Eleno." polichotil jí obdivně Daniel.
Nedalo mu to a znovu pohladil jemnou pleť její tváře, pak znovu sklonil hlavu a opětovně ji políbil. Nijak neprotestovala. Přivinula se k němu a nechala se unášet jeho polibkem. Neměla zdání, jak dlouho ji držel v objetí a jak dlouho ji líbal. Bylo jí to celkem jedno. Cítila se nesmírně šťastná. Dosud ji žádný muž nepolíbil a nesložil žádnou poklonu. Srdce jí divoce bilo a oči zářily radostí ze života. Potom ruku v ruce, bok po boku, sešli cestičkou z útesu a vrátili se do města.
Daniel se opravdu do Eleny zamiloval a i ona ho měla velice ráda. Celý měsíc a půl, co kvůli opravě lodě kotvil v Rimoně, se s Elenou scházel a bylo-li to jen trochu možné , všude ji doprovázel. Dvakrát si vypůjčili malou plachetnici a Daniel ji vyvezl na projížďku po moři kolem Útesů nářků. Svou loď, Mořskou krásku, jí celou ukázal a po palubě korábu ji provedl.
Celá posádka si toho všimla, že jejich kapitán je jak vyměněný. Mnohem šťastnější než jindy a pořad se spokojeně usmíval. Všichni jeho muži si ho dobírali a dělali na něj vtipné narážky, ale on si jich nevšímal. Místo, aby ve své kajutě v noci přespával, což bylo jeho zaběhlým zvykem, se často na pevnině zdržoval a někdy se až ráno na loď vracíval.
Když byla loď opravena, nadešla chvíle jeho odjezdu. Poprvé za celý svůj dosavadní živo se mu vůbec nechtělo vyplout na moře. Toužil být se svou láskou, ale nešlo to. Musel odplout, protože měl na lodi náklad, který musel dopravit k jeho majitelům v jednom přístavu na jihu Lomydonu. Též se musel navrátit domů do Kortiny, neboť svou rodinu již velmi dlouho neviděl.
Stáli spolu na dřevěném molu u jeho bílého korábu, drželi se za ruce a loučili se. Elena se zdála být z jeho odjezdu smutná, protože něco uvnitř ní jí říkalo, že až na své lodi vypluje z Rimonské zátoky, již ho víckrát neuvidí.
"Ať bohyně moří Meridián tě ochraňuje při tvé cestě."a pohladila jeho milovanou tvář.
"Sbohem můj milovaný, sbohem drahý Danieli." oči se jí leskly a slzy stékaly po tvářích, když mu dávala sbohem.
"Ne, má lásko." též ji pohladil po líci. "Neříkej mi sbohem, pouze nashledanou. My dva se znovu setkáme." ujišťoval ji a palcem utíral slzy tekoucí po její tváři. " Musím sice nyní odplout, ale věř mi, já se pro tebe vrátím. Plavba má je dlouhá, však za půl roku budu zpět. To ti slibuji. Potom tě odvezu s sebou do svého domu v Kortině, tam spolu budeme šťastně žít a mít mnoho dětí, co se ti budou podobat." chlácholil ji něžně svým zvučným hlasem. "Zde." řekl a na štíhlý prst levé ruky jí navlékl zlatý kroužek s malou zlatou mušličkou. "Dávám ti prsten jako zástavu lásky. Kdysi jsem jej dostal od své matky. Tímto se stáváš mou snoubenkou, nos ho na své něžné ruce a budeš vědět, že jen pro tebe bije mé srdce." pak ji vroucně objal a políbení plné touhy jí na líbezné rty vtisknul.
Vůbec si nevšimli, že jejich srdceryvné loučení se stalo středem pozornosti jeho početné lodní posádky, která nyní stála a posedávala kolem zábradlí. Pozorovali je jak hru na divadle. Když Daniel Elenu políbil ozvalo se hlasité hvízdání, povykování a tleskání. Kapitán rychle zvedl hlavu od Eleny a ta se začervenala. Upřel svůj rozzlobený pohled na námořníky a hněvivě promluvil.
"Vy chásko nezvedená koukejte mazat. Nemáte snad nic na práci? To musíte špehovat svého kapitána, když se loučí se svou vyvolenou? Ať už vás tu nevidím, nebo si mě nepřejte!" zahrozil výstražně rukou směrem k nim a dodal. "Jestli zaslechnu ještě jediný posměšný zvuk či narážku budete mít místo poklidné plavby galeje." vyhrožoval jim hlasem, kterému se nedalo odporovat.
Přesto se posádce moc odejít nechtělo. Dál hleděli na rozzlobeného kapitána a vedle v rozpacích stojící ženu v květovaných korzetových šatech s širokou nabíranou sukní. Muži věděli, že kapitán je dobrý chlap, který se dokáže hodně naštvat a vyhrožovat, ale umí i rychle vše odpouštět.
"Tak co?" zeptal se jich nedočkavě a nabroušeně. "Vypadnete už, vy zatracený mořský krysy? Nebo tam mám na vás dojít." zahartusil teď už dost ostře.
Muži zmlkli, bylo jim jasné, že to přehnali. Tohle už nebylo jen plané vyhrožování z legrace. Zvedli se ze svých míst a s tichým reptáním se začali rozcházet za svou přidělenou prací.
Daniel se omluvně podíval na Elenu.
"Promiň mi, že jsem tak neomalený a prosím omluv i mou posádku. Nemám zdání, co to do nich vjelo. Nikdy se nechovají tak vtíravým a neomaleným způsobem." řekl.
"Nic se neděje. Netrap se. Možná, je to tím, že jejich kapitán nebyl dosud zamilován a oni tě zkrátka škádlí." ospravedlňovala je Elena.
"Nezastávej se jich. To však neomlouvá jejich nevkusné a netaktní chování. Je to jen banda nevychovaných hulvátů." rozmrzele bručel Daniel.
"Tak už se nezlob, Danieli. Chci mít ve vzpomínkách veselého, něžného kapitána a né ubručeného mrzouta." a líbezně se na něho usmála.
Když ten krásný usměv spatřil a jasnou zář v jejích modrých očích, veškerá zloba ho přešla. Taky se láskyplně usmál a vzal ji do své mužné náruče. Objímal ji i něžně tisknul k sobě.
"Ach Eleno." vzdychl. "Ještě jsem neodplul a již se mi stýská." řekl trochu zarmouceně.
"I mně se stýská." přitakala souhlasně Elena.
Od táhl se od ní a zahleděl se na ni. "Budeš mi chybět." řekl. Zvedl svou ruku a prsty se dotkl jejího obočí, víček a řas. "Tvé nebesky modré oči." a prstem sjel níž a dotkl se koutku jejích úst a poté rtů."Tvůj veselý úsměv." pohladil ji po tváři. "Tvůj líbezný hlásek." vyslovil něžně.
Položila svou dlaň na jeho, která spočinula na její tváři. Zavřela oči a vychutnávala si dotek jeho dlaně.
"Prosím. Netrap mě. Přestaň." požádala ho, otevřela oči a pohlédla na Daniela. "Nechtěj mě rozbrečet, už k tomu nemám daleko." řekla a v očích se jí opět zaleskly slzy.
Nevěděl, co na to říct, a tak udělal jedinou věc, co ho v té chvíli napadla. Přitáhl ji do své náruče, objal ji a ona jeho, sklonil hlavu a co nejvroucněji Elenu políbil. Ten polibek ji doslova vzal dech. Byl tak srdečný, plný lásky, touhy, smutku a málem i zoufalství. Líbal ji jako by mu šlo o život a měl to být poslední polibek v jeho životě. Po dlouhém smutném loučení a polibku se od sebe zadýchaně oddělili.
"Bože, ať tě Meridian ochraňuje Danieli." požehnala mu na cestu.
"Mysli na mě, Eleno. Neměj žádné obavy, já se v pořádku vrátím, dal jsem ti slib." řekl a ukradl jí ještě jeden rychlý polibek.
Daniel spěšně vyšel po dřevěné lávce a nastoupil na palubu své lodě. Námořníci koráb odpoutali od mola, zasunuli lávku a vytáhli těžké kotvy. Bílá loď odrazila od břehu. Daniel stál u dřevěného zábradlí, držel se lanoví a shlížel na molo, kde stála Elena. Zvedla ruku a mávala mu, pak políbila svou drobnou dlaň a poslala mu vzdušný polibek.
"Miluju tě!" zavolala za ním.
Daniel udělal gesto, jako by polibek chytil do ruky a pevně sevřel dlaň v pěst. Políbil ji, přiložil si sevřenou pěst se vzdušným polibkem k srdci a zavolal na ni.
"Já tebe též ." zazněla z paluby jeho odpověď.
Pomalu rozvinuli všechny plachty na třech stožárech. Vítr se do nich opřel s mocnou silou, plachty se napnuly a loď vyplula ze zátoky na širé moře. Elena sama stála na konci dřevěného mola, hleděla za krásnou bílou lodí, která se právě vydala vstříc obzoru a mizela jí z dohledu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
