obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti V: K. XV - Mimikry 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 07.12.2012, 20:34  
Druhá část patnácté kapitoly. Naši hrdinové opouštějí zámek Black Mirror a míří jinam. Na panství stále vládne strach a beznaděj.
 

Samuel s Kasumi se přidali k ostatním, kteří čekali v hale a společně vyrazili ven ze zámku. Nebylo těžké ho opustit, protože všichni moc dobře věděli, že díky své velikosti není zrovna bezpečným místem. Rachel se v přítomnosti již tří dalších lidí cítila bezpečněji než předtím, ale stále považovala za největší naději právě Kasumi. Ta si velice dobře uvědomovala případné nebezpečí a také na ni začaly pomalu doléhat události předchozích dnů. Dnešek byl opravdu vyčerpávající a to ještě zdaleka není konec. Přistihla se, jak přemýšlí o pořádném odpočinku, který by jí přišel vhod, ale rychle ty představy zahnala. Teď se musí plně soustředit, jinak je možné, že se toho odpočinku již nedočká. Neměla v plánu prohledávat pozemky okolo zámku, protože byly až příliš veliké. Opustili prostory zámku brankou a pokračovali po cestě k Warmhill.

„Neměli bychom jít lesem?“ ptala se Rachel.
„Čím dříve budeme na Warmhill, tím lépe,“ řekl Samuel. Cesta byla dlouhá, ale když přišli až k Old Wansfordské říčce, poznali, že se blíží. Řeka byla již vylitá z koryta a zdálo se, že to bude čím dál horší, pokud nepřestane pršet. Po levé straně protékala Glance, která ovšem měla rovněž hladinu značně zvýšenou a místy sahala až k cestě. Pokračovali dál až na Warmhill, kde bylo nebývale větrno. Vítr burácel ve větvích stromů a všude kolem se povalovaly zlámané větve.
„Hrozné počasí,“ řekl Samuel, když konečně dorazili k bráně hřbitova.
„Nepůjdeme se podívat, jak se vede lidem na Warmhill?“ ptala se Rachel.
„Ne, to teď není na místě. Musíme nejprve najít nějaký úkryt a to v kostele. Zdá se, že se tam svítí,“ řekl Samuel. Vstoupili na temný hřbitov a neuniklo jim hlasité mlaskání a chrochtání vycházející odněkud ze zadního hřbitova.
„Kanec?“ ptal se Edward.
„Snad, ale zjišťovat to nebudeme,“ řekl Samuel. Kasumi se pokusila otevřít vrata kostela, ale marně.
„Nejspíše budou zajištěné z druhé strany, což v téhle době není nic nečekaného,“ řekl Samuel a tak kostel obešli. Boční dvířka už otevřená byla a tak všichni čtyři velice rádi vešli dovnitř pod střechu, kde se mohli trochu osušit a ohřát. V kostele byly zapálené svíčky, takže tu bylo světlo skoro jako ve dne.
„Stát!“ ozvalo se zpoza jednoho ze sloupů.
„Nechceme vám ublížit,“ řekl Samuel. Kasumi rozhodně neměla v plánu někoho poslouchat. V rukou se jí objevily nenápadné vrhací hvězdice a byla připravená je použít. Na světlo vystoupil hrobník Mark. Byl celý špinavý a v rukou svíral pušku, se kterou mířil na ostatní.
„Proboha, položte to, Marku,“ řekl Edward. Kasumi zachovala kamennou tvář a chystala se vrhnout hvězdice, pokud Mark okamžitě nesklopí zbraň. Dokázala by přesně zasáhnout krk a vyřadit Marka, možná nadobro.
„Dobře, tak fajn, hošani,“ řekl Mark, který byl především z přítomnosti Samuela značně rozhozený. Pušku opřel o sloup a vykročil blíž k ostatním.
„Můžete nám vysvětlit, co se tu děje?“ ptal se Samuel.
„No… nevím, kde bych měl začít, protože se toho semlelo dost. Začalo to, když přišla ta velká bouřka. Z ničeho nic byla tu a pak sem přišel nějakej udýchanej brejloun s tím, že se z bunkru v lesích ozývají děsivý zvuky. Chvíli jsme se dohadovali, ale farář chtěl, abych se šel podívat, co že se to vlastně děje a tak jsem vzal Earla a vyrazili jsme. Když jsme tam dorazili, našli jsme tam hromadu krve, nějaký divný zbraně a jinak nic moc, jenže pak vylezlo něco z té díry v zemi a… to bylo fakt peklo. Ta věc vypadala jak ohromnej kanec, jenže měla chapadla a dvě veliký zářící oči. Vystřelil jsem po tom, ale nemělo to smysl a tak jsme i s Earlem zdrhali pryč, jenže jeho ta svině dostala.“
„Počkejte,“ řekla Kasumi, „říkal jste, že to bylo tu noc, co se ta bouře objevila?“
„Jasně a mimochodem, máte zvláštní vkus, co se oblíkání týče.“
„Museli jste tam přijít krátce po nás. Ale… byla jsem tam i den poté a žádné tělo jsem neobjevila.“
„Mohl ho sežrat jako… vždyť víš,“ řekl tiše Samuel.
„Mohl, jenže i tak by po něm nejspíš něco zbylo.“
„Chcete říct, že Earl možná ještě žije?“
„Viděl jste ho umřít?“
„No… vlastně jsem jenom zaslechl křik a to už jsem pádil odtamtud. Vod tý chvíle se schováváme tady v okolí kostela. Rozmístil jsem tu Earlovy pasti, takže být vámi si dám pozor, kam šlapu.“
„Kdo všechno tu s vámi je?“ ptala se Kasumi.
„Já, farář, ten chlápek a to je vlastně všechno. Na Warmhill žije už jen Zak a ten je asi ve vesnici a taky Nancy, jenže ta je praštěná a sem nešla, ani když ji farář přemlouval.“
„Potřebovala bych si s Pietrem… tedy s tím chlápkem promluvit,“ řekla Kasumi.
„Proč ne, je tady ve starý zvonici. Počkejte, já pro něj dojdu.“
„Ne, já s ním chci mluvit o samotě.“
„Proč Kasumi?“ ptala se Rachel, „a kdo to vlastně je?“
„Muž, který s námi spolupracoval. Měl na Adriana dost velký vztek.“
„Vážně? Počkej, kde já jsem to jméno už slyšela... Říkáš Pietro?“
„Ano, Pietro Antolini.“
„Pietro Antolini… to je ten chlap, co se mu tady zabila sestra. Prý za to vinil Adriana, tak proto ho zabili, že jo?“
„Ehh, je to možné,“ řekl Samuel.
„Já mu vyškrábu oči!“ řekla naštvaná Rachel, která konečně našla viníka svého neštěstí a chtěla se mu pomstít.
„Ne, Rachel. Ty na sebe dávej pozor, máš přeci dítě. Násilnosti nechej na mě,“ řekla Kasumi.
„Zabiješ ho? Prosím řekni, že ano?“
„Pokud mi ublíží, tak ano.“ Kasumi odešla do pravého křídla kostela a na konci chodby vstoupila otevřela mříž od zvonice.

Byla tu prostorná místnost, plná všelijakého nepotřebného haraburdí, včetně poškozených rámů obrazů, zaprášených a děravých koberců. Pietro si právě prohlížel kulatý otvor na sloupu, který podpíral střechu.
„Ahoj Pietro,“ řekla Kasumi.
„Ech, kde se tu bereš a kde jsou ostatní?“ zeptal se.
„Ostatní už nejsou. Ivan se mě pokusil zabít, ovšem jak vidíš neúspěšně a Cy skončil jako oběť jednoho z monster, které tu jsou.“
„Panebože to ne. To se nemělo stát,“ řekl Pietro, kterého smrt přítele hluboce zasáhla. Posadil se na schody a trvalo dlouho, než opět promluvil. „Udělali jsme chybu, že ano?“
„Já určitě ne. Pro mě to byl krok do neznáma a rozhodně ho nelituju. Sice pro tebe nemám žádný důkaz toho, že Peklo skutečně existuje, ale stačí vyjít ven a určitě se o tom sám přesvědčíš.“
„Díky, ale nemám zájem. Viděl jsem… eh tedy vlastně slyšel jsem dost. Víte už, co se děje s lidmi poté, co zemřou?“
„Ano.“
„Tak na co ještě čekáš? Řekni mi to?!“
„Zhruba osm set let se duše mrtvých rozpadaly a to byl zřejmě definitivní konec. Předtím a od té chvíle, co jsme to vyvolali, jdou všechny duše do Pekla, kde se s nimi děje… no to už nevím ale asi to nebude nic příjemného.“
„Říkáš do Pekla? A co jde do Nebe?“
„Do Nebe? Asi nic.“
„Chceš říct, že Nebe neexistuje?“
„Já nevím, Pietro, ale pokud démon Samael nelhal, tak všechny duše jdou do Pekla a je úplně jedno, jaký vedli život. Můžeš být kněz, vrah nebo třeba jen malé děcko a stejně skončíš v Pekle. Takhle to alespoň chápu já.“
„Takže… je to všechno nesmysl? Je zbytečné se řídit nějakými pravidly, protože to stejně nic nezmění? Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš,… to všechno jsou jen kecy?“
„Z toho už si vyvoď závěry sám.“
„A co ty, Kasumi, v co věříš ty?“
„Já? Jedině v sebe. Chovám se tak, jak sama uznám za vhodné a je mi jedno, co si o tom myslí druzí. Neřeším, co bude až umřu, a to ani teď ne. Jestliže skončím v Pekle nebo kdekoli jinde mě nezajímá.“
„Hmm, to není špatná představa. Rozhodně je lepší, než byla ta moje.“
„Pietro, nepřišla jsem za tebou jen z tohoto důvodu.“
„To jsem čekal. O co tedy jde?“
„Likvidujeme hlídače portálů.“
„Koho?“
„Ty bestie, co jsou venku. Zbývají nám ještě tři. Nečekám, že nám s tím pomůžeš, ale nechci, abys mi dělal problémy. V kostele je Samuel a Rachel, jenže ta neví, co přesně se stalo Adrianovi a je důležité, aby se to nedozvěděla. Momentálně žije v přesvědčení, že za Adrianovu smrt mohli Cy s Ivanem a také ty.“
„Cože?“
„V jejích očích jsem něco jako ochránce, který pomstil Adrianovu smrt a já nechci, aby se dozvěděla pravdu. Takže abychom si to ujasnili – ty jsi byl jen jejich průvodce na panství. Ano, měl jsi na Adriana zlost, ale s jeho smrtí nemáš nic společného. Jeho smrt mají na svědomí Ivan s Cyem.“
„Mám o svém nejlepším příteli říct, že to byl vrah? Pomátla ses?“
„Ani v nejmenším. Pokud se na mě Rachel naštve a napadne mě, tak ji zřejmě zabiju, což bude mít za následek, že nezničíme toho démona, a když ho nezničíme, tak všechny duše všech zemřelých půjdou do Pekla. Když ho ale porazíme, tak duše do Pekla nepůjdou. Takže co, Pietro, chceš jít do Pekla?“
„Ty víš, jak lidi přesvědčovat. Dobře, Rachel to nepovím, přísahám, že si to nechám pro sebe, ale ještě se tě potřebuji na něco zeptat. Jak dlouho si myslíš, že to bude trvat než toho démona porazíš a kam máš v plánu jít poté?“
„Co je to za otázky, Pietro? Neodhadnu jak nám to s likvidací netvorů půjde a co bude potom... no myslím, že do toho ti nic není.“
„Hmm, teď mě omluv. Nemám zájem tu být ve společnosti toho pitomce Samuela, takže se vracím za Furasem na faru.“
„Počkej ještě.“
„Co je?“
„Pošli sem faráře a zkus odsud dostat Marka.“
„Proč?“
„Protože tě právě zachraňujeme před Peklem.“ Pietro si povzdechl a odešel. Kasumi si ještě chvíli prohlížela zvonici. Zkusila otevřít zadní dveře vedoucí na hřbitov, ale byly zajištěné, což ji potěšilo. V žádném případě si nemyslela, že kostel dokáže ty netvory zadržet, takže čím méně způsobů, jak by se sem mohli dostat bude, tím lépe. Napadlo ji vylézt do kostelní věže, odkud by mohl být zajímavý výhled po okolí, ale když si uvědomila, jaké je počasí, nechala to být. Vrátila se k oltáři.

„Byl tu ten Pietro,“ řekla Rachel a bylo vidět, že ji jeho přítomnost nijak nepotěšila.
„Mluvil s tebou?“ ptala se Kasumi.
„Vůbec ne, sotva na nás pohlédl. Požádal Marka, aby ho doprovodil na faru a odešli spolu.
„Edwarde, nepůjdete tam také?“ zeptala se Kasumi.
„Myslíte, že je tam bezpečněji?“
„Možná a hlavně si tam můžete odpočinout.“
„Já asi půjdu taky,“ řekla Rachel. Kasumi chtěla něco namítnout, ale věděla, že ani tady to nebude nijak příjemné. Odešli a tak Kasumi zůstala se Samuelem sama.
„Zdá se mi to nebo rozjíždíš nějaký plán?“ zeptal se Samuel.
„Nezdá. Budeme hledat cestu do Mordredovy mučírny.“
„Už teď?“
„Přesně tak. Doufám, že farář nám k tomu něco řekne. Za chvilku dorazí sem.“
„Asi ze mě nebude zrovna dvakrát nadšený.“

Otec Furas během deseti minut skutečně dorazil do kostela. Jakmile zahlédl Samuela, strnul. Do ruky si okamžitě vzal malý dřevěný kříž z oltáře a namířil ho na Samuela.
„Jsi ďábel, strůjce všeho toho zla! Povolal jsi na nás démony pekel! Pán tě ztrestá za tvé hříchy a uvrhne v zapomnění. Jaká svatokrádež, že stojíš přímo zde na půdě svaté.“
„Na tyhle kecy nemáme čas a ani náladu, takže to zkrať, ať se můžeme bavit jako lidé. Nehledě na to, že Samuel s tím nemá nic společného,“ řekla Kasumi a udělala pár kroků k Furasovi.
„Co si to dovolujete? On je démon v lidské podobě a vy jste dost možná jeho komplic. Nedivil bych se, kdybyste i vy vylezla z hlubin pekel.“
„Ty kreténe, na tohle vážně nejsem zvědavá!“ vyštěkla Kasumi a vytrhla z rukou Furase dřevěný kříž, který zahodila pryč.
„Jsem věrný služebník boží a můj Pán mě ochrání.“
„Tak to bys mu měl vzkázat, ať si pospíší, jinak to nestihne!“
„Kasumi, my ho potřebujeme. Žádné násilí,“ řekl Samuel.
„Já vím. Nebudeme chodit kolem horké kaše – povězte, co zde bylo, než se tu postavil kostel?“
„Proč bych vám měl něco říkat?“
„Protože jsme teď tvoje jediná naděje. Máš pravdu, že venku jsou služebníci Pekla, ale my jsme je přišli zničit, takže doporučuji spolupracovat.“
„Nevěřím vám.“
Kasumi přešla k oltáři a posadila se na něj, což pro Furase bylo naprosto nepřístupné. „Co když bych řekla, že nás poslal Bůh, abychom ty věci zabili. Chceš nám snad bránit?“
„Vás že poslal Bůh? Vysmíváte se mi?“
„Kde bereš jistotu, že to tak není?“
„Nemůžete to nijak dokázat. Vaše slova jsou jen samé lži.“
„Co když to takhle Bůh chtěl? Možná vypadáme v tvých očích jako démoni, ale jak jsem už někde slyšela: Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Třeba tady Samuel sice zemřel, jak jistě víš, ale byl povolán zpátky do tohoto světa, a to aby odčinil své hříchy. Zná to tady a je tak pro mě ideální průvodce s obrovským množstvím informací.“
„A vy jste co?“
„Já jsem vycvičená vražednice.“
„Co mi to tu namlouváte? Chcete říct, že právě vás povolal Bůh?“
„Někdo tu špinavou práci udělat musí.“
Samuela překvapovalo, jak dokáže Kasumi bez problémů vymýšlet takové věci, ale zdálo se, že to na faráře zabírá. „Podívejte, otče, nemůžeme vás do všeho zasvětit, ale musíte nám věřit. Nutně se potřebujeme dostat do zdejšího podzemí,“ zkusil to Samuel po dobrém.
„Chmm, nevím, co si o tom všem mám myslet. Je mi jasné že se musím rozhodnout a… když tvrdíte, že tu jste, abyste nás ochránili, tak… dobrá, pomůžu vám. Vzadu pod zvonicí je…“
„Marcusova hrobka, já vím,“ řekl Samuel, „my ale hledáme něco trochu jiného. Máme podezření, že se zde na této půdě popravovali a mučili lidé.“
„Za doby Mordreda, tak to skutečně stojí v kronikách.“
„Jak to tu vypadalo, než zde Marcus nechal postavit kostel? Byla tu v té době nějaká stavba?“
„Pokud vím, tak ano a to přímo na místě, kde stojíme. Je to zapsáno v naší kronice, chcete ji snad vidět?“
„Ne, to poč…“
„Ano, přineste nám ji,“ přerušila Samuela Kasumi.
„Dobře, tak já se hned vrátím.“

Zatímco Furas odešel, Kasumi si začala prohlížet podlahu.
„Kdybys tady nechal postavit kostel, co bys umístil nad vstup do mučíren?“ zeptala se.
„Nemám páru, co se Marcusovi honilo hlavou, ale… kostel postavil právě tady patrně, aby odčinil hříchy, takže nějaká symbolika by se snad… hmm.“
„Myslíš, že by to mohlo být pod oltářem?“ ptala se Kasumi.
„Nevím. Marcus mohl celé podzemní prostory, pokud tady vůbec nějaké byly, klidně zasypat. Jestliže to ale nechal být a pouze zboural budovu, co tu byla, tak…“ Samuel přešel zamyšleně ke vchodu do kostela a prohlížel si kameny tvořící podlahu. „Vstoupit do mučírny znamená trpět v bolestech a umírat, kdežto vstoupit do kostela je něco úplně opačného. Dva rozdílné světy a jen jeden jediný vchod, co myslíš?“
„Těžko říct, Marcus mi přijde docela na hlavu už podle toho, že postavil kostel právě tady, takže těžko odhadnout, jestli měl v úmyslu to, co říkáš, ale má to smysl.“
„Budeme potřebovat krumpáče a lopaty, ale hlavně musíme přesvědčit faráře, že děláme správnou věc.“
„To by mě zajímalo, jak to chceš udělat,“ řekla Kasumi a na chvilku si sedla do jedné z lavic vpředu.
„To už nech na mě,“ řekl Samuel a posadil se hned vedle. Chvíli seděli mlčky a až po nějaké době Samuel promluvil. „Právě tady jsem zjistil, jakých hrozných věcí jsem se to před lety dopustil. Přijel se sem vyzpovídat náš komorník Bates a mě hrozně zajímalo, co má na srdci, takže jsem využil příležitosti a zahrál si na kněze. Ta chvíle, kdy mi v podstatě do očí řekl, že jsem vrah pěti lidí… bylo to hrozné.“
„Copak ty jsi nevěděl, že zabíjíš?“
„Ne, vůbec ne. Když jsem byl v moci kletby, bylo to jako bych byl někdo jiný. Měl jsem poté určité útržky vzpomínek na ty hrůzné činy, ale nedokázal jsem si to poskládat dohromady. Všechno to bylo tak mlhavé a vzdálené. Měl jsem pocit, že jde jen o zlé sny nebo výplody mé fantazie, ale bohužel… bylo to skutečné.
„Už je to pryč, tak si s tím nelámej hlavu.“
„Kdyby to bylo tak snadné…“ Samuel se rozhlédl kolem sebe a prohlížel si interiér kostela. „Stejně je to zvláštní,“ řekl.
„Co je zvláštní?“
„Dva vrazi odpovědní za nepředstavitelné hrůzy sedí spolu o samotě v kostele.“
„Nemáš toho za sebou tolik co já, ale je mi jasné, že si to mnohem více bereš k srdci. Já cítím lítost jen za smrt svých dětí.“
„Chceš si o tom promluvit?“
Kasumi se pousmála. „Jestli myslíš, že mě zase uvidíš ubrečenou, tak to se pleteš.“
„O to mi přece vůbec nejde, ale musím uznat, že to, cos mi tehdy řekla, bylo zajímavé a přinutilo mě to dívat se na tebe z úplně jiného úhlu pohledu. Rád bych se o tobě dozvěděl víc. Třeba to, jak ses vůbec spojila s Cyem a jeho lidmi.“
„Dlouhou dobu jsem spolupracovala jen a pouze s Cyem. Ti další dva se k nám přidali před pár měsíci. Je to více než dva roky co jsem Cye poprvé viděla. Pro svůj plán potřeboval spojence, ale ideálně takového, který nebaží po penězích, má pokud možno stejný cíl a především se neštítí takřka ničeho. V té době jsem pobývala právě v Bangkoku, ale začínala jsem mít poměrně horkou půdu pod nohama, kvůli nepokojům ve městě, kvůli Tokutarovi, který mě, jak jsem se dozvěděla, vyčmuchal a také kvůli tomu, co jsem tam prováděla.“
„Další vraždy?“
„Kdepak. Skupinka vlivných a bohatých mužů pořádala nelegální turnaje v pokeru, kterých se zúčastnil i Cy. Poker ale nebyl jediným zdrojem jejich zábavy. V té samé budově probíhaly občas také souboje. Cy na ně zavítal a zřejmě jsem ho tam zaujala.“
„Počkej, počkej, ty ses bila pro peníze? Tomu se mi ani nechce věřit.“
„Nějak se člověk živit musí, a když jediné, co umí, je prát se a zabíjet, tak… není moc na výběr. Dnes vím, že ačkoli mi to mnohé přineslo, bylo to příliš riskantní a už nikdy bych do něčeho podobného nešla. Mohla jsem si vyzkoušet všechno to, co jsem se poslední roky učila přímo v akci to ano, ale za to riziko to nestálo. Tohle totiž nebyly žádné „nevinné“ souboje s mnoha pravidly, které ostatně nesnáším. Z ringu odcházel po svých obvykle jen jeden a někdy ten druhý ani nepřežil. Vše bylo dovoleno, a když pořadatelé chtěli, klidně byli ochotni dát někomu z nás i značné výhody v podobě chráničů nebo dokonce zbraní. Můj brutální styl boje, výcvik z mládí, dobrá znalost tamního a velice oblíbeného Thajského boxu, a částečně i půl roku učení korejského Hwarangda bylo to, co mě pomáhalo přežít nebývale dlouhou dobu. Osmnáct vyhraných soubojů a jen dvě porážky, které naštěstí přišly velice brzy a tak neskončily žádným vážným zraněním. Později už mě ostatní tak nenáviděli, že mi bylo jasné, že buď odejdu jako vítěz nebo tam chcípnu. Život, který jsem tehdy vedla, zkrátka za moc nestál a bylo mi jasné, že nebude trvat dlouho. Měla jsem ohromnou zlost sama na sebe a nějak jsem nedokázala najít jiný smysl života než porazit co nejvíce protivníků, než mě některý z nich zabije. Byla jsem pitomá a nebýt Cye, který mě z toho srabu dostal, tak už jsem určitě po smrti. Cy mě nabral jako pomocníka při hledání portálu. Sice jsme ho neobjevili, ale začala jsem se zajímat o to, čeho se snaží dosáhnout a přišlo mi to jako výborný nápad. Vlastně mě zachránil.“
„Tak to už chápu, proč tě jeho smrt tak vzala.“
„Dosáhl toho, po čem celý život pátral a hned nato zemřel. Snad mu to za to stálo.“
Furas se vrátil a vypadal už mnohem klidněji. S sebou nesl velkou knihu – kroniku farnosti Warmhill.
„Tak tady máte. Chvíli mi trvalo, než jsem ji našel a ještě jsem potřeboval na faře ubytovat pana Edwarda a paní Rachel. Informace o tom, co tu bylo před kostelem, jsou hned na začátku kroniky.“ Samuel rozevřel knihu a chvíli v ní listoval. Brzy nalezl to, co hledal, ale nebylo toho mnoho.

Tak jak čas plyne neúnavně dál, velcí páni trápí svůj lid. Zdejší kraj však měl být tohoto ušetřen, to když ctihodný a milostivý služebník Boží, Marcus Gordon vládnouti nám započal. Známo jest však, že bratr jeho, krutý tyran a zlotřilec Mordred, v době kdy Marcus do cizích krajů vésti války odešel, zahalil stínem svým celé panství a zadupával do země všechny, kteří Marcuse opěvovali a věrně mu sloužili. Mordredova prohnilá duše pokoušela prostý lid a jeho touha po krvi a utrpení nevinných sílila. Na místě, které později Warmhillským vrchem nazváno bylo, on nechal zbudovat temné kobky a mučírny, jež sloužily pro jeho potěšení. Nekonečné týrání Marcusova lidu však ustalo, když se sám Marcus z ciziny vrátil.

„Otče Furasi,“ řekl Samuel, když dočetl to, co potřeboval.
„Ano?“
„Kdybych vám řekl, že se nutně potřebujeme dostat do té mučírny a že je dost možné, že vchod do ní leží někde pod hlavními vraty kostela, co byste na to řekl?“
„Chcete mi tvrdit, že pod naším kostelem se nachází mučírna?“
„Kde jinde než v podzemí by měla být? Kostel přece postavil Marcus právě na místě, kde docházelo k popravám a mučení nevinných. Tak co, dovolíte nám tu kopat?“
„To nikdy, vždyť jsme na půdě kostela.“
„Myslím, že se vás ptát nebudeme,“ řekla Kasumi.
„Ne, počkej. Jestliže nechceme, aby nás lidé k smrti nenáviděli a… to já nechci, tak by bylo lepší dostat svolení přímo od vás, otče.“
„Copak vás rozum opustil?“
„Podívejte, Mark nám tvrdil, že nějaká potvora řádí tady poblíž v bunkru. Když ji zabijeme, změnilo by to váš názor?“
„Hmm, budete mi to muset nějak dokázat, ale… pokud toho démona opravdu zahubíte, tak vám dovolím zjistit, co se nachází pod naším kostelem. Máte mé slovo.“
„Výborně, otče. Nyní si ale potřebujeme oba odpočinout. Myslíte, že nám můžete poskytnout nocleh a něco k snědku?“
„Mluvil jsem na faře s paní Rachel Gordonovou a ta mi potvrdila, že jste již něco zahubili. Paní Gordonové věřím, takže jsem ochoten vám pomoci, ale… nedělám to rád, obzvlášť ne ve vašem případě, Samueli. Co se vás, slečno týče, nechtěla byste se mi vyzpovídat ze svých hříchů? Možná, že vám ještě stále je pomoci a můžete se dočkat Božího slitování. Ulevilo by to vaší duši, věřte mi.“
„Myslím, že by vás ta zpověď časem unavila, ale… až tohle všechno skončí, tak vám o tom klidně povyprávím. Počítejte ale s tím, že se ve zpovědnici docela zdržíme,“ řekla Kasumi a přemýšlela, jak by popisování desítek vražd na faráře zapůsobilo.
„Dobrá, stavte se poté za mnou. Teď ale pojďte se mnou na faru.“

Atmosféra na faře nebyla kdovíjak vlídná. Furas s Markem se postarali o ostatní a nabídli jim jídlo, vodu a víno. Celá skupina se sešla v prostorném pokoji, kde byla pohovka, pár židlí, stůl a také spousty obrazů s náboženskými motivy a plné police knih. Furas byl vášnivý čtenář a na svoje sbírky vzácných knih nedal dopustit.
„Tak snad abych šel k sobě do boudy,“ řekl Mark, jakmile pochopil, že Samuel má v úmyslu zde zůstat.
„Přestaňte s tím, Marku,“ řekl Edward, „vždyť vidíte, že nám nemá v plánu ublížit.“
„Mám pocit, že bude lepší, když půjdu já,“ řekl Samuel. „Otče, ukážete mi, kde si mohu odpočinout a vyspat se? Jsem už dost unavený.“
„Stačí vyjít na chodbu a hned v prvních dveřích vlevo je jeden z pokojů, který jsem pro vás na dnešek připravil. Slečna nebo možná už paní Kasumi tam má rovněž připravenou matraci a deku. Ostatní se snad raději vyspí jinde.“ Samuelovi bylo jasné, že Furas ho nemá vůbec v oblibě a možná se ho i trochu bojí, ale na druhou stranu bude lepší, když zůstanou s Kasumi o samotě. Odešel pryč a doufal, že Kasumi půjde co nevidět také. Rachel pocítila zajímavou příležitost, jak si Kasumi vyzkoušet.

„Je zvláštní, že ačkoli tu sedíme v přítomnosti muže, který se spolčil s vrahy mého manžela a možná dokonce zosnoval plány na jeho zavraždění…“ Rachel významně pohlédla na Pietra, který také už uvažoval o odchodu „…tak se necítím být ohrožená, neboť tady máme také člověka, který se o naši bezpečnost jistě postará.“
„Chcete nám tvrdit, že tady ta… šikmoočka nás jako ochrání? To snad ne,“ řekl s posměchem Mark. Kasumi se do hovoru raději nezapojovala, spíše sledovala kam až to zajde.
„Už jsem měla možnost Kasumi vidět v akci, a věřte mi Marku, že bych jí ochotně svěřila svůj život.“
„Odpusťte, že se do toho míchám,“ řekl Furas, „ale slyšel jsem, že je to vražednice.“
„Ovšem velice schopná a troufám si tvrdit, že i věrná. Kasumi, přemýšlela jsi někdy nad tím, co budeš dělat, až tohle všechno skončí? Máš nějaké plány?“
„Upřímně ještě je všechno stále dost daleko, abych nad tím přemýšlela.“
„Dost daleko? Podle mě je to záležitost na pár dnů.“ Kasumi měla co dělat, aby udržela nehybnou tvář a nějak Rachel nenaznačila, že tady rozhodně nepůjde o pár dnů ale spíše měsíců. „Zmínila jsi, Kasumi, že jsi s těmi lidskými bestiemi…“
„Já už raději také půjdu,“ řekl Pietro, který tohle opravdu nechtěl poslouchat a odešel z pokoje.
„No zkrátka vím, že jsi od nich dostávala peníze a tak pro tebe mám velice zajímavou nabídku. Jsi na to bezesporu nejlepší člověk ze všech lidí, co jsem kdy potkala. Přála bych si, abys zůstala na Black Mirror a poskytovala mi ochranu před všemi, co by mi chtěli jakýmkoli způsobem ublížit. Neboj se o peníze, protože těch mám dost.“ Kasumi věděla, že nemůže nabídku bez dobrého důvodu odmítnout. Bylo jí jasné, že udělala chybu, když Rachel vysvětlovala, proč spolupracovala s Cyem, ale teď už to nemohla jen tak zapřít, jinak by Rachel jistě pojala podezření.
„Zní to lákavě, Rachel, a musím se přiznat, že nad tím budu uvažovat a to nejen kvůli nabízeným penězům, ale také proto, že se mi na panství líbí, především díky klidu, který tu je. Jak už jsem ti ale říkala, mám své zásady a peníze pro mě nejsou to hlavní. Museli bychom si vytyčit jasně dané úkoly, aby pak nedošlo mezi námi k neshodám, neboť nejsem ochotna dělat vše, co po mě zaměstnavatel žádá, což se jasně ukázalo i v případě mých posledních zaměstnavatelů.“
„Hmm, no to je samozřejmě pochopitelné. Nežádala bych po tobě víc, než jsi ochotna splnit a rozhodně bych na tebe nijak netlačila. Pověz mi ale… jsi schopná ublížit člověku, když na něj někdo pouze ukáže prstem a dá ti balík peněz?“
„Naznačuješ tím něco?“
„Vůbec nic, jen že někteří lidé určitě rozlišují podle toho, co je jejich cíl za člověka.“
„Někteří lidé, mezi které se řadím i já dokonce nezabíjí z jiných než osobních důvodů.“ „Vskutku? Osobní důvod je ale dost široký pojem.“
„To bezesporu je, ale teď už mě budete muset omluvit, protože si potřebuji odpočinout. Zítra mě čeká další těžký den.“ Kasumi odešla, ale ještě než zavřela dveře na chodbu, uslyšela Marka, jak se na ni ptá Rachel. Kasumi se rozhodla zjistit, o čem se přesně mluví. Poslouchání za dveřmi sice nebylo kdovíjak důmyslné, ale bylo to účinné.
„Co je to vůbec za člověka, vypadá jako z jiného světa,“ řekl Mark, který Kasumi evidentně pohrdal.
„To také je. Když jsme tu teď sami, budu k vám mluvit otevřeně. Na Kasumi byste si měli dávat opravdu dobrý pozor, protože když ji naštvete, tak to bude zlé. S takovou ženou je třeba jednat velice opatrně.“
„Myslíte, že je opravdu až tak nebezpečná?“ ptal se Furas.
„Kasumi je nevyzpytatelná, nekontrolovatelná a velice, velice nebezpečná. Její schopnosti ale přímo volají po tom, aby byly využity. Jen je nutné zahrát na tu správnou strunu.“
„A už jste ji našla, paní?“ ptal se Edward.
„Zatím ještě ne, ale najdu ji.“

Kasumi neměla v plánu poslouchat dál, protože jí to stačilo. Vešla do pokoje, kde už ležel Samuel a nemohl usnout. Pokoj prohlédla jen zběžně a zjistila, že slouží patrně jako Furasova pracovna. Byly tu totiž další police s knihami a stůl s psacím strojem.
Kasumi jemně zatřásla se Samuelem. „Musím si s tebou promluvit.“
„Co se děje?“ řekl Samuel a posadil se na matraci. Kasumi si sedla vedle něj.
„Mám pocit, že tě chce Rachel zabít.“
„Prosím?! To se ti něco zdálo.“
„Nabídla mi práci na zámku jako její stráž a ptala se mě, jestli jsem ochotná ubližovat lidem, když na ně ukáže.“
„A jsi?“
„Musím ti na to odpovídat? V žádném případě neklesnu tam, kde jsem byla před lety. Jsme teď na tenkém ledě, Samueli. Rachel je falešná a zrádná, a jestli zjistí, jak moc je pro nás důležitá, budeme to mít těžké.“
„Chtělo by to získat si její přízeň a ty máš mnohem větší šanci než já.“
„Asi ano ale nelíbí se mi to. Je to nebezpečná žena.“
„To mi povídej. Proč pro nás musí být tak důležitá zrovna ona, zatraceně. Škoda, že není jiná možnost.“
„Možná… že je. Tvá krev sice neúčinkuje, ale co krev tvých potomků?“
„Všimni si, že kvůli tobě už žádné nemám.“
„Já vím... ale pochop, že šlo o mé bezpečí, o mou čest a o konflikt mezi mnou a jím. Uznávám, že kdyby žil bylo by všechno snazší, ale co se stalo, stalo se.“
„Už se v tom přestaň hrabat, Kasumi.“
„Jak si přeješ. Ale k věci - pokud to s Rachel nevyjde, tak… budeš muset oplodnit nějakou jinou ženu a důležitý bude jen výsledek a ne to, co s tou ženou prožiješ.“
Kasumi si lehla na svoji matraci a přikryla se dekou. Samuel ještě dlouho přemýšlel nad jejími slovy, a ačkoli to znělo jakkoli podivně, uvědomil si, že to může být nezbytné. Doufal ale, že k tomu nedojde. Vzpomněl si, že má u sebe stále ještě Adrianův deník a tak se rozhodl si ho prohlédnout, ještě než půjde spát. Se zapalovačem, který měl ze zámku, se vcelku snadno mohl dát do čtení posledních záznamů.

Já tomu nerozumím
S Valentinou jsme si byli docela blízcí, alespoň myslím, ale jakmile jsme porazili duši Mordreda, co byla za zrcadlem, tak se se mnou rozloučila, popřála mi hodně štěstí, připomněla úlohu Strážce a odešla. Teď, když je po všem, doléhá na mě ta zvláštní moc samoty, kterou ještě umocňuje skutečnost, že žiju v tak obrovském sídle a zcela sám! Je to zvláštní pocit nemít nikoho blízkého.

Můj otec že žije?!
Smůla se mi lepí na paty. Nejprve po mě jde nějaký plešatý šílenec, potom skončím na nemocničním lůžku s amputovanou nohou a nakonec se mě Valentina pokusí udusit. Vím, že to zní divně, ale všechno to souvisí s mým otcem. Z Armunderovy knihy, jež je plná Mordredových zápisků jsem se konečně dozvěděl pravdu o kletbě. Valentina byla trochu mimo, když si myslela, že otec byl ovládnut Mordredem, tak jako já. Ani Angelina nebyla ovládnuta, ačkoli měla s Mordredem nějaké plány. Kletba se prostě naplno projevila právě jen a jen na mém otci a to co následovalo, byl už její výsledek. Jak je z knihy patrné, otec skončil v místech na pomezí světů, obtěžkán dušemi těch, které zabil. Existuje způsob, jak všechny opět od sebe odpoutat a protože by to způsobilo zlom kletby, je dost možné, že vše by se zase vrátilo do starých kolejí. Jestli tomu dobře rozumím, doba od chvíle, kdy byl otec proklet, se vymaže a on bude zase tak jako dřív. Zřejmě to už neplatí o jeho obětech, ale snad to tak bude lepší. Vážně nechci, aby se mi na panství proháněli šílenci Robert Gordon a Heinz Hermann. Mordred to měl vymyšlené, když připouštěl možnost, že by sám skončil jako prokletý a aby předešel utrpení po případné smrti, chtěl mít pomocníka Damiena nebo spíše Armundera, který by ho mohl opět oživit. Jeho plán, jak mít dva životy, krachnul s Damienovým skonem a tak se poté zdráhal skočit na první oběť, kterou byl shodou okolností právě otec, když se to v Rituální komnatě chystal zastavit. Ještě štěstí, že ho Mordred neovládnul, protože pochybuji, že by otec dokázal vzdorovat tak jako já. Nejspíše by se už teď proháněl panstvím Mordred v otcově těle, ovšem s vlastní zkaženou duší. Štěstí, že k tomu nedošlo.

Pět symbolů smrti, pět způsobů jak zabíjet.
Sice dost dobře nechápu, co přesně symboly smrti znamenají, ale vím, že je to něco jako zbraň a to takřka dokonalá. Jeden z nich jsem si vyzkoušel na vlastní kůži a musím říct, že lituju ty, na kterých se symboly plně podepsaly. Byl to hrozný pocit bezmocnosti a slabosti. Už jsem párkrát zkoušel napodobit Armundera a přijít na to, jak to udělal, ale asi dělám něco špatně. Ještě, když jsem studoval v Bostonu, měl jsem tu možnost zúčastnit se pár přednášek o samurajích. Nevím, co je na tom pravdy, ale prý byli tací, kteří dokázali pouhou silou vůle donutit svého soupeře k tomu, aby se vzdal. Myslím, že kdybych takovým lidem nabídl moc symbolů smrti, utrhali by mi za to ruce. Přál bych si se jednou s někým takovým setkat a zjistit, jestli opravdu umí to, co se říká a jestli dokáže symboly ovládnout.

Den D
Zítra to přijde. Zítra mě propustí z nemocnice a já uskutečním svůj plán. Potřebuji k tomu ostatky otce a jeho obětí, nalézt místa, kde zemřeli a také místo, odkud byla kletba seslána. Doufám, že Edward splní úkoly, co jsem mu zadal. Sehnat mi pistoli asi bude z toho všeho nejtěžší, ale snad si nějak poradí. Teoreticky bych mohl využít i zbraně, které jsem kdysi nalezl v Philově úkrytu a schoval je do kontejneru, ale počkám, jak pořídí Edward. Koneckonců se ve zbraních vůbec nevyznám a těžko říct, co jsou ty Philovy hračky zač a jestli náhodou nejsou policií hledané, třeba jako vražedné zbraně.

Samuel Gordon – Můj táta
Povedlo se! Sice jsem nevěřil vlastním očím, když mi táta řekl, že chce raději umřít, než se vrátit na zámek, ale naštěstí jsem ho přesvědčil. Ještě tu noc jsme společně zahrabali ostatky ostatních lidí a poté jsem představil svého tátu Edwardovi. Nechal si to všechno hezky vysvětlit a věřím, že s ním nebudou potíže. Potíže nebudou ani s Ralphem, který takřka skákal radostí, když se setkal se svým dávným přítelem Samuelem. Musím od otce vyzvědět, kde se to vlastně potkali, vlastně musím vědět všechno o jeho životě a na oplátku se on dozví všechno ode mne. Musíme rychle dohnat ty dlouhé roky, co jsme se neviděli.

Rodinná idylka
Je to paráda. Táta je tu s námi a já zase cítím, že je všechno tak, jak má být. Trochu mě mrzí, že je pořád takový uzavřený a nerad mluví o svém životě, ale chápu ho. Horší je skutečnost, že se tu musí schovávat před okolím. Musím přijít na způsob, jak to změnit, vždyť to teď vypadá, jako by byl nějaký vězeň. Jsme přece Gordonové, tak se nemůžeme schovávat před lidmi venku.

Je to jen sen?
Navštívila nás snad ta nejkrásnější žena pod sluncem. Mohl jsem na ní oči nechat a to už od prvního okamžiku, kdy se tu objevila. Je to ještě lepší, protože ode mne chtěla pomoci a já pochopitelně neodmítnul. Cenné body pro Adriana a musím sbírat další, dokud to jen půjde. Nejsem hlupák a moc dobře vím, co mám na noze a taky vím, že není mnoho žen, které by to jen tak opomenuly. Situaci kazí jen můj otec. Je zvláštní, že mi vůbec nepřeje, copak by nechtěl, aby se jeho syn sblížil s takovou krasavicí? Zatím jsme se sotva poznali, ale už vím, že má v plánu zůstat na panství, takže mám jistou naději, že to zajde dál. První dojem prý dělá hodně, tak nesmím marnit čas.

Všechno je moje vina
Mám v sobě tak rozporuplné pocity, že nevím jak začít. Pohádal jsem se s tátou a to kvůli Rachel. Bylo to dost ošklivé a oba jsme to přehnali. Nevím, jestli si uvědomil svoji chybu, ale já rozhodně ano a měl jsem v plánu se mu omluvit, ale… panebože proč jsem s tím jen otálel?! Můj otec je teď mrtvý a všechno to je moje vina. Nevím, jestli si to dokážu někdy odpustit. Nebýt Rachel, se kterou jsem se sblížil a dokonce si dal první pusu, tak nevím, jak bych na tom byl. Musíme to spolu překonat. Ještě štěstí, že ji tu mám.

Nová naděje?
Dnes za námi byl inspektor Colliere. Vyřídil mě, že se našlo tělo Bobbyho Acklanda. Prý ho vyplavilo moře. Denise, Rachelininu kamarádku, to dost vzalo a okamžitě hodila vinu na sebe a to dost možná oprávněně. Mě ale svitla naděje. Možná to nebyl otec, kdo skočil na Sharp Edge do vln, možná to byl právě Bobby. Nejhorší na tom všem je, že nemůžu policii ani vyřídit, že se otec pohřešuje, vždyť by se mi vysmáli a možná bych skončil rovnou v blázinci.

Vše je ztraceno
Navštívil mě Spooner. Nechápal jsem, co to má znamenat, protože jsme se nikdy neměli moc v lásce, ale pochopitelně mě zajímalo, proč se sem vypravil až z Londýna. Sdělil mi, že táta je mrtvý. Nechtěl mi říct, jak se to stalo, jen to, že jeho tělo je v Aberdeenu. Nechápu, co tam hledal, ale Rachel si myslí, že snad chtěl začít nový život v místě, kde ho nikdo nezná. Nejspíše má pravdu, ale vrtá mi hlavou, proč právě Aberdeen. Ptal jsem se Rachel, jestli něco neví a její odpověď mě rozesmutnila ještě víc. Má za to, že táta tam chtěl bydlet proto, aby byla šance, že ho někdy v budoucnu navštívím. Z Aberdeenu pochází Rachel a zřejmě si myslel, že se tam čas od času vypravíme za jejími známými a při té příležitosti ho navštívíme. Copak si vážně myslel, že ho už nechci vidět?

Šťastní až navěky
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že k tomu dojde, ale je to tak. Pozítří si Rachel beru za ženu! Nemůžu se dočkat. Je to jako v pohádce. Přípravy na svatbu jsou unavující, ale bude to stát za to. Mám ohromnou spoustu peněz, vlastní panství, zámek a ještě vilu ve Walesu. Mám věrné služebné, úctu všech lidí v okolí a především bohyni po svém boku, co víc si může člověk přát? Od této chvíle konečně začínám žít naplno. Teď přijde velkolepá svatba, potom vysněná svatební noc a poté líbánky na Novém Zélandu. Kéž se z tohohle snu nikdy neprobudím!


Samuel dočetl a neubránil slzám. Vzpomínky na syna byly stále příliš živé. Trvalo ještě dlouho, než se mu vůbec podařilo se uklidnit. Sledoval Kasumi, jak leží pár metrů od něj a spí. Vypadala křehce a bezbranně. Dokonce ho napadlo, že se ji pokusí udusit dekou, ale neměl na to dost odvahy. Krom toho nenávist k ní už téměř opadla a jemu to přišlo neuvěřitelně absurdní. Raději ulehl ke spánku a doufal v bezesnou noc, ostatně tak jako vždycky.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.12.2012, 20:32:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Mám takový pocit, že v tomto případě Bůh našemu faráři jen tak nepomůže. Co jste si (vy lidé) "natropili", to si také "snězte"! Spekulovat nebudu (co se dál stane a co ne), protože stát se může hodně věcí (takřka cokoliv), snad vyjma smrti hlavních hrdinů, pak by již nebylo o čem psát (je-li příběh zhruba v polovině). Kdyby naši hrdinové porazili všechny démony, kteří se pohybují po zemi, zůstal by jim ještě ten, který sedí u oné "pekelné brány" (pokud tam také zůstal, a neběhá s ostatními na světle božím). Uvidíme (zřejmě však ne) v dalším díle! Text je stále čtivý a zajímavý. Na práci šotků jsem nekoukal, všiml jsem si jen jedné chybějící čárky a chyby ve shodě podmětu s přísudkem (ovšem, dalo by se o tom diskutovat a také mi tyto případy připadají trochu sporné) a také chybějících uvozovek u jedné přímé řeči. Jinak mne při čtení této části nic "necvrnklo do nosu"! Hezký den a psaní zdar.

P.S. Několik maličkostí:
===============

-- Já nevím, Pietro, ale pokud démon Samael nelhal, tak všechny duše jdou do Pekla a je úplně jedno, jaký vedli život. -- ... jaký vedli život. (zde jde zřejmě o lidi a ne o duše, proto vedli - viz ONI, v opačném případě by zde šlo o ONY duše, čili pak: vedly, otázkou je, zdali vůbec mohou duše vést nějaký život ;-))

-- Jestliže skončím v Pekle nebo kdekoli jinde mě nezajímá. -- (vrazil bych mezi čárky slovní spojení: nebo kdekoli jinde) -- Jestliže skončím v Pekle, nebo kdekoli jinde, mě nezajímá. -- (možná bych "Jestliže" zaměnil za "Jestli" - věc názoru a citu, každý si staví text po svém)

-- „Ne, vůbec ne. Když jsem byl v moci kletby, bylo to jako bych byl někdo jiný. Měl jsem poté určité útržky vzpomínek na ty hrůzné činy, ale nedokázal jsem si to poskládat dohromady. Všechno to bylo tak mlhavé a vzdálené. Měl jsem pocit, že jde jen o zlé sny nebo výplody mé fantazie, ale bohužel… bylo to skutečné. -- (chybí mi uvozovky na konci přímé řeči, pokud jsem je nepřehlédl)

Tož tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Válečné srdce -...
vanísek
Ledové peklo - ...
MKN
Zapísal som si
Beduín
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr